Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Arwenka, Auša, drahokam, Exa, gleti, Hajmi50, MIREK, Nicolas Black, Pegy, Saskya, Teressa, tess

Alcea

38. VEČEŘE

Temný pán se mračil, protože seděl sám u stolu v zadní části hostince u Tří košťat, pohrdlivě se díval na sušené květiny, které někdo položil na stůl a na vosk pomalu stékající po dřevěném stole. Jeho manžel měl už deset minut zpoždění, zkontroloval svůj čas, aby zjistil, že Harry měl skutečně už jedenáct minut zpoždění a jeho zamračení potemnělo.

Ještě navíc se zdálo, že si všichni bradavičtí studenti vybrali tento čas, aby si dali poslední máslový ležák předtím, než byl pro ně čas návratu do hradu a zatímco si samozřejmě nemohl objednat, tak to ještě neznamenalo, že ho těší být ignorovaný. A to bylo to, co madame Rosmerta záměrně dělala: ignorovala ho, Temného pána, Lorda Voldemorta! Nikdo by ho neměl ignorovat, a už vůbec ne ve prospěch nějakých hloupých třeťáků. Nemělo naprosto žádný význam, že madame Rosmerta pomalu procházela z levé strany na pravou stranu, a že seděl v jednom sedacím koutu na pravé straně – neměl by být ignorován!

A pak zde byl tento trochu zanedbatelný fakt, že se dověděl, když navštívil svůj hrad, který překvapivě celkem stále existoval (nikdy nevíte, co by mohla udělat horda Smrtijedů, aniž by je měl někdo na starost), že se Bellatrix opět ukázala. Alespoň to bylo to, co tvrdil Macnair, který měl pořezaný hrudník, což dokazovalo, že se přikláněl tomu věřit.

Teď vás asi zajímá, proč Temný pán neskákal radostí, když se vrátil jeden z jeho nejvěrnějších služebníků. No, odpověď je jednoduchá: protože Temní páni neskáčou radostí!

A Voldemort měl vlastně další důvod neoslavovat Bellatrixin návrat: Harryho (vždy to byl v těchto dnech Harry). Bellatrix byla nepředvídatelná a věděl i to, že je duševně chorá a byla jím naprosto posedlá. Na začátku to bylo chvíli zábavné, bylo to určitě nezdravé být posedlý někým, který by nikdy nemohl být váš a měl vážně strach, jak daleko by Bellatrix mohla zajít, aby ho dostala a naopak se zbavila Harryho.

“Tome,“ melodický hlas jeho manžela ho udržel od spáchání vraždy. „Omlouvám se, že jsi musel čekat, ale Sirius se rozčiloval, protože nemohl najít svůj kartáč na vlasy a museli jsme obrátit celý pokoj, než nakonec připustil, že ho asi musel nechat doma…“

“Nerozčiloval jsem se,“ obhajoval se Sirius, který dorazil s vlkodlakem. „A jestli jsem to dělal, tak jsem to dělal z velmi dobrého důvodu. Není to nějaký prostý kartáč! Je to tajemství mých absolutně senzačních vlasů. A nikdy neodcházím z domu bez tohoto kartáče!“

Harry na něj protočil oči a vklouzl na lavici vedle Toma, který okamžitě ovinul paži kolem jeho pasu. Sirius a Remus se pak posadili k němu, přičemž se druhý zmíněný stále pokoušel přesvědčit prvního, že kartáč rozhodně není v jejich pokoji, a že by si mohl obstarat nový kartáč.

“Takže jste strávili celé odpoledne hledáním kartáče?“ Voldemort zvedl jedno černé jasně ohraničené obočí na tři Nebelvíry. „Hádám, že vás vůbec nenapadlo, že by mohlo být užitečné použít Přivolávací kouzlo, že ne?“

Harry rozhořčeně boxoval jeho paži: „Víš, kolik kartáčů by k nám letělo? Sirius má kromě toho tři, z toho mu jeden chybí, Remus má také jeden a pak tam byly čtyři kartáče, u kterých nevíme, komu patřily. Takže je lepší si nechat svůj sarkasmus pro sebe.“

“Jen jsem se snažil zjistit, co bylo důvodem, že jste mě nechali tady čekat tak dlouho,“ prohlásil Voldemort klidně.

“Celý svět se netočí kolem tebe,“ odpověděl Harry zlostně, vykroutil se z Tomova objetí a vřítil se na toaletu.

“Mohli byste mi objasnit, co to do Harryho vjelo?“ požádal Voldemort oba Nebelvíry, kteří tohle shledali vysoce zábavným.

“To, můj drahý Voldemorte, se nazývá výkyvy nálad,“ vysvětloval Sirius otcovským hlasem. „Jsou dvě věci, které si musíš pamatovat o výkyvech nálad. První: není to zpravidla tvá vina, ale pokud se neomluvíš, budeš považován za necitelného hlupáka a za tohle se rozhodně pyká. Druhá: nikdy vůbec neříkat těhotné čarodějce nebo v tomto případě kouzelníkovi, že má výkyvy nálad jinak budeš považován za necitelného hlupáka a za tohle se rozhodně pyká.“

“Jak to víš?“ zeptal se Voldemort příliš zmateně, aby dostal zlost na povýšený tón.

“Lily, samozřejmě,“ řekl Remus sevřeným tónem. „James byl více než trochu znepokojeným jejím průběhem těhotenství a nechtěl ji úplně nechat samotnou, zatímco pracoval, takže jsme ho zastoupili.“

Neomluví se za něco, co Temní páni obvykle dělají: zabíjejí lidi. Nebylo nic špatného na tom, zabít dva nepříjemné odpůrce, vůbec ne, zvláště pokud si myslíte, že váš vlastní život je v nebezpečí. Každý Temný pán by jednal tímto způsobem… Takže samozřejmě neřekl nic, skousnul ostrý komentář, který měl na špičce jazyka, také proto, že Remus se Siriusem měli skloněné hlavy – poprvé byli v napjatém tichu, všem se dost ulevilo, když se Harry vrátil z toalety a opět se přitulil k Temnému pánu, který na předchozí argument zapomenul ve prospěch všech trávicích bolesti a závratě, které nyní pociťoval.

“Harry, jsi v pořádku?“ starostlivě se nakláněl nad svým lvíčkem a dotkl se jeho čela. „Salazare, jak můžeš dostat horečku za méně než dvě minuty?“

“Omlouvám se,“ šeptal Harry chraptivě a sesunul se ještě víc, přičemž svíral Tomův hábit, aby se udržel ve vzpřímené poloze. „Bolí to.“

“Ššš, pokus se zhluboka dýchat,“ Tom přitiskl Harryho hlavu ke své hrudi pravou rukou, zatímco proštrachoval své kapsy druhou rukou, kde hledal Harryho lék. „Tady, dokážeš ho spolknout?“ Harry udělal statečný pokus uchopit malou lahvičku svýma třesoucíma rukama, ale jak se stalo zjevným, třásl se příliš silně, Tom ho jemně přiměl otevřít ústa a nechal hustou tekutinu téct do jeho úst, přitom dělal povzbuzující zvuky, když Harry bolestivě polykal.

Harryho oči se leskly nevyplakanými slzami, ale nebyla žádná další známka toho, že měl bolesti. Pokud člověk neznal Harryho, vše, co by mohl vidět, bylo to, že se třásl a myslel si, že je mu zima. Tom se divil, jak často zmeškal známky bolesti, než se naučil prokouknout Harryho herectví. Dokonce vypadal, že se lehce usmívá a jeho držení těla bylo opět rovné, a i když se na ně nedíval, zdál se být plně vědom toho, co se kolem něj děje.

Tom začal jemně masírovat Harryho břicho dlouhými pevnými tahy a Harry se mírně uvolnil: /To je v pořádku, maličký. Nemusíš skrývat své bolesti. Jen na pár minut./

Harry se k němu otočil  a spustil svou paži kolem Tomova hrudníku, přituloval se blíž, jak bolest ustupovala a vděčně vrněl proti ruce, která nyní hladila jeho tvář.

“Dobrý večer, co vám můžu přinést, pánové?“ téměř se ztratil v pocitu z křehkého kouzelníka ve svém náručí, když madame Rosmerta konečně došla k jejich stolu a její zápisník se netrpělivě vznášel; Tom si byl jistý, že mrkala na Siriuse.

“Chtěl bych máslový ležák a toust Havaj, pokud to není moc problém,“ usmál se Sirius nahoru na ni, která úsměv opětovala, a Remus varovně zavrčel, načež se Sirius otočil, aby se usmál na vlkodlaka a chlácholivě poplácal jeho koleno.

“Dýňovou šťávu a míchaná vajíčka bez pepře,“ zabručel Remus a madame Rosmerta si to také poznamenala, než se obrátila na Voldemorta a Harryho: „A co můžu přinést vám dvěma?“

“Můžu mít ovocný čaj, prosím?“ požádal Harry tiše a opět se přitulil k Temnému pánu, když čarodějka přikývla.

“Nechceš nic jíst, Harry?“ dožadoval se starostlivě, ale Harry pouze lehce zakroutil hlavou a neobtěžoval se přít. „Dobře, tak sklenku ohnivé whisky a nějaké sýrové sendviče, pokud je máte.“

Madame Rosmerta si naškrábala další položku do svého bloku, než zmizela v mase stolů a studentů, aby dala objednávku do kuchyně a výčepnímu a opět nad jejich stolem vládlo ticho.

“Musíš pít tuto věc?“ zeptal se Harry najednou, vzhlédl s napůl vyčítavýma a napůl prosebnýma očima.

“Jakou věc?“ zeptal se Tom upřímně zmateně, protože vůbec nic nepil.

“Ohnivou whisky. Musíš pít tuto věc?“ opakoval Harry a stále hleděl do jeho očí.

/Pokud mě políbíš, mohl bych být přemluven, abych nepil ‘tuto věc‘ a nechal dokonale výbornou whisky pustit do odpadu/, nabídl s predátorským zábleskem v jeho očích, který neunikl Harryho studujícímu pohledu. /A tentokrát chci opravdový polibek./

“Shledáváš to tak nepříjemným jako já, když dělá tohle?“ zamumlal Sirius k Remusovi, který přikývl v odpověď a oba sledovali fascinovaně a trochu šokovaně, jak Harry pomalu úplně vlezl do Voldemortova klína, dokud neseděl obkročmo na jeho nohách a se získanou výškou se jen trochu snadno zvednul a nesměle otřel své rty o ty staršího muže (ačkoli v tomto okamžiku je nutné dodat, že ani Sirius a ani Remus neměli moc dobrý výhled na to, co se děje, což velice frustrovalo Zvěromága a jen Remusův pevný stisk ho držel na místě).

Harry si nebyl jistý, co by měl dělat, k sakru, nebyl si jistý, co dělá. Předtím nikdy nikoho takto nelíbal. Tak dobře, jednou to bylo s Cho, ale ona začala a potom chvíli Rona… raději na to nemyslet… a samozřejmě, samotného Toma, ale to byl vždy Tom, kdo to dělal, no, jaksi. A samozřejmě, líbal spoustu lidí na tvář, protože chtěl, aby věděli, že mu na nich záleží, a protože je to těšilo, a protože doufal, že ho také mají rádi, a protože… měl hodně důvodů. Jenže letmo hubičkovat něčí tvář bylo zcela odlišné od toho, co Tom od něj čekal a byl v rozpacích, co má dělat.

Proč by nemohl Tom prostě líbat jeho? To by bylo mnohem jednodušší a ve vší upřímnosti by mu to opravdu nevadilo, ale Tom se nepohnul ani o palec, jen na něj zíral v mírném pobavení a očekávání. Harry se zhluboka nadechnul (proč, nebyl si jistý, ale alespoň dělal něco) a pomalu přesunul své ruce, které spočinuly na každé straně Tomovy hlavy, vypnul svaly ve svých nohách, aby jeho hlava byla v pohodlné úrovni s Tomovou a váhavě přitiskl své rty na ty staršího kouzelníka. Když nebyla patrná žádná reakce, pomalu začal pohybovat svými rty, okusoval Tomův spodní ret a poctil je svým jazykem, dokud konečně nedostal vděčné zasténání a dvě silné ruce ho držely na místě, zatímco Tomův jazyk vyrazil ven, aby prozkoumal Harryho ústa.

Přesto se stejně Harry slastně podvoloval Tomovým vedení jazyka, který se stáhnul po vystrčení Harryho vlastním zvoucím a Harry pro nedostatek jiného nápadu ho následoval do druhých úst.

“Pottere!“ pobouřený křik přerušil jejich malé líbací sezení. „Jdu tě zabít, Pottere.“

“Vždycky jsem to chtěl slyšet,“ Harry se otočil, mírně se culil a přišel tváří v tvář s Dracem, který připomínal Weasleyho více než Malfoye. „Ó, můj Draco, vypadáš úžasně.“

“Vypadám jako zatracená lasička,“ syčel někdejší blonďák a naklonil se nad stolem tak, že jeho nyní pihovatý nos byl jen palce vzdálen od Harryho nosu. „Neoceňuji takový druh překvapení, Pottere.“

Určitě nevypadáš jako lasička, Dráčku, protože lasičky jsou hlodavci a ty vypadáš rozhodně jako člověk,“ opravil ho Harry sladce. „Kromě toho, byl jsem to já, kdo ti to udělal?“ (pozn. překl.: Lasičky, jako je hranostaj nebo kolčava, patří mezi lasicovité šelmy)

“Měl jsi v tom svou hůlku, jsem si tím jistý,“ stěžoval si Draco.

Krátce se divil, proč se obtěžoval zosnovat pomstu na Dursleyovi s těmito dvěma blbci, kteří se vším dychtivě souhlasili, ne, opravdu neotravoval kvůli tomuto důvodu, ale pak si představil tváře těch zvrhlíků, když nadále obdržovali denní poštu a myslel si, že by to tedy stálo za to. Dokonce se obtěžoval varovat Dudleyho tak, aby neúmyslně neublížil Harrymu a to by mu způsobilo, že by litoval tohoto rozhodnutí – pokud by to mohl takto říct - že jim řekne o zneužívání.

“Mé nádherné vlasy jsou červené, Pottere a mám pihy. Weasleyova dvojčata za to budou platit.“

“Žádné takové, o tom nic neví,“ smál se Harry. „Ale pověz mi, byl někdo jiný v jejich obchodě…“

“Jejich bratr,“ vyhověl Draco. „Charlie.“

“A podobáš se mu?“ zeptal se Harry nevinně. „Je skvělý, že?“

“On je dost… dobrý,“ mumlal Draco. „Ale nemluvme o něm. Řekl si, že mají pro mě překvapení. Milé překvapení. Vypadám, podle tebe, jako mile překvapený?“

“Vypadáš, jako by ses měl osprchovat,“ dodával Harry. „A možná pak uvidíš, co mám pro tebe za mé překvapení. Pryč s tebou!“

Draco vypadal připravený se hádat, ale po shlédnutí na své ruce a nalezení také pih na nich, se rozhodl, že by mu snad sprcha udělala dobře a vykráčel z hospody, přičemž nechal Blaise, také ve Weasleyovském převleku, za sebou.

“Nikdy neví, že by mohl být tak zapomnětlivý,“ zamumlal nevěřícně a Harry vybuchl smíchy. „I přesto je dost pohledný.“

“Charlie?“ ujistil se Harry a druhý chlapec přikývl. „Hodí se k sobě, nemyslíš?“

“Strávili jsme dvě hodiny v tom pitomém obchodě,“ Blaise protočil oči. „A Draca určitě nezajímali jejich výrobky. Proč by si vybral jeho?“

“Charlie byl vždycky posedlý draky, zdá se jedině logické, že on a Draco by se k sobě hodili,“ sdíleli spiklenecké zazubení. „Chceš se s námi navečeřet?“

“Ne, myslím, že ne,“ Blaise opět vstal. „Je dost znepokojivé vědět, že vypadáš jako Weasley. Nevím, jak se s tím vyrovnají. Sprcha to smyje, je to tak?“ Harry lehce přikývl a Blaise vypustil uvolněný výdech. „Uvidíme se později, Harry,“ laskavě rozcuchal vlasy druhého chlapce.

“Ano, uvidíme se později, Blaisei,“ opětoval Harry, právě když madame Rosmerta přinesla jejich jídlo a pití.

 

« 37. kapitola « » 39. kapitola »


08.07.2009 06:59:13
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (36 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one