Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Arwenka, drahokam, Exa, Hajmi50, Paulik666, Pegy, Saskya, Teressa

Alcea

26. ZKOUŠKA

Sova z ministerstva dorazila někdy kolem druhé hodiny, když zaťukala na Harryho sedícího ve své pracovně, který si procházel poslední poznámky z chemie; bylo mu sděleno, že zkoušejícím bude jistý Edward Parks, který by měl přijít přesně ve tři hodiny a že zkouška by mohla začít ve čtvrt na čtyři a trvat tři hodiny. Samozřejmě, že Harry nebyl velmi zběhlý v opravných zkouškách, ale byl si dost jistý, že normálně zkoušený očekával, že se dostaví ke zkoušejícím a nikoli obráceně, i když by dal v sázku domněnku, že ministerstvo bylo spíše zvědavé na to, jak vypadá Voldomortovo doupě.

Takže nepřišlo žádné překvapení, když ve stanoveném čase zavalitý kouzelník s těkajícíma očima, které vypadaly, že skákaly z jednoho koutku do druhého za méně než jeden úder srdce, se přemístil do kruhu Smrtijedů, který Tom považoval za nutný, aby způsobil náležitý první dojem.    

“Dobré odpoledne“, zakvičel, zjevně iritován hůlkami neoblomně mířenými na něj. „Jsem Edward Parks, kdo z vás by mohl být Harry Potter?“

“To bych mohl být já“, odpověděl Harry ze svého místa vedle Toma, který mu předtím přikázal, aby zůstal za ním. „Dobré odpoledne, pane Parksi.“

Vodnaté nahnědlé oči krátce spočinuly na malém těle vedle impozantní podoby Temného pána, na kterého se neodvážil podívat: „Měli bychom začít...“

“Ne tak rychle, pane Parksi“, zasyčel Voldemort svým nejlepším: Já-jsem-zlý-Temný-pán-a-rád-vymýšlím-způsoby-jak-trýznit-malé-děti-aby-usnuly. „Protože jste v mém domě, je zde pár pravidel, kterých by jste si měl být vědom: předně zůstanete vždy v pokoji s panem Potterem a nebudete se odtamtud za žádných okolností potulovat, nebudete se ničeho dotýkat, pokud byste nebyl výslovně požádán, aby jste tak učinil a odevzdáte mi vaši hůlku.“

Parks prskal beze slov, ale stále se nedíval na Temného pána: „Já jsem zástupce Ministerstva kouzel – mám politickou imunitu!“

“Já jsem Temný pán a nezajímá mě vaše imunita“, culil se Tom opovržlivě a držel Harryho nataženou ruku tak, že se vzájemně prolínali. „Takže, buď teď odevzdáte vaši hůlku, nebo dám svolení na vás zaútočit. Je to vaše volba.“  

Parksovy oči tančily kolem řady Smrtijedů, kteří stáli s netečnými tvářemi, jako kdyby vypočítával své šance na přežití jejich kleteb, než vytáhl svou hůlku a hodil ji na Voldemorta, který ji snadno chytil: „Tudy, pane Parksi“, řekl Tom a dával svým služebníkům znamení, aby se stáhli do pozadí, ale stále sledoval zkoušejícího a dal pokyn ke dveřím; vzal Harryho ruku, aniž by přitáhnul pozornost.   

Vedl je do jedné ze sotva používaných pracoven, kde nechal svého manžela samotného s otylým zkoušejícím a popřál mu hodně štěstí.

“Pane Pottere, díky zásahu vašeho manžela nám už uplynula doba, kdy měl začít test, takže vám doporučuji ho zahájit právě teď. Zde je vaše brko a otázky. Nechci od vás slyšet ani pípnutí. Začněte!“

Harry protočil oči, bylo mu jasné, že pan Parks se snažil kompenzovat svou porážku vůči Voldemortovi tím, že mu sem a tam rozkazoval, ale opravdu by se o to nestaral, pokud by ho jen druhý kouzelník nechal samotného, to by mohlo být fajn. Sedl si ke stolu blízko otevřeného okna, protože chtěl, aby čerstvý přivanutý vzduch ochlazoval jeho nervy a začal první otázkou: Krátce popište vzestupy a pády Temného pána, Toho-který-nesmí-být-jmenován, přejděte k jeho druhému vzestupu. Určitě to byl vtip, že jo? Přečetl si další otázku: Pokuste se rozebrat strategii Temného pána. Harry přelétl zbývající otázky a zjistil, že všechny z nich se týkají do jisté míry Voldemorta nebo ostatních. Byl zrovna v pokušení odejít z místnosti a zanechaný test roztrhat na kousíčky nebo napsat další dopis ministerstvu na jeho pergamen, ale pak si to rozmyslel. Chtěli interní informace a kdo by odmítnul takovou prostou žádost? A tak se dal do práce, přičemž dával všechen svůj hněv do slov. Koutkem oka mohl vidět zkoušejícího chodit podél stěn a to, jak se často zastavoval u dveří, aby poslouchal nějaké zvuky. Harry by mu samozřejmě řekl, že toto bylo zcela zbytečné, protože Tom očaroval dveře, aby jimi neprošel zvuk, ale nebylo mu dovoleno mluvit, tak se jen nechal veselým jednáním inspirovat do svých odpovědí.  

“Čas vypršel“, zvolal Parks dvacet minut po šesté a vyškubl papír z jeho prstů. „Opravím to už teď. Můžete počkat venku!“

Harry mu věnoval zářivý falešný úsměv a loudal se ven z místnosti, kde ho uvítali Malfoyovi, Severus a Tom. 

“Jak to šlo?“ ptal se ho Draco, jakmile se dveře prásknutím zavřely.

“Rozhodl jsem se, že bych se měl stát spisovatelem“, oznámil Harry. „A doufám, že máš rád čokoládu, Tome.“

“Proč?“ tázal se červenooký kouzelník zmateně.

“Napsal jsem, že jsi na ni alergický“, pokrčil Harry rameny. „A že se bojíš Hrabáků, tvá oblíbená barva je zmijozelsky zelená a neznáš protikouzlo na Mdloby na tebe.“

“Chci, abys mi to vysvětlil?“ Tom zvedl zvědavě obočí.

“Dobře, ptali se na hloupé otázky, takže dostali hloupé odpovědi“, Harry opět pokrčil rameny. „Pokud si správně vzpomínám v sedmé se oklikou ptali na způsoby jak tě zabít a ve čtrnácté otázce bylo, zda je možné pro velkou skupinu vycvičených Bystrozorů zaútočit na hrad, aniž bys to věděl. A jestli nemáš rád čokoládu, tak zbude víc pro mě, jsem si jistý, že se tě pokusí s ní otrávit.“

“Opravdu jsi to udělal?“ ptal se znovu Temný pán a když Harry přikývl, začal se smát a vtáhl menšího chlapce do své náruče. „Jsi báječný, Harry“, nemohl úplně zamaskovat svou úlevu, že Harry neskočil po šanci, aby se ho zbavil.

Tom ho neochotně pustil, jak se Harry odtáhl, ale byl rád, že tak udělal, když Parks vystrčil svou ošklivou hlavu z místnosti jen o pár okamžiků později: „Pane Pottere, můžete se vrátit dovnitř, abyste obdržel vaše potvrzení, protože si nedovolím vyjít“, pokud by se odvážil podívat na Voldemorta, jistě by se na něj zlobně díval, ale tak  zaostřil své těkající oči podruhé do podlahy. „Také mám váš školní dopis a vaše NKÚ výsledky.“

“Jen mu to předejte a pak jděte“, zavrčel Tom hrozivě. „Ujišťuji vás, že pan Potter je dost způsobilý si přečíst výsledky sám. Zde je vaše hůlka.“

Jedním rychlým pohybem nabídnul zkoušejícímu jeho hůlku a vytáhnul svou vlastní, když to udělali, objevili se ze stínů opět ostatní Smrtijedi. Ministerský zástupce se dal na nedůstojné zakvičení a zmizel bez dalšího povyku poté, co vrazil hromadu pergamenů do Harryho rukou a popadl svou hůlku.  

Harry rozvinul pergamen na kterém měl napsané své odpovědi a nalezl k jeho pobavení deformované červené V pod nimi a pak konečně držel jeho NKÚ zápis ve svých rukách, který se teď může okázale nosit další Vynikající místo Mizerný a poznámkou, že byl nejlepším studentem v tomto roce, protože jeho výuka BA také byla hodnocena jako druh mimořádné hodiny. Když otevřel svůj školní dopis, spatřil nejen obvyklé poznámky, že by škola měla začít v pondělí, prvního září, ale také informaci, že jeho Famfrpálový zákaz byl zrušen a že byl ustanoven kapitánem Famfrpálového týmu a znovu má místo jako Nebelvírský chytač.

“Zdá se, že pravděpodobně budeme hrát proti sobě, Draco“, smál se Harry a díval se na staršího chlapce. „Kdo je ve Zmijozelském týmu kapitánem, mimochodem?“

“Já, samozřejmě“, culil se Draco. „Ještě si myslíš, že mi napráskáš?“

Harry se šťastně smál: „Samozřejmě, že jo, Draco, ale nebuď smutný, jsem si jistý, že také nastřílíš tři nebo čtyři body.“

Draco hravě plácnul Harryho hlavu: „Možná tě střelím skrz jednu z těch brankových obručí, jsi na to malý dost...“

“Jen počkej!“ Harry běžel, pak prchal a blonďák se smál, přičemž se ostatní sami bavili.

Pustil se do Draca, jakmile ho zachytil a oba spadli na zem, kde se svíjeli po podlaze, dokud se Draco nedostal nahoru a přitlačil menšího chlapce k zemi. Draco se culil dolů na zelenookého chlapce a chechtal se jak se ho Harry snažil odtáhnout a mračil se nahoru na něj. 

“Dovolím si to otipovat: Draco Malfoy versus Harry Potter, 1:0“, škádlil. „Teď, co bych měl s tebou udělat?“

“Vstaň, Draco. Jsi těžký“, Harry špulil roztomile pusu a strkal do blonďákovi hrudi.

“Ó, to si nemyslím, Harry“, vrněl a rozkročil se nad Harryho křehké tělo. „Nechal si mě hrozně moc samotného několik posledních dnů, takže si myslím, že bych měl využít tento nový vývoj. Můžeš volit mezi zůstat tady a jít si zaplavat do jezera nebo jít navštívit Blaise a oslavit jeho narozeniny.“  

“Nevěděl jsem, že má narozeniny“, mumlal Harry. „Běž a oslav jeho narozeniny s ním.“

“Ne, Harry, buď půjdeš taky, nebo zůstanu tady“, argumentoval Draco, stále seděl na Harryho břichu.

“Ale on je tvůj nejlepší přítel!“ protestoval černovlasý chlapec slabě. „On by mě tam určitě nechtěl.“

“Blaise tě pozval a neudělal to všechno jen proto, že druzí od něj čekali, že to tak udělá, Harry. On tě má opravdu rád.“

“Tom by mi to nedovolil...“, začal Harry, ale blonďák ho přerušil: „Ptal jsem se ho, když včera přišlo pozvání a povolil to pod podmínkou, že budeš zpátky před půlnocí.“

“Ale nemám pro něho žádný dárek“, řekl černovlasý Nebelvír. „A jsou to jeho narozeniny!“

Draco zakroutil hlavou, Harry mu to neulehčoval, aby ho přesvědčil: „Jeho narozeniny jsou 1. září, jen je oslavuje dnes z tradice, takže jeho rodiče tam mohou být také, tak kdyby jsi mu chtěl něco skutečně dát, což nemusíš a on to neočekává, tak mu to můžeš dát ve vlaku. A teď pojď, nebo tam nezbude žádný dort“, vstal a natáhl svou ruku, aby pomohl Harrymu nahoru.

Odletaxovali se na Zabini Mansion; Draco chytil menšího chlapce, když vypadli z krbu, poté zaklepal na čelní výklenek krbu, aby přitáhl pozornost ostatních lidí v místnosti.

“Draco, Harry“, jejich hostitel, Blaise Zabini, přešel k nim a bouchal Draca po zádech a rozcuchal Harryho vlasy, který se marně snažil ukrýt za blonďáka. „Skoro jsem se strachoval, že už nepřijdete. Jestli jste dost rychlý, možná budete schopní zachránit kus dortu od Vince a Grega“, pokynul ke dvěma velikým chlapcům, kteří sdíleli jejich otcovskou vášeň pro všechny druhy jídla.

Draco okamžitě přikročil ke dvěma Zmijozelům a nandal poslední dva kousky dortu s kávovým krémem na dva talíře a zlostně se podíval na Vincenta Crabba, když si dovolil protestovat, zatímco Harry nejistě stál vedle krbu, zaujmutý všemi Zmijozely shromážděnými v místnosti. Crabbe a Goyle mladší, nebo Vince a Greg jak je Blaise nazýval, samozřejmě hlídali jídlo a nápoje, i když si Harry všiml, že jejich otcové nebyli tak hloupí, jak by jeden přepokládal, pokud jste viděli jejich prázdné tváře a jestli jste si kladli tuto otázku, ale doopravdy nebyli víc, než dvě chodící hromady svalů. Na pohovce seděla Pansy a Ted, zdánlivě čekali na Blaise, aby se k nim opět připojil v jejich karetní hře.

“Pojď, Harry“, Blaise ho jemně tlačil směrem k pohovce, aby si sedl mezi Pansy a Teda. „Nebo jsi hodlal celý večer stát.“

“Harry“, zavřískala Pansy potěšeně a nadšeně vrhla své paže kolem jeho hubeného těla. „To je skvělé, že jste se vy dva konečně ukázali.  Jak jste se měli?“

“Omlouvám se za zpoždění, nebyla to Dracova vina“, omlouval se Harry a snažil se zmizet do polštářů. 

“Neomlouvej se zase, Harry“, pokáral ho Draco a svalil se do jednoho z kožených křesel. „Nemusíš se za nic omlouvat. Měl opravnou zkoušku z dějin“, vysvětlil ostatním, zatímco předával Harrymu jeden z talířů, ze kterého začal pomalu jíst.

“Ó, ano, vzpomínám si, omdlel si uprostřed toho“, dumala Pansy. „Co se stalo?“

“Neomdlel jsem!“ řekl Harry rozhořčeně. „Nebylo jen velmi příjemné, mít vize o mučení tvého kmotra, tlačící se do tvé hlavy.“

“Ach, tak to byl důvod, proč jste šli na ministerstvo“, zakončila jediná dívka v místnosti. „Divila jsem se tomu. Nemůžete si být nikdy jistí, že ti idioti z Denního věštce to dostali přesně.“

“Jak jste se tam dostali?“ ptal se Draco. „Můj taťka mi jen řekl, že jsi se více méně začínal dost dlouho ukazovat s Řádem Ohnivého plameňáka.“

“Testrály“, Harry krátce zamumlal; snažil se ujasnit, že nechce, aby tato konverzace pokračovala.

“Ty je můžeš vidět?“ ptal se Blaise zaujatě; zaznamenal svou chybu příliš pozdě, když se Harryho rty ztenčily do úzké linky a jeho oči se zavřely zatímco vstal a hodlal jít zpět ke krbu: „Ano, viděl jsem zemřít Cedrika a pokud mě omluvíte, neshledávám tuto konverzaci pro mě příjemnou. Doufám, že máš hezké narozeniny.“

“Harry, pojď sem, to bylo ode mě hloupé a necitlivé zeptat se tě na takovou otázku“, omlouval se Blaise. „Neopouštěj nás teď. Budeme mluvit o něčem jiném, jo? Nedojedl jsi ještě svůj dort, prosím?“

Ale Harry se už zastavil uprostřed cesty ke krbu, protože Vince a Greg mu nezáměrně blokovali cestu svými velkými těly. Chtěli znovu naplnit misku lupínky v jejich rukách a s největší pravděpodobností se připojit k ostatním na pohovku, ale otočili se, když cítili něčí přítomnost v zádech, jejich pohledy byly velmi zastrašující. Samozřejmě, když rozpoznali Harryho, okamžitě se uvolnili, ale škoda byla už způsobena a mnohem menší chlapec se polekal a vzdaloval se od nich, jemně kňoural s očima rozšířenými děsem.

“Pottere“, zachrochtal Vince domněle klidným hlasem, ale jen to posloužilo k další zhoršení situace, stejně jako hlasy, které přicházely z pohovky.

Harry klesl na podlahu a stočil se do klubíčka; zase byl malý dvanáctiletý a jeho strýc se snažil z něj vytěsnit magii.

Byl to den po jeho dvanáctých narozeninách, ale pokud se to týkalo Harryho, nemohl být onehdy právě tak dobrý, protože nedostal žádné dárky, nebo dokonce pohled, kvůli výstřednímu domácímu skřítkovi, který nechtěl, aby šel zpět do Bradavic. Samozřejmě, Dobby neměl žádnou představu o tom, čeho se domáhal po Harrym. Nicméně nebezpečí čekající na něj v jeho škole nebylo určitě ničím ve srovnáním s nebezpečím, před kterým stál tady. Nebyl si dokonce jistý, jestli by mohl přežít léto, ale s největší pravděpodobností mohl, protože, co by dělal jeho strýc bez své malé hračky a teta Petunie bez někoho na koho by svalila vinu za všechno, co šlo špatně, počínaje způsobem, jak vypadaly její vlasy a konče počasím? A samozřejmě potřebovali někoho, aby dělal všechnu jejich domácí práci, kterou právě činil – ne, že kdy předtím dělal něco jiného. Právě teď uklízel dům, ne, že by potřeboval uklidit, a od chvíle, kdy začal, uklidil všechny ložnice a koupelnu a nyní zbýval obývací pokoj.

Nenáviděl obývací pokoj, z části proto, že to byl největší a určitě nejnepořádnější pokoj, protože Dudley tady trávil všechen svůj volný čas a chroupal lupínky a usrkával mléčné koktejly, čímž pokryl podlahu a pohovku drobky, plastovými sáčky a skvrnami, ale také proto, že byl plný fotografií jeho příbuzných: bratrancova první jízda na kole; bratranec sedící před televizí; všichni tři se skláněli nad novým autem strýce Vernona; tetin a strýcův svatební den; bratrancova poslední jízda na otcových ramenou, předtím než se stal příliš těžkým; jeho teta Marge a teta Petunie jak sedí vedle sebe na lavičce v parku a sledují Dudleyho, jak si ‘hraje‘ s Harrym; Dudleyův první školní den; Dudley a jeho nejlepší přítel Piers lízají zmrzlinu; strýc Vernon v jeho nejlepším obleku v den, kdy byl nominován, jako nejúspěšnější obchodník roku,...

Harry je všechny znal zpaměti, oprašoval je nespočetněkrát a také věděl, že nebyl na žádné z nich, pokud se nepočítá jeho pohmožděná paže, která uvízla pod Dudleyovým otylým tělem. Tiše si povzdechl a přešel ke krbové římse, kde mělo své místo svatební foto, Dudleyho první školní den a rodinné foto před autem, když náhle jeho cestu zablokovalo objemné tělo jeho strýce.    

Ty“, zabodl svůj tlustý prst do svého třesoucího se synovce, jako kdyby Harry byl mentálně retardovaný. „Ty jsi nebyl potrestaný za svou zrůdnost od včerejší noci!“ Harry měl trochu problém porozumět svému strýci, protože nezřetelně vyslovoval slova a polykal je a z části z toho, že bylo jisté znamení, že byl opilý – to nebylo nikdy dobré, když se opil. „Zedníci zrušili obchodní jednání kvůli tobě, zrůdo! A ty sis o nás myslel, že připustíme, aby jsi dělal tyto zrůdnosti! Myslím, že je čas dát ti lekci.“

Popadl svého synovce za příliš velkou košili a vlekl ho do nejmenší ložnice v Zobí ulici číslo 4. Ta ne moc dlouho patřila Harrymu, ale spíše sloužila jako skladiště pro Dudleyovy staré věci, protože si myslel, že je Harry kontaminoval. Umístili ho tam po dvou dnech začátku prázdnin, takže mohl říct, že tady žil a také tam umístili jeho věci, aby se nevrátil Harry do přístěnku pod schody.

Strýčku Vernone, pane“, Harry téměř vzlykal, i když žádné slzy neunikaly z jeho očí. „Omlouvám se, strýčku Vernone, ale musíš mi věřit, já to nebyl...“, jeho strýc ho nejdříve udeřil hlavou proti zdi: „Zavři hubu, zrůdo, dám ti lekci“, měl chtivý lesk v jeho kalných očích.

Zatlačil do dveří, které vydaly zlověstné vrzání a mrštil stále zmateným Harrym na starou postel. Harry se neodvážil otevřít oči ze strachu, co by mohl uvidět, ale zvuk otevírajícího zipu a odhozených kalhot mu řekli všechno, co nechtěl vědět. Jeho strýc surově stáhl jeho příliš velké džíny, řemínek, který je držel, nechal na místě na Harryho hubených bocích a jeho trenýrky byly roztrhány stranou, nechaly tak obnažený bledý, malý zadek.     

Harry věděl, co přijde dál, přece to jeho strýc už udělal pětkrát předtím: poprvé poté, kdy ho policejní důstojnice přivedla domů, podruhé, když nějak zmizelo sklo, oddělující Dudleyho od obrovského Hroznýše královského, potřetí poté, kdy mu přiletěly první z jeho školních dopisů, počtvrté, když se vrátil z Příčné ulice se sovou a tucty balíčků plných kouzelnického náčiní a popáté v první den, kdy se vrátil ze školy, když Petunie a Dudley šli ven, aby objednali novou sadu uniforem pro rychle rostoucího chlapce. To bylo něco, s čím Harry mohl počítat, strýc Vernon to mohl dělat jen, když jeho teta a bratranec nebyli doma, i když znal skutečnost, že Petunie si toho byla vědomá. 

Cítil velké, masité ruce hladící jeho hýždě, které napodobovaly laskání, zatímco jeho strýc stále znovu mumlal, že by mu měl dát lekci za jeho špatné chování, dokud se nezměnilo do chrochtání a něco velkého a tvrdého vniklo do štěrbiny v jeho zadku a trhalo měkkou tkáň. Harry stiskl svůj spodní ret tak, aby nezakřičel a chtěl, aby slzy zůstaly za jeho pevně zavřenými víčky, jak cítil svou vlastní teplou krev stékat po jeho vnitřních stehnech. S posledním přírazem a stenem se strýc Vernon udělal a naplnil Harryho vnitřek svým spermatem. Nezajímal se o další bolest a vytáhl se ze svého synovce, čímž více potrhal jeho řitní otvor a znovu se oblékl, zatímco Harry ležel bez hnutí na polorozpadlé posteli; krev a sperma se smísili a prosakovali do hrubé a moly prožrané deky. 

Stěží cítil to, když jeho strýc rozepnul pásek a šlehal ho po zádech, což zanechávalo křížem krážem šrámy a řezy, aby měl něco, co by ukázal tetě Petunii, něco, co by se nesnažil ukrývat a jen podvědomě si uvědomil, že bylo předpokládáno, že se umyje a dokončí své domácí práce než se vrátí jeho teta.

Draco, Blaise, Pansy, Ted, Vince a Greg nevěděli, co by měli dělat v každém případě, snažili se na Harryho mluvit, ale vždycky, když zvýšili své hlasy dokonce i jen trochu, Harry vehementně ustupoval. Pansy se snažila dát ruku kolem jeho ramen, ale Harryho kňučení se stávalo hlasitějším a vykroutil se z jejího doteku, chránící si hlavu rukama. Ted dokonce cosi zpíval, což považoval za ukolébavku, i když nikdo neobviňoval Harryho za jeho nedostatek pozitivního ohlasu, takže pro jednou Ted nebyl jasně předurčen k hudební kariéře.

“Co jste udělali, vy dva pitomci?“ zasyčel Draco na Grega a Vince; ne poprvé, ale udržoval hlas dole a oči na Harryho chvějícím se těle. „Pokud jste jen napnuli své svaly, Harry by neměl žádný důvod takto se chovat.“

Vince zase zachrochtal, takže se Harry schoulil dokonce pevněji do sebe, zjevně nespokojený, ale neřekl nic. Ani on, ani Greg nebyli velmi hovorní, i když řekl stále mnohem víc než poněkud vetší chlapec, který přece jen něco řekl.  

“Možná bychom měli dojít pro mou mamku a taťku“, navrhl Blaise. „Mohli by na něho použít Uklidňující kouzlo.“

“Pochybuji, že přivést sem ještě víc lidí, aby na něj vrhali kouzla, je správný přístup“, kritizovala ho Pansy. „Možná, kdybychom ho jen nechali samotného, mohl by se uklidnit...?“ 

“Nenecháme ho tady samotného, zatímco je v takovém stavu“, díval se na ni Draco pronikavě. „Jen Salazar ví, co se mu mohlo stát.“

“No, protože ho nemůžeme opustit nebo dojít pro někoho, aby pomohl, snažme se zjistit, co tohle způsobilo“, odůvodnil Ted, pro jednou někdy rozumně. „Co se přesně stalo?“

“Vstal, pak jsem se ptal na tu otázku o Testrálech“, odpověděl snědý chlapec. „A šel směrem ke krbu, ale zastavil, když si všimnul Grega a Vince.“

“Dobře, jak reagoval, když vás viděl?“ ptal se Ted dvou velkých Zmijozelů.

“On ztuhnul, jeho oči se opravdu rozšířily a pak je pevně semknul a otočil se zpět“, promluvil Greg poprvé, protože Vinceův způsob mluvení vypadal, že zhoršuje Harryho stav. „Vince ho zavolal jeho jménem a když se pokusil na něj mluvit, klesl na podlahu a zkroutil se.“

“Pokračuj v mluvení“, přikázal Draco šeptem, pokynul na Harryho malé tělo, jehož otřesy přecházely do lehkého chvění, ale které se stále  dělalo malým, jestli to bylo možné. „Ale ne o tomto, ale o něčem veselém.“ 

Greg se na chvilku zamyslel: „Harry?“ zavolal na něj jemně a přikrčil se tak, že byl více v úrovni očí s mladším kouzelníkem, za předpokladu, že by Harry své oči otevřel, což nevypadalo, že by se mohlo v blízké budoucnosti stát; ostatní se postavili kolem nich v půlkruhu. „Nikdy jsem ti neřekl, že opravdu obdivuji tvé Famfrpálové schopnosti, že ne? No, ale je to tak. Vypadá to, jako by jsi létal ty a koště s tím nemělo nic společného. Já bych určitě nemohl udělat ty ostré obraty a prudká klesání. Měl bys vidět McGonagallovou: pokaždé, když vytáhneš kousek jako Wronského fintu, nebo se jen stěží vyhneš potloukům, svírá sloupek zábradlí, jakoby to byla jediná věc, která jí udrží sedět. A posledně jsi se vsadil s Dracem, který se na tebe vytahoval přes dvě hodiny, ale nevšimnul si, že se to po pár minutách změnilo do tvého vychvalování - my jsme z něho měli pořádnou legraci!“ blonďákova tvář se zlobně zkřivila a v rozpacích zrudnul, ale lehce se uvolnil, když se Harry dal do slabého chichotu. „Bylo fakt nefér, že ti Umbridgeová zakázala loni hrát, ale letos máš opět dovoleno hrát, nebo ne?“       

Harry neodpověděl, nicméně uvolnil své ruce kolem hlavy a přitáhl si jimi zpět kolena, zářivě zelené oči vykoukly zpoza tmavých řas a černé ofiny.

“Harry?“ Draco si klekl vedle malého Nebelvíra, jehož oči se obrátily a setkaly s jeho šedými. „Je něco, co můžeme udělat, abys ses cítil lépe?“ ptal se, vědoucí, že standardní otázka jako “Cítíš se dobře?“ nebo “Je něco špatně?“ byla úplně zbytečná a odpověď na to očividná. 

“Není...“, Harry se zarazil, než by svou odpovědí mohl odhalit víc o povaze jeho malého problému. „Je mi fajn“, zároveň se natáhl a postavil se, jakoby se nic nestalo. „Kde je toaleta?“

“Druhé dveře nalevo“, odpověděl Blaise. „Ale jsi si jistý, že jsi v pohodě, Harry. Co se stalo?“

“Je mi fajn“, zasmál se Harry. „Jen mi to připomnělo Dudleyho, nic mi není“, zmizel z místnosti dřív, než by ho mohl někdo obtěžovat dalšími otázkami.

“Nevěřím mu“, prohlásila Pansy. „A nedrželi on a Dudley spolu?“

“Harry mi řekl, že Dudley měl ve zvyku ho zmlátit“, dodal Draco. „Ale to nemůže být jediný důvod, když reagoval tak prudce.“

“Nikdy předtím jsem neviděl někoho tak vystrašeného“, řekl italsky vypadající chlapec. „Bylo to, jako by raději zemřel, než jim čelil, jakkoli se jich bál.“  

Ostatní souhlasně přikyvovali, ale nemohli říct nic jiného, protože se Harry vrátil z koupelny s hlavou vzhůru a bezvýraznýma očima.

“Ahoj, Harry, cítíš se lépe?“ pozdravila ho Pansy a stáhla ho na pohovku mezi ní a Draca.

“Jo, je mi fajn“, odpověděl Harry počtvrté a uvolnil ruku z jejího stisku.

Musel vynaložit všechno své sebeovládání, aby neucukl, nebo se znovu nezhroutil. 

“Dobře, jsem ráda“, řekla Pansy. „Ale mohl by jsi nám to vysvětlit?“

“Není co vysvětlovat“, vyhnul se Harry otázce. „Oni mě vylekali, to je všechno.“

Draco dal znamení dříve, než by se mohla Pansy stát sarkastickou – sarkastická Pansy byla vůbec daleko děsivější a jaksi nepochyboval, že by se s ní Harry mohl teď rovnat: „A co udělal Greg, že tě to uklidnilo, Harry? Vyzkoušeli jsme všechno.“  

Harryho líce se zbarvily do růžova, zatímco sehnul hlavu: „Má pěkný hlas, připomínal mi Toma.“

Zmijozelové vypadali všichni jako omráčení, jak jim jejich výchova dovolovala a Pansy si dokonce zasněně povzdechla – přece jenom to byla stále dívka – když to uslyšela, čímž myslela, železný důkaz začínající love story tohoto století, k sakru, tohoto tisíciletí. Dva úhlavní nepřátelé, svedení osudem, pomalu, ale jistě se zamilovávají do sebe a místo toho snažit se zabít jeden druhého, jsou připraveni obětovat své vlastní životy za štěstí toho druhého, že by nepochybně bylo materiálu na stejně mnoho milostných románů!“

“Taaak...“, ptala se: „Jak plyne čas se všemi oblíbeným Temným pánem?“

“Harry si ho omotal kolem malíčku“, culil se Draco hrdě, ale Harry zakroutil hlavou a zčervenal dokonce víc: „To není pravda.“

“Samozřejmě, že je!“ argumentoval Draco, culil se ještě víc. „Přestal mučit Smrtijedy, protože se to Harrymu nelíbí.“

“Možná si jen uvědomil, že začarování lidí, kteří mu věří, není nejlepší způsob, jak si zajistit jejich loajalitu“, prohodil Harry nespokojeně.

“A byl skutečně rozzlobený, když zjistil, že Bella použila Cruciatus na Harryho“, pokračoval Draco, ignorující Nebelvíra.

“Ona neuposlechla jeho příkaz a použil na ní Cruciatus, což úplně vyvrací tvůj první bod.“

“Vzal Harryho ven do toho vodního parku, kam tvoje rodina někdy chodí“, řekl blonďák Tedovi. „A dovolil Harrymu strávit čas se Severusem, mým tátou, Lestrangeovými a se mnou, třebaže je zjevně žárlivý.“

“On není žárlivý“, Harry zvyšoval hlas. „A určitě má lepší věci na práci, než se zdržovat v mé společnosti.“

“Ticho, Harry, Draco vypráví příběh“, umlčela ho Pansy, nakláněla se dopředu, aby se mohla dívat na zelenookého kouzelníka. „Pokračuj, Draco!“

Harry se na ně temně zamračil, ale upustil od toho, aby se jim to snažil zdůvodnit: „Nezlobí se, Harry“, utěšoval ho Blaise a přitáhnul ho ke stání s jídlem, kde zase Greg a Vince stáli. „Oni jsou největší drbny, které jsem kdy potkal, snažit se je zastavit, je absolutně zbytečné. Věř mi, zkoušel jsem to. Teď, co by sis dal rád k pití? Je tady máslový ležák, dýňová šťáva, káva, voda, kola, jinou věc, kterou bych ti nemohl poradit k pití, protože to Vince přinesl a punč...“   

“Počkej minutku“, vzhlédl na něj Harry a pak prohlédl stůl. „Ty znáš kolu?“

“Ano“, smál se na Harryho zmatený výraz. „Jednou, když mi bylo pět nebo šest nebo tak nějak, táta musel udělat něco, co opravdu naštvalo mou mamku. Takže se snažil s ní smířit a vzal nás ven na večeři. Ale nedomyslel to, že je Halloween a každá kouzelnická restaurace byla už plně obsazena, tak místo toho jsme šli do jedné mudlovské. Číšník se opravdu na mě divně díval, když jsem si objednával dýňovou šťávu, tak můj otec ukázal na první nápoj, který našel v menu a tak se stalo, že to byla kola. Od té doby jsem na ni závislý, takže, chtěl bys nějakou?“

Harry kývl. Nikdy předtím ji neochutnal a tak opatrně usrkl z hnědé tekutiny, pomyslel si, že je trochu sladká na jeho vkus, ale jinak není špatná.

“Tak, Harry“, zazněl Gregův hluboký hlas přes misku koláčků, kterou sdílel se svým silným přítelem. „Líbí se ti můj hlas? Nemůžu říct, že to slyším velmi často“, jasně tím byl pobavený.

Křehký chlapec zase sklonil hlavu ve snaze zakrýt svůj ruměnec, ale Blaise ho přišel zachránit: „No, nedáváš lidem dostatečnou příležitost, aby tě slyšeli, teď to děláš? A teď udělej prostor Harrymu a mě!“

Druhý tmavovlasý chlapec ho přitáhnul k pohodlnému dvoukřeslu, na kterém seděli dva velcí chlapci, chvilku zvažoval dostupný prostor a po chladném uvážení, že by mohl být schopný se vmáčknout mezi ostatní Zmijozely, kteří se přesunuli tak, že půlka seděla na opěradlech, se svalil dolů a stáhl Harryho do svého klína, který vypustil překvapené zapištění: „Harry, vezmi si koláček!“

“Mají všichni Zmijozelové vlastnosti ‘Zlé ježibaby‘?“ brblal Harry. „Začínám se taky cítit jako v Perníkové chaloupce.“

“Ehm, Harry, promiň, že to musím říct, ale nám nedává žádný smysl to, co jsi právě řekl“, Blaise si vzal vlastní koláček.

“Promiňte, to je mudlovská pohádka“, mumlal Harry a kousal svůj koláček.

“No, máme čas, vyprávěj nám ji“, naléhal Vince a tak jim Harry začal vyprávět “O perníkové chaloupce“.

V době, kdy Jeníček loupal perníček, se k nim připojili ostatní, takže Harry pro ně shrnul začátek, než mohl pokračovat a pak paní Zabiniová, malá, mírně baculatá žena, pokročilá čtyřicátnice, přišla, aby se podívala, jestli něco nepotřebují a řekla Blaisemu, že obdržela naléhavý hovor a musí se tak neodkladně postarat o své povinnosti.

“Myslím, že budu muset už jít“, zíval Ted a vstal z křesla, na kterém seděl. „Už je po půlnoci a mamka nemá ráda, když budím mé malé sestřičky Leta...“

Co?“, přerušil ho Harry poplašeně. „Je po půlnoci? Říkal jsi, že mě Tom chtěl mít doma před půlnocí, Draco! Do prdele!“ rychle se vydrápal na nohy. „Omlouvám se, musím jít. Bylo to pěkné, díky, Blaisei“, krátce objal vyššího chlapce. „Na shledanou všem, uvidím vás ve škole.“

 „Počkej, Harry“, zavolal Draco. „Půjdu první, stejně ti to ani trochu nepomůže, jestli se znova uhodíš do hlavy a ztratíš vědomí. A vyprávěl bych Temnému pánu, že to byla moje vina...“ 

“Ale to není tvoje vina!“ vykřikl Nebelvír. „A odletaxuju se přímo do Tomových a mých pokojů“, vytlačoval ho Harry pryč a popadl trochu letaxového prášku z vhodně umístěné misky na krbové římse /Zmijozelův hrad/, trik byl, že jméno řekl v hadím jazyce, tímto způsobem si Tom mohl být jistý, že nikdo nebude moci napadnout jejich sídlo.  

Harry zmizel ve víru zelených plamenů: „Myslíte, že bude v pořádku?“ dotazovala se Pansy úzkostlivě, ale nikdo neodpověděl.

Kromě pulsování v jeho hlavě, kde se praštil o krbovou římsu, než neladně spadl na podlahu, byl Harry v pohodě. Ve skutečnosti byl více než v pořádku, protože Tom seděl vedle něj na podlaze a pečoval o jeho hlavu jemnýma rukama.

“Promiň, že jsem se zpozdil“, mumlal Harry sklíčeně.

“To je v pořádku“, odpověděl Temný pán velkoryse a pomohl Harrymu se postavit. „Zpozdil ses jen o pět minut nebo tak nějak.“

“Jsi naštvaný, že jsem jen tak zmizel, aniž bych ti to řekl?“ ptal se stále nervózní zelenooký chlapec.

“Ne, Harry“, přitáhl ho do své náruče. „Věděl jsem, kde jsi byl. Nejsem rozzlobený.“

“Opravdu?“

“Opravdu. Bavil jsi se?“ usmál se, jakmile Harry přikývl. „Jsi unavený?“ Harry znovu přikývl a starší muž se pochechtával, když viděl, že se Harry snažil potlačit zívání. „No, tak se jdi převléknout“, jemně tlačil drobného chlapce do koupelny.

Voldemort se už převlékl do svého obvyklého pyžama, zatímco čekal ne tak trpělivě na Harryho návrat. Pět minut? Harry měl aspoň půl hodiny zpoždění a to se mu samozřejmě nelíbilo, nevšímal si toho nebo neměl velké obavy. Byl blízko toho, aby se odletaxoval na Zabini Mansion, když Harry přišel a vypadl z krbu a pak Harry vypadal tak zcela sklíčeně, že polkl proslov, na jehož dokončení měl dostatek času a místo toho se snažil ukonejšit mladého chlapce.

Řečený chlapec se vynořil z koupelny a vklouznul do postele vedle něho, přitulil se k Lamimu, jeho medvídkovi a čekal na Toma, který dal ruce kolem něj, než zavřel oči.

 

« 25. kapitola « » 27. kapitola »


10.06.2009 05:55:38
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one