Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

16. SVATBA

Den svatby přišel dříve, než by si Harry přál. Rozdělil si svůj čas mezi knihovnu, kde hledal nějaké antikoncepční kouzlo, které by nevyžadovalo použití magie nebo některé výstřední přísady, u kterých nevěděl jak by se dostaly do jeho rukou – neúspěšně, mohl dodat a dále tanečními lekcemi s každým, kdo měl trochu času (což mělo docela hodně lidí), ale většinou s Narcisou, a trávením času s Dudleym a Zmijozely.

A teď stál před vysokým zrcadlem, zatímco Narcisa upravovala jeho hábit a ujišťovala se tak, že přehyby spadaly ve zcela správných místech a Lenka luštila křížovku, kterou vyplňovala fantazijními věcmi, kterými si byla jistá, že existují. Narcisa se jí pokusila rozmluvit nošení jejích ředkvičkových náušnic, ale Lenka řekla, že se báječně hodily k šatům, které měla na sobě (které byly bledě zelené jen pro pořádek) a vrátila se k luštění své křížovky.

Jeho hábit byl tak tmavozelený, že jste si mysleli, že byl černý, dokud na něj nedopadlo světlo. Na zádní straně byly našité jeho dva rodinné erby; lev a jednorožec čelem k sobě a pod nimi heslo rodiny Potterů. Pod hábitem měl na sobě oblečené černé kalhoty a bílou tuniku, ale nikdo by je stejně neviděl, tímto způsobem to bylo jen proto, že nechtěl být úplně nahý.

Byl opravdu krásný den se sluníčkem a obláčky, které byly unášeny přes jinak bezchybnou oblohou, zatímco jemný vánek šuměl ve stromech. Byl to jeden z těch dní, kdy se všechno zdálo být dokonalé – nebo by přinejmenším mělo být takovým způsobem. Jistě, počasí bylo skvělé a jeho oblečení vypadalo pozoruhodně dobře, i když si Harry myslel, že vypadal trochu jako dítě, vystrojené v oblečení svých rodičů, a všichni lidé, které považoval za rodinu, byli tady, ale Harry se nemohl přenést přes stříbrnou podšívku, kterou spatřil. Ačkoli strávil celé noci v knihovně, prohledáváním starověkých a nových svazků, nenašel nic, co by mu zabránilo před otěhotněním, aniž by si toho Tom nevšimnul (velmi pochyboval, že by mu Temný pán prostě zamítnul provádění rituálu s jeho vlastními spermiemi). Teď už si byl jistý, že je expertem, co se týče tohoto tématu...

Zkontroloval se ještě jednou v zrcadle: byl bledý, bledší než obvykle, jeho oči již nebyly skryté za brýlemi, měly stejnou zářivě zelenou barvu jako vždycky, i když se na něj dívaly zpět s něčím podobnému zoufalství, které v nich bylo, jeho vlasy měly stejné půlnoční zbarvení a byly tak rozcuchané jako vždy a odolávaly každému Narcisinu pokusu o jejich zkrocení. Harry si opět povzdechl a vykročil ze stoličky, na kterou ho Narcisa přemluvila, přičemž naprosto ignoroval její protesty.

Ozvalo se váhavé zaklepání na dveře a Sirius vkročil do nepoužívané třídy a hned se ocitnul s náručí plnou svého kmotřence. Stáli tam chvilku zcela nehybně; Harryho hlava byla vsunutá pod Zvěromágovou bradou dříve, než Sirius začal provádět konejšivé kruhy na malých zádech zelenookého kouzelníka.

“Pokud to opravdu plánuješ provést, musíme nyní jít, Harry,“ nakonec zašeptal a Harry se neochotně stáhnul.

Černovlasý vysoký muž políbil oba jeho spánky i nos a vytáhnul nahoru Harryho kápi, která zcela zakryla jeho obličej: „Vždy tě budu milovat, jen si to pamatuj.“

“Já tě taky miluju, Siri,“ šeptal zpět Harry a vzal lehce Siriusovu ruku, přičemž ho táhnul ke dveřím. „Je čas jít.“

Narcisa s Lenkou už odešly, pravděpodobně zaujmout svá místa. Kráčeli v tichosti k ohromným vstupním dveřím, protože svatba byla venku a jedině zúčastněným stranám bylo povoleno vstoupit, za což byl Harry nesmírně vděčný. Nebyl by s to teď jednat s novináři, ne, že by někdy chtěl.

Oba krátce zastavili dříve, než by mohli být viděni z otevřených vstupních dveří a opět se objímali, Harry se držel vyššího muže ze všech sil a jediný potlačený vzlyk unikl z jeho hrdla, který se ozýval v prázdných chodbách.

Malý černovlasý chlapec se o pár sekund později uvolnil: „Když teď nepůjdu, nepůjdu nikdy a já musím jít.“

Sirius jen chápavě přikývl a umístil Harryho křehkou ruku do ohbí své paže; procházeli dveřmi, jeho tvář byla netečná, stejně jak ho to jeho rodiče učili před mnoha lety, když byl stále považován za vhodného dědice Blacků.

Prostor mezi hradem, Hagridovou hájenkou, Vrbou mlátičkou a jezerem byl zaplněný lidmi a novináři. Jakmile vykročili ven z bezpečí Bradavic tak nespočetné množství fotoaparátu blýskalo a byli obklopeni horlivými kouzelníky a čarodějkami, kteří strkali své hůlky k jejich obličejům a křičeli na ně otázky. Harry je viděl pouze jako rozmazané tvary a bezejmenné tváře, neznal nikoho z nich, ale věděl, že kašlou na něho nebo na to, co si o tom myslí nebo co cítí.

Sirius se jimi odhodlaně protlačoval a chránil Harryho tak dobře jak jen bylo možné, dokud nakonec nedošli do izolovaného prostranství, pro pouze ty s přímým pozváním. Když porušili neviditelnou bariéru, začala hrát pomalá hudba a Harry se usmál navzdory tomu, jak tohle celé bylo surrealistické. Všichni hosté povstali čelem k nim, ale nikdo se doopravdy neusmíval. Harry spatřil celý klan Weasleyů s Hermionou a Fleur Delacour, podle něj oprávněně, paní Weasleyová na něj civěla s takovým opovržením, že se rychle odvrátil. Dvě řady před nimi stál táta Lenky, který živě mluvil s Hagridem – oba se zdáli být v jiném světě. V úplně první řadě čekal Remus, díval se smutně a zamyšleně, po jeho levici byl Šimon se zvláštní kombinací povzbuzení a zlosti na jeho tváři. Ředitel tam měl také své místo a zdál se být jediným, který si toto zcela užíval, rozzářený a vesele mrkal – Harry ho nemohl nenávidět více než v tomto přesném okamžiku. Druhá strana se zdála být vyhrazena pro Ministerstvo kouzel a jak ironické, pro služebníky Temného pána. Harry rozeznal pouze pár ministerských zaměstnanců, mezi nimi Dolores Umbridgovou, Ludo Pytlouna a Percye Weasleyho, který si to vybral, aby neseděl se svou rodinou. Většina přední strany byla obsazena Smrtijedy, všichni v jednoduchých (ale většinou drahých) černých hábitech, i když se zřekli svých bílých masek – buď se na něj zlomyslně culili nebo předváděli dokonalou fasádu lhostejnosti.

Pod klenbou tvořenou břečťanem a bílými růžemi stál Voldemort – Tom – oděný do obřadního hábitu stejného střihu jako Harryho, ačkoli jeho byl skutečně černý a vypadal mnohem mužněji a vyšší, než by Nebelvír mohl doufat, že tak bude vypadat. Také je sledoval postojem lhostejnosti a nonšalance, vypadal si tímto zcela jistý i svou mocí. Trochu napravo a za ním byl Kornelius Popletal, který se přesouval z jedné nohy na druhou a nervózně si prohrával s knihou ve svých rukách, zjevně znepokojený tím, že je tak blízko Temnému pánu.

Jakmile vkročili na malé pódium, Popletal začal blábolit; vítal je všechny na této radostné události, vyjadřoval svá přání  pro budoucnost míru a celkově tím šel každému na nervy a tím zabíjel nejspíše tisíce mozkových buněk v jeho setrvačnosti. Harry sice neposlouchal, ale místo toho se pokusil dostat své emoce pod kontrolu.

“Kdo přivádí ženicha?“ zeptal se docela náhle a otočil se netrpělivě k Siriusovi.

“Já,“ Sirius málem zavrčel a jemně zvedl kápi z Harryho hlavy.

Zvěromág umístil své snědé ruce na obě strany bledého obličeje a lehce otřel své rty o Harryho jizvu. Když se stáhnul, jeho ruce byly stále na místě, jejich oči se spojily a Sirius viděl na nejkratší chvilku v očích malého chlapce záblesk veškerých emocí: ze všeho nejvíc strach; těsně následováno zoufalstvím; odhodlaností, které převažovalo nad předcházející dvěma; zloba, nebyla zaměřená na něj; rezignace, nepředpokládaná, že bude v očích tak nezkušeného dítěte; vděčnost, za všechno; smutek, ve vší své slávě a láska, pouze pro něj. A pak se úplně uzavřel, jeho oči vypadaly poněkud tmavší, stejně tak jako lidé stahují své žaluzie, jakmile padne noc.

Jeho široké ruce klesly po jeho stranách, a když poprvé už nic nezastiňovalo Harryho rysy, ozvalo se kolektivní zalapání po dechu od hostů a dokonce Voldemortovy oči se rozsvítily v ocenění.

Harry byl opravdu krásný, nebylo jiného slova, ne hezký, ne nádherný, krásný. Jeho mléčně bílá pleť zářila ve slunečním světle a dávala mu éterický vzhled, jako andělovi. Černé, rozcuchané vlasy ostře kontrastovaly s jeho bledostí, čímž se jevil křehký a jemný. A přece jen vyzařoval moc, tak mnoho, že to bylo skoro hmatatelné. Jeho zelené oči byly rámovány tmavými řasami, které je částečně ukrývaly, ale Tom věřil, že byly nějak jiné, i když by na to nemohl vsadit, možná to bylo jen tím, že je nikdy skutečně neviděl bez brýlí.

Když se všichni vzchopili, Ministr kouzel pokračoval ve svatebním obřadu, citoval cosi z knihy ve svých rukách a pokoušel se o dělání vtipů pro odlehčení nálady.

“Tome Rojvole Raddle, berete si zde přítomného Harolda Jamese Pottera za vašeho manžela?“ požadoval vědět boubelatý muž, přičemž se odmítal setkat s červenýma očima.

“Ano,“ řekl Voldemort jasně, přitom si dovolil vítězné uculení a navlékl stříbrný prsten na Harryho prsteníček.

“Harolde Jamesi Pottere, berete si zde přítomného Toma Rojvola Raddla za svého manžela?“ opakoval otázku, jeho rty se stočily do nepříjemného úsměvu.

“Ano,“ zalhal Harry klidně, bez zaváhání, jeho pohled nezakolísal z bodu za Tomovým ramenem a také umístil snubní prsten na Tomovu ruku.

“Tímto vás prohlašuji za manžela a manžela,“ ukončil Popletal a setřel si pot, který pomalu stékal po jeho krku. „Můžete políbit ženicha.“

“Konečně,“ málem vykřikl Voldemort, ale to samozřejmě neudělal.

Místo toho postoupil o trochu blíž ke svému ženichovi – svému manželovi – a hladil bledou tvář, než lehce sevřel jeho hlavu a políbil ho spíše nevinně – zbytek může přijít později. Někteří z hostů zdvořile zatleskali, ale nebylo to velmi nadšené. Židle kouzelně zmizely, aby byly nahrazeny malými stoly s bílými ubrusy a stříbrnými talíři.

Červenooký muž umístil jednu paži kolem Harryho úzkého pasu, který vypadal trochu otupěle a vedl ho ke stolu nejblíže k pódiu, kde budou sedět s Blackem, Lupinem, Luciusem a s Narcisou, Harryho bratrancem, empatem a s Láskorádovou. Brumbál se pokusil usednout k jejich stolu, ale Tom tomu zabránil – hodlal si užívat svou svatbu (alespoň jeden z ženichů mohl). Zmiňovaný starý hlupák stál na pódiu, šíleně rozzářený a připravoval se k přednesení projevu.

“Předtím, než se pořádně najíme výtečného jídla, které domácí skřítci bezpochyby připravili, tak bych rád poblahopřál novomanželům a chopil se této příležitosti, abych vám řekl něco o těchto dvou lidech...,“ začal, ale dříve, než by mohl pokračovat, byl přehlušen hlasitou hudbou a tvářil se jako by cumlal citrónové bonbóny, které skutečně chutnaly jako citróny a ne jako cukr.

“Zatančíš si se mnou,“ slyšel Voldemort zašeptaná slova do jeho ucha a stočil pohled na svého zelenookého manžela. „Pokud nechceš, aby se celý náš životní příběh táhnul.“

Temný pán ladně vstal, mírně se uklonil a nabídl svou ruku Harrymu, který ji stydlivě přijal a následoval ho k otevřenému prostoru mezi stoly (byly uspořádány do kruhu). Byla to spíše pomalá píseň a zatímco Harry položil svou ruku na Tomovo rameno, tak vyšší muž svou umístil kolem jeho pasu a přitáhl si ho blíž.

“A jaký je tvůj plán po té, kdy tato píseň skončí? Nebo čekáš, že budu s tebou tančit, dokud neusneš?“ Tom zvedl zvědavě obočí, zatímco šelestili trávou.

“Po této písni bude podáváno jídlo, pokud půjde všechno podle plánu,“ vysvětlil Harry. „A jestli nechceš se mnou tančit, najdu si někoho jiného,“ pokusil se uvolnit, ale ex-Zmijozel ho držel pevněji.

“Jsem rád, že jsi mi dal tuto čest prvního tance, Harry,“ zamumlal, potěšený jemným chvěním, které přeběhlo Harryho křehkým tělem.

Právě skončila píseň a jak Nebelvír předpovídal, objevilo se jídlo na stolech a několik párů, které se k nim připojili na tanečním parketu (Lucius s Narcisou a Remus se Siriusem mezi nimi) se posadili. Rychlý letmý pohled k Brumbálovu stolu, kde seděl letitý ředitel s ostatními bradavickými profesory a ministrem a jeden druhý letmý pohled do jeho pobledlého obličeje, udělalo Voldemortův den rozhodně mnohem lepším a dokonce opovržlivě kývnul k vůdcům světla a zvedl výsměšně sklenku, než se otočil zpátky ke svému stolu.

Vedle něj Harry krájel filé z pstruha na úhledné kousíčky a solil brambory, ačkoli vypadal, že neměl v úmyslu cokoli z toho doopravdy sníst. Tom ho pozoroval koutkem oka, zatímco jedl své jídlo, ale mladík jen zřídka dopravil jeden z kousíčků do svých úst, většinou se bavil tvořením hromádek a opětovným ničením, jen aby vytvořil další. Možná je nervózní, usoudil.

“Harry,“ obtěžoval Mudla. „Budeš to jíst?“

Ne, můžeš si to vzít,“ Harry postrčil talíř ke svému bratranci. „Ale pokud chceš něco jiného, můžeš požádat jednoho z domácích skřítků,“ Dudley už skutečně dojedl svůj hlavní chod, a protože tady byl bufet na deserty, které se ještě neobjevily, neměl nic jiného, čím by naplnil svá ústa (vyjma samozřejmě zbytečných otázek, dodal v duchu Voldemort). „Zavolám pro tebe Dobbyho, jestli chceš?“

“To by bylo skvělé,“ souhlasil Dudley, tvářil se šťastně a už se pořádně pouštěl do Harryho jídla. „Můj trenér mi dal takový seznam se všemi druhy věcí na to, abych si udržel formu přes školní prázdniny. A protože jsem nic z toho nedělal za poslední dny, tak jsem si dnes ráno pomyslel, že by to byl pěkný nápad, abych to nějak dohnal, takže jsem neměl čas na snídani...“

Zatímco Dudley dojedl bratrancův talíř – bylo to jaksi fascinující, že zvládl jíst a mluvit zároveň – Harry jemně řekl Dobbyho jméno a malé stvoření se objevilo se slyšitelným “lup“, které zmátlo některé z ostatních hostů.

“Dobby je přešťastný, že vidí Pana Harryho Pottera, pane,“ hluboce se uklonil, jeho nos se dotýkal trávy, která mu způsobila kýchání. „Co může Dobby udělat pro Harryho Pottera, pane?“

“Nic, Dobby,“ skřítčí uši klesly. „Ale tady můj bratranec je trochu hladový a byl by ti velmi vděčný, jestli by mohl mít druhou porci z vaší výtečné kuchyně,“ Dobby se rozveselil a věnoval Harrymu zubatý úsměv.

“Co může Dobby přinést bratranci pana Harryho Pottera, pane?“ pištěl a vzhlížel nadějně na svalnatého hocha.

“Chtěl bych znovu hovězí řízek, pokud to není pro tebe problém,“ odpověděl Dudley a s lusknutím Dobbyho dlouhých, tenkých prstů se znovu naplnil jeho talíř. „Děkuju,“ a opět už jedl.

“Smí se Dobby zeptat pana Harryho Pottera na otázku, pane?“ tázal se skřítek nesměle a jen pokračoval po Harryho kývnutí. „Dobby a Winky vás chtěli požádat, jestli byste snad nám dovolil být vašimi domácími skřítky? My nechceme žádné peníze, my jsme jen chtěli zůstat s panem Harrym Potterem, pane, a postaráme se o pana Harryho Pottera, pane.“

“Dobby, jsi si kvůli tomu jistý?“ skřítek rázně přikyvoval. „Dobře, pak s tím souhlasím, ale budu platit aspoň tobě, protože Winky se zdá být dost pohoršená touto myšlenkou na plat, když jsem ji posledně viděl a nebudeš mi říkat ‘Pane Harry Pottere, pane‘, ale Harry“ – Dobby prudce zakroutil hlavou – „Tedy, pane Harry. A řekneš mi, jestli budeš s něčím znepokojený, rozuměl si ?“

“Ano, pane Harry,“ rozzářil se Dobby na něj. „Co chcete, abych já a Winky pro vás udělali?“

“Tome?“ tmavovlasý chlapec se otočil ke svému manželovi. „Je to v pořádku? Můžu je hned poslat do Zmijozelova hradu?“

“Jistě, Harry,“ vyhověl Voldemort. „Měli by znát polohu, protože teď jsou tvými služebníky.“

“Dobby můžeš tam jít s Winky, abych se mohl zítra zeptat, kde všechno je?“ požádal Harry zdvořile a po dalším uklonění Dobby “lupnutím“ zmizel.

“To byl můj starý domácí skřítek?“ tázal se Lucius, který usrkával své víno.

“Ano,“ povzdechl si Harry. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazil.“

“Není nic, za co by ses měl omlouvat, Harry,“ odpověděl Lucius laskavě. „Jenom jsem se o to zajímal.“

Chvíli bylo ticho, které přerušilo objevení dlouhého stolu po jejich pravici, naložený všemi druhy rozmanitých desertů a Dudleyho výskotem radosti, následováno Harryho tichým chechtáním. Kolem nich začali lidé vstávat, aby se přišourali více či méně k bufetu a plnili si své talíře sladkými pochoutkami.

“Nedáš si také něco?“ zeptal se Tom, když vstal jako jeden z posledních, aby si znovu naplnil svůj talíř, nebyl s to zcela zadržet znepokojení ve svém hlase.

“Ne, díky, Tome,“ Harry se trochu posunul na svém místě, jako by mu to bylo nepříjemné. „Jsem si docela jistý, že Dudley pro mě něco přinese...“

“Přesně tak, vyžle,“ Dudley se svalil na sedadlo, které dříve náleželo Siriusovi. „Tady máš tiramisu, ovocný salát bez banánu a čokoládové koláčky. A když tohle všechno sníš, můžeš zkusit některé z mých.“

“Páni, to je pořádná motivace,“ dělal si legraci Harry, ale zkusil kousek tiramisu a uznale dělal mmm.

Pozvolna se ostatní vrátili ke stolu, všichni s některými lahodně vypadajícími deserty na svých talířích a opět začali jíst. Kolem stolu nastalo zdání mírumilovnosti, a pokud jste nevzali do úvahy, kdo a co jsou zač tito lidé, tak by to mohli být prostě přátelé, kteří se sešli na společný čaj a kávu. Ale to byla samozřejmě jen iluze. Jedna z těch, která nemohla vydržet.

“Harry, můj drahý chlapče, jak se vede?“ Brumbál poplácal jeho rameno, což způsobilo, že se chlapec znepokojeně vykrucoval.

“Je něco, s čím vám mohu pomoci, pane řediteli?“ opáčil Harry, vyhýbaje se otázce.

“Och, jen jsem se zajímal, jestli nemáš, co dělat s tím kouskem hudby těsně před jídlem, bylo to velmi netradiční,“ řekl starý muž nevinně, ale svou ruku z Harryho neodstranil.

Harry se zasmál, třebaže trochu napjatě: „Ale samozřejmě, když jsem zůstal u Malfoyů, dělali co mohli, aby mě naučili tančit a já se jen nemohl dočkat, až to skutečně vyzkouším. Kdybych věděl, že jste plánoval vést řeč, tak bych si o tom promluvil s Dobbym.“

“Tím se netrap, Harry,“ odpověděl Brumbál, zřetelně se snažil o uklidňující tón. „Jen jsem ti chtěl říct, že se učitelský sbor Bradavic rozhodl, že ty a tvůj manžel jste vítání zůstat v Bradavicích, až do konce prázdnin...“

“To nebude nutné, Brumbále,“ zasáhnul Tom, odhrnul Brumbálovu ruku a nahradil ji svou vlastní. „Učinil jsem rozhodnutí, že nás vezmu na můj hrad okamžitě po ukončení slavnosti. Protože to bude nyní Harryho domov, tak se domnívám, že to je pro něj nejlepší, aby si na něj zvyknul, co možná nejdříve.“

“Tome, neznáš Harryho, bude určitě na něj příliš, všechno tohle najednou přijmout,“ pokáral ho Brumbál, jeho oči šíleně vesele mrkaly.

“Náhodou s Tomem souhlasím, opáčil Harry a díval se po očku na netečného ředitele. „Raději bych zjistil teď jak bude vypadat má budoucnost.“

“Myslím, že zjistíš, že to byla chyba, Harry,“ povzdechl si starý muž, vypadal každou částí smutně, ale v duchu proklínal tvrdohlavost hloupého chlapce, který odmítl spolupracovat. „Ale jestli si tohle přeješ udělat, nebudu ti zabraňovat v odchodu.“

Jak je to od vás velmi laskavé, Brumbále,“ ušklíbal se Voldemort, jeho červené oči nebezpečně planuly. „Vzhledem k tomu, že nepotřebuji vaše svolení, což znamená rozhodně mnoho... Jestli by vám to nevadilo? Jsem si jistý, že najdete někoho jiného k obtěžování...“

“Je tu ještě záležitost ohledně Harryho nové adresy,“ bojoval ztracenou bitvu a věděl to. „Jako ředitel ji potřebuji znát v případě mimořádné okolnosti.“

Tom zvedl obočí v temném pobavení: „Tak je to? Nevidím žádný druh mimořádné okolnosti, která by ji vyžadovala. Harryho zdraví už není vaší starostí a každá další ‘mimořádná okolnost‘ není má starost a tedy i Harryho. V případě, že by byla pro něj nějaká informace, můžete poslat sovu. A teď vás naposledy žádám, abyste nás nechal na pokoji,“ hrozba v jeho hlase už nebyla nepatrná.

Ředitel vrhl poslední pohled Harryho směrem, který němě zíral na výzdobu stolu a odkráčel.

“Nejsem tvůj majetek. Nemůžeš mi říkat o koho nebo co se mám starat,“ řekl Harry, jakmile byl Brumbál mimo doslech a Tom se posadil zpátky.

“Já vím, Harry,“ ujišťoval ho Temný pán jemně a stiskl jednu bledou ruku. „Nechtěl jsem tě urazit mými slovy. Jen jsem chtěl, aby ten starý hlupák odešel – pokud možno bez naší adresy.“

Harry mírně přikývl.

Poté, co všichni dojedli, bufet zmizel a Popletal vkročil zpátky na pódium, několikrát si odkašlal, než oznámil, že svědci by měli něco říct.

Lucius dal Dudleymu znamení, že by měl jít jako první, načež Mudla vstal a promluvil: „Dobrý den vespolek. Je to takové zvláštní, protože většinu z vás neznám, a jsem si docela jistý, že vy mě také neznáte. Já jsem Dudley Dursley, Harryho bratranec, ale to nemusíte vědět. Nicméně byste měli znát jeho, protože on je nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal. Je laskavý a dobrosrdečný, je silný a statečný, je inteligentní a chápající, má každou dobrou vlastnost, na kterou můžete přijít a to je důvod, proč vás nenávidím. Nenávidím vás tak zasraně tolik, protože jste mu tohle neměli dělat, protože si nezaslouží všechny tyto sračky, které vrháte do jeho tváře a protože by vás nikdy nenáviděl. Neznám Voldemorta,“ téměř každý sebou trhnul, „a možná... možná je milý chlapík, ale on by nikdy nemohl... nemohl být nikdy dost dobrý pro mého bratrance. To je opravdu všechno, co jsem chtěl říct. Děkuju vám.“

Shromážděné čarodějky a kouzelníci seděli v šokovaném tichu, když se Mudla šel zpátky posadit.

“Tak tedy, alespoň, že se tento projev nepřekrýval s mým,“ komentoval Lucius suše. „Ačkoli náhodou souhlasím s většinou bodů. Když se na tuto svatbu podíváte objektivně, je to dohodnuté manželství, které není neobvyklé v Kouzelnickém světě zvláště mezi čistokrevnými rodinami. Narcisino a mé manželství bylo také dohodnuté a nemůžu říct, že jsem kvůli tomu nešťastný. Jsem si jistý, že Harry Potter a Temný pán budou pracovat na tomto manželství a tomto míru, pro obě strany, protože pokud mají něco společného, tak je to jejich umíněnost. Děkuji vám za vaši pozornost.“

Několik jich zatleskalo spíše neochotně a náhle přestali, když opět začala hrát hudba.

Zatančil by sis se mnou, Harry?“ požádal Tom zdvořile, dychtivý mít svého drobného krásného manžela zpět v náručí, natáhl svou ruku a Harry do ni vložil svou o mnoho menší a dovolil mu, aby ho provázel znovu po tanečním parketu.

Voldemort si přitáhl svého mladšího manžela blíž, podpíral ho s jednou paží kolem jeho zad a pomalu se s ním houpal podle hudby. Harry neprotestoval nebo nebojoval, i když se tvářil trochu neklidně a rozhodně rozpačitě. Voldemort se znovu divil jakého krásného manžela to má. Jsou úplnými protiklady, přinejmenším ve vzhledu: kde je Harry malý a křehký, tak tam je on sám vysoký a svalnatý na správných místech, což mu dává tělo střelce nebo možná brankáře; Harryho pleť je mléčně bílá a dokonalá jako na těch starých portrétech královských žen, zatímco jeho pleť je snědá; přitom mají oba černé vlasy, ale Tomovy se mírně vlní a spadají do perfektního tvaru a Harryho vyčnívají do každého směru, jako by se neobtěžoval si je upravit poté, co vstal z postele. Temnému pánu se líbil pocit mít Harryho proti sobě, dokonce se mu líbilo zahalit ho ochraně do své náruče, ale to bylo v pořádku. Zajímalo ho jak se Harry bude chovat, když budou v soukromí, nejspíše by na něj ječel a bojoval o každý svůj krok, chrlil na jeho hlavu urážky – je něco, na co se těšit? Všimněte si té ironie. Tom si povzdechl, nechtěl ve skutečnosti Nebelvíra k tomu přinutit, nelíbilo by se mu, znásilňovat ho každý týden a snad by si to časem Harry uvědomil. Nebo zlomíš jeho ducha, na to řekl trochu otravný hlas v jeho hlavě, ale on ho rezolutně odpálkoval. Nechtěl zlomit malého Nebelvíra, už ne.

“Mohu mít příští tanec s mým kmotřencem?“ Sirius poklepal na Voldemortovo rameno.

Temný pán okamžitě přikývl, než se znovu obrátil ke svému Harrymu.

Krátce přitiskl své rty na malou ruku a trochu se sklonil, čímž Harry zčervenal: „Doufám, že si najdeš později čas, opět si se mnou zatančit. Odejdeme asi okolo sedmé, takže bych ocenil, kdyby ses do té doby rozloučil.“

Po Siriusovi tančil s Lenkou, která byla toho názoru, že by mohla objevit duhu, protože měla skřítčí krev, která proudí jejími žilami; po Lence tančil s Luciusem, Remusem, Dracem, Pansy, Dudleym, Blaisem, Šimonem, Narcisou a dokonce se Severusem, i když protestoval a schválně šlápl na jeho nohu.

Harry se vyhýbal Weasleyovým tak dobře jak mohl, ale mohl je vidět koutkem oka jak se na něj zlostně dívají a občas slyšel pomluvy nebo klení zasyčené do jeho ucha, když míjel ostatní tanečníky, ale snažil se to stejně ignorovat. Někteří z ministerských zaměstnanců mu přišli poblahopřát a někteří mu dokonce děkovali, ale to bylo skoro horší než urážky, tak se jim také snažil vyhýbat. Profesoři mu řekli, že budou vždy tady, kdyby potřeboval pomoc nebo si s někým promluvit – způsob jakým s ním mluvili, mu připomnělo promoční večírek nebo snad pohřeb, a všichni se tvářili tak, že si mysleli, že potřebuje také fyzickou útěchu, objímali ho, poklepávali na jeho rameno a hladili jeho záda. Harry nesnášel, když se ho lidé dotýkali bez varování nebo přicházeli zezadu – dotyk nikdy nebyl dobrý v jeho životě. Také se jim snažil vyhýbat. Smrtijedi udržovali odstup, buď stáli na stráži nebo konverzovali s vlivnými hosty – Harry byl rád za tenhle malý oddech.

O půl sedmé tančil s každým, nesnažil se stranit, přinejmenším dvakrát, mluvil se Šimonem a Dudleym a ti se rozloučili jen před minutou nebo tedy dříve, než zmizeli letaxovou sítí. Mluvil s madame Pomfreyovou a uklidňoval tuto přísnou čarodějku, že si vzal své lektvary a přijal její nabídku práce. Setkal se s Damiánem a s Taneou, šťastný, že je viděl spolu a předal dívce knihu o vlkodlacích. Draco mu slíbil, že se zeptá otce, jestli by nemohl také přijít na Zmijozelův hrad, aby mu dělal společnost. Lenka se s ním rozloučila před hodinou, protože musela na cestu se svým otcem, který si chtěl ověřit mýtus Lochneské příšery.

Byl právě na cestě k Narcise, aby ji za všechno poděkoval, když mu náhle Brumbál zablokoval cestu, který se culil přesvědčený o svém vítězství. Doposud byl schopný se mu vyhnout dříve, než ředitel měl šanci začít konverzaci, ale zdálo se jako by už neměl volbu. Ledaže by...

Obrovský úsměv se rozprostřel v jeho rysech, byl falešný, ale Brumbál si toho nemohl být vědom. Mávl ve směru ředitele a spěchal k němu. Právě, když starý muž otevíral ústa na pozdrav, Harry ho minul, porušil magickou bariéru a ponořil se do masy novinářů, kteří se nyní pokoušeli o interview s velmi naštvaným Kornéliusem Popletalem. Byl rozhodně čas, aby dal své maličké výšce dobré využití. Nikdo z novinářů si ho nevšimnul, z nějakého důvodu si všichni mysleli, že Harry Potter je mnohem vyšší a samozřejmě si mysleli, že rád vyhledával pozornost, tak proč by se schovával?

Došel nepovšimnutý ke hradu a vklouzl do vítané tmy. Harry se posadil do malého výklenku blízko vstupu, ale ukrytý dost na to, že by nikdo, zejména Brumbál, ho nemohl vidět, pokud by ho důkladně nehledali. Stočil se, kolena si přitáhnul k hrudi a hlavu si položil na kolena. Byl tak unavený. Vůbec nespal v posledních dnech a to si vybralo svou daň. Jen na pár minut... Harry ani nedokončil svou poslední myšlenku, když už tvrdě spal v říši snů – nebo spíše v říši nočních můr. Pro srovnání spal spíše dobře a pro změnu pouze snil o Dursleyových, což mu nechalo přinejmenším pouze emocionální bolest. Ne, že by to bylo o mnoho lepší.

Voldemort byl extrémně podrážděný – ne, tohle škrtnout: vřel zlostí. Bylo to skoro před čtyřmi hodinami, když si uvědomil, že jeho manžel pravděpodobně neměl vůbec v úmyslu ukázat se v dohodnutý čas. Takže se rozhodl, že ho prostě najde a přivede ho domů, co nejdříve, kde by mu vysvětlil bez rozčilení nebo rozruchu, že se tohle opět nestane.

Po hodině se pokořil tak hluboce, když se ptal Zvěromága a jeho vlkodlaka, jestli neviděli Harryho, ale oni byli stejně bezradní. Do této věci si začal Black okamžitě dělat starosti a připojil se v jeho hledání.

Po další hodině ho to psisko začalo obviňovat, že unesl vlastního manžela, Popletal utekl, jakmile vytušil Harryho zmizení, pravděpodobně pod ochranu svého úřadu a jeho Smrtijedi a Harryho přátelé se připojili k pátrací skupině.

A teď o čtyři hodiny později měli prohledáno každé místo, na které přišli, dokonce Nebelvírskou věž, i když McGonagallová vehementně protestovala. Právě stáli v kruhu venku před hradem a čekali na návrat posledních hledajících. Bylo to směšné!

“Jsou všichni zde?“ zasyčel Voldemort.

“Rabastan a Rudolfus stále schází,“  dodal Lucius a zamyšleně se mračil. „Šli zkontrolovat Astronomickou věž.“

“Tam jsem ho hledal asi před hodinou,“ mračil se Severus. „Ledaže by měnil svou pozici každou...“

Právě se objevila tmavá postava jednoho z Lestrangeových bratrů po Voldemortově pravici. Oba vypadali velmi podobně s tmavohnědými vlasy i očima a vysokou a dobře svalnatou postavou. Ve slabém světle jste je nemohli od sebe rozlišit.

“Můj pane, našli jsme ho,“ zamumlal do Voldemortova ucha, který se otočil a pokynul Smrtijedovi, aby mu ukázal cestu.

K jeho překvapení ušli pouze několik metrů, než Rabastan, ve skutečnosti to byl ten mladší z bratrů, jak jste nyní mohli vidět ve slabém světle několika pochodní, zastavil a ukázal na výklenek, kde jeho bratr byl u něčeho přikrčený.

“Je zraněný?“ zeptal se Tom, pokleknul vedle Rudolfuse a bledého Harryho těla.

“Ne, pokud můžu říct tak jen spí, i když to nevypadá, že velmi klidně,“ Rudolfusův hlas byl mírně hlubší než jeho bratra.

Ve skutečnosti Harry jemně kňoural a ruce tisknul o přitažená kolena. Voldemortova zlost se ztratila, když viděl jak nevinně Harry vypadá a opatrně ho nabral do své náruče. Harryho kňourání se stalo hlasitějším a slabě bojoval, přitom mumlal nesouvislá slova jako “Ne“ a  “nedělej to“.

“Teď ho vezmu domů,“ Tom prohledával své kapsy, dokud nenašel přenášedlo - stříbrný pohárek. „Řekněte všem, že je v pořádku a povězte Blackovi a vlkodlakovi že mu můžou psát, pokud to nebudou přehánět.“

Oba hnědovlasí muži poslušně přikývli a šli rychle ke dveřím, které Voldemort dříve zabezpečil kouzlem. Tom jemně posunul břemeno ve své náručí, než řekl heslo v hadím jazyce.

 

« 15. kapitola « » 17. kapitola »


29.05.2009 16:44:52
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (76 | 13%)
Raz za dva týždne (30 | 5%)
Raz za mesiac (30 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one