Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Adka, Airiny, Alexia, Arwenka, Auša, drahokam, Exa, gleti, Hajmi50, koky, Pajuška, Saskya, silvinka, sion, Teressa

Alcea

35. FAMFRPÁL

Odpoledne Harry našel Jacka Slopera, Andrew Kirkea, Rudolfuse a Rabastana stát na Famfrpálovém hřišti, každý se svým koštětem v jedné ruce a pálkou v druhé.

“Dobrá, Andrew, Jacku, támhle jsem vyčaroval cíl“, ukázal na druhou stranu hřiště, kde byla skutečná dřevěná stěna s pěti kruhy. „Budeme pro vás házet tyto míče do vzduchu. Jsou přesně takové jako potlouky, jen s tím rozdílem, že neútočí, takže vašim úkolem bude zasáhnout cíl, pokud možno do středu. Dobře?“

Oba chlapci přikývli a nasedli na svá košťata, vznesli se do úrovně očí s cílem, zatímco Harry dal každému Lestrangeovi dva míče.

“Máš štíty nahoře?“ zašeptal Rabastan, zatímco všichni vzletěli a Harry přikývl, hodil první potlouk, který Jack vsadil do jednoho místa za pomezními čárami.

Postupně se rány stávaly soustředěnějšími a po jedné a čtvrt hodině se poměr zásahů zvýšil na sedmdesát pět procent.

“Pojďme dolů“, volal Harry a chytil poslední potlouk dříve, než narazil do země. „Těch posledních pár bylo docela dobrých. Myslím, že teď můžeme zkusit něco jiného... Máte trochu času, Rudolfusi, Rabastane nebo máte něco jiného na práci?“

“Vlastně ne“, Rabastan povzbudivě stiskl Harryho ruku. „Jdeme vzhůru do dalšího kola.“

“Skvělé, chci, abyste se nás oba pokusili zasáhnout falešnými potlouky“, řekl Harry klidně. „A ne, neztratil jsem můj rozum – a my je budeme střílet zpátky. No tak, ne tak váhavě! Chcete vyhrát nad Zmijozelem, ne?“

“My jsme vždycky vyhrály nad Zmijozelem“, kňoural Andrew. „Jejich tým není vůbec dobrý.“

“Věci se mění“, mračil se na ně Harry. „Mají lepší košťata, mají lepšího brankáře, aspoň při tom vůbec nemají vyšinutého Rona a rozhodně mají lepší odrážeče. A netoužím být zasažen potloukem vystřeleným mými vlastními spoluhráči, takže trénujte, jestli nechcete, abych opustil tým.“

“Dobře, dobře“, urostlý chlapce zvedl rezignovaně své ruce. „Nikdo nepopírá, že potřebujeme trénink.“

Opět se odrazili od země, tentokrát všichni vyzbrojeni pálkami a začal jejich trénink, ačkoli ne dříve, než Rudolfus a Rabastan upletli svá vlastní ochranná kouzla kolem Harryho pružného těla, který to se zamračením toleroval.

“Hej, Pottere, na dnešek jsme si rezervovali hřiště“, Harry uhnul potlouku zamířeného na něj a nabral směr dolů, kde stál celý Zmijozelský tým s Dracem v čele. „Vem si svá štěňátka a uvolni hřiště pro profíky...“

“Nemusíš být tak hrubý“, Harry přistál vedle vysokého blonďáka. „A já také potřebuji hřiště, takže protože jste tady, aby jste našli nového chytače, pomůžu vám a vy pomůžete mně. Tímto způsobem budou všichni šťastní.“

“Kdo říká, že potřebuji tvou pomoc?“ zeptal se Draco popudlivě.

“Já to říkám“, Harry políbil jeho líci. „Věřím v můj úsudek. Ó, Vincei, Gregu, je skvělé, že budete pomáhat mým dvěma odrážečům? Prosím? Můžete je zasáhnout tak tvrdě jak chcete, pokud nezlomíte jejich kosti. To je pro vás také dobrý trénink, ne? Och, děkuji vám“, objal oba vysoké chlapce, kteří poslušně vylezli na svá košťata.

“Harry, mohl bys mi alespoň dovolit předstírat, že to je pořád můj tým a mé rozhodnutí?“ Draco špulil rty a Harry okamžitě ustoupil: „Samozřejmě, omlouvám se.“

“Učiním dohodu, dobře?“ řekl blonďák a nabídl svou ruku. „Tvoji odrážeči můžou mít jednu stranu hřiště a Vince a Greg jim budou pomáhat. Výměnou za to, že mi pomůžeš najít vhodného chytače a odpovíš na jednu otázku, jen jednu otázku a můžeš to dvakrát vetovat, dohodnuto?“

“Dobře“, řekl Harry slabým hlasem, lehce sebou trhnul, když se Blaiseovy paže uzavřely kolem jeho pasu: „Jen ti chceme pomoci, Harry, slibujeme. Pojď si sednout! Půlka Zmijozelu se přihlásila na zkoušky, tohle bude dlouhý den...“

Tmavooký chlapec si sednul dolů se zkříženýma nohama a usadil menšího chlapce mezi své dlouhé nohy, přičemž ovinul paži kolem úzkého pasu.

Byla to skutečně nějaká doba, dokud číslo možných budoucích chytačů nekleslo na čtyři: nejstarší sedmačka, Ivy, i když si Harry myslel, že bylo hloupé vzít někoho, kdo je zapsán na své OVCE a který odejde po tomto roce; pak poměrně malá páťačka, která se jmenuje Isbell; chlapec ve stejném ročníku s vlasy v barvě kari a očima téměř stejné barvy se jmenuje Silas a poslední je čtvrťák Gerid. Harryho osobní favoriti byli oba páťáci, ale udržoval se doposud většinou v klidu a nechal Draca jednat s Famfrpálovými hráči.

“Takže, jak jsi navrhl, našli jsme dokonalé chytače, Harry“, blonďák měl jeho ruce na svých bocích a poklepával nohama, jako kdyby už čekal jednu hodinu nebo tak nějak.

“Ať chytí zlatonku se zavázanýma očima“, Harry nonšalantně pokrčil rameny.

“A jak bychom to měli udělat, Pottere?“ řekla Ivy spíše neutrálně. „To není možné. Musíš vidět zlatonku.“

“Kdepak, musíš ji cítit“, opravil Harry. „Musíš slyšet malé třepetání křídel, cítit mírný vánek, když je blízko tebe a magické vyzařování kolem ní. Zavři své oči, ukážu ti to.“

Vstal a přivolal zlatonku z bedny, snadno ji chytil, zatímco Ivy poté, co obdržela kývnutí od Draca zavřela oči.

“Nechám zlatonku kroužit kolem tvé hlavy na vzdálenost jednoho metru“, řekl Harry, přičemž svou hůlkou držel míček na místě. „Ukaž na ni.“

Ivy se zamračila, koncentrovaně zkrabatila čelo, než pomalu ukázala přímo dopředu, kde stál Harry: „Ne, ovládám zlatonku mou hůlkou. Poslouchej ten zvuk, neslyšíš bzučení?“

Všichni vypadali, že zadržují své dýchání, když sedmačka natáhla hlavu na stranu a pak váhavě ukázala na svou levou stranu.

“Dobře, teď s ní budu pohybovat, snaž se s ní udržovat směr“, Harry přikývl a pomalu ji levitoval kolem její hlavy a i když ji několikrát ztratila, hlavní směr byl většinou správný.

Po ní zkusil své štěstí Gerid, ale z nějakého důvodu vždycky ukázal příliš doleva a zklamaně si povzdechl, i když mu Harry řekl, že by se to naučil trénováním. Isbell byla další a dělala to docela dobře, nicméně ne tak dobře jako Ivy, ale Silas po krátké chvíli orientace měl svůj prst trénovaně na zlatonce téměř celou dobu.

“To není tak špatné, pokud je zlatonka blízko tebe, ale teď předpokládejme, že ji máš najít, když je na druhém konci hřiště?“ řekl poté, co skončil. „Pochybuji, že to každý dokáže udělat.“

“Musíš jen poslouchat pozorněji“, Harry pokrčil rameny. „Samozřejmě je to jiné se všemi těmi lidmi, co kolem tebe křičí a fandí, ale je to stále další šikovná dovednost. Nechtěli bychom, aby se zlatonka vznášela nad tvým uchem a ty by sis ji nevšimnul, že ne, Draco?“

“Otřásám se smíchem“, suše řekl blonďák. „Jestli říkáš, že to je možné, tak nám to ukaž, chyť zlatonku se zavázanýma očima!“

“To mi nevadí“, usmál se Harry na něj a uvolnil zlatonku, která okamžitě zmizela a dovolil druhému kouzelníkovi, aby uvázal černou látku přes jeho oči.

Opatrně nasedl na své koště, jen lehce se odstrčil od země, než se snesl zpátky dolů, aby posoudil svou výšku a pak spirálovitě vyletěl nahoru do vzduchu. Zastavil se vysoko nad zemí a hledal malé chvění magie, které prozradí přítomnost zlatonky.

Právě teď byl příliš daleko, ale předtím, než měl čas změnit svou pozici, uslyšel zvuk něčeho, co se rychle blížilo směrem k němu, něco mnohem většího než zlatonka a dokonce předtím zaregistroval výkřiky Rudolfuse a Rabastana, než se vyhnul zbloudilému potlouku tak, že se otočil vzhůru nohama a své nohy ovinul kolem násady koštěte.

Všichni kolektivně vydechli a někdo dokonce fandil, když se znovu usadil a pokračoval ve svém hledání. Asi o pět minut později si zřetelně všimnul třepotání křídel a charakteristického podpisu magie téměř přímo pod ním blízko země, střemhlav vyrazil, přitisknul se těsně ke svému spolehlivému Kulovému blesku, s bezstarostným úsměvem, který se rozprostřel po jeho tváři a malým výkřikem radosti, který unikl z jeho rtů. Začalo být obtížnější lokalizovat zlatonku s každým metrem, co se řítil střemhlav, kvůli magii Zmijozelů, kteří tím zakrývali zlatonku, ačkoli teď se mohl spoléhat na svůj sluch a když si začal uvědomovat zlatonku, byl připraven se opět pohnout, prostě pustil své koště a volně padal poslední metry a bezpečně přistál v Dracově náruči, culil se nahoru na šokovaný výraz, se kterým se setkaly jeho oči poté, co si uvolnil zavázané oči, zlatý míček přesto svíral ve své ruce.

“A to, můj drahý Draco, je důvod, proč Nebelvír vyhraje pohár“, políbil blonďákovu tvář a předal zlatonku.

“Harry, něco takového už nikdy znovu nedělej“, křičel Rudolfus zděšeně a třásl rameny malého chlapce. „Nemůžeš se prostě takto pustit svého koštěte. Co, kdyby tady Draco nebyl?“

“Věděl jsem, že je tady“, řekl Harry jemně. „Prosím, přestaň se mnou třást.“

Svalnatý muž okamžitě přestal: „Promiň, myslím, že půjdu zpátky střílet nějaké potlouky“, zamumlal a otočil se.

“Nechtěl jsem tě vystrašit“, objal ho Harry zezadu. „Ale věděl jsem, co dělám. Nejsem sebevrah.“

“Na chvilku to tak vypadalo“, řekl slabě Rudolfus. „Co bychom bez tebe dělali?“

Harry neodpověděl na otázku a jen ho pevněji držel: „Co bych dělal bez vás?“ zašeptal zpátky.

“My tě neopustíme, Harry“, rozcuchal černé vlasy. „Běž, sedni si s Blaisem, zatímco my se pokusíme naučit tvé odrážeče, aby nestříleli na tebe další potlouky.“

Harry ho opět objal předtím, než se přiloudal k nejstaršímu Zmijozelskému chlapci a přichoulil se k němu, ospale sledoval jak se čtyři možní chytači pokouší chytit zlatonku, i když ne se zavázanýma očima. Brzy nato se jeho oči zavřely úplně a jeho dýchání se vyrovnalo – toto těhotenství ho více unavovalo než byl zvyklý, i když nyní byly noční můry o hodně lepší – snad se nakonec uzdraví.

“Vstávej, vstávej, ospalče“, mumlal Draco do jeho ucha. „Myslel jsem, že jsi mi chtěl pomoci? Kdo by měl dostat to místo?“

“Silas“, mumlal Harry ospale. „On má potencionál a dost času, aby něco z toho prokázal.“

“To je to, co jsem si myslel“, souhlasil Draco a šel informovat svého nového spoluhráče, zatímco se Harry opět přitulil k Blaiseovi, který se lehce pochechtával: „Jsem pohodlný?“

“Mhm“, Harry na něj vzhlédnul. „Kde jsou Rudolfus a Rabastan?“

“Odešli asi před deseti minutami, protože Kirke má schůzku v Tchoříčkovém klubu nebo v něčem podobném“, odpověděl Blaise. „Řekli, že pokud bys chtěl později trénovat, měl bys prostě přijít a najít je.“

“Dobře, další trénink je v pondělí v pět hodin“, zvolal Draco a Zmijozelové přikývli. „Silasi, měl bys do této doby využít tento čas, abys chvilku létal bez pomoci. Pak se uvidíme.“

Ostatní studenti poznali, když byli rozpuštěni a šli se buď osprchovat nebo do hradu, zatímco Harry se postavil na nohy a pomohl Blaisemu nahoru: „Myslím, že teď chcete svou odpověď.“

“Ano, jen ti položím tři otázky a můžeš si zvolit, na kterou budeš chtít odpovědět, dobře?“ Harry strnule přikývl, své ruce sevřel v pěsti. „Proč jsi se tak bál Vince a  Grega? Co se stalo u tvých příbuzných? Co je tvé nejtemnější tajemství?“

“To je třikrát stejná otázka pouze jinak formulována“, řekl Harry ztrápeně. „Dostanete svou odpověď – Nejprve si musím pro něco dojít.“

Otočil se od nich a šel rychle zpátky do hradu, ignoroval jejich volání a jen šel rychleji, když se ho pokusili dohnat. Zasyčel heslo do tajného průchodu a okamžitě šel do jejich ložnice, přičemž ignoroval Tomův překvapivý pozdrav. Temný pán starostlivě následoval svého malého manžela, ale nechal ho samotného, když ho našel sedět na jejich posteli s jednoduchou černou knihou v klíně. Vídal, že Harry do ní docela často píše a rozhodl se mu dát nějaké soukromí a vrátil se do své pozice v křesle.

Právě když se pohodlně usadil a namočil svůj brk do jeho preferovaného zeleného inkoustu, který se vznášel centimetry na domácím úkolem z Obrany nějakého Nebelvírského prváka (jediná dobrá věc na nich byla, že nebyly ještě moc dlouhé), se ozvalo zuřivé klepání na dveře.

“Je tady Harry?“ zeptal se Draco, nedopřál si ani čas, aby pozdravil Temného pána.

Tom zvedl jedno černé obočí, ale odpověděl: „Píše si svůj deník v ložnici, ale můžete tady na něj počkat. Nechci, aby někdo dostal podezření, protože prodléváte před prázdným kusem zdi.“

Ustoupil stranou, povolil jim vstoupit a pokynul k pohovce. Oba studenti se tvářili docela ustaraně, což způsobilo, že si dělal starosti o Harryho.

“Vypadal naštvaně?“ zeptal se Blaise nervózně poté, co seděli chvíli v tichosti.

“Pokud vím, tak si pouze píše do svého deníku, když je naštvaný“, opáčil Tom. „Co, řekněte mi prosím, jste mu udělali?“

“Udělali jsme s ním dohodu a teď má odpovědět na jednu ze tří otázek“, povzdechl si Draco. „Myslím, že to nebylo ode mě moc fér prostě mu položit tu stejnou otázku třemi různými způsoby.“

“Ne, to nebylo fér“, řekl Harry od schodů s malou černou knížkou ve své ruce. „Ale já mám pro vás odpověď. Přečtěte si, všechno, co chcete vědět“, hodil knihu na blonďáka. „A teď běžte, nebudu rád, když nebude chtít mít se mnou nic společného poté, co se dovíte jak jsem to posral. Jděte!“ nechal dveře mávnutím otevřít a zíral na dva chlapce, opět se naladil na jejich slova dokud sklíčeně neodešli a zavřel za nimi dveře.

Harry se sklonil a opřel se silně o Toma, který ho šel obejmout.

“Hej, ššš, neplakej. Ať cokoli mohou zjistit, oni tě neopustí“, šeptal Tom, pročesával Harryho vlasy, zatímco malý chlapce se třásl pláčem.

“Budou mě nenávidět“, Harry vzlykal silněji a svíral Tomův hábit, který je přesunul na pohovku a vtáhl Harryho do klína. „Budou mě nenávidět!“

“Oni nenenávidí ani mě, Harry“, snažil se ho uklidnit. „Ať už si myslíš, že jsi udělal něco špatného, nemůže to být horší, než to, co jsem udělal já.“

“Ano, může!“

“Zabil jsi někoho? Mučil jsi někoho? Pokořil jsi někoho?“ Harry pokaždé zakroutil hlavou. „Co mohlo být horší?“

“Nic jsem neudělal“, plakal malý chlapec. „Já jsem umožnil, aby se to stalo.“

“Jsem si jistý, že jsi udělal to nejlepší, aby si všechny ochránil, ale i sebe“, řekl Tom jemně. „Jsem si jistý, že se viníš, i když to opravdu není tvá vina, a zabil bych je, pokud ti ublíží.“

“Nechci, abys je zabil – jsou to moji přátelé“, Harryho sevření zesílilo téměř bolestivě.

“A to je přesně důvod, proč tě nebudou nenenávidět“, odpověděl Tom, přičemž hladil jeho záda.

Seděli v tichosti přes deset minut, než Harry na něj vzhlédnul přes bolestí naplněnýma očima, že to málem zlomilo jeho srdce: „Opravdu si to myslíš?“

“Samozřejmě, zlatíčko“, políbil kštici divokých vlasů.

“Děkuji“, zamumlal Harry a přitiskl se blíž k teplému tělu. „Můžeš... můžeš mě prosím chvíli držet?“

“Není nic, co bych udělal raději, kočičko“, zašeptal k malému chlapci a uzavřel své paže pevněji kolem křehkého těla.

Seděli takto krátkou věčnost, dokud Harry nezvedl hlavu z nyní vlhkého, černého hábitu a políbil Toma na rty; zčervenal  a sklonil hlavu, když si uvědomil, co udělal: „Omlouvám se.“

“A já jsem potěšen“, Tom položil prst pod Harryho bradu a přinutil ho se na něj podívat. „Líbal bych tě neustále, Harry a jestli mě chceš políbit, jsi více než vítaný to tak učinit. Smím tě políbit?“

Harry zčervenal dokonce do tmavšího odstínu růžové, ale stejně přikývl, vděčně vrněl, když Tomův jazyk rychle vklouzl do jeho úst, zatímco jeho ruce hladily jeho záda.

“Pojďme do postele, dobře?“ zeptal se Tom poté, co se znova nadechl. „Proč se nepřevlékneš do svého pyžama?“

“Dobře“, zamumlal Harry a vstal, přešel směrem ke dveřím, které vedly ven na chodbu.

“Co tam venku hodláš dělat?“ zeptal se červenooký muž z pohovky.

“Mé pyžamo je pořád ve věži“, odpověděl Harry. „Chtěl jsem si pro něj dojít.“

“Už je po večerce a myslím, že jsi se už dost naštval na jeden den“, vtáhl ho zpátky na pohovku. „Najdu pro tebe něco vhodného, dobře? Jsem si jistý, že něco najdu a mezitím se můžeš osprchovat. Položím to před dveře a slibuji, že se nebudu ani dívat tímto směrem.“

“Děkuji“, Harry chvilku váhal, ale pak opět přitiskl jejich rty k sobě, než se narychlo zamkl v koupelně; Tom nemohl ovládnout spokojený úsměv.

 

« 34. kapitola « » 36. kapitola »


01.07.2009 00:15:59
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one