Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Jikita, Adka, Airiny, Exa, Tananda, koky, Saskya

Alcea

19. PRVNÍ DEN – 2. ČÁST

“Ahoj, Tome“, pozdravil Harry, když vešel do jídelny a spatřil Voldemorta, který již seděl u stolu. „Jaká byla tvá schůzka?“

“Proč kulháš?“ zeptal se zpátky černovlasý kouzelník, když si všimnul, že Harry zcela nenamáhal levou nohu tak moc jako tu druhou.

Harry nonšalantně pokrčil rameny, zatímco vklouznul do své židle: „Ztratil jsem rovnováhu. Co je k jídlu?“

“Rabastane“, zavrčel Tom, přičemž ignoroval svého manžela. „Domnívám se, že jsem ti řekl, že budeš nést odpovědnost, pokud by se můj manžel zranil.“

Otáčel svou hůlkou mezi prsty, než zamířil na Smrtijedovu hruď, který jen sklonil hlavu.

“Tome“, malý chlapec vstal ze svého místa a přesunul se mezi ně. „Ty jsi ten jediný, kdo mi ubližuje.“

Voldemort málem vyjeveně zíral. Jak se opovažuje? Nebyl snad minulou noc pozorný a něžný? Nezeptal se ho dnes ráno, jestli něco nepotřebuje, kdyby byl zraněný? Ale pak si uvědomil jak jemně Harry promluvil – ne vyčítavě, ale jako by se obviňoval za svou slabost – a že jizva ve tvaru blesku na jeho čele měla nezvyklou barvu. A pak si vzpomněl, že jeho zloba ubližovala křehkému manželovi. Shlédl na něj a uviděl bolest v jeho krásných zelených očích a náhle se cítil neuvěřitelně vinným – něco, co mu nebylo známé.

Harry uchopil jeho pravou ruku a lehce ji přitiskl na své čelo. Tom mírně ucukl, jakmile pocítil žár pod svými prsty a jemně ho vtlačil zpátky do jeho židle. Pak vyčaroval obklad s ledem a předal ho Harrymu.

“Bylo by lepší, kdybych šel někam jinam, dokud se neuklidním?“ dotazoval se a pozoroval, jak si malý chlapec držel obklad s ledem na čele.

“Ne, budu v pořádku“, Harry se na něj usmál. „Za předpokladu, že nebudeš nikoho mučit a že dostanu něco k jídlu.“

Tom se jemně usmíval a luskl prsty, načež se jejich talíře naplnily italskými těstovinami s pestem: „Tak jaký jinak byl tvůj trénink?“

Vedli společenskou konverzaci zatímco jedli a pak se Voldemort omluvil, protože musel vyřídit nějaké povinnosti a lehce políbil vršek Harryho hlavy. Nebelvír se přesunul až tam, kde u stolu Severus stále jedl a protože tam nebyla žádná židle k dispozici tak se svalil do klína Mistra lektvarů.

“Co to děláš, Pottere?“ ušklíbal se Severus.

“Povídám si s tebou, Severusi“, odpověděl troufale.

“A proč sedíš na mém klíně?“ Severus si všiml znepokojených divných pohledů, které přijímali.

“Protože nemůžu velmi dobře sedět na klíně pana Goyla nebo snad můžu?“

“Pak tedy musíš stát, Pottere, vstaň!“

“Ale má noha ještě bolí“, špulil Harry pusu a Severus si povzdechl, než pokračoval v jezení kolem chlapce, který seděl na jeho klíně. „O čem jsi chtěl se mnou mluvit, Pottere?“

“Proč mi pořád říkáš Pottere, Severusi? Udělal jsem něco špatně?“ nyní, když se vyžíval ve své dětinskosti, stával se znova ustrašeným a nejistým.

Severus si opět povzdechl a hadovitým pohybem přesunul jednu paži kolem Harryho pasu, aby mu zabránil v odchodu: „Kdepak, Harry, to je prostě můj naštvaný, kousavý jazyk a hořké já. Není to tvoje vina, Harry, vynasnažím se být milejší, ale obávám se, že jednou za čas to zopakuji. Dokážeš s tím žít?“

“Samozřejmě, Severusi. Nemusíš se kvůli mně měnit, ale prosím tě, nebuď na mě naštvaný“, prosil Harry a tulil se trochu blíž.

“Děkuji, Harry“, odpověděl Mistr lektvarů. „Nuže, co bys řekl tomu, kdybychom šli do mé laboratoře a našli něco, co by pomohlo tvému kotníku? Můžeš jít?“

Drobný Nebelvír se zašklebil nahoru na staršího muže, vstal a natáhl jednu malou ruku: „Šel jsem celou cestu sem. Viděl si, co Rudolfus udělal z té místnosti? Je to skvělé. A on a Rabastan jsou také docela milý poté, co si na ně zvykneš.“

A tak mluvili – nebo spíše Harry mluvil s občasným Severusovým nějakým jízlivým komentářem a vedl je do svých pokojů s jeho lektvarovou laboratoří a skladem. Pak posadil Harryho do židle s vysokým opěradlem za jeho stolem tak, aby jeho nohy volně visely k jedné straně a mohl si tu nohu prohlédnout a profesionálně ošetřit s jednou jeho mastí. Poté, co ji aplikoval, použil opět čistý obvaz ke stabilizaci křehkého kotníku. Severus se krátce podivoval jak je Harry skutečně hubený, když viděl jeho bledou a zjevně příliš hubenou nohu a zvažoval, že mu domluví, ale řekl si, že Harry má teď pravděpodobně jiné problémy a že by na to měl prozatím dbát.

“Neměli bychom začít s tvým tréninkem Nitrobrany, Harry?“ místo toho nabídl. „Takto budeš mít více volna večer a jednou ji musíš zvládnout, aby si byl s to blokovat emoce Temného pána.“

“Nitrobrana z tohoto hlediska nepomůže“, opravil ho Harry. „Nemyslíš, že se o to Tom pokoušel? Necítím jeho pocity, i když můžu říct, že je cítím odloučeně, pokud je neblokuje, jen cítím bolest, kterou způsobují. A už jsem Nitrobranu zvládnul minulý měsíc. Šimonova mamka mi to ukázala. Můžeš mě vyzkoušet, jestli chceš.“

Severus neposkytl Harrymu čas, aby se připravil na jeho mentální útok a okamžitě vystřelil kouzlo. K jeho překvapení vůbec nemohl vpadnout do Harryho mysli a místo toho našel docela silnou bariéru, chránící před ním Harryho vzpomínky a pocity. Jeho tvář byla také netečná a jeho oči zavřené. Severus byl ohromený a souhlasně přikývl.

“Předpokládám správně, že o tom Temný pán neví?“ řekl se zamračením; Harry němě přikývl a tvářil se velmi vinně. „Pak ho tedy budeme informovat večer. Co by si chtěl dělat teď? Nemůžu ještě začít s Nitrozpytem, protože to vyžaduje tvoji hůlku.“

“Nevím, je něco, s čím ti můžu pomoci?“ zeptal se Harry nazpět a hupsnul na stůl, aby si mohl Severus sednout do židle.

“Tak dobře, normálně bych pracoval na lektvaru, ale nemyslím si, že by ses z toho těšil tolik jako já“, odpověděl černovlasý muž.

“Mně by to vůbec nevadilo. Pomůžu ti, ledaže by si raději pracoval sám“, usmál se Harry plaše.

“Můžeš mi pomoci připravit všechny přísady pro Vlkodlačí lektvar. Už jsem s ním začal dva dny po úplňku, ale aby byl účinný, musím přidat další přísady v určitých časech – je snazší ho dělat, když je už všechno nasekáno, nakrájeno a rozdrceno na prášek“, smiloval se Severus a poté mu Harry věnoval zářivý úsměv a postavili se k práci.

Pilně pracovali v tichosti a Mistr lektvarů vysvětloval použití jednotlivých přísad, zatímco Harry pozorně poslouchal a ptal se čas od času na otázku. Nakonec byl čas na večeři.

Jakmile vešli do jídelny, která byla nyní osvětlena tucty svíček podél stěn a na dlouhém černém stole, Harry spatřil druhou stříbroplavou hlavu vedle Luciuse.

“Draco“, vykřikl, řítil se k němu a objímal ho zezadu. „Jsem tak rád, že jsi tady.“

Blonďatý chlapec se postavil a sám uzavřel malého černovlasého Nebelvíra do své náruče: „Je milé, že tě také vidím, Harry. Ale, co jsem to tady slyšel? Dokážeš se opravdu přeměnit do roztomilého černého pantera? Ukaž mi to!“

Harry ho lehce plácnul po rameni: „Nejsem roztomilý. Dívej se!“ vyprostil se a změnil se do své zvěromágské podoby.

Draco se chechtal, když viděl příliš velké tlapy a obrovské zelené oči a vysloužil si tím zlostný pohled od zmíněných očí. Začal vydávat broukavé zvuky a netrpělivě vztáhnul svou ruku. Hubená kočka na něho valila oči, než na něj skočila a olízávala blonďákův obličej s jejím mokrým jazykem a způsobila tak Dracovi, že vydával zhnusený zvuk.

“Jsi nechutný, Pottere“, tlačil malé zvíře dál od sebe a pečlivě si kapesníkem otíral svůj obličej. „Ale nicméně roztomilý“, dodal rozpustile a překvapil Harryho neovladatelným smíchem.

Malý chlapec se rozhořčeně rozzlobil (změnil se zpátky, jakmile si Draco začal očišťovat obličej) a posadil se do židle.

“Tome, Severus si myslí, že bych ti měl říct, že ovládám Nitrobranu“, řekl a natáhnul se pro vařené brambory.

“Za jedno odpoledne?“ zeptal se Temný pán skepticky a zvedl jedno obočí.

“Ne, za dva týdny“, opravil Harry. „A opět ses mě nezeptal, jestli ty lekce potřebuji, tak si nezačínej stěžovat.“

“Nebudu“, bránil se Voldemort. „Ale budu muset upravit tvůj rozvrh.“

Harry pouze pokrčil svými rameny.

“To by vysvětlovalo, proč ses tak mohl úplně uzavřít“, poznamenal Draco. „Zajímalo mě to.“

“Neuzavřel jsem se, Draco“, protestoval Harry. „Prostě si občas vyberu, že nebudu nosit mé srdci na dlani. Pokud by tohle bylo považováno za znak Nitrobrany, tak bys z ní byl dvojnásobný mistr, Ledový princi!“

“Ledový princi?“ dožadoval se blonďák. „Kdopak mi takhle říká?“

“Všichni“, odpověděl menší chlapec. „Upřímně, nemáš žádné špehy? Celý Nebelvír ti takto říká.“

“Och?“ dotazoval se Zmijozel. „S jakými dalšími jmény přišla tvá kolej?“

Harry nechtěl odpovědět na tuto otázku. Byla pouze tři jména jak Nebelvírští často říkají Malfoyově dědici a Ledový princ bylo určitě nejmilejší, většinou ho používali některé zamilované holky jako Levandule nebo Parvati. Ale blonďák se do něj nepřetržitě strefoval, až konečně odpověděl, přesto... snad by jedno jméno pro něj stačilo.

“Fretčí kluk“, zamumlal tedy. „I když tohle je většinou jen Rona.“

“Jaké je další?“ Draco si všiml Harryho znepokojení a nevěřil, že to bylo kvůli takovému starému vtipu.

“Nechtěj to vědět, věř mi“, prosil Harry, ale šedooký chlapec nepolevil, takže se pohnul dopředu a zašeptal urážku do jeho ucha: „Coura ze Zmijozelu.“

“Cože?!“ zaječel druhý chlapec a přitáhl pozornost každého u stolu. „Ty a tvoji hloupí přátelé nemají žádné právo, říkat o mně něco takového. Já nejsem žádná coura, Pottere. Ale chceš vědět jak říkáme tobě? Děvka z Nebelvíru, je to rozhodně přiléhavější, než vaše malé jméno pro mě.“

“Nikdy jsem ti takto neříkal, Draco“, Harryho oči byly plné nevyplakaných slz.

“Ano, samozřejmě svatý Potter by nikdy nepoužil taková vulgární slova – ty je jen šeptáš do ucha svým zákazníkům a oni to rozšiřují“, prskal, příliš moc zabraný do svého hněvu, že si nevšiml slz, které stékaly po Harryho bledých lících.

Voldemort je ale viděl a k připojení k žárlivosti, která se rozhořela při zmínce o někom dalším, který se dotýkal jeho Harryho, také pocítil zlost na Malfoyovic kluka, protože rozplakal jeho malého manžela.

“Pane Malfoyi, odejděte od tohoto stolu na takovou dobu, až dokud se nenaučíte trochu náležitému chování u stolu“, zahřměl hrozivě a překvapil blonďáka svým neovladatelným hněvem. „Možná se můžete připojit k vaší tetě v této povinnosti. A teď ven!“

Proti všem racionálním myšlenkám, které ovládal, Draco nepospíchal přes nejbližší dveře, mumlající omluvu, ale přesunul se k chlapci, kterého právě urazil a vypadal silně zraněný a který byl schoulený na své židli.

“Harry“, přikrčil se vedle něho. „Omlouvám se. Byl jsem jen tak naštvaný, nemyslel jsem racionálně. To mi však nedává žádné právo, říkat ti takové věci, nejsou pravdivé a všichni to ví. Každý ví, že tohle jsou jen nesmyslné fámy, které vytvářejí pozornost vyhledávající, hloupí lidé. Ale půlka školy si opravdu myslí, že jsem coura a to je důvod, proč jsem reagoval tak špatně. Dokážeš mi odpustit, Harry?“

“Nikdy jsem ti takhle neříkal, Draco“, šeptal Harry trhaně. „Dokonce jsem se je pokusil zastavit, aby to neužívali. Oni pouze žárlí. Holky, protože jim nevěnuješ byť letmý pohled a kluci, protože se holky o ně dál nezajímají, když jsi někde poblíž. Ale myslel jsem, že jsme přátelé, jak můžeš říkat něco takového? Proč jsi se mnou jednal jako kdybych byl děvka?“

“Harry, ne!“ vykřikl Draco šokovaně. „Ty nejsi žádná děvka!“

“Jak bys to mohl vědět, Draco?“ ušklíbal se druhý chlapec hořce. „Nevíš do prdele nic o mém životě! Co ty všechno víš, mohl jsem tak prodávat mé tělo po léta!“

“Ne“, chechtal se Draco, ačkoli Voldemort byl daleko od pobavený. „Malfoyové se nestýkají s děvkami, Harry, a teď už nebuď na mě naštvaný, prosím? Dudley mě určitě zabije, kdybych ti zkazil chuť k jídlu.“

“Jsi nemožný!“ smál se Harry, otíral si tvář a hned se ujal změny tématu. „Jak se ostatní Zmijozelové dokážou s tebou vypořádat každý boží den?“ blonďák otevřel pusu, aby protestoval, ale Harry ho krátce utnul. „To bylo řečnicky. Tak tedy, co budeme dnes večer dělat?“

“Uděláš si domácí úkoly“, přerušil je Tom, netrpělivý, aby se opět chopil kontroly nad celou situací.

“Už jsem udělal mé domácí úkoly, Tome“, informoval ho Harry mírně. „Můžeš si je přečíst, jestli chceš, i když jsem nechal Severuse zkontrolovat mou esej z Lektvarů, Remuse opravit Obranu a pojednání z Astronomie, Nevilla prohlédnout mou práci z Bylinkářství, ale pokud by si mi chtěl říct svůj názor na ostatní, uvítám to, když to tak učiníš.“

“Proč máš k sakru už hotové všechny ty eseje?“ řekl Draco, vyslovil to, co měli všichni na mysli. „A proč si dělal práci do Astronomie, myslel jsem si, že nechceš pokračovat v tomto předmětu.“

“To neznamená, že prostě všechno zapomenu, dosud jsem se učil, protože jsem se nudil“, pokrčil rameny Harry. „Tak, co budeme dělat?“

“Mohli bychom hrát šachy“, navrhl Draco, pořád udivený z tohoto objevu, jenže se černovlasý chlapec ušklíbl a řekl: „Nemám rád šachy, vždycky prohraju.“

“Naučím tě je“, nabídl se šedooký chlapec šlechetně.

Harry zakroutil hlavou: „Znám všechna pravidla a Ron mi dokonce řekl některé z jeho triků, já jen nemám rád, když musím obětovat mé pěšáky – to pak způsobuje malé potíže v orientaci. No tak, nezahrajeme si Famfrpál?“

“Je už tma!“ namítal Tom.

“A to by byl tvůj problém?“ Harry zvedl jedno obočí.

“Možná bychom měli jít jen do knihovny a mohl bys mi pomoci s mou esejí do Obrany“, navrhoval Draco; cítil, že asi dráždili Temného pána dost na jeden den. „Měl jsem potíže najít něco o Smrtonoších.“

“A co mám dělat já?“ špulil pusu Harry, i když nebyl opravdu naštvaný.

“Mám tady několik dopisů od tvých přátel a tvého kmotra“, Tom předával tři obálky, jednu s mnoha jiskřivými ozdobami. „Přinesl jsem ti je ze sovince.“

“Děkuji, Tome“, otřel své růžové rty o líci Temného pána, zatímco vstával. Uvidím tě později?“

Voldemort roztržitě přikývnul, stále ještě nebyl zvyklý na malé polibky, které mu jeho manžel každou chvíli dával. Zajímalo ho, jestli to snad byla známka jeho náklonnosti, ale nejspíše jen nechtěl, aby záviděl, když líbal jeho ostatní Smtrtijedy nebo toho Malfoyovic kluka. Bylo zjevné, že je měl Harry všechny velice rád, jen si nebyl jistý, jestli ho Harry má stejně rád aspoň trochu. Bude muset na tom zapracovat, lépe dříve než později a rozhodně dříve, aby někdo jiný nevyhrál Harryho srdce. Odfrkl si a přijal tak překvapivý pohled od Luciuse, ale ignoroval to; Harryho srdce, pro Salazara, stával se sentimentální, co se zajímal o Harryho srdce? Pouze se oženil s chlapcem z politických důvodů a ta klauzule o tom, že se s ním Harry musí milovat jednou týdně, bylo jen proto, že to byla nejjednodušší forma kontroly, kterou by měl nad tím chlapcem. Nesporně je sakra dobrý, ale v žádném případě není posedlý tímto chlapcem.

Nevadí skutečnost, že si dělá starosti, protože Harry skoro nejedl tolik jako normální rostoucí dospívající chlapec (bylo nemožné, že by už měl dosáhnout své konečné výšky). Nevadí skutečnost, že jeho malý manžel vypadal naprosto nevinně a přitažlivě, jak sedí v jednom z tmavozelených křesel v knihovně s držícím dopisem v malých rukách a jemný vánek z otevřeného okna rozcuchával havraní kadeře a jeho sněhově bílou sovou, která sedí na jednom jeho křehkém koleni. Nevadí skutečnost, že jeho srdce ztratilo trochu ze svého ledového krunýře, když Harry na něj vzhlédnul a jemně se usmál, než se obrátil zpátky ke svému dopisu. Nevadí, že Luciusovi připadalo, pokládat za vysoce zábavné to, že si vybral křeslo nejblíže u Harryho a že se zlobně díval na mladšího blonďáka, který seděl za blízkým stolem a dělal si svůj domácí úkol a kladl Harrymu nějakou otázku čas od času. Ani náhodou se nejnepatrněji zajímal o Harryho, jen se nerad dělil.

Jestli bylo Luciusovo uculení nějakým náznakem, nebylo velmi přesvědčivé. Zatraceně, proč musel mít Luciuse jako svého zástupce? Udělalo by mu dobře, kdyby teď mučil blonďáka, aby uvolnil trochu napětí. Luciusovo culení rostlo, jako by četl v jeho mysli, což bylo samozřejmě nemožné. Tak svou pozornost soustředil na jednu ze zpráv před sebou od jednoho méně důležitého Smrtijeda, který byl umístěný ve Francii – proč ji také napsal ve francouzštině, bylo mimo něj.

“Od koho jsou ty dopisy?“ ptal se Draco po nějaké době, ve které si Voldemort zakázal i jen letmý pohled na svého manžela, který nyní odepisoval na dopisy. „A můžeš mi říct, jakou barvu má Smrtonoš?“

“Od Siriuse s Remusem, Lenky a Nevilla“, odpovídal Harry, aniž by vzhlédnul. „A barva kůže je většinou černá, protože jejich srst je také černá.“

“Nedokážu pochopit, proč udržuješ kontakt s Lenkou Láskorádovou, je úplně praštěná“, posmíval se blonďatý chlapec a popsal víc svůj pergamen. „Jsou jejich drápy nebo zuby jedovaté?“

“Nemusíš to chápat, Draco. Jen mi loni hodně pomohla“, odpověděl černovlasý hoch. „A ani zuby nebo drápy nejsou jedovaté.“

“Jak to, že znáš všechny ty věci o Smrtonoších?“ požadoval Severus, který měl svůj velký nos strčený v obrovské tlusté knize nejspíše o lektvarech a jeho pravá ruka si vždy jednou za čas něco zapisovala.

“Myslel jsem si, že Sirius byl Smrtonošem ve třetím ročníku“, řekl Harry a pečetil jednu obálku a začínal s dalším dopisem. „Od té doby Hermiona odmítala pátrat po čemkoli, co mohlo být dokonce neurčitě spojené s Trelawneyovou, tak jsem si to musel vyhledávat sám.“

“Jenže já jsem nemohl najít žádné informace o Smrtonoších v celé knihovně“, mračil se Draco naštvaně.

Harry překvapeně vzhlédl: „Ale já jsem si ověřoval některé z mých informací ve vaší knihovně!“ vykroutil se ze svého místa a zmizel v jedné z uliček.

O dvě minuty později vyšel z jiné uličky s tlustým svazkem přitisknutým k hrudi a upustil ho před Draca.

Prolistoval několik stránek, přičemž se nakláněl přes blonďáka, což u Voldemorta opět vyvolalo žárlivost, než ukázal černobílou kresbu huňatého psa s dlouhými špičáky a zářivě žlutýma očima: „Možná si to nenašel, protože výraz pro Smrtonoše je obvykle Sinistros (francouzský výraz pro Smrtonoše). Je zde o nich celá kapitola a protože jsem našel většinu faktů, zde vytištěných také v jiných knihách, tak jsem si docela jistý, že jsou správná.“

Draco vděčně přikývl a začal si číst. Harry pokračoval druhým dopisem, zatímco Severus si četl svou vlastní knihu, Lucius pracoval na svém měsíčním účetním výkazu a Tom si pročítal další zprávu – tahle naštěstí v angličtině – a vrhal kradmé pohledy na svého manžela.

“Draco?“ promluvil Harry poté, co přivázal přichystané dopisy na Hedvičinu nohu a poslal ji pryč. „Jak ti bude dlouho trvat, než dokončíš tu esej?“

“Můžeme dělat něco jiného, jestli chceš“, okamžitě Draco souhlasil – vyhlídka na strávení času s Nebelvírem byla mnohem lákavější než dělání svého domácího úkolu – ale jeho otec měl jiné plány a řekl mu, aby si dokončil svůj úkol, než bude dělat něco jiného: „Jsem si jistý, že si Harry najde něco, co mu zatím zabere nějaký čas.“

Draco se temně zamračil, ale vrátil se k práci, příliš zvyklý poslouchat svého otce na to, aby udělal pokud možná víc k vyjádření svého odmítnutí. Harry, co se jeho týče se jen usmál na Luciuse a dětinsky vypláznul jazyk na Draca a pak šel do jedné z uliček.

Knihovna byla skutečně obrovská, větší než v Bradavicích, i když to bylo pravděpodobně zapříčiněno množstvím knih o Černé magii, které zde nevinně obsadili polovinu až do stropu vysokých polic. Možná to bylo jen ním, ale Harry nemohl objevit žádný systém ve způsobu jakým byly knihy uspořádány a tak se jen bezcílně potuloval, dokud nenašel sekci s poměrně staře vypadajícími knihami o lektvarech. Naproti nim byli novější knihy o lektvarech a po prohlédnutí rejstříku u čtyřech z nich našel jeden s receptem na Vlkodlačí lektvar. Vzal si tuto knihu a jednu starší, která slibovala, že by mu měla dát dobrý přehled o jednoduchých léčivých a bolest utišujících lektvarech. Věděl, že Remus měl bolesti po každé proměně, aby ne, když si nemohl vzít žádné lektvary kvůli strachu ze zničení účinků vlkodlačích lektvarů. Harryho rozum jasně říkal, že žádným způsobem nebyl tak schopný v lektvarech jako Severus a že se jeho profesor už pokoušel kombinovat lektvar proti bolesti s Vlkodlačím, ale Severus měl rovněž jiné věci na práci a nemohl obětovat tolik času na tento jediný lektvar. Harry si už prohlédl některé knihy na Malfoy Manor a vyloučil všechny lektvary, které se doposud snažil kombinovat, ačkoli pouze se to tak pokoušel dělat teoreticky. Přesto, snad by další léčivý lektvar mohl fungovat.

Sednul si zpátky do svého křesla a roztržitě si všiml Toma, který ho sledoval a začal zaměňovat přísady s jinými přísadami tak, aby lektvar nemohl vybouchnout do něčího obličeje nebo, aby neztratil svůj účinek. Starší kniha se ukázala být velkým pomocníkem, protože lektvary v ní byly uvedeny s náhradními přísadami, v případě kdyby pacient mohl mít alergii na jednu z běžných přísad. Vybral si lektvar, který pokud se správně uvařil mohl utišit bolest na dvacet čtyři hodin a který nebyl tak obtížný udělat, ale potřeboval hodně přísad. Severus mu vysvětlil toto odpoledne, které přísady používal ke stabilizaci ostatních přísad tak, aby lektvar nemohl explodovat, když je smícháte dohromady, ale vzhledem k tomu, že to byla většina z těchto stabilizátorů, které nešli dobře s přísadami z druhého lektvaru, musel najít za ně náhradu.

“Severusi?“ Harry si dvakrát zkontroloval, co si napsal a nenašel žádnou chybu, ačkoli nyní to vypadalo jako úplně odlišný lektvar. „Můžeš mi říct, proč tohle nefunguje?“ přešel k přísně se tvářícímu muži a dal mu nový recept.

Mistr lektvarů skenoval pergamen: „A co to má být za lektvar?“

“Vlkodlačí“, vysvětlil Harry a opíral se o černé křeslo, ve kterém Severus pobýval.

“Ale vyměnil si skoro všechny přísady!“ vykřikl Severus. „A nemůžeš použít santal na vyvážení posledního kroku.“

“Vynechal jsem oměj, což si myslím, že je klíčová přísada, protože jsou všichni z Remusovy smečky na ni alergičtí a kniha, kterou jsem použil, říká, že santal může být použitý v případě, když nebudete míchat proti směru hodinových ručiček“, přel se Harry. „A všechny nové přísady mají stejné vlastnosti jako ty staré, které nereagují špatně s těmi ostatními.“

“Jakou knihu jsi použil“, dotazoval se Mistr lektvarů, jinak recept nekomentoval.

Harry věděl, že kdyby nemohl být použit santal jako stabilizátor, celá věc by nemohla ani vyjít, protože všechny ostatní známé stabilizátory by mohli reagovat s ostatními přísadami, takže si přinesl knihu ze svého místa a dal ji Severusovi: „Je od Salazara Zmijozela.“

“Je v hadím jazyce, Harry, nedokážu ji přečíst!“ poznamenal Severus.

“Umíš psát v hadím jazyce?“ zeptal se Harry překvapeně a protože se díval tázavě na Toma, červenooký muž přikývl: „Jestli chceš, můžu to přečíst Severusovi, tímto způsobem si můžeme být jistí, že jsi neudělal žádnou chybu v překladu.“

Úsměv, který mu Harry věnoval, byl dost na to, aby odůvodnil nedostatek chladu ve svém hlase. Kniha vypadala značně těžká pro Harryho hubené ruce, všiml si trochu omámeně, zamyšlený tím jakým ladným způsobem se jeho mladý manžel přesouval k jeho křeslu a hodil otevřenou knihou, přičemž ukázal na odstavec na levé straně. Zvědavě ho přelétnul a zjistil, že Harryho tvrzení bylo správné, než začal předčítat nahlas v angličtině.

Severus poslouchal se zaujatou pozorností, je-li to, co Harry řekl skutečně pravda... och, ty možnosti! Recept v jeho ruce, třebaže naprosto odlišný od toho původního, měl působit se stejným účinkem a navíc ochromit bolesti. Byl docela překvapený Harrym, že přišel s něčím takovým, protože i když neexistoval způsob jak říct, kdyby to doopravdy fungovalo, až do doby, než se to vyzkouší na člověku – nebo v tomto případě na vlkodlakovi – malý Nebelvír musel na tohle vynaložit hodně práce a získal mnoho znalostí, aby byl schopný toto udělat.

Lucius byl pobavený tím, že vidí masku nejlepšího přítele trochu prasknout, když hladký hlas Temného pána potvrdil to, co Harry tvrdil a pak se vymrštil ze svého místa a opustil je bez zpětného letmého pohledu nebo vysvětlení s receptem, který svíral v ruce.

“Je v pořádku?“ zeptal se Harry nejistě, který začal dávat pryč Severusovi věci a pečlivě označil stranu, kterou má rozečtenou.

“Neboj se, zamkne se ve svých pokojích a bude pracovat, dokud nezdokonalý ten lektvar nebo dokud celá laboratoř nebude v troskách“, culil se Lucius vědoucně.

“Ani jedno nezní příliš zdravě“, zamumlal Harry tak slabě, že to nikdo nezachytil a umístil dvě knihy, které použil zpátky do jejich příslušných míst.

“Měli bychom také odejít do našich pokojů?“ požadoval Tom, ale protože už vstal, tak to vypadalo jako příkaz.

“Dobře“, odpověděl Harry plaše. „Dobrou noc, Luciusi, Draco“, políbil oba blonďáky. „Uvidím vás zítra“, drobný černovlasý chlapec vyklouznul z knihovny, následovaný Voldemortem poté, co kývnul k Luciusovi.

Dostihnul svého menšího manžela dvěma dlouhými kroky a chopil se Harryho bledé ruky, možná trochu příliš pevně a srovnal krok po jeho boku. Tom si nespokojeně všimnul, že se Harry už nezdál být v pohodě jako v knihovně, pouze s ním nablízku. Myslí si, že by si ho vzal opřený o jednu z těchto kamenných zdí? Určitě ne, to by bylo pod jeho úroveň, ačkoli, kdyby ho Harry poprosil – tak dobře, neřekl by ne takovému návrhu, že? Ale odsunul to na pozdější dobu a Harry se netvářil, že by byl v náladě, aby se ho na to teď zeptal – pokud vůbec bude. Možná by pomohlo, kdyby pustil jeho ruku? Rychle rozehnal tuto myšlenku, koneckonců Harry neprotestoval, že ne? Ale víš, že Harry vůbec neprotestoval od té doby, co je tady, obtěžující hlas v jeho hlavě ho přerušil a mohl vidět jak se na sebe škádlivě usmívá, tohle neznamená známku jeho souhlasu nebo si opravdu myslíš, že si užíval minulou noc? Netvářil se tak kvůli mně... Ale řekl by mu, jestli by to nebylo v pořádku, že ano? Tom si neslyšitelně povzdechl a sám si odpověděl: Harry ho nemůže žádným způsobem odmítnout, je zcela v jeho milosti. Překvapující, před několika měsíci by se tomu mohl zvráceně se škodolibostí chichotat a využívat tuto situaci a Harryho, dokud by nebyl manipulovatelný jako hadrová loutka na nitkách, kterou by používal, bral si ji a ničil ji, nyní však tohle byla ta poslední věc, co chtěl – i když řekl si, tohle bylo pouze k dosažení jeho politických cílů, nemělo to nic společného s Harrym. Jaksi pocítil, že se sám klame.

Neznalý, že Harry měl podobné myšlenky. Ne té části o zdi, ale také se zajímal, jak by se měl teď chovat, když jsou sami a skoro v soukromí jejich pokojů. Nemohl vlastně odmítnout Voldemorta, jestliže by se rozhodl, že Harry a on by měli dělat něco víc než jen spát. Ostatně byli oddáni, že? I když tohle si nepřál, Tom byl více, než milý a zasloužil si, aby si užil, kdyby chtěl. Před svatbou se rozhodl, že alespoň jeden z nich bude šťastný, bez ohledu na to, jakou to bude mít cenu a protože smlouva a jeho vlastní štěstí nešlo dohromady, tak Tom by měl být tím šťastným. Stále doufal, že jeho manžel nebude od něj očekávat, že ho potěší tak jak to musel dělat svému strýci, protože si nebyl jistý, jestli by to mohl zvládnout po zbytek svého života, bez možnosti úniku. Harry byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšimnul, když Tom popadl jeho ruku nebo, že ji neochotně pustil o pár minut později, když došli ke dveřím k jejich pokojům.

“Harry?“ Tom ho rukou zastavil, než se dotkl Harryho ramena. „Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě, když mladší kouzelník jen stál uprostřed jejich obývacího pokoje se skloněnou hlavou a zneklidněným spodním rtem. „Můžu něco pro tebe udělat, než půjdeme spát?“

“Ne“, Harry téměř šeptal a hrál si s lemem svého trička. „Ty... chceš něco?“

Slyšel dobře? Harry se právě nabídnul, že by si ho mohl opět vzít dnes v noci? Proč by něco takového dělal? Důležitější bylo, jak by měl reagovat na takovou příležitost? Nepopíral fakt, že fantazíroval celý den o chlapcově těle pod ním a u něj, které se svíjí touhou a vydává znovu ty zvuky, ale vzhledem k tomu, že jeho podvědomí tak vstřícně poukazovalo, tohle bylo sotva to, co Harry chtěl. Takže otázka byla, zda by měl využít této nabídky bez omezení nebo se chovat jako gentleman a předstírat, že nepochopil to, co Harry nyní naznačil.

“Ne, děkuji“, odpověděl zdvořile, ve sporu se svým libidem. „Proč se nepřevlékneš do svého pyžama, zatímco si vyřeším tyto papíry?“

“Dobře“, malý chlapec přikývl a šoural se do koupelny a zavřel za sebou dveře.

Tom slyšel zamčení zámku a usadil se (spíše s sebou hodil) do jednoho z tmavě zelených křesel a třídil si své papíry šviháním hůlky. Toto manželství se zdá být komplikovanější než předpokládal!

“Tome“, Harryho slabý hlas si ho žádal z ložnice a nemohl si pomoc, ale smál se, když viděl svého drobného manžela, skoro pohlceného příliš velkým pyžamem. „Co? Co je tak legračního?“ Harry zněl mírně podrážděně a trochu ublíženě.

“No, předpokládal bych, že nosíš mé oblečení, soudě podle velikosti, ale pak by alespoň ta barva nemohla být tak příšerná a nemohlo být v něm víc děr, než je nezbytně nutné“, Tom se chechtal a šel kolem Harryho do koupelny, kde si začal čistit zuby, přičemž nechal dveře otevřené.

“Mé pyžamo nemá žádné díry!“ přel se Harry, neústupně si překřížil paže na své hrudi. „A ta barva se mi líbí!“

“Aha?“ Voldemort zvedl pobaveně obočí, poté, co si vypláchnul ústa. „A jak bys říkal této barvě? Šedá? Bílá? Zelená? Modrá? Žlutá? Růžová?“ jedním rychlým pohybem se svléknul do trenýrek a vychutnával si jemné zajíknutí, které vydával Harry a krátký letmý pohled k jeho červenající tváři, než zmizel z jeho pohledu.

Poté, co se převlékl do svých vlastních černých pyžamových kalhot, následoval svého manžela. Pohled, se kterým se setkal, byl ten, na který nikdy nezapomene: postel byla obrovská s černými hedvábnými přikrývkami a závěsy a dvěma černými polštáři. Harry ležel na pravé straně postele, přikrývky mu sahaly až po bradu a objímal bílého medvídka, který mu dal Lucius s Narcisou. Jeho zářivé zelené oči se na něj upřeně dívaly, když se opatrně přibližoval k posteli. Vklouznul pod přikrývku na druhé straně, což zapříčinilo, že se Harry otočil tak, aby mohl být opět tváří k němu.

“Povíš mi, jaký byl tvůj den?“ ptal se jemně, chtivý, aby zmenšil strach v těchto očích. „Jaký byl tvůj trénink s Lestrangeovými?“

“Bylo to zajímavé, i když pravděpodobně budu bolavý celý zítřek. Oni mi jen ukázali několik jednoduchých pohybů a tak a později jsem si vyvrtnul kotník a nechali mě se ptát na některé otázky“, informoval ho Harry a tulil se blíž k medvídkovi. „Mám je rád.“

“Vyhovovalo by ti, kdybys měl výcvik bojových umění místo Nitrobrany a Zvěromágského tréninku?“ Harry kladně přikývl. „Co by si chtěl dělat zítra?“

“Nevím, možná bys mi mohl ukázat hrad a zahradu?“ navrhla černovlasá krása nejistě.

“Samozřejmě, Harry“, téměř se láskyplně usmál. „A teď bychom měli spát. Dobrou noc.“

“Dobrou noc, Tome“, opětoval Harry uvolněně a zavřel oči, i když neměl v úmyslu vůbec spát.

 

« 18. kapitola « » 20. kapitola »


31.05.2009 12:09:52
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one