Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Adka, Airiny, Arwenka, Bella, drahokam, Exa, gleti, Hajmi50, Pegy, Saskya, Teressa

Alcea

29. ZPÁTKY V BRADAVICÍCH

“Dobré ráno,“ Harry vstoupil do jídelny na svou poslední snídani ve Zmijozelově hradě po dlouhé době s nevázaným úsměvem a stále kapajícími mokrými vlasy. „Není to prostě skvělý den?“

“Ne,“ rovnou řekl Draco bručivě a kousl do svého rohlíku. „Tak se přestaň usmívat!“

“Ty jsi prostě vstal na špatné straně postele,“ Harry mu dal mlaskající polibek na líci. „Ale Severusi ty se mnou souhlasíš, že ano?“ políbil Mistra lektvarů a nadějně se na něj díval.

“Nemůžu vidět nic pozitivního na tom, že musím snášet další učitelská setkání a každého dobře míněné úsilí, aby mě zespolečenštil a sotva začne další rok, dohlížení na neschopné první až sedmé ročníky, opravování mé třídy alespoň jednou za týden, protože nějaký nemotora se rozhodl neudělat svůj domácí úkol a místo toho si vybral to, že nechal vybouchnout svůj lektvar,“  jízlivě vyjádřil Severus nespokojeně. 

“No, a ty samozřejmě nemáš optimistickou kost v těle,“ Harry odmávl jeho odpověď. „A co vy dva?“ Harry stál mezi Lestrangeovými bratry, přičemž sledoval netrpělivě jejich reakce.

“Bolí mě hlava,“ stěžoval si Rabastan a na důkaz si třel spánky. „Možná by sis mohl svou dobrou náladu nechat pro sebe?“

“Jak to vidím, oba máte kocovinu a proto je to vaše vlastní vina,“ argumentoval Harry. „A víte, že existuje kouzlo, které vám s tím pomůže, že ano?“

“Nemyslím, že bych tě měl tolik rád jako empata...,“ řekl Rudolfus, ale kouzlo provedl.

“To nemá s empatií nic společného,“ smál se Harry, oba políbil a vklouzl do své židle. „Ale možná příště, až se rozhodnete opít, byste se měli zabývat tím, aby se nedostal všechen alkohol na vaše oblečení nebo se aspoň převlékli do čistého.“

“Myslel jsem, že bys mohl být na nás rozzlobený kvůli pití,“ mumlal Rabastan. „Jsi si jistý, že tě někdo dnes ráno nezasáhl kouzlem veselí?“

“Je to vaše věc, když jste se rozhodli utopit váš žal v alkoholu,“ řekl Harry vážně. „Určitě to neschvaluji, ale je to stěží má povinnost, abych vám to zakázal udělat, třebaže jsem si přál, kdybyste bývali požádali o pomoc. A ano, jsem si naprosto jistý, že mám dobrou náladu a není to vyvolané kouzlem, je to jen takový skvělý den.“

“Mrzí nás to, Harry,“ Rudolfus jednou paží objal Harryho. „Nechtěli jsme, aby sis dělal ještě více starostí.“

“Vždycky si dělám starosti,“ prohlásil Harry šťastně. „A jsem tady vždy pro vás, když mě budete potřebovat. Ale nechtěl bych vás znovu někdy vidět opilé nebo s kocovinou, pak bych přesvědčil Skorobezhlavého Nicka, aby pro vás připravil orchestr, rozuměli jste? Chcete si o tom později promluvit?“

Bratři si vyměnili pohled, než přikývli a otočili se zpět ke své snídani.

“Takže, smím se zeptat, jaký důvod má tvá dnešní povznesená nálada?“ ptal se Lucius poté, co mlčky nabídl Harrymu jeho bílou kávu.

“Samozřejmě,“ Harryho úsměv hrozil, že rozdělí jeho obličej do půlek. „Vracím se do Bradavic!“ 

“Nevidím v tom důvod, proč by tě to mělo dělat tak šťastným,“ mračil se Draco. „Vyučování, domácí úkoly, ve tvém případě tresty po škole, Nebelvíři, Brumbál a hodně práce.“

“Nejsi šťastný, že zase uvidíš své přátelé?“ ptal se černovlasý chlapec nevěřícně. „Hrad se všemi jeho tajnými průchody? Všechny ty kouzelné tvory v Zapovězeném lese? Prasinkové víkendy? K sakru, ještě se toho dozvědět víc?“

“Blaise jsme viděli jen před dvěma dny,“ argumentoval Draco. „A na rozdíl od tebe, netoužím vůbec zase vkročit do Zapovězeného lesa.“ 

“To je potom škoda,“ Harry se stále smál. „A jsem nicméně šťastný a jestli sis vybral být vším tímto nespokojený, nezamezím ti v tom. Tome, těšíš se aspoň na příjezd do Bradavic?“ řekl Harry prosebně.

“Zvykl jsem si přemýšlet stejným způsobem,“ povzdechl si. „Ale teď myslím na Brumbála, který nabízí citrónové bonbóny, aby mi zkazil všechna příjemná očekávání.“   

“Ach, chudáčku,“ Harry políbil jeho tvář podruhé toto ráno. „Tyto věci jsou nechutné.“

“Ty sis vlastně bral jeden z nich?“ požadoval Draco nevěřícně. „Není divu, že se těšíš do školy.“

“Byl jsem hladový,“ Harry nonšalantně pokrčil rameny a odstrčil svůj nedotčený talíř. „Nemůžete si trochu pospíšit, vlak jede za méně než dvě hodiny?“

“Což ti nechává dostatek času na dojedení tvé snídaně,“ Tom přitáhl Harryho talíř zpátky. „Proč toho víc nesníš?“

“Nejsem hladový,“ malý chlapec ho znovu odstrčil. „Odcházím, abych poslal Hedviku do Bradavic. Až vy dva budete odcházet, najdete mě později?“ vyhledal oční kontakt s bratry Lestrangeovými. 

“Pokud ti to nebude vadit, tak tě doprovodíme,“ Harry nabídl ruce bratrům, kteří si každý vzal jednu a následovali Harryho ven.

“Tak, proč jste cítili potřebu se opít do zapomnění?“ ptal se Nebelvír, zatímco se loučil pohlazením Hedvičina bílého peří a nesl ji ke kamennému oknu. 

Sovinec je mnohem čistší, než ten v Bradavicích a Dobby mu jednou vysvětlil, že je v něm několik starých kouzel na stěnách a podlaze, které ho tímto způsobem udržují. A samozřejmě, v tomto hradě bylo méně než dvacet sov, které tu zůstávali trvale, čímž to dělali mnohem jednodušším pro domácí skřítky, aby odchytali peří dříve, než by některou vyrušili.  

Za sebou slyšel synchronizovaný povzdech od Lestrangeů, následovaný zvuky dvou vysokých a těžkých těl, sesouvající se dolů na podlahu: „Myslím, že toho bylo prostě příliš mnoho,“ začal Rudolfus. „Opětovně prožít ty vzpomínky a pak tě vidět tak zlomeného. Skutečně jsme se báli, že bys mohl zemřít, když jsi se pokusil napravit naše křivdy. A pak nám Šimon řekl o tobě, že jsi empat, a že jsi cítil všechnu bolest, kterou jsem vnutil Longbottomovi...“

Harry ho přerušil, zatímco se přitiskl mezi ně: „Je po všem a já jsem v pohodě. Není to vaše vina. Vím, co jsem riskoval a nikdo z vás by mě nemohl zastavit. Šimon je můj nejlepší přítel a nemohl bych ho poslechnout, protože vím, že jsem to mohl udělat. Je mi líto, že jsem vás kvůli všemu nechal v temnotě, ale obával jsem se, že byste to řekli Tomovi a... Nemohl bych pak s ním jednat. Je mi to líto.“

“Neřekli bychom mu to, Harry, ale mohli bychom vědět lépe, jak reagovat,“ řekl Rabastan bez výčitek. „Jsi naší první prioritou. Dříve než Smrtijedi, jsme tvoji přátelé, a jestli nám řekneš nějaké tajemství, my o něm pomlčíme.“

Harry se zářivě usmál a popadl jejich ruce a všiml si, že Rabastanovy ruce byly trochu širší: „Děkuju vám. Vaše tajemství také neprozradím, takže je tady ještě něco jiného, co byste mi rádi řekli...“  

“Našel jsem dopis od Bellatrix ke Gringottovým,“ mračil se Rudolfus. „Přepsala všechno z našich účtů na její jméno dříve, než ses jí zbavil. Teď, když jsou všichni Smrtijedi rehabilitováni, tak to mohla snadno udělat, kvůli té hloupé manželské smlouvě a já s tím nemůžu nic udělat. Jsem proti ní úplně bezmocný.“

“Ty nejsi bezmocný,“ Harry zdůraznil každé slovo. „V poctivém souboji bys ji mohl snadno porazit, není to tak? A jsi Lestrange a hlava rodiny, zatímco ona jen dcerou nějakého neznámého Blacka, který nebyl stejně částí hlavní rodiny. Oba jste výš v Tomově hloupé malé hierarchii, než ona. Odolali jste Mozkomorům – něco, co by ona nemohla zvládnout. A když se někdo na tebe podívá, nemusí se dvakrát rozmýšlet nad tím, jsi-li skutečný člověk. V žádném případě nejsi horší než ona, Rudolfusi!“ Harry se zhluboka nadechl, aby se opět uklidnil a šťouchnul mladšího bratra svým kolenem, když cítil jeho pobavení. „Jestli mi dáš tvou kopii manželské smlouvy, zjistím způsob, jak tě z toho dostat.“

“Nemyslím, že nějaký existuje,“ povzdechl si Rabastan hluboce. „My už jsme se ptali našeho právníka a hledali skulinu, ale...“

“Žádné ale,“ přerušil ho Harry. „Generace Blacků šli do Zmijozelu. Neříkejte mi, že nemysleli na nějakou skulinu, která by je dostala z manželství, v případě, že by se stalo nepohodlným. A když se objevila skulina z jejich strany, my ji prostě musíme stočit tak, dokud nebude vyhovovat našemu záměru.“

“Přesto, když se rozvedu s Bellatrix, musel bych si vzít jiného Blacka a protože je pouze tvůj kmotr vhodný, musel bych si vzít jeho. Nechtěl bys, aby se musel rozejít s Lupinem, že ne?“

“Tak tedy, pak Remus musí konečně zesílit nervy na to, aby požádal Siriuse o ruku,“ culil se černovlasý chlapec šťastně. „On by nosil prstýnek přibližně více než dva roky a Sirius to ví také. Ale myslíte si, že by jeden z nich na to sebral odvahu? Ne! Tak si nedělejte starosti a nikdy zase nepijte, jo?“  

“Slibujeme,“ řekl Rabastan za oba a pomohl Harrymu nahoru. „Přece jenom musíme dávat dobrý příklad, protože jsme tvoji učitelé.“

Harry se usmíval a následoval je dolů po schodech, vepředu mezi dvěma svalnatými těly; užíval si jejich poskytnuté ochrany – již dávno si zvykl na jejich přítomnost.

Když přišli zpět do hlavní síně, po krátké oklice ke dvěma pokojům mužů, aby si došli pro už zabalené kufry, tak někteří další, kteří šli do Bradavic, plus Malfoyovi už byli tady zpátky a měli s sebou své loďáky nebo kufry a čekali na ně.

“Přemístíme se přímo na nástupiště 9 a ¾,“ přikázal Tom po zmenšení jeho a Harryho zavazadel, aby se vešly do kapsy jeho hábitu. „Rabastane a Rudolfusi, můžete buď zůstat tady a následovat nás později do Bradavic nebo můžete jít s námi teď a použít moje a Severusovo přenášedlo k hostinci U prasečí hlavy.“

“Doprovodíme vás, Můj pane,“ Rudolfus uctivě sklonil hlavu.

“Severusi?“ Harry se přiblížil opatrně k přísně hledícímu muži, který se díval tázavě, ale ne nevlídně na chlapce s havraními vlasy. „Až se vrátíš, budeš mě nenávidět, jakmile budeme zpět ve škole?“

Severusovy oči se mírně rozšířily, když rozpoznal strach v Harryho očích – jeho nenávist vůči Jamesi Potterovi zašla příliš daleko a ublížil nevinnému dítěti: „Ne, Harry. Nemohl bych tě už nyní nikdy nenávidět, když jsem tě začal poznávat.“

“Můžeš se mnou jednat, jako bys mě opravdu nenáviděl, ale prosím nenenáviď mě,“ prosil ho Harry. 

Všichni byli šokováni, když Severus jemně ovinul paže kolem Harryho hubeného pasu a těsně si ho přitáhl: „Ty mi stojíš za víc, než by má reputace někdy mohla být, Harry, ale naopak zase staré zvyky umírají těžko.“

“Nemusíš to měnit, Severusi,“ Harry se tiskl blíž. „Polovina studentů a učitelů by pravděpodobně dostali infarkt, kdyby si začal být milý na Harryho Pottera. Prostě mi slib, že mě nebudeš nenávidět.“

“Slibuji, Harry,“ pousmál se Severus a uvolnil malého Nebelvíra z objetí. „Tak tedy, nebyl jsi ten, který chtěl jít, co možná nejdříve?“

Harry se na něj usmál, než se přesunul do Tomovi čekající náruče a přitisknul se k jeho černého hábitu: „Jdeme!“ přikázal Temný pán, když se Draco přidržel svého otce a všichni měli zmenšená zavazadla a přemístil se se svým křehkým manželem na stanici.

Několik hlav se otočilo po hlasitém zvuku lupnutí, když se přemístila skupina černě oděných postav, někteří se rozhodli zírat chvíli příliš dlouho než předstírat, že se přinejmenším o to nezajímali, zatímco si mezi sebou šeptali. Čtyři Smrtijedi, Narcisa a Draco tvořili kruh kolem Voldemorta a Harryho, který stále měl hlavu schovanou na Tomově hrudi a těžce dýchal.

“Harry?“ Tom se pokusil kouknout do Harryho obličeje a mírně ho odtlačoval, ale jeho manžel se nechtěl hnout a místo toho slabě naříkal: „Přestaň se hýbat. Děláš to horší.“

“Dělám horší co?“ ptal se Tom starostlivě, ale stále ho držel. 

“Nevolnost,“ Harry žalostně sténal. „Moje hlava se nepřestává točit a mám opravdu závrať.“

Tom opatrně odtáhl divoké vlasy z Harryho čela, na které položil svou ruku a cítil mírné vlhko a rozehřátou kůži: „Je něco, co já...“

“Prostě se nehýbej,“ Tom položil pravou ruku na malá Harryho záda, aby ho stabilizoval a vyměnil si ustaraný pohled se Severusem, který neměl žádný nápad, co dělat.

Konečně, po asi pěti minutách, které Rudolfus a Rabastan využili, aby naložili všechny kufry, se Harry napřímil a po hlubokém nádechu se otočil v Tomově objetí a opřel se zády o hruď červenookého kouzelníka.

“Vím, že to nebude velmi prospěšné pro tvou už tak malou sebeúctu, ale nevypadáš moc dobře, Harry,“ řekl Draco, který zkoumal Harryho křídově bílou tvář.  

“Je mi fajn,“ Harry dal svou standardní odpověď.

“Půjdeš navštívit madame Pomfreyovou, jakmile přijedeme do Bradavic, Harry,“ řekl Tom přísně. „Nemůže být normální, že máš neustále závratě.“

“Nikdy nic není se mnou normální, takže toto je ve skutečnosti pro mě normální,“ opětoval mu malý chlapec. „Ale už jsem řekl, že půjdu za madame Pomfreyovou, tak půjdu. A tohle je jen krátkodobé.“

“Harry,“ Neville přerušil kruh a objal menšího chlapce. „Já jsem tak rád, že jsi zase v pořádku. Dostal jsi můj dopis? Já se tak omlouvám za to, jak jsem se choval. Nemohu ti dostatečně poděkovat za to, co jsi udělal. Přinesl jsem ti Mimbulus Mimbletonia  a jednu z lilií, které máš tak moc rád. Moje matka mi s tím pomohla. Moji rodiče jsou tady také, léčitelé řekli že jsou plně zotavení a teď se jen potřebují znovu naučit jak žít normální život. Děkuji ti mnohokrát, Harry.“

“Jsem rád, že jsem mohl pomoci,“ smál se na něj zpátky Harry a dva lidé se pomalu blížili k jejich skupině. „Pane Longbottome, paní Longbottomová, jak se cítíte?“

“Cítíme se dobře,“ odpověděl plavovlasý, vysoký kouzelník a opětoval úsměv. „Vy musíte být Lilyin a Jamesův syn, Harry. Náš syn nám o vás hodně vyprávěl. Vypadáte stejně jako váš otec, až na oči, ty jsou vaší matky.“

“Ano,“ usmál se Harry. „Slyším to často.“

“Máte mnohem více ze své matky,“ řekla paní Longbottomová. „Bledou pleť, váš nos, malou postavu a z toho, co jsem slyšela, nutkání pomáhat druhým. To jste byl vy, kdo nám pomohl, že ano, Harry?“

“Moji přátelé mi pomohli,“ Harry se nevědomě přesunul blíž k Lestrangeovým, kteří vypadali rozhodně znepokojeně.

Frank Longbottom přemýšlivě svraštil obočí jak jeho zrak prvně spočinul na Rabastanovi a poté přistál na starším bratrovi: „Ano, vzpomínám si. Léčitelé říkali, že jste jim pomáhali s vašimi vzpomínkami,“ oba unisono přikývli. „No, pak vám také děkuji.“

“Nemáte nám za co děkovat,“ mumlal Rabastan skoro útočně. „My jsme se snažili napravit některé z našich provinění, to je vše.“

“Možná má mysl opět na mě hraje triky, ale nemůžu si vzpomenout, co jste udělali špatného, kromě snad vloupání do našeho domu,“ mračil se na ně Frank. „Vy jste se musel rozhodnout mezi mnou a svým bratrem. Nemůžu vás vinit za to, že jste si vybral vašeho bratra. Já bych si mohl kdykoli vybrat Alici za vás oba.“

“Nikdy nepochopím stranu Světla,“ mumlal Rabastan. „My jsme vás prakticky zabili a je to v pořádku?“

“To je to, co jsem vám říkal!“ Harry oba uhodil pěstí. „Přestaňte s těmi nesmysly!“

“Ach, a vy určitě máte matčin temperament,“ smála se Alice. „Pamatuji si na všechny časy, kdy se jí James snažil zvát ven... A pak, když došlo na porod o skoro měsíc dříve, křičela na každého, kdo k ní dokonce přišel blíž.“ 

“James měl modrou ruku, když mu bylo konečně dovoleno opustit pokoj, aby si zašel na toaletu,“ culil se Frank.

“Nevěděl jsem, že jsem byl nedonošený,“ řekl Harry měkce.

“Och, ale byl jste,“ Alice se na něho jemně usmála. „Léčitelé si o vás dělali dost starosti, protože jste vážil tak málo. James a Lily zůstali v nemocnici víc než dva měsíce, než jim konečně dovolili vás vzít domů. A pak trvalo dalších šest měsíců, než James mohl konečně přesvědčit Lily, aby vás nechala s Remusem a Blackem. Jsem tak ráda, že ho dostali. Když pomyslím na to, co by se mohlo stát, kdyby vás dostal do opatrování...“  

“Sirius je můj kmotr,“ mračil se Harry nebezpečně. „A je nevinný. Nikdy nezradil mé rodiče a nikdy nebyl Smrtijedem. Za vším byl Pettigrew, který si, mimochodem, odpykává trest v Azkabanu.“

“Co? Ale Petr...,“ Frank vypadal opravdu zmateně. „On je Smrtijed.“

“Byl, abych byl přesný,“ promluvil Voldemort. „Vydal jsem ho ministerstvu jako část smlouvy. Beru to tak, že znáte smlouvu.“

Frank němě přikývl, ale Alice znovu nabyla svou vyrovnanost: „Ale to sedí... Vzpomínáš si na to, když jednou měli Petra jako opatrovatele? Harryho ničím nenakrmil a kdyby Sirius nenašel stále plné láhve, mohl nejspíše opět onemocnět, s jeho slabým zdravím a tak. Harry vůbec nikdy kvůli ničemu neplakal.“

“Proč neplakal?“ ptal se Draco se zájmem. „Myslím, že děti plakají hodně, že ano?“

“Harry nikdy,“ řekla Alice. „Nejprve jsem opravdu kvůli tomu Lily záviděla. Žádné bezesné noci. Ale po tomto incidentu si všichni uvědomili, jak moc na něj museli dávat pozor. Sirius byl skoro vždy kolem. Miloval Harryho každým kouskem, nemohl ho nechat stranou s někým, kdo se ho pokusil zabít.“ 

“Na to můžeš vsadit svůj spodní svrček,“ Siriusův sytý hlas plul vzduchem předtím, než přivinul k hrudi svého kmotřence a zatočil se s ním dokola. „Tak, jak se má můj oblíbený kmotřenec?“

“Jsem tvůj jediný kmotřenec,“ smál se Harry a políbil ho na tvář.

“Och, ale stejně, kdybych měl tisíc kmotřenců, ty budeš stále můj oblíbený,“ ujišťoval ho Zvěromág. „Tak, někdo by mě rád zabil? Vím, že stále mám třináct volných ran.“

“Ne teď,“ řekl Harry lehkým tónem. „Kde jsi nechal Remiho?“

“Nechal mě, abych zvednul všechno jídlo, co ve spěchu upustil, aby se sem dostal včas,“ prohlásil suše vlkodlak, přičemž přijal Harryho objetí. „Alice, Franku, je příjemné vidět, že je vám lépe.“ 

“Ano, absolutně s tebou souhlasím, Remusi,“ řekl Frank. „Ale my si jen uvědomili, že jsme hodně zmeškali, možná byste nás mohli chytit za slovo, abychom neudělali příště takový hrubý omyl? A omlouvám se, Siriusi, že jsem si myslel, že jsi zradil Lily a Jamese.“

“To je to, co si ostatně mysleli všichni,“ odmávl to Sirius. „Remus a já jsme chtěli později poobědvat – pokud se na to cítíte, jste vítání, aby jste se k nám připojili,“ bez čekání na odpověď se obrátil zpátky k Harrymu a loučil se s ním.

Bradavický expres poprvé zapískal, což signalizovalo, že byl čas pro studenty, aby nastoupili do vlaku. Harry a Sirius se divoce objali, ani jeden nebyl ochotný se dlouho pustit, ale konečně po mnohých slibech, že bude psát a přijde na návštěvu se Harry přesunul k Remusovi, který ho také objal a řekl mu, aby byl opatrný a Harry mu nařídil, aby si dával pozor na sebe a Siriuse.    

Mezitím Draco políbil svou matku na obě líce a sotva se vyhnul jejímu pokusu políbit ho na čelo, čímž rozhořčeně prohlásil, že je na to příliš starý a rozloučil se s otcem, od kterého přijmul varování, aby se patřičně choval a mnohem klidnějším hlasem, aby dával pozor na Harryho.

Neville byl právě objímán svou matkou, která měla slzy v očích, protože musela nechat syna odejít po takové krátké době, co ho poznávala.

Harry vyhledal oční kontakt se dvěma hnědovlasými bratry, tiše je žádal, jestli by je mohl také obejmout a oni němě otevřeli své náruče a nepatrně se usmáli, když si Harry stoupl na špičky, aby je políbil na jejich líce.

Neville zatím změnil objetí matky za svého otce, který se díval mírně z úzkostí, když držel syna v náručí.

Harry se uvolnil z Rudolfusova objetí poté, co ho uklidnil, že najde způsob, jak mu pomoci a ostýchavě se přiblížil ke skupině stříbroplavovlasých, vděčně přijal Narcisino objetí a polibek na čelo.

“Starej se o sebe, drahoušku,“ řekla mateřským hlasem. „A jestli bys někdy něco potřeboval, pomůžeme ti, rozuměl jsi?“

“Ano,“ Harry se smál. „Děkuji vám za vše. Děkuji vám mnohokrát.“

Nejistě se podíval na Luciuse: „Smím tě obejmout, nebo by to zničilo tvou reputaci?“

“Nikdy se neptej, co můžeš udělat pro svou reputaci. Ptej se, co tvá reputace může udělat pro tebe,“ Lucius se culil zatímco otevřel lákavě náruč. „Vidíš, dělám známé mudlovské věci. To řekl prezident USA...“ (pozn. překl. - J.F.Kenedy:Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem)

Harry se rozesmál: „Luciusi, myslím, že bude lepší, když se budeš držet Kouzelnického světa.“

“Jsi náročný, Harry,“ řekl Lucius na oko zklamaný. „Ale když říkáš, že bych se neměl vrtat do mudlovských věcí, kdo jsem, abych se hádal?“

“Děkuji ti, Luciusi,“ odpověděl Harry upřímně. „Díky za to, že mi rozumíš a za uchování mého tajemství a díky za...“

“Ale to nic nebylo, Harry,“ přerušil ho blonďák, když se podruhé ozvalo zapískání a nástupiště se vyprazdňovalo. „Budeš vždy vítaný.“

“Měl by jsi opravdu už jít,“ Tom pokynul na vlak a nejbližší dveře, kde stáli Blaise s Gregem a blokovali je. „Harry, uvidím tě v Bradavicích,“ na chvilku něžně políbil svého křehkého manžela. „Kdyby něco šlo špatně...“

“Budu jednat podle situace,“ Harry se na něj usmál. „Budu v pohodě, Tome,“ skočil na vlak právě, když se těžká železná kola začala otáčet a byl zachycen Dracem a Blaisem, mával na skupinu Smrtijedů, učitelů, Azkabanskému uprchlíkovi a pacientům od svatého Munga a hlavně na Severuse, protože nebyl schopen mu vhodně říct na shledanou. 

Neville už nastoupil do vlaku druhými dveřmi o několik minut dříve.

“Nedívej se tak smutně, Harry,“ Draco táhnul  hubeného chlapce do kupé, kde on a jeho přátelé vzpomínali na svou vlastní první cestou do Bradavic. „Většinu z nich uvidíš zase večer.“

“Já vím,“ usmál se Harry. „Jen jsem nikdy nezjistil, jaké to je, cítit se tak dobře, když tam někdo stojí, komu můžeš zamávat.“

“Tvoji příbuzní to obyčejně nedělali?“ zeptal se Blaise překvapeně, ale vyměnil si vědoucí pohled s jeho plavovlasým nejlepším přítelem.

“He?“ Harry byl tak hluboce zamyšlený, že mu chvilku trvalo, než znovu nabyl své nenucenosti. „Och, vždycky se se mnou rozloučili v autě. Velice neradi byli kolem mnoha kouzelníků. Byli z nich nervózní.“

Blaise odtlačením otevřel dveře kupé a svalil se na místo u okna vedle Pansy. S jednou čarodějkou a šesti kouzelníky, dvěma kteří byli výjimečně velcí, bylo kupé spíše plné, ale nakonec všichni našli místo a dávali Blaisemu své dárky a přáli mu všechno nejlepší k narozeninám. Jako poslední zůstal Harry a vytáhl dobře zabalený hranatý balíček ze svého loďáku s pomocí Grega, který ho snadno zdvihl tak, že na něj mohl dosáhnout.

“Všechno nejlepší k narozeninám,“ objal chlapce s tmavou pletí a políbil jeho tvář. „Doufám, že se ti to bude líbit.“

Blaise ho ještě chvilku ujišťoval, že to nebylo potřebné, když zvědavě rozbaloval dárek a odhalil jednoduchou krabici, naplněnou po okraj nejrůznějšími mudlovskými sladkostmi: bonbóny s příchutí koly, žvýkačky s příchutí koly, dokonce čokoláda s příchutí koly a Fredův a Georgův nejnovější vynález - malé kolové láhve, které  měnily nápoj do několika druhů z fast-foodů a učinil z něj nebo jí propagatele sladké hnědé tekutiny. Pod sladkostmi byly bezpečně uložené tři láhve normální koly a tři láhve vanilkové koly.     

“Já o tobě opravdu moc nevím,“ Harry bezmocně pokrčil rameny. „Neměl jsem žádnou představu, co ti ještě dát.“

“Děláš si ze mně srandu?“ Blaise objal Harryho, který byl právě jen schopen stočit hlavu na stranu, aby se nemohl dusit. „Jestli to znamená, že budu tohle dostávat každé narozeniny, tak ti o sobě víc neřeknu a hned složím slib mlčení. Jak ses k tomu dostal?“ 

“Od mého bratrance, většinou,“ odpověděl Harry s uvolněným úsměvem. „Také miluje tyto věci.“

“Děkuju ti, Harry,“ Blaise se široce usmál na druhého chlapce dříve, než srdečně promíchával krabici, rozhodující se, který druh cukroví by měl zkusit první.

Greg, Vince, Pansy a Draco začali hrát karty brzy poté a Ted si horlivě četl dobrodružnou knížku. Harry, který seděl vedle Draca se přitulil k blonďákovi, jež ospale sledoval Zmijozely a poplácával Pansyina kocoura Picassa, který ležel na jeho klíně a zdobil jeho školní hábit dlouhými bílými chlupy. 

“Jestlipak to nejsou hadi s jejich malým mazlíčkem,“ dveře jejich kupé se šoupnutím výsměšně nehlučně otevřely a nyní Hermiona, Ron a Ginny stáli ve dveřích a ušklíbali se na Harryho s nenávistí naplněnýma očima; Hermiona byla ta, která vychrlila první urážku, její prefektský odznak se lesknul ve zdánlivě elektrickém světle. „Jsi opravdu zrádce, Pottere. A myslíme si, že bychom měli zvážit druhou šanci, pokud se omluvíš za své chování... Ale je jasné, kam patříš: k hříšnému a neřestnému Ty-víš-koho harému. Zasloužíš si všechno, co si dostal!“ 

“Je zřejmé, že jsi se vzdal svých zásad za trochu víc slávy, Harry,“ Ginny měla drzost uštěpačně pohladit jeho tvář. „Všechny jsi zklamal, ale brzy si uvědomíš, co jsi udělal za chybu a připlazíš se zpátky k nám a budeš žebrat o naše odpuštění.“  

Harry pomalu vstal, zastavující Zmijozely od vměšování: „Už jste skončili?“

“Harry Jamesi Pottere, jak si dovoluješ nás tak snadno odmítnout, byli jsme vždy tvoji přátelé a mohli jsme být i nadále, pokud by jsi nás nebodl do našich zad,“ ječela dívka s hustými vlasy. „Ale ty musíš být vždycky v centru pozornosti, že? Slavný chlapec-který-přežil. Nemohl by jsi strpět myšlenku, že by někdo mohl mít také trochu štěstí. Nejprve jsi se dostal do Famfrpálového týmu, i když každý ví, že to ve skutečnosti měl být Ron, pak když jsme my zachránili kámen a Ginny ve druhém ročníku, přisvojil sis všechny zásluhy. Nevidíš, že tvůj milovaný kmotr je pomatený a každého podplácí, ale raději krmí veřejnost takovými lži, jen aby tě mohl obdivovat a uctívat víc. Pak, ve čtvrtém ročníku, jsi tomu všemu nasadil korunu, kdy jsi podváděl tím, jakým způsobem ses zatvrzele dostal do turnaje, jak málo pozornosti Viktora nebo nějakého jiného kluka by stačilo k tomu, aby mě mohli mít rádi, ale protože si nikdo nedovolil trávit čas ještě s někým, když Harry pitomý Potter vstoupí do pokoje, a protože nemůžeš zachránit celý Kouzelnický svět, pokud neexistuje žádná hrozba, pomohl si Ty-víš-komu povstat a zabil Cedrika, aby tě každý mohl litovat. BA byl můj nápad a věděl jsi zatraceně dobře, že bych mohla být mnohem lepší učitel než ty, ale samozřejmě si opět získal všechnu zásluhu. A ty lži, co jsi nám řekl o své rodině, byl prostě další způsob, jak získat naši pozornost a soucit a samozřejmě dobrou výmluvu, proč jsi se nemohl obtěžovat nám napsat. Koneckonců, my jsme tě v každém případě dost uctívali... Jsi opravdu ubohý, Pottere.“  

“Ach, chceš ještě něco říct?“ ptal se Harry zmateně, když ustalo vytrvalé nesouvislé mluvení. „Získal jsme celkovou představu, že mě nenávidíš, ale myslím, že jsi se trochu dala unést, Hermiono. Ostatně, kdybych byl tak opovrženíhodný, proč jsi na mě mrhala pět let s tvým drahocenným časem? Neuvědomila sis poprvé, jaký zpustlík jsem, kdy jsi zaměřila své oči na mě, ty nejbystřejší čarodějka tvého věku? Nebo sis myslela, že bys mě mohla změnit? A teď jsi se vzdala, nepříliš odvážné, co? Na něco jsi zapomněla, Hermiono, všichni z vás, jsem byl vaším přítelem posledních pět let a ačkoli teď vím, že jste mě prostě využívali, aby jste získali trochu slávy nebo moci nebo peněz, vždycky jsem byl přítelem a znám o vás hodně tajemství. Asi jsi se zmátla touto malou scénkou, ale já ne. Takže tě žádám, aby jsi šla, protože se déle necítím příjemně ve tvé přítomnosti dříve, než řeknu každému z vás, co si jiní myslí o něm nebo o ní,“ Harry poukázal na dveře a svýma očima nepohnutě uzamkl Hermioniny. „Jsi vážně třída, Hermiono, se všemi tvými znalostmi a inteligencí nemáš kousek zdravého rozumu,“ otočil se na Rona. „Rone, opravdu jsem tě měl rád, ale nikdy tím způsobem a možná jsem nyní Tomova děvka, ale mám moc důstojnosti na to, nechat ho hrát tvoji podělanou hračku. Doufám, že jednoho dne dospěješ  a pochopíš, proč jsem raději reagoval takto,“ nakonec jeho oči padly na Ginny. „Upřímně ti přeji šťastný život, ale ne se mnou. Vždy budu na tebe myslet jako na sestru. Ne-li kvůli tomu, mohl bych zvážit chodit s tebou, ale vím, že bych byl dalším vítězstvím na tvém rapidně rostoucím seznamu. Dveře jsou za vámi, prosím, jděte, hned.“ 

“To není ještě konec, Pottere,“ křičela Hermiona pobouřeně a rychle se otočila, Ron ji následoval jako ztracené, malé štěňátko.

“Pottere, nikdo se nenechá zmást tvým obrazem nevinného svatého Pottera. Pokud někdy pocítíš potřebu vyměnit všechny tvé malé podělané Zmijozely, prostě mi dej vědět,“ Ginny se zlomyslně usmála. „To určitě bude dobrým důkazem, znovu zdůraznit tvé oslovení Děvka z Nebelvíru. Měla bych informovat Colina, jak ses poněkud hezky dostal společně ty se svým partnerem do hříchu,“ hodila hlavou kolem, přičemž zírala na Malfoye. „Coura a děvka, jak pěkný obrázek! Co si myslíš, že by mohl tvůj drahý manžel říct na tuto informaci?“  

“Můžeš se ho zeptat sama, Ginny,“ řekl Harry unaveně, při tom jí strkal ven. „Bude vyučovat letos Obranu. Bez obav lži do jeho tváře.“

Dveře se zavřely před zrzčiným sinalým obličejem.

“Omlouvám se,“ zašeptal Harry, když Ginny odešla, sklouzl na podlahu a zády se přitiskl na dveře kupé a své paže si hodil kolem kolen. „Omlouvám se, že vás urazili.“

“Utiš se, Harry,“ Draco si sedl po jeho pravé straně, zatímco Blaise si sedl na druhou stranu, oba dali své ruce kolem Harryho chvějícího se těla. „Není to tvá vina.“

“Neměl jsem je nechat, aby vás urazili,“ popotahoval Harry a stočil se těsněji do sebe. „Vy s tím nemáte nic společného.“ 

“My s nimi nemáme nic společného,“ souhlasil Blaise, který žvýkal žvýkačku. „Ale my jsem tvoji přátelé, a když tě urazili, má to s námi něco společného. Zmijozelové nemusí být stateční, ale chrání své vlastní.“

Harry popotáhl, ale pokusil se o váhavý úsměv, když mu Blaise nabídl bonbón.

“Doufám, že víš, že to je naprosto nepatřičné, aby Malfoy seděl na podlaze,“ řekl Draco povýšeně a zvednul Harryho jedním rychlým pohybem a usadil ho zpátky na sedačku, mezi sebe a Blaise. „Měl bys teď vědět lépe, že přimět mě k tomu, je v rozporu s Malfoyovou knihou chování, ne že bych ji někdy četl, ale jsem si docela jistý, že v ní je pravidlo nikdy-nesedět-na-podlaze. Budu tě muset požádat o vyrovnání,“ řekl Draco smutně, ale musel se smát, když se Harryho hlava s nezkrotnými vlasy otočila, aby na něj upřela pohled nervózníma zelenýma očima. „Ale samozřejmě, jsem vznešený a absolutně báječně vypadající Zmijozel, dám ti dvě volby: Buď Nebelvír ztratí první Famrpálový zápas v této sezóně nebo nám vyjdeš vstříc s nějakými odpověďmi.“ 

“Odpovědi?“ ptal se Harry opatrně. „Na co odpovědi?“

“Například: Co ta holka se zaječími zuby myslela, když mluvila o tom, že lžeš o své rodině, o které jsi jim pravděpodobně řekl? Proč jsi reagoval tak prudce na Grega a Vince? Proč se omlouváš za věci, které ani vzdáleně nebyly tvojí vinou? Jaké tajemství o tobě můj otec uchovává? Proč je tvé sebevědomí tak nízké? Proč nikomu nevěříš, ale tvému kmotrovi ano?“

“Nechám tě vyhrát,“ řekl Harry stroze a vstal. „Odpovědi na tyto otázky nejsou nikterak tvojí starostí.“ 

“Harry...,“ Draco se ho pokusil zastavit, ale Harry se vytrhl ruku z jeho sevření: „Ne, Draco. Opravdu tě mám rád, ale toto je soukromé a pokud nechceš být můj přítel, tak ano, budiž.“

“Harry, prosím,“ Blaise se přesunul, aby blokoval dveře – Pansy odešla dříve, aby navštívila některé její přítelkyně a tři ostatní kluci odešli hledat paní s jídlem. „Když ses ty... zhroutil na mé párty, nikdo nevěděl, co dělat. To nebyl pěkný pocit. Co máme udělat, když se to stane znovu?“

„Prostě nedělejte nic,“ odpověděl Harry úpěnlivě. „Jen mě nechte na pokoji.“

“Takže se to stane znovu,“ usoudil Draco. „Harry, prosím, můžeš nám věřit. My to nikomu neřekneme. Svěřil ses mému otci, ne?“

“Zjistil to náhodou,“ Harry sklonil hlavu. „A on neví všechno. Nechci vám to říct, prosím, nedělejte mi to.“

“Dobře, Harry,“ souhlasil Draco s těžkým srdcem. „Ale slib, že nám to jednou řekneš, až nás budeš znát lépe.“

“Slibuji,“ Harry pevně objal blonďáka a Italský chlapec přišel zezadu a zachytil pružného chlapce mezi nimi.

“My jsme tady vždy pro tebe, pokud nás budeš potřebovat,“ ujišťoval ho. „A dokonce, jestli nás nebudeš potřebovat. To je to, co se dělá pro přátelé.“

“Proč se o mně tolik staráte?“ ptal se Harry překvapeně. „Neznáte mě moc dobře...“

“Draco a já jsme vše sdíleli od té doby, co jsme byli malí skrčci,“ smál se Blaise. „A to by mělo být jedině fér, že od chvíle, co jsi Dracův přítel, měl bys být také i můj. A ty máš takovou  přitažlivou povahu...“

Harry do něj hravě strčil: „Vy Zmijozelové jste rozhodně nemožní. Přitažlivá povaha, Merline, existuje speciální slovník pro takové fráze?“

“Samozřejmě,“ odpověděl Draco povýšeně; přitáhl si Harryho zpět na jejich místa. „Ale to je přísně tajné. Možná tě necháme do něj někdy nakouknout.“

Vlak znatelně zpomalil a po té, co Blaise vykouknul oknem, ohlásil, že téměř dosáhli stanice v Prasinkách. Harry krátce zpanikařil, když nemohl najít ani svůj kapitánský odznak a ani svoji hůlku, ale s Dracovou a Blaisovou společnou pomocí našli to první v jeho loďáku a to druhé v kapse Harryho hábitu. Zatímco konečně obojí objevili, ostatní studenti už obsadili kočáry a oni byli právě jen s to chytit ten poslední, který byl naštěstí dostatečně prázdný.   

“Harry, nech mě ti upravit vlasy,“ nařídil Draco a odhodlaně manévroval menšího chlapce mezi své nohy. 

“A to jsem si myslel, že nikdy nezjistím, že jsi gay,“ zamumlal Harry rozmrzele a upřeně hleděl na Blaise, který se na něj usmíval. 

“Jak to vypadá?“ ptal se Draco nad Harryho hlavou, ale Blaise udělal posunek a dal mu palce dolů nad vzhledem postranní pěšinky, o kterou se Draco pokusil. 

Takto to pokračovalo po zbytek cesty a Harry byl rád, když mohl konečně opustit své dva samozvané účesové stylisty, kteří mu aspoň neudělali nějaký odlišný vzhled.

« 28. kapitola « » 30. kapitola »

 

17.06.2009 05:47:54
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one