Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Adka, Airiny, Arwenka, Auša, Bella, Biggi, drahokam, Exa, gleti, Hajmi50, koky, Lily, Pegy, Sanasami, Saskya, Silvinka, sion, Teressa

Alcea

33. SMÍŘENÍ

Příštích pár dní bylo pro Toma jako peklo. Harry s ním jednal mlčky, pokud na něho nekřičel, nebo se se strachem skrýval. Neukázal se na žádné jeho hodině Obrany, protože měl obyčejně v těchto hodinách zařízené schůzky se sestřičkou, vkráčel do třídy po zvonění a strčil mu svůj domácí úkol a nechával další madame Pomfreyové, aby mu ho předala, než pospíchal do další třídy.

V noci zůstával ve Zmijozelu nebo s jedním z jeho Smrtijedů a posílal Dobbyho, který na něho hleděl se zúženýma očima jako tenisáky, aby ráno došel pro jeho věci.

Pokaždé, když se pokusil s Harrym mluvit a omluvit se mu, obdržel zlostné pohledy nebo dostal vynadáno jako odpověď, to bylo v závislosti na Harryho náladě, více než na tom, co řekl. Ale nejhorší bylo poznání, že Harry to dělal mnohem horším, než to on sám dělal. Věděl od Severuse, který alespoň s ním stále mluvil, že Harry podle všeho pravidelně zvracel, udržoval toho trochu jídla tak, že se pečlivě nutil do jezení, aby něco bylo v jeho žaludku a byl si jistý, že Harry také párkrát omdlel, jak zaslechl z úryvků konverzace mezi Blaisem a Dracem. A pak plakal, málokdy viděl černovlasého chlapce bez vlhké tváře nebo už zčervenalých očí.

Dokonce šel k madame Pomfreyové, aby se jí zeptal, jestli je Harry v pořádku a jestli je předpokládáno, že bude v tomto směru, ale prostě mu řekla, že informace o pacientech jsou důvěrné a že by se měl smířit s Harrym předtím, než jí bude znovu obtěžovat.

To byl záblesk naděje, kterého se neústupně chytil: každý říkal, že by se měl smířit s Harrym, tak jak si mysleli, že to je možné a protože ho Harry také potřebuje. A to je důvod, proč se rozhodl, že koupí nějaké knihy o mužském těhotenství a otcovství obecně.

Právě byl zabraný do “101 zázraků mužského těhotenství“, i když měl také shromážděno z rejstříku knihy, kde bylo popsáno jen 98 takzvaných zázraků, tak mu to neposkytlo žádnou pomoc, jak se omluvit Harrymu způsobem, který by přijal.

“Tome?“ Harryho hlas zněl slabě a obezřetně. „Jsi to ty? Proč máš červené vlasy?“

Jeho srdce vynechalo jeden nebo dva údery, když se pomalu otočil a zachytil pohled svého drobného manžela: „Šel jsem nakupovat a potřeboval jsem se zamaskovat, myslím, že jsem zapomněl na vlasy“, pomalu vytáhl svou hůlku, tak aby nevyděsil Harryho a sejmul kouzlo. „Chtěl bys vidět, co jsem koupil? Mám některé věci také pro tebe.“

Harry se nejistě podíval a pomalu zakroutil hlavou a opět se stáhnul: „Já hned jdu.“

“Harry, prosím...“, opět prosil nazpět. „Nemusíš mít ze mě strach. Nepřišel jsi sem z nějakého důvodu? Pokud chceš být sám, půjdu já... a nemusíš zůstávat přes víkend, i když mi budeš chybět. Chybíš mi, Harry a je mi líto, co jsem ti řekl a udělal...“

“Musím jít“, zašeptal Harry a téměř vyběhl z místnosti.

Byl čtvrtek a Tom věděl, že Harry má Famfrpálové tréninky ve čtvrtky, ale stále to nevysvětlovalo, co Harry chtěl, co ho pobídlo, aby ho navštívil v jeho pokojích. Ať to bylo čímkoli, doufal, že to bylo dost důležité na to, aby Harry opět přišel. Povzdechl si, cosi, jak sám zjistil, dělal v poslední době hodně, a osamoceně se podíval na obálku knihy, kterou koupil Harrymu. Nebyla nejromantičtějším dárkem, ale s ohledem na jejich současnou situaci nekomunikace, si pomyslel, že je to vhodné.

Jeho vlastní hromada knih ležela na stole už roztříděná na “může být užitečné“ a “pochybuji, že autor měl nějakou představu o tom, čím naplnil stránky“ a před ním na malém konferenčním stolku, vedle knihy, kterou četl předtím, než Harry přišel, ležel zápisník, plný informací, které dosud vyčetl z knih.

Opět si povzdechl a rozhodl se vykoupat a možná na chvilku zapomenout na svého manžela, i když to nejspíše nebyl s to uskutečnit.

Jeho předpověď se ukázala být pravdivá, ale přesto mu koupel pomohla se uvolnit a po dvě blažené minuty byl s to předstírat, že na něj Harry nebyl rozzlobený, ale čeká ve druhém pokoji, listuje jednou z knih, než ho realita krutě dostihla. Možná, po tomto krátkém nahlédnutí do jeho duše si dokážete představit jeho překvapení, když našel Harryho stočeného na jednom z baenbagů, jak si čte jeho poznámky. Na chvilku stál ve dveřích a snažil se zpracovat tento pohled, když zíral na Harryho.

Malý chlapec musel na sobě cítit jeho oči a zprudka vzhlédl, jeho zelené oči se provrtávaly do Voldemortových červených předtím, než se rychle rozvinul a hodil paže kolem Tomova hrudníku.

Tom nejistě opětoval objetí a když si počal uvědomovat, že se Harry nestáhnul, přitiskl jejich těla pevněji k sobě: „Odpustíš mi, Harry?“ zeptal se po chvilce.

“Už je ti odpuštěno“, zamumlal Harry. „Děkuji ti.“

“Za co?“ dotazoval se Tom zmateně.

“Za vynaložené úsilí“, Harry na něj vzhlédnul a mírně se usmál. „Za to, že ses mě nevzdal.“

“Broučku, já se tě nikdy nevzdám“, přitáhl Harryho k pohovce a šťastný položil paži kolem Harryho ramena, když se k němu Nebelvír přitulil.

“Musíme si promluvit, Tome“, řekl Harry zdráhavě, uvolnil se z Tomova objetí a posadil se do jednoho z beanbagů. „Byl jsem kvůli tobě podělaný strachy, Tome a neustále jsi mi ubližoval.“

“Harry, já...“, začal černovlasý muž, ale Harry ho přerušil. „Ne, nech mě to dokončit. A to bylo v pořádku, ale já teď musím dávat pozor na mé dítě a nemůžu ti dovolit, aby jsi ho zranil, nebo dokonce zabil. Nezlobím se na tebe a jsem ti za tohle vděčný“, pokynul k poznámkám, „ale tohle nefunguje. Takže jsem tě přišel požádat, aby ses ode mě držel dál“, slzy proudily po jeho tváři.

“Ne, Harry, tohle nechci.“

“To nebyla žádost“, vymáčkl ze sebe Harry. „Drž se ode mě dál. Budu tady zpátky v neděli, aby jsi mě mohl ošukat...“

“Harry, prosím, smím také něco říct?“ prosil Voldemort; neukázal, jak moc ho Harryho slova ranila. „Omlouvám se, že jsem ti ublížil, dokonce, i když neúmyslně a vynasnažím se, abych to znovu neudělal, pokud mi řekneš, co jsem přesně udělal. A je mi líto, že jsem tě vystrašil, ale není tu opravdu žádný důvod se bát. Chtěl jsem, abys měl se mnou dítě, Harry, nechtěl jsem, abys otěhotněl tak mladý nebo bez tvého souhlasu, ale já to dítě chci.“

“Tak, proč jsi říkal, že bych ho měl zabít?“ popotahoval Harry.

“To proto, že jsem nemohl vidět ve směsici nevyvinutých buněk lidskou bytost“, vysvětloval Tom. „A jak jsem říkal dříve, nechtěl jsem, aby ses musel vyrovnat s těhotenstvím takto brzy. Ale já budu respektovat tvé rozhodnutí nechat si ho a pomůžu ti s ním, jestli chceš nebo ne. Budu součástí tvého života a nechci tě využívat pro sexuální uvolnění, takže se nemusíš ode mě držet dál.“

Během jeho poslední  věty pomalu vstal, přešel ke svému manželovi a teď opatrně choval křehkého chlapce v náručí a hladil konejšivě jeho záda: „Neboj se, maličký, prosím, už se neboj. Slibuji tobě a našemu dítěti, že vás ochráním.“

“Opravdu?“ popotahoval Harry.

“Opravdu, vážně“, lehce políbil Harryho čelo. „Tak tedy, řekneš mi, čeho si musím být vědom s mým skutečným vlastním těhotným kouzelníkem? Ty knihy nejsou zcela užitečné.“

“Jaké knihy?“ zeptal se Harry zmateně, přičemž se přitulil ke staršímu kouzelníkovi.

“Neviděl jsi je? Koupil jsem si je a ze kterých jsem pak udělal poznámky, které sis předtím četl.“

“Omlouvám se“, Harry vydatně zčervenal. „Nechtěl jsem slídit, jen jsem viděl mé jméno a byl jsem zvědavý...“

“To je v pořádku“, chechtal se Tom. „Beztak jsem plánoval ti je ukázat, ale také jsem pro tebe koupil pár knih. Chceš je vidět?“

Harry přikývl a Temný pán k nim přivolal hromadu knih. Tak dobře, byla to spíše hromádka s jen třemi knihami, i když jedna byla docela velká. První kniha na vršku byla autobiografie, která se jmenovala “Zimní syn“ od kouzelníka jménem Adam Winter, který porodil svého syna na konci ledna 1934 a autor ho ujišťoval, že je velmi popisná, ohledně nositele a těhotného. Druhá a ta největší byla vázaná v tmavohnědé kůži, jejíž název přečetl jako “Kroniky mužských matek“ a měl by v ní být seznam obecných faktů o mužském těhotenství a porodu stejně tak, jako některé výjimky na základně skutečných případů. A poslední se jmenovala “Průvodce mateřstvím“, která byla naplněna stovkou nebo tak nějak stránek s pravidly, která se zabývala doporučením, aby se narodilo zdravé dítě.

“Děkuji, Tome“, Harry se na něj nahoru opatrně usmál.

“Není zač“, opět nevinně políbil svého mladého manžela. „Řekneš mi, co ti pověděla madame Pomfreyová na vašem setkání? Ona mě odmítla informovat...“

“Dobře“, řekl Nebelvír nervózně. „Kde bych měl začít?“

“Tak mi tedy řekni, jaké změny by mohly být první a jak tě můžu podpořit?“

“Madame Pomfreyová řekla, že bych se měl vyhýbat kletbám nebo kopům do mého břicha a že bych neměl pít žádný nebezpečný lektvar nebo inhalovat některé výpary. Mám se vyhýbat stresovým situacím a ztrátě mého temperamentu, protože dítě se živý na mé magii, ale také bych měl mou magii používat pravidelně, protože by ji jinak bylo příliš pro dítě. Řekla, že bych mohl pokračovat v mých hodinách s Rudolfusem a Rabastanem, jestli budou opatrní a nezraní mě, a že bych také měl hrát Famfrpál, protože ho miluju a pokud budu uhýbat všem Potloukům, tak to bude v pořádku. A řekla, že bych měl jíst víc a já jsem se opravdu snažil, ale...“

“Ale většinu si z toho vydávil“, řekl Tom, odhrnul pár pramenů z Harryho bledé tváře. „Já vím. Možná by bylo lepší, pokud sníš tolik, kolik ve skutečnosti chceš sníst.“

“Pak bych nesnědl nic“, usmíval se Harry žalostně. „Ale vím, co tím myslíš a já se o to pokusím, dobře?“

“Dobře, a co můžu udělat já?“ zeptal se jemně Temný pán.

“Nevím“, Harry pokrčil rameny. „Zeptám se madame Pomfreyové kvůli tomu...“

“Pak se jí na to zeptám později a pokud ti něco přijde na mysl, řekni mi to, souhlasíš?“ Harry přikývl a přitiskl se o trochu blíž: „Jsem unavený.“

“Možná by sis měl zdřímnout, broučku?“ navrhl Voldemort. „Pojď, pohovka je určitě pohodlnější“, nabral nahoru drobného chlapce a přesunul se k pohovce a zakryl ho bílou dekou. „Spi dobře.“

Harry se opět stočil a přitulil se blíž ke staršímu kouzelníkovi, s hlavou pohodlně položenou na Tomově stehně a zavřel oči, dřímal téměř okamžitě. Tom měl těžkou chvilku, aby si vzpomněl, kdy měl naposledy takovou radost. Měl Harryho zpátky, jeho Harryho, který s ním čeká jeho dítě a který mírumilovně dřímal v jeho náručí, s jednou jeho malou rukou, která opět ochranně spočívala na jeho břichu. Pomalu odhrnul Harryho hábit stranou a pak se vplížil jednou velkou rukou pod Harryho svetr, kterou položil na stále ploché břicho a začal ho hladit v malých kruzích, přičemž se snažil pochopit, že jeho dítě rostlo uvnitř tohoto drobného chlapce. Harry se trochu posunul a jejich ruce přitáhl k sobě, ale neotevřel oči.

Další tři čtvrtě hodinu strávili v této pozici a mohli by v ní i dále pokračovat, kdyby nebylo jednoho Luciuse Malfoye, který vtrhl do jejich pokoje v chladné zuřivosti (poté Tom musel odhalit svou hůlku) a zlostně se díval dolů na Temného pána poté, co za sebou zabouchnul dveře.

“Luciusi, chceš něco?“ zeptal se Voldemort mírně podrážděně, ale sníženým hlasem, protože nechtěl probudit Harryno.

“No, přišel jsem, abych vám sdělil můj názor, že jste naštval Harryho, ale zdá se, že je to teď zbytečné, Můj pane“, culil se blonďatý kouzelník. „Mám právo se domnívat, že jste se vy a Harry usmířili?“

“Dalo by se to tak říct“, culil se zpátky Temný pán. „Ale ztiš svůj hlas, protože Harry spí.“

“Nespím“, Harry se protáhl jako kočka a mžoural nahoru na svého manžela. „Ahoj, Luciusi. Co tě sem přivedlo?“

“Můj syn“, blonďák se rozhlédnul, aby našel něco vhodného k sezení, ale protože byly k sezení k dispozici jen beanbagy (cosi naprosto nehodno Malfoye) dal přednost stání. „Byl toho názoru, že jsi potřeboval morální podporu a tvůj manžel někoho, aby ho srovnal, i když všechno tajil, když jsem se ho ptal, co bylo příčinou této situace. Nechceš mi to objasnit?“

“Ne, já musím do koupelny“, Harry byl bílý jako list papíru. „Tome budu.“

“Harry, jsi...“, malý chlapec už napůl zavřel dveře a než Tom dokončil větu, zavřel dveře úplně a mohl slyšet zvuky otáčení zámku; povzdechl si. „Luciusi, posaď se, proč stojíš?“

“Protože odmítám sedět na beanbagu“, mračil se aristokrat opovržlivě na polštáře.

“Harrymu, jak se zdá, se líbily“, uvažoval Temný pán. „A nebude souhlasit s tím, když budeš ještě stát, až se vrátí.“

“Harrymu se také líbí déšť a příliš velké oblečení a pohádky“, argumentoval Lucius. „Odpusťte mi, pokud jsem neshledal váš argument příliš přesvědčivým, Můj pane.“

“Tak dobře, pak si sedni na pohovku“, nařídil mu Voldemort. „Já musím s tebou samozřejmě mluvit.“

“Jsem jedno ucho“, Lucius se posadil s rovnými zády, ale stále zvládl, aby vypadal naprosto uvolněně.

“Harry je nositel a teď je těhotný“, řekl Tom klidně. „Požádal mě, abych použil antikoncepci, což jsem neslyšel, a tak jsem to samozřejmě neudělal. První důvod, proč byl na mě rozzlobený. Pak jsem přesně nereagoval nadšeně na tuto novinku a řekl jsem mu, aby šel na potrat, což byl druhý důvod, proč byl na mě rozzlobený. Chtěl bys něco říct?“

“Samozřejmě, Můj pane“, culil se Lucius na chlapce-který-přežil, který se znovu objevil z koupelny. „Myslím, že blahopřeji, je na místě.“

“Ach, děkuji, Luciusi“, Harry se na něj rozzářil a nadšeně ho objal. „Děkuji ti mnohokrát.“

“Kdykoli, Harry“, opět se blonďák usmál na malého chlapce. „Jak se cítíš?“

“Jsem v pohodě“, Harry se lehce chechtal, když viděl nevěřící pohledy, které obdržel od obou Temných kouzelníků. „Neměl bys klást otázky, pokud se necítíš na to, abys přijal odpovědi.“

“Takže mi říkáš, že jsi úplně v pořádku, i když jsi se musel hnát do koupelny ani ne před pěti minutami, bílý jako duch, a když ses znovu objevil, nevypadáš vůbec lépe“, Tom se mračil dolů na svého menšího manžela. „Shledávám to těžko uvěřitelným.“

“Musím s vámi souhlasit, Můj pane“, dodal Lucius.

/Lucius je tvůj nejlepší přítel, že ano?/ Harry náhle změnil téma a jazyk. /Tak proč mu není dovoleno, aby ti říkal křestním jménem?/

/Protože je stále Smrtijed/, odpověděl Temný pán a těžce si povzdechl.

/To je hloupé, Tome/, řekl Harry vyčítavě. /Ničíš přátelství jen proto, že nechceš ztratit jednoho ze svých oblíbenců./

/Podle mě je to v pořádku./

/Ale podle mě to není v pořádku/, přel se Harry. /Přeji si, abyste také byli přáteli. A přeji si, abys jednal s Luciusem s respektem, který si zaslouží. A přeji si, aby ses otevřel a nechal ostatní vidět fascinující, starostlivou, odvážnou a neústupnou osobnost, kterou znám. Prosím?/

“Fajn“, Tom se mračil na mladšího manžela, který se vítězně culil a políbil jeho nos. „Luciusi, dovoluji ti, abys mi říkal Tom.“

“Můj pane? Mohl byste to zopakovat, nejsem si jistý, že jsem vás správně slyšel“, zeptal se blonďák rozpačitě.

“Jak mě Harry upozornil“, červenooký muž se mračil na Nebelvíra, který se stočil mezi oba starší muže, „jsi můj nejlepší přítel a je to zdánlivě hloupé, abys pro mě užíval titul, takže ti dovoluji, abys mi říkal Tom.“

“Děkuji za toto privilegium, Tome“, Lucius mírně sklonil hlavu. „Děkuji, Harry.“

“Je vidět, že to tak nebylo zlé, že?“ Harry vzhlédl na Temného pána. „Můžeme jít dolů do Velké síně?“

“Jistě“, souhlasil Tom hned a pomohl zelenookému chlapci nahoru, hadovitým pohybem téměř okamžitě ovinul paži kolem jeho pasu. „Nemůžu se dočkat Brumbálova protaženého obličeje, až uvidí, že jsi mi odpustil...“

“Alespoň máš nějaký smysl života“, zamumlal Harry sarkasticky a Lucius se smál.

Do Velké síně vstoupili společně, což samo o sobě byl dobrý důvod pro všechny, aby na ně zírali. Harry se vyhýbal profesoru Raddleovi, o kterém nyní věděli, že to je Vy-víte-kdo, během posledních několika dní, ani mu dokonce neumožnil k němu přijít blíž, než na tři metry a teď chlapec hrdina vešel velikými dvoukřídlými dveřmi s jednou majetnicky zavěšenou rukou kolem jeho pasu a navíc doprovázený místo Malfoyovým dědicem culícím se Luciusem Malfoyem. Ale pak Temný pán zastavil své kroky a otočil mladého milence, přitáhl si ho zcela ke svému tělu a sklonil svou hlavu jen, aby se lehce domáhal Harryho růžových rtů s jeho, přinutil tak menšího chlapce, aby se postavil na špičky a hodil své paže kolem jeho krku, aby udržel rovnováhu.

Ach, jak mu tohle chybělo. Tento Harry, který byl citlivý a nebál se ho. Tom škádlivě sál Harryho spodní ret, nastavil si jeho tvář svýma velkýma rukama předtím, než se jeho jazyk protlačil do Harryho úst a neuspěchaně ho hladil, čímž z jeho Nebelvíra vyloudil malé zavrnění.

“Páni“, vydechl Harry udýchaně, jakmile Tom opustil jeho ústa. „Snažíš se tím něco dokázat?“

“Ano, jsi můj, Harry Pottere“, zabručel vášnivě.

“Jsem tvůj, Tome“, ujistil ho Harry jemně. „Ale nemáš nade mnou žádnou kontrolu.“

“Já vím, čímž to děláš celé náročnějším“, lehce se usmíval, opět začal mnohem kratší polibek. „Ale já to nechci mít žádným jiným způsobem“, zašeptal poslední větu do Harryho ucha, než ho gentlemansky odvedl k Nebelvírskému stolu a odtáhl pro něj židli. „Dobrou chuť, maličký.“

“Kde jsi byl, Pottere?“ šklebil se Ron opovržlivě a Harry měl dojem, že ho Ginny kopla pod stolem. „Chyběl jsi na Famfrpálovém tréninku.“

“Ne, že by to byla tvá věc, ale musel jsem si něco ověřit s mým manželem a věřil jsem, že všichni máte dostatek rozumu, abyste trochu létali bez mého dohledu“, opáčil Harry klidně, ani se nepodíval na zrzky.

“Sloper zranil Hermionu potloukem“, stěžoval si Ron. „Musela jít do nemocničního křídla.“

“A co tam dělala, Rone?“ zeptal se Harry rozmrzele. „Kromě toho, že je v pořádku, pokud jsi se zdržel utápění v sebelítosti. Možná by jsi ji měl navštívit, místo toho, abys mě obtěžoval. A Jacku, co kdyby sis udělal nějaký dodatečný trénink, kde by ses pokusil trefovat do cíle, místo použití naprosté síly?“

“To není tak snadné, Harry“, řekl Jack nevrle.

“Pomůžu ti... zítra po vyučování“, Harry se na chvilku zamyslel. „Nahradí se tak dnešní zanedbaný trénink. Měl by jsi také přijít, Andrew, koneckonců, všichni víme, že by Nebelvír měl vyhrát pohár, že ano?“

Stůl okolo něj propukl v souhlasné výkřiky a několik hlav z ostatních stolů se otočilo, aby na ně zírali.

“Ale přesto to nevysvětluje, proč jste si ocucávali obličeje s Ty-víš-kým, jen před pár okamžiky“, Ginny přerušila veselou atmosféru. „Neviděla jsem, že byste měli k sobě takovou averzi, jak si tvrdil, chudáčku Harry.“

“Slečno Weasleyová, opravdu bych ocenil, pokud byste se mohla soustředit na svou vlastní večeři, místo toho, abyste zdržovala mého manžela od jeho večeře. Pět bodů z Nebelvíru“, promluvil Tomův chladný hlas za nimi. „Harry, chtěl bys jíst se mnou a Luciusem u učitelského stolu?“

“Nemám hlad, opravdu“, mumlal Harry, ale povolil, když na něj Tom vyčítavě zíral. „Ale jsem si jistý, že budu rád ve vaší společnosti více, než v této tady.“

“Harry, budeš spát dnes v noci v naší ložnici?“ zeptal se Neville prosebně. „Přinutíme Rona mlčet a chtěl bych si s tebou promluvit...“, Ron mu poslal naštvaný pohled, který dost překvapivě neměl účinek na plachého chlapce. „Koneckonců, jsi stále Nebelvír, ne? Vůbec tě nevidíme, až na vyučování...“

“Budu tam“, slíbil Harry a táhl Temného pána pryč dřív, než by mohl protestovat. „Budeme mít na sebe celý víkend, Tome a slíbil jsi to.“

“Nevím?“ Tom si dramaticky povzdechl. „Jen slib, že pokud z nějakého důvodu změníš své plány, tak půjdeš za mnou nebo k Lestrangeovým, či k někomu jinému.“

“Jen jsem si vzpomněl“, Harryho oči se rozsvítily zářivěji, když skočil dopředu tam, kde seděli oba bratři. „Potřebuji si s vámi oběma promluvit po večeři, dobře?“ oba políbil na jejich líce a povzbudivě se na ně usmál, když přikývli. „Není to nic špatného, nedělejte si starosti.“

“Takže to vypadá, že jsi se usmířil s našim Pánem“, Rabastan zvedl tázavě obočí.

“Byli jsme tak nápadní? Mělo to být tajemství...“, Harry ho lehce škádlil. „Co nás prozradilo? Byl to ten polibek?“

“Byla to vlastně ta skutečnost, že jsi se smál, opravdu ses zase smál“, opáčil Rudolfus jen jako troufale, culil se, když Harry zčervenal.

“Přestaň trápit mého manžela“, přikázal Tom přísně a zahalil menšího kouzelníka do své náruče. /I když je to pravda, víš, a jsem na sebe spíše hrdý.../

“Tome, Harry, pokud si vzpomínám správně, tak jsme už diskutovali o tom, zda je nebo není Harrymu dovoleno být tady nahoře u učitelského stolu...“, promluvil Brumbál zdvořile, vynucený úsměv pokynul k Harrymu, aby odešel. „Pokud bys mohl, Harry?“

/Nech mě to vyřídit/, zasyčel Temný pán konejšivě do Harryho ucha a postrčil ho k Luciusovi, který si ho snadno chytil a posadil ho na svůj klín. „Brumbále, jsem si jistý, že je to pro vás namáhavé, vměšovat se do každého života a držet krok s výsledkem jistých diskuzí, ale ujišťuji vás, že Harrymu bude vždy dovoleno trávit čas se mnou a pokud budete trvat na pošetilém předpokladu, že nám můžete rozkazovat a zasahovat do našeho života, dohlédnu na to, aby jste dospěl k neočekávanému konci, rozuměl jste?

“Zdá se mi to od tebe neuvěřitelně neomalené, že jsi přinutil Harryho, pouhé dítě, aby uspokojilo tvé zvrácené touhy a předával ho svým Smrtijedům, jako by nebyl o nic víc, než hadrová panenka nebo při nejlepším děvka“, starý kouzelník se rovněž postavil, v pokusu o srovnání s Vodemortovou výškou, a řekl tyto slova, jimiž se snažil vyhrát Harryho zpátky.

“Jak se opovažujete?“ Voldemort namířil svou hůlku přímo na Brumbálův omašlovaný plnovous. „Jak se zatraceně opovažujete? Pokud jste si nevšimnul, Harry má svou vlastní osobnost a může činit svá vlastní rozhodnutí a rozhodně není žádná děvka nebo hadrová panenka a jestliže ho ještě jednou urazíte takovým způsobem, budu se dovolávat Zmijozelských rodinných pravidel, abych bránil rodinou čest a v každém případě vás zabiju. Nemyslím si, že bych měl problém s provedením této výhružky a žádný soud by ani nepomyslel na to, mě za tohle odsoudit...“  

“Tome, musíš se uklidnit“, volal ho Lucius naléhavě; choval vzlykajícího chlapce na své hrudi a malý pramínek krve znečišťoval jeho čistý hábit. „Nemá to smysl, když ubližuješ Harrymu.“

“Salazare, zlatíčko“, byl u Harryho boku mrknutím oka a vzal ho do své náruče. /Omlouvám se, je mi to líto, broučku. Neměl jsem ztratit můj temperament, nechtěl jsem ti ublížit, mrzí mě to./

/Jsem v pořádku/, naříkal Harry a díval se nahoru z místa, kde jeho hlava spočíval na Tomově ramenu. /Jen to bolí, když jsi rozzlobený./

/Neměl bys používat ‘jen‘ ve větě jako je tato, Harry/, vděčně přijal navlhčené ubrousky, které mu předal Lucius a opatrně s ním poťukáváním smýval krev z Harryho čela. /Je to teď lepší?/

Harry vděčně zahučel hm: /Není pravda, co řekl, Tome. Nezacházíš se mnou jako s děvkou a za to ti děkuji a za to, že jsi mě bránil, ale dokážu se o sebe postarat sám./

/Já vím, ale přesto si zasloužíš někoho, aby se o tebe postaral a teď se musím postarat o toho starého blázna/, mínil použít jednu z jeho kreativních a bolestivých kleteb, ale Harry ho zastavil, veselí tančilo v jeho očích: /Necháš mě to udělat, prosím? Dej mi tvou hůlku, ano?/

Zatím čtyři Smrtijedi drželi Brumbála na stupínku, ačkoli Severus hrál svou roli jako dvojitého agenta, vypadal spíše váhavě, a ostatní učitelé zaujali obraný postoj, ale neodvážili se sáhnout pro své hůlky. Voldemort pořád stál zády ke všem dospělým s Harrym, který se díval přes jeho rameno a nikdo, ale Harry si byl opravdu jistý, co se stane dál: v jednom okamžiku se Brumbál díval vyčítavě na Smrtijedy a snažil se dávat tajné znamení jeho Mistrovi lektvarů, který to svědomitě ignoroval, a v dalším okamžiku se objevil paprsek oslepujícího purpurového světla a na místě Brumbála stál zahradní trpaslík (mudlovská verze z hrnčířské hlíny plně vybavena zašpičatělou červenou čepičkou, dlouhým bílým plnovousem (pořád s malými růžovými mašlemi), zrcátkem a malými šachovými pěšci kolem jeho čepičky).

“Pane Pottere, co jste to udělal? Máte vůbec nějakou představu, jak je nebezpečné zcela přeměnit člověka?“ mračila se na něj profesorka McGonagallová se rty tenčími než obvykle.

“Co? Nemám ani s sebou mou hůlku“, vehementně Harry protestoval, držel své ruce nahoře, aby dokázal své tvrzení. „A ano, vím, že je to nebezpečné, věnoval jsem pozornost vaši řeči, víte? A podle mě to vypadá tak, že přeměna byla úspěšná...“

“Hmpf“, stále se na něj mračila. „Pak, kdo to provedl, by udělal lépe, aby to zrušil – hned!“

Pochopitelně nikdo nepostoupil dopředu s omluvným úsměvem a pomohl tak řediteli vrátit se do jeho lidské podoby: „Paní profesorko, jestli jsem to kouzlo provedl v prvé řadě já, rozhodně bych ho nezrušil po pouhých dvou minutách.“

“Děkuji za váš bystrý názor, pane Pottere“, temně se na něj zamračila. „Tak tedy, pane Raddle, byl byste tak laskavý a okamžitě zrušil to kouzlo, které jste použil.“

“Tom byl jediný, který stál zády k řediteli“, argumentoval Harry. „Je to od vás spíše předsudek, že ho obviňujete, paní profesorko.“

“Ujišťuji vás, Minervo, že kdybych měl jednou proklít toho starého blázna, vybral bych si daleko krutější a bolestivější opatření. Kromě toho, vždycky jsem byl pod dojmem, že jste tvrdila, že jste expertem na přeměňování, takže vy byste snad měla něco udělat s Brumbálovou nepříjemnou situací“, culil se na ni Temný pán. „A teď – pokud vám to nevadí – budeme pokračovat v naši večeři, v klidu a nerušeně, bez nikoho, kdo by nás obtěžoval...“

A tak to udělali. Tak dobře, Temní kouzelníci s Harrym, zatímco McGonagallová zamyšleně zírala na zahradního trpaslíka s ostatními učiteli, kteří je obezřetně sledovali, s přidáním více či méně užitečných rad jednou za čas a studenti většinou považovali za více nezbytné vyjádřit jejich podezření a domněnky než to, aby si naplnili své žaludky nějakým jídlem.

Harry k nim seděl zády, rozkročený na Tomově klíně a předstíral, že necítí podezíravé pohledy vrhané jeho směrem nebo ještě malé vlny nenávisti orientované v jeho směru.

“Měl by jsi něco sníst“, Tom ho jemně šťouchnul a předal Harrymu krůtí sendvič. „Nemusíš přeskočit žádná jídla jen proto, že tě ten senilní hlupák rozrušil.“

“To není tím“, mumlal Harry tlumeně. „Oni mě nenávidí, myslí si, že jsem změnil strany a zradil je.“

“Pak jsou hloupí“, prohlásil Lucius po jeho levici. „Každý, kdo používá své oči, může vidět, že jsi nekonvertoval... Neber si k srdci to, co si mohou říkat či myslet.“

“Kromě toho, my tě máme rádi“, skočil do řeči Rudolfus. „Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, že se mám brát vážněji?“

Harry se na něj usmál: „Zdá se, že mě posloucháš, jen, když ti to vyhovuje.“

“Rozený pravý Zmijozel“, souhlasil hnědovlasý muž, přičemž se na něj culil. „Ale vypadá to, že jsi nás většinu času ignoroval, myslím, že to je jen fér...“

“Hej, já vás poslouchám“, protestoval Harry. „Já jen nevěřím všemu s čím přijdete. To je lidské právo osob s důvtipem a zdravým rozumem.“

“Harry, sněz svou večeři“, řekla madame Pomfreyová přísně a naložila talíř řízkem a nudlemi. „Mimochodem, docela působivé kouzlení, i když to určitě neschvaluji“, zašeptala do jeho ucha a vtiskla talíř do jeho rukou, než odkráčela zpátky ke svému vlastnímu místu.

Harry roztomile našpulil pusu, ale začal si poslušně nabírat nějaké jídlo do svých úst.

“Proč uděláš to, co ti řekne, zatímco já tě musím vydírat?“ zeptal se Tom roztrpčeně.

“Kdy jsi mě vydíral?“ zeptal se Harry zmateně; otočil se tak, aby mohl dát svůj talíř na stůl.

“Například, když jsem ti řekl, že budeš muset jít zpátky do postele, jestli se dost nenajíš...“, řekl červenooký kouzelník.

“Och, opravdu jsi věřil, že bych se vrátil do našich pokojů?“ Harry se smál přes jeho rameno. „Někdy jsi prostě velmi roztomilý...“

Voldemort se varovně zamračil, ale Harry jen propletl jejich ruce a slabě se pochechtával, než se obrátil k blonďákovi vedle něho: „Pouze hypoteticky, ale kdybych tě opravdu vážně nasral a urazil bych tvou rodinnou čest nebo něco podobného, co bych musel udělat, abych to odčinil?“

“Co jsi udělal?“ zeptal se Lucius děsuplným hlasem.

“Nic, je to pouze teoreticky“, ujišťoval ho Harry. „Ale, co bych měl proto udělat?“

“Tak dobře, v závislosti na tom, co se hypoteticky stalo, bys mohl buď, vydat hodně peněz, dát mi hodnotný majetek, nechat mě udělat tu stejnou věc, co jsi udělal ty nebo se přiženíš do rodiny“, povzdechl si Lucius. „Vše samozřejmě spojené s mohutnou a hodně podlézavou omluvou. Jsi si jistý, že to je pouze teoreticky?“

“Ano, jsem si jistý, Luciusi“, opakoval Harry poctivě. „Takže, pojďme přepokládat jen na minutku, že jsi ztratil svou magii kvůli mně nebo, že jsem zabil někoho z tvé rodiny, co by se dalo udělat, abys mi odpustil?“

“Chceš tím říct, že bych byl Moták“, objasnil Lucius, zdánlivě si obtížně dokázal představit něco tak děsivého jako toto. „Myslím, že by tady nebylo moc, co by jsi mohl udělat a ani, pokud bys použil všechny dříve uvedené možnosti, tak přesto by ti nebylo odpuštěno a naši potomkové by mohli žít s rodinným sporem po dobu nejméně deseti generací, než by mohli dokonce zvážit přijetí všech těchto možností. Takže, prosím, Harry, řekni mi znovu, že jsi se prostě ptal z obyčejné zvědavosti.“

“Ach, na mou duši, Luciusi“, zlobil se Harry. „Já bych tě nikdy nepřipravil ani jen o malou část tvé magie a netoužil bych zabít nikoho z tvé rodiny. Mimochodem, jakou bys zvažoval rodinu v takovém případě?“

“Každý se jménem Malfoy a každý v manželském svazku s Malfoyem a každé dítě z těchto svazků. V zásadě každý i s kapkou Malfoyovi krve v jejich žilách“, Lucius si těžce povzdechl.

“Takže bys neuvažoval o Siriusově rodině, že ne?“ zeptal se Harry se zájmem.

“Ne, on je součástí Narcisiny rodiny, i když, pokud by byla její rodina nějak uražena, zaujal bych povinnost na obranu její cti“, vysvětlil blonďák. „Harry, máš nějaký důvod ptát se na všechny tyto otázky, není to zcela to, nad čím by člověk uvažoval, jako tématu pro lehký rozhovor u stolu...“

“Ještě jednu otázku, prosím?“ prosil Harry s velkýma zelenýma očima a malým našpulením rtů. „Existuje nějaký rodinný spor mezi vámi a Weasleyovými?“

“Ne, my se jen navzájem nemáme moc rádi. Hádám, že naše názory jsou prostě velmi odlišné“, odpověděl Lucius upřímně. „Rodinný spor nelze brát na lehkou váhu v každém případě, Harry, a tak není vyhlášen moc často a pouze v nejvzácnějších případech. Všechno to závisí na rodinných pravidlech, kdy a proč je to považováno za nutné.“

“Ach, dobře“, Harry se spokojeně opřel záda. „Měl bys strávit nějaký čas s Dracem, víš, chybíš mu.“ 

“To jsem také plánoval“, řekl Lucius opatrně. „Nejsi do něčeho zapletený, že ne, Harry?“

“Naposledy, Luciusi“, Harry káral vyššího blonďáka. „Byl jsem pouze zvědavý a myslím si, že bys měl trávit čas se svým synem, protože už jsi zde a pokud se mě ještě jednou zeptáš, jestli plánuji začít rodinný spor, budu muset přijmout drastická opatření, rozuměl jsi? A teď pojď, měl by jsi sedět s Dracem“, vytáhl hlavu rodiny Malfoyů z jejího místa a vlekl ji tam, kde seděl Draco obklopený jeho přáteli. „Kromě toho, Luciusi, já jsem vždy do něčeho zapletený a děkuji za to, že jsi přišel.“

“Není zač“, vyšší blonďák zvolnil své kroky, aby mohl jít ladněji. „A omlouvám se, že jsem ti předně nedůvěřoval. Mohu něco udělat, abych se s tebou usmířil?“

“Vlastně bys mohl, nebo aspoň v to tak doufám“, žádal Harry jemně. „Mohl by ses možná nějak dostat do kontaktu se Siriusem nebo Remusem a říct jim... však víš? Poslal bych jim sovu, ale myslím, že by Brumbál zadržoval moji poštu a já nechci, aby to on nebo někdo jiný věděl.“

“Jistě, Harry“, usmál se dolů na malého chlapce, o kterého se staral jako o syna. „Dobrý den, Draco.“

“Otče“, Draco se uklonil jak měl ve formálním pozdravu. „Chtěl bys se mnou povečeřet?“

“Ano, Draco“, odpověděl Lucius zrovna tak strnule a sedl si na židli, kterou Pansy pro něho uvolnila. „Děkuji vám, slečno Parkinsová, jak jde vaší matce podnikání?“

“Výborně“, odpověděla. „Podnikání jde hladce a má sestra vyjednává kvůli nemovitosti v Clevelandu.“

“Ach, ano, jednou jsem tam byl, pěkná lokalita s přímým spojením, pokud si správně vzpomínám“, odpověděl Lucius. „Harry nechceš si také sednout?“

“Ano, ale právě jsem si uvědomil, že to není opravdu druh konverzace, který by se mi líbil“, trochu pokrčil nos. „Každopádně, přinesl jsi mi mou školní brašnu, Draco?“

Mladší plavovlasý kouzelník ji předal: „Také jsi zapomněl svou hůlku. Doufám, že se ti líbí využívat mě jako svého otroka...“

“Samozřejmě, že jo“, culil se na něj chlapec s havraními vlasy, než políbil jeho líci. „Vždy jsem si myslel, že musíš být pro něco užitečný... Bavte se a děkuji.“

Harry přehopkal zpátky ke čtyřem Temným kouzelníkům, kteří zrovna dovečeřeli a královsky sestoupili pár schodů, následováni zlobnými pohledy ostatních učitelů, kteří se konečně rozhodli vzít zahradního trpaslíka do Brumbálovy pracovny k ukončení jeho potíže, i když by vůbec nemohli přestat se šepotem, aby neprasknul.

Předtím, než by se mohl zeptat svého manžela, zda mu nevadí, že bude mluvit s bratry Lestrangeovými v soukromí, tento manžel ho opět přitáhl blíž a vášnivě ho políbil, jednou rukou si nastavil bledou tvář, zatímco druhou hladil jeho kříž, čímž vyloudil malé zavrnění z Harryho, jehož ruce spočívaly na Tomově hrudi, cítící pravidelné údery srdce.

“Ano, můžeš jít s Rabastanem a Rudolfusem“, šeptal do Harryho ucha, jeho dech vysílal malé chvění dolů po jeho páteři. „A budeš mi chybět, když strávíš celou noc v Nebelvírské věži, ale opět máš mé svolení – ne, že bys ho potřeboval, nebo že bys mě uposlechnul, kdybych něco namítal. A odvážil jsem se zrušit tvou zítřejší schůzku s madame Pomfreyovou, která je během tvé hodiny Obrany a změnil jsem ji na sobotu na jedenáctou hodinu, abych mohl přijít s tebou, pokud mi to dovolíš...“

“Samozřejmě, rád bych, abys tam byl“, usmál se Harry nahoru na červenookého muže. „Ačkoliv, musím přiznat, že jsem shledával docela zábavným, že jsem přeskočil tvé hodiny.“

“Takže jsi to dělal někomu dalšímu, povzdechl si Temný pán. „Ale pokud to budeš chtít udělat znovu, tak mě alespoň informuj předem, dobře? Měl jsem opravdu obavy, když jsi se poprvé neukázal a Draco mi odmítl dát přímou odpověď. Hloupí Malfoyové... To je tvým špatným vlivem.“

“To nepopírám“, lehce se pochechtával Harry. „Dej mi trochu víc času a zkazím všechny tvé Smrtijedy.“

“Nemůžu čekat“, opětoval Tom sarkasticky, ale s usměvavýma očima, rád, že Harry vypadal klidný, když ho škádlí. „Takže chtěl jsi mluvit s Rudolfusem a Rabastanem? Pak tedy běž! A chci, abys měl klidný noční spánek – Jsem si jistý, že bys neměl být vzhůru po celý den.“

“Přesně tak, pane Raddle“, madame Pomfreyová se připojila k jejich skupině. „Pokud máte trochu času nazbyt, ráda bych prodiskutovala stav pana Pottera s vámi a se Severusem.“

Oba černovlasí muži přikývli a odešli se sestřičkou, která si vysloužila vyčítavý pohled od Harryho, který pak odváděl oba Lestrangeovi bratry do jejich pokojů. Harrymu se líbil jejich malý apartmán, protože byl jediný obývaný nějakým Smrtijedem, který nevypadal úplně Zmijozelsky. Ne, že by měl něco proti stříbrné, zelené a černé, ale podle jeho názoru trocha pestrosti mu dodala více prospěšného, než by tomu způsobila nějakou škodu. Jejich pokoje se držely různých druhů modré a čínskými dekoracemi, fotografiemi a obrazem, což jim dodalo lehký asijský nádech. Celkem to Harry shledal jako docela uvolňující atmosférou a i domáckou. Posadil se na stejnou pohovku, na které už strávil dvě noci a pokynul bratrům, aby si sedli rovněž, zatímco vybaloval svou školní brašnu. Vytáhl kopii Rudolfusovy manželské smlouvy, knihu pravidel rodiny Lestrange, knihu o archaickém Kouzelnickém právu, která byla stále neporušená a několik novinových výstřižků.

“Našel jsi způsob, jak se dostat z tohoto manželství“, řekl Rudolfus s úctou a Harry přikývl. „Jaký?“

“No, začněme od začátku, dobře“, přitáhl si blíž knihu o Kouzelnickém právu a nalistoval označenou stranu. „Zde se píše, že pokud není výslovně uvedeno jinak, každá smlouva se řídí podle pravidla rodinného práva nehledě na přirozené právo. A ve vaší smlouvě není nic o tom, že tvé rodinné právo mělo být předně dodržováno. A píše se zde, že se nemůžeš přiženit do rodiny, se kterou jsi v pokrevním nebo rodinném sporu, jestliže je zde mezi nimi méně než patnáct generací.“

“To je všechno dobré a v pořádku, ale není tady žádný rodinný spor mezi námi a Blackovými“, řekl Rabastan zklamaně, ale Harry nevzrušeně pokračoval. „Správně, ale je zde rodinný spor mezi vámi a rodinou, která stála vašeho předka Roberta Lestrange jeho magii a způsobila smrt dítěti jeho sestry v roce 1846. Rodina Songloire.“

“Jenže tady není nikdo z této rodiny“, protestoval Rudolfus, ale Harry opět zakroutil hlavou. „To je pravda, že tady není nikdo s takovým jménem, ale je zde s jejich krví. V roce 1924 Saladin Songloire se oženil s Immaculatou Blackovou a vzal si její jméno. Jejich svatební oznámení mám zde“, probíral se papíry, dokud nenašel správný výstřižek a předal ho Rudolfusovi. „To bylo naposledy, kdy bylo jméno Songloire uvedeno v novinách, protože si Saladin vzal jméno své manželky, docela zajímavé, že ano? Měli jednoho syna Castora, který se oženil a pak měl tři dcery, Narcisu, Andromedu a Bellatrix...“

“Jak jsi přišel ke všem těmto informacím?“ zeptal se Rabastan ohromeně poté, co si prolistoval všechny novinové ústřižky a ověřil si informace v jednotlivých knihách.

“Od různých lidí“, pokrčil rameny Harry. „Percyho, Siriuse, Narcisy, Toma...“

“Počkat minutku“, přerušil ho Rudolfus. „Narcisa ti pomáhala? Proč?“

“Protože jsem ji požádal“, odpověděl Harry nonšalantně. „A vím, že jsi pyšný na své vyjednávací schopnosti, Rudolfusi, ale je každému jasné, že tvé manželství s Bellatrix není zrovna šťastné a že je ona toho příčinou.“

“Tak to je pravda“, objasnil starší Lestrange. „Můžu se s ní rozvést.“

“Kdybys chtěl, můžeš své manželství anulovat“, Harry přikývl. „Je to nyní tvé rozhodnutí.“

“Samozřejmě, že chci, Harry, děkuji ti“, Rudolfus divoce objímal malého chlapce. „Ale to si pak nemůžu vzít tvého kmotra? Ačkoli nemám zcela averzi k této myšlence, nechci zničit jeho život...“

“Vzhledem k tomu, že jsi hlava rodiny Lestrangeů, můžeš jen tvrdit, že tě rodina Blacků podvedla a proto se tedy nemůžeš znovu přiženit do této rodiny“, vysvětlil Harry. „Všechno, co musíš udělat, je vytvořit druhou smlouvu se Siriusem, protože je také hlavou domu a prohlásí, že předchozí smlouva má být považována za neplatnou.“

“Musel jsi nad tím strávit spoustu času“, poznamenal Rabastan, přitáhl si drobného chlapce, aby ho objal. „Děkujeme ti.“

“Nemáte za co“, usmál se Harry na ně. „Jen slibte, že do toho nezatáhnete Siriuse.“

“Vytvořím s ním tu smlouvu“, ujistil ho Rudolfus a lehce se usmíval. „Chceš zůstat na noc?“

“Harry zakroutil hlavou a vyprostil se ze čtyř silných paží ovinutých kolem něho: „Slíbil jsem Nevillovi, že dnes v noci budu ve věži.“

“Doprovodíme tě tam“, nabídl Rabastan. „Pokud jsi si opravdu jistý, že to tak chceš udělat. Byl jsi trochu... hysterický poté, co jsi to naposledy zkusil.“

Harry zčervenal a sklonil hlavu: „Ron se na mě divně díval“, obhajoval se. „Nebylo to prostě v pořádku, ale teď je to dobrý. Mám to pod kontrolou.“

“Když to říkáš“, zamumlali současně a vstali, přičemž se oba postavili po obou jeho stranách.

Harry se usmál nad jejich jednáním a šel mezi nimi nahoru do Nebelvírské věže. Ale, než došli do správného patra, Harry náhle zastavil a stočil hlavu na stranu, soustředěně poslouchal, než se otočil a poklekl před výklenkem: „Proč pláčeš, Taneo? Co se děje?“

“Harry“, ze stínů se objevila blonďatá kštice po ramena dlouhých vlasů, než se dvě ruce omotaly kolem Harryho krku. „Oni si myslí, že jsem zlá a Smrtijed. Nenávidí mě.“

“Proč by si to vůbec mysleli?“ zeptal se Harry jemně a poklepával její záda. „Havraspárští mají být inteligentní.“

“Řekla jsem Ashley, že jsem strávila dva dny s tebou a že Ty-víš-kdo byl pak docela milý“, vzlykala. „A teď to ví celá kolej...“

“No tak pojď“, Harry vytáhl mladou Havraspárku na nohy. „Promluvíme si v jistém smyslu ke tvé koleji.“

“Chceš, abychom šli s tebou, Harry?“ zeptal se mladší Lestrange, ale Harry zakroutil hlavou po chvilce zaváhaní: „Ne, budu v pořádku. Jděte a vyspěte se! Ale pomůžete mi zítra trénovat mé odrážeče? Jsou úděsní.“

“Samozřejmě, Harry“, oba přijali polibek na jejich líce a pak sledovali, jak mladík vede mladší dívku směrem k obrazu orla.

“Být či nebýt“, zašeptal a portrét se odklopením otevřel jako dveře, odhalil široké schodiště, které vedlo vzhůru do modře vymalované společenské místnosti.

Barvy stěn byly však sotva znatelné, protože byly celé zaplněny policemi na knihy okolo kruhové místnosti.

“Pottere, co tady děláš?“ zeptal se Michael Corner od jednoho z mnoha stolů, u kterého seděl v jakési studijní skupině s Anthonym Goldsteinem a Terry Bootem. „Kdo ti řekl heslo?“

“Nějaký malý had“, řekl klidně Harry a posadil se do vedlejší největší židle. „Musíme si promluvit. Vždy jsem si myslel, že Havraspárská kolej je známá pro svou vysokou inteligenci a logikou a přesto jsem zjistil, že jste tak předpojatí a ovlivnitelní, jako ostatní koleje. Říkáte někomu zlý, protože jste se dost otevřeli pro souzení druhých podle jejich nynějšího chování a ne z doslechu. Nebudu obhajovat mého manžela, protože to za prvé nepotřebuje a za druhé vím, že spáchal mnoho zločinů, ale já vás opravdu musím požádat, abyste jednali s touto prvačkou slušněji. Jsem zde, abych vám poskytl informace, pokud chcete, takže si můžete vytvořit svůj vlastní názor, místo právě omílání něčeho, co vám někdo řekl. Co na to říkáte?“

“Kdo říká, že nebudeš lhát?“ zeptala se Padma Patilová posměšně.

“Já to říkám, ale jinak to máte bez záruky“, Harry pokrčil rameny. „Buď mi uvěříte nebo ne – to je vaše rozhodnutí. Slibuji, že budu mluvit pravdu, ale neodpovím na každou otázku.“

“Jsi opravdu ženatý s Ty-víš-kým?“ zeptal se bázlivě nějaký druhák.

“Ano, jsem ženatý s Voldemortem asi měsíc“, odpověděl Harry. „Od té chvíle jsem pak strávil většinu prázdnin na jeho hradě s vnitřním kruhem Smrtijedů.“

“Ale pořád tvrdíš, že jsi na straně Světla, Pottere?“ vysmíval se Michael. „Děláš na něj zamilované pohledy a jeho Smrtijedy a jejich potěr a stále tvrdíš, že jsi na naší straně?“

“Ne, nikdy jsem nic netvrdil, Cornere“, řekl Harry klidně. „Nikdy jsem neměl příležitost si zvolit stranu a nebyl jsem nikdy požádán o to, co opravdu chci. Nepodporuji Voldemorta, ale bojuji za mé přátelé a mou rodinu a tak nikdo opět nemusí zemřít kvůli mně. Přes prázdniny jsem si našel některé z těchto přátel: rodinu Malfoyových, Rabastana a Rudolfuse Lestrangeových a dokonce profesora Snapea. Možná mě prostě zmanipulovali, to nevím, ale alespoň předstírají, že se o mě starají. Pokud se mě teď zeptáte, na které straně jsem, řeknu, že jsem stále na straně Světla, ale nemám v úmyslu zradit ty, na kterých mi záleží, jinak je udělám nešťastnými.“

“Takže ty bys raději, aby Ty-víš-kdo opět vedl válku proti celému Kouzelnickému světu, než si bez obalu promluvil ke tvým takzvaným přátelům?“ ozval se hlas za Harryho zády – neobtěžoval se otočit, než odpověděl: „Ne, Voldemort podepsal tuto smlouvu, která mě s ním zavázala do manželství, ale s tím také souhlasil, že zanechá Kouzelnický a Mudlovský svět v míru. Nemůžeme porušit smlouvu, aniž bychom nezažili tolik bolesti, kvůli které bychom byli přinejmenším více než dva dny v bezvědomí, což znamená, že v případě, že by se rozhodl obnovit válku našeho světa, měl by dostatek času reagovat. A jestli jste nezáludní, nikdy na prvním místě nepostavíme velkou část šance proti němu. Řekl jsem mu, že pokud zabije jediného člověka, tak ho zabiju a mám v úmyslu tento slib dodržet.“

“Co je pak mezi tebou a Brumbálem a kdo provedl to kouzlo?“ zeptal se sedmák s velkou mezerou mezi jeho předními zuby, ale poprvé to znělo více zvědavě než agresivně.

“Lhal mi o mých rodičích, o mém kmotrovi a o mně“, povzdechl si Harry unaveně. „Snažil se mě kontrolovat a vylepšovat do jeho dokonalého malého nástroje. Nemohl jsem to dál přijímat a nedůvěřuji mu. Dnes opět verbálně napadl mě a Voldemorta, kterému hrozilo, že ztratí svůj temperament. Možná jsem neměl udělat to, co jsem udělal, ale nelituji toho a nejspíše bych to udělal znovu. Bylo to jednoduché kouzlo a ne temné nebo nebezpečné. Vyprchá za několik dní.“

Někteří lidé se hihňali, když si připomněli podobu Brumbála jako zahradního trpaslíka.

“Proč jsi ho ignoroval první část tohoto týdne a pak jsi ho nechal, aby tě líbal, jako by jsi ho vroucně miloval“, zeptala se Padma; ukázalo se, že sdílí drbací geny se svou sestrou. „A ty ho miluješ?“

“Měli jsem jeden spor – spíše odporný spor, možná ti, kdo byli ve Voldemortově třídě v pondělí shromáždění, tak mohli slyšet mnoho z naší konverzace“, odpovídal Nebelvír a lehce zčervenal. „Byli jsem v neočekávané a zrovna nevítané situaci a to jeho vinou, i když jsem na to tenkrát přehnaně reagoval, ale omluvil se mi a snaží se mi pomáhat. A já jsem mu odpustil – koneckonců, nemůžu zůstat na něho naštvaný po zbytek mého života, ne? A k té druhé otázce. Nemyslím, že ho miluji, ale začínám ho nyní vidět spíše jako člověka, než šíleného masového vraha a většinu času se zdá, že se o mě stará a respektuje mě...“

“Co, Ty-víš-kdo se ti omluvil, chlapci-kterého-nemohl-zabít“, ptal se někdo užasle. „On se o tebe opravdu musí starat...“

“To je to, co si myslím“, vrátil Harry. „Ale je to dědic Zmijozela a ačkoli nesouhlasím s obecným názorem, že všichni Zmijozelové jsou zlí, jsou to mistři maskování a jsem si jistý, že má nějaký skrytý motiv. Ale teď budu prostě přijímat jeho chování a doufat, že budu mít dostatek času reagovat, když odhalí své pravé úmysly.“

Místnost upadla do dumajícího ticha, dokud Harry nevstal ze své židle: „No, pokud nemáte žádné další otázky, půjdu a doufám, že v budoucnu budete používat své rozumy, protože soudit někoho podle jeho známostí, je prostě hloupé.“

“Jen jednu otázku“, promluvil Michael. „Budeš pokračovat v BA?“

Harry svraštil čelo: „Proč bych měl? Z toho, co jsem shromáždil z Voldemortových vyučovacích plánů jeho tříd, tak by měly být docela užitečné. Je tak špatný učitel?“

“Ne, ne opravdu“, odpověděl druhý chlapec. „Ale je to jaksi rozporné, když se učíme jak se bránit proti Černé magii s Temným pánem.“

“BA byla založena kvůli loňskému roku, protože jsme neměli žádné prostředky, jak se skutečně něco naučit“, opětoval Harry. „Myslím, že profesor Raddle je docela schopný nás učit, alespoň něco, a teď nemám v úmyslu s ní opět začínat, ale já jsem ještě opravdu nebyl v jeho třídě a chtěl bych získat nějaký obrázek o tom, než učiním konečné rozhodnutí. I když, pokud někteří z vás nemají nějaké stížnosti nebo se také prostě chtějí naučit něco jiného, řekněte mi a uvidím, co můžu udělat...“

“To zní přijatelně“, odpověděl primuska Sophie Sweetinová za celou skupinu. „Děkuji za tvou návštěvu. Promyslíme si tvé odpovědi a rozhodneme, zda ti můžeme věřit nebo ne, očekávej naší odpověď v několika příštích dnech.“

Harry sklonil hlavu jako znamení, že pochopil a vzal tato slova jako jeho pokyn, aby se chopil nějakého odpočinku v jeho vlastní koleji, poprvé v tomto roce.

Neville už tvrdě spal, jako všichni ostatní z tohoto důvodu a tak Harry usoudil, že potřeba s ním mluvit nebyla tak naléhavá a po několika chránicích, tišících a bezpečnostních kouzel vlezl do své červenozlaté postele s nebesy, zatáhl závěsy a šel spát alespoň na pár hodin.

 

« 32. kapitola « » 34. kapitola »


26.06.2009 09:00:17
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one