Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Exa, Bella, sion, Airiny, Pegy, Arwenka, drahokam

Alcea

21. ESKALACE

“Vážně nechápu, proč oba vypadáte jako byste nezamhouřili oka celou noc, když já jsem byl ten, kdo byl vzhůru celou noc“, řekl Rabastan, když druhý den ráno šli do jídelny na snídani.

Vskutku oba jeho společníci vypadali nápadně jakoby na ně sáhla smrt, s tmavými kruhy pod jejich očima. Rudolfus dobře nespal, protože Lektvar proti bolesti ztratil svůj účinek kolem druhé hodiny ranní a nemohl si vzít další ze strachu, že se stane závislým. Na druhou stranu se však nyní cítil mnohem lépe, Harry opět obnovil obvaz, i když všechny rány byly už zavřené, ty ne tak hluboké už zcela zmizely a zanechaly kůži pouze mírně zčervenalou. Celkem se cítil jakoby se trochu příliš přepínal.

Harry byl sužován nočními můrami. Nejdříve začal několikrát kňourat, Rabastan si myslel, že je dobrý nápad probudit ho a uklidit ho šálkem horké čokolády. Harrymu nevadilo, že tímto způsobem nebude vůbec spát, ale mladší Lestrange si vzal do hlavy, že přinutí Harryho spát a tak příště Harryho nevzbudil a místo toho se ho pokusil vzít do své náruče – Harryho reakce byla tak prudká, že ho prosícího pustil, tak se omezil na mumlání slov útěchy a držel ho, potom se Harry nakonec probudil sám a jeho třesení ustávalo do slabého chvění a přidušených vzlyků. Tohle se dvakrát opakovalo, než Harry absolutně odmítl jít opět spát. Samozřejmě, že se pokusil, donutit Harryho, aby mluvil o svých snech, ale Harry jen zakroutil hlavou pokaždé, když vynesl toto téma. A tak ho nechal na pokoji s jeho neuspořádanými myšlenkami, alespoň dokud nebude Rudolfus opět zcela v pořádku.

Dokonce v jeho snech se Harry zdál, že se brzdí, jeho kňourání bylo skoro neslyšitelné, jeho prosby nesrozumitelné, kromě několika “ne“ a “nechci“, které se drali z jeho hrdla jako zoufalé výkřiky raněného zvířete. Zajímalo ho, jak Harry mohl něco takového udržet v tajnosti a jaká tajemství uchovával, že míval takové noční můry. Také se mu zdálo, jakoby byly různého druhu: v jedněch naprosto odmítal, nechat Rabastana, aby ho objímal celé hodiny poté, uhýbal pryč od nejjemnějších zvuků a nejlehčích dotyků, cukl s sebou když se ho dotknul nebo se pohnul, ale dovolil Rabastanovi, aby ho konejšil, vzlykal do jeho pyžama, ale také nemluvil.

“Nestěžuj si, Rabastane, ty jsi trval na tom, abych spal“, bručel, pochopitelně nebyl v nejlepší náladě. „Dobré, Tome.“

“Dobré ráno,... Harry“, Temný pán na chvilku zaváhal, zvyklý na každodenní šeptání něžností ke svému mladému manželovi.

Jenže to nemohl provádět před svými Smrtijedy, k sakru, nemohl to dokonce provádět, když byl Harry vzhůru. Prohlédl si zelenookého chlapce od shora dolů a všiml si znepokojeně, že se jeho ruce mírně třesou, když si bral nabízenou kávu od Luciuse, ale nemohl si pomoci, cítil se spokojeně a uvolněně, že jeho Harry zřejmě nespal tak dobře s Lestrangeovými jako v jeho náručí.

Harry právě dokončil své obvyklé kolečko, které trvalo déle, protože vyměnil svůj dobře naplněný talíř  rohlíkem s jahodovým džemem pana Notta a pak nově získané jídlo s Rudolfusovým sýrovým sendvičem, který mu přísně nařídil, aby ho snědl, když se v tom dvoukřídlé dveře prásknutím otevřely a Bellatrix Lestrangeová vtrhla dovnitř, tvářila se mnohem víc, než jindy jako Smrtonoška s malou táhnoucí se slinou, která stékala z její pusy a krví podlitýma očima.

“Kde jsi byl Lestrange?“ vztekala se. „Kde jsi byl celou noc, měli jsme si něco prodiskutovat.“

“Ach, ty to nevíš, Bello?“ řekl Harry, ladně vstal ze svého místa vedle Rudolfuse, který pevně svíral svou hůlku. „Spali jsme spolu“, šel k rozzuřené čarodějce s promýšlenými kroky.

“Ty malá couro, za tohle mi zaplatíš!“ křičela Bellatrix, rovněž postupovala dopředu s hůlkou připravenou k útoku; propásla díky své zběsilosti vypočítavý pohled v zelených očích.

“Já si to tak nemyslím, sbohem“, řekl a výsměšně ji zamával. /Poznej Svého Nepřítele/

Pod Bellatrixinýma nohama se začal kámen mlít a nenechávající ji žádný čas na reakci, klesal s obrovskou rychlostí a s padající čarodějkou, která v hrůze ječela. O pár okamžiků později se díra opět uzavřela a nezůstal žádný důkaz o tom, že se kámen před pár okamžiky pohyboval.

“Kde je?“ zeptal se Goyle senior hloupě.

“Proč se ji nezeptáte, jestli se vrátí?“ zamumlal Harry.

Mínil se otočit a opět se posadit, ale místo toho narazil do Tomovi pevné hrudi. Padal dozadu, téměř ztratil rovnováhu, než se Tomovy ruce bolestivě zaryly do jeho ramen.

“Co to bylo? Ty si spal s Rudolfusem?“ červené oči nebezpečně svítily a třásl malým chlapcem; naprosto zapomněl udržovat jejich konverzaci v soukromí.

Jeho první instinkt bylo utíkat, Ne, strýčku Vernone, nech mě být, prosím, ne, ale on nemohl zpanikařit, nemohl, jinak by to zjistili, věděli by to, Tom by to věděl a pak by ho opět nenáviděl, nesmí. Útěk by to jen zhoršil, Omlouvám se, strýčku Vernone, je mi to líto, prosím, už ne znovu, prosím, tak místo toho se pohnul blíž, přiměl se, aby neucuknul nebo nezakňučel a položil hlavu na Voldemortovu hruď v podřízeném gestu, jeho malé ruce spočinuly vedle ní.

“Omlouvám se, ale řekl jsem to jen proto, abych vyprovokoval Bellatrix“, šeptal, jak uznal za vhodné. „Ty nevíš?“ přitiskl se dokonce blíž, čímž zapříčinil, že Voldemort ustoupil o krok zpátky, o další krok a ještě jeden, až opět seděl ve svém křesle v čele stolu.

Harry sklouzl do jeho klína, svou hlavu schoval do ohbí jeho krku a Tomovy silné paže se reflexivně uzavřely kolem bledého hocha: „Omlouvám se, že jsem tě rozčílil. Neměl jsem to říkat, bylo to neodůvodněné, prosím, odpustíš mi?“ neubližuj mi, prosím. „Udělám cokoli, co řekneš celý dlouhý den, abych ti to vynahradil, prosím?“

“Nerad se dělím“, zavrčel Voldemort varovně.

“To je dobře“, zašeptal Harry a tisknul se k jeho krku. „Chtěl bys můj sendvič? Nemám celkem moc rád sýrový sendvič“, Harry se pokusil opět si sednout do své židle, ale Tom zpevnil jeho držení: „Zůstaň!“ přikázal.

Harry vyhověl a vzal si s ním svou kávu, když se opět opřel zády, choval hrnek mezi svými dlouhými, elegantními ještě poněkud příliš hubenými prsty. Do čeho se to teď dostal? Nemrzelo ho, co udělal samo o sobě a neměl v té chvíli jiný nápad, ale přesto, udělá cokoli – Tom, jeho manžel, jeho nepřítel – řekl mu po celý den? Ne, určitě to nebyl jeden z jeho geniálních tahů! Hluboce si povzdechl, ale tiše, tak se ztratil v myšlenkách, že si nevšiml toho, když Tom vložil jeho hlavu pod svou vlastní nebo ustaraných pohledů Luciuse, Draca, Severuse, Rabastana a Rudolfuse, kteří je na něho vrhali, i když k Harryho postavení to dělali velmi tajně a ve Zmijozelském stylu.

“Dnes ráno mám schůzku s Brumbálem, kterou nemůžu zrušit“, řekl Tom a  prolomil tak dlouhé ticho, které bylo přerušováno zvuky obvyklého jezení od Crabba a Goyla. „Ale strávíme odpoledne spolu. Co máš podle tvého rozvrhu dnes ráno?“

“Bojová umění“, Harry se napjal a Voldemort si nebyl jistý, jestli to tak udělal kvůli jeho vlastním pocitům nebo, že sám strnul na základě této nové informace – v žádném případě nebude Harry trávit dokonce více času s Lestrangeovými!

“Ne, dnes. Severus přezkouší tebe a mladého pana Malfoye z Lektvarů“, rozhodl a Harry němě přikývnul. „To bude prozatím vše. Rudolfusi promluvíme si po snídani.“

“Tome, prosím“, řekl Harry varovně, připravoval se opět přesvědčovat Voldemorta, ale Draco vycítil nebezpečí, Harry se zase do toho dostával a spočítal si, že Nebelvír pokoušel své štěstí dost dlouho na celý den, tak zasáhnul.

Och, nepochyboval, že by Harry mohl zabránit tomu, aby se stala nějaká újma jeho strýci, jen se obával, co by malý chlapec mohl na sebe vzít, aby si to zajistil: „Harry, musíš mi pomoci najít mou knihu“, vykřikl, předstírající znepokojení. „Někam jsem si ji položil... snad je už v mém loďáku? Všechno jsem zapomněl – Ani nevím, co je klíčovou přísadou do Mnoholičného lektvaru – ty to víš?“ mluvil nesouvisle, dost ponižující, ale účel světí prostředky; popadl Harryho ruku a táhl ho z klína Temného pána a pak ke dveřím.

“Pokud neznáš ani základy, tak to bychom měli hned začít“, obořil se Severus, zjevně se chytil Dracova plánu a uháněl z místnosti, jeho černý hábit za ním vlál.

Černovlasý chlapec se pokoušel protestovat, ale Draco ho docela efektivně protlačil dveřmi, nechal mu pouze čas, aby vrhnul prosebný pohled na jeho manžela.

“Proč jsi to udělal?“ zeptal se Harry skoro zoufale, bojující s Dracovým sevřením. „Pusť mě! Nemůžu nechat Toma jen tak využít Rudolfuse, aby uvolnil svůj hněv, on je můj přítel, pomohl mi!“

Draco ho nepustil a Severus kouzlem zamkl dveře do svých pokojů: „Harry, budeš nás poslouchat? Znám mého strýce, dokáže se o sebe postarat a nechtěl by, abys pro něj riskoval dokonce víc, než jsi už udělal. Co jsi si myslel, že děláš, nabízet něco takového Temnému pánu?“

“Tento celý zmatek je má vina“, vzlykal Harry zbědovaně. „A teď Rudolfus má trpět kvůli mé chybě.“

“Neudělal jsi nic špatného, Harry“, argumentoval blonďák a odhrnul jeden z černých pramenů z jeho tváře. „To, co jsi udělal, bylo velmi úctyhodné – hloupé, ale úctyhodné – pouze jsi udělal to, co ti tvá soucitná, statečná a iracionální Nebelvírská stránka řekla, aby si udělal. Ty a Temný pán jste úplnými opaky, bylo jen otázkou času, kdy se dostanete do konfliktu. Jsem si jistý, že jsi zabránil nejhoršímu a podle mě se Temný pán netvářil velmi naštvaně...“

Harry krátce zavřel oči, jako by naslouchal sám sobě, než se malý nejistý úsměv mihnul přes jeho bledou tvář: „Myslím, že máš pravdu: nemám pocit, že je naštvaný, určitě ne přešťastný, ale už ne naštvaný. Vážně si myslíš, že Rudolfus bude v pořádku?“

“Ano. Nyní, když se to urovnalo, máme se jen strachovat o našeho oblíbeného Nebelvíra se záchranářským komplexem“, povzdechl si Mistr lektvarů a ukázal Harrymu a Dracovi, aby se posadili do židlí naproti němu. „Máš nějakou představu, co jsi odsouhlasil, Harry?“

“Není to tak špatné“, ozval se Harry šeptem. „Co by mohl případně udělat a to ještě neudělal? Mohli bychom začít s přezkoušením?“

“Harry“, začal Mistr lektvarů, ale Harry ho přerušil: „Můžeme o tom nemluvit, Severusi?“

Muž s už nemastnými vlasy neochotně přikývl a začal svou hodinu, ulevil si, když zjistil, že oba jeho studenti znali odpovědi na většinu jeho otázek a že Draco doopravdy nezapomněl klíčovou přísadu do Mnoholičného lektvaru, i když jeho mysl putovala dost často k malému Nebelvírovi. Proč by něco takového dělal pro muže, kterého zná sotva pár týdnů? A proč se tak silně otřásal, když se přibližoval k Temnému pánu. Zneužíval Temný pán malého chlapce? Nemohl zahalit svou mysl touto potuchou poněkud přehnané představivosti. Jistě Temný pán byl daleko od hodný, ale jeden by musel být slepý, hluchý a celkově nevnímavý, aby si nevšimnul něhy, se kterou se červené oči upíraly na drobného kouzelníka. Mohlo to být tím, že Harryho příbuzní mu ubližovali mnohem víc, než Harry odhalil? Mohlo to být tím, že ta vzpomínka nebyla jednorázovým případem. Salazare, pořád se cítí špatně, když pomyslí na to, co mu Harry řekl a ukázal. Vážně si s Harrym potřebuje o tom promluvit. Bylo docela krátkozraké předpokládat, že by Harry mohl být v pořádku po něčem takovém. A bylo dokonce velmi bezohledné, jen tak nechat to zneužívání pokračovat. Temný pán by nemusel něco takového poznat, i když by byl více než něžný na svého manžela, ale nyní si byl jistý, že to Harry vidí velmi jinak. Vážně si potřebovali promluvit, Harry se nemohl stále vyhýbat každému zájmu o něj.

Mezitím v jídelně všichni už dosnídali a odešli k dělání čehokoli, co měli dělat a tak  nechali Toma a Rudolfuse o samotě. Mladší muž (Rudolfus, i když Voldemort vlastně vypadal mladší) byl docela nervózní.

“Jsou dvě věci, které ti chci o tom povědět“, Voldemort na něj zaměřil své červené oči, které vyhnaly do výše mrazení po jeho zádech. „První, tohle je varování: předpokládejme, že ani ty ani tvůj bratr jste se nedotkli Harryho nevhodným způsobem, což věřím, že je pravda, jinak byste sledovali trávu růst ze zcela jiné perspektivy. Ale kdybych někdy zjistil, že ty nebo někdo jiný se dotkl něčeho, co je mé nebo jestli bude něco víc než přátelství mezi tebou a mým manželem, vymažu každého, kdo s tebou sdílí i kapku krve předtím, než tě rozřežu na tolik kousků, že každý z jejich hrobů může mít kousek z tebe jako pohřební předmět. Rozuměl si?“

“Ano, Můj pane“, sklonil hlavu, odolával nutkání se nepohodlně pohnout.

“Dobrá“, starší muž si náhodně upravoval kalhoty. „Mám ještě jednu domněnku. Chceš ji slyšet? Tak dobře, myslím, že jsi Harryho přítel. Nevěřím těm nesmyslům o tom, že mu pomáháš. Jsi dobrý herec a překvapivě také Harry je poměrně dost dobrý herec, ale to neznamená, že jsem si nevšimnul, když o tebe pečuje a ty to dovolíš. Z dnešní Harrryho reakce na tvou ženu, jsem také usoudil, že ona na tom má alespoň částečnou vinu, takže jsem změnil heslo do tvých pokojů na ‘Prométheus‘, ale stejně si nemyslím, že ji v blízké budoucnosti uvidíme. Jsem si docela jistý, že Harry s jeho převažujícími Nebelvírskými vlastnostmi tě hýčkal, takže jedinou věc, kterou chci vědět, je, jestli jsi nyní v pořádku.“

“Ano, Můj pane“, opět přikývl, docela překvapený, že jeho Pán položil takovou otázku.

Jistě to byl víc příkaz a je jasné, že ho nevyzval k tomu, aby to rozvedl nebo dokonce odpověděl “ne“, ale Temný pán zrovna ukázal více zájmu než za celý rok od jeho zmrtvýchvstání.

“Můj pane, než odejdete...“, zaváhal, ale Voldemort se už na něj zamračil a nejspíše nebyl rád, že se zdrží a pak dokonce neuslyší něco důležitého – nebyl si jistý, jestli to bude považovat za důležité. „Harry neudělal nic špatného. Nezaslouží si za to být potrestaný, Můj pane. Nerad bych ho viděl zraněného.“

“Ne že by se tě to týkalo, Rudolfusi“, byl už na cestě ke dveřím, „ale nemám v úmyslu využít Harryho, jen této situace“, culil se samolibě.

Nyní zde byl jediný problém, co by měl odpoledne udělat se svým manželem. Samozřejmě bylo mrzuté, že musel nejdříve jít na tu Brumbálovu učitelskou schůzku, ale aspoň měl čas přijít s něčím vhodným. A neexistoval způsob, jak obejít tuto plánovanou akci, protože to sám podepsal v pracovní smlouvě, Nott si ji pro něj prohlédnul, nicméně buď opominul malý detail, že musel být přítomný na každé učitelské schůzce nebo to neshledal nepříjemným. Neměl by Severus také přijít? Měl pocit, že si vzpomíná, když mu Severus říkal, že je omluven ze schůzek, aby dával pozor na Harryho, správně, co by měl udělat s Harrym? Samozřejmě mohli vždycky jít na procházku jako jindy, ale to by ho přinejmenším neuspokojilo a jeho manžel by pravděpodobně byl tak napjatý, že by si to také nemohl užívat. Musí si to promyslet a v jaké lepším čase, než ve chvíli, kdy Brumbál brumlá o následujícím školním roce a rozdává rozvrhy nebo nabízí citrónové bonbóny? Pokud by přinutil Harryho dělat něco, co chlapec nechce, tak sám by si užíval bez pochyb celé odpoledne, ale pak si uvědomil, jak moc by to Harryho ničilo. Nechtěl, aby ho opět nenáviděl nebo hůř, ještě se ho bál. Pracoval příliš tvrdě na Harryho důvěře k němu na to, aby to riskoval pro uspokojení svých tužeb na jeho drobném manželovi. Ne, tohle by neměl dělat. Na druhou stranu, kdyby předstíral, že toto byl další jeden z jejich běžných úterků, mohl by promarnit tuto příležitost a to by nebylo vhodné pro dědice Zmijozela, že ne? Možná kdyby... Ano, tohle by mohlo fungovat. Musel by se zeptat Notta na instrukce, ale právník mu dlužil za to, že musel snést tuto pitomou schůzku, která naštěstí skončila před minutkou nebo tak nějak a protože všichni ostatní profesoři na něj spíše zírali než, aby se strhli k nějaké konverzaci, tak neměl žádný důvod zůstávat déle než je nutné.

Už se zpozdil na oběd a když vstoupil do jídelny, všichni už seděli. Harry se na něj nahoru plaše usmál, než se otočil ke svému jídlu a jeho konverzaci s Dracem.

“Nevím, co máš proti Nevillovi“, argumentoval Harry a lehce se mračil. „On je opravdu milý, víš.“

“Je tlustý“, Draco opáčil. „A hloupý.“

“Vyrostl, Draco, mohl být trochu buclatý, když nám bylo jedenáct, ale už nemá jedenáct a není hloupý! Má nízkou sebedůvěru, to přiznávám, ale jeho kouzlení se skutečně zlepšilo během loňska.“

“Nevšiml jsem si, pořád je daleko pod průměrem“, odpověděl blonďák domýšlivě. „A je naprostá katastrofa, když přijde k lektvarům. A vážně, jaký to je Nebelvír, když se bojí Seva?“

“Čeho se bojíš, Draco?“ změnil Harry téma, přičemž zvedal obočí. „Nemusíš mi to říkat, ale vážně by si neměl soudit člověka, pokud nevíš, co motivuje jeho obavy. Věř mi, Neville má dobrý důvod, že se bojí někoho jako je Severus. Ale narozdíl od tebe, čelí svým obavám každý den a přesto každé ráno vstává – je lepší Nebelvír než kdokoli jiný, to vím.“

“Fajn, ale stále ho neznám a rozhodně se ho nebudu ptát, jestli bude mým klukem“, utvrzoval ho Draco.

“To nemusíš“, okamžitě souhlasil Harry a Draco si uvolněně vydechl, jak se ukázalo předčasně, „zeptám se ho za tebe!“

“Neopovažuj se to udělat, Harry“, zavrčel. „Můžu sám pozvat kohokoli na rande!“

“Ale zrovna jsi řekl, že bys nemohl, Draco“, Harry se nevinně usmál.

“Je opravdu nefér, že jsi už oženěný jinak bych ti přinejmenším také mohl nějaké zařídit“, bručel blonďatý Zmijozel a napichoval své brambory.

“Jen tak ze zvědavosti, s kým by si mě pokusil dát dohromady?“ zeptal se Harry se zaujetím.

“No, nejprve bych musel vědět, zda se ti líbí holky nebo kluci.“

Harry bezmocně pokrčil rameny: „Jak to mám vědět? Mám za to, že mi nevadí ani ten, ani ona, jestliže je miluji.“

“Už jsi se do někoho zakoukal?“ dotazoval se Draco nedůvěřivě.

“Líbila se mi Cho Changová od třetího ročníku, ale docela si vyplakávala oči po Cedrikově smrti, ne že bych ji obviňoval, ale raději bych, když někdo, koho líbám, alespoň myslí na něco veselého, i když nemyslí na mě“, přiznal se Harry. „Pak od té doby? Nikdo. Takže s kým bys mě dal dohromady, čistě hypoteticky, samozřejmě?“

“Se mnou“, odpověděl blonďák vážně bez zaváhaní, ale Harry se mu smál: „Ó, buď vážný, jo? Můžeš se přiznat, že neznáš nikoho, kdo by chtěl jít se mnou na rande, to je v pořádku.“

“Proč by někdo nechtěl jít s tebou na rande?“ zeptal se Draco, zaujatější více Nebelvírem než sebou.

“Prosím tě, myslíš si, že někoho obalamutíš?“ řekl malý chlapec. „Na mně nic není, co by někoho dohnalo k tomu, aby chtěl mít se mnou rande; jsem ošklivý; sotva vypadám na třináct; pravděpodobně jsem selhal ve všech mých NKÚ; vystavuji nebezpečí všechny lidi blízko mě; jde po mně vraždící maniak – promiň, Tome – nejsem čistokrevný, ne že by mi to vadilo a pokud můžeš věřit Trelawneyový, tak zemřu strašlivou a náhlou smrtí.“

“A to říkáš, že Longbottom má nízké sebevědomí?!“ reptal blonďák. „Nesouhlasím se všemi body, kromě snad tě věci o čistokrevnosti a trochu o vraždícím maniakovi, ale to nejsou žádné důvody, nemít s tebou rande, Harry! Zeptal bych se tě hned, jestli budeš mým klukem, pokud by to nebylo podepsání mého rozsudku smrti!“

“Vážně?“ zeptal se Harry nadějně, přičemž ignoroval zavrčení od svého manžela.

“Vážně!“ odpověděl Draco s důrazem. „Nebo si myslíš, že bych jen tak někoho nechal, aby mě dal dohromady s Longbottomem ze všech lidí?“

Harry na tohle vybuchl smíchy, lapal po vzduchu a začínal nanovo pokaždé, když se podíval do Dracova povýšeného obličeje; nakonec schoval svůj obličej do rukou. Zmijozelové ho zmateně pozorovali.

“Ví někdo, co je tak zábavného?“ dotazoval se Voldemort ke svým Smrtijedům, ale oni neměli žádnou jinou reakci, než zakroucení svými hlavami.

“Kvůli čemu se směješ, Harry“, opakoval tentokrát otázku pro svého manžela.

“Vážně si myslíš, že bych tě dal dohromady s Nevillem?“ řekl zelenooký kouzelník, stále se chechtal. „Je na holky a on a Lenka jsou spolu teď pět měsíců.“

“A tomu ses tak pořád smál?“ požadoval Draco nevěřícně.

“Ne, ale když jsem o nich přemýšlel, myslel jsem na Lenku a pak jsem si představil jak vy dva konverzujete...“, Harry se zase smál a Luciusovým obličejem přešel výraz poznání.

“O čem si povídali?“ starší blonďák zvedl obočí.

“Rozhodně ne o té stejné věci“, Harry se na něj culil a Lucius mu vrátil tento výraz: „Vskutku. Takže, kdo si myslíš, že by mohl být Dracovým klukem?“

“Promiňte, mohli byste přestat mluvit o mém milostném životě?“ požádal Draco roztrpčeně, ale Harry ho prostě ignoroval: „Tohle, můj drahý Luciusi, je na mně, abych se to dozvěděl a vy oba to zjistíte, když už bude příliš pozdě s tím něco udělat!“

Lucius se na něj na oko zlobně díval: „Drzý spratku!“

“Fouňo!“

“Šotku!“

“Přisluhovači!“ řekl Harry vítězně a vyplázl svůj jazyk.

“Jak velmi vyspělé!“ škádlil starší blonďák. „Ne že by sis to zasloužil, ale tvá sova je u okna!“

Harry natahoval krk s cílem si to ověřit, jestli tam Hedvika skutečně je a jakmile viděl bíle opeřeného ptáka skutečně se vznášet venku, vyskočil, aby ji pustil dovnitř. Hedvika vděčně houkala a hřadovala na Harryho rameni, přičemž vystrkovala čistě bílou obálku. Harry okamžitě věděl, že dopis je od Nevilla, protože Lenčiny dopisy nebyly nikdy hladce bílé, ale ozdobeny třpytivými ozdobami nebo náčrtky toho, co prý vidí a dopisy od Siriuse a Remuse byly vždy doručeny Remusovou sovou pálenou.

Ahoj Harry,

Jak se máš?

Mohl si jasně představit Nevillův udýchaný, trochu pisklavý hlas, když mluvil o jedné z jeho nových rostlin a rodinné večeři, kde se jeho strýc Archi překotil se židlí a zlomil si nos. Samozřejmě, že mohl být opraven bez problémů, ale jeho babička byla rozmrzelá kvůli krvi na koberci. Jenže něco bylo špatně, usoudil Harry, když si přečetl první tři věty, bylo to skoro, jako kdyby starší chlapec jen chodil okolo horké kaše.

Včera jsem navštívil mé rodiče s babičkou. Mamka promluvila! Dala mi opět obal od žvýkačky, ale tentokrát řekla “Pro Lily“, dokázal bys tomu uvěřit? Vzal jsem ho a řekl jsem, že ho dám ‘Lily‘ a ona přikývla a zase usnula. Ptal jsem se jedné z léčitelek a řekla, že to je dobré znamení a že se nakonec může zotavit. Babička řekla, že má mamka a tvá mamka byli dříve dobrými přítelkyněmi, no, všechno toto se stalo, takže si myslím, že obal je pro tvou mamku. Nemusíš ho mít u sebe, samozřejmě, jen jsem si myslel, že bych ho dal tobě. Pořád tomu nemůžu uvěřit! Možná by si je mohl někdy se mnou navštívit? Musím teď jít, promiň, doufám, že jsi v pořádku. A řekneš mi, jestli nebudeš, rozumíš?

Ahoj Neville

“Harry, stalo se něco?“ zeptal se Tom a vytrhl ho tím z jeho myšlenek.

“He? Ne, Nevillově mamince se udělalo lépe“, roztržitě mumlal; svraštěné čelo kazilo jeho tvář. „Jen mám z toho všeho špatný pocit. Neví teď někdo, kdy měla moje matka narozeniny?“

“Ona nikdy své narozeniny ve škole neslavila, jestli to pomůže“, nabídl Severus, když nikdo jiný neodpověděl.

Třebaže byl stále na svého studenta naštvaný. Harry ho zase odbyl. Chtěl si promluvit o Harryho docela zřejmých problémech, poslal Draca napřed, zabezpečil své pokoje, aby nikdo nemohl být s to je odposlouchávat a Harry ho odbyl, říkal, že je v pohodě, že to má pod kontrolou a že nepotřebuje žádnou pomoc. Ani, když na něj vytasil toho zatraceného kmotra, nereagoval, jen opakoval svou mantru a nic, co udělal nebo řekl, nepřineslo jinou reakci. Harry se před ním zcela zablokoval. Bylo zjevné, že nechtěl žádnou pomoc – Hloupí, tvrdohlaví Nebelvíři!

“Ne tak docela, ale stejně díky“, Harry si povzdechl; složil dopis a strčil ho zpátky do obálky, opatrně, aby se neprotrhla obálka. „Takže, co chceš dělat dnes odpoledne, Tome?“

“To je překvapení“, culil se dolů na svého manžela. „Co kdybychom odešli za půl hodiny? Ještě si potřebuji dojít pro nějaké věci a ty můžeš odpovědět na svůj dopis.“

Harry poslušně přikývl, než se omluvil od stolu a šel do knihovny, kde měl své psací náčiní.

 

« 20. kapitola « » 22. kapitola »


02.06.2009 06:50:07
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one