Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

Věnováno všem, kteří tuto povídku mají rádi.

Alcea

23. ÚTOK

Druhý den ráno, zatímco spal, se Voldemort osprchoval, vzal si Životabudič a tentokrát Harryho doopravdy probudil, když ho políbil na čelo a zašeptal: „Dobré ráno, zlatíčko.“

Harry na něj sekundu zíral s rozšířenýma očima, než trochu nedůstojně vypískl a odtáhl se, čímž zvětšil vzdálenost mezi jejich obličeji.

“Promiň“, zčervenal, když si uvědomil, co udělal. „Vylekal si mě. Dobré ráno, Tome.“  

Voldemort se lehce usmál, aby zamaskoval svou vlastní nejistotu, že ho Harry přistihl při jeho ranním rituálu, ale také proto, že Harry vypadal zase tak roztomile: „Už se cítíš lépe, Harry?“

“Ano, jsem v pohodě“, ujistil ho Harry a snažil se vstát, ale musel si sednou zpět, jakmile jím prošla vlna nevolnosti. 

“Zpátky do postele s tebou“, přikázal přísně Tom, když také viděl, že se Harryho ruce opět roztřásly. „Jsi očividně nemocný, takže zůstaneš v posteli. Přikážu jednomu z domácích skřítků, aby ti přinesl polévku.“

“Ale, Tome“, kňoural Harry a prosebně protestoval, zatímco ho začal znovu tahat za rukáv. „Nechci tady zůstat celý den. Je tu nuda! A Sirius, Remus, Damián a Tanea dnes mají přijít, řekl si jim, že můžou přijít, neříkej jim, aby se teď zase vrátili.“

“Jsem si jistý, že tvoji přátele se můžou zaneprázdnit sami, dokud se skutečně nebudeš cítit lépe“, argumentoval zpět. „A měl bys stejně spát, takže se tak nebudeš nudit.“   

“Prosím, Tome“, obhajoval se Harry. „Říkal si, že bych ti měl říct, pokud nebudu chtít něco dělat a já nechci ležet tady celý den. Prosím, nech mě jít dolů se nasnídat, prosím? Přece neumřu, když se nasnídám!“

 “Dobře, učiním návrh: odnesu tě dolů na snídani a můžeš pozdravit své hosty a pokud, a jen pokud, se budeš cítit v pořádku a něco sníš, můžeš čas strávit s nimi. Souhlasíš?“ navrhl hlasem, který dával najevo, že nepřipouští žádné námitky.

“Dobře“, přikývl Harry a skočil zpět do deky.

Ale, když chtěl vstát, Tom mu dal na srozuměnou, že by měl zůstat sedět a zmizel do koupelny. Po návratu držel svůj vlastní župan v rukách, protože Harry vlastní neměl a předal ho Harrymu, který si ho oblékl přes své pyžamo. Tom pak popošel, aby ho pečlivě zahalil do jeho Nebelvírské deky a nakonec ho zvedl do náruče.   

“Můžu se tě na něco zeptat?“ dotazoval se zelenooký kouzelník nesměle. „Proč tohle všechno děláš? Proč jsi tak milý?“

“Copak nemůžu být milý?“ zvedl uštěpačně obočí a přesunul své břímě na levou nohu, aby otevřel dveře. 

“Samozřejmě, že můžeš a opravdu se mi líbí tato tvá stránka, ale zajímalo by mě, jestli nemáš nějaký skrytý motiv“, zamumlal Harry a hlavu schoval do ohbí jeho krku.

“Věřil bys mi, pokud bych ti řekl, že žádný nemám?“ Tom se vydal dál a celou dobu se s obtížemi snažil ignorovat malé závany dechu na své kůži. 

 „Pravděpodobně ne“, připustil Harry a nepromluvil po zbytek cesty.

Přirozeně, že obdrželi několik zvláštních pohledů a uculení od Luciuse, jakmile vstoupili do jídelny, kterou Tom umlčel svým vlastním pronikavým pohledem, když se posadil do židle s Harrym na svém klíně.

“Dobré ráno, Můj pane“, pozdravil Lucius. „Mám právo se domnívat, že vzrostla vaše náklonnost k mladému panu Potterovi přes noc a nemůžete se patrně oddělit?“

“Zábavné, Luciusi, skutečně“, odsekl Temný pán sarkasticky. „Harry, slíbil jsi, že něco sníš.“

Harry nedal najevo, že by ho slyšel, což bylo jak Tom zjistil, když se podíval do Harryho tváře, prostě tím, že opět usnul.

“Proč jste ho nenechal spát, když byl tak unavený?“ zeptal se Rudolfus trochu víc útočněji, než bylo jeho zvykem, protože se obával toho, co mohl Temný pán udělat jeho příteli.

“Protože protestoval a varuji tě, abys okamžitě přestal s nepřátelstvím, které je dost neodůvodněné, mimochodem, proto Harryho únava není moje vina“, obořil se Tom zpátky a probudil tak Harryho pronikavým tónem.

Ten roztomile zívl, protřel si oči a protáhl se jako kočka: „Dobré, všem. Rudolfusi, mohl bys mi podat můj talíř? A opravdu by jsi se mohl přestat tak zlostně dívat, nesluší ti to.“

“Jsi v pořádku Harry?“ zeptal se Rabastan starostlivě. „Vypadáš trochu pobledle...“

“Samozřejmě, že jsem“, ušklíbnul se Harry, natáhl se pro talíř a začal okusovat rohlík s medem. „Tom jen přehání.“

“Nepřeháněl jsem, téměř si ráno omdlel“, přel se Tom a natáhl se pro svůj obvyklý sýrový sendvič. „Po snídani si vezmeš Životabudič.“

“Skoro jako klíčové slovo a já určitě nebudu pít jeden z těch strašných lektvarů, nenávidím kouř ucházející z mých uší, pěkně děkuji. Mimo to jsem absolutně teď v pohodě“, opětoval Harry, než se vyhýbal Tomovýmu sýrovému sendviči a vypadal na to, že je připravený zvracet. Pokud to nedáš pryč, budu zvracet. Strašně to smrdí, jak můžeš jíst něco takového?“

“Jím sýrový sendvič každé ráno, nikdy sis předtím nestěžoval“, řekl, ale položil sendvič zpět na talíř. „Co je s tebou?“

“Nic mi není pokud nesníš tu věc“, odpověděl Harry rozhořčeně a mimoto odstrčil talíř. „Sněz místo toho jablko, to je pravděpodobně zdravější.“

“Nechci jíst jablko, Harry“, obořil se mrzutě Tom. „Chci sníst svůj sýrový sendvič.“

“Pochybuji o tom, že by ti trocha změny ublížila, Tome“, uklidňoval ho Harry. „Tady, můžeš mít můj rohlík se žervé, to je také sýr, ale nemá tak odporný zápach.“

“Pro mě za mě!“

“Děkuji, Tome“, zelenooký chlapec ho hravě políbil na jeho tvář. „Dobby?“ malé stvoření se okamžitě objevilo. „Dobré ráno, Dobby, můžeš odstranit ten talíř se sýrovým sendvičem? Děkuji ti.“

“Samozřejmě, pane Harry“, Dobby rázně přikývl, zatímco nechal zmizet talíř. „Smí Dobby mluvit s panem Harrym o Winky?“

“Samozřejmě, něco se s ní stalo, je nemocná, nepotřebuje něco?“ starostlivě se ptal Harry.

“Ona začala znovu pít, pane Harry. Dobbymu je to líto. Snažil se jí v tom zabránit, ale Winky by neposlechla ubohého Dobbyho“, začal a tahal si své dlouhé uši. „Špatný Dobby!“

“Přestaň Dobby!“ přikázal Harry přísně a uchopil jeho prsty. „Teď, mohl bys být laskavý a poslat pro Winky nebo je už opilá? Neměl bych raději jít za ní?“

“Ne, pane Harry, nemusíte chodit do kuchyně, Dobby pošle Winky sem.“

S lupnutím zmizel a o pár okamžiků později se místo něj objevila lehce se potácející Winky, s lesknoucíma a zakalenýma očima a s ještě napůl prázdnou lahví máslového ležáku v jejích rukách.

“Och, Winky, co to je, proč jsi začala znovu pít?“ Harry se sesunul z manžela a poklekl vedle skřítky, s dekou obmotanou kolem svého štíhlého těla.

“Špatní Kouzelníci... Winky slouží špatným kouzelníkům“, skřítka fňukala a škytala téměř zároveň. „Pán Skrk by byl zahanben. Winky je skřítka v nemilosti! Chudák Pán, chudák Pán, co jen dělá bez své Winky? Jaká je to Winky ostuda pro její rodinu! Všude špatní kouzelníci! Pán Skrk neprávem uvolnil Winky, zaslouží si být potrestána, zlá Winky. Špatní kouzelníci. Zlí kouzelníci...“

“Winky, uklidni se prosím“, snažil se jí Harry utěšit. „Nejsou úplně špatní, Winky“. Winky pronikavě bědovala “Špatní kouzelníci“ a tím ho přehlušovala. „Dobrá, možná jsou špatní, ale ty nejsi v jejich službách, že, Winky? Ty a Dobby jste v mých službách a ty v nich nechceš být?“

“Harry Potter je také špatný!“ skřítka zuřivě křičela a Harry lehce od ní couvl. „Pán Skrk to tak říkal. Harry Potter mluvil s Ludo Pytlounem, Ludo Pytloun je špatný kouzelník! Jaká hanba pro rodinu, jeho rodiče byli dobří kouzelníci! Mohli by se stydět za Harryho Pottera!“

“Tak, proč chceš pro mě pracovat, Winky?“ ptal se Harry, stěží ukrýval zarmoucení a cítil vztek.

“Winky nechtěla tady pracovat, ale Dobby řekl, že bychom pečovali o nejlepšího kouzelníka tak si Winky myslela, že půjde zpět k Panu Skrkovi“, kvičela Winky. „Dobby lhal! Winky nechce tady zůstat... Špatní kouzelníci...“

“Nemusíš, Winky“, souhlasil okamžitě Harry. „Můžeš svobodně odejít, kdykoliv poprosíš.“

“Winky by měla tady zůstat. Domácí skřítek bez zaměstnání je dokonce větší hanba, ó ubohá Winky!“

“Dobře, něco navrhnu: zajistím ti nové zaměstnání u někoho, kdo zcela obdivoval Barty Skrka seniora a výměnou za to přestaneš s pitím. Nemusíš pracovat, jestli se ti to tak moc nelíbí, ale nebudeš nutit ostatní domácí skřítky, platí?“ Harry si povzdechl, přičemž si přitáhl deku pevněji kolem sebe.

“Kdo je ten nový Pán“, zeptala se Winky podezíravě, ale aspoň zase v normální hlasitosti.

“Percy Weasly, ale nejspíše ho znáš jako Weatherby“, informoval jí Harry a její tvářička se rozjasnila. „Byl asistentem tvého Pána.“

“Winky ho zná, on je dobrý kouzelník“, vyslovila skřítka. „Winky chce být jeho domácím skřítkem. Ona půjde zase dolů do kuchyně, aby pomohla ostatním domácím skřítkům.“

“Díky Merline za malé projevení přízně“, povzdechl si Harry a opřel si hlavu do rukou na chvíli tak, že to vypadalo, jakoby se velmi hluboce uklonil.

„Nejsi rozzlobený na toho domácího skřítka? Urazilo tě to po tom všem a ty si mě zaklel za daleko méně“, ptal se Draco dotěrně, hlasem, který jasně říkal, jak nefér s ním mělo být zacházeno po celý jeho život. 

“Je to stěží Winkyina chyba, že řekla, co pan Skrk do ní vtloukal a pravděpodobně její matka a její prababička po celá léta“, kontroval Harry. „A ty jsi byl protivný malý spratek.“

“Takže už nejsem ‘protivný malý spratek‘“, ptal se Draco nevinně.

“Zlepšuje se to – s mým dobrým vlivem“, odpověděl Nebelvír sladce. „Jsem si jistý, že za pár let vymeteš kout.“

“Jak kout?“ ptal se Draco zmateně a Harry protočil oči: „Upřímně, je to opravdu obtížné mít slušnou konverzaci s vámi čistokrevnými, když polovinu času mi nerozumíte a druhou polovinu nemám představu o čem mluvíte. Proč jste nedělali Mudlovská studia?“ 

“Mohl bys možná vstát z podlahy kvůli vaši malé diskuzi, Harry? Nastydneš a opravdu si nic nesnědl, přece“, zasáhnul Tom, spokojený, když se Harry opět na něm uvelebil.

“Víš, jestli by ta věc s Temným pánem nevyšla, mohl by ses vždycky stát zdravotní sestrou“, zamumlal Harry ospale: „Měl by pro mě někdo brk a kousek papíru?“

Zatímco Draco uvedl všechny důvody, proč nemůže být obtěžovaný přijmutím tohoto kursu (jeho hlavní argument byl, že by to bylo daleko pod jeho úroveň, což samozřejmě nevyslovil tak otevřeně), Harry sesmolil krátký dopis pro rozhozeného Weasleyho, který ho požádal, aby se s ním setkal, jakmile to bude možné.

Stejně jako Tom se snažil přesvědčit Harryho, aby jedl o něco víc (v závislosti na tom, kdo vás požádal, byl v této činnosti tedy úspěšnější), když se v tom dvoukřídlé dveře s prásknutím otevřely a jeden více, než nadšený Sirius Black jimi prošel (spíše vběhl), následován třemi vlkodlaky, jeden otáčel oči na svého skotačivého přítele, jeden se ostražitě rozhlížel a jeden mladý se sám částečně schovával za zády druhého vlkodlaka a částečně za vydáním ‘Bradavice – Dějiny‘. Mohli jste rozeznat Remuse, Damiána a Taneu, kteří přišli po boku Blackova dědice, který byl zatím přeměněn ve své zvěromágské podobě a začal se kočkovat s Harrym také v jeho zvěromágské podobě. Pohybovali se tak rychle, že se jejich černá srst smíchala navzájem a to vypadalo docela zle, ale pro cvičené oko to bylo jasné, že oba, pes a panter si dávali velký pozor, aby si vzájemně neublížili.   

“Mohli byste se vy dva pro jednou chovat jako kouzelníci?“ požádal nejstarší vlkodlak rozmrzele a sedl si na Rudolfusovo místo, který už dosnídal. „Dobré ráno, mimochodem.“  

“Kotě, myslím, že by bylo lepší udělat to, co řekl“, Sirius se přeměnil zpět a malý panter stále visel na jeho zádech, lízal škádlivě jeho ucho a krk. „Je to jednou za měsíc...“

“...a to je úplněk taky“, přidal se Harry; také opět v lidské podobě. „Taneo, Damiáne, to je skvělé, že vás vidím, proč se neposadíte?“ ukázal na prázdná místa Averyho a Notta.

Černovlasý muž vklouzl do židle mezi Voldemorta a Remuse, Harry si hned obkročmo sedl na jeho nohy: „Dobré ráno, Remi, jsi v pořádku?“

“Samozřejmě, Harry, skutečně se cítím lépe než normálně“, uklidnil ho Remus a přijal polibek na tvář a vzdal se návratu k otázce, neboť Harry by mohl jen změnit téma a vyhnout se sporné otázce, v každém případě. 

“Siri, vypadáš skvěle, ale od kdy nosíš oblek pod hábity?“ zeptal se zelenooký chlapec a upravoval kravatu s modrými a stříbrnými proužky.

“Měl jsem pracovní pohovor v Denním Věštci“, informoval ho Sirius důležitě, ale s ohromným širokým úsměvem, který rozděloval jeho pohlednou tvář. „A teď jsem opět reportér! Začínám v pondělí!“

“Jsem tak na tebe pyšný“, Harry objal svého kmotra a políbil lehce jeho nos. „Našel jsi si už dům?“

“Jo“, pokud to bylo možné, Siriusův široký úsměv se dokonce stal širším. „Pamatuješ si, že jsme chtěli jeden blízko skotských hranic, že? Když Minerva o tom slyšela, ptala se své příbuzné, pokud by nevěděla o něčem vhodném. Ten dům patří staré paní, která se rozhodla žít se svým synem jako za starých časů. Je to dost na samotě, ale to je to, co jsme v každém případě chtěli, a má obrovskou zahradu a část lesa. A není to příliš drahé, ale ne dost levné, tak si nemysli, že to je nesnáz nebo, že využíváme starou paní. Což mi připomíná, že mi musíš dát přístup k mému trezoru, pokud ti to nevadí“, na chvíli prohledával svůj hábit, než z kapsy vytáhl kupku papírů.

“To nemůžeš jen tak podepsat!“ vykřikl Voldemort znepokojeně, jak Harry umístil brk na linku, bez toho, aby si přečetl něco víc než “Podpis vlastníka trezoru“ pod brkem.

“Proč ne? Jsou to Siriusovy peníze“, ptal se Harry zmateně.

“Ani sis to dokonce nepřečetl! Mohou to být právě tak dobře tvé peníze. A proč vůbec Black potřebuje tvé svolení?“ požadoval Tom a vysílal temný pohled na manželova kmotra.

“Protože jsem byl po měsíci prohlášen za mrtvého a proto se má poslední vůle stala účinnou a Harry dostal vše, čím jsem se zavázal“, střelil Sirius přímo zpět, přičemž hladil v kruzích Harryho záda, který si schoval tvář do Siriusova krku. „Netrápím se tím, že jsem to neodvolal.“   

“Kromě toho, jsi trval na tom, že dovolíš to, že zaplatíš všechny mé výdaje, vlastně peníze nepotřebuju“, dodal Harry. „Mám více, než dost v každém případě.“

“Nemůžeš nikdy mít tolik peněz“, uvedl Lucius Malfoy moudře, který dopíjel svou kávu.

“Mám víc peněz než ty, Luciusi“, culil se Harry, čímž způsobil, že blonďák na zlomek sekundy civěl, než se opět vyrovnal a vypadal, jako by to pro něj nebylo nic nového: „Skutečně? No, pak bys měl pro ně najít nějaké lepší užití, než je nechat hnít u Gringottů.“

“Už mám, i když pro některé jsou to zvláštní důvody, jen jich dostávám více každý den, je to vlastně docela rozčilující, postupně jsem rozběhl dost plánů“, řekl Harry zamyšleně a vůbec nijak to neznělo arogantně nebo sarkasticky.    

“Co děláš se svými penězi, pokud se smím zeptat“, zeptal se blonďák.

“Podporuji nemocnice, přispívám organizacím pro téměř všechny jak v Mudlovském tak Kouzelnickém světě, školám, dětským domovům, víte věcem jako tyto. Ale každý den některé čarodějky nebo kouzelníci se rozhodnou, že by měli dělat něco pro nebohého, Potterova chlapce, který ztratil rodiče a místo, aby posílali pohlednice nebo dělali něco méně ponižujícího, tak mi dávají něco ze svých peněz, jako by...“, Harry náhle přestal uprostřed tirády a setřel si zlostně slzu, která se objevila v jeho oku a trochu zčervenal. „Promiňte“, zamumlal, zatímco podepsal formulář a opřel se znovu o svého kmotra. „Jsi nadšená z toho, že půjdeš do Bradavic, Taneo?“  

Plavovlasá dívka ostýchavě přikývla: „Ano, četla jsem o nich už tolik a moji rodiče mi vyprávěli o svých školních časech v Bradavicích. Jen doufám, že ostatní studenti mě budou mít rádi...“

“Neměla by sis s tím dělat starosti, přece jenom, škola je jen z půlky tak zajímavá, jestli nemáš trest, že jo, Harry?“ ptal se Draco chytře. „Zajímalo by mě, co bych měl dělat letos, i když hádám, že Lasička na chvilku postačí...“

“Jsem si jistý, že najdeš někoho vhodného“, souhlasil Harry a opět zíval. „Tome, potřebujeme na dnes dvě místnosti, myslíš, že bychom mohli použít tréninkovou místnost dole ve sklepě a rozdělili ji na dvě?“  

“Proč potřebujete dvě místnosti, Harry?“ opáčil Tom. „A ano, můžete mít tuto místnost, později vám pomohu s rozdělením.“ 

“Protože nevíme, jestli lektvar, který Lupin požil, byl účinný“, vysvětloval Severus, „Budu potřebovat vzorek krve od tebe a tvého vlkodlačího přítele támhle“, pokynul k Damiánovi. „Tak jestli bys mohl?“

“Ne u snídaně, Severusi“, přikázal Harry přísně. „Jděte ven a já bych opravdu ocenil, pokud by nikdo z nich poté netrpěl anémií.“

“Pokusím se udržet mé upírské tendence na uzdě“, zavrčel Mistr lektvarů a hnal se z jídelny, následovaný dvěma vlkodlaky.

“Můj pane, pokud mě už nepotřebujete, můj syn a já se vrátíme dnes na panství na setkání s Narcisou“, promluvil Lucius a Voldemort velkoryse přikývl.

“Pozdravíš ji za mě?“ žádal Harry prosebně.

“Samozřejmě“, ujistil ho Draco a následoval svého otce, poté když objal Harryho.

Zelenooký chlapec vypadal hluboce zamyšlen a byl překvapen, když se Remus, Severus a Damián opět vrátili: „Tome, snědl jsem všechno z mého talíře a jsem v pohodě, smím tady dole zůstat, prosím?“

“Dal jsi půlku z toho pryč, Harry, huboval Temný pán, ale ne s opravdovou ráznosti za tím. „Ale smíš zůstat v jedné z pracoven, protože nechci, aby tvá smečka Nebelvíru a vlkodlaků dusala našimi pokoji, přesto chci, aby sis zdřímnul, vypadáš vyčerpaně, rozumíš?“  

“Pane, ano, pane“, zasalutoval mu Harry, kterému Temný pán odpověděl pouze zamračením, když odešel Harry a jeho hosté, osaměl, nicméně jeden koutek z jeho rtů se stočil do malého úsměvu. 

Harry vedl všechny do své oblíbené pracovny. Nacházela se blízko vstupní síně a byla jedna z menších místností. Jedna strana měla dvě obrovská arkýřová okna, která směřovala do zahrady a jedno menší uprostřed, které kupodivu dávalo výhled na jezero, které lemovalo hrad na západní straně. Na protější stěně byla ukrytá jedna velká police na knihy, která držela svazky z přeměňování, kouzlení a herbologické knihy a protože Harry si tento pokoj založil, tak tu měl i své školní knihy z prvních pěti let, dále Šimonovy poznámky a pár dalších knih, které měl vypůjčené z hlavní knihovny. Černá plyšová křesla a dvoukřesla byla rozptýlená po celém pokoji a koberec byl ze stejného hebkého materiálu, takže jste mohli na něj snadno usednout. V této pracovně nebyly žádné obrazy – jeden z důvodů, proč si ji Harry vybral, aby když v ní měl tolikrát sedávat, že v ní skutečně mohl nerušeně pobývat.    

Tanea, třebaže fascinována uloženými knihami, byla příliš vyčerpaná, aby udělala něco víc, než se schoulit do nejbližšího křesla u police na knihy a snila o všech knihách v ní. Damián usnul brzy nato a Remus a Harry dřímali stejně tak, s použitím Siriuse jako polštáře, přičemž ho zanechali zcela otráveného. Nikdy by to nepřiznal, ale docela si ulevil, když se ozvalo zaklepání na dveře o hodinu a půl později a do pokoje vstoupil Voldemort, zdánlivě nespokojený, že vkročil do něčeho podobnému noclehárně.      

Ale samozřejmě Zvěromág nevěděl, že Voldemort postával přede dveřmi a zvažoval, jestli by měl klepat nebo ne více, než pět minut a že konečně objevil svého manžela tady po důkladném hledání v knihovně, Severusově pokoji, tréninkové místnosti a dvou jiných pracovnách. Samozřejmě, že teď postával tady, bylo pochopitelné, že Harry mohl přijít sem. Bylo to jeho útočiště.

To bylo důvodem, proč zaklepal, jeho nynějším záměrem je, aby ho Harry miloval čistě z celé své duše, i když jeho hrdost a jeho postavení jako Temného pána mu nedovolala čekat na odpověď před vstoupením dovnitř; dosud jeho velké plány byly jasné nebo aspoň v to doufal. Neočekával, že všichni usnuli, ale zamaskoval své překvapení dost dobře a sedl si do křesla vedle hromady lidských těl, která se sestávala z jeho manžela, manželova kmotra a kmotrova osobního vlkodlaka. Proč si vybrali ležení raději na podlaze, než sezení v křeslech, by mohl každý jen hádat, že to určitě nevypadá velmi pohodlně. Black seděl, jak bylo zmíněno dříve, na podlaze s překříženými lýtky, opřený o okenní parapet. Téměř zcela v Blackově klíně spal jeho Harry, stočený tak jak bylo jeho zvykem. Vlkodlakova hlava spočívala na Blackově spodní noze a blízko Harryho břicha, který měl jednu ruku zapletenou v jeho pískově hnědých vlasech.

“Blacku“, vzal ho na vědomí. „Tak tě přece jen zmohli.“  

“To nebylo příliš těžké, i když mám neurčité podezření, že Harry jen na to čekal, aby se vyhnul otázkám“, odpověděl Sirius stejně beze zloby; Tom přišel s nečekaným: „Nevěděl bys, co se mohlo stát, proč je Harry tak unavený, že ne?“

“Ne, skutečně to nevím“, Voldemort neopomněl malé zavrčení, které doprovázel otázkou: „On spal celou noc, ale měl horečku a já jsem ho nemohl přesvědčit, aby se o tom poradil s léčitelem. Bez obav to mohl zkusit!“

Sirius se lehce usmíval: „Pochybuji, že by šel Harry někdy k léčiteli dobrovolně.“

“Přesně tak“, zamumlal Harry a mžoural jedním otevřeným okem. „A teď přestaňte o mně mluvit! Místo toho dělejte něco užitečného!“

“Ukážu vám tréninkovou místnost a pak můžeme začít s tím rozdělením“, nabídl Tom a vstal. „Nejsem přikloněný myšlence, že se tři vlkodlaci budou procházet hradem.“

“Nejsem si jistý, že bych je měl opustit...“, začal starší Zvěromág, ale Harry ho přerušil, zatímco se přesunul z jeho klína: „Postarám se o ně, nedělej si starosti.“

“Já se o ně postarám, Harry“, dodal Remus a přitáhl si malého teenagera do pevného náručí. „Budeme v pohodě. Běž.“

Tom nevěděl, jestli tito tři měli absolutně demokratický vztah nebo jestli Black byl přesvědčen jejich argumenty, ale věděl, že se mu nelíbí, když Harry leží v náručí jiného muže. Rychle opustil pokoj a prásknutím zavřel dveře, jakmile ho Blackův dědic následoval a vytáhl svou hůlku, aby zabezpečil dveře.   

“Nemůžeš věřit svým Smrtijedům?“ ptal se Black uštěpačně, náhodně si upravoval svůj hábit.

“Nemůžu věřit tvé sestřenici, Blacku“, odsekl, konečně spokojený se svým kouzlením. „A protože jí tvůj kmotřenec poslal do hradních žalářů nebo kamsi také stejně nepříjemného místa, pochybuji o tom, že se její city moc změnily.“

“Á, ano, vzpomínám si, že Harry vyprávěl Remusovi a mně o tom incidentu“, nemohl si pomoct, ale dobíral si ho vlkodlakovým jménem, které Black naneštěstí musel zmínit.

“Jsi žárlivý, Voldemorte?“ mohl zřetelně cítit, že druhý muž potlačoval smích. „Na Remuse?“

“Ty ne?“ dobíral si ho zpět. „Tvůj vlk je zřejmě naprosto šťastný s Harrym v jeho náručí místo tebe, Blacku. Způsob, kterým se vy tři chováte, je, jako byste byli kurevská trojka!“

“No, nejsme“, Black se opovážil na něj usmát – nikdo se na něj neusmíval! Dobře Lucius se na něj culil, což nebylo o moc lepší a také mnohokrát od nedávna, ale k tomu nebylo, co podotknout. „Harry je můj kmotřenec a miluji ho každým kouskem tak jako Remus, ale ne nějakým romantickým způsobem. On je naše mládě. Jsem Remusův partner, on mě bude vždycky milovat. Není nic, na co bys žárlil.“    

A Harry tě s největší pravděpodobností nikdy milovat nebude, dodal jeho vnitřní hlas zlomyslně, tedy, protože ty si ho nikdy neměl, nemůžeš ho ztratit, neboj se. Třel si svůj spánek v pokusu odstranit tyto myšlenky z hlavy.

“Hádám, že šance nejsou velmi vysoké, aby si mi poskytl rozhovor, že?“ žvanil dál Black, zatímco si razili svou cestu do sklepa.

Máš na mysli to, že si dáme schůzku, posadíme se do nějaké nenápadné kavárny a pak mě začneš otravovat otázkami, jen aby si napsal nějaký zfalšovaný článek o mně a mých plánech?“ ptal se zpět. „Skutečně, máš pravdu, šance jsou mizivé až neexistující. Nicméně se mě smíš ptát na otázky teď, zatímco budeme pracovat a jestli se ti začne dařit mi jít na nervy a přehlídneš přesná varovná znamení, najdu způsob jak obejít smlouvu a začaruji tě pro mé pobavení“, samozřejmě, neměl v úmyslu dostát této výhružky, protože by ho Harry mohl poslat k čertu za to, co by udělal, ale pochopil, že by to mohlo stejně účinkovat.     

“Zní to skoro opravdově“, souhlasil Sirius, poté, co o tom přemýšlel. „Ačkoliv se domnívám, že Harry by nebyl potěšený, kdyby si mě začaroval.“ 

Zatraceně, jeho domněnka je ta tam: „To může být pravda, ale pochybuji, že se zajímám o to, co těší Harryho“, vrátil mu.

“Omluv mě, když s tím nesouhlasím“, usmíval se znovu Sirius. „Kolik máš příznivců?“

“Sotva ti dám takovou informaci“, Voldemort rozhodně nebyl v dobré náladě.

“Je deset Smrtijedů ve vnitřním kruhu, správně?“ pokračoval Sirius, tak jako by dostal odpověď. „To není tolik, pokud vezmeš v úvahu, že si chtěl vést válku proti celému Kouzelnickému světu.“

“Není to množstvím mých následovníků, kteří pro mě zvítězí, Blacku“, vrčel zpět. „Kdyby byli všichni jako Červíček, mohl bych mu nejspíše právě teď dělat společnost“, doufal, že vyvede z míry Harryho kmotra, ale byl velice zklamaný.

“Takže si ho konečně předal ministerstvu?“

“Samozřejmě, že ano!“

“Jen k potvrzení faktů. Pokud by se ti skutečně podařilo převzít nakonec Kouzelnický svět, co by si změnil? Co ti nejvíc leze na nervy v aktuální situaci?“

Tom si povzdechl: „Nelíbí se mi jakým způsobem má Brumbál svou hůlku v každém koláči. Nelíbí se mi, že Mudlům narozené děti slyší poprvé v jedenácti letech, že mají magické schopnosti, že se musí současně přizpůsobit Kouzelnickému světu, svým nově objeveným schopnostem a své nové škole a že Brumbál je zase první osobou, kterou obdivují. Nelíbí se mi, že je zcela legální nad někým vynést rozsudek na doživotí nebo dokonce smrt bez soudního přelíčení. Nelíbí se mi, že na nehumánní bytosti se dívá spatra, dokonce by nám jejich schopnosti mohli značně pomoct. Nelíbí se mi, že Zmijozelové jsou považování za temné jakmile klobouk vykřikne jejich kolej. Nelíbí se mi, že peníze a vliv stanovují směr politiky, i když nepopírám, že mi to docela hodně pomáhá. Nelíbí se mi, že Kouzelnický svět se spoléhá na dítě, které by je zachránilo spíše, než by bojovali oni sami. Nelíbí se mi, že máme pouze jedny noviny, které nám dávají samé překroucené informace, teprve když to ministerstvo a Brumbál dovolí. Je toho pro tebe dost nebo by si chtěl něco víc, Blacku?“   

“Ó, myslím, že čtenáři nebudou chtít číst víc než půlku stránky o tvých plánech“, odpověděl Sirius. „Překvapivě dost toho, co si řekl, znělo docela rozumně, takže jsem se zajímal, jak si dostal čistokrevnou elitu jako Malfoye nebo zvířata nenávidící jako Macnaira nebo misantropy jako Snapea na svou stranu.“

“Očekáváš ode mě psychoanalýzu chování mých Smrtijedů?“ obořil se zpět. „Většina z nich se narodila do temných rodin, měl bys vědět, jak to chodí, Blacku, a další se prostě rozhodli, že moje motivy jsou lepší, než strany Světla v každém případě, pokud chceš zjistit podrobnosti, bez obav se připrav na jejich nervy“, skoro si úlevně vydechl, když došli k tréninkové místnosti; možná by práce mohla zabránit Blackovi, aby se ptal ještě na otázky; proč by s tím opět souhlasil? Ach, správně, Harry zbožňuje svého kmotra, Harry by ani nemohl uvažovat o náklonnosti k němu, kdyby Black nebyl na jeho straně.   

Předtím tady dole skutečně nebyl, pouze jednou, když vzal Harryho na jednu jejich procházku, ale to nevypadalo příliš zajímavě, i když Harry byl tím nadšený. Ale Harry byl nadšený kouzelnými věcmi stejně, takže toho mnoho neřekl. Zkoumal místnost a zakrátko přestal, jak zpozoroval dvě vysoké postavy bratrů Lestrangeových, kteří zkoušeli nějaké nové pohyby.  

“Můj pane“, Rudolfus si ho konečně všiml a mírně sklonil hlavu. „Je něco, co od nás potřebujete?“

“Harry a jeho vlkodlačí přátelé se rozhodli, že toto je nejlepší místo ke strávení noci, takže jsme to teď přišli rozdělit“, informoval je chladně. „Budete muset najít jiné místo ke trénování“, stále jim neodpustil, že trávili tolik času s Harrym – jeho Harrym!“

“Samozřejmě, Můj pane“, přikývl Rabastan: „Mohli bychom s tím rozdělením pomoci?“

Voldemort zpětně přikývl; možná by jejich přítomnost upoutala Blackovu pozornost: „Blacku, co potřebuje být uděláno?“

“Musíme to rozdělit zřejmě na dvě části“, vysvětlil Sirius a vytáhl svou hůlku. „Damián a Tanea by měli být zcela uchráněni, takže nepotřebujeme dělení na tři místnosti, ale mohl bych doporučit nějaká jednoduchá zajišťovací kouzla v případě, že by mohli pocítit nějaká dobrodružství. Remusova místnost potřebuje silnější kouzla stejně jako musí být bez zápachu. Přepážka uprostřed by měla být asi dva a půl metru vysoká, takže Remus by ji nebyl schopen přejít, ale Harry prosadí svou vůli, protože se bude nepochybně chtít starat poté o všechny a jestli Remusův lektvar zabral, tak to budeme muset také vyzkoušet v přítomnosti člověka...“   

“Cože!“ Tom si začínal opravdu klást otázku, jestli je Nebelvírská schopnost tvoření logických myšlenek – každý ví, že není dobrý nápad znepřátelit si Temného pána, ale možná by to mohlo být ospravedlněné tím, kdybyste byli kmotrem zmíněného manžela Temného pána; zato procházení kolem vlkodlaka v lidské podobě, kdy si nejste jistí, zda ten lektvar působí správně, bylo vražedně nesmyslné. „Říkáš mi, že se hodláte přeměnit, s Lupinem v té samé místnosti?“  

“V podstatě ano, ale jen jeden z nás se přemění, Harry, protože bych mohl Remuse udržet snadněji, pokud by to bylo potřeba a jen pokud by Remus nereagoval negativně na pachy z ostatních místností“, zamračil se Sirius poprvé na Temného pána. „Nikdy si nemysli, že bych nechal někoho ublížit Harrymu!“

Jejich zamračení na sebe chvilku trvalo, než dospěli k tiché dohodě, že začnou měnit místnost, podle Siriusových pokynů. Nakonec byli všichni spokojení (Tom trval hodně na více chránicích kouzlech a kouzlech, která by měla varovat hrad z normálního dění – no, více z normálního, než tří vlkodlaků trávicích noc zde).

“Rudolfusi, Rabastane, mohli byste mě informovat jak se Harrymu daří v jeho tréninku?“ Tom se jich na to mínil zeptat už docela dlouho, ale nikdy se na to nedostalo.     

Oba bratři sdíleli pohled – bylo nepříjemně nesnesitelné, když toto dělali, nemohli  mluvit jako normální lidé? Harry si myslel, že to bylo roztomilé – dříve odpověděl starší bratr: „Probrali jsme všechny základní údery a kopy. Harry je ovládá docela výborně. Podařilo se mu porazit Rabastana v našem posledním souboji. Zvažujeme jeho trénink v boji proti ozbrojenému kouzelníkovi, ale nejsme si jistí, jestli je Harry na to připraven, i když má rozhodně potenciál. Ale někdy se zdá, že všechno zapomněl...“, dva bratři si vyměnili zamračení, ale rozhodli se to proti sobě podrobně rozvést, dokonce když Temný pán zvedl netrpělivě jedno obočí.     

Nestávalo se často, možná jednou nebo dvakrát a pokaždé je Harry potom ujišťoval, že to nic nebylo, hledal vždycky novou omluvu. Ale bylo to nicméně neobvyklé. Jakmile zařídili tréninkovou místnost, pak Rudolfus předvedl na Harrym smrtící chvat a byli si pořádně jistí, že mu stékaly slzy po tváři. Následně ho nebyli schopni nalézt po zbytek dne. Jindy ho stiskli proti stěně a Harry dopadl zcela strnulý, nereagoval na cokoliv, co udělali, ani dokonce jak Rabastan jeho hlavu polil ledovou vodou. V obou případech Harry vehementně popíral, že bylo něco špatně a pak přistoupil k ukrývání a vyhýbal se jim několik dní.       

„Myslíte, že by bylo příhodné pokračovat tréninkem?“ požadoval Tom vědět, poté, co se stalo jasným, že by nemohli bez ptaní zodpovědět jeho otázku a zcela upřímně, měl jiné problémy jako například snažit se zjistit jak Harry mohl nakonec vyhrát a co se přesně včera stalo a proč Harry odmítal vidět léčitele a proč omdlel a zakázal mu náhle jíst všechny sýrové sendviče. 

“Byli bychom rádi, kdyby tomu tak bylo, Můj pane“, odpověděl Rabastan. „Harry má rozhodně talent pro bojová umění.“

“Měli byste na něj zaútočit, když to bude nejméně čekat, pokud ho opravdu chcete připravit na boj“, zazněl Siriusův názor, čímž si vysloužil překvapivé pohledy od druhých mužů. „Co? Harry mi vyprávěl, že mu dáváte dostatek času, aby reagoval na vaše útoky, není to jako skutečný boj, který by v tomto případě mohl být. Jak můžete znát Harryho potenciál, když ani nevíte, jak by reagoval ve skutečné životní situaci?“   

“Jen pro pořádek: chceš od nás, abychom zaútočili na Harryho s cílem zjistit, jestli stále obstojí stejně tak, když to bude nejméně čekat?“ ujasňoval zamračený Rudolfus. 

“Něco takového“, nebylo to přesně to, co myslel, ale jistě by bylo zábavné to sledovat – Zmijozelové by byli šokování jejich životy. „I když byste se měli předtím určitě zeptat na Harryho názor.

“Počkat, takže se teď předpokládá, že ho budeme dopředu varovat?“ ptal se nevěřícně Rabastan. „To by nemělo žádný smysl, Blacku. Buď ho překvapíme nebo ne, srovnej si to v hlavě!“

“Zeptejte se Harryho, jestli by souhlasil a pokud ano, musíte si najít čas, kdy by vás nejméně čekal“, povzdechl si Sirius, jako by to bylo naprosto jasné, což pro něj bylo. „Bylo to právě znamení pro oběd? Skvělé, jsem hladový!“ 

Štíhlý Poberta vyrazil po schodech nahoru a zanechal tři ex-Zmijozely diskutovat o jeho návrhu.

V té samé době, ale ve zcela jiné části hradu, se Harry snažil přesvědčit tři vlkodlaky, aby se k němu připojili na oběd. Nicméně, zatímco Damián a Remus se na něj zdvořile otočili, Tanea se vší houževnatostí na jedenáctiletou dívku předstírala, že stále spí a Harry neměl to srdce ji budit. Nicméně, neodešel a pokračoval: „Ale, Remusi, musíš něco sníst“, kňučel Harry, soustředil své úsilí na alfa vlkodlaka. „Neříkáš mi vždycky, že bych měl jíst víc? Musíš dbát na svou vlastní radu, Remi!“

“Harry, ujišťuji tě, že trocha více spánku bude pro mě lepší, než vydatné jídlo, i když jsem pro to, aby si něco jedl“, zdůvodnil muž s pískově hnědými vlasy. „Teď by si měl jít a říct Siriusovi, proč jsme nepřišli, než si začne lámat hlavu a ohrozí někoho, kdo by mu mohl zkřížit cestu...“

Harry zkřivil obličej při pomyšlení, co by mohl Sirius udělat, jestli by se neukázali a rozhodl se, že Siriusovo bezpečí bylo více v sázce, než vlkodlakovo zdraví a spěchal, aby zabránil tomu, co se mohlo stát.

Dosáhli rozhodnutí. Dobře, on a jeho bratr, Temný pán se držel mimo. Toto bylo jejich rozhodnutí, řekl, že bojová umění jsou jejich oborem. Tak teď skrytí ve stínech, čekali na Harryho, až bude procházet. Necítili, že je to správné. Ale Black to navrhl. Ano, správně, a Black je známý tím, že má vždycky nejlepší plány, když něco navrhne, je to jistě skvělý nápad, zapípal jeho vnitřní hlas ironicky. Ale oni nevěděli přesně jak udělat to, co jim Black řekl, aby udělali... což je samozřejmě o hodně lepší!      

Tam je jejich cíl: Harry, jejich přítel. Jeho tělo se dalo do pohybu, než se skutečně rozhodl, že by měl jít přímo s ním. Byl v Harryho zádech. Jeho tělo se pohnulo tak jak to naplánovali a ve stejné chvíli jak zkroutil malé chlapcovy paže za jeho záda, jeho bratr vyskočil ze svého úkrytu a sevřel Harryho nohy. Křehký Nebelvír vypadal strnule a vystrašeně tak, jak ho oba nikdy neviděli, ale pak se zdálo, že se jeho duch vrátil. Vytáhl své nohy z Rabastanova pevného sevření a tvrdě kopal do jeho hlavy. Nevyrovnanou silou byl Rudolfus odhozen, čímž se tvrdě zády praštil o podlahu jak s ním Harry mrštil tak, že ihned vystrčil svá kolena tak vysoko jak bylo možné, než vyklenul svá záda a kopal Rudolfuse do břicha, aby se uvolnil z jeho držení, který přišel za maskovaným starším bratrem. Rabastan byl malátný z nebezpečných kopanců do jeho hlavy, ale rychle se vzpamatoval a začal bojovat proti Harrymu. Byl docela ohromený, že Harry stále používal techniky, které ho učili, i když se rozhodně hýbal rychleji – o hodně rychleji. Problesklo mu, co Black zmínil dříve, že se Harry vždycky brzdil během jejich tréninku. Ale proč? Musel zpět ke zdi, aby unikl Harryho ranám a kopům, ale jeho bratr se blížil zezadu. Ani náhodou, Harry by je mohl porazit oba...

O deset minut později je Harry tiskl proti dvou zdím. Jeho levá noha se vznášela milimetry od Rudolfusova ohryzku, připravený udeřit při sebemenším podnětu a nechal ho udusit k smrti. Jeho pravá ruka tiskla Rabastana do druhé zdi, který ještě trochu nabíral dech po dvou kopancích do jeho břicha, které obdržel jen pár momentů předtím.    

“Kdo jste?“ zasyčel Harry nebezpečně. „Sejměte své masky!“

Vyhověli bez váhání, ale pomalu, aby nezhoršili dále situaci, tak odhalili své hnědé vlasy, snědou pokožku a identické hnědé oči. 

Harry se zajíknul překvapením, klopýtal zpět a tisknul se o protější zeď: „Proč?“

Oba bratři se ho snažili oslovit, ale Harry se jen dál stáhl do sebe, slzy mu začaly stékat po tváři jak zamumlal jedno poslední slovo, stiskl něco pod svou košilí: „Útočiště.“

 

« 22. kapitola « » 24. kapitola »


03.06.2009 20:58:00
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one