Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

13. VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM

Věnováno pro: Dobby, Anina, Exa, Pegy, Airiny, Arwenka, Bella, Saskya

Alcea

13. VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM

Malfoyové jsou vždy reprezentativní, nepřístupní a vysoko nad všemi ostatními – to tak je, dokud se zrovna neprobudili do sborového zpívání Všechno nejlepší k narozeninám, když to nebyly jejich narozeniny.

“He?“ v tomhle případě nebyli velmi výmluvní. „Co tady všichni děláte?“

Z Dracova úhlu pohledu to byla určitě rozumná otázka, vzhledem k tomu, že každý současný obyvatel Malfoy Manor se sešel v jeho ložnici s narozeninovým dortem a mnoha dárky, zatímco oslavenec nebyl nikde k vidění.

“No, hledali jsme Harryho, ale nezdá se, že by tady byl,“ vysvětlil Lucius a nemohl zabránit aspoň mírnému uculení, když viděl svého syna s rozcuchanými vlasy a zmatkem vepsaným na jeho tváři. 

Draco pročísl rukou své vlasy a pokusil se zpracovat tuto novou informaci. Harry tady není? Ale byl si docela jistý, že tady včera byl a nemohl si vzpomenout, že by odešel někam jinam.

“Vlastně, on je tady,“ Šimon přerušil jeho myšlenkový pochod a pokynul k malé bouli blízko konce postele.

Draco odklopil přikrývku, čímž odhalil Harryho, který byl stočený do pevného klubíčka: „Dobré,“ zamumlal a mžoural na ně přes prsty. „Kam zmizela deka?“

“Všechno nejlepší k narozeninám, Vyžle,“ vykřikl Dudley nadšeně a skočil na postel a objímal ho. „Vstávej, vzbuď se, nechceš zaspat své narozeniny, že ne?“

“Nechci,“ kňučel zelenooký kouzelník. „Vraťte mi mou deku a nechte mě spát!“

S tímto se připlížil k Dracovi, který stále držel zelenou přikrývku, chňapnul po ní a schoval hlavu pod jeden ze zelených polštářů. Dudley vypadal tímhle opravdu rozzlobeně. 

“On není moc ranní ptáče, co?“ zeptal se blonďatý Malfoyův dědic a šel do koupelny, aby se upravil.

“Počkejte,“ Šimon natáhnul ruku a zastavil Siriuse, který chtěl probudit svého kmotřence a pak si empat sednul vedle stočeného chlapce. „Je čas začít den, Sluníčko,“ šeptal do jeho ucha. „Musíš jim dělat starosti s tvým nynějším chováním, a jestli nevstaneš předtím, než napočítám do deseti, vyleju na tvou hlavu kyblík studené vody.“ 

Šimon ustoupil dozadu, aby mu dal nějaký prostor a potichu počítal do deseti: „...devět, deset.“

“Jsi mrtvý!“ cosi zabručelo pod přikrývkou, než se objevila nezkrotná Harryho černá hlava.

Páni,“ mluvil pomalu Draco poté, co se objevil z koupelny zcela oblečený s perfektně upraveným účesem. „Právě jsem zjistil, že si češeš vlasy.“ 

“Samozřejmě, že jo,“ odpověděl Harry rozhořčeně a stočil svou pozornost k blonďákovi. „Jenomže to moc nepomáhá.“

“V každém případě, teď když jsi se vzbudil,“ smál se Sirius, „tak máš dárky, které na tebe čekají.“

“Chci ti dát můj jako první,“ požadoval Dudley a předal mu hranatý, vesele zabalený dárek. 

“A co dort?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem, že dort byl tvým dárkem.“

“Ten taky,“ souhlasil Dudley. „Teď ho otevři!“

Ukázalo se, že Mudla neměl žádnou představu jak zabalit dárek a použil více lepící pásky než balícího papíru, který se rozbaloval trošičku obtížně. Nakonec Harry držel ve svých malých rukách dřevěný rámeček s fotografií a na ní byli vyfotografováni oba dva. Ukazovala je ležící v parku naproti sobě, Dudleyho s obrovským úsměvem na tváři, jednou rukou si hrál s pramenem Harryho černých vlasů, a druhou, která spočívala na jeho břichu. Harry měl zavřené oči a vypadal zcela uvolněný, jeho rty byly mírně stočené, jako by se snažil nesmát.

“Kdo to vyfotil?“ zeptal se Harry a stále se na ni fascinovaně díval.

“Och, Janine,“ zamumlal Dudley. „Myslela si, že vypadáme roztomile. Líbí se ti?“

“Miluju ji,“ opravil ho malý chlapec a pevně ho objal. „Děkuju ti mnohokrát.“

“Můžu se na ni podívat?“ požádal Sirius jemně.

“Oni se nehýbají,“ řekl suše Lucius, který se podíval přes Siriusovo rameno a vysloužil si dva zvláštní pohledy od Šimona a Dudleyho.

“Mudlovské fotografie se nehýbou, Luciusi,“ vysvětlil Harry trpělivě. „Nevíš nic o Mudlech?“

“Já vím, že je nechci znát,“ odsekl Lucius povýšeně. „A Severus není na tom o mnoho lépe.“

“Já vím, že se mudlovské fotografie nehýbou,“ odporoval Severus. „A čtu jejich noviny!“

“Jsme na tebe všichni hrdí, Sr...nape,“ škádlil Sirius. „Ale my se snažíme slavit Harryho narozeniny, takže pokud vy dva chcete ustanovit toho, kdo ví víc o Mudlech, tak co kdybyste to udělali venku? Mezitím mu dám svůj dárek, dobře?“

Oba Zmijozelové se na Zvěromága ušklíbli, ale jinak mlčeli a sledovali jak mu podával dárek ve tvaru knihy v nebelvírských barvách.

“To je od Remuse a ode mě,“ vysvětlil Sirius, zatímco Harry odkryl nové lesklé fotoalbum. „Když jsme přinesli tvé věci, zjistili jsme jak máš málo fotografií a rozhodli jsme se, že ti nějaké album vytvoříme.“

“Obávám se, že v něm není mnoho fotografií s Lily,“ omluvil se Remus. „Vybrali jsme hodně fotografií ze všech žertíků, které jsme dělali ve škole, i když jsme tě ušetřili těch zlomyslnějších.“

Harry zpomaleně otočil první stránku a přišel tváří v tvář se svým otcem, který měl větrem rozevláté vlasy, jeho paže byla líně hozená kolem Siriusových ramen, který zdařile držel Remuse ve fotografii. Stáli před jezerem, ve kterém se čas od času objevilo chapadlo olbřímí olihně, ve svých školních uniformách a s nebelvírskými kravatami (ačkoli Siriusova byla nedovázaná a vypadala dost zmačkaná). Pod tím stálo Remusovým úhledným rukopisem: „Velikonoční prázdniny, první ročník.“

“Neboj se, ne všechny popisky jsou takto nudné,“ ujišťoval Sirius vesele. „Remus si prostě myslel, že bychom měli začít s něčím... konzervativním.“

“Děkuju vám, je to nádherné,“ oba objal a políbil na tvář. 

“Rád bych se chopil této příležitosti, dokud ještě neuvidíš nějaké trapné fotografie se mnou, abych ti předal svůj dárek,“  Severus skutečně vypadal netrpělivý, aby chlapce vzdálil od alba. 

“Ty máš pro mě dárek?“ zeptal se mladý kouzelník nevěřícně a napínal hlavu mírně doprava, jako by toto bylo jinou perspektivou uvěřitelnější.

Mistr lektvarů nyní vypadal rozhodně nepohodlně a němě mu předal svůj dárek, který se skládal – kdo by si to pomyslel – z několika malých lektvarových lahviček s popisky, které říkaly, co který pravděpodobně dělá.

“Jsou to některé léčivé lektvary, protože neustále vypadáš, že je potřebuješ,“ vysvětlil Severus, sotva se krotil od šoupání nohami a všemu společnému s chováním jako nějakého puberťáka v rozpacích. „A pak tam je několik lektvarů, které by ti měly pomoci uniknout... z napjatých situací, pokud by tvé ryzí štěstí selhalo někde po cestě,“ dodal poslední část v naději, že bude na něj rozzlobený, aby si Harry nemohl všimnou toho, že se pokusil pro něj udělat něco milého a snad by mohl zapomenout na to, cože mu to dal v prvé řadě, ale štěstí nepřipadlo na jeho stranu a Harry ho stejně objal a mumlal donekonečna do jeho hrudi jak je vděčný (a být upřímný necítil se špatně, divně a cize, ale ne špatně).

Lucius, který viděl Severusovo nepohodlí a znepokojenost Temného pána, se rozhodl přerušit Nebelvírovu otevřenou ukázku vděčnosti a náklonnosti dříve, než by se něco přihodilo, a tím by se zkazily Harryho narozeniny: „Harry, Narcisa a já máme pro tebe také něco. Všechno nejlepší k narozeninám!“

Bylo docela zvláštní říkat tato slova někomu jinému než své rodině, neboť většina jeho přátel jmenovitě Severus by ho uškrtili, pokud by taková slova vyšla jeho rty a pokládali by ho za šejdíře. Jeho obchodní společníci obvykle dostali pohlednici nebo květiny nebo něco stejně tak neosobního. Říci tato slova jednomu ze svých kolegů Smrtijedů nebo samotnému Temnému pánu, tak to byl jeden z nejspolehlivějších způsobů jak spáchat sebevraždu a beztak neznal u většiny z nich data narození.

Harry se vymanil od Mistra lektvarů a vypadal připravený na opakování své řeči o tom jak by mu neměli nic dávat a jak toto nebylo nutné, když Narcisa vytáhla načechraného bílého medvídka zpoza svých zad a předala ho křehce vypadajícímu chlapci: „Měl jsi ho dostat už dávno,“ vysvětlovala blondýnka s trochu smutným úsměvem. „Koupili jsme ho v den, kdy se Sirius stal oficiálně tvým kmotrem. Lucius a já jsme byli pozváni, protože jsem Siriusova sestřenice a tvoji rodiče přišli stejně tak kvůli Dracovi. Nicméně, když se tvoji rodiče začali skrývat, tak všichni byli nezvaní a žádná sova k nim nemohla doletět.“

“Našel ho jeden z domácích skřítků, když uklízeli západní křídlo a mysleli jsme si, že by se ti mohl líbit,“ dodal Lucius. „Samozřejmě jsme si vědomi toho, že jsi trochu starý na medvídky, ale nicméně jsme se rozhodli, že by to bylo milé gesto.“ 

“Nechtěli byste vysvětlit, proč mu kolem krku visí klíč,“ zeptal se Harry zmateně. „A moc se mi líbí, děkuju vám.“

“To je klíč od západního křídla a přenášedlo na panství,“ poskytnul odpověď Lucius a na Harryho překvapené vyjeknutí pokračoval: „Všichni jsme se dohodli,“ pokynul od sebe ke své ženě a synovi a zpátky k sobě, „že zde budeš vždy vítaný, a protože tě západní křídlo přijalo, což se neudálo už dost dlouho, můžu dodat, že si přejeme, aby si ho považoval za svůj domov,“ nemusel dodávat, že bydliště Dursleyových se dalo sotva považovat za jeho domov. 

“Vážně?“ Harryho hlas byl jen šepot a vypadal, jako by se měl otřást nad tím, kdyby se mělo ukázat, že to byl vtip.

Ale Lucius přikývl a Narcisa se na něj povzbudivě usmála: „Je to tak jak to Lucius řekl, drahoušku, budeš tady vždy vítaný.“

Tmavovlasý kouzelník hodil své paže kolem blondýnky, která si ho přitáhla blíž, takže se ujistila, že nikdo nemohl vidět slzy, které mohla cítit jak smáčely její halenku: „Ššš, drahoušku, nemusíš plakat. Budeme na tebe dávat pozor a ochraňovat tě, drahoušku, nic zlého se ti nestane, zatímco budeš tady...“

Opatrně pročísla prsty jeho nezkrotné vlasy, ohromená tím jak hedvábně a jemně jsou cítit na dotek. Vznosná žena nevěděla, co bylo s tímto chlapcem, ale nějak se v ní probudil mateřský instinkt, ani nevěděla, že ho dokonce má. Přirozeně, měla syna a vroucně ho milovala, ale Draco byl příliš jako jeho otec, až někdy pochybovala o tom, jestli její výchova přinesla byť jen malinko ovoce. A Draco neplakal od té doby, co měl sedm nebo osm let. Vždy si přála další dítě, které by bylo více jako ona, ale Malfoyové měli tradičně pouze jedno dítě, pokud samozřejmě prvorozenou nebyla dívka, ve kterou doufala. I když Draco byl jen o půl roku starší něž Nebelvír tak Harry teď vydával výraz bezmocnosti, která v ní způsobovala potřebu ho chránit.

Harry se zdál být ukonejšený Narcisinou pozorností a nakonec se stáhnul se slabým úsměvem na své tváři a potichu vyslovil: „Děkuju ti,“ než se přesunul, aby také objal Luciuse.

Malý chlapec se na něj vděčně usmál a pak se podíval dolů na medvídka ve své ruce: „Opravdu ho mám rád, Luciusi, díky.“

“Kdy ses rozhodl, že to je kluk,“ žadonil blonďatý Smrtijed, nadšený, že se trochu uvolnila pochmurná nálada. 

“Ty to nevíš, Luciusi?“ zeptal se Harry na oko vážně s obrovskýma smaragdovýma očima, jako kdyby to bylo neslýchané. „Všichni medvídci jsou kluci s výjimkou těch růžových nebo těch, kteří mají na sobě něco ve tvaru srdce nebo mají mašle.“ 

“Budu to mít na paměti, mimochodem, heslo pro aktivaci přenášedla je ‘Útočiště‘, mluvil pomalu Lucius a přijal druhé krátké objetí a polibek na tvář; téměř mu uniklo mnohem tišší “Děkuju ti“ zašeptané do jeho ucha. 

Tmavovlasý chlapec se stáhnul a otočil se k Dracovi, aby mu náležitě poděkoval za přístup do jeho domova, Draco ho však zadržel: „Brzdi! Mám pro tebe něco jiného a myslím, že raději bych spojil dvě objetí do jednoho dlouhého!“

Harry se chechtal a přijal docela veliký balík se zmijozelsky zelenou mašlí. Dárek byl na dotek vláčný a měkký.

“Jsi vždy tak pomalý při otevírání dárků?“ zeptal se Draco netrpělivě.

Černovlasý chlapec se omluvně usmál, než se svraštilo jeho čelo: „Počkat! Udělal jsi s tím něco?“

“Cože? Ne!“ vykřikl šokovaně blonďák a dělal rukama popírající gesta.

To rozhodně není dobrý, usoudil Draco, zatímco mu Harry hodil balík: „Tak dobře, potom nebudeš mít žádný problém ho otevřít...“

“Nemůžu otevřít tvé narozeninové dárky,“ pokusil se bránit, ale Harry neposlouchal a jen neústupně zkřížil své paže na hrudi a zvednul netrpělivě jedno obočí.

Zmijozel chtě nechtě musel rozbalit dárek sám a musel snést následky. Nebylo to opravdu nic špatného, koneckonců to byly Harryho narozeniny a udělal něco takového pro něj rád a právě uzavřeli své přátelství, ale krádež jeho rohlíku také volala po pomstě. Samozřejmě plán nebyl, že by zakusil svou vlastní pomstu, i když nikdo nemohl předvídat, že bude požádán, aby otevřel dárek. To nebylo fér! Proč byl ten, kdo se teď pyšní nezdravě bledě zelenou pletí s výraznými oranžovými tečkami, špičatýma ušima a prasečím rypákem? Jeho myšlenky nad touto nespravedlností byly zcela přerušeny burácivým smíchem a ve snaze uchovat si alespoň trochu své netknuté důstojnosti, hodil svůj dárek zpátky na smějícího se chlapce a zasáhnul ho do hlavy. Jako kdyby na popud se Harry pevně stočil, kryl si hlavu rukama a okamžitě se přestal smát. Nikdo kromě Draca si tohoto nezvyklého chování nevšimnul, protože ostatní si příliš dělali legraci z Draca nebo se snažili předejít tomu, aby div nepukli smíchem.

“Tady máš svůj pitomý dárek,“ řekl Draco, jednal tak, jako kdyby si nevšimnul náhlé změny a přikryl ho dekou. „Jsi teď šťastný?“

“Víc než na měsíc,“ přišla odpověď trochu zpožděně a Harryho hlava se objevila zpod černé sametové látky. „Co to vlastně je?“

“Deka,“ povzdechl si Draco výrazně a nabídnul ji tak, aby mohl vidět Nebelvírského lva se Zmijozelským hadem pod tlapou a třpytivá písmena říkala “Za prezidenta chceme Pottera“. „Myslel jsem, že to je velice zjevné.“

“Tohle kreslil Dean?“ zeptal se se zájmem a ukázal na lva.

Jak to mám vědět? Nicméně ti můžu říct, že to byl jeden z těch šíleně legračních Famfrpálových praporů, do kterých jak se zdá je tvá kolej tak hrozně zamilovaná,“ řekl líně blonďák. „Jaksi jsem ho zabavil ve druháku po prvním zápase. Plán byl udělat s ním příjemnou malou hořící hranici, aby se nějak ventiloval vztek, ale někdo na něj uvalil ochranná kouzla, která tomu tak zamezila. Tak nějak jsem si myslel, že by ses z pohledu na ni těšil mnohem více než já, takže teď můžu mít mé objetí?“ 

“Tolik se mi to líbí, Draco,“ řekl klidně „ale nepůjdu k tobě ani trochu, zatímco budeš vypadat takto.“

“Ale to není fér,“ přel se Draco a málem dupal nohou.

“To je pojetí života, Draco, raději si na to zvykej,“ dobíral si ho zelenooký kouzelník klidně.

“Ale... Mami,“ blonďák stočil prosebné oči na matku, která nemohla odolat (její mateřský instinkt stále pracoval na plné otáčky) a změnila ho zpátky do normálu.

Skutečně hrozivé uculení se rozprostřelo v Dracových bledých rysech, jakmile se pomalu otočil k chlapci-který-přežil, který nyní rozmlouval se svým kmotrem a empatem, než vystřelil dopředu a objal ho zezadu, čímž z něj vyšlo poněkud nedůstojné pištění. Krátce pustil menšího chlapce jen, aby ho otočil a opět ho objal a zvednul ho. Harry na něj zíral velkýma ustrašenýma zelenýma očima a Malfoyův dědic si krátce pomyslel, že možná zašel příliš daleko, ale pak se Harry uvolnil a usmál se na něj.

“Vidíš, dostal jsem mé objetí,“ prohlásil Draco vítězně a točil s ním dokola. „A letos tě porazím ve Famrpálu!“ 

“Sni dál,“ smál se navenek. „Nechytil jsi Zlatonku ani jednou, i když jsi byl nejlepší, proti kterému jsem kdy hrál, jestli tě to uchlácholí. Tedy, s výjimkou Viktora, samozřejmě!“

“Ó, jak jsi skromný,“ škádlil Draco a stále ho nepustil. „A o kterém Viktorovi jsi mluvil? Je to jeden z tvých kamarádíčků z té země, běžně známé jako Ostrov fantazie?“

“Viktor Krum,“ informoval ho a Draco málem zíral. „Hráli jsme proti sobě jednou nebo dvakrát, protože se zakoukal do Hermiony.“

“Kdo vyhrál?“ zeptal se Sirius zvědavě, vzpomínal jak často četl během roku tohle jméno v novinách.

“Většinou já,“ prozradil Harry. „I když si myslím, že mě nechal většinu času vyhrávat. Och, teď jsem na to konečně přišel,“ otočil se k tváři blonďatého Zmijozela. „Ty mě necháváš vyhrát všechny ty hry a teď se konečně budeš snažit opravdově. Nemám pochyb o tom, že příště chytíš Zlatonku, ó velký Chytači,“ výsměšně poplácal jeho hlavu.

“Ha, ha, vtipný, Zjizvená hlavo, fakt,“ řekl blonďák a upravil si útlé nohy tak, aby byly ovinuté kolem jeho pasu. „Tento rok budu hrát jako střelec, protože jsem skutečně vyrostl, zatímco ty jsi stále malý skrček, jakým jsi byl už v jedenácti.“

“Och, ty jsi tak sprostý,“ kňoural chlapec, který opravdu o dost mnoho nevyrostl. „A toto jsou mé narozeniny!“

“No, neměl bys mi ještě poděkovat za svůj dárek,“ opáčil Draco a zatočil se s ním ještě jednou. „To je dost nevychované, nemyslíš?“

“Luciusi, tvůj syn je na mě sprostý,“ špulil pusu Harry a zcela ignoroval Dracovo sdělení. „A pořád se mnou točí dokola!“

“Pusť ho, Draco,“ přikázal Lucius. „Nechceš přece, aby se mu udělalo špatně na tvém koberci.“

Malfoyův dědic to okamžitě splnil a shodil Harryho dosti bez okolků na podlahu: „Máš pravdu, tati. A beztak nepotřebuju tvé ‘Děkuji‘, Pottere.“

“Ó, nebohý Draco,“ škádlil černovlasý chlapec a hodil své paže kolem blonďákova hrudníku. „Ale děkuju ti. Děkuju, Draco, jsi zdaleka můj nejoblíbenější Zmijozel.“

“Rád bych v to zajisté doufal,“ opáčil Malfoyův dědic s arogantním úsměškem a nepatrně zčervenal, když Harry políbil jeho tvář. „Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ dodal mnohem klidněji.

“Tady, Harry,“ řekl Šimon, jakmile se dva bradavičtí studenti oddělili a položil na postel kartónovou krabici. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

Černovlasý chlapec skočil na postel a nakukoval do krabice, kde si všimnul tří šanonů. Vytáhl jeden z nich a do očí mu přišly papíry plné rovnic, grafů a aritmetiky. 

“To jsou mé poznámky z matematiky, chemie a biologie,“ vysvětlil Šimon a posadil se vedle malého chlapce. „Požádal jsem učitele, aby je zkontrolovali a pak jsem  zkopíroval několik úkolů z mých školních učebnic a odpovídající řešení z učitelských knih.“ 

“Och, děkujiu,“ Harry empata pevně objal.

Ostatní se tvářili dost zmateně: „Co si Harry myslíš, že budeš dělat s těmi poznámkami?“ ptal se Dudley. „Myslel jsem, že se učíš kouzla v té vaši škole a ne, že se učíte takové věci.“

“Záložní plán,“ zamumlal Harry roztržitě a prohlížel si druhý šanon. „Učím se tyto věci, protože se to neučí v Bradavicích a nechci zůstat pozadu.“

“Na tom by nezáleželo, kdybys byl, že ano?“ zeptal se Draco. „Protože budeš mít úplné magické vzdělání, jakmile absolvuješ Bradavice.“

Harry si těžce povzdechl a otočil se čelem k nim: „Neplánoval jsem zůstat v kouzelnickém světě, jakmile bych absolvoval, takže bych potřeboval mudlovské vzdělaní více než to kouzelnické.

“Proč tady nechceš zůstat?“ požadoval Voldemort, který poprvé promluvil.

“To proto, že jsem chtěl normální život, aniž by mě pronásledovali novináři a lidé, kteří ode mě očekávají, že někoho zavraždím,“ řekl zelenooký kouzelník hořce. „Ale to je teď stejně zbytečné.“

Nastalo nepříjemné ticho, zatímco Šimon ovinul paži kolem křehkých ramen vedle něho.

“Ale proč se učíš jenom matematiku, chemii a biologii,“ chtěl vědět Dudley opatrně. „Vždycky jsi měl v těchto předmětech nejlepší známky.“

Harry se jemně zasmál: „Jen proto, že mě Šimon učil.“

“Plánuješ se stát učitelem nebo něčím takovým?“ zeptal se Sirius. „Protože to stejným způsobem začalo u Remuse.“

Remus uhodil Zvěromága, zatímco Šimon přikývl a jemně se usmíval: „Skutečně. Moje mamka chce, abych byl psycholog jako ona, ale já bych raději pracoval s dětmi, protože ještě nejsou tak negativní.“

“A čím jsi chtěl být, Harry,“ zeptal se Severus. „Protože mi Minerva vyhrožovala, aby ses za všech okolností dostal do mé třídy pokročilých lektvarů a myslela si, že jsi chtěl být Bystrozor.“

“Ne, nikdy jsem to nechtěl,“ Harry vehementně zakroutil hlavou. „Nemám žádnou touhu chytat zločince.“

“A čím chceš být?“ zeptal se Draco netrpělivě.

“Raději bych to neříkal, Draco,“ Harry shlédl na své složené ruce v klíně. „A teď se půjdu obléknout, děkuju za všechny dárky.“

“Vlastně, mám pro tebe také něco,“ zastavil ho Voldemort a Nebelvír zvedl překvapeně hlavu, když mu Temný pán předával svinutý Denní věštec a úředně vypadající obálku.

Sirius Black shledán nevinným

Včera v noci se Petr Pettigrew, u kterého se až do teď předpokládalo, že je mrtvý, přiznal ke zločinům, za které byl Sirius Black uvězněn před patnácti lety.

Doživotí, to je to, s čím všichni souhlasili jako přiměřeným trestem pro Smrtijeda, který zavraždil 13 Mudlů a jednoho kouzelníka a zradil své nejlepší přátelé, což vedlo k jejich smrti. Nebylo potřeba soudního přelíčení, koneckonců Kouzelnický svět měl tehdy jiné problémy. Takže jediný dědic jmění Blacků byl naloděný do Azkabanu, odkud se nikdy neměl vrátit. Před třemi lety pan Black zvládl nemožné a uprchnul z Mozkomory stráženého vězení, čímž způsobil paniku v Kouzelnickém světě. “Nachází se v Bradavicích“, tato slova ohlásili Mozkomoři Ministru kouzel, Korneliusovi Popletalovi, a co bylo jasnější než to, že se Sirius Black odvolával na Harryho Pottera, chlapce-který-přežil, jako na vlastního kmotřence? A tak posílili bezpečnostní opatření kolem Bradavic, dokonce zašli tak dalece, že nechali Mozkomory strážit brány. Všichni ho hledali všude: Bystrozoři, Mozkomoři a dokonce několik přímých ministerských zaměstnanců. Jenže opět pan Black sám dokázal pozoruhodné a naštěstí pro něj nebyl vypátrán jinak by ho Mozkomoři bývali byli políbili, protože měli k tomu svolení; osud horší než smrt. Ale naproti tomu, když se pan Black poprvé po dvanácti letech opět setkal se svým kmotřencem, jeho štěstí se vyčerpalo a byl uzamčen v začarované profesorské pracovně, kde čekal na Mozkomory, třebaže Harry Potter a Hermiona Grangarová, jedna z jeho nejlepších přátel, tvrdili, že viděli Petra Pettigrewa. Co se pak přihodilo nikdo nevěděl jak se ukázalo, ale Sirius Black opět unikl a zdánlivě zmizel...

A teď, 15 let po faktickém zločinu, se všechno vyneslo na světlo: nikoli Sirius Black spáchal všechny tyto zločiny, nýbrž Petr Pettigrew, jeden z nejstarších přátel Jamese Pottera, byl ustanoven Strážcem tajemství a zaprodal Potterovi Tomu-který-se-nesmí-jmenovat; přenesl vinu na svého druhého přítele Siriuse Blacka a předstíral svou vlastní smrt po zavraždění 13 Mudlů:

Minuty před úderem půlnoci se spustily alarmy na Ministerstvu kouzel, a když Bystrozoři, Nymfadora Tonksová, která je spřízněná se Siriusem Blackem, a Kingsley Pastorek, dorazili do atria, nalezli svázaného Petra Pettigrewa s nasazeným roubíkem a s obnaženým Znamením zla na jeho levém předloktí a druhou umělou stříbrnou rukou; byl malý, tlustý a téměř zcela plešatý, ale zdánlivě nezraněný. Byl odveden do výslechové místnosti a o dvě a půl hodiny později podepsal protokol, ve kterém se doznal ke všemu – podle všeho mu mělo být podstrčeno Veritasérum.

Okamžitě byl svolán Starostolec a zvolna dorazila většina slovutných členů společnosti, někteří stále ve svých pyžamech. Po poměrně krátkém jednání byl Sirius Black v nepřítomnosti jednomyslně shledán nevinným ze všech zločinů pouze s jediným hlasem proti, zatímco Petr Pettigrew byl odsouzený k obdržení Mozkomořího polibku.

Pro rozhovor s Korneliusem Popletalem otočte na stranu 6.

K přečtení komentářů ministerských zaměstnanců a členů Starostolce otočte na stranu 5.

Pro více informací o vztahu mezi Siriusem Blackem, Petrem Pettigrewem a Potterových otočte na stranu 4.

K přečtení oficiální omluvy Ministerstva kouzel Siriusovi Blackovi otočte na stranu 2.

Rita Holoubková

Událost byla vytištěna na titulní stránce s pohybující se fotografií zápasícího Petra Pettigrewa a se stejnou fotografií Harryho kmotra, kterou ukazovali před třemi lety. Černovlasému chlapci se třásly ruce, když otevíral obálku.

Vážený pane Pottere,

spolehlivý zdroj informací nám sdělil, že byste měl znát pobyt vašeho kmotra Siriuse Oriona Blacka, který byl prohlášen nevinným dnes ráno díky novému svědectví. Ministerstvo kouzel se omlouvá za jeho uvěznění v Azkabanu a přeje si kvůli tomu vyjádřit svou nejupřímnější omluvu. Sirius Black je tímto očištěn od všech obvinění. Byli bychom velice zavázání, kdybyste mu mohl tuto informace předat.

S pozdravem Amélie Bonesová, ředitelka pro prosazení kouzelnických zákonů

Když si to Harry všechno přečetl, skočil do Siriusovi náruče, který ho tak tak chytil: „Podívej se na tohle, Siri,“ slzy štěstí stékaly po jeho bledých lících. „Jsi volný. Podívej se na to!“

Remus, který zvednul dopis a prohlédnul si ho, odpověděl na Siriusův zmatený pohled: „Chytili Pettigrewa a on všechno přiznal.“

Zvěromág krátce zavřel oči a schoval svou tvář do nezkrotné kštice černých vlasů a pevněji objal svého kmotřence, když opět vzhlédnul a roztáhl se na jeho tváři obrovský úsměv: „Jsem opravdu volný? Já jsem opravdu volný! Můžu jít ven a oni mě nezatknout byť jen za pohled a můžu jít do obchodu a koupit si cokoli, co chci a můžu se najíst v restauraci a můžu dostat práci a můžu... dělat všechno.“

“Ano, Siri,“ chechtal se Harry a políbil lehce jeho nos. „Můžeš tohle všechno dělat.“

“Vím, co budeme dělat,“ vykřikl ex-trestanec vesele. „Půjdeme do Příčné ulice a koupím ti mnoho dárků a pak se půjdeme někam naobědvat a pak uděláme všechno, co chceš... Toto budou ty nejlepší narozeniny, které si kdy měl, Harry.“

“Ty už jsou, Siri,“ opravil Harry. „A chci, abys udělal něco jiného,“ přesunul se k Remusovi a tahal za jeho rukáv, dokud nesklonil hlavu tak, aby Harry mohl šeptat do ucha. „Chci, abys vzal Siriuse všude, kam bude chtít jít, a když se nakonec unaví tvým vlečením sem a tam, tak chci, abys ho vzal do nejlepší romantické restaurace, víš, a chci, abys tento den udělal tím nejlepším v jeho životě.“

“Ale Harry, toto jsou tvé narozeniny, jsi si jistý, že tohle chceš?“ přel se Remus.

“Ano, naprosto,“ usmál se nahoru na vlkodlaka. „Nemohl bych stejně tady nechat Dudleyho a Šimona zcela samotné.“

Remus chápavě přikývl, než se objevil darebný záblesk v jeho očích: „Tvé přání je mým rozkazem. Tíšku, půjdeme.“

“Ale...,“ Zvěromág slabě protestoval nicméně neúspěšně.

“Běž, Siri,“ naléhal na něj Harry. „Chci, aby ses dostal ven, a protože dnes nemůžu jít s tebou, Remus odvede dobrou práci, aby tě udělal šťastným. Tady si vezmi přenášedlo, pokud by ses dostal do potíží, jo?“ vtisknul do jeho rukou malý stříbrný klíč a jemně ho tlačil ven z místnosti. „Jsi v bezpečí a bav se.“

Dveře se zavřely s malým ‘klik‘ za dvěma ex-Nebelvíry a Harry prohledával očima pokoj, dokud nepřistály na Temném pánu, opatrně se pohyboval k němu a zmenšoval vzdálenost mezi nimi s každým krůčkem. Konečně stáli pouhé centimetry od sebe a Harry se natáhnul, aby objal nejzlejšího Temného pána a dával mu dostatek času na to, aby se stáhnul. Ale Voldemort to neudělal, jen uzamkl oči s těmi malého Nebelvíra a snažil se zjistit, jestli se něco z jeho pocitů k němu změnilo: „Děkuju ti,“ šeptal Harry a uzavřel poslední mezeru mezi nimi, ovinul své štíhlé paže kolem Voldemortových zad a schoval tvář do černého hábitu, čímž mu bylo obtížné porozumět: „Sirius pro mě skutečně mnoho znamená, děkuju ti, že jsi ho udělal šťastným.“

“V každém případě to je součást smlouvy,“ odpověděl Voldemort, než opatrně objal křehké tělo Nebelvíra – jeho Nebelvíra. „Jen jsem ty věci trochu urychlil.“

“Přesto,“ přel se Harry, „jsi pro mě udělal něco milého.“

Černovlasý chlapec se krásně vděčně usmál na o mnoho vyššího červenookého muže a stoupnul si na špičky a krátce přitiskl své rty na tvář Temného pána: „A co se teď nasnídat? Půjdu se obléknout,“ s tímto řečeným se uvolnil z Voldemortových paží a opustil pokoj.

Ostatní krátce poté šli dolů do snídaňového salónu a Lucius se vítězně culil, když viděl Temného pána mizet směrem do západního křídla.

 

« 12. kapitola « » 14. kapitola »

 

25.05.2009 16:37:18
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one