Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

18. PRVNÍ DEN – 1. ČÁST

Pozoroval spícího červenookého muže celou noc, teprve se otočil, když se Voldemort začal hýbat. Hary zavřel oči a zpomalil své dýchání, tak jak se to naučil od Šimonovi mamky a předstíral, že spí. Cítil poklesnout postel v jeho zádech, jak si Voldemort sedl, trochu se protáhl a pak šel do koupelny. Harry ho slyšel spustit sprchu a něco, co znělo jako holící strojek. O půl hodiny později se Temný pán znovu objevil plně oděný a chvilku stál ve dveřích, jako by si nebyl jistý, co dělat dál. Pak se opatrně přiblížil k Harryho straně postele, aby nedělal žádný zvuk a klekl si vedle jeho hlavy.

Odhrnul jeden z černých pramenů, který zakrýval jeho obličej: „Omlouvám se, jestli jsem tě včera v noci zranil, maličký!“ zašeptal a vtiskl nevinný polibek na jizvu ve tvaru blesku, než rychle vyšel ze dveří.

Jakmile slyšel vnější zaklapnutí dveří, Harry mžouráním otevřel oči, otočil se na záda a zíral na černé závěsy přes deset minut, než vyskočil z postele a směřoval si to přímo pod sprchu. Drhnul se zuřivě od hlavy po paty, ničil všechny důkazy o tom, že se ho Tom někdy dotýkal a pak se oblékl do mírně volných džínů a jednoho z jeho nových triček s lvíčkem na hrudi (bylo to jaksi zvláštní jít do své skříně a zjistit, že i s jeho novým oblečením sotva stačil dost naplnit jednu z polic), pečlivě skryl cucflek, který zdobil jeho krk a nemohl se ho jinak zbavit.

Pak zavolal Dobbyho, aby se ho zeptal na cestu, kde by mohl dostat snídani, poté, co si řekl, že by si Smrtijedi mysleli, že by to byla zbabělost, pokud by se neukázal. Malý domácí skřítek byl nadšený jako vždycky, že mohl pomáhat a vedl ho ke dveřím, které byly více než dvojnásobkem Harryho výšky.

“Tady to je, pane Harry“, pištěl Dobby a hluboce se ukláněl. „Pokud by pan Harry potřeboval něco jiného, ať prostě zavolá Dobbyho nebo Winky. Je ještě něco, co může Dobby udělat pro pana Pottera?“

“Ty by si náhodou nevěděl, kdo už tam je, že?“ zeptal se Harry zvědavě.

“Dobby ví: Vy-víte-kdo, Lucius Malfoy, Avery, Nott, Macnair, Crabbe, Goyle, Severus Snape, Bellatrix Lestrangeová a bratři Lestrangeovi“, řeklo malé stvoření pyšně a Harry roztržitě přikývl.

Zdálo se jakoby Smrtijedi byli ranní ptáčata. Harry se hluboce nadechl, odmávl rozloučení pro Dobbyho a zatlačením dveře otevíral. Nebyl si jistý, jestli všichni přestali konverzovat kvůli zvuku nebo jestli jen dnes ráno nebyli velmi hovorní, ale všichni se otočili čelem k němu. Jídelna, do které vstoupil byla tmavá, jak se zdál být celý hrad, zato po Harryho pravici byla obrovská skleněná okna, která dovnitř pouštěla světlo, i když tmavé kamenné stěny vypadaly, že ho okamžitě absorbovaly. Vyšlo najevo, že Dobby uvedl přítomné v pořadí, ve kterém uvnitř seděli. Voldemort seděl v čele dlouhého dřevěného stolu, který byl naložený jídlem a byl – překvapivě, překvapivě - téměř černý. Po jeho levici byl Lucius a na protější straně byla prázdná židle, u které Harry předpokládal, že bude od nynějška jeho.

“Ehm, dobré?“ řekl nejistě a šel pomalu tam, kde jeho vysoký manžel seděl v židli s vysokým opěradlem. „Na co všichni zírají, Tome?“ zašeptal do ucha Temného pána.

“Předpokládal bych, že na tebe. Mimochodem, dobré ráno“, odpověděl jasně.

“Můžu ti říkat Tome před tvými Smrtijedy?“ požadoval Harry vědět, stále šeptající.

“Jistě.“

“Díky“, Nebelvír otřel své rty o snědou líci a narovnal se. „Dobré, Luciusi.“

“Dobré ráno, Harry“, opětoval blonďatý aristokrat, který hledal na malém chlapci nějaké známky bolesti a ulevil si, když žádné nenašel.

“Je ve tvé kávě cukr?“ černovlasý chlapec si opatrně prohlížel šálek a přitom se stále nakláněl přes blonďákovu židli.

Lucius zakroutil hlavou a díval se zaraženě, když si vzal jeho šálek bílé kávy a usrknul si z ní: „Dobrá, děkuji, teď je to má káva“, řekl troufale a přešel k Severusovi dříve, než by mohl Lucius zformulovat odpověď.

“Dobré, Severusi“, pozdravil Mistra lektvarů, který jen něco zabručel do knihy, kterou samozřejmě četl.

“Jestli přicházíš, aby si mi také něco ukradnul, tak Nebelvír bude v záporu dříve, než dokonce vkročíš do Velké síně“, pak se mračil a škaredil se nahoru na svého studenta.

“Nejsi nijak zábavný člověk, Severusi“, špulil pusu Harry. „A jestli mi nedáš něco  k jídlu, tak madame Pomfreyová bude chtít tvou hlavu...“

“Nebojím se té věčně nespokojené čarodějky, Pottere“, odfrknul si profesor a otočil stránku.

“...přinutí tě udělat všechny ty léčivé lektvary, přesvědčí Brumbála, že všichni studenti potřebují imunizaci proti rýmě a samozřejmě bude potřebovat tvou pomoc při poskytování lektvaru, prověří tě na každou nemoc nebo neduh, o kterém kdy slyšela a pak tě donutí vypít jeden z jejích lektvarů, bude...“, vyjmenovával Harry, jeho úsměv se rozšiřoval, zatímco Snapeova tvář byla bledší a bledší.

“Dostal‘s mě, Pottere“, nakonec ho přerušil a vrazil svůj talíř k culícímu se chlapci. „Tady, vezmi si všechno, co chceš.“

“Kdo vůbec říkal, že něco chci, Severusi?“ smál se Harry a políbil jeho líci, čímž způsobil, že své zamračení ještě víc prohloubil. „A Nebelvír vyhraje Školní pohár.“

Skákal pryč a ignoroval reptání Mistra lektvarů a šel si sednout na své místo vedle Temného pána. Naneštěstí musel projít kolem Bellatrix Lestrangeové, která vystrčila svou nohu, aby mu přivodila pád.

Harry jen zvedl obočí a ladně ji překročil: „Co? Nepřicházíš, aby jsi také ukradl nějaké naše jídlo, Mudlovský šmejde? Vypadá to jako by můj nejdražší bratranec neplatil dost dobře za tvé služby, vždy jsem věděla, že měl špatné chutě. Stýská se ti po něm, malý Harry, chybí ti tvůj milovaný tatínek? Měl by si nám sloužit, to je ta jediná věc, pro kterou kdy budeš vhodný, beztak, jsi jen hošík pro potěšení a ubohá náhražka kouzelníka.“

“To je už příliš, Bello“, chtěl Tom zasáhnout, ale slova uvízla v jeho hrdle, když sledoval svého manžela, který se pomalu otáčel, jeho tvář byla bezvýrazná a sahal po míse ovocného salátu.

“Chtěl byste trochu ovocného salátu, pane Lestrange?“ řekl hlasem bez emocí ke staršímu Lestrangeovu bratrovi.

“Ne, děkuji vám, pane Pottere“, odpověděl tmavovlasý muž se zmateností svítící v jeho očích.

“Chtěla byste trochu ovocného salátu, paní Lestrangeová?“ zeptal se Harry stejným způsobem a mírně naklonil hlavu.

“Ano, otroku“, culila se vítězně vysoká černovláska.

Ale to netrvalo dlouho, protože místo naložení trochu ovocné hmoty na její talíř, Harry vylil mísu na její hlavu a tu dal na vršek: „Za prvé, správný výraz je míšenec, krvezrádce nebo produkt krevní zrady, za druhé, ujišťuji vás, že mám jiné kvality než servírování jídla nebo souložení a naposledy, doporučoval bych vám, abyste se ke mně nepřibližovala, nedotýkala se mě, nemluvila ke mně, neurážela mě a nikdy se opět nezaměřovala na mě nebo mou rodinu. Hezký den!“

S tím se otočil zády k rozlícené a ovocným salátem pokryté ženě a kráčel klidně na své místo.

“Ty“, slyšel křik za sebou, ale neotočil se. „Zabiju tě bolestivě a pomalu“, prskala a očišťovala se.

“Smrt?“ vysmíval se Harry. „Nemám strach ze smrti, Lestrangeová. A bolest? Zažil jsem takové bolesti, které byste dokonce nedokázala popsat, natož způsobit. Tak dělejte, proklejte mě, ujistím se, abych se vysmál do vašeho obličeje, jakmile skončíte se svými ubohými pokusy.“

“Tak je popiš“, vybídla ho Smrtijedka.

“Tomu byste nerozuměla, protože k pochopení je zapotřebí citů a vy jich máte zjevně nedostatek v této oblasti“, odpověděl Harry chladně, stále se neotočil a pokračoval ve své cestě.

Další věcí, kterou slyšel bylo švihnutí hůlkou a letící kletby. Harry se rychle otočil a sotva uhnul rudému paprsku. Bellatrix rychle postupovala vpřed, nepřestávala se svými útoky a Harry neviděl žádnou jinou možnost volby. Zářivé světlo obklopilo jeho tělo, na jednu či dvě sekundy a když zmizelo, zdálo se, že stejně také zmizel Harry. Většina Smrtijedů a Voldemort sám si mysleli, že Nebelvíra zasáhlo jedno z Bellatrixiných kouzel, ale pak spatřili poměrně malého a hubeného černého pantera s nepoměrně velkýma tlapama a zářivýma zelenýma očima, který sehnul hlavu dolů v přípravě k útoku. A opravdu zaútočil: Bellatrix právě dokončila další řadu kouzel, když v tom malá šelma skočila dopředu a zasáhla její tvář jednou svou tlapou, přičemž drápy zanechaly čtyři hrozivé červené a mírně krvácející šrámy na její tváři. Efekt skoku způsobil, že čarodějka ztratila rovnováhu a upustila hůlku a přistála na tvrdé kamenné podlaze s rozzlobeným panterem stojícím na její hrudi. Harry, panter, na ní syčel, ukazoval své působivé špičáky, čímž se čarodějce ztrácely zbytky barvy z její pleti. Pokusila se drápat pryč, což Harry dovolil, popoháněl ji až ke dveřím a přizpůsoboval každý její krok se svým vlastním. Jakmile zády narazila do dveří, sahala nervózně na kliku a nespouštěla oči z vrčící kočky, nakonec proklouzla úzkou mezerou a zavřela za sebou pevně dveře. Harry tam stál několik okamžiků, poslouchal nějaké zvuky a neotočil se, dokud si nebyl jistý, že odešla.

Kráčel zpět ke svému místu, přitom se měnil zpátky na půli cesty a žuchnul do židle.

“Drž jí dál ode mě“, řekl zřetelně – nikomu neunikla podmiňující hrozba v jeho hlase.

“Ty jsi Zvěromág?“ zeptal se nakonec Lucius po dlouhém tichu, ve kterém se každý na něho díval, jako byste byli sopkou, nejistí, jestli by znova nevybuchla.

“Zdálo by se, že ano“, malý chlapec protočil oči.

“Proč jsi mě o tomhle neinformoval, když jsem ti řekl, že tě to budu trénovat?“ zeptal se Tom trochu uraženě.

“Ó, to je mi strašně líto“, odpověděl Harry sarkasticky. „Chtěl bys také znát všechna zlá kouzla, na které neznám protikletby? Hned ti napíšu seznam...“, vstal od stolu se zamračením na své tváři.

“Počkej“, Harry si opřel hlavu o stále zavřené dveře a netrpělivě si povzdechl: „Co, Tome?“

“Posaď se zpátky“, nařídil Temný pán klidně, dokonce zašel tak daleko, že odtáhl Harryho židli, aby si mohl snadněji sednout.

/Nenávidím tě/, zasyčel Harry nebezpečně, ale sednul si a mlčky zíral na bod za Luciusovým ramenem.

Tom by měl být potěšený, že ho Harry poslechnul, že ano? No, ale nebyl. A i když věděl, že ho Harry ve skutečnosti nenenávidí, bolelo slyšet tato slova v takovém zvláštním místě uvnitř jeho hrudi. Nebo ho snad Harry nenávidí? Byl by se určitě nenáviděl sám, kdyby byl Harrym... Možná, že zranil Harryho včera v noci víc, než si byl vědom, malý chlapec se choval jaksi podivně, ale na druhou stranu si myslel, že by Harry na něho křičel a mohl ho vykastrovat, když spal, takže Harryho reakce byla rozhodně zvláštní... Roztržitě chňapnul pro svůj třetí sýrový sendvič, ale jeho ruka se setkala s prázdným talířem. Tom překvapeně vzhlédl, ještě před pár okamžiky tady jeden byl.

“Kdo vzal můj sýrový sendvič?“ zavrčel, jeho oči blýskaly hněvem.

“To jsem byl já“, usmál se Harry nahoru na něho trochu příliš nevinně a ukazoval na sendvič, který ležel nedotčený na jeho talíři.

“Vrať ho.“

“Nech mě o tom přemýšlet...“, Harry si zamyšleně klepal na bradu. „Ne. Udělej si svůj vlastní sendvič. Neříkej mi, že mocný Lord Voldemort není dokonce s to, udělat si svůj vlastní sendvič – to je opravdu žalostné, víš?“

Tom se na něj upřeně díval: „Každý dokáže udělat sendvič, ale já mám domácí skřítky, aby ho udělali.“

“Dal jsem jim den volna“, zubil se Harry.

“Blufuješ.“

“Tak dobře, Dobby je ještě tady... Nemyslím, že se musíme přít o to, čí rozkazy vyplní, Tome“, culil se drobný Nebelvír. „No tak, udělej si svůj sendvič.“

“Nemůžeš mi rozkazovat.“

“A kdo ti dal právo, rozkazovat mně?“ obořil se Harry, jeho oči chrlily zelený oheň. „Chtěl si, abych se posadil k tomu pitomému stolu, jen aby na mě mohli dál zírat tvoji oblíbenci a teď mi dokonce nedovoluješ jíst nebo co?“ díval se zlostněji, než se otočil ke svému sendviči, pečlivě vytáhnul ementál na okraj talíře, než ho složil zpátky dohromady.

“Co to děláš?“ ptal se Tom mnohem zdvořileji.

“Moc nemám rád sýr“, pokrčil rameny černovlasý chlapec, opět dráždil Toma: „Tak proč jsi vzal můj sýrový sendvič?“

“Proč jsi mi přikázal, abych si sednul zpátky, když ses jen chystal na mě křičet?“

Tom se zhluboka nadechl tak, aby se uklidnil.

Pokřikováním na Harryho by je nikam nedostalo a Harry měl jaksi s tím problém, když viděl Luciusův napůl pobavený a napůl nahněvaný výraz, řekl mu zcela také zřetelně: „Fajn. Můžeš mít ten sendvič a pro tvou informaci, chtěl jsem ti říct tvůj rozvrh pro následující týdny“, otočil se ke Smrtijedům, kteří s fascinací sledovali jejich konverzaci. „Přestaňte na něj zírat“, okamžitě se od nich jejich pohledy odvrátily.

“Nebudu se omlouvat“, objasnil mladík tvrdohlavě a ovinul paže kolem nahoru přitáhnutých kolen v ochranném gestu. „Ona si začala a nikdy jsi se mě nezeptal, jestli už nejsem Zvěromág. A je to tvá vlastní vina, protože mi rozkazuješ.“

“Také jsem to od tebe neočekával“, culil se Tom mírně, ale nebyla v tom žádná zloba. „Chtěl by si ještě něco sníst?“

“Ne, můžeš mít ten sendvič“, odmítl černovlasý chlapec a postrčil svůj talíř k Temnému pánu, který ho vděčně přijal. „Ale... kde je má káva?“

“Tady je“, promluvil Rabastan, který seděl vedle něj. „Položil jste si ho sem předtím, než vás má švagrová napadla.“

“Děkuji, pane Lestrange“, odpověděl Harry, zdvořile se usmíval a přijal šálek; po napití z horké substance si popálil jazyk. „Do prdele, proč je ta zpropadená káva stále tak zatraceně horká?“

“Na všem nádobí jsou zahřívací kouzla“, informoval ho Tom věcně, jeho úsměšek zmohutněl. „A neměl by si používat takový hrubý slovník.“

“Podívejme se, kdo to mluví“, bručel drobný chlapec. „Ukážeš mi ten tvůj pitomý rozvrh v dohledné době nebo bych měl zkusit mé štěstí s jasnovidectvím?“

Voldemort si odfrkl, na pár sekund byl fascinovaný způsobem jakým se Harryho rty formovaly do malého ‘o‘, aby si pofoukal svou kávu a předal kousek papíru se všemi dny, které zbývaly do doby, než by měla začít opět škola, které představovaly malé rámečky, ve kterých měl Voldemort napsáno buď “Bojová umění“, “Nitrobrana“, “Léčivé lektvary“ nebo “Zvěromágský trénink“. Vypadalo to, že rozdělení lekcí bylo přizpůsobeno různým dnům v týdnu a stejně měl zcela volnou neděli. V úterý a v sobotu měl pouze jednu lekci, zatímco každý další den byly naplánovány dvě.

“Zjevně nebudeš potřebovat Zvěromágský trénink, takže v této době budeš mít také volno“, dodal Tom poté, co se dal dohromady. „Přesné časy tvých lekcí si sjednáš se svými příslušnými učiteli.“

“Uvědomuješ si, že mám strašně moc volného času, že? Ne, že bych si stěžoval“, rychle pokračoval. „Jen jsem čekal, že mě zatížíš prací, abych neměl žádný čas ke zničení tvého hradu nebo něco takového.“

Vysoký černovlasý muž se tvářil trochu nepohodlně, když odpovídal: /Myslel jsem, že bychom se mohli snad navzájem více poznat v jednom z těch volných dnů... S tím novým vývojem, nebudu mít s tebou žádnou lekci – alespoň když ještě nemáš povoleno používat magii – ale přesto jsem chtěl s tebou strávit nějaký čas. Možná bychom se mohli dohodnout na dnu, kdy si jen promluvíme a snad půjdeme na procházku? Uvědomuji si, že to není součástí smlouvy, ale myslím si, že by se to tímto udělalo více jednodušším a dlouhodobě příjemným... Co tomu říkáš?/

/Ne v neděli nebo v pondělí, ale jinak se mi líbí tvůj návrh/, opětoval Harry, který také přešel do hadího jazyka.

/Co potom v úterý?/ nabídl uvolněně červenooký muž. /Máš celý den volný./

/Jistě/, přikývl Harry a usrkával svou bílou kávu. /Máš nějaké návrhy, co bych měl dělat v mém volném čase nebo bys raději počkal, s čím bych mohl přijít?/

/Lucius se mě ptal kvůli jeho synovi, jestli by Draco mohl strávit nějaký čas tady, protože jeho matka je pryč ve Francie s jednou z jejích přítelkyň/, odpověděl Tom, pečlivě se zaměřoval na Harryho reakci. /Možná bys chtěl, aby tě zabavil?/

/Chtěl bych, aby přišel/, okamžitě souhlasil malý chlapec a Temnému pánu neunikla nadějnost v jeho hlase, ani žárlivost, která vzrostla v jeho vlastní hrudi.

“Dobře“, Tom vstal a napjatě nabídl svou ruku. „Protože to vypadá, že nás ostatní opustili, co kdybych ti pomohl najít jednoho z Lestrangeů, aby si mohl začít se svou první lekcí?“

Byla to pravda, kdesi v jejich dlouhé konverzaci v hadím jazyce se Smrtijedi rozhodli, že to byl nejspíše soukromý rozhovor nebo s největší pravděpodobností manželská hádka (přece na sebe syčeli, čímž nedělali nic, aby se vyvrátil tento dojem) a nechali je o samotě.

Harry se chytil nabízené ruky a nechal vyššího muže, aby ho odvedl z jídelny velkými dveřmi, které byly dokonce vyšší než dva Voldemorti. Zrovna venku stál Rabastan, zřejmě na ně čekal, uvolněně se opíral o kamennou zeď a odstrčil se, když je uviděl a narovnal se.

“Můj pane, pane Pottere“, ladně sklonil hlavu. „Pokud nemáte jiné plány, můj bratr a já bychom byli potěšeni, kdybychom zahájili trénink.“

“Chtěl bych také začít“, odpověděl Harry plaše.

“Dobře, Harry, obávám se, že tě nebudu moci teď doprovodit, protože mám schůzku s Popletalem“, Harry se zatvářil soucitně. „Jestli by si měl nějaké otázky nebo potřeboval s něčím pomoc, můžeš se zeptat buď Luciuse nebo Severuse“, Harry přikývl. „Harry“, ztišil svůj hlas tak, aby ho Rabastan, který zíral ven z blízkého okna, nemohl slyšet. „Máš nějaké bolesti po včerejší noci? Mám požádat Severuse o nějakou mast?“

“Ne, Tome, jsem v pohodě, ale děkuji“, Harry se postavil na špičky, aby mohl otřít Voldemortovu líci svými rty. „Neboj se o mě, dokážu se o sebe postarat sám.“

“Já vím“, opětoval a přitiskl své rty na Harryho jizvu. „Rabastane, udržuj ho v bezpečí a dohlédni na to, aby mu nikdo v žádném případě neublížil, rozuměl si?“ nečekal na odpověď a odešel – spěchal, protože měl být na schůzce s Popletalem za méně než půl hodiny.

“Ano, Můj pane“, přikývl Smrtijed. „Pane Pottere, pokud byste mě ráčil následovat?“

Harry šel poslušně za ním (což jak se zdálo mírně znervózňovalo hnědovlasého muže), příliš nevěnoval pozornost svému okolí, zatímco se pokusil získat nějaký obrázek o Rabastanovi. Byl si docela jistý, že se mu bude líbit víc, než Bellatrix, ale fakticky by se mu líbil každý víc, než ta pološílená žena, takže si neřekl mnoho.

“Můj bratr připravuje místnost tak, abychom mohli začít téměř okamžitě“, přerušil Rabastan dlouhé ticho. „Máte nějaké zkušenosti s bojovým uměním? Jiné než je schopnost vyhýbat se kletbám?“

“Můj bratranec boxuje a ukázal mi nějaké z jeho úderů a další věci, ale není moc trpělivý, takže jsem se naučil jenom základy“, Harry neměl rád takové otázky, připomínali mu jak je doopravdy slabý.

Dudley není zcela tak netrpělivý, prostě usoudil, že Harry je příliš slabý a malý pro boxování poté, co ho neúmyslně počtvrté omráčil. Po pravdě řečeno, vůbec neztratil vědomí, ale vždy ho předstíral, aby tak snadněji necítil bolest, když měl jeho strýc s ním trochu “zábavy“.

“Dobře, myslím si, že je stále něco, na čem můžeme pracovat“, rozhodl hnědooký muž a pozorně si prohlížel chlapce koutkem oka. „Jsme skoro tam, je to jen dolů po schodech.“

Nebelvír zdráhavě šel vpřed dolů poměrně úzkým a tmavým průchodem. Zuřivě mrkal, když sestoupil z posledního schodu a ihned byl oslepený jasným světlem. Toto není dobré, dodávala jeho mysl nápomocně: za ním byl Smrtijed, další někde před ním a stál tady jako jelen zastihnutý reflektory, bez představy jak místnost, kde byl, vypadá nebo kudy by přibližně mohl uniknout.

“Pane Pottere, doufám, že se vám líbí tréninkové místnosti“, uslyšel přívětivý hlas po jeho levici a když opět zamrkal očima, zjistil, že se už přizpůsobily světlu.

K jeho překvapení se nezdáli být už v samotném hradu, ale někde venku. Vypadalo to jako malá mýtina, která byla ještě velká dost na to, aby měla dostatek operačního prostoru, i když v něm z větší části byly listnaté stromy a země byla pokryta měkkou, krátkou trávou a malými shluky květin.

“Jsme stále uvnitř?“ zeptal se Harry ohromeně, pomalu se otáčel tak, aby si mohl všechno dobře prohlédnout.

“Ano“, odpověděl Rabastan a culil se (výraz obličeje, který jak se zdálo mají všichni Smrtijedi hodně rádi). „Ve skutečnosti jsme ve sklepení. Většina z toho, co vidíte je iluze, ačkoli ta tráva pod vašima nohama je skutečná jako je jeden ze stromů a skála, kterou můžete vidět v tom vzdáleném rohu.“

“Vypadá to skvěle“, vykřikl Harry a vesele se usmíval. „Ale nebylo by mnohem snadnější jít prostě ven? Mám na mysli, že tady je zahrada, je to tak?“

“Máte pravdu, ale je z větší části jako džungle a protože potřebujeme místo, kde se budete ve svém okolí cítit sám dobře; nechceme být přece napadeni zezadu“, vysvětlil Rabastan a sundával si své boty. „Co kdybychom hned začali?“

Černovlasý chlapec přikývl, stále v úctě z této místnosti: „Nejprve vám předvedeme některé základní postoje, pane Pottere, mohl byste si sundat své boty a ponožky?“ požadoval Rudolfus.

“Můžete mi říkat Harry, když chcete, pane“, řekl chlapec, když konal jak řekl a pokládal úhledně své boty vedle čtyř větších bratrů Lestrangeových.

Ani jeden ze starších mužů neodpověděl, nicméně si vyměnili pohled, Harry si nebyl jistý svou správnou interpretací a přikázal si, i když slušně, že je bude pozorně sledovat, zatímco dělali některé jednoduché pohyby.

První dvě hodiny nebo tak přešli hrozně pomalu se dvěma bratry, kteří opravovali všechno od způsobu jakým dělal pěsti k tomu, jak by měl pohybovat nohama. Ale nejhorší bylo, že se ho museli dotýkat, což ho opravdu znervózňovalo a měl těžkou chvíli, aby neucukl nebo se nepolekal pokaždé, když to udělali. A ve vší upřímnosti několik pohybů a postojů musel opakovat donekonečna, protože nebyly příliš uchvacující. Nakonec Lestrangeovi byli dosud spokojeni s jeho pokrokem a rozhodli se, že by si Harry měl po zbývající čas vyzkoušet některé kopy a údery na člověku.

Dva hnědovlasí muži sdíleli další úsměšek – zdálo se, že to hodně dělávali: „Už jsem vrhnul některá ochranná kouzla, pane Pottere, a teď začněme!“

Zelenooký kouzelník se stále tvářil pochybovačně, ale zaujmul pozici proti Rudolfusovi a začal s některými jednoduchými údery, zaměřené na jeho břicho, opatrně, aby s ním nepřišel do kontaktu. Párkrát to opakoval, dokud mu Rabastan nevyčetl tento postup a popohnal ho dopředu.

Harry sledoval obezřetně vzdálenost mezi Rudolfusem a jím, než váhavě zamířil další úder na tvrdé břicho. Jeho pěst se spojila s vycvičenými svaly a bázlivě vzhlédnul, když necítil žádné magické štíty, ale hnědovlasý muž jen přikývl a Rabastan ho vybídl, aby pokračoval. Takže prováděl údery a pak pokračoval s jedním z kopů, které mu dříve ukázali.

Všechno šlo dobře, dokud bratři nerozhodli, že by měl místo toho nasměrovat pár posledních kopů k Rudolfusově bradě. Uvážíme-li, že by Harry toho dosáhnul, jestliže by stál na špičkách, tak to bylo vlastně nemožné. Jenže Harry nebyl ten, co se vzdává – jeden z důvodů, že je stále naživu – a tak opět zkontroloval svou pozici a pak po hlubokém nádechu, udělal znovu stejný pohyb, jež mířil tak vysoko, jak jen mohl, důrazně udržoval své oči otevřené (to, aby ho znovu nemuseli za tohle kárat). K jeho překvapení a zjevně rovněž k překvapení Lestrangeových, jeho bosá noha se skutečně spojila s Rudolfusovým obličejem, zviklala ho a roztrhla jeho ret a když se ho Rabastan pokusil stabilizovat, tak všichni spadli do trávy, Harryho váha na jeho hrudi, vyrazila dech z mladšího bratra.

“Och, pro Merlina, omlouvám se vám, pane Lestrange a pane Lestrange, je mi to líto, všechno je to má vina, pánové, zranil jsem někoho z vás?“ malý kouzelník slezl z obou, jeho oči se rozšířily strachem.

“Jsem v pohodě“, odpověděl mladší z bratrů a masíroval si svou hruď. „A co ty, Rudo?“

“Já to rozhodně přežiju, i když to byl docela dobrý kop, pane Pottere“, culil se. „Jste v pořádku, pane Pottere?“

“Mrzí mě, že krvácíte, pane Lestrange“, Harry se váhavě postavil, ignorující otázku a přešel k Rudolfusovi a jemně otočil jeho hlavu, aby si mohl prohlédnout poranění. „Cítím se kvůli tomu tak špatně. Měl byste si to zchladit, dokud to nepřestane krvácet. Dobby?“

Ihned se s lup objevil malý skřítek a okamžitě se ukláněl: „Pan Harry si něco přeje?“

“Ano, Dobby, můžeš mi přinést nějaké kostky ledu pro zchlazení rtu pana Lestrange?“ požádal Nebelvír, přičemž mu unikly zmatené pohledy, které si oba bratři vyměnili.

Domácí skřítek dychtivě přikývl, lupnutím zmizel a vrátil se o sekundu později s několika kostkami ledu zabalenými do utěrky.

“Děkuji, Dobby, pozdravíš ode mě Winky?“ Harry mu poděkoval a předával utěrku staršímu Smrtijedovi.

Obrovský úsměv rozdělil Dobbyho obličej a po souhlasném zakroucení hlavou opět zmizel.

“Pane Pottere, co to děláte a mohl byste konečně zodpovědět otázku?“ mračil se Rabastan a jeho bratr souhlasně přikývl.

“Jste si jistý, že jste v pořádku, pane?“ ujišťoval se zelenooký chlapec, opět se vyhýbal otázce.

“My jsme v pohodě, prskal Smrtijed. „Teď, zodpovězte otázku!“

„Nekřičte na mě!“ obořil se Harry zpátky. „A nepřikazujte mi! Co si myslíte, že děláte? Řekli jste mi, že jste vyvolali nějaká kouzla, která by zabránila tomu, aby se nic nestalo a teď máte roztrhlý ret, pane Lestrange! Je mi fuk, když se vám líbí být zmlácený, ale tohohle se zúčastňovat nebudu, pane! A vy nejste o moc lepší, pane Lestrange.“

“Upokojte se“, řekl Rudolfus, přičemž si odendal kostku ledu ze svých úst. „Vůbec jsme neočekávali, že skutečně dosáhnete mé brady, takže jsme nevyvolali žádná kouzla, abychom kryli tuto část mého těla.“

“Zatraceně dobře jste mi řekl, abych kopl do vaší brady!“ zuřil Harry a zabodával se pohledem do hnědovlasého kouzelníka. „Udělal jsem všechno, o co jste mě požádali, abych doposud dělal, proč jste si myslel, že bych tohle rovněž neprovedl, pane Lestrange?“

“Podcenili jsme vás, pane Pottere a omlouváme se, že jste si myslel, že jsme vám lhali“, upokojoval ho Rabastan. „Za tohle se vám oba omlouváme. Nyní mohl byste nám říci, jestli nejste zraněný?“

“Bolí mě kotník“, zamumlal Harry tlumeně se skloněnou hlavou.

“Pokud si sednete, můj bratr a já se na to podíváme“, Rudolfus se usadil do měkké trávy a jeho bratr ho následoval.

Harry se posadil naproti nim a mlčky ukazoval na svou levou nohu, i když trochu vyčítavě. Starší Smrtijed opatrně vyhrnul jeho nohavici, aby se mohl lépe podívat na způsobenou škodu a umístil malou nohu do svého klína. Kotník byl trochu oteklý a hrál nepříjemným odstínem modré.

“Vypadá to, že je vyvrtnutý“, vyslovil mladší z obou bratrů. „Obvážeme ho a přivedeme vás k Severusovi – Jsem si jistý, že na to má lék.“

“On je s Tomem na té schůzce s Popletalem a Brumbálem“, zasáhnul Harry, vysloužil si tak dva překvapené pohledy. „Ale ocenil bych, kdybyste ho mohli obvázat předtím, než půjdu.“

“Nikam nepůjdete, když jste zraněný!“ řekli bratři současně.

“Nepůjdu?“ vysmíval se zelenooký chlapec a vstával, ani neucukl, když zatížil svůj kotník. „Nepotřebuju chůvu, nechte mě oba na pokoji.“

“Naše lekce ještě neskončila, pane Pottere!“ přel se Rudolfus. „Sedněte si.“

Harry se pronikavě zasmál: „Je to jedna z těch situací, kdy mi něco řeknete, abych něco udělal, ale ve skutečnosti ode mě nečekáte, že to provedu? Tentokrát nebudete zklamán, pane!“

Harry šel odhodlaně ke schodišti a ujišťoval se, že není viditelná žádná známka po jeho zranění: „Pane Pottere!“ ozval se Rudolfus trochu méně lhostejně, ale Harry pokračoval ve své cestě.

Oba bratři si vyměnili opět jeden z těch pohledů, se kterým se zdáli být schopni komunikovat stejně jako se slovy: „Harry, prosím počkejte!“

Malý chlapec se zastavil a otočil se čelem k nim: „Snad bychom si mohli na chvilku promluvit, dokud se Severus nevrátí z té schůzky?“ navrhl Rabastan naléhavě.

“O čem promluvit, pane Lestrange?“ zeptal se Harry obezřetně, ale zůstal tam kde byl.

“Proč se zase neposadíte a zatímco ošetříme vaše zranění, můžete se nás zeptat na nějaké otázky?“ nabídl Rudolfus.

“Fajn, ale nelžete mi. Jestli nechcete, abych zrovna tak odpovídal“, Harry si opět sedl a vrhal k oběma mužům vážné pohledy.

Oba současně přikývli a začali opečovávat jeho kotník.

“Kolik je vám let, pane Lestrange?“ malý chlapec se rozhodl začít s nějakou jednodušší otázkou – alespoň, kdyby Lestrangeovi nebyli tak domýšlivý jako Sirius.

“34“, “36“, odpověděli ve stejnou chvíli, takže Harry vše, čemu rozuměl byla směsice slov, když mluvili jeden přes druhého.

“Promiňte?“ Harry pobaveně zvedl obočí. „Mohli byste to zopakovat a tentokrát snad jeden po druhém, pánové?“

“Říkejte nám našimi křestními jmény, jinak to bude matoucí“, řekl Rabastan po jedné interakci tváří v tvář s jeho bratrem. „Můj bratr má 36 a já 34.“

Harry tak tak potlačil uculení, už byl zvědavý jak jim dlouho potrvá, až si to uvědomí nebo ještě lépe, jak dlouho bude jejich tvrdohlavost vstupovat do cesty: „Takže, vy oba jste nejmladší Smrtijedi ve vnitřním kruhu, správně?“

Oba němě přikývli, zatímco Rudolfus zavazoval obvaz.

“Jak to, že znáte všechna ta bojová umění? Není to vlastně Kouzelnická záležitost, že ano?“ podíval se netrpělivě na Rudolfuse, vědomý toho, že se uchýlí k odpovědi.

“Jeden z našich předků ztratil svou magii v duelu, aby hájil čest rodiny – jeho sestra čekala dítě s jeho soupeřem a ten si ji odmítl vzít – nejdříve se zdálo, že časem znovu získá svou magii a také něco z ní znovu získal, ale nikdy se znovu ani po dvou letech nesrovnala. Protože zabil toho druhého kouzelníka, jeho rodina přísahala, že se mu pomstí a on si nemohl dovolit mít takovou slabinu. Takže se ukrýval a naučil se všechno o bojových uměních – z knih a od Mistrů tohoto umění. Nakonec byl připravený dostatečně na to, aby opět čelil svým nepřátelům a když zaútočili, on zvítězil, zachytil je nepřipravené na jeho nové schopnosti. Mysleli si, že se pustil hlouběji do černé magie, než kdokoli před ním, protože prostě nemohli pochopit jak se jim ubránil bez své hůlky. Domnívali se, že jeho magie byla tak nyní silná, že byla neviditelná a smrtící. Takže požádali o příměří. Zato náš předek v tom viděl výhodu a naučil své potomky vše, co uměl a ti to opět řekli svým dětem a tak dále“, vysvětlil starší bratr.

Černovlasý kouzelník zahučel hm a tvářil se zamyšleně. Takto strávili nějakou chvíli v tichosti, zatímco Smrtijedi čekali na Harryho, až přijde s další otázkou.

Časem vzrostla netrpělivost: „Chcete se nás ještě na něco zeptat?“ zeptal se Rabastan.

“Ó, promiňte, jen jsem se zamyslel“, Harry nepatrně zčervenal. „Teď nemám žádnou otázku, ale pokud se chcete na něco zeptat mě, tak do toho...“

“Kdybych dnes ráno řekl ano, vyklopil byste na mě ovocný salát?“ zeptal se Rudolfus zvědavě.

“Já nevím. Možná...“, Harry ho pečlivě studoval a přehrával si tu scénu v hlavě. „Nejspíš.“

“Dobře, navíc nemám rád ovocný salát“, zamumlal starší Smrtijed, překvapený, když slyšel jak se Harry chechtá.

“Dobrý, opravdu“, mírně se usmál. „Rabastane, máte nějakou otázku?“

“Mohl jste se vždycky přeměňovat do pantera nebo jste se jím naučil být?“ vyptával se, vzpomínající na zuřivou malou šelmu.

“Ani jedno“, odpověděl Harry. „Jsem přírodní Zvěromág, ale Brumbál blokoval mou magii, protože se bál, že bych mohl všechno vyhodit do povětří v mém dětinském výbuchu hněvu. Pouze jsem měl přístup tolik k mé magii, že jsem nemohl být fyzicky nemocný předtím, než jsem přišel do Bradavic. Když jsem přijal můj dopis, samozřejmě jsem ji získal více, ale stále byla držena na uzdě, takže jsem objevil tuto schopnost teprve někdy v loňském roce.“

“Takže Brumbál vás uvolnil z tohoto spojení?“ usoudil Rudolfus, ale Harry vehementně kroutil hlavou.

“Ne, blokování bylo založeno na důvěře: pokud jsem mu věřil, měl přístup k mé magii a mohl s ní prakticky nakládat jak se mu zlíbilo“, vysvětloval. „Když se odmítal celý rok dívat do mých očí, určil Severuse, aby mi pomohl a konečně ode mě získal věštbu, má důvěra poprvé zakolísala a pak úplně zmizela a s tím i to spojení.“

“Nezdáte se být kvůli tomu naštvaný“, všiml si Rabastan. „Já bych byl rozzuřený, kdyby někdo omezoval mou magii.“

“Nevěděl jsem, že jsem byl kouzelník, takže jsem ji pak nepostrádal“, nonšalantně pokrčil rameny zelenooký chlapec. „A nikdy jsem o tom do nynějška nevěděl a teď ji mám zpátky, na co být kvůli tomu naštvaný? Vždycky jsem měl dost magie a i když snad některé věci mohl jít jinak, kdyby mi tohle neudělal a neřekl to, mohlo to být lepší, co udělal to udělal. Nemohu si příliš dělat starosti kvůli minulosti!“

“Myslím, že to dává smysl“, nakonec rozhodl Rudolfus a zvedal jedno obočí, když se Harry zhroutil smíchem.

“To děláte vždycky?“ vyhrkl mezi smíchem.

„Co?“ oba řekli zmateně a vyměnili si pohledy.

“Vždycky se střídáte v mluvení“, objasnil Harry a znovu se smál, když vrhli na sebe překvapené pohledy. „Vy jste si toho ještě nevšimli, že?“

“Ne“, přiznali se, než Rabastan sám pokračoval: „Myslím, že to je jeden ze zvyků, které jsme si vyvinuli v Azkabanu.“

“Omlouvám se, pokud jsem přinesl špatné vzpomínky“, okamžitě se Harry omlouval. „Prostě mě to překvapilo. A je to takové roztomilé.“

Teď to byli oni, kdo se smáli nad Harryho zrudlou tváří: „Tedy, děkujeme, Harry“, řekl starší bratr. „A je to v pořádku, koneckonců jsme vám nabídli, že nám smíte klást otázky.“

“Pak tedy, pokud by vám nevadilo, když se zeptám, jak jste se tam udrželi duševně zdraví?“ zeptal se plaše Nebelvír.

Starší kouzelníci vypadali, že o tom chvíli přemýšlí, než Rabastan odpověděl: „Na rozdíl od vašeho kmotra jsme nebyli ve vysoce střeženém traktu, ale někde, kde Mozkomoři hlídkovali jen jednou za den. Samozřejmě být tam za mučení dvou lidí do nepříčetnosti není tak špatné jako být tam jako nevinný. Každopádně jsme měli také cely vedle sebe, takže jsme si mohli připomínat všechny dobré věci z našeho života.“

“Cítíte kvůli tomu lítost?“ chtěl vědět Harry a díval se dolů tak, aby nemohli vidět naléhavý prosebný pohled.

“Ano“, řekli okamžitě bez zaváhání. „Nejsme rozhodně hrdí na to, co jsme udělali, ale my jsme zoufale hledali Temného pána a má žena byla přesvědčena, že by Longbottomovi měli vědět něco o tom, kde se nachází. Bylo to úděsné jednání a my jsme měli alespoň mít slušnost, abychom je zabili.“

“Možná“, dal si na čas zelenooký kouzelník, než se ozval hlasitý gong, který se zdál být naprosto nevhodný v jejich pseudo-vyjasňování a Rabastan vysvětlil, že je čas na oběd a měli by jít zpátky nahoru.

Rudolfus natáhnul ruku ke stále sedícímu Harrymu a vytáhl ho na nohy a stabilizoval ho, když opět směřoval ke ztrátě rovnováhy. Oba bratři vedli menšího kouzelníka nahoru po schodech a pak se přesunuli tak, že ho obklopili jako dva ochránci a ne velmi subtilní osobní strážci. Harry byl napůl pobavený jejich chováním a napůl vystrašený jejich blízkostí a jak se vysoko nad ním tyčili, nicméně byl vděčný, že mu ukazovali cestu tmavým hradem.

 

« 17. kapitola « » 19. kapitola »


31.05.2009 12:05:11
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (76 | 13%)
Raz za dva týždne (30 | 5%)
Raz za mesiac (30 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one