Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

12. ZAŘIZOVÁNÍ

Když nakonec všichni seděli v zahradě blízko bílé lavičky (která byla obsazená Narcisou a Luciusem) a Šimon přestal obdivovat říčku, květiny, kameny a... no, všechno, Voldemort usoudil, že kdykoli den začal dobře, bylo jistější zůstat v posteli, protože by se jinak jen zhoršoval. Sirius a Remus si užívali sluníčka a sebe; Sirius s hlavou na Remusově stehně a tiše se bavili pozorováním jak se Voldemort stává rozčilenějším s každou sekundou. Dudley a Draco měli poměrně civilizovanou diskuzi o tom, jestli jsou Mudlové nebo kouzelníci lepší, která skončila tím, že Dudley připomněl blonďatému Zmijozelovi, že by ho mohl také zmlátit během prázdnin a Draco mu připomněl, že by mohl požádat jednoho ze svých rodičů nebo kmotra, aby ho přeměnil do nějakého zvířete podle jeho výběru. Severus se cítil dost postradatelný a pomýšlel na návrat do laboratoře, aby pracoval na lektvaru pro Harryho, když ho tento chlapec přivolal, aby se zeptal jestli by mohli nebo nemohli Mudlové vidět jednorožce (samozřejmě, že by mohli – odkud by jinak mohli pocházet ty hloupé a směšné pohádky?). Skončil vedle empata, ačkoli moc nemluvili a měl nechutný pocit, že Turner čte jeho pocity, což ho pobídlo k posílení štítů Nitrobrany.

“Dobrá, dort, který Brumbál vybral je přijatelný, samozřejmě za předpokladu, že není otrávený,“ začal Voldemort a získal pozornost ostatních. „Takže nám zbývá všechno ostatní naplánovat. Začněme s oblečením.“

“Vždycky jsem si myslel, že ženich nosí oblek, tak proč kvůli tomu děláte takové cavyky?“ zeptal se Dudley, který neviděl vůbec nedostatek ve své úvaze.

To proto, že jsme kouzelníci a kouzelníci nenosí obleky na svých svatbách,“ Voldemort se přinutil ke klidné odpovědi, přece zrovna nepotřeboval porušit smlouvu.

“Och,“ Dudley si pokoušel představit svatbu bez obleku a svatebních šatů. „Tak, co nosíte?“

“Hábity,“ dodával Snape, poté, co byl spokojený se svým mentálními štíty a opět schopen sledovat konverzaci. „Obřadní hábity.“

“Nejen nějaké obřadní hábity, Severusi,“ hubovala Narcisa. „Reprezentují to, čím je každý z těch dvou, a co očekávají od života a svého manželství.“

“Jak vypadal tvůj hábit?“ zeptal se Harry se zaujetím, který seděl se zády opřenými o Šimonovy zvednuté nohy. 

Narcisa vypadala trochu duchem mimo, když do detailu popisovala podobu svého krásného svatebního hábitu: „Měl nádherný odstín světle modré se zlatými podšívkami. Měl jemný zlatý řetěz, který sloužil jako pásek a jako hedvábná pavučina elegantně splýval k podlaze, vůbec nezpůsoboval žádný zvuk, když jsem chodila. Mé vlasy byly upraveny do komplikovaného vyčesaného účesu, čímž mi nechal odhalený krk, aby všichni mohli vidět klenot z dědictví rodiny Blacků: Náhrdelník s černým onyxem a stříbrným jednorožcem na něm.“

Hluboce si povzdechla, než dopadla zpátky do reality.

“Tak tedy, neoblékneme si obřadní hábity s erby našich rodin?“ navrhl Harry.

“To je nápad, i když ještě musíme vybrat aspoň odpovídající barvy,“ připomněl mu Voldemort, ale nicméně vypadal, že se mu tento nápad líbí.

Harry se zdál být skutečně v rozpacích, když se zeptal: „Jak vypadá erb rodiny Potterů?“

“Je na něm lev, který si brousí své drápy o břízu. Mezi tlapami je meč s rubínem v jeho jílci,“ popsal Sirius a povzbudivě se usmál. „Není divu, že se celá rodina dostala do Nebelvíru... V každém případě, jestli chceš, můžeš mít také erb rodiny Blacků, protože... víš, samozřejmě, že nemusíš...“

“Byl bych rád, ale jen pokud neukazuje něco vulgárního,“ souhlasil jeho kmotřenec bez váhání.

“Neboj se, je na něm jen vzpínající se černý jednorožec. Ale bylo by lepší, kdyby ses mohl na něj sám podívat, i když nemám žádnou představu jak to udělat a ačkoli můžu přinést jeden z erbů rodiny Blacků, pochybuji, že ještě existuje jeden z Potterových nebo aspoň nemám tušení, kde bychom ho sehnali,“ řekl Sirius zamyšleně.

“Myslím, že by měl být alespoň jeden ve tvém trezoru, Harry,“ komentoval Lucius. „Ale domnívám se, že také existuje na to kouzlo, nicméně, nemůžu si přesně vzpomenout, takže dojít ke Gringottovým bude nejspíše rychlejší.“ 

“Znám takové kouzlo,“ informoval je Voldemort věcným hlasem. „Pokud by se laskavě vrátila má hůlka tak ho předvedu.“ 

“Dobře, jak to kouzlo funguje?“ zeptal se Harry, zatímco mu dával žádanou položku.

“Potřebuji pergamen,“ vykouzlil dva svitky, „a kapku tvé krve.“

“Ale ne, myslím, že ne. Posledně, když mi někdo bral krev, byl jsem připoutaný k náhrobku, radši bych tento zážitek neopakoval,“ namítal Harry a odsunul se z jeho dosahu.

“Tak dobře, ale nebude to fungovat bez tvé krve nebo tvých kostí. Byl bys raději, kdybych vzal některou z tvých kostí?“ zeptal se Voldemort sarkasticky.

„Udělej to,“ požadoval černovlasý chlapec. „Proveď to kouzlo na sobě, abys vytvořil erb své vlastní rodiny. A pokud usoudím, že tato procedura je přijatelná tak to můžeš provést se mnou.“

Temný pán naštvaně reptal, ale vykouzlil dýku a řízl se do ukazováčku. Okamžitě vytryskla kapka a přenesl ruku nad jeden z pergamenů, kde nechal na něj skanout karmínovou tekutinu a klepnul hůlkou o pergamen. Zprvu se zdálo, jako by se nic nedělo, ale pak se stejně jako na Pobertově plánku objevovala pavučinová síť tmavých linek, které se soustřeďovaly do několika částí a zanechávaly pár prázdných míst, takže jste po chvíli mohli rozeznat Zmijozelského hada, ovinutého kolem malé, nevýrazné dýky, která není na erbu Bradavic. Nakonec se linky přestaly rozšiřovat a pergamen se začal vybarvovat: zelená pro hada, červená pro jeho oči, stříbrná pro dýku a černá pro pozadí. Pod hadem bylo také stříbrně napsáno: Aut captantur, aut captant (Buď zradíš nebo budeš zrazen).  

“Jsi teď spokojený,“ ušklíbal se vysoký tmavovlasý muž. „Tak tedy, dovolíš mi, abych to kouzlo provedl na tobě?“ 

Harry stále vypadal velmi skepticky, ale natáhl ruku, aby Voldemort mohl říznout do jeho prstu. Tom tisknul dýku o špičku ukazováčku a pak jeho ruku otočil tak, aby krev skanula na pergamen a pohyboval svou druhou rukou. Pustil jeho ruku, ale ne dřív, než lehce pohladil mléčně bílou kůži. Opět se linky tvarovaly do erbu, tentokrát se objevil lev, který Sirius dříve popisoval, po straně s mečem a břízou. Po dokončení obrysů se objevila barva a zabarvila lva zlatou s jasně modrýma očima (které nechutně připomněli Harrymu ty Brumbálovy), meč stříbrnou s rudým rubínem a nápisem na něm: Bojuj za svůj život, žij za svou lásku, a břízu bílou se světle zelenými listy.

Harry lehce obtahoval lva špičky prstů a usmál se, i když smutně: „Prší!“ zašeptal a zíral na stříbrné linky, které se utvořily na pozadí. 

“Co jsi říkal, Harry?“ zeptal se Sirius polekaně a pokusil se také podívat na erb.

Chlapec se připlížil, aby si lehnul vedle něho a držel pergamen nad jejich hlavami: „Říkal jsem, že prší. Podívej!“

Znovu obtahoval jednu ze stříbrných linek.

“Jamie miloval déšť,“ usmál se Sirius se stejně smutným úsměvem jako Harry. „Stejně jako ty. Zdá se, že to je rodinná tradice.“

“Proč by jedna z nejsvětlejších kouzelnických rodin dávala na svůj erb vůbec něco tak depresivního a... zlověstného jako déšť,“ skočil do řeči Malfoy junior, který neslyšel, co říkal Sirius. „To je nesmyslné!“

“Světlo dokáže jediné zářit v temnotě,“ řekl Šimon filozoficky. „Neřekl bys, že toto užitečné malé kouzlo má více světla, kdybys dokázal vidět všechno dokonale jasné, že ano? 

“Můžu vidět tvůj erb, Siri?“ požádal Harry, protože Draco se nezdál být ve správné náladě, aby teď měl druhou diskuzi.

“Ovšem,“ souhlasil Sirius a vykouzlil další svitek pergamenu na svůj vlastní rodinný erb, než požádal Voldemorta (napjatým, ale zdvořilým hlasem), aby to kouzlo vysvětlil.

Brzy poté Zvěromág nabídl svůj pergamen Harrymu, aby si ho vzal. Ukazoval černého jednorožce se stříbrnými kopyty a zelené břečťanové úponky se vinuly kolem jeho dlouhých nohou a držely ho dole. Pozadí bylo tmavomodré, které vypadalo jako noční obloha v podmračené noci. Tady také byl nápis pod jednorožcem, který Harry už viděl na rodokmenu rodiny Blacků: Toujours pur.

Dobrá, teď máme všechny erby, ale ještě se musíme rozhodnout jaké barvy pro samotné hábity,“ pokračoval Voldemort – skutečně strávil dost času na tuto celou záležitost, bylo na čase se dát do toho.

“Dobře, myslím, že bychom oba mohli vyjít v černé,“ Harry vyjádřil svůj názor, ale šokovaný výraz Narcisi mu řekl, že řekl něco nesmírně špatného.

“Nemůžeš si obléknou černou na svatbu, natož když jsi submisivní partner,“ informovala ho blondýnka přísně.

“Och... Proč ne? Chci tím říct, že mudlovští ženichové také nosí černou a nevidím důvod, proč nemůžu udělat totéž,“ zeptal se Harry zmateně a rozhodl se ignorovat poznámku o něm, že je submisivní partner.  

“To proto, že černá symbolizuje smrt a smutek a to nejsou pocity, které potřebujete mít na svatbě,“ vysvětlila Narcisa. „Takže vaše hábity nemůžou být černé.“

“Faaaajn,“ vzdal se Harry. „Tak ať někdo z vás navrhne něco jiného!“

“Navrhla bych buď zelenou, protože symbolizuje naději a tmavozelená by šla krásně k tvým očím, Harry,“  řekla Narcisa a usmála se povzbudivě na Nebelvíra, „nebo modrou, protože znamená mír, což by bylo také spíš vhodné.“

“Myslím, že černý hábit pro mě a tmavozelený pro tebe jsou přijatelné,“ uznal Temný pán. „Skvělé. Teď seznam hostů. Brumbál už tvůj sestavil, takže myslím, že se můžeme přesunout přímo na...“

Promiň mi, ale rád bych viděl ten seznam a myslím, že není fér, že si oblékneš černý hábit, zatímco u mě to není přípustné,“ přerušil ho Harry a ignoroval Dudleyho zamumlání: „Road runner, ten člověk by si měl jednou dát na chvíli pohov.“ (pozn. překl.: Road runner se říká kukačce (kukačka kohoutí), která žije na jihozápadě USA a v Mexiku. Raději běhá, než létá; krátkou vzdálenost urazí rychlostí až 30 km/h. Je také známa především ze stejnojmenného animáku a svým mig-mig.)

Voldemort se probíral svými papíry a předal mu seznam: „Já vždycky nosím černou a jelikož nejméně jeden z nás bude muset mít hábit v jiné barvě tak to budeš ty, ale já pro tebe vyberu velmi tmavozelenou, pokud se budeš cítit lépe.“

“Fajn. Mohl bys vyčarovat nějaký inkoust, prosím?“ řekl Harry Siriusovi po jediném krátkém letmém pohledu na seznam.

Když Zvěromág splnil jeho žádost, začal vyškrtávat ze seznamu některá jména – ne některá, většinu z nich.

Ostatní ho pozorovali, ale Harry učinil odmítavý pohyb rukou: „Může to být pro některé z vás překvapující, ale můžu to udělat bez vašeho dohledu. Proč nepokračuješ plánováním, Voldemorte? Vypadáš, že hrozně spěcháš.“

“Jsem si dobře vědom obou faktů, děkuji ti,“ mračil se červenooký muž, naštvaný na to, že mu nyní řekl, co má dělat. „Ale, co to děláš?“

“Vyškrtávám jména. Myslím, že to je jasné,“ Voldemortovo zamračení se prohloubilo. „Četl jsi ten seznam? Ne? Věděl jsi, že jsem měl pozvat téměř celé ministerstvo? Neznám většinu z nich a u většiny z těch vím, že je nemám rád. Pak jsou tady družičky. Ginny Weasleyová a Hermiona Grangerová. Protože mě teď nenávidí, nechci je vidět na svatbě, ne uváděny v tomto postavení. A proč musím vybrat dvě družičky? A chci Dudleyho jako mého svědka.“   

“Pro mě za mě... Tedy Bellatrix bude mou družičkou,“ povzdechl si Voldemort a poznamenával si to; následkem toho propásl krátké problesknutí vzteku ve smaragdových očích.

“Víš, myslím, že mám lepší nápad: udělej ji nevěstou!“ řekl sladce. „Tedy, tím by se to vyřídilo, myslím, že bys jí měl klást všechny tyto otázky a připravovat to s ní. Chtěl bys mě za svého svědka?“  

“Co je k sakru teď špatně, Pottere?“ prskal Voldemort rozzlobeně.

“Co je špatně?“ málem křičel. „Povím ti, co je špatně: jmenoval jsi ženu, pokud jí takto lze říkat, družičkou, která téměř zabila mého kmotra, i když to byla jeho vlastní chyba, a která použila Cruciatus na Nevilla poté, co mu škodolibě řekla jak mučila jeho rodiče do nepříčetnosti, aby si nepamatovali svého vlastního syna, a bůhvíco dalšího udělala. Chceš ji na této pitomé svatbě? Fajn, ale tedy já na ní nebudu!“

Právě si Voldemort uvědomil, že nikdy neviděl chlapce-který-přežil skutečně rozzlobeného a poprvé cítil něco jako znepokojení – a přežila bych, kdybych řekla strach?“ – vzrůstající v něm. Ovšem, chlapec ho porazil – tak dobře, ve skutečnosti neporazil, opravil se, spíš jako, že mu párkrát unikl, ano to znělo lépe – ale vždycky to byla zvědavost, kterou k němu cítil, ale toto ne. Poprvé vypadal hrozivě a nebezpečně; síla se kterou by měl počítat, ne s Brumbálovým malým pěšákem, ne se Zlatým chlapcem, který nemá strach z toho, že by ukázal soucit, mimochodem, už déle není dítětem s přílišným štěstím. Mohlo se to uzavřít tím, že se mu nelíbilo tohle nové odhalení, ačkoli... toto ho dělalo mnohem zajímavějším!

“Koho bys navrhnul, abych si vzal za družičku místo ni?“ zeptal se klidně, kvůli tomu novému postřehu. „Nejsou žádné další Smrtijedky.“

“Co třeba Narcisu?“ ptal se Harry zpátky, stále naštvaný. „A proč se nemůžeš poněkud rozhodnout sám? Chci tím říct, urči někoho přijatelného.“ 

“Narciso, chtěla bys být mou družičkou?“ zeptal se Voldemort blondýnky a ona okamžitě přijala.

 “Samozřejmě, bude mi ctí. Harry, kdo bude tvojí družičkou, drahoušku?“ řekla vesele a naléhavě, aby snížila napětí.

“Lenka Láskorádová,“ zazněla odpověď. „I když ji ještě musím o to požádat.“

„Není její otec vydavatel Jinotaje?“ zeptal se Sirius. „Líbil se mi jejich článek o mně, byl poměrně lichotivý.“

“Ano, je jejím otcem. Pošlu jí dopis, jakmile se Hedvika vrátí.“

“Je ještě něco v nepořádku na Brumbálově seznamu?“ zeptal se zdvořile Lucius, který už věděl, že bude Vodemortovým svědkem.

“Ano, napsal, že mě provede svatební uličkou, protože se Popletal zřejmě chystá na vykonání svatebního obřadu, ale já chci Siriuse!“

“Dobře, a pak stráví den v Azkabanu, že ano?“ podotknul Severus nadějně. „Protože Pettigrew bude nalezen až po svatbě.“

“Kdepak, předáte ho před svatbou,“ opravil ho Harry. „Jelikož já můj slib dodržím a protože chci, aby tam Sirius byl. Nebo jsi jiného názoru, Voldemorte?“

“Způsobuješ mi bolení hlavy.“

“Tento pocit je vzájemný a beru to jako ne.“

“Ty se mě záměrně pokoušíš naštvat, že ano?“

“Někdy.“

Voldemort úpěl, než se dal dohromady: „Tak tedy to je zařízeno, až na to, že zbývá výzdoba a hudba. Nějaké návrhy?“

“Žádné lilie, ani jednu.“

“Dobrá, potom navrhuji bílé růže, břečťan a nějakou instrumentální skladbu,“ řekl Voldemort, neočekávaje žádné námitky a pro jednou nebyl zklamaný.  

Zatímco si Voldemort poznamenával, na čem se doposud dohodli, Harryho sněhově bílá sova se objevila zpoza stromu a přistála vedle chlapce a srdečně houkala. 

“Ahoj, Hedviko. Měla si dobrý lov?“ ptal se jemně a hladil její bílé peří. „Mohla bys pro mě doručit dopis?“

Hedvika trochu štípala jeho vlasy a znovu houkala, zatímco chlapec-který-přežil sepsal velice krátký dopis:

Lenko, chtěla bys být mojí družičkou? Harry

Byla to stejně více formalita. Lenka byla jediným člověkem, se kterým udržoval kontakt přes prázdniny, a třebaže jejich přátelství bylo občas zvláštní a Lenka mu trvale vyprávěla o některých fantastických zvířatech nebo jiných, nechtěl by ji opominout.

Černovlasý chlapec složil malý kousek papíru a nabídnul ho Hedvice, která ho vzala do zobáku a odlétla, přičemž jeho hlavu jemně šlehla křídlem.

“Skvělé,“ vykřikl Dudley vesele a vyskočil na nohy. „Teď, když je všechno vyřízeno tak se konečně můžeme dívat na filmy, které jsem pro tebe přinesl.“

“Co je to film?“ zeptal se Draco opatrně, aby měl aspoň správnou výslovnost.

Dudley na něj otevřeně zíral, jako by druhému blonďatému chlapci začaly růst z těla křídla nebo další končetiny: „Ty nevíš, co je film? Ty nevíš, co je film?!“

“Ne, jinak bych se neptal, že?“ mluvil Draco ospale.

“Takže nemáš DVD přehrávač, správně? No, dobře, že jsem přinesl svůj notebook, že?“ vysoký mladík vypadal, že je na sebe skutečně pyšný.

“Tady to nebude fungovat, Mudlo,“ mračil se Voldemort, což mu přineslo zlobný pohled od svého budoucího manžela. „Je tady kolem příliš mnoho magie, která bude zasahovat do elektřiny.“  

“Vlastně...,“ začal Harry a stále se zlostně díval na Temného pána.

“Existuje kouzlo, které bude soustřeďovat magii tak, aby místo zamezování, podporovala notebook,“ zakončil Šimon a jemně se usmál. „Jsem si jistý, že se můžeme o tom přesvědčit tak, že někdo z vás toto kouzlo pro nás provede.“

“Jistě,“ souhlasil Remus. „Jestli mi ukážete instrukce tak ho provedu.“ 

“Zaklínadlo je ‘Antiforte‘, Remusi,“ usmál se Harry a vzal jeho velkou ruku do své, aby mohl provést pohyb hůlkou. „Prostě ho řekni a já pohnu tvou hůlkou, jo?“

Vlkodlak přikývl a počkal, dokud Sirius nezvětšil opět notebook a položil ho před oba tak, aby mohli vykonat to kouzlo společně. Notebook se začal mírně třást a zářit nažloutlým světlem, než se vrátil do normálu.

Dudley začal okamžitě připravovat svůj notebook, ale Harry ho zastavil: „Měli bychom jít dovnitř, Dudley. Brzy bude pršet.“

Mudla se rozhlédl a kontroloval mraky, nicméně když žádné neviděl, ale jen pár neškodně vypadajících beránků tak byl trochu překvapený, ale neprotestoval a sbalil najednou své věci: „Když to říkáš, Vyžle... Budu v domě, jo? Poohlédnu se po nějaké toaletě.“  

“Já taky,“ řekl Šimon, také se postavil a nabral do rukou dévédéčka. „Užij si svůj déšť.“

“Požádejte jeden z portrétů o pomoc, ano?“ prosil černovlasý chlapec. „Nejsem v náladě, abych vás hodiny hledal...“

Oba chlapci zvedli odevzdaně své ruce: „Rozumíme. Budeme slušní a zeptáme se na cestu.“

Harry si lehl zpátky dolů k Remusově stehnu a hlavu položil vedle té kmotrovy: „Uvědomuješ si, že většina z těch portrétů není velmi milá nebo nápomocná, když přijdou cizinci?“ ptal se Lucius se zdviženým obočím. „S největší pravděpodobností skončí ve sklepení nebo v nějaké pasti.“

“Kdepak, neskončí,“ Harry zavřel oči. „Neboj se!“

“A proč jsi si tímto tak jistý?“ popichoval Voldemort.

“Mají mě rádi.“

“Mají tě rádi?“

“To se stává jednou za čas, Voldemorte,“ mračil se, ale nechal oči zavřené. „A měli byste buď použít vodu odpuzující kouzlo nebo je následovat dovnitř, protože teď bude každou chvíli pršet.“

Sirius se nad něj nahnul a políbil jeho čelo: „Remus a já se podíváme po tvém bratranci a kamarádovi.“

Remus ho také lehce políbil a vstal: „Nezůstávej příliš dlouho, Harry, nechci, abys ses nachladil.“

Právě spadla první dešťová kapka, nepatrné mraky narůstaly do temnějších a větších v otázce minut, protože magie kolem Malfoy Manor destabilizovala přírodní síly a jemný úsměv začal pohrávat na Harryho rtech. Ostatní se vydali zpátky směrem přes park, ale ne dříve, než použili vodu odpuzující kouzlo, zatímco on tam prostě ležel a nechal teplý letní déšť smáčet jeho oblečení, vlasy a kůži. Temný pán se ohlédl přes rameno, aby zjistil, proč chlapec vypadal, že se chce tady zdržet. To proto, že skutečně viděl, že byl promoklý, nic víc, nic míň. Přirozeně, i on si občas užíval koupele, ale to bylo v koupelně s dokonale čistou, teplou vodou a ne s vodou smíchanou s mrtvým hmyzem a baktériemi. V každém případě se nezdálo jako by měl velmi brzy dostat odpověď, protože jeho snoubenec nedělal nic zvláštního, prostě tam ležel se zavřenýma očima a s tváří mokrou od těch dešťových kapek. Právě když se skoro opět otočil, Nebelvír vstal jediným plynulým pohybem a krátce pohlédnul do jeho očí. A pak běžel. Běžel jako by před ním utíkal nebo snad z místa kde před chvíli byl. Voldemort tam stál v dešti a sledoval ho jak běží pryč dál a dál a nakonec zmizel za závojem vody.

Mezitím ostatní došli k panství poměrně suší a vypadalo to jako by se i oba Mudlové neztratili po jejich hledání toalety a byli zpátky u ostatních.

“Jak mám vědět, se kterým portrétem jsem mluvil?“ obořil se Dudley na Luciusovu otázku. „Podle mě všichni vypadají stejně: plavovlasí, světlé oči a nos směřující kamsi nahoru do nebe.“

Sirius propukl ve štěkavý smích a poplácal Dudleyho na rameni.

“Kvůli čemu jsi tak veselý, Siri?“ všichni se otočili, když slyšeli jemný melodický hlas ode dveří.

Harry byl úplně promoklý od hlavy po paty. Jeho vlasy byly dokonce víc rozházené než normálně a voda odkapávala po jeho zádech tak, že nechávala potůčky vody stékat na zem, kde už byla malá louže. Stále se lehce usmíval a jeho smaragdové oči vesele zářily.

“Jak můžeš být takhle mokrý po pouhých pěti minutách?“ zeptal se Severus nevěřícně.

Harry se vesele smál: „Opravdu si myslíš, že přivést k výbuchu lektvary, bylo mým jediným talentem, Severusi?“

“Poněkud jsem doufal, že ano,“ zamumlal Mistr lektvarů a byl zasáhnut Harryho prosáklým rolákem do obličeje. „Pottere stále jsem tvůj učitel a jako takový vyžaduji respekt...“

“Jak chcete, profesore,“ přerušil ho Dudley a položil paži kolem křehkých ramen svého bratrance a směřoval ho z místnosti, „ale my se budeme dívat na filmy.“

Šimon umístil paži kolem jeho úzkého pasu a odešel s nimi.

“Ó, málem jsem zapomněl,“ najednou byl Harry zpátky v místnosti a plaše se usmál nahoru na Narcisu. „Pomohla bys mi někdy se naučit tančit?“

“Samozřejmě, drahoušku,“ vznosná žena opětovala nezvyklý něžný úsměv. „Ujistím se, abych si pro tebe rezervovala trochu mého času. A teď běž a podívej se na své... filmy.“

“Děkuju ti,“ Narcisa byla trošku bezradná, pokud jde o to, co dělat s náručí vděčného černovlasého chlapce, ale naštěstí pro ni se malý kouzelník stáhnul skoro okamžitě a vyhopsal z místnosti.

“Draco,“ jeho hlava se opět objevila. „Myslel jsem, že chceš zjistit, co je to film,“ vztáhnul ruku a počkal dokud ji neuchopil svou mnohem větší.

“Ehm, Draco?“ oba leželi do této chvíle na Dracově posteli. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat...“

Dudley a Šimon spali v Harryho pokojích, což bylo důvodem, proč tady nebyli. Drobný kouzelník tvrdil, že je nechce probudit a Draco souhlasil s tím, aby šli do jeho pokoje (i když to bylo více tím, že Dudley chrápal a to bylo obtěžující, čímž ho přesvědčil).

“Jasně,“ Draco položil bradu na své složené ruce, aby byl schopný ho lépe pozorovat, když si nervózně pohrával s okrajem vršku pyžama. „Vysyp to.“  

“Chtěl jsem se zeptat...,“ vypadal opravdu nervózně. „Před prvním ročníkem ve vlaku jsi mě požádal, jestli bychom nemohli být přáteli, pamatuješ?“

“Nech mě o tom přemýšlet...,“ dělal si legraci Draco, nejistý kam s tím tmavovlasý chlapec směřuje. „Mluvíš o tvém dřívějším odmítnutí mé ruky přátelství? Myslím, že si vzpomínám. Chci tím říct, že si nejsem úplně jistý, protože odmítnutí není pro Malfoye každodenní událostí, ale tato situace vypadá nejasně známá...“

Harry se otočil tak, aby mohl vidět pouze jeho záda: „Prostě na to zapomeň. Stejně je to hloupé.“

“Ne,“ popadl jeho paži a otočil ho. „Je mi líto, že jsem takto reagoval. Prosím, řekni mi, co jsi chtěl říct.“

Použil své nejlepší štěněčí oči (které nebyly zcela tak dobré, nicméně pokaždé fungovaly na jeho matku, takže si myslel že by mu to neuškodilo).

“Chtěl jsem se za to omluvit,“ šeptal a Zmijozel se musel usilovat, aby zachytil slova. „Uvědomil jsem si teď, že jsem byl hloupý, a že jsem si měl vybrat tebe a vím, že to vypadá, jako by jsem o to žádal až teď, protože Ron a Hermiona se ke mně otočili zády, ale já jsem tě chtěl požádat už dřív... A mohu pochopit, kdybys mě teď odmítnul, ale...“

“Harry,“ přerušil jeho nesouvislé mluvení a povzbudivě se na něj usmál. „Jestliže se někdy zeptáš, zda chci být tvým přítelem, musel bych říct, že bych byl poctěn to přijmout.“ 

Tímto se Draco stal třetím Malfoyem, se kterým se dnes Harry objímal: „Vážně? Chceš být opravdu můj přítel? Nejsi rozzlobený, že jsem tě odmítnul?“

“Myslím, že jsi nejspíše udělal správnou věc z tvého úhlu pohledu,“ prozrazoval Draco; vzpomínal na to, co o něm Dudley řekl dříve. „Byl jsem trochu rozmazlený spratek, ale rád bych začal nanovo...“

“I já bych to tak chtěl, Draco,“ Harry teď ležel z půlky na jeho hrudi a bubnoval cosi svými konečky prstů. „A neočekávám, že tady budeš vždycky pro mě nebo se kvůli mně vzdáš svých přátel... Prostě nechci být úplně sám,“ dodal Harry narychlo.

“Nebudeš sám, Harry,“ ujistil ho a pohyboval rukou v kruzích na jeho malých zádech. „Uděláme tě čestným Zmijozelem nebo tak něco a jsem si jistý, že moji přátelé také budou chtít být tvými přáteli. Nejsme opravdu tak špatní, jakmile nás poznáš...“

Draco nechal svůj hlas doznít, když cítil, že dech druhého chlapce je pravidelný a pomalu otočil hlavu tak, aby se mohl kouknout do jeho tváře, aniž by ho probudil. Jo, jeho oči byly zavřené. Opatrně pohnul jednou nohou a vyklouznul z boty, než opakoval to stejné s druhou nohou. Díky Merlinovi, menší kouzelník nechal své boty... no, někde a už byl převlečený do pyžama (z nějakého důvodu, bylo příliš velké a zřejmě si nekoupil žádné nové) a díky Merlinovi, svůj svetr si sundal někdy dříve, když sledovali jeden film, který se jmenoval “Lví král“, proto je teď mohl jen přikrýt svou zmijozelsky zelenou dekou a také usnout.

“Dobře se vyspi, malý hrdino,“ šeptal do jeho ucha, nejistý tím, odkud přišla tato něha. „Teď jsem tvůj přítel.“

Venku před jeho dveřmi stál Voldemort a byl daleko od šťastný. Ne proto, že žárlil na prakticky svého ženicha, který byl v posteli s jiným mužem (ačkoli si teď díky tomu pomyslel, že nebyl příliš spokojený kvůli této situaci). Nikoli, ale proč má každého rád kromě něj, proč každého objímá kromě něj? Nemohl dokonce jak se zdálo, vystát jeho dotek, zato neměl žádný problém se svým kmotrem (což bylo přijatelné, protože byl koneckonců jeho kmotr), vlkodlakem (což bylo také v pořádku, protože byl jako druhý kmotr), svým bratrancem (koneckonců byl člen rodiny), Narcisou (což nebylo tak špatné, protože byla už šťastně vdaná), empatem (s čím by mohl žít), Severusem, Luciusem a teď s Dracem. A s těmito posledními třemi měl problém. Neměl vůbec žádný důvod je objímat nebo je mít rád. Severus byl lektvarový génius, v pořádku, ale měl mastné vlasy a byl nevrlý a absolutně nesympatický. Lucius Malfoy byl Malfoy. Když nic nevynechal, dodal k němu: byl chladný a ke všem se cítil nadřazený. Jeho syn nebyl o nic víc, než menší verzí. Takže proč je má rád, ale jeho ne? Přece nebyl tak špatný?

Rozhodl se, že potřeboval pomoc při vyřešení tohoto problému a odešel najít svou pravou ruku, kterou našel v pracovně. Lehce zaklepal na dveře, ale neměl trpělivost počkat na odpověď a prostě vešel. Lucius seděl za stolem a zřejmě prohlížel nějaké papíry.

“Můj pane,“ pozdravil a sklonil hlavu v pozdravu. „Nebyl jsem informovaný, že jste stále tady.“

“Snažím se vyhnout tvé švagrové,“ zamumlal Temný pán a odmávl otázku jako bzučící hmyz. „Doufám, že to není problém.“

“Vůbec ne, Můj pane,“ odpověděl Lucius, protože to očekával. „Neposadíte se?“

“Víš, že tvůj syn právě teď sdílí svou postel s Harrym Potterem?“ zeptal se Voldemort, zatímco si sedal do jednoho z křesel blízko krbu.

Lucius se zdál oprávněně překvapený, ale ne moc ustaraný: „Ne, můj pane. Ale pokud vás tohle trápí, dohlédnu na to, aby se to znovu nestalo.“

To není důvod, proč jsem přišel, Luciusi,“ opravil ho tmavovlasý kouzelník. „Nezajímá mě, pokud spí v té stejné posteli. Je tady další důvod, který mě trápí.“

“Mohl byste přeformulovat vaši otázku, Můj pane?“ požádal blonďatý aristokrat.

“Proč je to tak, že má každého rád? A proč nemá rád mě?“ požadoval Voldemort vědět. „Jak ho můžu přimět, aby mě měl také rád?“

“Mohu mluvit bez obalu, Můj pane?“ zeptal se Lucius opatrně a zhluboka se nadechl, když Voldemort slabě kývnul. „Nevím o něm mnoho, Můj pane. Ale vím, že nemá rád to, když se o něm mluví za jeho zády. Dnes jsem mu řekl, že ho považuji za přítele, a protože je to pravda, nerad bych zničil tu trochu důvěry, co ve mně má. Jestli chcete mou radu, řekl bych, že byste si měl s ním promluvit a skutečně ho poznat.“

“On nikdy se mnou mluvit nebude, Luciusi. Nenávidí mě,“ protestoval Voldemort; tiše přemýšlel, že by Lucius mohl být vděčný za své zvláštní postavení jinak by byl pod Cruciatem za to, co řekl.

“Zítra má narozeniny,“ navrhoval blonďák. „Něco mu dejte, a když se mu to bude líbit, požádejte ho, jestli by se s vámi nešel projít. Harry dal Severusovi a mně druhou šanci, snad ji také získáte.“

Červenooký muž mu poslal zamyšlený pohled, který Lucius stejně opětoval: „Vážně ho máš rád, že ano, Luciusi?“

“Ano, Můj pane, začalo mi na něm dost záležet a nerad bych ho viděl nešťastného,“ divoká ochrana krátce probleskla v jeho šedých očích. „Znám vás déle než většina Smrtijedů a stejně si myslím, že nejste tak zcela zlý. Jsem si jistý, že pokud vás někdo může udělat šťastným tak to bude Harry Potter. Já jen doufám, že ho můžete rovněž učinit šťastným, Můj pane.“ 

“Luciusi,“ Voldemort se postavil a připravoval se k odchodu, „on mě nepotřebuje, aby byl šťastný.“

“A to je to, kde si myslím, že se mýlíte, Můj pane,“ dodal blonďák jemně, poté se už dveře zavřely za Temným pánem.

 

« 11. kapitola « » 13. kapitola »


25.05.2009 16:31:54
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one