Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

2. VYJEDNÁVÁNÍ

Sirius pozoroval svého kmotřence, jenž spal na pohovce. Měl o něj strach. Nešlo jen o smlouvu a změnu, kterou přinese. Harry vypadal pobledle, když si pro něj s Remusem přišli k jeho mudlovským příbuzným. Chovali se k nim podivně a hrubě, ale to bylo možná proto, že to jsou mudlové. Dále tu byl fakt, že prudce ucukl, když se Remus dnes odpoledne dotkl jeho zad. A byl dokonce hubenější než dříve.  

„O čem přemýšlíš, Tíšku?“  zeptal se tichý hlas jeho milence a nejlepšího přítele Remuse Lupina, jenž ho zezadu objal kolem trupu. „Vypadáš ustaraně.“

Sirius si povzdechl: „Asi proto, že si dělám straosti. Víš vůbec, o co jde?“

„Minerva mi o tom pověděla během vašeho rozhovoru s Malfoyem a Severusem.“ Remus se podíval přes jeho rameno na nehybnou postavu na pohovce. „Skutečně od něj očekávají příliš, a to mu je sotva šestnáct.“

„Nenávidím, že nemá jinou volbu,“ zavrčel Sirius a snažil se očima zavraždit noční oblohu.

„Může vždycky odmítnout,“ poznamenal vlkodlak tiše a políbil Siriusův nos, aby opět upoutal jeho pozornost.

Sirius si odfrkl: „Dobře víš, že by je nikdy nenechal dál bojovat, jestliže má šanci je zastavit, aniž by někdo zemřel. Obětuje se za větší dobro! A je to – nemá jinou volbu!“  

Remus se tvářil zamyšleně, a odvedl Siriuse do kuchyně, aby neprobudili Harryho.

„Můžeme mu nějak pomoci?“ zeptal se Sirius, a prosebně se podíval na vlkodlaka. „Můžeme udělat něco, abychom mu to aspoň ulehčili?“

„Můžeme tam být s ním!“ odpověděl Remus bez váhání. „Můžeme tam být, pokud by potřeboval naši pomoc! A kromě toho? Obávám se, že není nic, co můžeme udělat, Tíšku. Pojďme se aspoň trochu vyspat, dobře?“

Sirius přikývl, vypil poslední doušek čaje, a následoval Remuse do jejich ložnice. Ale cestou ještě políbil Harryho na dobrou noc.

***

Zatímco se Bradavice, i se svými několika obyvateli, uložily ke spánku, Lucius Malfoy a Rodolfus Lestrange byli na cestě k Temnému pánu, jenž momentálně netrpělivě čekal na návrat svých služebníků.

Pokoj, do něhož vstoupili, byl potemnělý a osvětlený pouze skomírajícím ohněm v krbu a magickou pochodní u dveří. Tmavý nábytek a barva stěn jen umocnily pocit chladu a temna. U krbu ležel had, a v jednom rohu nenápadně stál domácí skřítek, který trpělivě čekal na odchod svého pána, aby mohl uklidit pokoj.  

Lucius Malfoy ladně přistoupil ke křeslu, v němž právě seděl Lord Voldemort, a zatímco se Lestrange v tichosti uklonil, sám ho pozdravil: „Můj pane, vrátili jsme se se zprávami z Bradavic a od vašeho budoucího manžela.“ 

„Takže hádám, že moji nabídku přijali?“ zeptal se nejmocnější Temný kouzelník, s temně pobaveným hlasem.

Malfoy si dovolil pohrdavé pousmání, než odpověděl: „Popletal ji chtěl přijmout okamžitě, ale Potter navrhl pár změn.“

„No, a jak na to Potter reagoval?“ zeptal se Temný pán, a ve svém hlase skrýval dychtivost.

„Prvně tomu nemohl uvěřit, pak začal křičet a ničit ředitelovu pracovnu divokou magií, potom si o tom promluvil se svým kmotrem a urazil Popletala,“ odpověděl Lestrange monotónně.

„On urazil ministra?“ vyptával se Voldemort. „Proč to vůbec udělal?“

Lucius začal vyprávět celý příběh s občasnou pomocí od druhého Smrtijeda, až došel přes doručení oznámení a vyjednávání k upravené smlouvě.

„Není moc skromný, že?“ řekl Voldemort poté, co dočetl smlouvu. „Na tyto jejich podmínky nemůžu přistoupit.“

„Myslím, že to byla hlavně Blackova práce, nezdálo se, že by se o to chlapec tak moc zajímal. Pouze chtěl předvést Pettigrewa na ministerstvo!“ odpověděl Malfoy.

„Dobře, tak bychom si měli domluvit setkání, abychom mohli dál vyjednávat,“ navrhl Voldemort, i když neexistovalo odmítnutí, a jeho dva služebníci se poslušně uklonili. „Mimochodem, kde je Severus, myslím, že jsem mu také nařídil přijít?“

„Žádá, abyste ho omluvil, protože Brumbál s ním chtěl mluvit o vlkodlačím lektvaru, který vaří pro toho vlkodlaka. A kvůli mírové nabídce už není důvod mu dovolit odejít stejně jako dřív, poněvadž už není nezbytné nás dál ‚špehovat‘,“ vysvětlil Lestrange s mírnou úklonou, načež v okamžiku, kdy zodpověděl otázku i ukloněný ustoupil. 

„Máte ještě nějakou novou zprávu?“ zeptal se Temný pán, stále skrytý v přítmí. 

„Můj pane, zdá se, jako by Harry Potter už nedůvěřoval ředitelovi tak jako dřív. Naplno vyslovil obavy, že ho může ztratit,“ odpověděl Malfoy.

„Ztratit ho? Skutečně ho ztratí!“ prohlásil Voldemort, a propustil své služebníky s příkazem zařídit setkání a vypátrat další informace o mladém Potterovi.

Už je to přes rok, kdy začal chtít toho chlapce. V onu noc mohl vidět jeho moc a mocný zdroj, který by mu mohl dát, kromě jiného... Způsob, jakým na něj vzhlížel s vědomím, že by mohl zemřít, ale i přesto se ještě nechtěl vzdát, ho velice fascinoval a slíbil si, že ho musí mít. Příliš ho netrápilo, že by musel ukončit válku, protože stejně nebyla příliš úspěšná, a samozřejmě by tím ušetřil celý kouzelnický svět, který byl vystrašený z toho, že by se mohl objevit na jejich prahu, a to ho naplňovalo cynickou radostí. To byl jeden důvod, proč ho chtěl, další byl, že by mohl mít Brumbálovu výhru, jeho poklad, jeho zbraň, jeho osud, činitel, který byl výhodou strany Světla, a už brzy může být jeho. Ne, že by to byl optimistický postoj – bylo to reálné, protože vždycky dostal to, co chtěl: chtěl být ve Zmijozelu - byl zařazen do Zmijozelu; chtěl být nejlepší student - byl nejlepší student; chtěl objevit Tajemnou komnatu – objevil a otevřel Tajemnou komnatu; chtěl být Primus - byl Primus; chtěl mít nové strach nahánějící tělo – dostal nové tělo, čehož nyní litoval, a tak jej zase dal do pořádku pomocí jednoho ze Severusových lektvarů; chtěl zabít Pottera – ...no dobře, to škrknout, ale skoro vždycky dostal to, co chtěl. A tohle nebude výjimka z pravidla. S takovými radostnými myšlenkami vstal, zasyčel dobrou noc Nagini a vydal se do svých komnat.

***

Jen co Sirius a Remus zavřeli dveře do svého pokoje, Harry opět otevřel oči a šel k jednomu z velkých oken, které směřovalo k jezeru. Nesnášel, že se musel přetvařovat, cítil se, jako by zrazoval svého kmotra, ale nemohl se přimět k tomu, aby ho zatěžoval svými problémy, protože vypadal, že je šťastný, což nebylo v jeho případě často. Hvězdy jasně zářily a odrážely se na klidné jezerní hladině tak, že vypadala jako druhá obloha. Zapovězený les také působil klidně a mírumilovně, ne nebezpečně a divoce, i když Harry věděl, že to tak přesně bylo, a Hagridův srub (právě neobývaný, protože je Hagrid na návštěvě v Krásnohůlkách) vypadal jako vystřižený z nějaké mudlovské pohádky. Proč? To byla otázka, která v jeho hlavě neustále kolovala, a nemohl na ni najít odpověď. I když chtěl, nemohl usnout s hlavou plnou těchto myšlenek. Ale stejně nerad spal, takže to nebyl vůbec problém. Problém byl, z jakého důvodu nerad spí: noční můry. Harry si mohl stěží vzpomenout na nějakou noc, kdy se nebudil s křikem a nepřevracel se v posteli. Proto teď raději vynechával spící a snící části dne, a vytrval také proto, že to znamenalo, že nikdy nebyl nechráněný nebo úplně bezbranný. Zde v Bradavicích si nemusel dělat starosti o bezpečnost, opravdu ne s Brumbálem a jeho super ochranami. Bylo to takové děsivé, že i jeho vnitřní hlas zněl ironicky a hořce. Brumbálova super ochrana mu toto léto nepomohla, a také ne to minulé... Nejlépe o tom nepřemýšlet, přikázal si, a rozhodl se jít na malou procházku, poněvadž spaní nepřicházelo v úvahu. Tiše odešel z pokoje, a vydal se jedním ze svých tajných průchodů ke vchodovým dveřím hradu a dále směrem k Zapovězenému lesu, který sice byl nebezpečný a divoký, ale ne pro Harryho Pottera, protože měl na své straně mnoho zvířat, stvoření a duchů. A v této chvíli se chtěl setkat s nějakým jednorožcem nebo kentaurem, který by ho ochránil celou svou silou, takže by se cítil dost v bezpečí.

„Ahoj, Niveusi,“ pozdravil ho Harry, a slabě se usmál, když mu jednorožec lehce přitiskl čumák na břicho. „Byl to těžký den!“ oznámil, když se vyhoupl na stříbrobílý hřbet.

***

„Kdes byl?“ zeptal se ostře ministr, jenž se už zřejmě zotavil ze včerejšího šoku a rozhodl se, že si to vynahradí za jeho drzý postoj ještě hrubějším chováním.

Harry za sebou a Siriusem zavřel dveře do Brumbálovy pracovny a povytáhl obočí tak, jak to měl ve zvyku Snape: „Šel jsem se projet a Čmuchal, pokud vím, spal.“

„Nezajímá mě, co dělal tvůj pes,“ breptal Popletal, a bouchnul pěstí do Brumbálovýho stolu.

„Tak, proč jste se ptal?“ odpověděl Harry nevinně s předstíraným zmateným pohledem a vydal se k židli vedle Lupina, kde před tím seděla McGonagallová.

Ministr se rozhodl změnit téma: „A na čem jsi jezdil? To se mi nezdá, Bradavice  nemají stáje...“

„Vlastně mají. Znáte testrály? A k vaší otázce: na jednorožci. Mám ho popsat? Je bílý, trochu stříbrný kolem očí, se spirálovým rohem na čele, má zlatá kopyta, jeho oči jsou...,“ říkal Harry posměšným hlasem.

„Já vím, jak jednorožci vypadají, a nemůžeš na nich jezdit!“ přerušil ho Popletal a vzteky zmačkal svou buřinku.

„Možná, pane ministře, byste měl zvážit, že nemůžete také normálně přežít vražednou kletbu,“ odpověděl temný hlas, pocházející od černovlasého muže s krvavě rudýma očima, který byl asi ve věku dvaceti pěti let.

To ministra umlčelo, a dovolil Brumbálovi představit Harryho novému návštěvníkovi, který právě promluvil. Harry však už věděl, kdo to je, protože jeho jizva začala bolet v okamžiku, kdy vstoupil: „Harry, jsem si jistý, že jsi poznal Toma, i když se dost změnil od vašeho posledního setkání!“

Temný pán podal ruku chvějícímu se Harrymu, ale on ji odmítl: „Oceňuji tvé gesto, ale má jizva už tak dost bolí a netoužím to ještě zhoršit, děkuji pěkně,“ řekl, a pak se se zeptal, proč jsou všichni tady.

„No ano, když jsi to teď zmínil. Požádal jsem Severuse, aby pracoval na lektvaru na odstranění této bolesti,“ vesele poznamenal Brumbál a nevšímal si Snapeova prohlubujícího se zamračení.

„Fajn, a proč jsme tady?“ zeptal se Harry znovu, přitom nepřítomně hladil Čmuchala, a snažil se ignorovat rostoucí bolest hlavy, a bolest, která, jak se zdála, vyzařovala z jeho žaludku. Takže pak brzy nemohl říct, kde ho to bolí nejvíc – zatracení Dursleyovi!

„Dále vyjednávat, samozřejmě,“ opověděl Tom Raddle. „Nebo sis myslel, že tvé podmínky prostě přijmu?“

„Ne, tak jaké jsou tvoje námitky?“ odpověděl klidně Harry, ale Voldemortova odpověď byla přerušena ministrem: „Nejprve chci vidět tu smlouvu. Nemůžete se rozhodovat za našimi zády. Tohle jsem toleroval jen jednou a taky naposledy.“

Všechny předměty v místnosti se začaly třást a rozbíjet nebo vybuchovat, a jedna těžce vyhlížející kniha spadla Popletalovi na hlavu, jenž se nato zhroutil s tlumeným výkřikem. Sirius začal štěkat a schoval se pod Harryho židli. Brumbál si broukal něco, co znělo podezřele jako ‚Rolničky, rolničky‘. Temný pán vypadal, jako by potlačoval smích. Snape se tvářil, jako by se ptal, proč to vůbec musí zažít. Lupin vrhl ochranné kouzlo a nyní trpělivě čekal, až se Harry uklidní. A Malfoy s Lestrangem jen stáli a ignorovali tento rozruch. 

„Omlouvám se,“ ozval se po chvíli Harry, jenž měl zaprášenou tvář.

„To vůbec nevadí, i když hádám, že si Kornelius bude myslet něco jiného,“ odpověděl Brumbál a mrkl.

Harry mu věnoval zvláštní pohled, ale odepřel si mu říct, že se neomlouval jemu, ale Siriusovi, který to teď potvrzoval lízáním jeho ruky.

„To, co jsem chtěl říct předtím, než jsme byli tak hrubě přerušeni, Harry, je, že mám námitky k tvému návrhu, že chceš dál studovat v Bradavicích,“ řekl klidně Tom Raddle s ještě pobaveným úsměškem. „Protože bych byl skoro pořád od tebe odloučený, a vzhledem k tomu, že budeme oddáni, je to velmi nevhodné.

„Pak taky budeš muset zůstat v Bradavicích,“ vysvětlil Harry rozhodně. „Bradavice jsou můj domov.“

„Tvůj domov je tam, kde žiji já,“ řekl Tom věcně.

„To je znamenitý nápad. Co myslíš, Tome, mohl bys letos učit obranu proti černé magii? Takhle Harry může zůstat v Bradavicích, a ty můžeš být v jeho společnosti,“ vykřikl ředitel vesele, a s neskrývanou radostí si mnul ruce. 

Zato Tom se tvářil víc než pochybovačně, ale kývl na souhlas: „To bude možné. Pak ale trvám na návštěvní době, protože budeš vídat své přátele ve škole.“ 

„Ale to pak neuvidím Siriuse nebo profesora Lupina,“ protestoval Harry s ostražitým pohledem ke stále bezvědomému ministrovi.

„Zdá se mi, že ti tady také zůstávají,“ odpověděl Voldemort a povytáhl jedno obočí.

„Pouze do začátku školního roku. Plánujeme koupit dům někde poblíž skotských hranic, nevadí-li vám to,“ odpověděl Remus zdvořile, ale Sirius zavrčel a vycenil zuby.

„Polovinu prázdnin a každý první víkend v měsíci,“ navrhl Temný pán klidně, ale červené oči prozradily jeho hněv.

„Polovinu prázdnin a každý druhý víkend v měsíci, a můžou mě navštívit, kdykoli se jim zlíbí,“ odpověděl křehký chlapec s ohněm ve smaragdových očích.

„Polovinu prázdnin a každý druhý víkend, a smějí tě navštívit v naléhavém případě,“ vyjednával Tom a točil hůlkou mezi svými dlouhými a štíhlými prsty.

„A co považujete za naléhavý případ?“ zeptal se Lupin.

Tom o tom chvilku přemýšlel: „Když je jeden z vás na prahu smrti.“

Harry zatnul pěsti, aby odvrátil pozornost od bolesti, která byla intenzivnější také v jeho zádech, břichu a hlavě. A marně se pokoušel kontrolovat svůj hněv: „To se nestane! Když mě opravdu potřebují, tak to je naléhavý případ. Řeknu jim, aby nechodili, pokud to není ten případ.“

„Ty přijdeš, když si vyžádám tvou přítomnost! A uhradím tvé výdaje, protože ty sám to dělat nebudeš! A nepoužiješ magii na Smrtijedy nebo na mě s úmyslem ublížit nebo ponížit,“ zasyčel Voldemort.

„Pošleš Červíčka na ministerstvo?“ zeptal se Harry mdlým hlasem.

„Ano!“

„Dohodnuto!“ přijal Harry, a pak se bolestí ohnul a omdlel.

 

« 1. kapitola « » 3. kapitola »


04.05.2009 18:42:59
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one