Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

3. OŠETŘOVNA

Snape byl u něj první a nevšímal si Siriuse, který kňučel a strkal do Harryho vlhkým čumákem, ale bez odezvy. K Mistrovi lektvarů se brzy připojil Lupin, jenž mezitím co Snape ještě kontroloval chlapcův puls, kolébal bezvládné tělo v náruči. Pak Lupin s krátkým „ošetřovna“ vyběhl z pracovny se Siriusem v patách a Snape s Brumbálem je následovali. Po nich se ven hnal Voldemort se svými Smrtijedy, i když mnohem důstojnějším způsobem. A tak se všichni  dostali k nemocničnímu křídlu ve stejnou dobu, kde velmi překvapili a šokovali madame Pomfreyovou. 

„Co to tady máme? No tak, uklidni se, Siriusi, když takhle skáčeš, nepomůžeš...,“ začala, ale odmlčela se, když poznala nehybnou postavu v Remusově náručí. „Ach, Merline! Přineste ho sem a buďte opatrný.“

Poté, co také zkontrolovala Harryho puls, který byl naštěstí stále hmatatelný, a jeho oční reflexy, se poněkud příkře zeptala: „Vzal si nějaký lektvar?“

„Myslíte si, že se otrávil?“ zeptal se Snape hlasem plný opovržení a něčím podobnému zklamání.

„Nebuďte směšný, samozřejmě, že ne!“ Madame Pomfreyová se nyní tvářila skutečně podrážděně. „Mohl by mi někdo říct, jestli si vzal nějaký lektvar?“

„Ne, nevzal,“ odpověděl vlkodlak poté, co si vyměnil pohled se psem u svých nohou. „Bude v pořádku?“

„Ujišťuji vás, že přežil horší a teď ven, všichni!“ přikázala přísně, a pak se hnala ke své skříni s lektvary, v níž vyhledala dvě lahvičky, jednu s červeně bublající tekutinou a druhou se světle modrou, ve které Snape poznal silný, bolest utišující lektvar, jenž užíval po dlouhé noci plné Cruciatů.

Byla to docela zábavná podívaná, vidět pět tak naprosto různorodých lidí, všechny společně schoulené před zavřenými dveřmi, se smutně a ustrašeně vyhlížejícím, huňatým černým psem u jejich nohou, a stejně zmatenými výrazy nebo v případě bývalých Zmijozelů s maskou lhostejnosti. Všichni si zdánlivě dělali starosti o chlapce, jehož ve skutečnosti neznali, což odpovídalo tomu, že neměli ani nejmenší tušení o tom, co se mu stalo. Snapea vzdáleně zajímalo, proč je Temný pán stále zde, ale v tuhle chvíli přemýšlel o něčem jiném. Jako třeba o tom, proč Potter zkolaboval uprostřed rozhovoru? Dobře, na tohle znal odpověď, chlapec měl zjevně bolesti – opravdu zlé bolesti, ale to nevysvětluje, proč tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Nic tomu nenasvědčovalo, že? Ta nejistota byla znechuťující. A Lupinovo přecházení sem a tam ještě víc! A Brumbálovo cucání těch zatracených citrónových bonbónů. A ani nebyly vůbec dobré. Především ani nechutnaly jako citróny a rozhodně neobsahovaly citróny. Merline, už přemýšlel o citrónových bonbónech. Vážně by se měl něčím zabavit. Přecházení sem a tam už najednou neznělo tak špatně...

Mezitím Tom Rojvol Raddle přemýšlel o něčem jiném. Nebyl nejlepším studentem pro nic za nic, poznal také tu modrou tekutinu, a přestože věděl, že jeho přítomnost způsobuje mladému hrdinovi bolest, nemyslel si, že by to mohlo být tak... zdrcující. Něco by měl udělat. Nezmínil ten starý blázen nějaký lektvar? Byl zabraný hleděním na svého snoubence, protože ho troufale urazil (a protože byl závratně krásný, ale to byla samozřejmě věc jiná). Neměl být k němu milý? Vždyť nabídl mír, prosalazara, měl by být za to vděčný! No, zřejmě nebyl! Možná jen předvedl nějaký holčičí kousek, mdloby, aby získal jejich pozornost a soucit. Ano, to bude ono.

Naproti tomu si Remus byl jistý, že Harry byl skutečně vážně zraněný nebo nemocný. A zoufale se snažil přijít na to, co se mu stalo, zatímco přecházel před Severusovým tuze pompézním nosem. Bývalý profesor věřil, že má všechny dílky: Harry byl hubenější, ucukl, když chtěl upoutat jeho pozornost dotekem na jeho zádech, cítil z něj bázlivost, když mu připomněl úplněk, zraněný a téměř vystrašený pohled jeho očí, ti divní mudlové... Chtělo se mu mlátit hlavou o zeď, ale naštěstí byl dost rozumný na to, aby tohle neudělal. Právě, když začal nové kolečko přecházení, všiml si Siriusových uší, které byly stočené ke dveřím ošetřovny.    

„Siriusi Orione Blacku!“ zavrčel, vlkodlak v něm byl skutečně zřejmý. „Co si myslíš, že děláš?“ – nato všichni ustali ve své činnosti a sledovali interakci mezi oběma Poberty, mírně řečeno, protože Remus byl více v ráži a zvěromág vypadal provinile a stáhl se – „To nemůžeš myslet vážně, odposlouchávat vlastního kmotřence! Kdyby chtěl, abys věděl, co se stalo, jistě by ti to řekl, nemyslíš! A nedělej na mě ty pohledy, Blacku, hraní na malé ztracené štěňátko na mě nepůsobí...“

Remusova tiráda byla přerušena rozezlenou madame Pomfreyovou, která otevřela dveře s takovou silou, že mohla mít dalšího pacienta, kdyby Brumbál včas neuskočil: „Co je to tady za křik?“

„Můžete je pustit dovnitř?“ ozval se Harryho tichý hlas a tím zachránil bývalého profesora od vysvětlování.

„Přece jsme o tom diskutovali, pane Pottere. Nebudete mít žádné návštěvy, dokud se plně nezotavíte,“ obořila se sestřička přes své rameno.

„Takže čekáte, že zůstanu celý týden v posteli? Ale v poslední diskuzi jsem vás přesvědčil, tak je prosím pusťte dovnitř,“ slyšeli opět Harryho hlas, a po chvíli ticha se ozval znovu: „Prosím?“

„Dobře, na pět minut, ale ne déle,“ řekla sestřička neochotně, odstoupila a nechala je projít. „A vy zůstanete v posteli, a pak si vezmete svůj lektvar, bez protestů! Rozuměl jste?“ 

Harry se zamračil, ale přikývl: „Rozuměl!“

Sirius byl první na jeho lůžku, tedy aby to bylo přesnější, byl jediný na lůžku, i když ředitel měl dost důstojnosti, cti, zdravého rozumu nebo čehokoli, co mu zabránilo, aby na lůžko také neskočil. Další k chlapci přišel Remus, jenž stále probodával Siriuse svýma jantarovýma očima a sedl si na židli. 

„To je v pořádku, Remusi, nic nezaslechl, ale děkuju,“ prohlásil bledě vypadající chlapec s vděčným úsměvem.

„Jak to víte?“ zeptal se Lucius Malfoy s mírným úsměškem na tváři, i když si byl Harry jistý, že tím pouze zakrýval svou zvědavost.

Harry se pousmál: „Protože, kdyby věděl, tak by tady na mé posteli tak klidně neseděl“ – Sirius prudce vzhlédl, což vypadalo poněkud zvláštně, poněvadž měl přitisknutou hlavu pod kmotřencovou rukou – „A teď, pokud by vám to nevadilo, rád bych co možná nejdříve skončil to vyjednávání. Chceš něco vyjasnit, než to podepíšeme, Voldemorte?“ teď jeho hlas zněl jinak nebo přesněji, nezněl vůbec, byl prostý jakýchkoliv emocí.

„Předpokládám, že se smlouvou je vše v pořádku, ale ještě se potřebujeme dohodnout na datu...,“ odpověděl Temný pán.

„Příští neděli, pokud s tím souhlasíš,“ navrhl klidně a pomyslel si, že má jeden a půl týdne na to, aby informoval své přátelé o této novince.

Voldemort přikývl: „Předpokládám správně, že se svatba bude konat zde, v Bradavicích?“

„To zní skvěle,“ odpověděl ředitel se širokým úsměvem usazeným na tváři. „Myslím, že bychom byli schopni vykonat veškeré přípravy včas. Takže si s tím nemusíte dělat starosti... Jen musím vytvořit přenášedlo pro tvůj návrat ke tvé tetě a strýci.“ 

Harry zbledl ještě víc a sevřel své ruce: „ Nevrátím se tam!“

„Tak tedy, a kam bys mohl jinam jít?“ dotazoval se Brumbál s veselým mrkáním.

Harry byl neschopný slova a jen civěl s otevřenou pusou na ředitele, příliš vyděšený na to, aby odpověděl, ale dostalo se mu pomoci z nečekané strany: „Vlastně, můj syn mě požádal, abych pozval pana Pottera na panství, kde může zůstat do konce prázdnin,“ poznamenal Malfoy starší hladce, když viděl bezradnost v zelených očích.  

„To jsi nám neřekl,“ řekl vlkodlak překvapeně. „Proč ne?“

„Nemyslel jsem si, že byste schválili přátelství s Dracem, protože jste vždycky byli obecně proti Zmijozelům,“ zalhal Harry a věnoval Malfoyovi děkovný pohled. „A ano, přijímám vaše pozvání!“

„Omlouvám se, že zničím tvé plány, ale myslím si, že by tě madame Pomfreyová měla raději nechat tady, uvážím-li, čím sis právě prošel,“ přerušil je Brumbál, nešťastný z nečekaného obratu.  

„Ó, neničíte je, řediteli,“ odsekl Harry, a snažil se zůstat co nejvíce klidný a vyrovnaný. „Jsem si jistý, že si mě madame Pomfreyová užila dost, a nezůstanu tady tak dlouho, jak dosud požadovala.“

„Máte pravdu,“ prohlásila sestřička vážným hlasem, ale s usměvavýma očima. „Můžete jít, ale nepřepínejte se nebo vás zamknu na ošetřovně, až se příště ukážete.“

„Bezvadný,“ řekl Harry, a když vstával z lůžka s jen malým zakymácením, usmál se na čarodějku. „Slibuju, že příště mě uvidíte při vědomí!“

„Můžeme?“ zeptal se Lucius Malfoy sametově a nabídl mu rámě. „Měli bychom ještě po cestě vyzvednout vaše věci.“

Harry zachmuřeně přikývl a po dvou rychlých objetích se svým kmotrem a Remusem, zamáváním madame Pomfreyové, zlobným pohledem na Brumbála a letmým pohledem na Snapea, odešel se Smrtijedem.

„Děkuji, pane Malfoyi,“ řekl poté, co prošli hlavní bránou a pokračovali v cestě z Bradavic. „Bylo to od vás velmi milé, alespoň myslím, že ano...“

„Nemáte za co, i když si také myslím, že to bylo milé,“ ušklíbl se, ale člověk by to mohl mylně považovat za úsměv.

Po chvíli se chlapec-který-přežil nejistě zeptal: „Protiví se mi se na tohle ptát, ale můžete mi půjčit nějaké peníze, abych se mohl dostat do Příčné ulice?“

„A co chcete dělat v Příčné ulici? Neříkejte mi, že jste se opravdu rozhodl koupit nějaké slušné oblečení!“ škádlil ho Malfoy lehce, i když byl zmatený, proč potřeboval zrovna tam.

Toto sdělení však nezmátlo Harryho: „No, plánoval jsem zůstat prozatím v Děravém kotli, ale nemám peníze, tak...“

„Takže nechcete zůstat na panství?“ dotazoval se Smrtijed malinko zklamaný; těšil se, že by tam mohl někdo s ním na pár dní být.

„To pozvání jste myslel vážně?“ zeptal se Harry.

„Samozřejmě, že myslel!“

„Pak to skutečně přijímám!“ odpověděl s úsměvem. Právě došli k velké černé limuzíně, a za pomoci jednoho čilého domácího skřítka nastoupil.

Vnitřek byl ještě větší, než se z venku zdálo, byl plně vybavený krbem, dlouhou policí na knihy, šachovnicí, třemi křesly, černou koženou pohovkou, minibarem a dveřmi, které pravděpodobně vedly do koupelny.

„Posaďte se,“ nabídl Malfoy. „Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkuju, pane Malfoyi,“ odvětil Harry a sedl si do křesla, které bylo nejblíže u krbu. „Ale můžu dostat deku nebo něco takového?“

„Jistě,“ Malfoy luskl prsty a objevil se jiný domácí skřítek s tlustou vlněnou dekou. „Nepřišlo mi, že je tu chladno.“

„Myslím, že není,“ odpověděl Harry, necítil se na to, aby mu řekl, že je mu zima, protože je nemocný. „Pane Malfoyi, Draco nebyl ve skutečnosti tím, kdo mě chtěl pozvat, že?“

„Ne, momentálně je ve Španělsku se svou matkou a s nějakými svými přáteli,“ odpověděl pobaveně nad zdánlivě uvolněným výrazem na chlapcově tváři, ale rozhodl se nekomentovat, jakým způsobem seděl na křesle. „Takže, smím se zeptat, proč nemáte žádné peníze?“

Harrymu se nelíbilo, kam se ubíral směr jejich rozhovoru: „No, víte...,“ začal a rozhodl se to ze sebe dostat hned, a pokud možno rychle. „Dursleyovi to viděli tak, že se nehodí dávat mi mudlovské peníze, protože podle nich udělali víc, než se od nich očekávalo, protože mi poskytovali střechu nad hlavou. Vždycky mi vzali moje věci, jakmile jsem překročil práh jejich domu, abych nemohl udělat něco zrůdného, takže jsem neměl ani svrček...“

Malfoy starší se tvářil překvapeně, dokonce šokovaně, aspoň pro ty, kteří byli schopní prohlédnout jeho masku: „Tak to je důvod, proč jste tam nechtěl jít zpátky, chápu...“

„Ne, nechápete,“ odpověděl Harry divoce. „Vy si opravdu myslíte, že jsem dost zhýčkaný a odmítl jít zpět jen proto, že mi nedávali dost sladkostí? Podejte si ruku se Snapem, můžete se připojit do jeho klubu!“

A s těmito slovy se odvrátil, deku si přitáhl pevněji a zavřel oči, což oznamovalo, že to byl konec jejich rozhovoru. Lucius ho nechal být, musel trochu přemýšlet o tom, co v každém případě udělat a rozčilený Harry Potter jaksi nebyl ten, s nímž by chtěl v tuhle chvíli mluvit. Ve vší upřímnosti, nechtěl s rozčileným Potterem mluvit vůbec, měl rád své tělo přesně tak, jak bylo, děkuji pěkně. Takže, jak bylo zmíněno dříve, začal přemýšlet – ne, že by nepřemýšlel neustále, ale tentokrát to udělal schválně (dobře, teď to znělo jako zločin). Harry Potter byl v jeho autě na cestě na panství a to neplánoval. Poslední bod by tak mohl představovat problém. Malfoyové nedělají věci podle instinktu, jednoduše ne. Nebylo by to tak špatné, zdůvodnil si, jeho panství bylo dost velké na to, že by se do něj vešly dvoje Bradavice, a tak pokud by mu nechtěl být na blízku, nemusel ho potkat, kdyby bylo potřeba. Temný pán neřekl nic proti jeho pozvání – to bylo pravděpodobně proto, že byl překvapený, a právě proto by neměl říkat, že to tak zůstane, zdůvodnil trochu otravný hlas v jeho hlavě, zatímco projížděli Londýnem a domácí skřítek mu nalil druhý drink. Mohl by na něj dohlížet, koneckonců si bude brzy brát jeho pána, a pokud mohl soudit z jeho pohledů, byl vážně velmi zaujatý svým snoubencem. Jistě, měl své důvody pro tuto smlouvu, cenný zdroj moci je velkou výhodou, větší volnost k plánování svých akcí, stejně tak jako nemuseli mít obavy z toho, že je zatknou byť jen za pohled. No dobře, Malfoy se nedal tak snadno přesvědčit, ale věděl, že pán nebyl sobecký. Kdo by nechtěl za manžela někoho, jako je chlapec-který-přežil? Krásný, chytrý, statečný, šikovný, mocný, zajímavý, slavný, loajální a láskyplný. Ale nebylo to tak jednoduché, jak to vypadá, pokračoval Smrtijed ve svém vnitřním dialogu a byl přesvědčen, že to objeví, jednou. Brzy.

Netušil však, jak brzy to přesně bude, ale vážně nebyl připravený na to, že zjistí pravdu jen o hodinu později, když zastavili na Zobí ulici číslo 4, v Kvikálkově.

Probral Harryho zavoláním jeho jména a sdělil mu, že jsou u jeho domu, a měl by si jít sbalit své věci. Smrtijeda ani nenapadlo nabídnout mu pomoc, poněvadž věděl, že malá domácí skřítka – jmenovala se Wobbly? – mu pomůže. Opřel se do křesla a začal rozjímat o tom, jestli by chrlič u jeho ložnice zničil moderní styl (víte, řeknu vám, že na to myslí celou dobu).

Harry vystoupil z limuzíny a všiml si strýcova auta na příjezdové cestě a blikotavého světla, které vycházelo z okna obývacího pokoje, což naznačovalo, že všichni tři Dursleyovi sedí spokojeně na pohovce před televizí, a s největší pravděpodobností sledují nějaký akční film, v němž se buď střílí a bojuje nebo je v něm mnoho nahých žen, nebo pokud byl dnes jejich šťastný den, obojí.

Ale jedno je jisté: dnes není jeho šťastný den. Několikrát se zhluboka nadechl, než byl schopný otevřít blankytně natřený zahradní plot (jedna z jeho vítaných domácích prací) bez toho, aby se třásl a maskoval pocit z hrozící pohromy a strach klidem, i když to bylo jen navenek. Když Harry váhavě zaklepal na dveře, přál si, aby poprosil Malfoye, aby ho doprovodil – jeho hloupá nebelvírská hrdost!

Dveře se prudce otevřely a objevil se v nich velký, brunátný obličej: „Co chce...,“ Harry cítil malou vlnu štěstí, že jeho strýc byl hrubý na všechny, než si Vernon Dursley uvědomil, že to přede dveřmi je jeho synovec. „Ó, jsi zpět, kluku, jsem si jistý, že jsi nás postrádal...,“ řekl falešně sladkým hlasem, popadl ho za rameno, vtáhl ho dovnitř a zabouchl za nimi dveře. 

„Jsem tady jen proto, abych si sbalil své věci, budu...,“ snažil se to Harry vysvětlit, ale byl přerušen strýcovou pěstí, která ho srazila na podlahu.

Jak jsem mohl být tak hloupý a věřit, že se to nestane, pomyslel si hořce, když ho zasypával ranami a kopy. 

Mezitím Lucius Malfoy seděl ve svém oblíbeném křesle, upíjel ze sklenky se skotskou whisky a v duchu si dělal seznam, který měl většinou body jako: říct domácím skřítkům, aby koupili víc zmrzliny s čokoládovými lupínky, když se jeden z těchto domácích skřítků, kterým to dokola přikazoval, objevil před ním s panickým výrazem na tvářičce a začal poskakovat, zatímco křičel vysokým pronikavým hlasem: „Pane Malfoyi, pane Malfoyi, pane, musíte jít s Wobbly, pane. Harry Potter je v nebezpečí, pane, musíte ho zachránit, pane Malfoyi. Pane, musíte pomoci,...“

To celkem Smrtijedovi stačilo a vyskočil z auta, tak ladně jak jen Malfoy může, když pospíchá, a běžel ke dveřím Dursleyových, na něž vypálil dobře mířenou Alohomora.

Samozřejmě, že se dveře otevřely, protože je Dursleyovi neuměli kouzlem zamknout, ale něco obrovského blokovalo vchod – Vernon Dursley, jenž mlátil svého synovce a ještě si nevšiml vysokého blondýna za sebou, takže ho dost šokovalo, když byl mrštěn do vzduchu a narazil do protější stěny.

„Teď dobře poslouchej, mudlo,“ zavrčel velmi rozčilený Lucius. „Už nikdy nevztáhneš ruku na svého synovce! Zůstaneš v tomto domě, a pokud budeš mít štěstí a Temný pán si nebude myslet, že bys měl být kvůli tomu potrestán, budeš žít, ale pochybuji o tom. Rozuměl jsi?“

Mudla polkl a přikývl, a pak prolezl nejbližšími dveřmi do vedlejší místnosti.

Bolestný kašel dostal Luciuse z jeho dumání o tom, proč se vlastně stal Smrtijedem. Přihnal se ke schoulenému tělu na podlaze, ale jakmile se ho pokusil otočit, chlapec sebou trhl tak prudce, že s tím raději přestal. 

„Pottere?“ řekl nejměkčeji, jak dokázal. „Harry? Už je to v pořádku. Už se vás nikdy nedotkne, jste v bezpečí. Slibuji...“

S chvěním otevřel oči a upřel je do jeho: „Nikomu to... neříkejte...“

Říct, že Lucius byl zmatený, by bylo mírně řečeno, a říct, že byl ustaraný, by bylo mírným vyjádřením roku, ale to muselo počkat: „Harry?“ řekl znovu. „Já nejsem léčitel. Budu vás muset vzít buď ke svatému Mungovi nebo do Bradavic, kam byste raději?“

„Nikam,“ byl to sotva víc než šepot. „Slibuju, že neumřu, za pár dní budu v pořádku, prosím, ne...,“ jeho hlas se znovu zlomil.

Proč nechtěl vzít k léčiteli? Vždyť potřeboval léčitele, to bylo víc než jasné, i  Smrtijedovi. Proč nikomu neřekl skutečný důvod, proč se sem nechtěl vrátit? Jistě, kdyby o tom Brumbál věděl, dovolil by mu zůstat v Bradavicích. Pro každého studenta by to byla jasná volba a Harry byl Brumbálův Zlatý chlapec, prosalazara. 

Ale Lucius Malfoy nebyl muž, jenž považoval za samozřejmé, že to, co se zdálo jasné, bylo vždycky správné a v téhle chvíli měl málo času, aby se nechal těmito věcmi moc trápit, takže se opatrně přiblížil ke zbitému chlapci: „Dobrá, uzavírám příměří: já to nikomu neřeknu a nevezmu vás k léčiteli, pokud se váš stav v příštích třech dnech nezlepší. Vezmu vás do mého domu a vypijete každý lektvar, který budu považovat za vhodný. Souhlasíte?“

Nastalo ticho, během něhož Harry něco hledal v jeho očích. A co, Malfoy netušil, ale zdálo se, že to našel: „Souhlasím!“ řekl ještě slaběji než dřív a opět zavřel oči.

Malfoy to bral jako znamení, že ho může vzít do auta, a pak co možno nerychleji na panství.

„Musím vás nést,“ řekl Malfoy.

„Mdloby na tebe.“

Smrtijedovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co chtěl, aby mu udělal: „Jste si jistý?“

Chlapec se viditelně napjal a sevřel čelisti, ale krátce kývnul. Malfoy provedl kouzlo, a pak vzal bezvládné tělo do náruče a vydal se k limuzíně těsně následován Wobbly.

 


« 2. kapitola « » 4. kapitola »



 

04.05.2009 18:58:47
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one