Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Adka, Airiny, Arwenka, Auša, Exa, gleti, Hajmi50, katie11, Pegy, Saskya, Teressa

Alcea

30. JEDNA DLOUHÁ NOC

Být poprvé ve Velké síni po prázdninách bylo vždycky ohromující, podmanivé a omračující, ale Harry to stejně miloval. Harry krátce zavřel oči a hluboce se nadechl, ačkoli vzduch uvnitř byl skutečně celkem těžký, ale na tom nezáleželo, protože byl zpátky, byl konečně volný – nebo tak volný jak by někdy mohl opět být. Jeho oči putovaly nahoru k učitelskému stolu, kde seděl jeho manžel vedle zamračeně se tvářícího Severuse a Brumbála. 

Harry věděl, že oba tmavovlasí muži byli naprosto nešťastní s tímto uspořádáním.

Tom kvůli tomu, že musel sedět vedle ředitele, u kterého předpovídal, že by mohlo v blízké budoucnosti dojít k jeho zabití (Harry mu na oplátku za jeho vtip vysypal misku jogurtu na hlavu), ale který s tím nebojoval, protože byl přesvědčen, že bylo jeho právem jako Temného pána, aby seděl alespoň uprostřed stolu, když ne v čele.   

A Severus kvůli tomu, že opět nedostal místo učitele Obrany, i když se Harrymu přiznal, že jen někdy chtěl mít nějakou změnu. Vedle Mistra lektvarů seděli Rudolfus a Rabastan a Harry mohl vidět, že byli trochu nervózní.

Harry jim mohl naprosto rozumět, když zachytil pohled dvou jistých zrzků a čarodějky s hustými vlasy, kteří seděli ve středu nebelvírského stolu, přičemž rušně mluvili a ani se neobtěžovali ztišit své hlasy a tím přitahovali větší publikum. Harry se napřímil v zádech a jeho oči se mírně zúžily, jak šel směrem k hlavní skupině. Neměl v úmyslu strávit další rok s lidmi, kteří mluvili za jeho zády – tato obtíž v tomto případě vypadala jako nejlepší způsob obrany.

“Jak vidím, opět klíčí lži“, výsměšně zvedl jedno obočí na Hermionu, která se zdála být vůdcem skupiny. „Nemohli by být informace spolehlivější, kdyby ses sama zeptala objektu tvé diskuze?“

“Ach, Harry“, zavřískala Parvati a pálila na něho trochu moc protáhlými řasami. „Jaký to je? Zachází s tebou dobře? Miluješ ho? Je dobrý v posteli? Znáš ty tři pohledné muže nahoře u učitelského stolu? Máš bokem jiného milence? Byl jsi vždycky gay?...“

“Dobrý. Ano. Ne. Nemůžu to s nikým srovnat. Ano. Ne a ne“, Harry se culil na každý bezradný obličej. „Hádám, že to jsou odpovědi na vaše otázky. Teď, když mě omluvíte, rád bych sledoval zařazování. A prosím, buďte tak laskaví, abyste se kdykoli příště vyhnuli diskuzím o mně.“

“Ale Harry“, Levandule špulila pusu, jak si myslela roztomile. „To bylo trochu rychlé a krátké...“

“Večer se uvidíme ve společenské místnosti“, Harry ji odmával. „Budu pak odpovídat na některé věci, ale neočekávejte, že budu s vámi sdílet všechno...“

Zaujmul místo vedle Nevilla a naproti Deanovi a Seamusovi, přičemž ignoroval pokusy irského chlapce, který chtěl dostat víc odpovědí.

Brzy profesorka McGonagallová vstoupila obrovskými dvoukřídlými dveřmi, následována řadou ustrašeně se tvářících prváků. Harry se usmál na dívku, která zakopla o své vlastní nohy blízko nebelvírského stolu, čímž způsobila polekané pištění a její tvář nabírala červenou barvu. Šla do Mrzimoru. Po třídění Brumbál vstal a Harry si všiml, k jeho zděšení, že starý kouzelník měl ve vousech růžové mašle.

“Vítám vás v Bradavicích a vítám zpátky všechny studenty a samozřejmě naše drahé učitele“, Brumbálovy oči vesele zářily; Severus se ušklíbnul na každého, kdo měl smůlu se setkat s jeho očima. „Jsem šťastný, že vám mohu představit vašeho nového učitele Obrany proti černé magii, profesora Toma Raddlea. Vstaň, Tome“, kolem se ozval zdvořilý potlesk a některé zasněné zvuky od většiny ženského osazenstva, jakmile Tom vstal a culil se dolů na masu studentů, což jen posílilo Harryho hypotézu, že nikdo neznal pravou identitu nového učitele. „Ano, ano, jsem si jistý, že budete mít znamenitého učitele. Můžeš se posadit, Tome.“

“Samozřejmě, že můžu, Brumbále“, Tom shlédl na staršího kouzelníka. „Ale otázka zní: Jestli chci?“ šeptání se neslo přes celou síň a Harry si byl jistý, že některé z nich bylo spíše o svůdném Tomově hlase, než o jeho nerespektu k řediteli. „Nemyslím, že jste v pozici, abyste mi dokola přikazoval, starče.“   

“Můj drahý chlapče,...“, začal Brumbál blahosklonným tónem, ale oči Temného pána byly zaměřeny na jeho manžela, který vstal a šel k němu: „Tome, co to děláš? Opravdu nechceš zůstat během celého jídla? Prosím, posaď se.“

“Samozřejmě, Harry“, Voldemort se příjemně usmál. „Vše, co jsi musel udělat bylo se zeptat.“

“Ano, děkuji ti, Harry“, Brumbál jen na oplátku obdržel chladný pohled. „Proč se neposadíš?“

“Protože, nemám hlad“, Harry odsunul jeho židli. „A už znám obsah vašeho oznámení. Nevidím důvod zůstávat tady déle.“ 

“Obávám se, že se ještě budeš muset zdržet v naší společnosti. Uvítací hostina je povinná“, Brumbálovy oči vypadaly, jako by vydávaly Morseovy signály. „A nevíš, kde jsou tvé nové pokoje.“

“Jste špatně informovaný, profesore“, oplatil mu Harry. „Pochutnejte si!“ tiše se vyhrnul z místnosti – napětí bylo prostě příliš mnoho.

Nebylo to pouze tím, že Brumbálovo chování ho značně znepokojovalo – jednal s Tomem, jako by byl malé štěňátko a s Harrym, jako kdyby chtěl říct, že ho dobře trénoval – ale také všechno to zírání, které mohl stále cítit na svém těle, zejména na jeho jizvě a šeptání putující mezi studenty, aby rozšířili to, co si mysleli, že jsou úplné pravdy. A ačkoli neobviňoval Toma za to, že nikterak příliš laskavě nereagoval na Brumbálova slova a pohledy, které dostával po jejich malé interakci – to bylo prostě pro něj příliš, aby zvládnul první den návratu.

Stočil se do toho stejného rohu, jako po svatbě a snažil se sám sebe přesvědčit, že se nezajímal o to, co říkali ostatní, že to bylo v pořádku, že ho nenáviděli, nebo se mu smáli. Pokusil si připomenout, že tady byli vždy někteří lidé odlišně přemýšlející a že to bylo nemožné, aby se nenáviděli všichni, jak to řekl Tanee, která byla zařazena do Havraspáru, jak tušil, že by tam mohla být, a kterou viděl živě mluvit s černou dívkou s dredy a se zuby tak bílými, že jste jimi byli skoro oslepeni. Harry přemýšlel o jejím jménu, byla to Ashley nebo Amy, ale nebyl si jistý.   

Náhle se v síni zvýšila hlasitost a byl si jistý, že se Brumbál konečně posadil a že se objevilo jídlo. Draco se na něj bude určitě zlobit za to, že přeskočil jídlo, dumal Harry. Blonďák se ujišťoval, že sní aspoň víc, než obvykle během prázdnin, ale Harry si nebyl jistý, jestli to tolik pomohlo. Jeho tělo bylo stále příliš hubené a vážil také málo, čímž mu vyčnívala každá kost. Nevěděl, jak Tom  mohl dokonce stát o to, aby se ho dotýkal – malého, bledého, podvyživeného chlapce – ale Tom si nikdy nestěžoval a dokonce to zašlo tak daleko, že dělal poklony jeho prý kráse. Byl to nejspíše jeho druh humoru, jak se mu nepřímo vysmívat. Samozřejmě Tom ho neměl rád, Draco byl nemravný...

Mezitím, za velkými dvoukřídlými dveřmi, si každý, více či méně, užíval své jídlo. Hermiona a Weasleyovi se opět chopili příležitosti, aby pomlouvali jejich kdysi nejlepšího přítele, i když byli trochu naštvaní, když našli tentokrát mnohem menší posluchačstvo, protože Parvati a Levandule si vybrali pro začátek svou vlastní malou diskuzi o vztahu mezi chlapcem-který-přežil a hezkým učitelem Obrany, který přecházel víc a víc do směru milenců, protože to bylo jistě nejvíc slibné i pro jejich dospívající fantazie.

A samozřejmě tady byla otázka na Lestrangeovi. Hermiona, Ron, Ginny a Neville jasně věděli, co dělali a první tři neznali žádné tajemství o jejich činech. Tak byli všichni o to překvapenější, když Neville hlasitě tleskal, když byli představeni jako Harryho učitelé a teď buclatý chlapec dostal příliš mnoho pozornosti, podle jeho vlastního vkusu.  

Harry nechtěl, aby byla známá jeho účast v léčení jeho rodičů a tak nemohl dost dobře všem říct, jak se to přesně stalo. Ale radost z uzdravení rodičů byla pro něj těžká, aby to všechno nevykřičel. Ovšem, bylo nepříjemné žít se dvěma doslova cizími lidmi, ale protože to bylo nepříjemné pro všechny, bylo to nějak jednodušší a doposud měl opravdu rád tyto lidi, jakými byli jeho rodiče.    

Nejvíce se v každém směru našel více ve své matce, díky její lásce k rostlinám, jejímu stálému úsměvu, její plachosti a mateřským vlastnostem, ale jeho otec byl také skvělý a zatímco jeho matka milovala vyprávění a hodně smíchu, jeho otec byl tišší a mnohem klidnější, stejně jako on sám. Určitě nebyli dokonalou rodinou, ale pro něj to nemohlo být o nic lepší.   

Brumbál se pokusil zachytit také jeho pohled, ale Harry mu nevěřil a Harry měl dobré znalosti lidské povahy, tak se vyhýbal starcovýmu pohledu. Skoro cítil lítost, když se Brumbál místo toho otočil k Lestrangeovým a Vy-víte-komu, skoro...

Tom byl nešťastný manželovým zmizením, ne, že by ho vinil, ale měl skvělou strategii, jak pozorovat Harryho během jídla, aniž by si něčeho všimnul a nyní nejen, že to nebude fungovat, nijak, ale Harry opět přeskočil večeři a byl utrápený tím pošetilým starým hlupákem. Jako kdyby to byla jeho chyba, že Harry odešel, to určitě nebyla. Byl si docela jistý, že Harry si zamýšlel sednout zpátky, když by Brumbál znova otevřel ústa. Doufal, že Harry šel do kuchyně, aby se najedl – tohle by neměl dělat, aby musel sám hladovět, to prostě dělat nebude! 

Vedle něho Rudolfus a Rabastan to cítili tak stejně. S Harrym by mělo být zacházeno pečlivě! Učili to tvrdým způsobem, Harry byl svým vlastním způsobem mnohem křehčí, než to jeho nevybroušená moc naznačovala. A z jakéhokoli důvodu se zdál podobný Brumbálovi asi stejně jako Bellatrix.

Konečně slavnost byla u konce a Tom vstal bez dalšího povyku a pročísl se přes hordy studentů, které blokovaly jeho cestu. Harry na něho čekal venku a omluvně se usmíval, vypadal velmi provinile, když Tom vtiskl kousek dortu do jeho rukou.

“Omlouvám se“, Harry se díval na své nohy. „Přehnaně jsem reagoval.“

“To je fajn“, Tom se přesunul blíž a ovinul Harryho úzký pas oběma rukama. „Brumbálovy oči přestaly zářit na více než dvě minuty. To bylo osvěžující“, rychle sklonil hlavu a zmocnil se Harryho rtů, prohloubil polibek téměř okamžitě a hravě tahal za Harryho jazyk, dovolil Harrymu, aby vstoupil do jeho úst. „Buď sníš svůj dort teď nebo tě budu líbat, dokud to neuděláš – obojí mi bude skvěle vyhovovat“, culil se dolů na mladšího manžela, který si velmi těžce povzdechl, ale poslušně začal jíst svůj dort.

“Harry!“ oba tmavovlasí se otočili, aby se soustředili na Parvati a Levanduli. „Jsi ty a profesor Raddle spolu? Ví o tomto Vy-víte-kdo?

“Ne, slečno Patilová, že?“ zeptal se Tom. „Temný pán o nás neví a nesmí to nikdy zjistit, spoléhám se v tomto na vaši mlčenlivost...“ 

“Samozřejmě“, ujišťovali ho najednou černovlasé dívky. „To je tak romantické. Harry, musíš nám všechno o vás vyprávět. Očekáváme tě ve společenské místnosti.“

Obě dívky se zaklesly do paže té druhé a se šeptáním a vzrušeným chichotáním tak odešly.

“Myslel jsem, že všem řekneš, kdo jsi“, dumal Harry, zatímco čekali na oba Lestrangeovi, kteří pomalu kráčeli jejich směrem. „Proč si to neudělal?“

“Počkám s tím na vyučování“, culil se Temný pán. „Tímto způsobem můžu sledovat jejich reakce zvlášť. Měla by to být zábava.“

“Figurky“, řekl Harry. „Tak ty chceš, abych udržel identitu mého malého tajného flirtu, aby jsi měl víc zábavy? To vážně není fér.“

“Sluší ti, když líbáš cizince na chodbách“, Tom zase políbil Harryho, aby dokázal svá slova, ale nevšiml si šokovaných pohledů Rudolfuse, Rabastana a Brumbála.

/Skvělé, teď si všichni myslí, že tě podvádím/, syčel Harry, když uvolnil rty. /Jako kdyby má reputace nebyla i tak dost špatná. Teď si Rabastan a Rudolfus myslí, že se na mě zlobíš./

Tom se jen silněji culil na Harryho vyčítavý pohled: /Říkal jsem ti, že se nerad dělím!/

Harry se na něj nebezpečně zamračil, a jak si Tom myslel, docela roztomile, než se otočil k Lestrangeovým bratrům: „To není, jak to vypadá a určitě to není má vina.“

“Ach, jsem si tím jistý“, Brumbál se na něj potěšeně zašklebil a Harry si nebyl jistý, jestli to prostě shledal zábavným nebo, že si opravdu myslel, že je Harry nevěrný. „Ale jsem si jistý, že jsi neměl v úmyslu vyjasnit toto malé nedorozumění, ostatně smlouva byla docela zřejmá v tomto bodě.“  

“A co vám dává právo muset být o tom informován, co dělám nebo nedělám?“ zeptal se Harry výsměšně. „Dejte pryč všechny kontroly, které jste kdy na mě měl, řediteli, od smlouvání o mně – nemyslím si, že vám dlužím vysvětlení.“  

“Harry, já chápu, že jsi trochu tímhle zahořklý...“

“Trochu zahořklý?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Když jsem zjistil, že Kudleští kanonýři opět selhali v tom, aby střelili jediný bod proti Falmouthským sokolům, a že jsem tenkrát nakonec poslouchal Ronovo sekýrování po týdny, to jsem mohl být trochu zahořklý, ale toto slovo podrobně nepokrývá to, co teď cítím.“

“Zvolil sis to udělat, Harry“, opětoval zasmušile Brumbál vyčítavým hlasem, jako kdyby mu Harry dělal obrovské příkoří. „Je nespravedlivé na mě teď svalovat vinu, nemyslíš?“ 

“Dost, Brumbále“, zasyčel Tom nebezpečně, když cítil jak Harry ustoupil. „Víte tak dobře jako já, že Harry neměl reálnou volbu, a že má plné právo za to obviňovat vás nebo mě. Ale Harry je nyní můj závazek a nemáte žádné právo od něho vyžadovat vysvětlení, pokud se přímo nevztahují na jeho vyučování, takže se budete prostě muset vyrovnat s novou situací, protože nemám v úmyslu, aby vás snášel déle. Pokud budu mí pocit, že Harry není naprosto šťastný se způsobem, jakým věci jsou, vezmu ho okamžitě z Bradavic... Teď, jestli byste nás mohl nasměrovat do našich pokojů?“ paži měl pevně kolem Harryho pasu, který měl z půlky obličej schovaný v jeho hábitu, ale neprotestoval.   

“Za okamžik ti je ukážu“, řekl Brumbál chladněji.

“Fajn, Rudolfusi, Rabastane, zůstaňte s Harrym“, přikázal Tom, jemně postrkoval Harryho směrem k hnědookým mužům, kteří ho starostlivě objali. „Dojdu pro tebe, jen co budu znát umístění našich pokojů.“

Brumbál chtěl znovu protestovat, ale když viděl Harryho klidný výraz a Voldemortův výhružný, uvědomil si, že toto kolo ztratil a tiše pochodoval do jedné z opuštěných chodeb – studenti dávno odešli do svých společenských místností.

/Brzy budu zpátky/, syčel Voldemort měkce. /Nebuď na mě rozzlobený, prosím?/

/Nejsem/, Harry se na něj něžně usmál. /Děkuji, Tome. Nevadilo by ti, když půjdeme dolů do kuchyně? Mám docela hlad./

Tom zakroutil hlavou, než následoval ředitele.

“Tom řekl, že bychom mohli jít do kuchyně“, informoval je Harry a oni souhlasně přikývli s jejich pozicemi napravo a nalevo od něj. „Omlouvám se, že jsem ztratil můj temperament, nemínil jsem vás nechat samotné.“

“To je v pohodě“, ujistil ho Rudolfus a mírně se pousmál nad jeho provinilým výrazem. „Jsme už velcí kluci.“

Oba se na něj dolů culili a šli jen o málo trochu rovněji tak, že zdůrazňovali své výšky a Harry je hravě plácnul po jejich rukách: „Já vím, že jste. Jen jsem tady chtěl být pro vás. Jak všichni reagovali?“

“Nedostali jsme takové vřelé přivítání jako Temný pán, ale poté, co ten Longbottomovic kluk začal pro nás tleskat tak se většina z ostatních připojila“, řekl mu Rabastan zatímco vstoupili do chodby s několika obrazy s motivem jídla. „A samozřejmě také většina ze Zmijozelů.“

Harry uvolnil povzdech a polechtal hrušku, čímž se přeměnila do dveřní kliky a prošel nyní očividnými dveřmi, za kterými se téměř okamžitě hemžila skupina domácích skřítků pod vedením Dobbyho, kteří mu všichni nabízeli něco k jídlu nebo k pití.

“Mohl bych dostat nějaké mléko a sušenky, prosím?“ domácí skřítci nadšeně přikývli a o pár okamžiků později byl vmanévrován do jedné ze židlí a před něho byl umístěn talíř sušenek a velká sklenice mléka. Harry opětoval několik zubatých úsměvů, tak nejlepších, jaké mohl a tahal za Rudolfusův rukáv, aby se posadil vedle něj a dával Rabastanovi významný pohled, aby učinil to samé. „Takže nejste zklamáni, že jste přišli sem, že ne?“ zeptal se jich nervózně.

“Ne, Harry“, Rabastan položil paži kolem Harryho malých ramen. „Nemysli si, že jsme tak pokorní.“

“Já si nemyslím, že jste pokorní“, řekl Harry rozhořčeně. „Proč bych vám něco takového říkal?“

“Protože vždycky vypadáš, že nás bráníš, i když by to mělo být naopak“, dodával Rudolfus. „My neodstoupíme jen proto, že nás lidé nepovažují za nejlepší společnost, aby jsme byli kolem jejich dětí a neopustíme tě ve prospěch našeho vlastního blaha. Musíš nám dát šanci, abychom ti to sami dokázali, ne opačně, že jsi dobrý na to, že patříš k nám.“     

“No tak, kdo si myslí, že je pokorný?“ škádlil Harry. „Omlouvám se, jdu vám na nervy, nemyslel jsem to tak...“

“My se nikdy neunavíme z toho, že si o nás děláš starosti“, Rabastan také položil paži kolem malých ramen. „To je ta nejkrásnější věc, kterou kdy někdo pro nás nadlouho udělal, ale nech nás, ať si také děláme starosti o tebe, dobře? Harry, kdy si naposled spal?“

Harry zamyšleně zkřivil tvář, zatímco se napil naposledy mléka, skoro se udusil drobky ze sušenky tak, že od toho upustil: „Čtvrtek? Myslím, že to bylo ve čtvrtek. Ale jsem v pohodě.“

Bratři se na něj temně zamračili: „Měl by jsi spát víc. Není divu, že jsi tak podrážděný“, usmíval se Rabastan na Harryho rozhořčený pohled. „Ne, že bychom tě vinili za vynadání Brumbálovi, samozřejmě, to bylo vlastně docela zábavné.“ 

“Budu spát dnes v noci, slibuji“, mumlal Harry, přičemž si hrál s jednou ze sušenek. „Ale nezačínejte si stěžovat, když nebudu zítra v dobré náladě.“ 

“Má Temný pán něco společného s tvým odepíráním spánku, Harry?“ Rudolfus odtáhl Harryho ruce z nebohé sušenky. „Nezachází s tebou správně?“ 

“Ne, Tom je skvělý“, utvrzoval je Harry. „Jen nechci, aby to věděl.“

Voldemort stál ve dveřích během poslední části konverzace, a i když nevěděl, co podnítilo Lestrangeovi, aby si tak dělali starosti o jeho Harryho, byl o to víc šťastný, než rozzlobený. A Harry si myslel, že je skvělý, pokud tohle nebyla povzbuzující představa...  

“Ahoj“, vkročil do kuchyně. „Připravený jít, maličký? Snědl jsi něco?“

Harry se na něj usmál a přikývl, nabídl poslední sušenku Temnému pánu, který byl tak překvapený tímto jednáním, že si ji skutečně vzal, ale pak rychle znovu nabyl svou vyrovnanost a vedl je do jejich nových pokojů, s Harryho rukou bezpečně v jeho a malými prsty pevně ovinutými kolem jeho dvou.

Brumbál jim dal všechny pokoje ve čtvrtém patře a na východní straně, což pravděpodobně považoval za neutrální místo mezi Zmijozelským a Nebelvírským územím. Vlastně se nepodíval ani do jednoho z nich, ale propustil Brumbála, řekl, že to bude v pořádku a spěchal zpátky k manželovi, ačkoli věděl, že je v bezpečných rukách. Nejprve ukázal dvěma bratrům jejich pokoje, které byly spojené společenskou místností a mlčky sledoval, jak Harry oba políbil na dobrou noc, než šli do jejich pokojů. 

Dveře byly skryté jako ty, co vedly do Příčné ulice cihlami, které se odsouvaly, pokud jste jim řekli heslo. Právě teď to bylo “Green Peace“ (divil se, jestli Brumbál byl skutečně informovaný o mudlovské organizaci na ochranu přírody, nebo jestli to byla nějaká nejasná narážka na příměří mezi stranami Světla a Temna), ale změnil by to co nejdříve na stejné, ale v Hadím jazyce, aby se ujistil, že by je Brumbál nemohl obtěžovat.

Možná by se měl podívat blíže, uvědomil si, když pro ně kameny udělaly prostor, aby prošli a odhalily interiér jejich nového bydliště. Bylo to tak šeredné, že to bylo skoro směšné, aspoň Harry se zdál, že tak přemýšlel, protože se otřásal potlačeným smíchem, svíral jeho boky a civěl s rozšířenýma očima na myriádu barev zobrazených na dekorování. Místo mučení svých očí se rozhodl sledovat krásného manžela, jehož oči přetékaly slzami radosti. Byl to nejvíc dech beroucí pohled, jaký si mohl představit.    

Harry se konečně dostal zpátky pod kontrolu, vzhlédl přes slzící oči a řekl suchým hlasem: „Tedy, já z toho umřu. Navrhuji ti udělat nějaké redokorování, protože nezůstanu v pokoji, který vypadá, jako by byl dekoratér barvoslepý.“ 

Políbil škádlivě Tomův nos a vykroutil se z objetí, než starší muž mohl prohloubit polibek jak zamýšlel a odklusal směrem do Nebelvírské věže, nechal tak Toma, aby se zabýval problémem.   

A problém to byl. Kdokoli dělal dekorování – měl náhodou dost dobrý odhad, pokud jde o toho, kdo byl odpovědný za tuto směs – musel se nejspíše pokusit o vnesení nějakého symbolického významu do zabarvení a hlavně použil zelenou, stříbrnou, červenou a zlatou, ale také neupustil od použití různých druhů modrých, růžových, oranžových a pastelových barev. Toto vše složené dohromady vypadalo jako práce batolete, přestože si byl Tom docela jistý, že i batole by to udělalo lépe. Měl neodbytné nutkání zvracet, ale bál se, že by koupelna mohla vypadat velmi stejně a tak místo toho nechal zmizet všechny barvy jednoduchým pohybem hůlky, čímž přeměnil své okolí do nudného odstínu šedé.        

Mohl na poprvé rozlišit rozdílné aspekty pokoje: znal umístění jejich pokojů, které byly situovány v jedné z menších věží a přes sedm oken dopadalo málo světla z ubývajícího měsíce, jež osvětloval schodiště na jeho levé straně, které vedlo do jejich královské ložnice a dva nové šedé velké stoly vedle sebe se dvěmi policemi naplněnými nějakými všeobecnými knihami u nich a šedivými, pohodlně vypadajícími křesly před nimi. Dále tu byl nízký konferenční stolek mezi pohovkou a třemi šedými beanbagy (pozn. překl. - sedací pytle ve tvaru fazole), Tom si byl jistý, že by to Harry miloval, stejně jako houpací křeslo, které stálo blízko jednoho z oken. Dále tu byly další dveře vpravo, které vedly do malé kuchyňky.

Rozhořčeně si povzdechl, i když pokoj vypadal rozhodně lépe, Harry by nesouhlasil se šedí a tak začal všechno zbarvovat vkusněji. Obnovil přírodní hnědou na dřevěném nábytku, změnil plyšový koberec do tmavé zmijozelské zelené po neúspěšném pokusu, aby to odpovídalo barevně Harryho očím a křesla i pohovku do černé a konečně změnil beanbagy do různých odstínů modré, snažil se, aby zmenšil celkový zmijozelský vzhled pokoje. Uvažoval, že kamenné zdi vypadaly holé a chladné a tak vyčaroval několik zelených drapérií; rozhodl se, že by později pověsil několik obrazů a položil bílé potahy se stříbrnými lemy na křesla, houpací křeslo a jeden přes zadní část pohovky. Spokojený se svou prací si změnil kuchyňku, koupelnu a ložnici dekorováním do velmi stejného způsobu jako ty ve Zmijozelově hradu a pak si sednul do jednoho z křesel, kde kontroloval naposledy svůj rozvrh; po celou dobu si přál, aby tady byl také Harry.    

Když Harry vstoupil do společenské místnosti, všichni vypadali, jako by se sešli a čekali na něj, což ho dělalo skutečně znepokojeným. Dokonce tady byla Hermiona a dva zbylí Weasleyovi, i když dělali vše, aby se dívali lhostejně. Posadil se klidně do jedné ze židlí, jeho tvář neprozrazovala nic, co cítil a čekal na začátek palby otázek – nemusel čekat dlouho... 

O dvě hodiny později Harry nenuceně padl do své postele a uvolněně vydechl. Pokusil se na všechny otázky odpovědět pravdivě, vyjma těch, které se týkaly jeho sexuálního života nebo tajemství Smrtijedů nebo Voldemorta. Neville už chrápal v posteli, Seamus a Dean, kteří mu pomáhali dotazováním, byli převlečení do pyžam a Ron na něj zíral, takže nic neobvyklého. Vytáhl malý batoh, který vybalil ráno zespodu postele a sebral do rukou pyžamo i kartáček na zuby a zmizel do koupelny, aby se připravil na noc.    

“Hej, Harry“, Seamus ho volal z postele, když se vrátil z koupelny. „Jen jsem ti chtěl říct, že ti děkuji, co jsi pro nás udělal tou smlouvou.“

“Já taky“, ozval se Dean z vedlejší postele. „To byla docela slušná věc to udělat.“

Ron nahlas odfrkl, čímž přitáhl každého pozornost: „Slušná? Potter sám děvkaří naplno se Smrtijedama! Jo, to je docela slušné! Pravděpodobně se naučil, jak sát mistrovsky penisy, že? Och, zapomněl jsem, ty už jsi to nejspíše uměl, správně, Pottere?“ 

“Drž hubu, Rone“, řekl Harry chladně. „Nemusím od tebe přijímat takové kecy. Už dospěj. Díky, Deane, díky, Seamusi. Hodně to pro mě znamená. Dobrou noc všem.“

Opravdu neměl určeno, aby zůstal na noc v Nebelvírské věži, ale Ronovy oči byly nepříjemnou připomínkou na ten násilný polibek a měl docela strach, co by mu Ron mohl udělat, pokud ho shledá bezbranným. Nemohl zůstat, alespoň ne dnes v noci. Popadl batoh a rychle opustil ložnici, přešel společenskou místnost dříve, než by si ho někdo všimnul a prošel otvorem portrétu. Normálně by prostě šel do Zapovězeného lesa nebo do knihovny, ale slíbil, že dnes v noci bude spát a protože zkrátka nemohl, když měl Tom své ruce kolem něj, našel sám sebe před pokoji Lestrangeů a plaše zaklepal. 

“Harry“, Rabastan energicky otevřel dveře jen, co našel malého chlapce stojícího před nimi v pyžamu. „Stalo se něco?“

“Můžu spát tady, prosím?“ šeptal Harry. „Opravdu jsem si myslel, že můžu spát ve stejné ložnici jako Ron, ale já prostě nemůžu.“

“Pojď dál“, Rabastan uvedl křehkého Nebelvíra do jejich redokorovaného obývacího pokoje. To je Harry!“ volal na bratra, který vyšel o pár okamžiků později z koupelny, s vlasy stále celými mokrými a jen ručníkem obmotaným kolem boků. 

“Co se stalo?“ ptal se Rudolfus starostlivě, pozoroval způsob jakým si Harry žvýkal spodní ret.

“Nemůžu spát s Ronem ve stejném pokoji a nemůžu spát s Tomovou rukou kolem mě a... Slíbil jsem, že budu spát“, Harry mluvil nesouvisle a nervózně a vzhlížel přes tmavé řasy. „Hm, Rudolfusi, možná by ses mohl jít obléknou?“

“Och, promiň“, řekl Rudolfus a náležitě si byl vědomý svého stavu, že byl téměř odhalený a zmizel zpátky do koupelny.  

“Samozřejmě, že tady můžeš zůstat, Harry“, řekl Rabastan Harrymu, který vypadal úplně ztracený v jeho velkém pyžamu, jak stál poblíž dveří. „Můžeš mít můj pokoj a budu na tebe dávat pozor, dobře?“

“Nechci, abys zůstával vzhůru kvůli mně“, mumlal Harry. „A já tě nechci vyhodit z tvého pokoje. Můžu spát na pohovce.“

“V žádném případě, Harry“, Rudolfus se znovu objevil. „Jsi náš host. Jeden z nás bude spát tady, jestli nás opravdu nechceš, aby jsme na tebe dohlíželi.“

“Je to pro tebe příliš malé“, protestoval Harry. „Snadno se pro to hodím. A opravdu nechci, aby jste zůstali vzhůru.“

“Fajn“, povzdechl si Rabastan. „Chápu tvůj problém, ale přijdeme tě občas zkontrolovat a nepokoušej se kolem sebe vztyčovat tišící kouzla.“

Harry nepohodlně zčervenal, protože to byl přesně jeho plán, ale přikývl.

“Chceš horkou čokoládu, než půjdeš spát?“ ptal se Rudolfus jemně, zatímco on a Rabastan připravovali Harryho místo pro spánek.

“Ne, už jsem si čistil zuby“, mumlal Harry; vytáhl Lamiho z batohu a tiskl si ho k hrudi. „Omlouvám se, že vás obtěžuji.“

“To nic není“, promluvili unisono sborově, takže se Harry jemně chichotal, než ho uložili a políbili lehce na čelo. „Hezky se vyspi. A jestli budeš něco potřebovat, prostě se zeptej, dobře?“  

“Dobře“, Harry se usmál. „Děkuji vám.“

Starší muži šli do svých pokojů, oba si nechali mírně pootevřené dveře. Harry zavřel oči, rozhodoval se, že by bylo nejlepší to překonat. Nebylo to dlouho, než-li byl zachycen v další noční můře o Tomově prvním panování, i když pokud by mohl říct, ty se poslední dobou snižovaly – možná to bylo nakonec pomocí všech vzpomínek – a byly nahrazeny jeho vlastními vzpomínkami, které nebyly o nic lepší. Asi o dvě hodiny později se probudil a zpozoroval dva páry starostlivých hnědých očí, které ho tiše sledovaly. Polekal se, když ho jemně kňourajícího Rabastan objal. Celé jeho tělo bolelo a oči pálily od všech slz. Ne, prosím, přestaňte, oni si to nezaslouží, omlouvám se, ne prosím, už dál ne. Po chvíli se prostě opět stočil a zavřel oči s úmyslem nějak dál spát, cítil bratry líbat znovu jeho čelo, než šli zpět do svých pokojů. Nikdo z nich nekomentoval to, co se stalo.      

Podruhé se probudil po jedné z jeho opětovně zažitých vlastních vzpomínek, jeho reakce na jejich blízkost byla mnohem prudší a spadl z pohovky ve snaze se před nimi schovat. Trvalo mu to přibližně dvě hodiny, než se konečně uklidnil dost na to, aby se připlížil do Rudolfusova klína a usedavě vzlykal na jeho hrudi.     

“Ššš, Harry“, neustále opakoval. „Nikdo ti tady neublíží. Bude to v pořádku.“

Rabastan pro všechny uvařil jakýsi heřmánkový čaj a choval Harryho v náručí, když bratrovým nohám hrozila křeč. 

“Myslíte si, že jsem děvka?“ zeptal se Harry dost náhle a poprvé na ně vzhlédnul.

“Ne, proč bychom si měli myslet něco takového?“ zeptal se mladší bratr a druhý kladně přikývl, přičemž hladil Harryho paže. 

“Možná proto, že to je pravda“, zamumlal Harry víc pro sebe, než pro druhé kouzelníky.

“Myslíš si, že jsem děvka?“ zeptal se Rudolfus. „Protože jestli jsi, jsem taky. Souhlasil jsem, že se ožením s Bellatrix, abych napravil rodinnou reputaci. Tvé motivy oženit se s Temným pánem byly určitě mnohem víc úctyhodné, než mé.“

“Někdo ti říká, že jsi děvka, Harry?“ zeptal se Rabastan, když malý chlapec jen němě zakroutil hlavou. „Ať si lépe dávají pozor na svá ústa, než se rozhodneme, že by se na nich mohla dobře vyjímat pěst.“ 

“To je to, co si myslí všichni“, mumlal Harry. „Dokonce si to Draco myslí taky.“

“Jsem si docela jistý, že žádný z Malfoyů si něco takového o tobě nemyslí“, odpověděl starší bratr. „Proč by ještě potom s tebou marnili čas?“

“Jsem jejich malý charitativní případ“, řekl Harry hořce. „Můžu cítit jejich lítost pokaždé, když se na mě podívají. K sakru, můžu cítit i vaši lítost. Ale já to nepotřebuji! Nepotřebuji soucit a nechci ho.“

“Opravdu si to myslíš, Harry?“ zeptal se Rabastan potichu. „My tě prostě vidíme jako náš charitativní projekt? Protože pak nejsi špatný. My tě máme rádi a také Malfoyovi, Severus a Temný pán. Máme tě rádi, protože nás rozesmáváš a protože jsi mnohem silnější, než by jsi za to vyjádřil uznání a protože se staráš, a protože jsi hodný a veselý a nepovažuješ nás za špatné lidi. Máme tě rádi, protože nám dáváš důvod, mít rád sebe sama, a protože máš občas podivné nápady, a protože tvé nadšení je nakažlivé. Ano, uznávám to, lituji tě, protože musíš tím tolik procházet, a protože se díváš po druhých prvně, a protože nevím, jak bych ti mohl pomoci. Pokud je ti to nepříjemné, omlouvám se, ale nemůžu změnit to, co cítím.“       

“Omlouvám se“, popotahoval Harry. „Nechtěl jsem vás rozzlobit.“

“Nejsem naštvaný“, smál se Rabastan a objímal malého chlapce. „Jako empat nemůžeš říct zcela správně, co druzí cítí!“

“Zníš hodně jako Šimon“, vrátil černovlasý chlapec. „Říká to neustále.“

“No, je-li tomu tak, že mnoho lidí ti říká, že tě mají rádi, pak jsou vysoké šance, že skutečně mají“, dodal Rudolfus. „Můžeš se vypořádat s naší lítostí, Harry?“

“Pokusím se o to, protože nechci ztratit vás jako mé přátelé“, řekl Harry nejistě. „Ale nelíbí se mi to.“

“Možná, kdyby jsi nám řekl víc o sobě a tvém životě...“, navrhl Rudolfus opatrně. „Pak bychom ti mohli pomoci lépe a potom bychom tě nemuseli tolik litovat.“

“Hezký pokus“, pousmál se Harry slabě. „Vážně, ale ne. Nepotřebuji vaši pomoc a jestli bych ji někdy potřeboval, prostě o ni požádám.“

“Dobře, Harry“, starší muž se také usmál. „Jsme vždy k tvým službám.“

“Můžeme se zeptat jen na jednu otázku?“ ptal se Rabastan a Harry přikývl: „Nemusím odpovídat.“

“Když máš ty noční můry, cítíš všechno nebo pouze to, co vnímáš“, požadoval hnědovlasý kouzelník. „Je tvá empatie důvodem, proč tvé noční můry jsou o tolik horší než normálně?“

“Ano, cítím všechny pocity v mých snech, protože mé štíty vypadají, že se právě hroutí jakmile usnu“, Harry se chvěl, objímal nohy u hrudi a pomalu se houpal. „Nemůžu už v noci spát, prosím, nedělejte mi to.“   

“Nevěřím, že jsme v nějaké pozici, aby jsme ti dávali příkazy, i když dokonce nebudeš poslouchat Temného pána“, Rudolfus se škádlivě usmál na Harryho, který mu úsměv opětoval, než náhle pevně semkl oční víčka a mírně popadal dech.

Jeho žaludek měl z nějakého důvodu křeče a teď cítil ostrou bolest, která se z něj šířila od stehen nahoru po hruď, kde mu způsobila, že žluč stoupala do krku. Harry slabě klel, než si musel držet rukou pusu a běžel se modlit k porcelánovému bohu.   

“Harry, jsi v pořádku?“ bratři se objevili ve dveřích a ustaraně se dívali, ale Harry, který se nakláněl nad toaletou a zvracel všechno ze žaludku, jen mávl rukou a dveře se zavřely před jejich překvapenými tvářemi.

Necítil se tak mizerně už dlouho. Celé tělo se třáslo z potlačovaného nutkání vypustit hrůzostrašný výkřik a byl si jistý, že byl bledý jako Skorobezhlavý Nick. Pohled na jeho zvratky mu způsobil ještě víc zvednutí žaludku a byl by pokračoval dávením, kdyby něco zbylo na zvracení. Místo toho klesnul na podlahu, bolestně naříkal a stočil se do klubíčka na půlnočně modrý plyšový koberec, zatímco slzy proudily dolů po jeho tváři. Pozvolna bolest ustupovala a mohl opět normálně dýchat a zaznamenal urputné klepání na dveře a utlumené volání jeho jména. Opatrně vstal, kymácel se a jeho vidění na chvíli zčernalo.   

“Jsi v pořádku, Harry?“ ptal se Rudolfus ustaraně. „Merline, jsi bílý jako list papíru!“

“Nevím“, šeptal Harry. „Trochu se necítím dobře.“

“Pojď si lehnout“, Rabastan mu zpola pomohl zpět na pohovku a uložil ho pod přikrývku. „Chvěješ se!“

Rudolfus vyvolal zahřívací kouzlo, než se posadil na roh pohovky vedle bratra a zeptal se: „Chceš Lektvar proti bolesti? Jeden mám tady.“

Harry jen přikývl, křišťálové slzy stékaly po jeho lících a rukou sevřených v pěsti.

Starší bratr zmizel do koupelny, aby došel pro lektvar, zatímco Rabastan stíral jeho slzy a zlehka ho poklepal po vlasech, čímž přijal na oplátku bolestivý úsměv. Oba mu pomohli mírně si sednout, aby mohl lehčeji polknout lektvar; Harry se těžce o ně opřel a svíral rukama jejich pyžama. Po chvíli se Harry uvolnil a nadechl se víc hluboce.    

“Můžete mě prostě na chvíli držet?“ mumlal plaše. „Prosím?“

“Samozřejmě“, souhlasili a poposedli si do více pohodlnějších pozic s Harrym ležícím napůl mezi a na nich: „Jsi si jistý, že nechceš, aby jeden z nás došel pro madame Pomfreyovou?“ řekl Rudolfus, který hladil Harryho záda.  

“Ona je ještě na návštěvě u své sestry“, mumlal Harry. „Vrátí se někdy zítra. Kromě toho se teď cítím mnohem lépe. Nemusíte se mnou zůstávat vzhůru...“

“Ale my chceme“, řekl mladší hnědovlasý muž jemně. „I když mám strach, že nás Temný pán zabije, jestli teď projde těmi dveřmi.“

“Já bych to nedovolil, neobávejte se“, usmál se Harry mírumilovně. „Jen se mi snažíte pomoci.“

“Ohledně pomoci“, ptal se Rudolfus. „Můžeme pro tebe něco udělat?“

“Budete mi vyprávět příběh?“ ptal se malý chlapec nesměle. „Něco o vás?“

“Nech nás přemýšlet o něčem vhodném.“

Nakonec se dohodli a vyprávěli drobnému chlapci různé historky o jejich školních časech, hlavně o Rabastanově prvním a Rudolfusově třetím ročníku, jak Rudolfus ukazoval mladšímu bratrovi okolí a chránil ho před zákeřnými poltergeisty, posedlými Havraspáry, záludnou pastí schodiště a nepřátelskými Nebelvíry, ačkoli ho Rabastan ujišťoval, že nepotřeboval pomoc a že jeho bratr se jen chlubil, zatímco se Harry smál, až ho bolely boky.       

“Díky, to jsem potřeboval“, řekl, stále se smál a vstal, opatrně, aby neublížil bratrům. „Ale vážně byste měli jít spát. A já půjdu ven.“

“Ale to vypadá, že venku je bouřka“, protestoval Rabastan, ale Harry je prostě tlačil do jejich ložnic: „To je akorát detail. Nedělejte si starosti, budu v pohodě. Uvidím vás na snídani.“

“Alespoň si vezmi jeden z našich plášťů“, povzdechl si Rudolfus a pokynul tam, kde visely černé hábity. „Ještě bys zmrznul.“

“Och, žvásty“, Harry se na ně smál. „Jenom zmoknu a to je všechno. Tak, uklidněte se, ať vás zastihne nějaký spánek.“

Oba bratři reptali něco nesrozumitelného, ale šli zpět do svých pokojů a zavřely dveře; nechali tak k radosti Harryho soukromí, převlékl se do normálního oblečení bez školního hábitu dříve, než prakticky běžel ven do deště, cítil velké kapky šplíchat o jeho kůži, které schovávaly slzy, protože brečel pro svou rodinu, pro Siriuse, pro Toma, pro své přátelé a pro sebe – každého by mohl zklamat, kdyby zjistili, kým doopravdy je – a tlumil všechny zbloudilé pocity, které byly natažené směrem k němu jako ručička kompasu směrem k severnímu pólu. Jeho žaludek stále nepohodlně vířil, jako kdyby jeho tělo protestovalo proti lektvaru.

 

« 29. kapitola « » 31. kapitola »


19.06.2009 05:57:25
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one