Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Omlouvám se za krkolomnost překladu

Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Arwenka, drahokam, Exa, Hajmi50, Lilithka, koky, Pegy, Saskya, Teressa

Alcea

27. LONGBOTTOMOVI

“Neville, pro Merlina, co se stalo?“ vykřikl Harry a snažil se podívat do chlapcovi uplakané tváře.

Seděl v pracovně a pročítal si Tomovy učební plány a označoval věci, které se už učili, když v tom vzplanul krb a vypadl z něj Neville Longbottom. Ke krbu znali heslo pouze Neville, Lenka, Sirius, Remus, Dudley a Šimon a řekl jim, aby ho použili jen v případě nouze. Neville rozhodně vypadal, jako by byl v nouzi. Jeho široká ramena se třásla a nekontrolovaně vzlykal.

 “On umírá! Říkají, že zemře během týdne. Přestěhovali ho do jiného pokoje, aby nezneklidňoval ostatní pacienty“, vymáčkl se mezi vzlyky světle hnědovlasý Nebelvír. „V každém případě nejí a jeho životní funkce se zhoršují. Měl dva infarkty a potřebuje pomoc s dýcháním. Ó Merline, Harry, můj táta zemře!“ opět se zlomil a schoval svou hlavu na Harryho hruď.

“Ššš, Neve, bude to v pořádku, něco vymyslíme, ššš, už se utiš. Pomůžu ti“, ukonejšoval ho Harry a hladil v kruzích jeho záda.

“Jak?“ skoro vykřikl vyšší chlapec. „Jak mi můžeš pomoct? Jak by to mohlo být v pořádku?“

“Nevím, Neve“, přiznal Harry. „Ale lhal jsem ti někdy? Najdeme si cestu. Co přesně řekli léčitelé?“

“Že...“, Neville opět vzlykal. „Řekli, že se cítil vinný za to, co se stalo mamce. Bez něj jako Bystrozora by nás nemohl nechat samotné. A řekli, že se ji podvědomě stále snaží zachránit a že posílá všechnu svou sílu a magii směrem k ní. To je důvodem, proč se ona cítí lépe a kdežto on umírá... znovu jí bude hůře...“

“Neville“, Harry na něj vzhlédl. „Myslím, že mám způsob jak pomoci oběma tvým rodičům, ale také by to mohlo jít strašně špatně...“

“Chci, abys to zkusil“, požadoval Neville. „Cokoliv máš na mysli, jen to udělej, prosím. Nechci ztratit mé rodiče...“

“Dobrá“, zelenooký chlapec se na chvilku zamyslel.

Pohrával si teď se svým nápadem docela dlouhou dobu, ale nikdy při tom nejednal tak, aby nezhoršil situaci, nicméně teď tady nebylo mnoho toho, co by se mohlo zkazit, i když věděl, že by mohl selhat a Neville by ho nejspíše mohl nenávidět po celý zbytek jeho života. 

“Neville, chci, aby jsi šel ke svatému Mungovi a počkal tam na mě“, Harry vstal. „Na tohle potřebuji pomoc od některých přátel. Neupozorňuj na sebe a já se pokusím  pospíchat.“

Neville chápavě přikývl a odletaxoval zpátky ke svým rodičům poté, co si setřel některé ze svých slz.

Harry rychle běžel ke dveřím a zatlačením je otevřel a skoro se uhodil při tomto způsobu; napsal si v duchu seznam, co potřeboval udělat: informovat Toma; dojít pro Rudolfuse a Rabastana a ještě jednu osobu, Severus by mohl být dobrý; najít myslánku a pak opustit hrad. Jak se ukázalo, Tom tady nebyl, ale na pracovní cestě a neměl by se vrátit až do večeře. Psával mu poznámky, které přišpendloval na dveře, tak se Harry rozhodl, že by mu měl také napsat vzkaz.

Musím pomoci příteli. Prosím, nebuď naštvaný. Harry

To určitě nebylo jedno z jeho mistrovských děl, ale musel to udělat. Tom mohl být naštvaný, že zase nebude vědět, co přesně Harry dělal, ale vysvětlit to, by trvalo příliš dlouho. Přišpendlil ho na dřevo místo jiného papíru a vydal se na cestu k Rabastanovu pokoji, který byl nejblíže.

“Potřebuji tvou pomoc!“ vyhrknul Harry, jakmile hnědovlasý muž otevřel dveře a podíval se mu do očí. „Pomůžeš mi?“

“Samozřejmě“, Rabastan si ulevil, když s ním Harry opět mluvil; posledních pár dní se jim Harry za každou cenu vyhýbal a zrušil jejich tréninkové hodiny – ne, že by ho obviňovali. „Co bych měl udělat?“

“Teď ne, později ti to řeknu“, Harry popadl jeho rukáv. „Máš myslánku?“

“Rudolfus by měl jednu mít“, dodal starší kouzelník a následoval hubeného hocha.

To stejné se stalo v Rudolfusově pokoji jen s tím, že museli chvilku na něj čekat, než došel pro myslánku a pak se vydali k Severusově pokoji.

“Harry?“ zvolal překvapeně Mistr lektvarů, když uviděl Nebelvíra stát před jeho dveřmi, přičemž přitahoval svou pozornost k Rány hojícímu lektvaru, který dělal pro ošetřovnu. „Něco se děje?“

“Ano, Severusi, omlouvám se, že jsem tě vyrušil, ale potřebuji tvou pomoc, prosím?“ prosil Harry a tím vyvolal povzdechnutí u hubeného muže.

“Dobře, nech mě jen stabilizovat lektvar“, zmizel na chvilku do své laboratoře předtím, než opět vyšel a všiml si obou Lestrangeových bratrů. „A co bych měl teď udělat?“

“Potřebuji vás všechny přemístit na Magnóliovou ulici, číslo 11, Kvikálkov, Surrey“, vysvětloval Harry, zatímco došli do vstupní haly. „A prosím vás, pokuste se přemístit mimo dům. Můžu se přemístit s tebou, Severusi?“

Všichni poslušně přikývli a Harry přesunul své ruce kolem pasu Mistra lektvarů a zavřel oči. O pár sekund později vstupní hala byla opuštěná a čtyři kouzelníci přistáli v mudlovském sousedství, které vypadalo, jakoby se obyvatelé zajímali pouze o dokonalost svých trávníků. Dům stál v řadě, přesto vykazoval minimální rozdíly: místo nudného bílého plotu byl lemován nízkým živým plotem, trávník se troufale okázale honosil několika sedmikráskami a místo auta na příjezdové cestě stál dřevěný stůl a vyrovnané lavičky, které byly zastíněné slunečníkem. Harry šel rozhodně k domovním dveřím a zazvonil na zvonek a tři starší kouzelníci ho s obavami sledovali.

Jejich postoj se zdál, podle jejich názoru, oprávněný, když  vysoký, vyzáblý muž trhnutím otevřel dveře a zabodával se pohledem dolů na Harryho a zavrčel: „Co?“ Harry se trochu zaklonil.   

Ale, jakmile rozpoznal chlapce-který-přežil, jeho tvář se proměnila do více vlídného obličeje a jeho hlas zjemněl: „Harry!“ příjemně ho pozdravil. „Chceš ode mě něco?“ 

“Ne, pane“, usmál se na něj. „Potřebuji pomoc od vaší ženy a vašeho syna.“

“Dobře, prosím, pojďte dál“, rozevřel dveře a nechal všechny vstoupit. „Sára je právě teď v kadeřnictví, díkybohu, že mi to řekla, nepoznal bych jinak rozdíl. A Šimon je na doučování u toho fotbalisty, měl by být zpět zhruba za deset minut. Máte štěstí, že je právě přestávka v poločase, jinak bych vám neotevřel dveře. Naši sousedé mě nahánějí jako divý, nevím, co jim Sára o mně řekla, ale všichni jsou pod dojmem, že by mě měli zespolečenštit. Stejně, musím jít, ciťte se jako doma, tam v lednici by měl být zbytek lasagne“, s tím zmizel do obývacího pokoje, odkud jste mohli slyšet televizi.  

“Harry, mohl by jsi vysvětlit, co tady děláme?“ ptal se Severus nevrle; jméno Šimon v něm něco spustilo, ale nemohl přijít na to, kde ho dřív slyšel. 

“Později“, řekl Harry; přešel do kuchyně a prohlížel si ledničku. „Až tady budou, řeknu vám to, protože nechci všechno vysvětlovat dvakrát.“

A tak čekali; Harry se díval ven z okna, čekal na příchod Šimona a Sáry, zatímco Rudolfus, Rabastan a Severus, kteří seděli kolem malého kuchyňského stolu, se cítili velice nemístně.

“Konečně!“ vydechl Harry uvolněně, když uviděl na kole dobře známou hnědovlasou a vyčouhlou podobu jeho nejlepšího přítele a neustále se přibližující mateřskou postavu se širokými boky, která přicházela z opačné strany.

“Harry“, vykřikl Šimon šťastně, přičemž si přitáhl malé tělo do náruče a Severus v něm rozpoznal empata. „Co tady děláš? Proč jsi tak ustaraný?“

“Harry, drahoušku“, pozdravil jemný hlas Sáry Turnerové od vchodu. „Je to dávno, od chvíle, co jsem tě naposledy viděla. Co můžeme pro tebe udělat? A kdo jsou tvoji přátelé?“

Paní Turnerová měla kulatý, malý obličej s bystrýma modrýma očima a jako její syn měla vlnité hnědé vlasy a úsměv, který pohrával na jejích rtech. 

“Ach, promiňte, to jsou Severus Snape a Rudolfus a Rabastan Lestrangeovi“, představil je a ukázal prstem na každého z nich. „A potřebuji vaši pomoc.“

“Samozřejmě, Harry, víš, že ti pomůžeme, pokud to bude možné“, usmála se Sára konejšivě. „Proč nám neřekneš, co máš v úmyslu.“

“Mohl by jeden z vás dát vzpomínku na noc, kdy jste mučili Longbottomovi do myslánky, prosím?“ žádal Harry od Lestrangeových; poprvé se posadil a dva empati zalapali po dechu.

“Vážně to chceš právě teď udělat, Harry?“ ptal se Šimon znepokojeně. „Víš, jak je to nebezpečné!“

“Musím to udělat!“ odpověděl Harry divoce. „Nevillův táta umírá, protože se cítí vinen! Musím něco udělat!“

“Harry, už jsme o tom mluvili“, snažila se empatka zdůvodňovat. „Riziko je příliš vysoké, jak pro tebe, tak pro Longbottomovi. Obávám se, že to nemůžu dovolit.“

“Ale já vím, že to můžu udělat!“ prosil Harry. „Prosím, musím mu pomoct. Jestli si vážně myslíte, že to nejsem schopný provést, řekněte mi a neudělám to, ale...“

“Harry, my jen máme o tebe starost...“, snažila se ho Sára utěšit.

“Myslíte, že to můžu zvládnout nebo ne?“

Matka a syn si vyměnili dlouhý pohled,  než si hluboce povzdechli: „Ano, Harry, myslíme si, že bys to nejspíše mohl zvládnout, ale...“, odpověděla Mudla.

“Žádné, ale“, přerušil ji Harry. „Pokusím se o to s vaší pomocí nebo bez ní. Už jsem to slíbil Nevillovi.“

“Pomůžeme ti, Harry“, vzdychl Šimon a dostal jako poděkování nadšené objetí. „Hádám, že se čas krátí, správně? Takže bychom měli začít právě teď.“

“Ano, ale Šimone, jestli by se něco pokazilo, je to na tobě, jak to řekneš Tomovi, dobře?“ Harry se na něho podíval. „Smíš odhalit mé tajemství, pokud to budeš považovat za nutné, nikdo jiný.“ 

“Počkej, Temný pán neví, že jsme tady, aby jsem udělali... cokoliv, co plánuješ udělat?“ promluvil Severus poplašeně. „Pamatuješ si, jak reagoval posledně, kdy se stalo něco podobného, že ano?“

“To bylo jiné“, pokrčil rameny malý chlapec. „A napsal jsem mu vzkaz. Je to stěží má chyba, že tam nebyl.“

“A co přesně máš v úmyslu dělat?“ Mistr lektvarů nebyl uklidněný odpovědí.

“Pokusíme se pomoci Franku Longbottomovi dříve, než zemře“, odpověděl Harry krátce a vzal Šimonovu ruku. „Připraveni?“

Počkal, dokud Sára neuchopila Šimonovu druhou ruku předtím, než se dotkl vířivé mléčné látky Rudolfusovy vzpomínky na noc, kdy Longbottomovi ztratili svůj rozum. 

Tři lidé přistáli před skromně vyhlížejícím domkem, vepředu s velkým arkýřovým oknem a dalšími čtyřmi zastíněnými a zahalenými postavami. Ledový vítr bičoval větve blízkých stromů, které tvořily obtížně rozuměnou rozmluvu. Harry přestál počasí a vytřiďoval to, co bylo opravdu vhodné, co se stalo, dokonce víc tak, když déšť zesílil a blesk uhodil do země ani ne sto metrů daleko.  

Na co čekáme?“ zasyčel Barty Skrk junior a jeho blankytně modré oči nechaly na chvíli nahlížení do obývacího pokoje Longbottomových. „Musíme najít našeho Pána!“ dokonce ani úzkost a únava nemohli zkazit jeho mladou a hezkou tvář.

Musíme počkat, než se těmto dvěma idiotům vzchopí jejich loajalita“, ušklíbla se Bellatrix Lestrangeová, ona byla také ztělesněním krásy, Harryho vlasy se ježily z chladu v jejím hlase.

To není o loajalitě, Bello“, promluvil tichý hlas Rudolfuse nebo Rabastana, byl temný a nápadně rozlišoval mezi těmi dvěmi, i když si Harry myslel, že byl staršího bratra. „Ale nebudu riskovat svůj zadek, když si nejste jistí, že něco vědí. Myslím, že bychom měli mít větší šanci nalézt Temného pána, jestli zkontrolujeme venku různé úkryty.

Vím, že Longbottom ví, kde je náš Pán!“ křičela čarodějka zuřivě. „On je hlavní Bystrozor, hledal Godrikův důl a přátelí se s tím Mudly milujícím starým bláznem...“

Fajn“, připustil jeden z Lestrangeů předvídavě a ostatní přikyvovali. „Ale uděláme to rychle, pokud nebude vědět něco hodnotného, odejdeme.“

Harry si byl jistý, že se Bellatrix uculila, i když neexistoval způsob jak to zjistit v té tmě a ve zlomku sekundy umě namířili jejich hůlky na okno a to se sesypalo do hromady trosek. Po tolika rámusu následovalo téměř ticho, které bylo skoro ohlušující a křupání se ozývalo tichým domem jak něčí boty přecházely po střepech.

Harry, Sára a Šimon sledovali Smrtijedy přes holý okenní rám a černovlasý chlapec sevřel Šimovu prochladlou ruku do své. Měli by si dávat pozor na to, co se stalo na samém konci, aby se sem nyní nenavrátili. 

Jsem si jistý, že to nic není, Alice“, ozval se tlumený hlas z horního patra a ačkoli Harry nikdy neslyšel jeho hlas, okamžitě v něm rozpoznal Franka Logbottoma, protože zněl tolik jako jeho syna, když Neville pro jednou nekoktal a byl sebejistý tím, co říkal, zejména, když mluvil o rostlinách. „Je to určitě bouřkou venku, možná se rozbilo jedno z oken“, po tomto sdělení, mohli slyšet skřípaní schodů a vysoká postava se objevila nahoře na schodech s blikajícím světlem z jediné hůlky, které rozehrávalo tanec stínů.

Harry se rozhlédl kolem, aby našel čtyři Smrtijedy, kteří opustili své místo. Než mohl začít přemýšlet o tom, kam šli, Frank dosáhl spodní části schodů a Rudolfusova hůlka se přitiskla k týlu jeho krku.  

Ani slovo, rozuměl si, Logbottome?“ zasyčel, zatímco ho Rabastan odzbrojil; Bellatrix zmizela po schodech nahoru. 

Oba bratři nepočkali, aby viděli, zda by mohl dávat pozor jejich příkazu a mladší z nich ho umlčel kouzlem a pak se otočil, aby opravil okno švihnutím jeho hůlky. Hluk okamžitě ustal a mohli jste slyšet zvuky docházejícího boje v patře předtím, než Bellatrix a Skrk junior přišli zpět dolů se svázanou Alicí Longbottomovou, která měla ucpaná ústa roubíkem a ve tváři byla tak bílá jako list papíru. 

Jejich malý spratek tady není“, ušklíbla se černovlasá čarodějka a strčila druhou ženu dolů po posledních pár schodech, čímž klopýtla.

To je mi jedno“, řekl Rudolfus a ukončil kouzlo Silencio na Frankovi. „Longobottome, pokud budeš spolupracovat, budeme pryč za pár minut a můžeš jít zpátky spát a předstírat, že tohle byla jen noční můra. Kde je Temný pán?“

Byl poražen Harrym Potterem“, odpověděl Frank vyrovnaně. „Nikdo neví, jestli je stále naživu.“

Lháři!“ křičela Bellatrix zuřivě. „Jak by mohlo být možné, aby dítě porazilo nejmocnějšího kouzelníka, který kdy chodil po zemi? Crucio!“

Nechej toho“, odstrčil ji ruku nahoru tak, že se neodpustitelně rozzlobila. „Tvoje zlost nás nikam nepřivede.“    

Drž hubu, štěně!“ zasyčela nebezpečně. „Nech mě to udělat mým způsobem!“

Ne“, trval na tom Rabastan a vytáhl lahvičku lektvaru ze svého hábitu s jasnou, křišťálovou tekutinou. „Veritasérum. Vyzkoušíme ho s ním a pokud to neví, půjdeme a poté provedeme náš plán.“

Poklekl dolů vedle manželů a odkapal něco z lektvaru do Frankových ochotně otevřených úst. Nebyl rád, že měl nějaká tajemství, která by mohl odhalit. Nejvíce z informací byla pod Brumbálovým Fideliovým zaklínadlem a dokonce ani Veritasérum by ho nepřimělo je odhalit. A co se týče Voldemortova úkrytu, no, nikdo to neví, dokonce ani Brumbál, takže se ho mohli ptát na otázky jak je libo.

Jak se jmenuješ?“ ptal se starší bratr z Lestrangeů, aby se ujistil, že lektvar správně účinkuje.

Frank Fenimore Longbottom“, odpověděl Bystrozor monotónním hlasem, jeho oči byly otupělé.

Víš, kde je Temný pán?“ opět se zeptal.

Ne“, neočekával jinou reakci, zatracená ženská, proč ho sem přivlekla!

Znáš někoho, kdo ví, kde je?“ požadoval, doufal ze vší nadějí, že možná jejich cesta sem nebyla úplně marná, ale opět byl zklamaný: „Ne, nikdo to neví.“

On lže“, křičela Bella a opět vrhla Crucio na Bystrozora, ale byla ještě jednou zachycena Rabastanem, nicméně místo toho jen na něj křičela, teď zamířila svou hůlkou na něho a mrštila jím do blízké zdi s lehkostí, jakoby někdo hodil novinami. 

Rudolfus měl svou hůlku venku ve druhé ruce, i když se jeho žena na něj jen ušklíbla: „Nemohla bych ti něco udělat, ach můj manželi, nebo zlomím tvému drahému bratrovi páteř. Nech mě se jich ptát a jestli budeš hodný chlapec, Barty nechá tvého bratra žít.“ 

Hnědovlasý muž se rychle otáčel v hrůze, aby našel svého bratra bez pohybu, ale s otevřenýma očima, které byly otočené do vzduchu, držený Skrkovou hůlkou, který měl šílený úšklebek na tváři a měl ještě jednu hůlku, pravděpodobně bratrovu, namířenou na Rabastanova záda. 

Jsem ráda, že uvidíte můj způsob“, posmívala se čarodějka. „Chytneš ho a já se jí pokusím rozvázat jazyk, takový sladký pár jsou, nemyslíš? Jsem si jistá, že se podělí o svá tajemství.“

Ne, nedělejte to“, Frank zděšeně lapal po dechu; Veritasérum ztratilo svůj účinek. „Alice nic neví. Řeknu vám všechno. Voldemort se ukrývá v Moldávii. Je slabý po Smrtelné kletbě odražené od Harryho, takže zítra se celé Bystrozorské oddělení přenese do příslušné Moldavské kanceláře a spojí s nimi síly. Už jsem odvedl mého syna k mé matce, aby na něj dohlédla, zatímco jsem pryč. Alice se tam odletaxuje ráno...“

Skvělé, vidíš, Bello“, Rudolfus věděl, že Frank lhal, ale raději stráví noc prohledáváním Moldávie, než mučením těch dvou – měli syna pro Merlina. „Teď víme všechno, co jsme chtěli vědět. Půjdeme tam hned teď, než ho najde někdo jiný...“

Drž hubu, Lestrange!“ zasyčela. „Nedělej si ze mě blázna. Jen si to vymyslel. A teď lépe použij svá ústa k něčemu užitečnému, než se tvůj bratr setká s Merlinem.“

Vyměnil si pohled se svým bratrem. Nenáviděl se za tento čin, ale krev byla silnější než voda, i když toto se sem opravdu nehodilo a byl Zmijozel. Vytáhl Franka na nohy a odvlekl ho do rohu, kde jeho žena, jak doufal, by nemusela být svědkem, jak mučí jejího manžela, i když ona mohla být nejspíše mučena hůře. Dříve, než ještě dosáhl svého cíle, obývacím pokojem se rozlehl pronikavý, bolestí naplněný křik a Bystrozor ztuhnul uprostřed kroku, neboť zamýšlel běžet zpět ke své ženě.  

Ne“, zašeptal do jeho ucha. „Nepomůžu ti, ale bude to jen horší, pokud budeš bojovat – za vás oba. Jestli něco víš, řekni mi to a udělej to tentokrát uvěřitelným způsobem a slibuji, že vás okamžitě opustíme, ale jinak vám nemohu pomoci.“  

Já nic nevím“, Frank byl tlačen do rohu a srovnal se se Smrtijedovými nohami a zachytil letmým pohledem svou milovanou Alici, která drásala své vlastní tělo ve snaze zmenšit bolest. 

Já vím“, to byla poslední věc, kterou slyšel po dlouhé době, která byla naplněna Alicinými prosbami a jeho vlastními výkřiky.

Harry a dva empaté zděšeně sledovali jak Alice a Frank Longbottomovi ztrácí své rozumy.

Zpočátku Frank jen naříkal, kdykoliv Rudolfus začal nanovo, ale brzy se jeho bolest stala více slyšitelnou. Rudolfus jen používal kletbu Cruciatus, ale Bellatrix byla více nápaditá. Alice začala křičet po prvních dvou minutách a prosit po deseti, ale nejhorší bylo, když ztichla po dvou hodinách mučení. Několikrát ztratila vědomí, ale Bellatrix jí neumožnila malý oddech a oživovala ji, dokonce šla tak daleko, že jí léčila právě znovuotevřené rány stále znovu. Po pěti hodinách byla Alice Longbottomová tak živá jako mrtvá, její tělo bylo zbité tak, že na první pohled vypadala jako červený Marťan, až do hrůzného poznání, které vás zasáhlo, že to byla krev. Ale co Harryho zasáhlo nejtvrději, co absolutně nemohl pochopit, byla neskrývaná radost na tvářích Bellatrix a Skrka, kteří sledovali každou věc se zaujatou pozorností a ujistil se, že Rabastan to musel vidět také. Tento devatenáctiletý vypadal znechuceně.     

No, zdá se, že se tvá ženuška vyčerpala, Longbottome“, přešla tam, kde Rudolfus stál nad skleslou podobou Franka. „Můj drahý manžel byl s tebou příliš shovívavý, jak se zdá. Chceš mi něco říct?“

Frank neotočil hlavu, když se snažil mluvit prskal krev, která přicházela předně místo toho. Přestal křičet před hodinou. 

Neumíš udělat nic správně, co?“ vysmívala se Bellatrix svému hnědookému manželovi. „Půjdeme zkontrolovat dům, jestli tu nejsou nějaké informace!“

Udělal jak se řeklo, jak ze starosti o svého bratra tak z faktu, že měl ve zvyku jí poslouchat. Byla vždycky nad ním v hierarchii Temnéno pána, byla ve skutečnosti třetí ve vnitřním velení, po Luciusovi. Někdy za tohle Temného pána nenáviděl, Bellatrix byla skvělá svým vlastním způsobem, ale nelítostná a bezohledná a milovala, když se druzí cítili jako špinavý. Nic nenašel a když se vrátil, Frank vypadal skoro tak špatně jako jeho žena a nereagoval, když ho oslovil.

No, vypadá to, že nic nevěděli“, uvítala ho Bellatrix a on by ji velmi rád dal ochutnat její vlastní medicínu. „Jdeme.“ 

Skrk uvolnil jeho bratra z jeho držení a musel ho chytit, než by Rabastan mohl udělat něco ukvapeného. Vytáhnul svou hůlku s úmyslem, aby je vyvedl z jejich utrpení, ale Bellatrix ho zastavila.

Budou sloužit těm bláznům jako varování“, usmála se krutě. „Jdeme, nechtěli bychom, aby se něco takového stalo některému z vás, že?“ mířila na ně svou hůlkou dříve, než mohl reagovat.

A tak všichni odešli.

Padli na čistou kuchyňskou podlahu v Magnóliové ulici, číslo 11. Sářiny oči byly červené a její ruce se třásly, když objala svého syna. Šimon byl smrtelně bledý a velké slzy stékaly po jeho lících. Ale to nebylo nic ve srovnání se stavem v jakém byl Harry: malý chlapec se divoce otřásal a jeho oči byly v záplavě slz a silně vzlykal, zatímco se houpal dozadu a dopředu.

“Chrisi!“ empatka volala svého manžela a odstrčila Severuse z cesty, který klečel dole vedle hromádky, kterou byl Harry. 

“Co je, Sáro?“ zazněl Mudlův naštvaný hlas. „Zbývá poslední minuty hry...“, vytrácel se, když pobral situaci ve své kuchyni. „Co můžu udělat?“

“Dojdi pro ledový obklad pro Harryho a kapesník pro Šimona“, přikázala. „A pak udělej nějaký čaj.“

Byl to důkaz toho, jak často byl v podobné situaci, že se nevyptával na ženina slova, ale okamžitě jednal.

“Šimone, můžeš se ho dotknout?“ ptala se svého syna jemně, který zakroutil hlavou. „Horší nebo lepší?“

“Nereaguje na nic“, popotahoval Šimon. „Můj Bože, co bychom měli dělat.“

“Počkej“, odpověděla jeho matka a znovu ho objala. „Harry prostě potřebuje čas.“

“Co se stalo, co se děje?“ pouze díky mnoha letům jako učitel se Severus držel od používání nadávek.

“Harry dospěl k pochopení toho, co jsme viděli“, odpověděl Šimon po chvilce.

“Sakra“, Harry najednou vyskočil a hnal se k umyvadlu. „Budu zvracet.“

Chris rychle přešel místnost a nabídl Harrymu sklenici studené vody, když dopil, řekl: „Díky.“ 

“Harry, jsi v pořádku?“ ptal se Šimon starostlivě svého nejlepšího přítele. „Proč jsi mě nepustil?“

“Jsem v pořádku“, Harry se přitiskl k hrudi druhého chlapce. „Myslel jsem, že máš dost problémů se svými vlastními emocemi. Potřebovali bychom se podívat také na tu další.“

“Možná bychom měli počkat...“, navrhl Šimon plaše.

“Ne, to by nebylo o nic lepší“, odpověděl Harry. „Rabastan by tě mohl...“, otočil se obličejem ke dvěma bratrům a našel staršího jak pláče. „Merline, co je špatně, Rudolfusi, ššš, neplakej, pověz mi, co je špatně?“

“Já... Já jsem mučil Longbottoma. Jsem monstrum, měl jsem umřít v Azkabanu“, Rudolfus si skryl tvář do svých velkých rukou, ale Harry je odtáhl pryč.

“Podívej se na mě“, požadoval Harry ze svého místa na jeho nohách. „Ty. Nejsi. Žádné. Monstrum. To, co jsi udělal, bylo velmi statečné. Nesměj se. Zachránil jsi svého bratra. Myslíš si, že by bez tebe mohl být Rabastan stále naživu? Udělal jsi to, co ti bylo nařízeno, aby jsi zachránil sebe i jeho. Neobviňuj se za to. Prosím? Jsem tak rád, že vás dva mám. Už neplakej.“  

“Dokonce i poté, co jsme ti udělali?“ podíval se Rudolfus nejistě.

“Dokonce i poté, co jste udělali“, souhlasil Harry. „Jste více než pro to stvoření. A pokud můj plán vyjde, můžete to také vylíčit Longbottomovým“, oba je objal. „Nikdy se za to neobviňujte. Jsem na vás hrdý.“

“Můžeme něco udělat, aby jsme ti pomohli s druhou vzpomínkou?“ ptal se Rabastan, ale Harry zakroutil hlavou: „Jen počkat tady.“

Dva empati a Harry vypili svůj šálek čaje, Harry seděl v Rudolfusově klíně, zatímco Rabastan přesunul vlastní vzpomínku z noci do myslánky a pak opět cestovali do minulosti, kdežto ostatní čtyři – Chris hrál hostitele, protože jeho hra už skončila a potřeboval něco, čím by zabral svou mysl ze skutečnosti, že jeho mužstvo prohrálo a že jeho žena a syn dělali jedno ze svých podivných empatických věcí s Harrym – otáčeli palci na svých hůlkách nebo čajovými šálky v rukách. Když se konečně vrátili, dřívější událost se opakovala, úplně stejně, se vzlykáním, zvracením a objímáním. 

“Takže, co se stalo teď?“ ptal se Rabastan Harryho, který se usadil do jeho klína a usrkával svůj druhý šálek čaje Earl Grey.

“Musíme jít ke svatému Mungovi“, vysvětlil Harry. „Můžeme se tam přemístit?“

Severus přikývl: „Dobrá, tak jdeme.“

Harry zůstal s Rabastanem během přemísťování, Sára šla se Severusem a Šimon s Rabastanem. Bylo už pozdní odpoledne, když přišli a většina návštěvníků se už vrátila ke svým rodinným příslušníkům a přátelům, kteří nebyli v nemocnici a sestřičky připravovaly pacienty na noc nebo naposled dělaly zdravotní prohlídky.

“Harry!“ vyskočil Neville ze svého sedadla, kde předtím seděl, jeho tvář měla na sobě zaschlé skvrny od slz. „Myslel jsem, že už nepřijdeš.“

“Drž se“, mumlal Harry a objal druhého Nebelvíra. „Jsme teď tady. Kde je tvůj otec?

“V jeho pokoji“, polknul Neville. „Léčitelé ho už kontrolovali tak... Co je přesně tvůj plán?“

“Nikdy jsem si nemyslel, že bych vám to mohl říct, ale je to znamenitá otázka, pane Longbottome“, řekl Snape a poprvé na sebe přitáhl Nevillovu pozornost.

“Pro... Profesore Snape, co tady děláte?“ koktal blonďatý chlapec, pak si všiml Lestrangeových a dvou empatů. „Harry, kdo jsou všichni tito lidé?“

“Přátelé, Neve, pomohou nám“, Harry poklepal jeho ramena. „A pokud by ti to nevadilo, raději bych začal teď, než ti to vysvětloval. Bylo by to jednodušší. Ale jestli chceš, hned ti to vysvětlím.“

“Ne, Harry“, Neville se podíval spíše unaveně. „Jen chci, aby můj táta žil, jak to uděláš, nepovažuji opravdu za důležité.“

“Dobrá, jdi napřed, můžeš?“

Všichni následovali Nevilla tak nenápadně jak bylo možné k jednomu z pokojů v sekci “beznadějné případy“, i když oba vyšší mudlové byli zhrození necitlivostí tohoto názvu. Pokoj pana Longbottoma se nedržel vůbec k soukromým účelům, na rozdíl od pokoje v uzavřeném oddělení a byl tady pouze jediný – nejspíše nechtěli, aby někoho rozrušil, když by mohl zaklepat bačkorama. Jeho kdysi vysoké, trénované tělo hodně zhublo a zdravá barva jeho kůže se změnila na barvu podobnou papíru a rozpukanou hmotu. Jeho líce byli propadlé a chyběli mu celé chomáčky vlasů.

“Všichni zůstaňte venku před pokojem a dohlédněte na to, že absolutně nikdo nás nevyruší, dobře?“ nařídil Harry. „Severusi mohl bys možná najít velmi slabý lektvar na spaní?“ Mistr lektvarů přikývl. „Neville, řeknu ti ještě jednou, že ti nemůžu slíbit, že to, o co se pokusíme, bude skutečně fungovat. Jsi si jistý, že to chceš?“ Neville jen kývl a Harry každého z nich objal; Nevillovo objetí trvalo nejdéle, než zmizel do nemocničního pokoje.

Sára ho bezprostředně následovala, ale Šimon zůstal o chvíli déle: „Předpokládám, že nevíš nebo nechápeš, ale Harry riskuje svůj život za tvého otce a jestli se ho opovážíš vinit z toho, že by mohl tvůj otec zemřít, zjistíš, že jsem mnohem lepší přítel než ty. Je to jasné? Skvělé!“ následoval ty dva a zavřel za sebou dveře.  

“Temný pán nebude potěšen, až tohle zjistí“, zamumlal Rabastan, zatímco tři dospělí kouzelníci provedli několik zamykacích kouzel a kouzel na odvrácení pozornosti kolem hlavního prostoru.

“Je teď trochu pozdě tohle realizovat, nemyslíš?“ odpověděl Severus uštěpačně. „Jen doufám, že Harry bude v pořádku a dokáže sám zvládnout hněv Temného pána“, v duchu škrkl poslední část věty – doufal, že by Harry mohl být v pořádku, tečka. 

“Nikdy bych si nemyslel, že by v něm byl empat“, změnil téma Rudolfus a jakoby řekl my-jen-vyčistíme-tuto-chodbu-od-všech-chlupů-pírek-a-odpadlých-končetin-tak-najdeme-jiný-způsob-znamení uprostřed chodby.

“Počkat minutku, empat?“ řekl Neville, který klesnul na podlahu a mluvil nahlas. „Kdo jsou sakra ti lidé?“

“Slovník, pane Longbottome“, ušklíbnul se Severus.

“Můžu mluvit jak se mi zlíbí“, křičel zpět Neville, než si připlácnul své ruce na pusu a díval se zděšeně. „Pane.“

“No, bylo na čase, že jste objevil něco z té pověstné Nebelvírské kuráže – ale je to nemístné“, opětoval mu profesor. „Podívám se po tom lektvaru, ne, že by nemocniční lektvary byli nějak dobré...“, uháněl za roh, jeho hábit za ním vlál.  

“Pane Longbottome, proč se neposadíte“, pokynul Rudolfus k jedné z pohovek, kterou vyčaroval. „Můj bratr a já vám dlužíme omluvu.“

O dobré dvě hodiny později – Rudolfus se pyšnil monoklem, Rabastan natrhlým rtem a pohmožděnou čelistí a Neville zase nevinným a nervózním obličejem a Severus, který se vrátil, lektvarem – podivné ticho, které ochromeně viselo v nemocničním pokoji a chodbě jako hustý černý mrak, bylo přerušeno nakřáplým hlasem všemi rozpoznán: „Jamesi, v našem domě byli Smrtijedi... Kde je Alice? Jsou ona a Neville v pořádku...“, slova byla divně vyslovená a zkomolená.

“Ššš, nemluvte, bude to snadnější pro vaše hlasivky“, Harryho hlas proplouval dveřmi o chvilku dříve, než  Sára táhnutím dveře otevřela: „Ten lektvar bychom teď velice ocenili“, vypadala vyčerpaně, ale spokojeně.  

Severus jí předal lektvar a opět zmizela.

“Vypijte to“, nařídil Harry. „Pomůže vám to. Váš syn a žena jsou zachránění.“

Rudolfus získal letmý pohled na Harryho a jeho dva empaty, jež stáli kolem lůžka, ve které ležel stále vyhuble vypadající, ale živý Frank Longbottom. Harry a Šimon ho trochu podepírali tak, že mohl lépe polykat doušek bezesného spánku.

“Myslel jsem, že jsi mrtvý, Jamesi“, zamumlal Frank, než ho přemohl spánek.

Harry přepadnul a jen Šimonovy rychlé reflexy ho zadržely od toho, aby se uhodil hlavou o kovový sloupek lůžka: „Mami?“ křičel poplašeně. „Harry omdlel!“ paní Turnerová rychle přešla ke svému synovi a černovlasému hochovi.

“Neomdlel“, řekl chlapec ospalým šeptem. „Jsem v pohodě, jen mě drž.“

Šimon se uvolněně zasmál a opatrně vynesl menšího chlapce z pokoje a položil ho na větší pohovku, kde předtím seděli tři kouzelníci.

“Fungovalo to?“ ptal se Neville úzkostlivě.

“Bylo to zcela úspěšné“, usmála se Sára na něj konejšivě. „Tvůj otec se uzdraví. Určitě ho to překvapí, nějaký čas si musí zvyknout na novou situaci – ostatně, více méně ztratil patnáct let svého života – ale jsem si jistá, že se plně zotaví.“

“Můžete pomoci také mé mamince?“ ptal se Neville horlivě.

“Nejsem si jistá. To, co Harry udělal, bylo docela nebezpečné a vyčerpalo ho to“, odpověděla Sára předtím, než mohl Harry něco říct. „Musíš být trpělivý a neříkej, že tvá maminka se nezlepšuje ze svého stavu, možná bude pro ni lepší, když se vyléčí přirozenou cestou.“

“Ale, když máte prostředky jak ji zachránit, proč to neuděláte?“ řekl Neville vyčítavě. „Harry, prosím, konečně chci vědět, jaké je to mít rodiče.“ 

“Takhle se někomu splácí vděčnost, co?“ řekl Šimon nebezpečně. „Harry udělal pro tebe víc, než dost!“ 

“Můžu mluvit za sebe, Šimone“, napomenul ho Harry, mžourající svýma otevřenýma očima. „A já ti řeknu to, že to bylo jednodušší, než jsem si myslel. Cítím se dobře a raději bych to všechno dokončil. Slyšel jsi pana Longbottoma, který se prvně zajímal o svou ženu, kdybychom byli velmi neúspěšní, on by mohl dokonce upadnout znovu do svého stavu, jestli zjistí, že ona stále potřebuje lékařskou péči. Prosím, nechte mě to udělat, cítím se mnohem lépe, než bych si pomyslel. Nechci začít opět později a dělat toto všechno znovu...“

Dva empaté si vyměnili pohled: „Dobře, Harry. Ale dáme si hodinovou přestávku“, řekla Sára přísně a Harry jí poslal rozjařený úsměv a díky, než opět zavřel oči.

“A jak se přesně předpokládá, že to jako uděláme?“ ptal se Severus kousavě. „Alice Longbottomová je na uzavřeném oddělení, myslím, že šance jsou mizivé, že tam prostě nechají jít tři známé Smrtijedy, aby ji pravděpodobně léčili a mohl bych dodat, že se o to snaží neúspěšně více než desetiletí.“

“Řeknu jim, že Harry pomohl mému otci“, řekl Neville měkce. „Hlavní léčitel mě zná a když uvidí jak moc je lépe tátovi, umožní to. Nemám pravděpodobně lepší nápad.“

“Vypadá to, že už to ví“, poznamenal Rabastan a ukázal na tři lékouzelníky a sestřičku, jak rychle kráčejí směrem k nim.

“Je způsob, jak byste mohli udělat, aby Harry vypadal méně jako on sám?“ ptal se Šimon čtyř kouzelníků.

“Je pár jednoduchých kouzel“, Rudolfus poklekl vedle dřímajícího chlapce a pomalu se nahnul k jeho vlasům, které změnil do světle hnědé jako mají Turnerovi.

Dokončil to právě včas a když se čtyři zaměstnanci nemocnice postavili před ně, Harry vypadal jako Šimonův mladší bratr s jeho hnědými vlasy, tmavě modrýma očima, širší čelistí a pozvednutějším obočím.

“Co má tohle znamenat?“ křičel vztekle kouzelník s prošedivělými kaštanovými vlasy, který stál uprostřed a vypadal, že to má tady na starost. „Nemáte tady co dělat!“

“Jak se máte? Já jsem Sára Turnerová a mohla bych vědět, kdo jste vy?“ řekla matka příjemně a usmála se na kouzelníka.

“Áron McHail“, řekl kouzelník nevrle, ale z větší části mírněji, protože jeho matka byla velmi přísná v tom, aby se choval k ženám s respektem. „Možná byste mi mohla vysvětlit, proč jste zabezpečili tuto chodbu a proč je tady prudký nárůst magie v celé nemocnici, madame.“ 

“Možná byste se mohl raději posadit?“ nabídla laskavě, ale s naléhavostí.

“Co tady tři známí Smrtijedi dělají před pokojem pana Longbottoma“, zasáhnul jeden z léčitelů, malý kouzelník s černou pletí a s hbitýma rukama, kterého Neville rozpoznal jako ředitele uzavřeného oddělení: „Přišli jste dokončit, co jste začali, že ano?“

“Pane ...“, pozastavila se netrpělivě nad ním, aby dodala suše Inrimu: „Pane Inri, jak se to chováte. Pokud byste si sedl, jak jsem navrhovala na začátku, mohl byste už mít všechny vaše odpovědi“, řekla vyčítavě, načež se také Dr. Inri posadil.

“Děkuji vám, jak jsem se zmínila dříve, jsem Sára a tito jsou moji synové Šimon a Henry. Přišli jsme sem v naději, že pomůžeme panu Longbottomovi, jehož syna už nějaký čas známe...“

“Jak vznešené mohou být vaše motivy, ale neexistuje šance, aby u pana Longbottoma došlo dokonce k nepatrnému uzdravení“, přerušil ji Léčitel McHail. „A stále jste mi nevysvětlila přítomnost profesora Snapea a bratrů Lestrangeových. Víte, že tito dva jsou příčinou toho, v jakém stavu jsou pan a paní Longbottomovi a měli by za to být oprávněně v Azkabanu, víte?“

“Možná bych vám pomohla s vašimi závěry, pokud vezmete do úvahy, že schopnost empatie je silně zaběhlá v krvi mé rodiny“, pokračoval Sára v klidu, takže se na ni Lékouzelníci a sestřička vyjeveně dívali. „Díky profesoru Snapeovi jsme podali panu Longbottomovi lektvar, kterým byl vyvolán spánek poté, kdy jsme mu pomohli vrátit jeho mysl na správnou cestu. Nejsem profesionální doktor, ale jsem si dost jistá, že on skutečně prochází plným zotavením. Jen jsme debatovali, zda bychom se pokusili s našimi silami rovněž pomoci jeho manželce.“

“Paní Turnerová, je toho hodně vstřebat najednou, také vzhledem k tomu, že jsme neměli žádný úspěch v jeho léčbě a skutečnost, že se zřídka stává, kdy tři lidé tvrdí, že jsou empaté“, Hlavní léčitel vybíral svá slova opatrně. „Ale dejme tomu, že je pravda, co jste řekla, bylo by nám umožněno zkontrolovat pana Logbottoma?“

“Samozřejmě, doktore“, mírně se na něj usmála. „Ale ačkoli se musím přiznat, že jsem neměla předchozí zkušenosti s tímto typem léčby, myslím, že by bylo rozumné, pokud by ho prohlédlo ve stejnou dobu tak málo lidí jak je možné. A protože jsme se dohodli, že se pokusíme pomoci paní Longbottomové, jakmile to bude možné, ovšem s vašim svolením, myslím, že by nebylo nejlepší ho právě teď probudit.“

Tři léčitelé pokývli unisono hlavami, než Lékouzelníci McHail a Inri zmizeli v pokoji, zatímco ostatní dva se střídali mezi zvědavým hleděním na lidi venku a netrpělivým hleděním na dveře, jako kdyby dávali průběžný komentář o tom, co se děje za nimi.

“To je zázrak“, mumlal Léčitel Inri donekonečna, když právě zkontroloval životní funkce. 

“Pan Longbottom, jak se zdá, se plně duševně zotavil a jeho tělo záměrně pracuje na znovu obnovení jeho zdraví“,  vyjádřil druhý lékouzelník, mírně více soustředěně. „Paní Turnerová, jste skutečně empatka?“

“Ano, doktore, myslím, že jsem to už říkala, že ano?“ odpověděla dobře naladěná. „Můžu dostat svolení k opakování tohoto procesu na paní Longbottomové? Rádi bychom to udělali, co možná nejdříve, protože Henry by měl jít brzy do postele.“

“Hej“, Harry rozhořčeně našpulil pusu: „Nejsem žádné batole, víš?“

“Jistě, drahoušku“, rozcuchala jeho vlasy, které byly stále tak nezkrotné jako vždy, což způsobilo, že našpulil pusu ještě víc.

“Připravím ji okamžitě k přenesení dolů“, ujistil je Inri a pokynul sestřičce, aby ho následovala, ale Harryho hlas ho zastavil: „Pokud byste mohl počkat sekundu, Doktore?“ Rudolfus a Rabastan se rovněž postavili a teď blokovali jejich cestu. „Mám prosbu. Můžete mi odpřísáhnout, že budete mlčet o našich jménech a našem zapojení v této věci?“

“Mám své lékařské tajemství, Henry“, řekl trochu blahosklonně, jako kdyby se Harry ptal na velice hloupou otázku. 

“Neměl jsem to tímto způsobem říkat, ale zákony, které fungují v našem světě také platí ve vašem světě“, mírně ho opravil Harry. „Měl byste být schopen se mnou vycházet, jste skeptičtí lidé, kteří uráží mé přátelé - Velice pochybuji, že Smrtijed je přátelské pojmenování. A dokonce, kdybych to tak nemohl cítit, empaté se nepotřebují houfovat na zavolání pomoci, právě jako vy udržíte váš svět v tajnosti jako náš, protože se obávám, že jinak žádný kouzelnický lid by se nepokusil použít vaše schopnosti pro jejich prospěch. To je dobrý důvod, proč si o nás myslíte, že zanikneme, zatímco tohle není tento případ.“  

“Buď složíte Henrymu Kouzelnickou přísahu, že o tomto budete mlčet nebo na vás budu muset bez výčitek svědomí použít Zapomeňte“, informoval je Rabastan a otáčel svou hůlkou mezi svými prsty.

“Ale...“, drmolil Inri, hledající slova.

“Žádost je docela rozumná“, zasáhl McHail, Harry mu věnoval úsměv. „Slibuji na svou magii, že si uchovám v tajnosti identity Sáry, Šimona a Henryho Turnerových a nebudu vypravovat informace, které by mohla získat veřejnost.“

Mladá lékouzelnice, která postávala v klidu až do teď, také učinila přísahu stejně jako sestřička a nakonec a velice neochotně rovněž Inri a dovolil dojít pro Nevillovu maminku.

“Děkuji vám“, usmál se Harry vděčně na dva starší muže, kteří si pomalu dávali do kapsy své hůlky; trochu se zhoupl, což přimělo Rudolfuse, aby ho vmanévroval zpátky na pohovku, kde si sedl mezi něho a empata.

“Není zač“, promluvili unisono, čímž Harryho úsměv se stal dokonce silnější. „Je něco, co můžeme pro tebe udělat? Jídlo, něco k pití, jen řekni...“

“Ne, děkuji“, Harry se zkroutil mezi ně, svou hlavu dal na Rudolfusova stehna a své nohy na Šimonovy.

“Pane Turnere“, ptal se Rabastan klidně. „Mohl byste nám vysvětlit, co se přesně dělo v tom pokoji?“

“Jen Šimon“, řekl empat; jeho matka doprovodila Léčitele McHaila zpátky do pokoje pana Longbottoma. „A i když nesouhlasím s Harryho rozhodnutím, aby jsme uchovávali tolik jeho tajemství, neřeknu vám, pokud by se to mělo ukázat naprosto nutné a co jsme udělali je zcela nemožné pochopit bez znalostí Harryho tajemství, takže vám to říkat nebudu.“

“Znáte všechna Harryho tajemství?“ Severus se zaujetím skočil do řeči.

“Ne“, smál se Šimon. „Tohle je Harryho teorie: Jestli ti nedám někomu právo, aby znal všechno o mně a budeš vždy schopen něco vytáhnout ze svého rukávu, pak by se měl tvůj předpokládaný přítel rozhodnout, jestli tě bodne do zad. Předpokládám, že znám víc z jeho tajemství, než někdo jiný, i když...“

“Ty“, mumlal Harry a kopl ho do jeho nohy. „Přestaň o mně mluvit nebo řeknu tvé mámě, co si schováváš pod svou postelí...“

“Můžeš se šťastně spolehnout, že vím, kdy si děláš srandu nebo bych si mohl pojistit tvou mlčenlivost jiným způsobem“, hašteřil se Šimon zpět.

“Myslím, že ti to vrátím zpět“, kňučel Harry vznětlivě s pohledem, který křičel “Nejsem zrovna roztomilý?“. „Jako starší bratr by si měl být ke mně mnohem milejší...“

“To se mi právě pěkně hodí“, vrátil mu Šimon bryskně. „Také nejsi nejlepší bráška, měl by jsi mě zbožňovat, obdivovat mě, vzhlížet ke mně a dělat všechno, co řeknu...“ 

“Šimone, přestaň být hrubý na svého bratra“, přerušila je Sára ode dveří a Harry se triumfálně usmál, než empatka pokračovala. „A Henry, proč neodpočíváš? Nechtěla bych, aby ses mi tu zhroutil.“ 

“Odpočíval jsem“, špulil Harry pusu. „Je mi fajn.“

“Dobře, můžete se začít připravovat na paní Longbottomovou, měla by tu být asi za tři minuty“, uvedla oba chlapce zpátky do pokoje, který byl vedle pana Longbottoma. „Je možné obstarat další z těch lektvarů na spánek, zdá se, že na pana Longbottoma fungoval dokonale.“

“Takže můj táta je teď vážně v pořádku?“ ptal se Neville prosebně a oba empaté a oba léčitelé přikývli. „Ach, děkuji vám.“

V tomto okamžiku se Inri a sestřička vrátili, přičemž posledně zmiňovaná vedla za ruku mírně zmateně vyhlížející Alici Longbottomovou.

“Můžeš nám pak poděkovat, pokud vše půjde dobře i podruhé“, odpověděla Sára a odvedla svého pacienta s obratnou lehkostí do pokoje a zavřela za sebou dveře. Tři Smrtijedi ještě jednou začali proplétat ochranná kouzla kolem pokoje.

Lidem, kteří čekali před pokojem, se zdálo, že se hodiny vlekly a jen Smrtijedi se skvěle sebeovládali a léčitel McHail a Severus spojili úsilí držet situaci od eskalace. Konečně: křik, dusot, otevírání dveří. Sára vypadala rozrušeně, jak požadovala lektvar, ale ujistili se, že paní Longbottomová, byla zrovna v pořádku, i když trochu hysterická. Opět zavřela dveře a o pár sekund později ticho ještě jednou vládlo pokojem. Druhý empat otevřel dveře; díval se, jakoby svět měl vybouchnout a on se rozhodoval, který z pěti lidí by mohl přežít tuto katastrofu.  

Jeho oči putovaly po všech, až nakonec spočinuly na Severusovi: „Vy ovládáte Nitrobranu, že ano, pane profesore? Pak tedy postavte vaše nejsilnější štíty, absolutně nic nesmí uniknout skrz, rozuměl jste?“ Severus poslušně kývl a začal čistit svou mysl. „Můžete udělat tu zářivou věc, aby jsme se dostali do toho domu, ve kterém bydlíte?“ požadoval Šimon od dvou bratrů, kteří přikývli. „Henry na tom není dobře, potřebujeme ho dostat odtud ven, co možná nejdříve. Můžete přivézt mou mamku a mě do toho domu také?“ 

“Jsem připraven“, mumlal Severus slabě a jeho oči byly prosté všech emocí. „Ale nemůžeme ho přemístit přímo z této místnosti, musíme ho přenést napřed do vstupu pro návštěvníky.“  

“Pokud neexistuje jiný způsob, musíme to risknout“, řekla Sára za ním. „Sejměte z něj kouzla, pokud už zvolna nezmizela a pokuste se ho opět přemístit na nejvíce opuštěné místo jak je možné a pak se od něj okamžitě vzdalte.“

Tři Smrtijedi si vyměnili pohled: „Jeho pracovna“, navrhl Rudolfus. „Ale potřebujeme heslo.“

“Heslo je ‘bílé lži‘“, odpověděl Šimon urychleně. „Musíme jít.“

“Dobrá, paní Turnerová, přemístím vás“, Rudolfus si ji vzal na starost. „A Šimon půjde s Rabastanem. Jdeme!“

Rychle šli ke vstupu pro návštěvníky, kam na prvním místě dorazili, posílení léčiteli a sestřičkou, kteří je pak opustili, vytlačili je do chodby a zablokovali ji tak, že museli jít dlouhou cestou, aby se dostali zpět k Longbottovým a připravili se k přemístění. Netrvalo dlouho, než Severus běžel směrem k nim (za jiných okolností by tento obrázek byl opatřen veselými titulky a fotografický důkaz by učinil Colina Creeveyho bohatým mužem) s malým balíčkem v náručí.   

Všichni zmizeli ve stejnou dobu, hlasité prásk překvapilo jednoho z domácích skřítků, který čistil plexisklo kolem recepce.

Severus byl šokován, když přišel do pokoje paní Longbottomové, který vypadal svým způsobem dobře. Harry byl zkroucený na podlaze. Proč ho oba empaté nedali do více pohodlnější pozice bylo vysvětleno, když Harry ustupoval a kňoural, jakmile vstoupil a zhoršovalo se to s každým jeho krokem. Kouzlo na vzhled odstranil a ukázala se Harryho bledá tvář zkřivená bolestí a trýzní. Rychle nabral malé tělo do své náruče a běžel směrem k místu přemístění, uvědomoval si, že čas byl krátký a důvěřoval dvěma empatům, kteří věděli, co bylo nejlepší v takové situaci. Jakmile byli v hradu, zlehka položil malé tělo na nejbližší černé dvoukřeslo a opustil pokoj s Lestrangeovými.

“Myslím, že je čas o této situaci informovat Temného pána“, ozval se Rabastan poté, co všichni zpracovali to, když viděli Harryho.

“Co mi chcete říct?“ Voldemort kráčel k nim. „Možná by jste mi měli vysvětlit, kde jste byli celý den a koho Harry myslel, že v této době zachrání?“ pronikavě na ně shlížel.

“Byli jsme s Harrym“, odpovídal Severus klidně, „kterému se nějak podařilo vyléčit Longbottomovi, ale onemocněl poté, co jsme skončili. Harryho přítel-empat a jeho matka jsou s ním v pracovně a snaží se mu pomoci“, Tom se chystal otevřít dveře, ale Mistr lektvarů ho zastavil svými dalšími slovy. „Empaté nás poslali ven. Ani jeden z nás neví, co dělají, ale Harry vypadal opravdu špatně a jen se to zhoršilo, když jsem ho sem přemístil, možná by bylo lepší, pokud zůstaneme venku, dokud nezavolají o pomoc.“

“Takže vy dokonce nevíte, co šlo špatně?“ Voldemort se na ně upřeně díval, ale byla tu víc skutečnost, že dávali pozor na Harryho, než to, že teď neměl představu, co se stalo s Harrym. „Rabastane, dojdi pro Blacka a Lupina. A Rudolfusi, najdi Malfoyovi a přiveď je sem.“

Přikývli a vyrazili. Opět Severus musel čekat a ačkoli společnost nebyla tak netrpělivá, jako byl Longbottom ml., nebylo to nijak méně nepříjemné. Harryho pracovna nebyla odhlučněna a tak slyšeli přes dveře kňourání nebo vzlykot a jednou dokonce vyděšené výkřiky smíchané s neustálým šepotem hlubokých hlasů. Sirius a Remus byli první, kteří přišli, oba se dívali ustaraně, ale překvapivě ne naštvaně, jak s tím Severusovi přišla asociace na Blackova dědice. O půl minuty později se Rudolfus vrátil s Malfoyovými a pokračovali čekáním.  

Zhruba o půl hodiny později Šimon a Sára se vtěsnali úzkou mezerou mezi zárubní a dveřmi: „Můžete jít dovnitř“, řekl Šimon Siriusovi, který skoro zaútočil na dveře a  nechal je mírně pootevřené. „Ne, pouze pan Black“, Šimon zavřel dveře předtím, než mohl Voldemort následovat Zvěromága. „Vše vysvětlím, jen nám dejte pět minut.“

Dva empaté spojili své ruce a obrátili se zády ke kouzelníkům a zavřeli oči. Brzy z nich vycházely světle modré paprsky a tkali neprodyšnou síť přes dveře a okolní prostor.

“Dobré pocity“, řekl Šimon svým způsobem vysvětlení předtím, než se před ně postavil a poklesl na podlahu, dělal si tak více pohodlí. „Myslím, že všichni teď víte, že jsme se pokusili pomoci Longbottomovým a všichni víte, že máma a já jsme empaté. Vezmu to zkrátka, Harry je také“, pokračoval a ignoroval ohromené pohledy, které obdržel.

“Ale on říkal, že nemůže cítit to, co cítí Temný pán, když ho bolí jizva“, přerušil ho Severus.

“On přesně nelhal“, odpověděl Šimon. „Empaté necítí pocity druhých. Pokud někdo kolem mě je naštvaný, necítím se stejně naštvaně, jen můžu říct, že tato osoba je naštvaná. Je to spíš jako kód, který ovlivňuje vlastní zážitky empata, jako například pokud je milovaný, cítím bezpečí...“

“Zatímco se cítím šťastná a klidná“, dodala Sára.

“Och, sladký Merline, takže jste více méně nejen viděli, co jsme dělali Longbottomovým, ale také jste cítili všechny naše pocity?“ ptal se Rabastan zděšeně.

“My ne, ale Harry ano“, povzdechl si Šimon. „Normálně empat nemůže vnímat, co druzí cítí ve snech nebo vzpomínkách. Ale Harry je citlivější, než máma a já dohromady a on cítí všechno. To je důvod, proč byl schopen pomoci Longbottomovým, zatímco my  jsme se ho jen snažili stabilizovat.“

“Co jste přesně udělali?“ požadoval Tom.

“Harry vstoupil do jejich myslí na úrovni, kde jsou uložené pocity a emoce. Všichni si pamatují to, že ta noc byla bolestná a v případě pana Longbottoma vina, která pomalu užírala z něj a blokovala všechny ostatní emoce nebo myšlenky“, řekl Šimon opatrně. „Harry vstřebal všechny tyto pocity, které jen mohl, protože věděl, co se přesně stalo té noci a jak všechny z vás cítil. Nikdo nemůže odčinit, co se už stalo, ale Harrymu se podařilo odebrat emocionální bolest. Po Franku Longbottomovi jsme si mysleli, že Harry byl v pořádku a že to nebylo tak špatné, jak jsme si mysleli, že to bude, ale Harry opět zakryl své pocity tak, že jsme mu umožnili, aby to udělal ještě jednou.“

“Takže on s námi manipuloval celou tu dobu?“ ptal se Tom se sotva kontrolovaným hněvem – jak se opovážil ten malý rošťák kontrolovat jeho pocity, není divu, že se choval tak zvláštně v poslední době!

“Ne“, zíral na něj empat vyčítavě. „Nemáte žádnou představu, jak je těžké to, když cítíte všechno, co se kolem vás děje. Harry má své štíty zvednuté skoro celou dobu, protože by mohl prasknout, kdyby měl všechny zážitky, které byste mu předali, ale stále nemůže všechno odblokovat, což je důvod, že může reagovat na to, co cítíte. Ale on nikoho nemanipuluje, protože by to mohl pouze udělat, pokud by snížil všechny své ochrany, kromě zjevné skutečnosti, že Harry by nemohl nikdy udělat takovou věc.“

“Tak proč se na něj nemůžeme jít podívat?“ ptal se Draco. „Myslím, že ho všichni máme rádi, nemohl by cítit kladné pocity?“

“Harry se musí vyrovnat se vší dodatečnou bolestí, kterou je sám zatížen“, odpověděl druhý chlapec. „A on nereaguje na emoce, jak bys od něj také očekával, protože nedůvěřuje svým vlastním schopnostem. Pan Black je jen jediný...“

“...pro koho by žil“, zamumlal Severus, vzpomínal na to, co mu řekl Harry a Šimon souhlasně přikývl: „On je pouze jediný, kterému zcela důvěřuje. Pokud by se mu řeklo, že země je deska, ani by nemrknul okem a aspoň se pokusil varovat všechny lodě, které běžně plují z místa na místo.“

“Takže není nic, co můžeme dělat“, shrnul Voldemort.

“Vlastně, je tu něco, co můžete udělat, pane“, řekl empat. „Není žádný způsob, jak blokovat pouto, které vy a Harry sdílíte a myslím, že by mu pomohlo, kdyby jste se mohl soustředit na něco více... pozitivního. A vážně bychom ocenili, pokud byste nás mohli přenést domů.“

“Vy tady nezůstáváte?“ vykřikl Draco pobouřeně. „Vy jste, předpokládám, jediní, kteří jste dobrý v pocitech a necháte Harryho samotného, když vás potřebuje?“ 

“Harry je silnější, než si myslíš, Draco“, řekl Šimon slabě. „A my nemůžeme blokovat naše pocity, dokonce ani trochu, protože z nich žijeme a to je poslední věc, kterou v této chvíli Harry potřebuje.“

“Ale když se uzavře tak úplně...“, mumlal Draco. „Řekl si prostě, že to empati nemůžou udělat.“

“Neudělá to, he?“ mračil se Šimon. „Neřekl jsem mu to, protože je to nebezpečné, když má zvednuté štíty, tak zadržuje své emoce. Neměl by to tak udělat, ale může, i když to rozhodně pro něj není dobré.“

“Vezmeme vás zpět“, nabídl se Rudolfus a dva empati se ochotně zachytili dvou bratrů, kteří je přemístili zpátky na Magnóliovou ulici, číslo 11.

Pozvolna se ostatní rozptýlili a nakonec byl pouze Tom jediným, který ještě čekal na něco, co se stalo – co nevěděl, ale to bylo druhořadé.

Ještě jedno tajemství odhalil. Kolik jich ještě přijde? Prvně Harry byl Zvěromág, pak si osvojil Nitrobranu, pak porazil dva Mistry bojových umění a teď byl empatem. I když byl dost zmatený, proč se Harrymu nepřiznal ke svému citu k malému chlapci a byl si dost jistý, že by se nestalo nebo by Harry nemohl vypadat tak překvapeně pokaždé, když by mu za něco složil kompliment. Možná by to měl udělat s tím, co mu řekl empat, že Harry si nebyl jistý svými vlastními schopnostmi. A víc než trochu si ulevil, že jeho city, i když trochu nevítané, byly přinejmenším skutečné a ne příčinou manipulace.

Dveře se pomalu otevřely a Sirius vyšel ven se spícím Harrym v náručí.

“Jak je mu?“

“Myslím, že je mu teď lépe“, řekl Sirius unaveně. „Chci ho přenést ven, protože začalo před chvílí pršet. Bylo by v pořádku, pokud by dnes v noci Harry zůstal se mnou a Remusem?“

“Ano“, povzdechl si Voldemort. „Ujistěte se, že něco sní. Jen jednu otázku: Věděl jsi to?“

Sirius se na něho unaveně podíval: „Věděl jsem, že Harryho pocity jsou intenzivnější, než je obvyklé a mám podezření na hodně věcí. Ale chci, aby Harry s tím přišel za mnou.“

Voldemort přikývl a každý šel svou vlastní cestou a Tom měl opět probdělou noc, zatímco Harry ležel přitulený mezi svými kmotry a bojoval s nočními můrami a pocity, které nebyly jeho vlastní.

 

« 26. kapitola « » 28. kapitola »


12.06.2009 05:50:39
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one