Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Arwenka, Bella, candy, drahokam, Exa, Gleti, Hajmi50, Pegy, Saskya, Tananda, Teressa

Alcea

25. WEASLEYOVI A SOVY

Druhý den ráno projasnily sluneční paprsky a ptáčci trylkovali své ahoj do nového dne, ale bohužel, nikdo z lidí ve sklepení si nevšiml ničeho z toho, protože tam nebylo žádné okno a jakkoli strop napodoboval oblohu, byla stále zamračená, takže nikdo nemohl být oslepen sluncem a stěny byly tak silné, že žádný zvuk z venku nemohl k nim proniknout. Ale mezitím, co Harry stejně moc nespal – upřímně, nemohli jste čekat, že usnete poté, co jste prodřímali skoro celý den – se místo toho těšil z pohodlí dvou těl ovinutých kolem něj; dřímal úplně jen asi do druhé ráno, protože se vzbudil, jakmile se tělo za ním měnilo zpět a Sirius se skoro reflexívně přeměnil do své lidské podoby také, stále tvrdě spící.   

Poté se Harry uvolnil z Remusova objetí – bez ohledu na to, že bezpodmínečně věřil vlkodlakovi, ale cítil se nepohodlně s nahým mužským tělem ovinutým kolem něj, ne že by si myslel, že ženské tělo by mohlo být lepší, ale to se nikdy předtím nestalo a pokud by mělo, jeho cesta to nikdy nemohla být. Každopádně se mu to nelíbilo, tak se prodíral ven z Remusových paží, který cosi zamumlal, než se otočil a náhradou se pevně přitiskl k Siriusovi, který si slastně povzdechl – usmál se nad mírumilovným obrázkem a upravil znovu deku tak, aby je oba zakryl a vyklouznul z místnosti a odebral se do první, kde zakryl nahé podoby Tanei a Damiána, přičemž si dával velký pozor, aby se nepodíval kamkoli jinam než na jejich tváře.

Pak požádal Dobbyho, aby připravil tři pokoje pro vlkodlaky a když se malé stvoření vrátilo a říkal mu vše, co má zařídit, rozzářil se s radostným úsměvem od ucha k uchu, aby nejprve vzbudil Taneu a Damiána, dodal jim jejich oblečení, takže by se mohli obléci a zavedl je do jejich pokojů, kde by měli mít klid a větší pohodlí. 

Pak se vrátil do místnosti, kde zůstal přes noc a našel Siriuse a Remuse, kteří byli již vzhůru, nyní již naštěstí oblečení a něžně se líbali a navzájem si hladili svá těla.

Odkašlal si a lehce zčervenal: „Neruším nějak? Můžu se vrátit později...

“Ne, Harry, jsi vždycky vítán, pojď dál“, usmál se Remus na něj konejšivě. „My jsme jen tak diskutovali, nicméně by jsme mohli jít teď na snídani nebo požádáme Dobbyho, aby něco přinesl seshora.“

“Snídaně bude až za hodinu“, informoval je Harry a posadil se dolů vedle ně. „Jak se cítíš, Remi, je všechno v pořádku?“

“Cítím se skvěle“, odpověděl Remus vesele. „Přeměna mi vůbec neublížila a necítím zvedání žaludku, jak to běžně působilo dřív. Severus se skutečně tentokrát překonal.“  

“No, jsem polichocen“, do místnosti vplul hedvábný hlas Mistra lektvarů, než sám vstoupil. „Myslím, že by bylo zbytečné, ptát se, jestli byl do půlnočního zákusku zahrnut i Black? Ach, nevadí...“, Harry po něm hodil naštvaný pohled. „Potřebuji další vzorek tvé krve, Lupine.“    

Remus si povzdechl, vyhrnul rukáv od své košile, ale než mohl Severus odebrat jeho krev, tak Harry rozhodně zamířil ke dveřím: „Nepotřebuji vidět něčí krev před snídaní, děkuji velmi pěkně.“

Severus se mu vysmíval, ale ne zlomyslně, byl to spíše přátelský úsměšek, pokud to je dokonce možné, a opustil místnost po vlkodlakovi. Proč se stejně obtěžoval, nevěděl. Ne, byl upřímný, to věděl. Harry byl... velmi zajímavý, též by přinejmenším řekl i velmi  líbezný, i když si myslel, že je neschopný takových emocí, ale to bylo vedlejší a jestli Harry nechtěl být svědkem, kdy by vysál krev z vlkodlakovy paže, kdo by mu to mohl vyčítat? A byla tady skutečnost, že mu Temný pán přikázal, příjemným hlasem, že mu zřejmě slíbí bolest, pokud by se nepodřídil.      

Tento Temný pán sestoupil po úzkém schodišti, právě když oba skončili a přišli zpět dolů a našel Siriuse a Harryho, jak sedí vedle sebe a starší muž se snažil zkrotit Harryho nepoddajné kadeře.

“Dobré ráno“, příjemně pozdravil, hlavně svého manžela a sklonil se dolů, aby ho políbil, přičemž skrýval jejich tváře jednou svou rukou. „Beru to tak, že všechno dopadlo dobře?“

“Jo, ale proč jsi už vzhůru?“ ptal se Harry zvědavě, jeho zelené oči se provrtávaly do Tomových červených. „Je sotva šest.“

Ach, miláčku, strašně jsi mi chyběl a když jsem se probudil a ty jsi nebyl v mém náručí, nemohl jsem dál spát. To byla samozřejmě pravda – kromě miláčku trošku, protože to by bylo příliš plebejské – ale to mu nemohl velmi dobře říct. Dobrá, teoreticky by samozřejmě mohl, protože mohl dělat všechno, co chtěl a nejspíše by se to dokonce Harrymu líbilo (nebo by si myslel, že ztratil rozum), ale pak by možná Harryho mohl vyděsit a shledal by ho naprosto patetickým a právě to nemohl udělat. 

Takže místo toho odpověděl něco o ranních sovách, zatímco jeho ruce automaticky klouzaly Harryho hedvábnými vlasy, přitom si vychutnával skoro neslyšné vrnění a ruměnec, který bezprostředně následoval: „Zůstanete, Blacku a Lupine?“  

Harryho hlava se vymrštila na tuto neurčitou otázku: „Vážně? Smí zůstat?“

“Jinak bych se nezeptal“, odpověděl klidně, ale byl zcela nepřipravený na nadšené objetí a zašeptané děkuju ti do jeho ucha, jemně se usmál na chlapce ve své náruči. „Takže, beru to jako ano... A až se osprchuješ, pak se připojíš k nám na snídani?“

Harry se šťastně smál, šťastnější, než kdy byl viděný předtím a poté se připojil ke svým dvěma Nebelvírům a skákal po schodech nahoru. Zavedl je do jejich společných pokojů, aby se také osprchovali, než běžel do svých pokojů, jednak proto, že by snídaně mohla brzy začít, ale nejvíce kvůli tomu, že stále mohl cítit Rudolfusovy ruce jak mu zkroutil jeho paže za zády. Nebyl doopravdy na ně naštvaný, přece jenom, kdyby nebyl tak splašený a paranoidní kvůli svému strýci, měl by to být více méně dobrý nápad. Byl stále překvapený, že sebral takovou sílu bránit se, se všemi těmi vzpomínkami, které přicházely s každým dotykem, ale z nějakých důvodů věděl, že to nebyl jeho strýc a zemřel by dříve, než by dovolil nějakému tupému Smrtijedovi, aby ho viděl slabého! Harry doufal, že je příliš vážně nezranil.

Bylo to právě, když si oblékal čisté oblečení, vděčný za soukromí, které měl v koupelně, když vyšel pronikavý zvuk zabezpečovacího systému, který oznamoval, že někdo prolomil ochrany. Harry jen o nich jednou slyšel, když mu to Tom kolem ukazoval a spustil je úmyslně tak, aby Harry byl připravený na všechno. Tom mu řekl, že v tomto případě by měl jít do vedlejšího pokoje, protože to tam celé silně ochránil a počkat na něj, než pro něho dojde, ale Harry se opravdu stejně necítil na to, aby tady zůstával; nevěda, o co šlo, se tak rychle vydal na cestu dolů po schodech, protože bylo zcela nemožné, vetřít se na jiné poschodí. Jedna z jeho zkratek – určitě se mu vyplatilo, že strávil tolik času prozkoumáváním hradu a mluvením s portréty Tomových předků – ho přivedla přímo k velkolepému schodišti, které vedlo do vstupní haly. Zastavil se na horních schodech, uchvácený scénou před ním: všichni Smrtijedi stáli v kruhu, Tom zády k Harrymu, jejich hůlky mířily na strnulou postavu s ohnivě červenými vlasy a brýlemi s želvovinovými obroučkami. Situace vypadala velmi napjatě.  

“Přestaňte!“ vykřikl, sbíhal schody a přeskakoval každý druhý. „To je Percy, pozval jsem ho. Dejte vaše hůlky dolů.“

Dostal se ke kruhu kouzelníků a protlačil se mezi Crabbem seniorem a Averym, když ho Tomův hlas zastavil: „Nechoď k němu blíž, může být přestrojený.“

“Tome, nebuď paranoidní“, Harry přešel směrem k zrzkovi. „Ahoj, Percy, omlouvám se za celý tento zmatek.“

“Aspoň se ho zeptej na otázku“, požadoval Temný pán; vůbec nebyl spokojený, že Harry hodil jeho obavy pryč a riskoval přitom svůj život.

Harry protočil oči: „Percy, jak se máš?“

“Harry...“, zasyčel Tom varovně a Harry si těžce povzdechl: „Fajn, víš, že tě Fred a George sledovali?“

Ozvalo se několik překvapivých výkřiků “cože?“ nebo něco podobného a Percy střelil po chlapci před ním zaražený pohled: „Ou, Harry, kamaráde, to nebylo moc hezké...“, stěžovalo si jedno z dvojčat poté, co se objevili na schodech.

“... mohli bychom mít tak moc legrace...“, pokračovalo druhé.

“... a stálo nás to hodně vydírání.“

“Co tady oba děláte, řekl jsem vám, že jsem měl moc práce!“ chtěl vědět Percy. 

“Nejdražší bratře, máme také moc práce, víš...“

“... dělat si žerty z Rona...“

“... dělat si žerty z Ginny...“

“... dělat si žerty z Mámy...“

“... dělat si žerty z Brumbála...“

“...hej, to jsme ještě neudělali!...“

“... No, časem to uděláme...“

“... Správně, uděláme. Rozhodně...“

“...vzali jsme si oddechový čas v našem naplněným programu, aby jsme strávili nějaký čas s tebou...“

“... a protože jsi nás všechny sám opustil...“

“... což nebyl mimochodem velmi dobrý tah...“ 

“... jsme se tě rozhodli sledovat...“

“Dost!“ Voldemort dostával bolesti hlavy. „Harry, jsi si jistý, že tito lidé jsou ti, kteří si myslíš, že jsou?“

“Samozřejmě, Tome“, usmál se Harry na něj. „Omlouvám se, že jsem vás všechny znervóznil.“

“Všem dávám rozchod“, přikázal Voldemort chladně. „Nezapomeň, že máš později hodinu se Severusem“, a uražený zmizel.

“Nevadíte mu“, Harry se obrátil zpátky k Weasleyovým. „Dáte si něco k jídlu.“

“Obávám se, že nemám v mých rukách příliš mnoho času“, řekl Percy důležitě, zatímco následovali Harryho do jídelny na snídani. „Říkal si, že potřebuješ mou pomoc?“

“Ano, jde o Winky, starý domácí skřítek pana Skrka“, odpověděl Harry. „Ona tady není šťastná a byl bych ti velmi vděčný, kdybys ji poskytl domov.

“Ty mi chceš dát svého domácího skřítka? Harry, to nemůžu přijmout“, zadržel ho Percy.

“Udělal bys mi laskavost, Percy!“ argumentoval černovlasý chlapec. „Řekla, že by ráda pro tebe pracovala a na rovinu, jde mi na nervy a pochybuji, že by ji Smrtijedi měli rádi, protože je uráží, prosím?“

“Měj srdce, Percy–chlapče...“, přerušilo je jedno z dvojčat.

“...K záchraně světa...“

“...musíš dělat malé kroky...“ 

“...nebo s sebou sekneš“, dokončil stejně druhý moudře.

V kombinaci s Harryho nejlepšíma štěněčíma očima, které dělal na staršího bratra Weasleyů tak kývl na souhlas a když se Winky lupnutím objevila a viděla to, hluboce se uklonila před svým novým Pánem, který ji poslal do svého bytu uklidit dříve, než se rozloučil a nechal Freda a George samotné s Harrym, aby posnídali se Smrtijedy, kteří se pozvolna trousili dovnitř a zabírali svá místa okolo stolu.

“Tak, Harry, jak jde život?“ zeptal se Fred ze svého místa po Harryho pravici.

Harry bez zájmu pokrčil rameny: „Fajn, Frede. Jak se máš ty?“

“On není Fred, já jsem Fred“, odpovědělo starší dvojče rozhořčeně, ale Harry jen zvedl uštěpačně obočí. „Jak to dělá?“

Fred vypadal stejně tak mrzutě a zvědavě; zatím byl Harry jediný, kdo oba rozlišil, ale neudrželi se ho čas od času vyzkoušet: „Víš, co jsme slyšely od Ronánka? Že musíš být zkažený...“

“... nebo spíš jako dost neslušný?“

“Pořád jsou na mě naštvaní?“ ptal se Harry smutně. „Nemyslel jsem si, že jsem jim ublížil, ale...“

“...ty jsi jim neublížil!...“, přerušil ho George vehementně.

“... Jen jsi jim trochu pokořil ego...“

“...což jim jen prospěje...“

“...Víc starostí si děláme o tebe, Harry...“

“...a chtěli jsme se omluvit za chování našich sourozenců...“

“...a informovat o všech žertících, které jsme vytáhli na oplátku.“

“Děkuji vám“, Harry jim věnoval upřímný úsměv. „Ale, jaké sourozence jste mysleli? Všichni jsou na mě rozzlobení?“

“Ne, Harry“, ujistil ho Fred jemně.

“Ron je idiot...“

“...jako vždycky...“

“...ale Ginny je mnohem horší...“

“...je naštvaná na Rona za to, že tě políbil...“

“...a zlobí se na tebe, žes ji horem pádem nepodlehnul.“

“To jsou ti, které jsme mysleli ze sourozenců...“

“Ronovy a Ginnyny týdny nebyly pak příjemné?“ zeptal se Harry se smutným úsměvem; cítil se trochu vinný kvůli tomu, že Weasleyovi prováděli něco takového, ale také byl rád, že Fred a George jsou na jeho straně.

Dvojčata horlivě pokyvovala: „Ani Máminy, z nějakého důvodu se vypařilo její kuchařské umění...“

“...netřeba říkat, že všichni hubnou.“

“Všichni mě nenávidí?“ zeptal se Harry rezignovaně, jeho oči byly tmavší než obvykle.

“Ginny a Ron jo, samozřejmě..."

“...také Hermiona, protože žárlí...

“...Mamka je na jejich straně...“

“...ona měla sen o tobě a Ginny rodící hodně rusovlasých dětí...“

“...Taťka není ve skutečnosti proti tobě, ale je na Mamčině straně...“

“...nemůže se jí postavit...“

“...ale Charlie je na tvé straně...“

“...říkal něco o tom, že máš právo dotýkat se draků...“

“...Bill je na tvé straně...“

“...protože Fleur je na tvé straně...“

“...Percy tě má dokonce rád...“

“...když konečně vytáhl hlavu z Popletalova zadku...“

“...znovu nabyl něco ze svého důvtipu...“

“...Jsme ti oddaní, samozřejmě, zcela podpoříme tvé rozhodnutí, nakopat jejich zadky.“

“Děkuji vám“, řekl Harry znovu a oba objal. „Takže, co jste jim udělali?“

Dvojčata mezi sebou sdílela spiklenecké uculení, než vylíčila všechny jejich žertíky, které vytahovali z jejich podivného zdvojeného mluvení a zasvětili ho i do některých z nich, které stále plánovali. Poté, co po pár minutách domluvili, Harry dostal dojem, že prázdniny Ginny, Rona, paní Weasleaové a Hermiony nabraly obrat k horšímu, od jejich cesty do Příčné ulice.

“...nejlepší je, že nám Hermiona ulehčila většinu práce, protože je úplně zničená z toho, že jednou v roce není nejlepší...“, smál se Fred a Harry si živě představoval Hemioninu sklíčenou tvář.

“...i když jsme se zajímali o to, čím by to mohlo být...“

“...máš ještě od nás něco u sebe, Harry?“

“Mám od vás hodně věcí“, opětoval Harry. „Ale pochybuji, že jsem překonal Hermionino skóre a zatím se zdá, že ministerstvo nějak zapomnělo na mé výsledky, není jiný způsob, jak se je dozvědět.“

“Harry, už si četl dnešního Denního věštce?“ zeptal se Tom opatrně, který zaslechl poslední větu, navzdory pokusům ignorovat tlachání tří Nebelvírů.  

“Co?“ Harry se na něj překvapeně otočil. „Nikdy nečtu Denního věštce, to přece víš.“

“Možná, že bys dnes měl. Tvé NKÚ výsledky jsou v něm...“, nabídnul mu článek, který si Harry hned vzal; krev mu unikla z obličeje a jeho ruce se kolem něj zatnuly.

Tento článek zabral celou titulní stránku, tučný titulek křičel: „Vynikající výsledky Harryho Pottera – naučili jeho dovednosti učitelé podle jejich nejlepších schopností?

Naproti tomu, že chlapec-který-přežil, dosahoval jenom více či méně průměrných výsledků v posledních čtyřech letech jeho učení, jeho učitelé ho často popisovali jako ‘normálního dospívajícího chlapce‘, jeho NKÚ se stali překvapením pro všechny, i když nás ředitel Albus Brumbál ujišťoval, že vždycky viděl nadějnou sílu v Zachránci Kouzelnického světa a že Harry Potter dostal všechnu pomoc, co potřeboval...

Následoval dlouhý odstavec, ve kterém byla názorová stanoviska a spekulace učitelů, jestli Harry měl zvláštní speciální výuku, ve které se tak drasticky zlepšil, ale Harry nic dál nečetl, přeskočil na výčet svých výsledků, i když se nemohl o ně právě teď méně starat. Jak se opovážilo ministerstvo dát jeho výsledky do Denního věštce  namísto něj? Teď cítil, že by rád proměnil celé zbytečné ministerstvo do žab a užil je do jeho dalšího lektvaru, což byl důvod, aby se snažil soustředit na své výsledky: 

Kouzelné formule: Praktická zkouška - V; Test - V ; Průměr - V

Přeměňování: Praktická zkouška - V; Test - V; Průměr - V

Obrana proti černé magii: Praktická zkouška – V+; Test - V; Průměr – V+

Lektvary: Praktická zkouška - V; Test - V; Průměr - V 

Astronomie: Praktická zkouška – N (každý student získal stejnou klasifikaci, kvůli vyrušení, kterému byli vystaveni); Průměr - N

Péče o kouzelné tvory: Praktická zkouška - V; Průměr - V

Jasnovidectví: Praktická zkouška - N; Průměr - N

Dějiny čar a kouzel: Test – M (kvůli incidentu na Ministerstvu kouzel, ve kterém Harry Potter opět čelil Tomu-který-nesmí-být-jmenován, mu bude nabídnuta šance k opravné zkoušce v pátek 29. srpna); Průměr - M.

Harry nevěděl, proč z toho byl ještě rozzlobenější, neměl by se radovat ze skutečnosti, že dostal na dějiny druhou šanci? A jestliže se neradoval, tak byl aspoň nervózní ze zkoušky? Ale nebyl. Každý, kdo četl Denního věštce, znal dříve než on, jaké měl výsledky, jak učitelé o něm uvažovali a co by měl dnes dělat! Bylo předpokládáno, že to bude neveřejné! Neměli právo oznamovat o něm podobné informace! Nikdo z nich se nezajímal o to, že strávil celé dny v knihovně, schovaný přede všemi pohledy, které musel snášet. Nikdo z nich se nezajímal o to, že aby mimořádně studoval, obtížně dostal Severusovo schválení. Nikdo z nich se nezajímal o to, že měl daleko více času poté, kdy mu zakázali Famfrpál, tak strávil tento čas nad domácími úkoly, které zakrývaly šťastné myšlenky na létání venku. A nikdo z nich se nezajímal o to, že věnoval pozornost Hermioniným přednáškám a dodržoval její učební plán. A samozřejmě do toho také přesunovali poslední roky střetnutí s Tomem a teď by si všichni mohli myslet, že ministerstvo dělá pro něho výjimky. Ron by mu nikdy neodpustil, ostatně ani Hermiona.

Všimnul si, že noviny právě shořely na popel a že se stůl silně otřásal a sklenice se tříštily na malé kousky. Slyšel Freda a George jak mumlali zároveň “a jéje“ a ustoupili od stolu a dávali pokyn ostatním, aby následovali jejich příkladu. Dokonce nebral na vědomí slzy, které stékaly po jeho tváři. Chtěl to zastavit! Nemohli ho jednou nechat na pokoji? A místo rozebírání jeho úspěchů jako nejnovějšího koštěte na trhu, mohli být jenom hrdí na něj jako osobu?

Ostatní kouzelníci ustupovali pokud možno bez opuštění jídelny, sledující rozšířenýma očima, jak talíře praskaly.

“O co jde?“ požadoval Voldemort od dvojčat. „Co jste mysleli tím vašim ‘a jéje‘?“

Dvojčata si vyměnili pohledy: „Harry ztrácí svůj temperament...“

“...spíš ho už ztratil...“

“...a to není rozhodně dobré...“

“...pokud nechcete stejně znovu vymalovat...“

“...nebo jste pod dojmem, že vaši domácí skřítci nejsou plně vytížení...“

Přestal je vnímat a znovu se zaměřil na Harryho. Nikdy ho předtím neviděl ztratit temperament, i když Lucius a Rudolfus mu vyprávěli o dni v Brumbálově pracovně. Dobrá, viděl ho druhý den, ale jeho vzplanutí pak nebylo srovnatelné s tím, jak moc uvolnil magii dnes. Opatrně se přiblížil ke svému manželovi, který klesnul dolů do své židle a nedbal chaosu kolem sebe.

“Hej, maličký“, nemusel se bát, že by jeho Smrtijedi mohli slyšet něžnost v jeho hlase. „Co se děje?“

Položil ruku na Harryho ramena, ale nečekal od něho, že se na něj otočí zlostným pohledem: „To je všechno tvoje vina“, jeho malé pěsti bušily do jeho hrudi. „Proč jsi mě nezabil a získal si své a přesto jsi to neudělal?“

Protože Tom nemohl velmi dobře posunout Harryho od stolu, uskutečnil druhou nejlepší možnost a přitáhl si Harryho blíž a viděl jak Harryho pěstní bušení pomalu ubývalo, takto to bylo více uklidňující: „Pokud si vzpomínáš, už jsem to párkrát   zkoušel“, trochu se obával, že Harry vybouchne, ale upřímně doufal v to, že to byl jen chvilkový podnět, zatímco svým ukazováčkem obtahoval bílou jizvu na Harryho čele. „A jsem doopravdy šťastný, že jsem selhal“, políbil lehce blesk a přitáhl chlapce ke své hrudi. „A chci, abys byl také šťastný a pokud ještě nejsi, no, pak jen musím na tom usilovněji pracovat, dobře?“ 

Harry vzlykal do jeho hrudě: „Proč mě nemůžou nechat na pokoji?“

“Víš, co je na tom pozitivní, Harry?“ řekl jemně a políbil nezkrotné černé pačesy. „Ne? No, Kouzelnický svět musí být velice nudný, když tvá NKÚ zveřejnili na titulní straně. Nic špatného se nestalo, samozřejmě díky mně, přesto, jestli budeš ode mě chtít, mohu jim ukázat tvůj názor na věc.“

Nebelvír se dal do slabého chichotu a vzhlédl na něj vlhkýma očima: „Díky, ale ne, děkuji.“

“Stálo by za to, zkusit to“, povzdechl si Tom na oko zklamaný, nicméně se teď nemohl méně starat o jeho zábavu, Harryho štěstí bylo mnohem víc důležitější. „Chceš dělat opravnou zkoušku? Nemusíš, můžeme jen uzavřít hrad...“ 

“To bychom mohli i tak“, Harry si zuřivě utíral své oči, ale Voldemort ho zastavil a začal starostlivě stírat slzy z jeho tváří. „Kde jsou Sirius a Remus?“

“Pokud vím, Severus přinutil vlkodlaka k odpočinku a Black se rozhodl zdržet v jeho společnosti“, uklidňoval červenooký muž svého menšího manžela. „Ale oba jsou v pořádku a Severus se ujistil, že nový lektvar pracoval bezchybně.“  

Dvojčata se k nim přiblížila, opět oba se stejnými úsměšky na jejich tvářích: „No, Harry...“

“...vidíme, že jsi v dobrých rukách...“, jejich úsměšky se rozšířily ještě víc, „...a tak vás opustíme...“

“...ale jestli bys něco potřeboval...“

“...nerozpakuj se nás zeptat.“

Harry je oba objal: „Děkuji za vaši návštěvu, Georgei a Frede, a díky, že ke mě necítíte nenávist.“

“Jsme ti jediní, kteří by ti měli děkovat...“

“...díky tobě...“

“...máme hodně dobrovolníků...“

“...kteří zkoušejí naše nejnovější výrobky...“, oba se hluboce uklonili, než sborově promluvili. „Gred a Forge jsou vždycky ve tvých službách, bratříčku“, a otočili se na podpatcích a vykročili do vstupní síně, aby se přemístili.

“Mám z nich bolesti hlavy“, mumlal Voldemort temně a snažil se je zavraždit svýma očima, dokud neucítil dvě malé ruce, které mu jemně ručně masírovaly jeho spánky.

Když opět stočil oči na svého manžela, Harry byl ještě blíž, než předtím a stál na špičkách prstů tak, že mohl dosáhnout nahoru k jeho hlavě a vypadal nádherně starostlivě. Zelená uzamčená červenou tak, že si hleděli krátkou věčnost sobě navzájem do očí; Harryho ruce stále spočívaly na spáncích Temného pána, ale už se déle nepohyboval v konejšivých kruzích. Tom nechtěl nic víc, než se zmocnit Harryho růžových rtů svými vlastními, ale obával se, že by mohl narušit tuto chvilku a místo toho pomalu odtáhl Harryho mléčně bílé ruce ze své hlavy, držel je mezi svými vlastními snědými a pak něžně přitiskl své rty na křehká zápěstí, přičemž nepřerušoval jejich oční kontakt, ale Harry snížil svůj pohled ke svým zápěstím, zdánlivě uchvácený. Tom už déle nemohl potlačit smích, který způsobil, že se Harryho hlava vymrštila nahoru.    

Dříve, než si některý z nich mohl všimnout důvěrnosti mezi nimi – i když si Harry toho nebyl ve skutečnosti vědom, protože se pouze snažil pomoci svému manželovi – ostatní Smrtijedi, Draco a Narcisa se vrátili na svá místa ke stolu, což přimělo Toma, aby si sedl zpět a stáhl Harryho do svého klína.

“Kdy je ta zkouška?“ zeptal se Harry mrzutě a zabodával pohled na hromadu popela, která dříve byla novinami. 

“Domnívám se, že se od tebe očekává písemné potvrzení“, dodal Temný pán.

“Fajn“, zamumlal Harry sklíčeně a zvedl brk se samonaplňujícím inkoustem, který Tom pro něj vyčaroval.

Vážené Ministerstvo kouzel,

Doufám, že vás tento dopis dosáhne v dobrém zdraví jak fyzickém tak mentálním. Ale myslím, že není nutné se obávat o tento dopis, protože se vám právě ukázal dnes, jak příhodné, že jste v této oblasti. Upřímně vám gratuluji a vyjadřuji poděkování za skvělý nápad poslat mé NKÚ výsledky do Denního věštce místo mě. To bylo samozřejmě pro mě velmi vyhovující, protože v zásadě odmítám otevírat své dopisy, ale sleduji každé vydání Denního věštce s uchvacující pozorností, protože to byl od začátku samozřejmě můj záměr, sdílet každý malý, bezvýznamný detail mého života s veřejností (prosím, berte na vědomí, že se jedná o sarkasmus).  

Berte v úvahu toto varování, vážené Ministerstvo kouzel, nemám vůbec zájem, aby se mé osobní informace vytahovaly veřejně a sloužil tak jako váš záchrance nebo obětní beránek závislý na dotyčném Denním věštci. Pokud si myslíte, že jsem dost silný, abych vás všechny zachránil, měli byste si dvakrát rozmyslet opět se chovat ke mně jako slabému, bláznivému chlapci a správně, pokud ne, pak neexistuje důvod, aby mě častovali jako chlapce-který-přežil. Věřte, pokud říkám: nechtějte mě jako vašeho nepřítele, z důvodu, že dokonce jako nejslabší mohu udělat víc než dost škod, zvláště pokud se dám do stavu moci.    

Teď, když jsme si vyjasnili všechno toto malé nedorozumění, rád bych vám poděkoval za druhou šanci na zkoušku z Dějin čar a kouzel, kterou jste mi nabídli a nabídku přijímám. Jestliže jste se rozhodli, pošlete mi sovou čas a místo, rád budu dělat opravnou zkoušku.

S pozdravem Harry J. Potter

PS: Malá rada: Ujistěte se, že obsah tohoto dopisu zůstane za zdmi ministerstva.

“Jsi si jistý, že to chceš poslat takto?“ zeptal se Tom opatrně, který byl schopný bez problémů přečíst, co Harry napsal. „Přece jenom je to Ministerstvo kouzel.“

“Jsem si absolutně jistý, Tome“, uculil se Harry. „Jsem koneckonců Harry Potter. Mohl bys mi přesto půjčit tvou sovu, Hedvika doručuje dopis pro Nevilla?“

“Můžeš použít Abraxase“, nabídl Lucius, odkazoval tak na jeho kouřově šedého výra. „Zná cestu a má trochu zpustlý zobák, mohl bys ho určitě přesvědčit, aby doručil víc než slova.“

Černovlasý chlapec se jemně usmíval, zatímco pečlivě skládal pergamen: „Děkuji ti, Luciusi“, Harry předával dopis.

“Harry, mohl bys raději odložit hodinu léčivých lektvarů tak, aby sis mohl projít své poznámky z dějin?“

“Děláš si srandu?“ smál se Nebelvír. „Absolutně nikdo neposlouchá Binnse, natož aby si dělal poznámky – dobře, Hermiona jo, ale... jakýkoli. Pochybuji, že si můžu něco pamatovat o skřítčích válkách nebo upírských smlouvách nebo některá nová nařízení ministerstva, přistoupených v roce 1764. Ale pokud chceš, abych dělal něco jiného, tak je to stejně fajn.“

Tak dobře, pak pojďme tedy začít“, požadoval Mistr lektvarů a vstal.

 

« 24. kapitola « » 26. kapitola »


08.06.2009 05:56:01
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one