Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

10. TAKZVANÍ PŘÁTELÉ

Druhý den ráno Harry šel do salónu na snídani, který našel pomocí Wobbly, kde se už všichni sešli: „Dobré ráno!“ zíval, když přišel ke kmotrovi a dal mu pusu na líci.

“Harry,“ vykřikl Sirius. „Dělali jsme si o tebe hrozné starosti! Jsi v pořádku?“

“Je mi fajn. Proč bych neměl být?“ odpověděl černovlasý chlapec zmateně, ale se špatným pocitem, že úspěšně zamlčel něco důležitého.

Sirius ho nakonec držel v náručí a kontroloval ho, zda nemá viditelné zranění a odpověděl: „Protože nám Malfoy řekl, že jsi plakal po vašem včerejším malém nakupování a od té doby jsi byl schovaný ve svých pokojích. Co se stalo?“

“To bylo důvěrné,“ bručel na blonďáka, sedícího napříč od Siriuse a Remuse, a ten seděl vedle svého přítele. „To nic nebylo. Jsem teď v pořádku, Siri.“

Sirius vypadal připravený protestovat, ale vlkodlak položil ruku na jeho stehno, a tak jenom udělal hmpf a dovolil kmotřenci, aby si ukousnul z jeho croissantu, zatímco mu Remus mlčky nabídl svůj šálek bílé kávy.

“Víš, může to být pro tebe cizí pojem s tvým neustálým sedáváním vedle té Lasičky, ale my máme dostatek jídla, aby mohl mít každý svůj vlastní croissant a svou vlastní kávu,“ lehce škádlil Draco a zvednul jedno světlé obočí.

“Opravdu, je to tak, Draco?“ vykročil kolem dlouhého stolu tam, kde seděl Malfoyův dědic a naklonil se přes opěradlo židle. „Ale něco jsi zapomněl...“

Draco měl mezitím pernou chvilku, aby skryl své... vzrušení. Tedy, co jste čekali? Byl dokonale zdravý dospívající gay chlapec a není to každý den, aby vám nádherný kouzelník prakticky vrněl do vašeho ucha.

“Co?“ zeptal se poněkud udýchaně.

Na fakt, že jsem příliš líný,“ zašeptal Harry spíše svůdně a kousl si do jedné půlky Dracova medem natřeného rohlíku předtím, než se ladně posadil vedle Mistra lektvarů.

“Dostanu to zpátky, Pottere,“ ušklíbal se blonďatý chlapec, zatímco zbytek stolu se buď smál (Sirius), skrýval smích (Remus a Narcisa), culil se (Lucius a Severus) nebo vypadal více než nevinně (Harry).

“Už se na to těším,“ byla odpověď zelenookého kouzelníka. „Nevadilo by vám, kdybych dál snídal, zatímco vy přijdete s plánem?“

“Vůbec ne, vždyť jsi příliš hubený,“ souhlasil Zmijozel a mírně se culil, když viděl zjevný výraz nepohodlí v Harryho rysech.

“Proč to všichni říkáte?“ zeptal se rozhořčeně. „A neodvažuj se říkat, ‘že to je pravda‘,“ dodal a mračil se na Siriuse.

“Tak, jsou nové pokoje podle tvého vkusu?“ změnil téma Lucius, který seděl v čele stolu a jedl cosi, co vypadalo podezřele jako cereálie.

“Ano, jsou skvělé,“ usmál se, když si připomněl ranní probuzení ve svých nových komnatách.

Byly dokonce prostornější než Severusův pokoj pro hosty, ale místo tmavé barevné škály, ty jeho měly většinou světlé krémové barvy s pár tmavohnědými. První věcí, které si všimnul po probuzení byla měkkost obrovské postele. Pokrývky byly kaštanové (Ron by je nenáviděl) s runami a jen s jedním velkým polštářem uprostřed, ve kterém měl předtím zavrtanou hlavu. Nicméně, postel nebyla to, co se mu tolik v těchto pokojích líbilo. Ne, protože další věcí, kterou viděl, bylo obrovské okno sahající od jedné strany pokoje k druhé a přes něj viděl potůček, kam šel s Luciusem druhý den, a dále viděl lavičku a celý park. Byl to ohromující pohled.    

Musel být duchem mimo, protože mu trvalou chvíli, než zaregistroval Pašíka, Ronovu sovu, který přistál před ním (téměř minul jeho talíř) s červenou obálkou přivázanou k jedné noze.  

“Také tobě dobré, Pašíku,“ pozdravil malého ptáka, který spokojeně švitořil a opřel se do jeho ruky, zatímco odvazoval obálku. „Chceš kousek z mého rohlíku? Nemusíš čekat na odpověď, Pašíku, pošlu ji po Hedvice, dobře?“

Pašík ještě jednou zašvitořil, než zmizel otevřeným oknem a zanechal obálku v jeho rukách. Červenou kouřící obálku... Harry neměl čas otevřít obálku, natož jít někam do soukromí dříve, než na něj začal hulák křičet Hermioniným pronikavým a rozzlobeným hlasem:

Ty nevděčná malá couro, jsi teď šťastný? Chci tím říct, že máš teď všechno, že ano, Pottere? Co ti za tebe nabídnul? A nechoď na mě s takovou blbostí o míru a Siriusově svobodě, opravdu si myslíš, že jsme tím získali? Ne každý je tak důvěřivý jako ty. Tak, co to je? Moc? Slíbil ti, že nás tobě daruje jako tvé otroky? To je něco, co bys chtěl, není to tak? Dobrá, zapomeň na to, my nejsme tvoji přátelé a rozhodně nebudeme tvými otroky. Nebo snad peníze? Ale ty jeho nepotřebuješ, že ano? Koneckonců spíš s Malfoyem a ti určitě platí svým děvkám dobře. Ale který Malfoy, he? Nejspíše se dělí, že ano? Co na to říká Sirius? Ale v každém případě není nejbystřejší, když nepoznal, že Petr byl zrádce. Ačkoli, nejsem si tak jistá ještě tím, že možná mělo být lepší, abys byl mrtvý a pak bychom všichni žili v míru. Žili, slyšíš. Zabil jsi Cedrika. Nelíbilo se ti, že byl oblíbenější než ty, že ano? A pak jsi přivedl zpátky Ty-víš-koho, aby sis mohl znovu hrát na hrdinu. Tak dobře, smůla pro tebe, že ti ministerstvo nevěřilo. A proč by mělo? Víš, že příliš mnoho Cruciátů může poplést tvůj rozum, že? Vzpomínáš si na Longbottomovi? Ale samozřejmě, dozvěděl ses o tom před námi a neřekl jsi nám to! Jaký druh přítele tohle dělá, he? Ne, jediná důležitá osoba pro tebe jsi ty sám! Vždy sis stěžoval na Dursleyovi, že tě neuctívali jako to dělají všichni další. Podle mého názoru jsou pro tebe mnohem lepší, než to psisko, co máš za kmotra nebo jeho přítel. Musím jim jednou gratulovat za vyprázdnění tvé hlavy, aspoň trochu. Napadlo tě někdy, že Ron a já máme také problémy? Skutečné problémy, ne takové halucinace jako ty! Tvoji rodiče jsou šťastní, že jsou mrtví, přinejmenším se nemusí cítit za tebe odpovědní! Bez nás nejsi nic...“

Naštěstí Severus znovu získal svou vyrovnanost dříve, než Hermiona mohla začít urážet někoho jiného (jmenovitě jeho) a zapálil ječící dopis. Náhle ticho vyvedlo Siriuse z jeho strnulosti a v mžiku byl vedle tiše plačícího kmotřence a vzal ho do své náruče. 

Ššš, bude to v pořádku,“ snažil se ho utěšit. „Víš, že není pravda, co říkala. Ššš...“

“Možná by bylo lepší, kdybyste nás nechali na chvíli samotné,“ požádal Remus rodinu Malfoyů a Mistra lektvarů. „Pokud by to bylo možné.“

“Samozřejmě, pane Lupine,“ odpověděla Narcisa se starostlivým, ale upřímným úsměvem. „Jestli byste něco potřebovali, budeme v Luciusově pracovně nebo můžete prostě požádat domácího skřítka,“ s tímto všechny vyprovodila a dveře se za nimi zavřely.

Mezitím Sirius začal chodit kolem dokola se sklíčeným chlapcem v náručí, jako by jste chtěli, aby dítě usnulo, hladil jeho záda a mumlal slova útěchy, dokud srdceryvné vzlykání nakonec neustoupilo do slabšího. Když se Sirius posléze posadil na parapet, tak si Remus sedl za něj a vtáhl oba do pevného objetí po vyčarování deky, se kterou zakryl nyní chvějícího se chlapce. Také dělal konejšivé kruhy na jeho zádech.   

“Spí?“ zeptal se Remus po chvíli, kterou strávili v tichosti.

“Ne,“ nebyl to Sirius, kdo odpověděl, ale sám chlapec. „Nene...,“ přiškrceně, „Nenenáviďte mě, dobře? Prosím, nenenáviďte mě...“

“Utiš se, nikdy si nemysli, že tě nenávidíme, k sakru, dokonce si nemysli, že tě nemilujeme, protože tě milujeme,“ napomínal Sirius přísně. „Grangerová neměla žádné právo takto tě urážet a samotný fakt, že rozmýšlí nad tím, co dělá, ukazuje jak jednala nespravedlivě se vším, co řekla. Měla štěstí, že tě měla jako svého přítele. Jsi inteligentní, krásný, zábavný, mimořádný a nadaný mladík a chci, abys mi věřil!“  

“Tak, proč mě nenávidí?“ vzlykal uzlík v jeho náručí.

Byla tu stovka odpovědí na tuto otázku, nejméně deseti by někdo uvěřil, na které byly přehnané reakce a všechno by se to jen dobře vyřešilo. Asi dvakrát tolik by mohlo někoho přimět vidět takový důvod, který nebyl opravdu důležitý, protože jsou vždy takový lidé, kteří vás nenávidí. O trochu více než třicet by mohlo někoho přimět se aspoň cítit mírně lépe a ujistí je o tom, že opravdu jste se o ně zajímali. Zbývající by mohly někoho přimět plakat dokonce silněji, protože každá z těchto odpovědí by jednoduše nebyla dost dobrá k tomuto účelu – ledaže by samozřejmě vaším záměrem bylo přimět někoho plakat silněji. Znalý Siriuse jak by konal, se Remus obával, že by si vybral jednu ze čtyřiceti špatných odpovědí a upřímně si přál, aby mohl odpovědět místo něj, neboť jednával s nejrůznějšími dětmi. Rozjařenými, hyperaktivními, hysterickými, melodramatickými, melancholickými a zraněnými dětmi. Byl spolehlivým člověkem na takové věci. To je důvodem, proč ho udělali prefektem, i když některé ze Siriusových a Jamesových známek byly lepší než jeho. A to je důvodem, proč byl vždy poslán se omluvit, když jedna z jejich lumpáren nechtěně někoho zranila.                

“Snad by si nám mohl nejprve říct, co se stalo včera v Příčné ulici, hm?“ nutil ho Zvěromág jemně. „Ty jsi tam potkal Rona a Hermionu, že ano?“

Harry znovu vzlykal, ale nicméně přikývnul a podal zprávu o tom, co se onehdy stalo, s hlavou schovanou v Siriusově tmavomodrém hábitu: „...a pak jsem běžel a teď mě nenávidí!“

“Ššš, poslouchej mě,“ konejšil ho Zvěromág a Remus přinesenou dekou přikryl jeho chvějících se ramena. „Budu ti vyprávět příběh o tvých rodičích. Dobře? Nikdy jsem ti neřekl, že jsem se zakoukal do tvé matky, že? Harry trochu zvednul hlavu a překvapeně zíral na kmotra. „Ano, bylo to někdy v pátém ročníku, než jsem se dal dohromady s Remusem. Nebylo to vážně překvapující, vzhledem k tomu jak o ní James mluvil non-stop a zdůrazňoval o ní roztomilá fakta. Takže, když jsem si začal těchto věcí  všímat také a přistihl jsem se jak o ní přemýšlím více než je normální tak jsem to řekl Jamesovi. Nejdříve byl rozzuřený a jsem si jistý, kdyby nebylo tišících kouzel, půlka školní populace by nyní byla neslyšící,“ lehce se usmíval se zasněným pohledem v očích, než pokračoval ve svém příběhu – „Řekl jsem mu, že si myslím, že to nebylo nic vážného – koneckonců měl jsem několik takových zakoukání – a že jsem mu ji neplánoval přebrat, protože měl  určitě ‘starší práva‘ – Jsem si jistý tím, že kdyby nás tvá matka slyšela, nepřežili bychom následující týdny se vše našimi přidanými končetinami – Požádal jsem ho, aby o ní chvíli nemluvil, abych si mohl najít jinou dívku, do které bych se zakoukal. James samozřejmě souhlasil a nemluvilo se o ní nejméně tři týdny, dokud jsem neměl rande s nějakou Havraspárkou a oznámil jsem mu, že Lily ode mě dál nehrozí žádné nebezpečí. To bylo, když Jamie řekl, že byl kvůli tomu rád, protože opravdu miloval tvou matku, ale byl také rád za to, že naše přátelství bylo podle něj důležitější. Přirozeně to neřekl takhle, ale byl to jeho způsob, jak mi říci, že pokud jsem skutečně miloval Lily a ona by si vybrala mě, tak by to přijal.“

“Takže... co přesně jsi mi chtěl tímto říct?“ zeptal se Harry rozpačitě.

“Nech mě ti nejprve vypravovat druhý příběh o mně a jisté kryse. Myslím, že to bylo ve čtvrtém ročníku, když se ta krysa zakoukala do nějaké dívky. Nebylo to nic neobvyklého, jelikož Petrovi se líbilo hodně dívek. K jeho úžasu toto přesvědčení bylo málokdy vzájemné a většina dívek ho pouze tolerovala, protože se potuloval s námi. Tato konkrétní dívka také projevila vlastní náklonnost – ke mně. A vážně, kdo ji může vinit?“ Harry se dal do krátkého smíchu a Remus lehce praštil Siriuse do ruky, což ho vůbec netrápilo. „Petr v tom samozřejmě neviděl problém a jen mi řekl, abych se stáhnul, což nebylo těžké, když jsem se o ní nezajímal – Petr neměl nikdy dobrý vkus. To ho nicméně učinilo atraktivnějším nebo dívku méně posedlou mnou. Takže přišel osudový den, kdy mě požádala o rande. Já jsem jí samozřejmě řekl nejzdvořilejším způsobem, že nemá naději a že si s ní nevyjdu. Nevzalo to příliš dobře a najednou se mi zcela vyhýbala a proto tedy Petr. Petr mě za to obviňoval, řekl, že jsem všechno zničil, a že jsem byl sobec nebo něco takového. Nemluvil se mnou týdny, dokud se nově nezakoukal.“

Harry byl na pár chvilek potichu tak Sirius pokračoval: „To, co jsem ti chtěl tímto ukázat je to, že pokud by Hermiona opravdu milovala Rona nebo dbala na vaše přátelství, aspoň by se měla pokusit být šťastná kvůli němu a kvůli tobě, stejně jako já jsem byl kvůli Jamesovi a on by byl kvůli mně, kdyby to vyšlo s Lily. Ona se zachovala tak jak to Petr udělal a to nemluví v její prospěch. Pokud jde o Rona, kdyby byl do tebe zamilovaný, mohl by buď za tebe bojovat nebo být nejlepším přítelem, kterého by sis přál. Snad se s tím nakonec smíří, nejspíše, nemyslím si, že je přece jen dostatečně zralý na to být opravdově zamilovaný, ale podle mého názoru jsi bohatší bez nich, jako my bývali byli bez Petra.“  

“Přesto jsem ztratil mé přátelé, Siriusi,“ odpověděl jeho kmotřenec sklesle. „A i když to může být lepší tímto způsobem, oni mnou stále pohrdají a nechtějí mít se mnou nic společného. Teď budu úplně sám v Bradavicích.“  

“Harry, vzpomínáš, co jsi říkal Tanee?“ přerušil ho Remus a naklonil se kolem Siriuse, aby se mohl podívat do jeho uplakaných očí. „V Bradavicích je mnohem více lidí než Ron a Hermiona a oni mají různé názory na věci. Jsem si jistý, že si najdeš nové přátelé!“ 

“A co například ten Malfoyův kluk?“ navrhl Sirius. „Nemám velmi rád tyhle čistokrevné fanatiky, ale zdají se dost příjemní a neříkal jsi mi, že ti nabídnul své přátelství v prvním ročníku?“   

“Nezlobil by ses na mě za spřátelení se Zmijozelem?“ zeptal se černovlasý chlapec užasle. 

“Ne, Harry,“ protestoval Sirius a objal ho trochu pevněji. „Ačkoli musím přiznat, že jsem trochu proti nim zaujatý, ale také tam musí být někdo dobrý v této koleji. A když jsou ochotní se za tebe postavit proti Brumbálovi, tak jsem ochotný jim dát šanci.“

“Díky,“ řekl Harry a poprvé se smál. „Cítím se mnohem líp, i když se ještě omlouvám za to, co o vás dvou řekla.“

“Ale to je v pořádku, my oba jsme byli uraženi mnohem hůř,“ smál se Sirius. „Myslím, že obecný názor v Bradavicích byl ten, že jsem dostával dobré známky buď podplácením, vydíráním nebo spaním s učitelem, ale můžu tě ujistit, že jsem nedělal žádnou z těchto věcí.“

“Sirius má pravdu“ – „Děkuji mnohokrát!“ – „Buď zticha, Tichošlápku, být nazýván přítelem Siriuse, to není tak špatné...“ – „No, jsem poctěn!“ – „Být jeho přítelem, ale může jít na tvé nervy,“ dodal Remus pevně a přerušil Siriusovu nadšenou poznámku. 

Harry se mírně usmál a uvolnil se ze Siriusova objetí, který nadával vlkodlakovi za “jsoucí vyjádření“ s takovým durdivým hlasem, že jste si mohli skoro myslet, že jeho stížnost byla vážná. Klíčové slovo je ‘skoro‘.   

Právě když chtěl upustit Remusův napůl vypitý šálek kávy na Siriusovu hlavu jako projev své vděčnosti (byl koneckonců synem jednoho z Pobertů), ozvalo se zaklepání na dveře snídaňového salónu a všichni se otočili s hůlkami v pohotovosti (Sirius se snažil – neúspěšně, musím dodat – strčit kmotřence za svá záda).

Dracova stříbroplavá hlava se objevila ve dveřích, následována zbytkem těla (bylo by naprosto nedůstojné, schovávat se za dveřmi): „Omlouvám se za přerušení vaší ‘rodinné hodinky‘, ale Temný pán se rozhodl neohlášeně dostavit a no, rád by tě viděl.“

“Děkuju, Draco,“ řekl Harry s takovým klidem, že tím překvapil mladého blonďáka. „Pokud by jsi nám dal minutku, budeme brzy v pracovně tvého otce.“

Zmijozel kývl hlavou a zmizel s tichým zavřením dveří za sebou.

“Harry, nemusíš tam jít, pokud nechceš,“ nabídl Remus a Sirius nadšeně přikývl, ale Harry se jen nevěřícně usmál, stál před stříbrem orámovaným, až ke stropu vysokým zrcadlem a kontroloval tvář, aby se tak ujistil, že není žádný důkaz o tom, že plakal, než opustil místnost.

Sirius byl na cestě ze dveří, když Remus popadl jeho ruku: „Vždycky jsem se divil, proč jsi byl učiněn kmotrem, Tíšku, ale nyní si myslím, že James a Lily udělali nejlepší volbu.“

K jeho překvapení se Sirius smál jeho slovům: „Ach, Náměsíčníku, nemůžu uvěřit tomu, že to bylo tvé trápení celé ty roky. Chceš vědět, proč jsem byl učiněn kmotrem a ne ty? Lily chtěla samozřejmě tebe, ale James trval na mně, takže udělali dohodu: kohokoliv Harry uvidí nejdříve, získal by tento post. Takže jeho oko zachytilo, nádherného Siriuse Blacka, když se na mě podíval. Samozřejmě nevypadáš sám tak špatně...“

“Myslím, že by si měl důvod své domněnky nechat na nějakou jinou dobu,“ přerušil ho Remus, než by se Zvěromág pustil do dlouhého vysvětlování o tom, proč přesně jeho dobrý vzhled byl lepší než Remusův zevnějšek. „Nebo chceš nechat svého kmotřence s bandou Smrtijedů a jejich Temným pánem?“

Sirius neodpověděl a místo toho vykráčel ze dveří. Lehce se smál a Remus ho následoval.

 

« 9. kapitola « » 11. kapitola »


22.05.2009 17:10:32
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one