Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

11. PŘÁTELÉ, NEPŘÁTELÉ A RODINA

Věnováno pro: Dobby, Anina, Saskya, Exa, Airiny

Mé speciální poděkování patří Arwence. Děkuji ti za každý tvůj milý komentář.

Alcea

11. PŘÁTELÉ, NEPŘÁTELÉ A RODINA

Když Temný pán vstal ze své přepychové černé postele s nebesy, pomyslel si, že tento 30. červenec mohl být pěkným dnem. Ne pěkným v určitém stylu Temného pána, ale stejně pěkným. Takže opustil svůj apartmán, do kterého by si nikdo duševně zdravý nedovolil vstoupit a šel se dolů nasnídat se Smrtijedy ze svého úzkého kruhu, bez Luciuse (který měl svolení zůstat na svém vlastním panství, aby dával pozor na Pottera) a bez Severuse (protože... no, přesně nevěděl, proč tady nebyl, ale Mistr lektvarů měl jistě důvod – raději měl mít).

Zrovna míchal svou kávu s trochou mléka a dvěma kostkami cukru a sahal po svých obvyklých sýrových sendvičích, které jeho starostlivý domácí skřítci měli svědomitě navršit na talíř nejblíže k němu, když se jeho den začal kazit, protože tento talíř byl skutečně prázdný. Samozřejmě to nebyl konec světa, poněvadž jak bylo zmíněno dříve měl Smrtijedy na křičení a na crucio (v tomto případě Averyho) a věrné domácí skřítky, kteří si pospíšili, aby opět naplnili talíř, nicméně to zničilo jeho dobrou náladu.

Když byl konečně připravený na vychutnání své tiché snídaně s kávou a sýrovými sendviči, tak se Bellatrix rozhodla udělat výstup a začala kňourat kvůli jeho ženění, aby si nebral nikoho jiného než ji, a ani nevadil fakt, že byla sama již vdaná za jednoho z jeho nejvěrnějších a nejschopnějších Smrtijedů, a ptala se, jestli opravdu plánuje, milovat se s Potterem, protože by mu ráda asistovala v této záležitosti, zatímco byl zoufalý a s čím dál tím menším úspěchem se pokoušel o to, aby si vychutnal svůj sendvič.

Takže po Bellatrix měl naprosto zkaženou snídani, když šel navštívit Brumbála, protože měli schůzku, aby projednali zařízení svatby. Přemístil se jen kousek od bradavických pozemků (v žádném směru se nechystal použít přenášedlo, které poslal Brumbál, a kterým se předpokládalo, že ho přenese do ředitelovy pracovny) a šel ke škole, přičemž si tajně (velmi tajně) užíval sluníčka.

Ale přirozeně, věci nemohli jít jednou hladce, aby do toho nebyli zapojení ten starý hlupák a jeho tlupa dobrodinců a předtím, než ještě vstoupil přes velké dvoukřídlé dveře, narazil na Minervu McGonagallovou, která se na něj dívala s podezřením a pohrdáním.

“Dobrý den Minervo, jak se dnes máte?“ pozdravil s chladným úsměvem, na který byl dost pyšný. „Brumbál mě očekává, pokud mě omluvíte...“

Vypadalo to, že nemohla a místo toho ho doprovodila do ředitelovy pracovny. Skutečně nemohl pochopit její logické myšlení, protože, ve vší upřímnosti, co by mohla vůbec udělat proti němu, pokud se pokusí převzít školu nebo tak něco? Ne že by nešlo udělat něco v průběhu této trasy, koneckonců navrhnul tuto smlouvu, a pak ji podepsal, a jestli se nechtěl trápit následky (nejslavnějším úmrtím, ale ne jediným), nemohl znovu začít válku. Snad si myslela, že to je zdvořilé, ale protože mu neřekla ani slovo a snažila se ho vraždit pohledy, tak to nebylo velmi důsledné.

Jakmile byl pozdraven ředitelem na jejich místě určení, tak Minervu přinutil odejít.

Poté co mu ten blázen nabídl citrónový bonbón, což samozřejmě odmítl a smál se a vesele na něj mrkal, rozhodl se, že by bylo nejlepší dát se do toho dříve, než by mohl Brumbál zavést jinam nezávaznou konverzaci: „Předpokládám, že jste již provedl zcela nezbytnou přípravu na mou svatbu? Nebo je nějaký problém?“

“Ach, vůbec žádný, můj drahý chlapče,“ Temný pán se musel krotit. „Jen jsem si myslel, že bys mohl chtít přidat nějaké vlastní úpravy. A samozřejmě mi můžeš říct, koho chceš jako své vlastní hosty, koho chceš za svědka a takové věci.“

Brumbál pak pokračoval, aby mu ukázal dort, který měl objednaný u domácích skřítků, který by podávali, menu, seznam lidí, které chtěl pozvat jménem jeho snoubence a návrh svatebních šatů. A to je, kdy se jeho den naprosto zničil, a kdy se rozhodl k návštěvě svého snoubence, aby vyventiloval svou zlost a snad omezil již učiněnou škodu. Takže se vyřítil z Bradavic poté, co sdělil řediteli, který vypadal jako by právě vyhrál cenu Týdenníku čarodějek za nejkouzelnější úsměv, že je propuštěn, a že by mohl na zařízení svatby dohlédnout sám, a odletaxoval se ze Tří košťat na Malfoy Manor.

Tam byl překvapen, když našel všechny Malfoyovi a Severuse hned v pracovně, kam přišel a všichni vypadali, že čekali na něco nebo někoho.

“Můj Pane,“ Lucius a Severus se uklonili. „Neočekávali jsme vás, stalo se něco nepředvídaného?“ 

“Více méně,“ vyhnul se Temný pán. „Ale nejprve bych rád věděl, proč všichni vypadáte, jako by jste se schovávali ve tvé pracovně, Luciusi, a kde je můj budoucí manžel?“ 

“Dnes ráno se stala malá událost, která skončila Harryho pláčem a jeho vlkodlak nás požádal, abychom odešli z místnosti, aby ho Black mohl uklidnit,“ odpověděl Lucius a vyprávěl mu dál, co se událo.

“Můj Pane,“ zakročila Narcisa, „nechtěl byste se posadit? Draco půjde a přivede vám Harryho.“

“Děkuji, Narciso, skutečně bych s ním rád mluvil,“ odpověděl vysoký tmavovlasý muž a sedl si do jednoho z křesel, jakmile Draco odešel za svým úkolem.

A tak čekali. Nebyl zvyklý zdržovat se čekáním, ale Potter měl nemilý zvyk, právě tohle dělat. Proč si ho však chtěl vzít? Ach ano, byl to chlapec-který-přežil. Nemohl bojovat s úsměškem, který se pomalu rozšiřoval v jeho rysech. Takže ti jeho otravní kamarádi se zřekli jejich přátelství? Tohle by se určitě mohlo ukázat pro něj jako výhodné... Jestli by se Brumbál stále usmíval, kdyby věděl o této novince? Brumbál – skutečně tento člověk neměl žádný smysl, natož smysl pro módu! 

Naštěstí dříve, než by mohl ztratit svou náladu kvůli tomuto starému bláznovi, dveře se se skřípotem otevřely a Harry a Draco, který čekal venku na Nebelvíra, vstoupili. 

“Voldemorte,“ úsečně kývl a velice strnule se posadil na jednu z pohovek. „Luciusi, Narciso, omlouvám se za dřívější narušení vaší snídaně, kdybych to věděl, šel bych někam jinam, abych vás nemohl obtěžovat. Doufám, že mi dokážete odpustit.“

“Nedělej si kvůli tomu starosti, drahoušku,“ ujistila ho blondýnka. „V žádném případě to nebyla tvá vina a my bychom tě nikdy z toho neobviňovali.“

Chlapec-který-přežil vypadal být připravený s tím nesouhlasit, když poněkud rozcuchaný Sirius, následovaný darebně se usmívajícím Remusem, vrazili do místnosti a přitom funěli a popadali dech.

“Jak je na tom tvá jizva, Harry,“ ptal se Mistr lektvarů a snažil se zcela ignorovat dva nové příchozí. „Fungoval můj lektvar?“

“To ti nemůžu říct, protože jistý Temný pán je naštvaný a pokaždé, když je tento jistý Temný pán naštvaný, má jizva bolí, takže kdyby se tento jistý Temný pán mohl laskavě uklidnit, pak bych ti rád vyšel vstříc s odpovědí,“ obořil se Harry a poslal zamračený pohled k červenookému muži.

Sirius a Remus se na něj šokovaně dívali. Harry se obvykle takto nerozčiloval, byl vždycky laskavý, vlídný a láskyplný. Přirozeně někdy mohl ztratit kontrolu, ale ne kvůli něčemu tak triviálnímu jako tomuhle.

“Mrzí mě to, Severusi, myslím, že tvůj lektvar působil, bolest odeznívá,“ omlouval se poté, co se zhluboka nadechl. „Nedívejte se na mě, jako kdybych ztratil mé kuličky.“

“Nemám žádnou představu, jak by se mohlo týkat kuliček to, jakým způsobem jsme se na tebe dívali,“ opáčil Lucius, „ale jsem si jistý, že by mohlo zcela zmenšit naši zvědavost, pokud by jsi nám řekl, k čemu právě došlo.“

“Mít ztracené kuličky je mudlovský výraz, který znamená ‘být pomatený‘. Opravdu, Luciusi, nezpůsobilo by ti žádnou újmu, kdybys se naučil několik takových věcí,“ vysvětlil s nesmělým úsměvem. „A co se týče té druhé stránky, Voldemort byl skutečně na mě nepříjemný a tohle ho mimo to zarazilo, že ano? Takže, co jsi chtěl, Voldemorte?“  

“Přišel jsem projednat naši svatbu,“ reptal Voldemort. „Propustil jsem Brumbála.“

“Aha.“

“Podívej se na toto,“ strčil návrh jejich svatebních šatů do jeho rukou. „Jestli chceš jít v tomhle, tak je Brumbál tvůj muž.“

“Vlastně toto jsou tvé šaty,“ opravil Harry se smíchem tančícím v jeho očích. „Uklidni se, můžeš? To je opravdu tvá vlastní chyba, co jsi od něho očekával, že udělá?“

Právě se vesele planoucí oheň změnil na zelený a o sekundy později došlo k hlasitému padání a velká postava přistála tváří dolů na asijském koberci. Vzápětí měla postava na sebe namířeno osm hůlek (mohli byste si být dost jistí, že ta osoba byla muž), ale nevypadal, že by to vadilo a místo toho vydatně naříkal a převalil se na záda, takže osm ostatních mohli vidět jeho tvář.

“Dudley!“ vykřikl Harry, jakmile zachytil letmým pohledem svého ramenatého a svalnatého bratrance a skoro záhy byl na něm.  

“Ahoj, Vyžle,“ smál se a nějak se mu podařilo se postavit, zatímco ho stále držel ve svém náručí. Mohl jsi mě varovat, víš...“ 

“Proč jsi stejně tady?“ zeptal se s jedním zvednutým obočím. „Řekl jsem ti, abys přišel za týden.“

“Zítra máš narozeniny.“

“Jak jsi věděl, kde jsem?“ chtěl vědět.

Dudley se znovu zasmál: „Ptal jsem se toho barmana – jmenuje se Tom? – kde bych našel Malfoyovi. Člověče, on se na mě divně díval, a pak se ozval ten druhý chlápek, který křičel něco o Smrtijedech a Ty-víš-o-kom, a když se ho Šimon ptal kdo, tak hodně zbledl...“

“Šimon?“ ptal se černovlasý chlapec. „Kde je, Dudley? Přísahám, jestli jsi ho ztratil...“

“Uklidni se,“ řekl Dudley konejšivě. „Přijde hned každou minutou. Rozhodli jsme se, že by bylo nejlepší krátce počkat, protože jsme si nebyli jistí jak tato celá krbová věc funguje.“

Jako kdyby na pokyn se znovu plameny změnily na zelenou a objevila se druhá postava.

“Šimone!“ pozdravil Harry a divoce objímal vyčouhlého, hnědovlasého chlapce. „To je skvělé, že jsi tady.“ 

Nově příchozí se jemně usmál a objal ho nazpět: „Rád tě vidím. Mamka tě pozdravuje.“

“Harry,“ přerušil je Lucius, „je hezké, že tady máš nějaké kamarády, ale toto je ještě stále můj dům a aspoň bych rád věděl, kdopak jsou.“

“Och, omlouvám se pane Malfoyi, předpokládám?“ skočil Dudley do řeči a po přikývnutí pokračoval. „Harry nám poslal nějaký... Letaxový prášek? Jo, abychom mohli přijít na jeho svatbu, ale zítra má narozeniny a Šimon a já, jsme se chtěli ujistit, že dostane hezké probuzení. Omlouvám se za vniknutí do vašeho domu, ale neměli jsme žádné prostředky, abychom vás předem kontaktovali.“

“To je celé pěkné a milé, ale stále nevím, kdo jste,“ odpověděl Lucius z větší části uklidněný.

“Pokud se všichni usadíte tak vás představím,“ nabídl Harry a stáhl své hosty k sobě na pohovku. „Toto je můj bratranec Dudley Dursley“ – ukázal nalevo, kde seděl vysoký mladík – „A jestli jste na to ještě nepřišli, on je Mudla. Toto je Šimon Turner, je jedním z mých kamarádů a on je také Mudla. Dudley, Šimone, tohle jsou můj kmotr a jeho přítel Remus.“

“Vy nevypadáte jako vlkodlak,“ vybreptnul Dudley, než sehnul hlavu, aby se vyhnul Harryho úderu.  

“Ó, že ne?“ ptal se Remus docela pobaveně. „A jak bych měl vypadat?“

“Nevím,“ obhajoval se Dudley. „Předpokládám, že ostřejší zuby a víc porostlý srstí a vaše uši jsou nějaké špatné.“

“Ach, buď zticha, Dudley,“ pokáral ho Harry. „Promiň, Remusi. Ujišťuju tě, že Remus je vlkodlak. Já nenosím také vždycky špičatý klobouk, a přesto jsem kouzelník.“

“Ale ty máš sovu,“ bránil se blonďák. „A už pokračuj s tvým představováním, Vyžle.“

Harry mu poslal zamračený pohled, ale udělal jak přikázal: „Toto je profesor Severus Snape, můj učitel lektvarů. Lucius Malfoy, jeho žena Narcisa a jejich syn Draco, který je ve stejném ročníku jako já.“

“Draco?“ Dudley ho opět přerušil. „To je opravdu tvoje jméno?“

“Sklapni, Dudlíku,“ zastavil ho Harry, než by mohl říct něco, čeho by později mohl litovat. „A vedle nich je Tom Rojvol Raddle, Lord Voldemort, Temný pán nebo jednoduše Vy-víte-kdo.“

“Toho si budeš brát?“ zeptal se Dudley nedůvěřivě, ale Harry neposlouchal, protože jakmile Šimon upřel zrak na Toma, začal se silně chvět a tisknul své dlaně ke spánkům.  

“Uklidni se, Šimone, prosím, soustřeď se na mě,“  prosil Harry a směroval ho k jednomu koutu, kde umístil své tělo mezi Mudlu a Temného pána, čímž účinně znemožnil Šimonovo vidění.

Ostatní se nemohli podívat do Šimonovy tváře proto, že ačkoli Harry byl mnohem menší a hubenější, tak Šimon byl shrbený a jen ruce na jeho ramenou ho bránily před pádem na podlahu. Přece jen, pokud by mohli vidět jeho tvář, viděli by bolest a úzkost v jeho očích, které měl pevně uzamklé s těmi Harryho a otevřel svá ústa takovým způsobem, aby mohl lapat po vzduchu.

Nikdo z ostatních nevěděl, co se děje a nikomu z nich se to nelíbilo. Tak dobře, Dudley se o to skutečně nezajímal, protože byl zvyklý, že nerozuměl většině života svého bratránka, ale přesto se trochu strachoval, když se začal také chvět a začínal jasně zářit.

Světlo obklopilo celé jeho tělo a stávalo se jasnějším a šířilo se každou sekundou, dokud nezahalilo kout zářící bílou kopulí. 

Temný pán měl nataženou hůlku, ale byl spíše nejistý tím, co teď dělat, nebylo to, jako kdyby se ho chystal napadnout, i když nevypadal příliš zdravě a on nechtěl mrtvého ženicha. Na druhou stranu neměl žádnou představu, jak by mu bylo možné pomoci, jelikož tato představa byla pro něho cizí, a protože nikdy nečelil něčemu podobnému. Přirozeně věděl, že to, co se objevilo byla jeho aura – přece jen, proč byla tak zářivá? To bylo nepřirozené, u normálních jedinců není aura nikdy čistě bílá – ale nebyla to v každém případě všední událost a on věděl pouze to, že to jednou četl v hrozně nudné knize a do nynějška to nezažil. Takže tam jen stál a snažil se přijít na to, co se dělo mezi tím Mudlou a chlapcem-který-přežil.

“On je zlo!“ Šimon nyní prudce oddechoval, přitom se držel chlapcových ramen a nikdo by nemohl pravděpodobně rozeznat, kdo byl komu oporou.  

“Já vím.“

“On nenávidí celý svět.“

“Já vím.“

“Proč by sis ho chtěl vzít?“ jeho hlas zněl úpěnlivě.

„Nechci.“

“Co ti asi může dát? Proč chceš promarnit svůj život?“

“Protože může zachránit ostatní a Siriuse,“ odpověděl se skloněnou hlavou a jediná osamocená slza unikla z jeho očí, která stékala po jeho líci a zmizela v jeho černém roláku. 

“Oženil by ses s ním, kdybys nemohl zachránit Siriuse?“

Pronikavě se zasmál s beznadějným, ale odhodlaným pohledem v jeho očích: „Ano. A pak bych se mohl zabít.“

Náhle světlo přestalo přibývat a místo toho se pomalu stahovalo zpátky do Harryho a jeho poslední věta vibrovala v místnosti, našla si každý kout a každého umlčela. Temného pána s nehybnou hůlkou v ruce, Siriuse, který byl zadržován Remusem, Malfoyovi s neobvykle překvapenými obličeji, Severuse se zamračeným pohledem na tváři a starostí v očích a ustaraného Dudleyho, který si masíroval ruce, jako kdyby se chystal na velký zápas. Pak jakoby ve zpomaleném záběru Harry klesal dolů, právě když zmizel poslední paprsek světla, a zatímco se Sirius snažil dostat se z Remusova objetí, Dudley se hnal k jeho boku a nabral malého chlapce nahoru dříve, než by mohl narazit na podlahu a jemně ho položil na pohovku, kde choval jeho levou ruku ve své větší.

“Co se do prdele stalo, Šimone?“ zasyčel a zíral do očí druhého chlapce. „Co je s ním?“ 

“Je vyčerpaný,“ odpověděl Šimon tiše a opatrně přicházel, aby se vyhnul kterémukoliv kontaktu s Voldemortem. 

“Neříkej mi takovou blbost,“ prskal Dudley. „Dokážu přijmout to, že nerozumím nebo nevím, co přesně umí dělat nebo jak. A dokážu přijmout to, že nejspíše má více tajemství než kdokoliv jiný, víš. A dokážu přijmou to, že jsem pouze malou částí jeho života, a že si nezasloužím kteroukoliv náklonnost, kterou může mít vůči mně. Ale nedokážu přijmout to, že přede mnou omdlí, a že je zjevně zraněný a leží tady a nic nedělá. Takže buď mi řekni, co se stalo a jak mu můžu teď pomoci nebo tě zbiju tak zle, že jakmile tě tvá matka uvidí, tak s křikem uteče.“ 

“Neuteče,“ odpověděl Šimon, a ani se nepřiměl k tomu, aby se bránil. „Ale Harry by byl zklamaný, to víš. Vše vysvětlíme, jakmile se probere.“

“Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Sirius úzkostně a také si dřepnul vedle chlapce v bezvědomí.  

“Asi za půl hodiny, hádám,“ odpověděl Šimon klidným jemným hlasem. „Ale nebojte se, pane Blacku, bude takový jako předtím.“

Neřekl, že bude v pořádku, poznamenal Severus nepřítomně: „Snad by pomohl jeden z mých lektvarů?“

“Nevím nic o lektvarech, profesore Snape, ale nemyslím, že to je vhodné, protože použil mnoho ze své magie a vaše lektvary by nejspíše jen překážely v jejím samotném doplnění.“

“Jak to, že toho víte tolik o magii, když jste pouhý Mudla?“ vyzvídal Lucius podezíravě. 

“Neexistuje nic takového jako ‘pouhý Mudla‘, pane Malfoyi. Každý má magii a všude je magie, Mudlové, jak nám říkáte, nejsou prostě s to si ji zpřístupnit. Nemůžete rozdělit obyvatelstvo celého světa na Mudli a Kouzelníky, existují lidé, kteří mají schopnosti, které nemůžete ani začít chápat. Harry je můj nejlepší přítel. Říkáte mu kouzelník. Takže samozřejmě vím o magii, a co je nejdůležitější, znám Harryho,“ poprvé byl hlas hnědovlasého chlapce trochu příkřejší. 

“Takže jak jste ho poznal?“ zakročil Remus, který byl upřímně zaujatý mladíkem.

“Dudley a jeho banda mě měli ve zvyku zmlátit, když to Harry zjistil, řekl jim, aby s tím přestali, takže místo toho zbili jeho,“ pokrčil rameny, jako by tím ale začalo přátelství.  

“Ty jsi zbil svého vlastního bratrance?“ zeptal se Draco nedůvěřivě.

“Byl jsem zkažený malý spratek s příliš mnoho tuku a k tomu ještě s nepatrným zdravým rozumem, samozřejmě, že jsem ho zbil, byl jsem rváč,“ prskal Dudley se sebenenávistí. „Říkal, že jsem mu tě připomínal, když tě poprvé potkal.“

Draco se zajíknul, určitě nebyl nikdy tak hrozný a nikdy by nenapadl člena ze své vlastní rodiny (mnohem méně svými pěstmi, ale hádal, že by to v Dudleyho případě mohlo být omluveno).

“Tak pročpak jste tady v mém domě?“ zeptal se Lucius hrozivě.

“Váš dům, pane Malfoyi?“ opáčil Dudley ve stejném stylu. „Nevidím dům, celé je to tady v ruinách, prachu a kamenech, ale určitě je něco na co být pyšný...“ 

“Tohle je Antimudlovská ochrana sídla, Dudley,“ vysvětlil Šimon, ale nepodíval se na něj. „A vy byste měli oba přestat, protože Harry ví, koho chce za své přátelé.“

“Jak můžeš být tak zatraceně klidný?“ Dudley dal průchod svému hněvu.

“Věřím mu, nikdy by nás neopustil,“ jeho oči se zatoulaly k Siriusovi. „On dodržuje své sliby.“

“Ó, je to tak?“ ptal se Voldemort sarkasticky. „Tak proč právě prohlásil, že by spáchal sebevraždu, jakmile bychom se vzali?“ 

“Neměl byste přeskočit k závěrům podle jedné věty, neslyšel jste to přesně, aniž byste znal souvislosti,“ jenže tato odpověď více rozzuřila přítomného Temného pána a jediným plynulým pohybem měl svou hůlku v ruce a postoupil vpřed k hnědovlasému Mudlovi.  

“Nech toho, Voldemorte,“ řekl Harry, který se probudil bolestí v jizvě a přesunul se tak, aby chránil Šimona svým tělem, jenž ovinul své paže kolem jeho pasu, protože se nebezpečně zakymácel. „On má pravdu. Nikdy jsem neřekl, že bych spáchal sebevraždu! Řekl jsem, že bych mohl! Všimni si rozdílu. A jelikož jsme právě u toho: nikdy jsem neslíbil, že zůstanu po svatbě naživu, takže bych v prvé řadě nemohl porušit slib,“ pomalu vykročil vpřed a odebral Voldemortovu hůlku dříve, než mohl protestovat. „A kdybys prosím tě ovládl svůj vztek? Má hlava je kvůli tomu připravená puknout.“

“Možná by jsi mohl teď vysvětlit, co se stalo,“ požádal Dudley nesměle a položil paži starostlivě kolem jeho ramen a vedl ho zpět k pohovce.  

Všichni ostatní se k němu netrpělivě otočili (Voldemort se stále pokoušel ovládat svůj vztek, ale také byl uražený tím, že Harry odebral jeho hůlku).  

“Až do této chvíle to bylo mé tajemství,“ začal Šimon, když se zelenooký kouzelník nepřiměl k tomu, aby podal nějaké vysvětlení. „Já to vysvětlím. Protože jste všichni kouzelníci, s výjimkou Dudleyho, dokážete nejspíše vytušit, že Voldemortovy pocity nejsou velmi... dobromyslné, příliš mírně vyjádřeno,“ Sirius si nato odfrkl. „Pane Malfoyi, říkal jsem vám dříve, že existuje více lidí, než jsou kouzelníci a Mudlové. No a já jsem empat, což znamená, že cítím to, co lidé okolo mě cítí,“ přidal poslední část, aby to zdůvodnil Dudleymu, který vypadal dost zmateně, „především, když mám s nimi více méně kontakt. Takže, když jsem se předtím podíval do Voldemortových očí, mohl jsem cítit to, co cítí on. Normálně se každý empat učí postavit bariéry – myslím, že kouzelníci tomu říkají Nitrobrana – ale byl jsem zvědavý a chtěl jsem vědět, co cítíte a nechal jsem mé ochrany dole“ – vypadal jaksi bojácně a Harry uchopil jeho ruku uklidňujícím způsobem – „Nečekal jsem tolik špatných pocitů a měl jsem to, čemu vy říkáte zhroucení. Kdyby Harry nezablokoval plynutí těchto pocitů svými vlastními dobrými pocity, pravděpodobně bych mohl ztratit rozum. Můžete nejspíše odhadnout, že tímto konáním použil mnoho ze své energie, což je důvodem, proč omdlel.“

“Takže vy jste empat,“ opakoval Severus.

“Ano, tím jsem to přibližně shrnul,“ usmál se Šimon.

Mistr lektvarů mu poslal pohled, který jasně oznamoval, že neoceňuje takový druh informace: „Tady nebyl empat přes dvěstě let!“

“Moje mamka je také empat, stejně jako byla má babička. A jednou jsem potkal jednoho, který byl asi devadesátiletý, nicméně byl trochu výstřední,“ odpověděl empat a stále se usmíval. „Ale souhlasím s tím, že jsou dost vzácní.“

“Nevěděl jsem, že můžeš číst mé pocity,“ mumlal Dudley. „Kdybych to věděl, já...“

“Udělal bys co, Dudley?“ zeptal se Šimon. „Nemůžeš zastavit cítění. Můžeš se o to pokusit, ale nikdy to nebude fungovat,“ krátce se podíval na Voldemorta, který tento pohled zmeškal, protože byl příliš soustředěný na jeho ruce. „Ale většinu času mám mé bariéry nahoře a jen vnímám vaše celkové pocity, jestli jste šťastní nebo smutní, nic příliš přesného.“

“Jak jsi věděl, co pomůže tvému kamarádovi?“ zeptal se Lucius mnohem vřeleji než předtím; vyhlídka na empata, který zůstává v jeho domě, zvedla nesmírně jeho náladu.

Harry jen pokrčil rameny: „Udělal jsem to několikrát, jeho mamka mi to ukázala, když zjistila, že jsem kouzelník.“

“Takže ty víš o... ehm... Vernonovi?“ chtěl vědět Dudley váhavě.

Šimon jen přikývl, vypadal chmurněji a udělal pohyb, kterým řekl silnému chlapci, aby toho nechal.

“Kdo je Vernon?“ zeptala se Narcisa, která poprvé promluvila.

“Můj otec,“ odpověděl Dudley krátce a ignoroval tázavé pohledy.

“Co ti přece jen řekli rodiče na to, že mě jdeš navštívit?“ Harry změnil téma a opřel se zpátky, aby se mohl dívat do jeho tváře. 

“Och, myslí si, že jsem u Pierse. Nemohl jsem jim velmi dobře říct, že hodlám hodit nějaký prášek do nejbližšího největšího krbu, abych se objevil v nějakých rozpadlých ruinách,“ řekl Dudley.

“A co když tvá matka zavolá Piersovi? Nebyl bych moc překvapený,“ ptal se černovlasý chlapec.

“Neboj se, bude mlčet jako hrob. Nedávno jsem ho pocuchal,“ řekl mu Dudley nonšalantně.  

“Co? Proč jsi to vůbec udělal?“ vyskočil a stáhnul se jako by Dudley byl strašně ohavný a nějakým způsobem děsivý.

“Měl jsem důvod, dobře!“ odpověděl zpátky vysoký Mudla, rovněž se postavil. „On byl hrubý!“

“On byl hrubý? On byl hrubý!“ opakoval drobný chlapec, zatímco ostatní to fascinovaně sledovali. „Ty jsi hrubý, od té doby, co jsi vykročil z toho krbu, k sakru, jsi hrubý, od té doby, co tě znám a znám tě, od té doby, co mi byl jeden rok. Nemůžeš zmlátit lidi jen proto, že se chovají trochu jiným způsobem, než se chováš vždy ty. Já nechodím po škole a nezaklínám každého, kdo se na mě špatně podívá – i když se několika lidem zdá, že to považují za samozřejmé,“ vrhnul pohled na Severuse, který vypadal nyní určitě znepokojeně. „Naprosto souhlasím s tím, že je Piers idiot, který si to nejspíše zasloužil, ale to není teď problém. Chci, aby ses omluvil!“

“Nebudu se omlouvat tomu hajzlovi, Harry. On si to zasloužil a kdybys věděl, co řekl, tak bys se mnou souhlasil!“ argumentoval Dudley nazpět.  

“Ale jdi? Jsem zvědavý, doplň mě!“ požadoval Harry uštěpačně. „Co mohl asi tak říct, že ti to dalo právo k porušení tvého slibu. Vzpomínáš si na ten slib, že ano?“

“Nechtěj, aby to oni věděli,“ Dudley ho vábil ke stejnému koutu, ve kterém Harry předtím uklidňoval Šimona. 

Harry ho neochotně následoval: „Žádné odposlouchávání!“ řekl přísně ostatním a podíval se konkrétně na Siriuse a Voldemorta.

“On se ptal na tebe,“ začal Dudley šeptat a pohnul se blíže k jeho uchu. „Nevím jak to zjistil, ale věděl o Vernonovi a ptal se mě... ptal se mě, jestli by to mohl taky zkusit.“ 

Chlapec s havraními vlasy smrtelně zbledl v otázce sekund a otřásal se.

“Mrzí mě, že jsem porušil můj slib, ale opravdu jsem si myslel, že si to zasloužil,“ řekl Dudley hlubokým hlasem.

“On to nikomu neřekne, že ano?“ prosil Harry zoufale. „On by ho nenechal, že? On... prosím, řekni mi, že nenechá.“

“Ššš, ochráním tě, slibuji,“ ujišťoval ho vysoký mladík. „Nic zlého se nestane, nenechám je.“

“Díky,“ usmál se na něj. „Ale neměl si ho stejně zmlátit.“

Dudley se hluboce nadechl a řekl výborně naladěný: „Ano, já vím, já vím, Vyžle. Jsem tak zlýýý člověk!“

“Sebeuvědomění je prvním krokem ke zlepšení, Dudlíku,“ řekl žertovně. „A Dudley, podlaha není ve skutečnosti tak polorozpadlá, je to jen iluze, nemusíš tady chodit tak vrávoravě.“

Dudley vypadal mírně rozpačitě a odmítal se podívat na podlahu, když šel zpět k pohovce.

“Sejmu kolem vás antimudlovská kouzla,“ nabídnul se Lucius a vytáhl svou hůlku.

Pokud to bylo možné, Dudley vypadal dokonce znepokojenější a ztuhlejší, zatímco Lucius prováděl kouzlo. Když světle modrá mlha kolem něj mizela, tak párkrát zamrkal, aby přizpůsobil oči, a až se konečně dobře kouknul na své okolí, nepokrytě zíral.

Oba Malfoyové se vítězně culili, jako kdyby říkali: „Tak, kdo žije v nějakých starých a zaprášených ruinách!“

“Chcete, abych odstranil také ta kouzla z vás, pane Turnere?“ zeptal se Lucius šlechetně, protože bylo jisté, že stálo za to, vidět znovu takový pohled.

“Ne děkuji vám, toto je pro mě docela dobrý,“ odmítl Šimon spokojeně. „Ale je tady toto malé stvoření za vámi, u kterého předpokládám, že to je domácí skřítek a myslím si, že vám chce něco říct.“

“Pane Malfoyi, Pane,“ pištělo malé stvoření s hlubokou úklonou, jakmile stál před ním Lucius. „Giddy vám přišla říct, že oběd se podává na jižní terase, Pane Malfoyi, Pane.“

“Velmi dobře,“ odpověděl Lucius a propustil domácího skřítka gestem ruky. „Věřím, že bychom všichni mohli využít nějakého občerstvení. Ciso, mohla bys našim hostům ukázat cestu?“ 

“Samozřejmě,“ usmála se Narcisa příjemně a nabídla své rámě Voldemortovi. „Můžete mě všichni následovat?“

Dudley posedlý vyhlídkou na jídlo (samozřejmě, že shodil hodně ze své váhy boxováním a vyváženější stravou, ale to neznamenalo, že by nemohl ocenit výborné jídlo) stále obdivoval své okolí a následoval skupinu. Remus ho brzy zachytil, protože ho opravdu zajímal mudlovský pohled na vlkodlaky a Draco šel vést empata do jídelny. Sirius a Severus šli vedle sebe, bylo obtížné říct, kdo byl více nespokojený a zabodávali se do sebe pohledem celou cestu. Takže v pracovně zůstali pouze Lucius a Harry.

Blonďatý aristokrat usoudil, že Harry chtěl být na chvíli sám, tak rovněž odcházel, ale černovlasý chlapec ho zastavil: „Luciusi, můžu s tebou na chvilku mluvit?“ požádal jemně a položil jednu malou křehkou ruku na jeho paži.

“Jistě, máš nějaký problém, Harry?“ zeptal se docela znepokojeně.

“Otázka je, pokud ty máš nějaký problém, Luciusi,“ opravil ho Harry. „Opravdu je v pořádku, že jsou tady můj bratranec se Šimonem a je v pořádku, že jsem tady já? Jestli ne, musíš mi to říct, Luciusi, nechtěl bych být přítěží!“

“Ty nejsi přítěží, Harry, ani tvoji kamarádi, i když musím přiznat, že jsem byl trochu překvapený jejich příchodem. Pozval jsem tebe, Blacka s Lupinem a pozval bych také pana Turnera a pana Dursleye, kdybych věděl, že tě plánují navštívit,“ odporoval Lucius vehementně.

“Jsi si jistý, že když jsi mi dovolil zůstat, tak Voldemort nebude na tebe naštvaný?“ zeptal se skepticky, ale úpěnlivě.

“Jsem Zmijozel a jsem na tento fakt hrdý, Harry. Samozřejmě, že se prvně dívám na mé vlastní zájmy, ale nezradil bych mé přátelé a já tě považuji za přítele,“ řekl a pokračoval dříve, než by mohl Nebelvír říci něco proti tomu. „Můžu být Smrtijedem, ale přesto můžu myslet na sebe a jiné než na některé z nich. Líbí se mi, že jsi tady a je dost divné, že se mi také líbí přítomnost tvého kmotra, ačkoli jestli jim to povíš, vehementně to popřu. Tak si nedělej starosti, já bych ti určitě řekl, pokud by si tady nebyl déle vítaný. Nebo ne, na okamžik se zamyslím, neřekl – Nařídil bych jednomu z domácích skřítků, aby sbalil tvé věci a nechal je spolu s tebou složené mimo mé brány. Ale toho by sis zajisté všimnul.“

K Luciusovu překvapení se mladý kouzelník na něj rozzářil a hodil své paže kolem jeho hrudníku a pevně ho objímal: „Děkuju ti!“ mumlal do jeho hábitu, než ho pustil a opět se usmál: „Měli bychom jít nebo se ostatní budou podivovat, proč jsme se tak opozdili... A já opravdu miluju tvou zahradu!“ 

Zelenooký chlapec popadl jednu jeho paži a pokusil se ho táhnout na chodbu, ale Lucius ho zastavil: „Malfoyové nespěchají a nikdy se neopozdíme!“ řekl a nabídl své rámě a s vyvalenýma zářivýma zelenýma očima a malým chichotem Harry umístil svou ruku do ohbí jeho paže.

Ačkoli Lucius odmítl “spěchat“, došli k terase jen o trochu později než ostatní, jelikož Luciusovy nohy jsou tak dlouhé, že Harry musel zrychlit, aby udržel krok, čímž způsobil, že se Lucius nad tím uculoval, a který pro změnu způsobil, že Harry lehce plácnul do jeho paže. 

“Harry nemá rád fazole, dej místo nich na jeho talíř nějakou mrkev, je dost zdravá, alespoň ta mudlovská je,“ slyšeli říkat Dudleyho, když vešli ven na terasu a sledovali jak nabízel talíř Siriusovi, který na něm hromadil separované množství mrkve a hrášku, zatímco Šimon porcoval nějaké kuře, aby ho také položil na talíř.

“No, jsem si jistý, že mám dostatek jídla. A co ty, Luciusi?“ Harry šeptal do jeho ucha, teď se culil a posadil se mezi Šimona a Dudleyho a naproti Siriusovi, zatímco všichni Zmijozelové vypadali dost zmateně.

“Díky, ale to je víc než dost, proč si nenaplníte své vlastní talíře?“ poděkoval jim a vzal si talíř dříve, než mohl Sirius také přidat nějakou bramborovou kaši.

“Nejsi  nijak zábavný člověk, Vyžle,“ Dudley našpulil pusu, ale sáhnul pro hrášek. „No tak, jez.“

„Ano, mami,“ řekl Harry a dal se s chutí do jídla.

“Nedovoluj si na mě tento tón, mladíku,“ řekl blonďák přísně. „Nebo neuvidíš svůj dort.“

Harry prudce vzhlédl: „Ty jsi mi udělal dort?“

“Ano,“ Dudley vypadal skutečně pyšně, ale když se Harry na něj díval podezíravě, opravil se. „Tak dobře, pokusil jsem se, vážně. A Janine mi slíbila, že mi pomůže, ale rozešli jsme se, když jsem jaksi zbil Pierse – neměl jsem to udělat, to je jasný – zapomněl jsem na dort a spálil jsem ho. Takže jsem místo toho jeden koupil a jeden z těch kouzelníků – aspoň měl hůlku – ho zmenšil, takže by neměl být poškozený. Vypadal na jediného milého člověka okolo, ostatní jen zírali nebo se spíše nazlobeně dívali.“

“Proč jsi se rozešel s Janine?“ zeptal se Harry zaujatě, protože i když tu dívku potkal pouze jednou, myslel si, že byla dost milá a měla dobrý vliv na Dudleyho.

“Myslela si, že ji podváděl,“ vysvětlil Šimon. „Takže ve skutečnosti se s ním rozešla ona.“

“Ale já ji nepodváděl!“ vykřikl Dudley rozhořčeně.

“Možná byste to měl říct své přítelkyni a ne nám,“ poradil Severus, docela naštvaný, že si nemohl vychutnat své jídlo v tichosti.

“Nejsem žádný sebevrah, děkuji pěkně,“ odpověděl vysoký blonďák. „Ona mě ani nenechala říct ‘ahoj‘, když jsem se ukázal následující týden.“

“Pokud s ní nemluvíš nebo se aspoň o to nepokusíš, bude si myslet, že se o ni nezajímáš,“ uvedl Harry.

“Celým problémem bylo, že mám pro tebe dort,“ Dudley se rychle uklidnil a položil vedle něho miniaturní dort.

“Siriusi, mohl bys to opět zvětšit, prosím?“ požádal Harry svého kmotra, který okamžitě vytáhnul hůlku a vrátil dort do jeho původní velikosti.

Dort vypadal docela lahodně s vanilkovým krémem a jahodami, ale místo “Všechno nejlepší“ poleva tvořila slova “Gratulujeme k vaší Svatbě - Paula & Dillan.“

“Vždycky jsem si myslel, že mé jméno je ‘Harry‘, ale podívej se na tohle! To vypadá, že jsem byl špatný,“ dělal si legraci a nabral si trochu krému na prst a olízával si ho (což vzrušilo Voldemorta ve všech nemravných způsobech).  

“No, měl jsem na to poměrně málo času a myslel jsem si, že tenhle byl vhodnější než ‘Upřímnou soustrast‘, ospravedlnil se Dudley.

“Myslím, že tento dort vyhovuje nadcházející situaci zrovna dobře,“ skočil do řeči Voldemort, který se držel většinou v klidu (a svůj vztek na uzdě) za poslední dvě hodiny nebo tak nějak, v marném pokusu, aby soustředil své myšlení na něco jiného než na ústa svého snoubence nebo na způsob jakým nové šaty zdůrazňovaly jeho drobnou postavu právě v těch správných místech, zdánlivě všechny atraktivní, i když téměř vše bylo ponecháno na fantazii – a co divoké fantazie měl! „A rád bych se chopil této šanci, abych se vrátil k důvodu, proč jsem v prvé řadě přišel.“  

“Ach, dobře,“ odpověděl Harry a pokračoval v jezení. „Řekl jsi mi, že jsi propustil Brumbála?“

“Ano a teď musím zařídit mou vlastní svatbu,“ stěžoval si Voldemort (samozřejmě nic blízkého špulení rtů – samozřejmě, že ne!).

“A myslím, že bych si já měl dělat starosti kvůli dětské práci a hladomoru v Africe...,“ dělal si legraci Harry a vyčistil svůj talíř kouskem chleba.

“Ha, ha, velmi vtipné. No tak, je-li to možné vrátíme se dovnitř a učiníme potřebné plány?“ řekl Temný pán sarkasticky.

“Nemůžeme zůstat venku?“ požadoval černovlasý mladý kouzelník. „Luciusova zahrada je skutečně krásná.“

“Je. Mi. To. Jedno,“ vymáčknul Voldemort. „Ale já mám jiné věci na práci, takže jsem zatím už promarnil celé ráno...“

“Ach, skvělé!“ smál se chlapec-který-přežil a ignoroval jeho podrážděnou náladu. „Šimone, musím ti ukázat ten potůček, je skvělý, jdeme!“

 

« 10. kapitola « » 12. kapitola »


22.05.2009 17:12:31
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one