Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Koky, Airiny, Exa, Arwenka, Bella

Alcea

15. VÝJIMKA Z PRAVIDLA

Harry přešel na druhou stranu, aby se připojil k bratranci a ke Zmijozelům. Jeho oči byly vlhké, ale prozatím to ignoroval a přiblížil se k nim s malým úsměvem, který pohrával na jeho rtech, když viděl Dudleyho jak se vznáší pouhý metr nad zemí a snaží se udržet balanc, zatímco všichni čtyři Zmijozelové dělali pravděpodobně užitečné komentáře.

“Ahoj, Vyžle,“ pozdravil ho Dudley vesele. „Podívej se na tohle, já můžu létat.“

“Velmi úchvatné,“ škádlil tmavovlasý chlapec, načež se otočil a nesměle pozdravil Pansy Parkinsonovou, Theodora Notta a Blaise Zabiniho. 

“Není potřeba být tak stydlivý,“ pokárala ho špinavě plavovlasá dívka a hodila jednu paži kolem ramen menšího chlapce, který sebou trochu trhnul. „Draco a my jsme trochu mluvili a dohodli jsme se, že se správným vlivem, který zajistíme, můžeme z tebe udělat čestného Zmijozela. Co tomu říkáš?“

“Bude to pro nás znamenat hodně práce,“ Blaise vydal dlouhý povzdech utrpení. „Ale my jsme ochotní  nést tuto zátěž, protože doufáme, že pro naši kolej budeš cenný přírůstek,“ zazubil se a tím ukázal perlově bílé zuby a také hodil paži kolem Harryho ramen.

“Přeloženo do obecné angličtiny, žádají tě, jestli mohou být tvoji přátelé,“ skočil do řeči Dudley. „Dokážeš si představit máminu tvář, pokud by mě viděla létat na násadě koštěte?“

“Tak přijímáš naši nabídku?“ požádala ještě jednou Pansy, a když Harry plaše přikývl, zavřískala a objala ho, téměř dusila chudáka chlapce. „A teď zahrajeme si Famfrpál.“

Po malém přetahování se nakonec rozhodlo, že Ted s Dracem budou jeden tým, zatímco Blaise s Harrym budou druhý tým. Budou hrát všichni jako Střelec a Chytač v jednom. Pansy souhlasila být jako Brankář a Dudley byl nadšený, když bude dělat Odrážeče, samozřejmě zaměřený na oba týmy. Hráli malou chvilku a Harry musel připustit, že Draco byl opravdu zatraceně dobrý Střelec, i když bylo pro něj trochu obtížné se na něj soustředit, protože pořád hlídal Dudleyho a párkrát ho přidržoval na koštěti. Nikdo nebyl opravdu překvapený, když Harry chytil Zlatonku v průběhu dechberoucího kousku (musel opět zachránit Dudleyho) a jejich tým zvítězil v poměru 200:80, ačkoli Draco tvrdil, že to bylo jen způsobeno Dudleym, který dělal dobrou práci při odrážení Potlouků od Harryho.

Protože zmeškali oběd, tak všichni šli do Dracova pokoje a požádali jednoho z domácích skřítků, aby jim přinesl něco k jídlu; v pokoji mluvili o škole a učitelích, Famrpálu (Dudleyho oblíbené téma) a dokonce o svých rodinách.

Pansy má starší sestru, která absolvovala Bradavice před dvěma roky a nyní pracuje jako realitní makléřka jak pro Kouzlenický svět tak pro Mudlovský svět. Její rodiče se rozvedli, když Pansy byly pouze čtyři a od té doby žije s matkou, která si vydělává na živobytí svým malým cateringovým servisem. Nebyli tak děsně zazobaní jako Malfoyovi, ale měli vše, co potřebovali a větší měrou.

Blaisovi předci se přistěhovali z Itálie před dvěmi staletími, ale stále můžete vidět jejich původ v jejich tmavě zbarvené pleti a v tmavých vlasech. Je jedináček stejně jako Draco a strávili skoro celé dětství spolu, mnohdy doháněli své rodiče k šílenství. Jeho matka pracuje na Odboru záhad, takže nikdo neví, co dělá celý den a jeho otec spravuje jejich rozsáhlé jmění.

Ted byl po Harrym nejmenší (ačkoli ještě převyšoval Nebelvíra) a má šestileté sestry dvojčata. Když byl mladší, onemocněl dvakrát v jednom roce zápalem plic a od té doby se o něj jeho matka trochu více starala. Jeho otec je právník a samozřejmě Smrtijed.

Když se hovor stočil k Harryho rodině, prostě jen řekl, že žije s tetou a strýcem a samozřejmě s Dudleym, a že není nic, co by k tomu dodal. Ostatní, kromě Dudleyho, se netvářili příliš spokojeně s touto odpovědí, koneckonců všichni řekli jeden nebo dva příběhy o svých životech, ale jen jak Pansy kvůli tomu otevřela pusu, ozvalo se zaklepání na dveře a Siriusova hlava se objevila v mezeře.

“Ahoj všichni, přerušil jsem něco nebo můžu na chvilku vejít?“ pozdravil a otevřel dveře o trochu šířeji.

“Samozřejmě, pojď dál,“ pokynul Harry. „Je všechno v pořádku? Kde je Remus?“

“Všechno je perfektní,“ rozzářil se Sirius a lehce objal svého kmotřence. „Tohle byl ten nejlepší den v mém životě. Jen jsem ti chtěl poděkovat a zjistit jaký byl tvůj den. Remus je v našem pokoji,“ spiklenecky se zazubil.

Harry na něj chvilku zíral, než zčervenal a zaúpěl: „Tohle jsem nepotřeboval slyšet, Siriusi. Špatná duševní představa!“

“Hej, tohle nesu nelibě,“ kňoural Sirius, ale měl obrovský široký úsměv na tváři, který Harry samozřejmě nemohl vidět, protože měl hlavu schovanou v jeho náručí. „Když si myslíš, že jsem tak odpudivý, tak bych měl hned odejít, pokud je to všechno, co si mi chtěl říct?“

“Tři věci, Siri,“ opáčil černovlasý mladík. „První, jsi nemožný. Druhá, nemyslím si, že jsi odpudivý. A třetí, bav se, ale nechci poslouchat žádné detaily – vůbec.“

Rozesmátý Sirius odcházel z pokoje: „Dobrá, dobrá, budu od tebe pozdravovat Remuse – jestli si najdu čas.“

Harry opět schoval hlavu a úpěl: „Špatná představa! Špatná představa!“

“Nevím, co tě tak vyvedlo z míry,“ zakročila Pansy. „Chci tím říct, že ten chlapík je fakt sexy!“

“To je můj kmotr,“ povzdechl si Harry. „A je dohromady s profesorem Lupinem. Prostě nechci přemýšlet o tom jak se milují, protože jsou téměř jako moji rodiče.“

Všichni se na chvilku či dvě tvářili zamyšleně, než výraz poznání přešel jejich tvářemi tak, že se jim rychle změnil do jednoho podobného jako Harryho.

Dudley se ošíval a mnul si své spánky: „Teď mám já špatnou představu o mých rodičích jak dělají... to.“

Harry drasticky zbledl: „Do prdele, budu zvracet,“ nadával předtím, než se hnal do koupelny.

Bylo divně uklidňující viset přes toaletu a zvracet všechno, co měl v žaludku. To je to, co dělával pokaždé, když ho strýc přinutil dělat... to – jak to Dudley tak výmluvně řekl. Kdepak, žádný sex. Sex by bylo nějak snadnější vydržet. Strýc Vernon ho prostě vrazil na postel nebo přitiskl ke zdi a znásilnil ho zezadu. Nepotřeboval vidět nenávist a chlípnost na strýcově tváři nebo způsob jak škubal jeho penisem. Nepotřeboval ho vidět vůbec a mohl předstírat, že to nebyl jeho strýc, jen někdo jiný, možná ten opilec, který ukradl jeho panictví, to nepovažoval za důležitě, protože to nebyl jeho strýc, nikdo z jeho rodiny, protože jeho rodina se o něj starala. Harry věděl, že lže sám sobě.

Nebylo mnoho, co by vydávil ze žaludku, protože se celkem moc nenajedl, neboť si jen pomalu uvykával na normální porce jídla. Ale tohle způsobilo, že se cítil přece jenom lépe.

Vypláchl si ústa a šel zpátky do druhého pokoje, stále vypadal tak bledě jako duch.

“Mrzí mě to, Harry,“ zvolal Dudley, jakmile si ho všimnul jeho bratranec. Pohnul se, aby objal menšího chlapce, ale Harry se vyhnul: „Jsem v pohodě.“

“Podle mě nevypadáš v pohodě,“ argumentoval Draco, který se díval znepokojeně. „Slyšeli jsme tě zvracet.“

“Tak tedy, pak si můžete být jistí, že vaše uši fungují správně,“ řekl Harry chladně (měl nechat klobouk, aby ho zařadil do Zmijozelu – mohl by dělat ze sebe něco jiného, aniž by mrknul okem). „Pokud mě omluvíte.“

“Vyžle,“ prosil Dudley, když Harry téměř došel ke dveřím. „Zůstaň, prosím? Nebudeme tě trápit, slibujeme, že jo, lidi?“

Zmijozelové rázně přikývli a Draco poplácal prostor mezi ním a Blaisem: „Pojď sem, Harry. Slibujeme, že ti opět nepřivodíme zvracení.“

Harry chvíli váhal a pak si sednul, přičemž si přitáhnul kolena k hrudi a ovinul kolem nich své paže: „Jsem v pohodě.“

Nikdo nic na oplátku neřekl. Samozřejmě mu nevěřili – většinu času nevěřil ani sám sobě, takže se to dalo čekat.

Pamětlivý na Harryho dřívější reakce, Draco pomalu položil paži kolem jeho malých ramen a přitáhl si ho blíž, dokud se Harryho hlava neopřela o jeho hruď. Blonďák měl svá podezření jako nejspíše všichni v tomto pokoji, ale podezření nebyla dost dobrá, když jim někdo čelil, a když byl někdo schopný ukrývat své emoce jako Zmijozel, tím to bylo dokonce obtížnější. Bylo to jaksi děsivé. Viděl Harryho plakat mnohokrát za posledních pár dní a většinu času vypadal, že nosí srdce na dlani, nicméně v době jako právě teď nebo když pozdravil Voldemorta, to bylo, jako by Harry uzavřel všechny své pocity a stal se bezemoční schránkou. Blonďák hádal, že to byl druh obranného mechanismu, takže otázka byla pouze ta, z čeho měl křehký Nebelvír takový strach.

 “Smím se tě na něco zeptat, Harry?“ zeptala se Pansy opatrně a vytáhla Draca z jeho dumání. „Je to docela osobní, takže kdybys nechtěl odpovídat, tak to dokážu pochopit.“

“Myslím, že by mi pomohlo, jestli bys mohla doopravdy tu otázku položit,“ zamumlal Harry, stále s hlavou opřenou o hruď Ledového prince.

“Tak dobře, všichni víme, že si budeš za dva dny brát Temného pána,“ začala a zněla trochu nervózně. „A já vím, že všichni Nebelvíři si myslí, že by se měli brát pouze z lásky, takže by mě zajímalo, jestli si myslíš, že ho někdy budeš milovat?“

“Klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ zamumlal Harry, jeho hlava sklouzla dolů po Dracově hrudi tak, že nyní spočívala na jeho stehně.

“Co to bylo?“ požadoval Blaise. „Celkem jsem to nepochytil.“

“Klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ opakoval zelenooký kouzelník trošičku hlasitěji. „Já jsem to odmítnul.“

“Ty jsi to odmítnul?“ ověřoval si Ted. „Nemůžeš odmítnout klobouk, zařadí tě tam, kam patříš.“

“Nechtěl jsem být ve stejné koleji jako Draco,“ přiznal se Harry. „A Ron mi řekl, že všichni Temní kouzelníci pocházeli ze Zmijozelu, tak jsem to odmítnul.“

“Opravdu jsem na tebe udělal tak špatný dojem, co?“ zeptal se Draco řečnicky a pročesával rukou Harryho husté vlasy.

“Ale neodpověděl jsi mi na otázku,“ připomněla Pansy. „Budeš někdy milovat Temného pána?“

“Ne, pokud to je vyhnutelné,“ odpověděl Harry a na zmatené pohledy, které obdržel dodal. „Kdybych se měl do něj zamilovat, znamenalo by to, že ho miluju, ale ne, že on miluje mě. Nechci strávit můj život s někým, kdo mi nebude nikdy opětovat to, co cítím.“

“Takže bys raději strávil zbytek života s někým, koho nenávidíš?“ zeptal se Dudley nevěřícně. „To nemůžeš myslet vážně!“

“Já ho nenenávidím,“ protestoval Harry a tím přijal více zvláštních pohledů. „Já nenávidím Bellatrix Lestrangeovou a Petra Pettigrewa, ne Toma. Nenávidím, co dělá a co udělal, ale myslím si, že dokážu pochopit alespoň některé z jeho motivů.“

“Toma?“ promluvili všichni Zmijozelové sborově.

“Řekl, že bych mu mohl takto říkat,“ mumlal Harry. „Myslel jsem, že byste neocenili, kdybych mu říkal Voldemort,“ všichni sebou současně trhli. „Vidíte.“

“Takže si budeš udržovat odstup?“ zeptala se opět Pansy. „To by se mohlo ukázat být obtížné, protože se s ním musíš milovat jednou za týden.“

“Znám podmínky smlouvy, Pansy, díky,“ vymáčkl se Harry a krátce zavřel oči.

“Och, omlouvám se, Harry,“ okamžitě se omlouvala čarodějka. „Jen jsem se snažila přijít na nejlepší způsob, jak ti pomoci.“

“Teď si myslím, že by mi nesmírně pomohlo, kdybychom změnili téma,“ odpovídal Harry žertovně. „Dělám zatraceně dobrou práci při nahrazování všech myšlenek na tuto svatbu za myšlenky na jednorožce a duhy. Měli byste to jednou zkusit, protože je to opravdu posilňující...“

“Ó, skvělé, pojďme mluvit o Famrfpálu,“ vykřikl Dudley, který ignoroval kolektivní zabručení. „Je pravda, že Chytači jsou nejvíce napadání?“

Ted byl jediný, kdo dal unavené kývnutí, ale to ho přinejmenším neodradilo a vesele klábosil, dokud ho Draco nepřerušil.

“Co kdybychom se podívali na další film?“ navrhl a všem se zvedla nálada. „Říkal jsi, že máš nějaké další.“

Byl to kus práce přesvědčit Dudleyho, ale nakonec všichni přešli do Harryho pokoje, kde byl Dudleyho notebook a sledovali “Sedm let v Tibetu“. Samozřejmě na dívání byl tento film poněkud dlouhý a bylo už po půlnoci, když se začali dívat, takže nikdo opravdu neviděl konec a v polovině filmu všichni rychle usnuli.

Tak dobře, všichni kromě Harryho, který nebyl ještě dost unavený, aby se přinutil ke spánku. Noc strávená v Dracově posteli byla dost špatná a pro něj trvala chvilku. Harry nevěděl jak dlouho vlastně spal – snad dvě hodiny, i když o tom pochyboval – ale když se vzbudil z noční můry a našel paže kolem sebe, zpanikařil a pokusil se vydrápat pryč, tiše prosil, aby ho nechal jít, ať se to opět nestane, ne znova, ne strýčku Vernone, prosím. Draco byl určitě tvrdý spáč. Když se konečně uvolnil a lezl na druhý konec postel, tak s vědomím zkušenosti, že uniknutí by to jen zhoršilo. Schoval hlavu do rukou a jemně šeptal ne znova, prosím, ne, nech mě jít, budu hodný. Nikdy by tato slova neřekl nahlas, bylo by to hloupé, protože, ačkoli si snažil namluvit, že si tím zachovával svou hrdost a důstojnost, sotva měl některou z nich zachovanou, a v myšlenkách se sám cítil ubohý a bezcenný – malou děvkou, jak vždycky říkával jeho strýc. Snad pokud by prosil, strýc by přestal, ale to bylo pouhým zbožným přáním a to Harry věděl. Harry věděl docela mnoho, nyní věděl, že ho jeho strýc znásilňoval, a že nebylo přípustné, aby to strýc dělal, to nebylo normální pro děti být znásilňovány, jak si to myslel prvních pár let, co se to dělo. Hodné děti dostávaly sladkosti, zlé děti dostávaly znásilnění, je to jednoduchá teorie a držel se podle tohoto názoru docela nějakou dobu. Všechno bylo tak mnohem snazší snést, když jste si mysleli, že jste si to zasloužili, pokud se to týkalo těchto věcí. Nikdy skutečně nechápal, co bylo na něm tak zlého a prostě usoudil, že se takový narodil – stejně jako některé ovce byly černé a některé bílé. Nyní věděl, že se nenarodil, aby byl znásilňován, a že strýc Vernon byl ten, kdo dělal něco špatného, bohužel to mu jen způsobovalo, že se cítil bezmocný a špinavý. Předtím to jen bolelo. Kdo by ho vůbec mohl milovat? Všichni říkali, jak ho mají rádi, ale neznali pravdu. Dobře, Severus ji znal, ale to bylo jiné, protože si Mistr lektvarů o něm myslel, že byl slabý a jak by se mohlo slabé dítě asi tak postavit tlustému Mudlovi? Ale Harry znal pravdu, nebyl slabý, jeho moc mohla soupeřit s Voldemortovou a Brumbálovou, měl by být s to sám se ubránit proti jednomu Mudlovi. Ale nemohl, protože to byla jeho rodina, a kdo by ho asi mohl milovat, když by ho dokonce nemohla milovat jeho rodina? Takže to vydržel, pomalu uvnitř umíral a tiše prosil. Poté, co se zdálo být jako hodinami se nakonec uklidnil a stočil se do pevného klubíčka a ukryl se pod dekou.

A to je místo odkud začaly noční můry o Voldemortovi. Vždy je měl, ale jako dítě je pokládal za bujnou fantazii. Nevěděl, že ten děsivý muž s červenýma očima nebo jeho oběti existují, stejně jako nevěděl, že existuje taková věc jako magie. Děsilo ho to, to ano, ale noční můry nepřicházely moc často a brzy na ně docela zapomněl. Když přišel do Bradavic, přestaly téměř úplně, pouze do té doby, než se vrátily po Voldemortově zmrtvýchvstání. Nejprve to byly jen sny o tom, jak Cedrik a Sirius zemřeli, nebo v Siriusově případě jak si myslel, že zemřel a to bylo jaksi v pořádku, protože všichni mají jednou za čas noční můry. Ale pak už to nebyly normální noční můry, protože nic nebylo normální u chlapce-který-přežil. Rozvinuly se do vizí, ne do takových vizí, které profesorka Trelawneyová také tak ráda vymýšlela, ne tyhle byly skutečné. Byly horší, když stále byly o válce a o Voldemortovi, který každou noc zabíjel nebo mučil několik Mudlů nebo ty narozené Mudlům. Harry cítil každou kletbu, slyšel každý bolestný výkřik, každý rezignovaný vzlyk, každou zrádnou myšlenku na důvodné vzdání se. Mohl cítit zoufalství obětí a Voldemortovu spokojenost, když všechno, co bylo zanecháno, byla naříkající hromada krve, kostí a masa. Někdy mohl na sobě cítit jejich oči, které ho prosily o pomoc. A on to udělal, vzal si jejich bolest, Voldemort si toho nikdy nevšimnul a jeho takzvaní přátelé druhý den pouze viděli tmavé kruhy pod jeho očima, ale když se na ně usmál, dokonce i když to bylo falešné a napjaté, přestali se okamžitě strachovat a přešli na své životy; dělali si starosti kvůli školní práci (Hermiona) nebo dalšímu Famfrpálovému zápasu (Ron). Nyní, jediní, které Voldemort občas mučil, byli Smrtijedi, ale Harry si stále bral většinu jejich bolesti a nikdo si toho nevšimnul. Věděl, že to bylo nebezpečné a pravděpodobně by ho to nakonec mohlo zabít, ale bylo horší nedělat nic, aby je nechal trpět bez nějaké pomoci. Harry byl zvyklý na bolest. A když nebyla žádná současná mučící setkání, vize z minulosti se přehrávaly před jeho očima a přesto, že nemohl změnit minulost, stále cítil odezvy každé kletby. Tohle bylo nejhorší, protože svým trápením nedělal nic dobrého pro oběti, ale nemohl to jen tak zastavit a nějak to přežil. Tohle, ale neznamenalo, že byl dost silný, aby to vzal na sebe každou noc a to je důvod, proč nespával stejně jako zbytek jeho vrstevníků. Opatrně odtáhl Dudleyho paži ze svého břicha a šel po špičkách ven z pokoje poté, co vypnul notebook. Harry se rozhodl trochu prozkoumat Malfoy Manor, když se nemusel bát kvůli někomu, kdo by si usmyslel vkrádat se kolem a slídit. Nikdy se nebál tmy – nejspíše to pocházelo z jeho bydlení v přístěnku – a přesto, že to stále jaksi nahánělo husí kůži, doopravdy si užíval svou půlnoční toulku. Tmavovlasý chlapec dokonce šel ven do parku a krátce si sedl u říčky, poslouchal vítr a noční zvířata. Nebelvír pak šel zpátky dovnitř a do knihovny, kterou našel dříve, a kde strávil zbytek noci; četl si o kouzelnických zvycích, a co věděli, a co si mysleli o empatech. Jedna z těch knih srovnávala Kouzelníky (a čarodějky) a Mudly, jaké měli odlišné oděvy, rozdílné názory, a tak dále, a jak se jimi stávali. Byla zde jedna pasáž, která Harryho velmi zaujala, byla o tom, proč homosexuální vztahy byly přijaty v Kouzelnickém světě a dokonce, že to bylo jaksi normální:

Na rozdíl od Mudlů kouzelníci již dávno přijali homosexuální vztahy. Nedávný průzkum (fajn, už to nebyl nedávný průzkum, protože kniha byla vydána před deseti lety) nám ukazuje, že většina kouzelníků a čarodějek jsou přinejmenším bisexuální, což jim umožňuje tolerovat snadněji tento druh vztahu. Homofóbní Mudlové často tvrdí, že to je nepřirozené, protože cílem manželství je tradičně mít děti. Tohle však není problém v Kouzelnickém světě, protože kouzelníci a čarodějky mohou snadno otěhotnět pomocí lektvarů a jistých rituálů. V ojedinělých případech kouzelník má dokonce – stejně jako žena – přirozenou schopnost otěhotnět, ačkoli je pro něj velmi pravděpodobné, že zemře po porodu nebo potratí. V tomhle případě je důležité, aby na těhotného kouzelníka nepůsobil byť i malý stres – zvláště emocionální stres – jak je možné, protože tito kouzelníci potřebují soustředit svou veškerou magii na své dítě. Nicméně, protože většina těchto “nositelů“ jak jsou obvykle nazýváni jsou velmi mocní, mají tendenci uvolnit velkou část náhodné magie, když jsou rozrušení...

Harry prásknutím knihu zavřel a stočil se ve svém křesle. Zatraceně úžasný, pomyslel si, teď se také musím bát, abych neotěhotněl. Tato pravděpodobnost nemůže být vysoká, že je opravdu nositel, ale byl si jistý, že pravděpodobnost přežití smrtící kletby byla dokonce nižší, a když se něco naučil v posledních letech, tak to bylo, že Harry Potter je bohy oblíbený příklad výjimky z pravidla. A on byl mocný, to nebylo možné popřít.

“Fajn, Pottere,“ napomínal se. „Nedělej si s tím starosti, pokud nevíš, jestli jsi opravdu nositel.“

Takže se dal dohromady a poté, co zjistil, že jeho nynější kniha, nebyla v nejmenším užitečná, když začal být odhodlaný, pokud by měl být schopný přirozeně otěhotnět, tak přešel na jiné knihy. Byly tady nějaké testy, ale vyžadovaly hůlku nebo aspoň lektvar, a to první nemohl použít, zatímco to druhé mohlo zabrat příliš času, takže přešel dál. Zelenooký kouzelník se málem vzdal naděje, když narazil na dotazník, od kterého si sliboval, že mu dá obstojnou spolehlivou představu o tom, zda je nebo není nositelem.

Některé z těchto otázek zněly docela rozumně, jako například, jestli je menší než většina z jeho vrstevníků (což, jasně, je) nebo zda vypadá poněkud zženštile (což, nerad přiznal, že je), ale pak na druhou stranu, některé otázky vypadaly jen nesouvisle, jako, jaká je jeho oblíbená barva (zelená) nebo jestli má rád ananas (ano). Celkem bylo přes dvacet otázek a za své odpovědi dostal po jednom až pěti bodech. Pokud jste měli celkem přes devadesát bodů, jste nejspíš nositelem. Harry dvakrát zkontroloval své body, než zaúpěl a mnul si spánky. Zatraceně úžasný, vskutku. Sto tři je určitě přes devadesát, že ano?

Už bylo po rozbřesku, když Harry šel zpátky do svého pokoje, aby se osprchoval, nikdo z ostatních ještě nebyl vzhůru, což bylo dobré, protože jinak by mohli vidět Harryho krátce se mihnoucí kouzlo, které odhalilo modřiny a nezhojená zranění, pokrývající každý kousek jeho těla.

 

« 14. kapitola « » 16. kapitola »


27.05.2009 16:45:31
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one