Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola věnována pro: Dobby, Anina, Airiny, Alexia, Arwenka, Auša, Biggi, drahokam, Exa, gleti, Hajmi50, Lana, Nicolas Black, Pegy, Sanasami, Teressa, tess

Alcea

39. CHYBNÁ ROZHODNUTÍ

“Ano, to je ono, Harry,“ pochválil ho Rabastan. „Jen se pokus dát své těžiště více dopředu,“ jemně postrčil Harryho bok vpřed.

Malý Nebelvír se mimovolně otřásl, ne, strýčku Vernone, ne, myslel si, že to má pod kontrolou. Rabastan vypadal trochu váhavě, ale když spontánní reakce téměř okamžitě ustala a Harry souhlasně přikývl, umístil Harryho boky tam, kam chtěl, aby byly a pokračovali v tréninku. Bylo nedělní odpoledne, pouhá hodina do večeře ve Velké síni a jediný důvod, proč se rozhodli trénovat, byl, že toho nebyli schopni v posledních třech dnech.

Možná, že to bylo tím, odůvodnil si Harry, že se vždy vyhýbal lekcím o nedělích, protože jeho mysl byla obvykle zahloubána jeho týdenními povinnostmi o těchto nocích. To byl také důvod předstírání, že je v bezvědomí, když se Rudolfusova noha náhodně dotkla jeho ramene – není se čeho bát! Neviděl ustarané pohledy obou bratrů, které si vyměnili, pouze cítil neuvěřitelně silnou vlnu zájmu a podezření.

“Neudeřil jsem ho tak tvrdě,“ Rudolfus pečlivě zkoumal jeho rameno. „A běžně nikdo neupadne do bezvědomí po úderu do ramene.“

“Možná to je něco jiného,“ Rabastan kontroloval jeho tep. „Asi se uhodil do hlavy, když spadl. Jeho dýchání je docela rychlé, nemyslíš? Neměli bychom ho přenést k madame Pomfreyové?“

Cosi mokrého se přitisklo na jeho čelo a Rudolfus ho jemně podepíral, aby mu stabilizoval nohy. Nechal svá víčka s chvěním otevřít, když se něco mokrého přesunulo k jeho krku – to se mu nelíbilo, jdi pryč, prosím, ne, strýčku – a rychle se z toho vykroutil a odtáhl se dál od obou mužů.

“Promiňte, nedával jsem pozor,“ omluvil se Harry a pomalu se postavil na nohy. „Jsem v pohodě, přece.“

Nechtěli se přít, protože to bylo beztak zbytečné a pokračovali v tréninku. Protože si víc dávali pozor na černovlasého chlapce, všimli si některých zvláštností ve způsobu, jak Harry reagoval na určité situace. Ale na tohle téma nenavázali, pouze jejich oči setrvávaly déle na malém hrdinovi.

Nechali Harryho u dveří do jeho bytu, aby se osprchoval, Rudolfus se opět omluvil za zásah do jeho ramene a Harry potřeboval sekundu, aby si to připomněl. Řekl jim, že to je v pořádku a šel do svých pokojů, přičemž nechal oba ustarané Lestrangeovi za sebou.

“Něco není v pořádku,“ vyjádřil Rabastan to, co si oba mysleli. „Nemyslíš, že to má co dělat s jeho… stavem?“

“Je v tomhle stavu přes měsíc,“ Rudolfus zamyšleně kroutil hlavou. „A včera byl v pořádku, proč by to mělo začít tak najednou?“

Rabastan bezmocně pokrčil rameny: „Pošleš Blackovu smlouvu našemu právníkovi?“ změnil téma a ukazoval na hromádku papíru, kterou Harry dal Rudolfusovi u snídaně.

“Harry řekl, že bych mohl použít jeho sovu,“ souhlasil Rudolfus. „Půjdu je poslat, zatímco se budeš sprchovat.“

Ve stejnou dobu byl už Harry pod sprchou a nadával si. Seber se! Proč tak najednou je neschopný rozlišovat mezi tím, co se děje teď a vzpomínkami na jeho blbého strýce? Nemělo by se to dít, má své štíty, je v pohodě, má to pod kontrolou. Hormony! Madame Pomfreyová něco takového zmiňovala. Je jen přecitlivělý. To se mohlo přihodit. Jen se musel uklidnit. Dostával bolesti hlavy! Kdyby nevěděl, že jeho štíty jsou nahoře v plné síle, vysvětlil by si tyto nepříjemné záblesky z minulosti a všechny pocity, které přijímal. Harry stál pod sprchou přes půl hodiny, naprosto nehybně, ani si neuvědomoval, když se voda stávala studenější. Jeho rty byly trochu modré, když konečně vyšel zpod proudu vody a oblékl se do ležérních černých kalhot a modré košile, kterou si zapnul až ke krku, a jeho normálního školního hábitu.

Tom na něj čekal v obývacím pokoji. Harry cítil, že má trochu obavy – neměl by být s to toto cítit! Vykroutil se, když se Tom pokusil vklouznout paží kolem jeho pasu, ani se neobtěžoval najít nějakou omluvu a místo toho se chopil snědé ruky.

“Cítíš se dobře, Harry?“ zeptal se Tom, všiml si bledosti na Harryho tváři. „Chtěl bys raději, abychom se najedli v našich pokojích?“

“Ne,“ řekl trochu narychlo, doufal, že Tom neviděl, jak sebou trhnul, když se za nimi dveře s bouchnutím zavřely a šel rychleji.

Zasáhlo ho velké množství pocitů, když Tom otevřel dvoukřídlé dveře, bylo to ohlušující a krátce zavřel oči a zmateně klopýtl, když ho Tomova ruka táhla dopředu.

“Nevadilo by ti, kdybych si sednul k Dracovi a Blaiseovi?“ nemohl už déle snést Tomovu přítomnost, jeho pocity byly příliš podobné tomu, co cítil jeho strýc; myšlenka na jeho strýce mu způsobila chvění, které běželo dolů po jeho páteři, snad by mu mohli pomoci Blaise s Dracem.

“Jistě, pokud to chceš,“ Tomův hlas zněl váhavě i pro jeho vlastní uši, ale to nebylo to, co ho znepokojovalo, Harry se choval zvláštně, mohlo by to být tím, že…? Ne, to muselo být něčím jiným; políbil svého manžela, ale Harry se vyhnul, jako by ho jeho dotek popálil a přešel ke Zmijozelskému stolu.

“Harry…,“ Blaiseův hlas se nejistě vytratil poté, co si sedl na místo vedle něho a naproti Dracovi. „Ty a Temný pán jste se pohádali?“

Harry němě zakroutil hlavou, i když se jeho ruce třásly.

“Stalo se něco jiného?“ zeptala se Pansy z Harryho druhé strany. „Vypadáš tak neproniknutelně.“

Harry sebou cuknul, když položila paži kolem jeho ramena, ale nevzhlédl, ani nic neřekl.

“Přísahám, jestli ti tito hloupí Nebelvíři něco udělali…,“ řekl Vince nevrle a Harry slabě zakňoural: „Ne, prosím,…“

Blaise a Draco si vyměnili šokovaný pohled, než starší chlapec velmi opatrně přesunul svou paži kolem Harryho ramena, zatímco Draco, nikterak moc vlídně, přesvědčil Pansy, aby si s ním vyměnila místo.

Harry vypustil přiškrcený vzlyk a sevřel košili tmavovlasého Zmijozela: „Neopouštějte mě, prosím, neopouštějte mě.“

Ted vrhl kolem nich nějaké zamlžující kouzlo a kouzlo pro soukromí a Vince s Gregem se pohodlně přesunuli tak, aby oba blokovali výhled učitelům a ostatním kolejím na scénu, jak Draco právě tak opatrně objímal Harryho z druhé strany.

“Pověz nám, co se děje, Harry,“ řekl Draco konejšivě a sedal si bokem na své židli.

“Nevím,“ vzlykal zelenooký chlapec. „Nevím, ale cítím toho příliš mnoho a bolí to a mám strach. Zastavte to, prosím, zastavte to. Bolí to.“

“Je to tvou empatií, Harry?“ zeptal se Draco po chvíli. „Možná, že ji tvé těhotenství destabilizovalo.“

Harry udělal něco, co snad mohlo být pokrčení rameny, ale nyní se chvěl tak moc, že to bylo těžké říct.

“Dobře,“ řekl Blaise náhle rozhodně a uchopil Harryho mléčně bílé ruce a přitiskl si je ke svým spánkům. „Přečti si mé pocity, Harry, překryjeme pocity těch ostatních, které cítíš.“

“Jsi si jistý?“ zašeptal Harry.

“Ano, pojď sem,“ přikývl Blaise, opatrně si vtáhl Harryho do svého klína a Draco se přesunul tak, že nyní seděl na Harryho židli.

Nebelvír schoval svou hlavou do hrudi staršího chlapce a soustředil se svým způsobem na plynutí bratrské lásky, pomalu se uvolnil pod trvalou nabídkou dobrých pocitů, které přijímal. Takto to bylo v pořádku, cítil se bezpečně, i když by si přál, aby Draco nedýchal na jeho krk, ale to nebyl jeho strýc, Blaise by ho ochránil. Seděl na Blaisově klíně během největší části večeře a stáhnul se teprve, když zvuk drhnutí židlí přerušil jeho soustředění.

“Děkuji,“ plaše se usmál nahoru na italského chlapce. „Cítím se teď mnohem lépe.“

“Lépe jako, že jsi zpátky v normálu nebo lépe jako, že se to nebude dlouho vracet předtím, než budeš zpátky ve stavu, v jakém jsi byl dříve?“ dotazoval se Blaise.

“Myslím, že se to později vrátí,“ Harry nepohodlně polknul. „Ale tvé pocity mi hodně pomohly.“

“Harry, nemůžeš se milovat s Temným pánem, pokud se cítíš takto,“ promluvil blonďák za ním. „Vždyť ani nedokážeš přijmout přátelské poplácání po rameni.“

“Nemám na výběr, Draco,“ odpověděl Harry rozhodně, i když samotná myšlenka na to, jak se ho Tom dotýká, mu způsobila husí kůži, která se objevila na jeho pažích. „Je to ve smlouvě.“

“Jistě, kdybys mu to řekl…,“ navrhl Blaise, ale Harry horlivě zakroutil hlavou: „Nesmí to vědět,“ prosil. „Pokud by to věděl, nenáviděl by mě, věděl by, že jsem zrůda. Prosím, neříkejte mu to, slibte mi, že mu to neřeknete!“

“Harry…,“ Draco nesouhlasil.

“Ne, Draco, prosím, neříkej mu to,“ Harry se z půlky otočil a málem spadl na podlahu. „Prosím, slib mi to.“

“Dobře,“ povzdechl si blonďák. „Ale musíš vědět, že si myslím, že to je špatné rozhodnutí a vyhrazuji si právo, ti to říct ‘Říkal jsem ti to‘ jednou to bouchne do tvé tváře.“

“Ty taky, Blaisei,“ naléhal Harry. „Slib mi to.“

“Fajn,“ Blaise si také povzdechl a začal pečlivě stírat stopy od slz z Harryho tváře, který opět vklouznul do své vlastní židle.

“Proč tady byla kouzla pro soukromí kolem vašeho stolu?“ požadoval Tom podezíravě, když se krátce nato dostal ke skupince.

“Havraspárští,“ lhal Draco hladce bez mrknutí oka. „Pokusili se nás špehovat. Nechtěli jsme, aby něco zjistili o Harrym.“

“Tak dobře,“ Voldemort se tvářil trochu pochybovačně, ale nechal to plavat, místo toho se otočil na Harryho. „Mohli bychom jít, Harry?“

Harry trhaně vstal, jeho pravá ruka byla sevřena uvnitř kapsy vlastního hábitu a jeho pohybům chyběla plynulost a ladnost, které obvykle ovládal. Tom se opravdu bál, spíš ale byl polekaný Harryho nezájmem, který šel chodbami vedle něj, ale držel větší odstup mezi nimi, než obyčejně.

“Podívej, Harry,“ řekl, jakmile byli v jejich pokojích, jejich ložnici, Harry vystoupal schody tak, jako by byly jedinou věcí, která by ho mohla zachránit, takto jednoduchý pohyb zachovával jeho příčetnost. „Pokud jsem něco udělal špatně…“

“Ach, ty ne,“ byl to třes v Harryho hlase? „Myslím, že jsem prostě nervózní, však víš…“

Takže jeho lektvar fungoval. Byl si docela jistý, že by Harry nikdy nemohl přiznat své pocity tak snadno. Pomalu se pohnul dopředu a Harry se otočil čelem k němu. Jeho oči vypadaly nějak větší, více dětsky, dokonce více nevinně. Tom lehce pohladil jeho líci a Harry se k ní tiskl, skoro dost, aby ho povzbudil (ne, že by potřeboval nějaké povzbuzení, samozřejmě) a začal pomalu rozepínat Harryho košili. Objevilo se další chvění, i když tentokrát znatelnější. No, bylo docela chladno a švihnutím jeho hůlky se objevil veselý oheň, který tančil v krbu, než pokračoval. Chvění se stávalo nápadnějším s každým knoflíkem, který rozepnul, až se Harry třásl jako listí v mírném podzimním vánku, jeho zuby byly zaryté v jeho spodním rtu tak, až se rýsovala krev, ale Tom to nemohl vidět, protože se Harry upřeně díval na koberec pod jeho nohama.

“Brzy bude tepleji,“ zašeptal Tom a políbil měkký kousek kůže za Harryho pravým uchem. „Chvíli potrvá, než se teplo rozšíří.“

Vysvlékal Harryho hábit a košili na podlahu, ale něco se zachytilo někde blízko Harryho rukou a chvíli trvalo uvolnit látku, která se pak usadila na podlahu. Jemně položil své paže kolem štíhlého těla a spustil Harryho na postel, zakrytou hedvábím.

Harry vypustil hluboký výdech, který zněl téměř jako vzlyk, ale neudělal žádnou další reakci, jen strnule ležel v obrovské posteli s nebesy. Červenooký muž pozoroval, zatímco se sám vysvlékal, jak se Harryho hruď usilovně zvedá, aby dopravila stejné množství vzduchu do jeho plic.

Vypadal nervózně, zranitelněji, než kdy předtím, ale přesto velmi svůdně. A Harry by ho tentokrát zastavil, kdyby ho neúmyslně zraňoval, ujišťoval se, když stáhl své kalhoty a trenýrky ze svých dlouhých nohou a vlezl na postel vedle Harryho. Malý chlapec zakňoural, když odepnul jeho pásek a zbavil ho posledního oblečení, které oddělovalo jeho kůži, ale on neprotestoval, jenom se začal opět třást.

“Jestli chceš, abych kdykoli přestal, řekni mi to a já přestanu, maličký,“ slíbil svému křehkému manželovi, než ho tentokrát políbil na rty.

Trochu ho překvapilo, že se neobjevily žádné paže, aby se v této chvíli ovinuly kolem jeho krku, a že nedostal žádnou odpověď na jeho péči, ale pak Harry potlačeně zavrněl a nemohl si pomoci, ale usmíval se předtím, než začal líbat, štípat a lízat bledé hrdlo a malou hruď a jeho ploché břicho. Jeho ruka byla zapletená do havraních kadeří, zatímco Harry stále ležel na zádech, s rukama sevřenýma v černých pokrývkách a se zavřenýma očima a jen málo přiškrcených zvuků uniklo občas jeho ústy.

Tom se vítězně usmál, Harry by teď mohl být nejistý, že musel čelit jeho obavám a pocitům, ale dlouhodobě to bylo mnohem lepší pro Harryho a dítě.

Jeho malá snová realita přišla drtivě do jeho hlavy s hnusným hlasitým bouchnutím v okamžiku, kdy chtěl líbat, štípat a olizovat Harryho stehno, které přišlo nebezpečně blízko Harryho řitního otvoru.

Harry se prudce otřásl předtím, než vykopnul a zasáhnul Tomovu bradu a pak se drápal pryč, přičemž hlasitě vzlykal: „Ne, já to nechci, jdi pryč, bolí to, ne, přestaň, ne, prosím, ne,…“

“Harry, co je špatně…?“ zeptal se ustaraně, stále si držel svou bradu, ale natáhnul druhou ruku, aby pohladil Harryho.

“Ne, prosím, budu hodný, omlouvám se,“ šeptal Harry a stočil se ještě víc do sebe. „Ne, bolí to, prosím, znovu už ne,…“

“Ššš, neublížím ti, to je v pořádku,“ opět se snažil, ale tentokrát se Harry škrábal pryč z postele a přelezl ke dveřím: „Ne, to není pravda, jdi pryč. Nenávidím tě, nech mě být…,“ tápal po dveřní klice, konečně ji otočil a otevřel a spadnul dolů ze schodů.

“Harry, jsi zraněný?“ křičel Tom poplašeně, ale poté, co se nakonec dostal na nohy a urychleně ke dveřím, díval se dolů pod schody, Harry nebyl nikde vidět a hledání v koupelně, obývacím pokoji a kuchyňce přineslo to, že Harry tady není.

---

Severus, co se jeho týče, měl doposud vzdáleně příjemný večer, seděl ve svých osobních komnatách, ve svém oblíbeném křesle blízko krbu, s dost poutavou knihou, která byla o použití mudlovského léku ve vaření lektvaru a přitom choval sklenku se znamenitou skotskou whisky, kterou vyhrál díky sázce s McGonagallovou o to, čí kolej vyhraje kolejní pohár v předcházejícím školním roce. Již měl skončené opravy zmatených esejí domácích úkolů a žádný učitel, včetně jeho, nepovažoval za nutné, aby ho zatěžovali přítomností nějakého potrestaného studenta, který by plnil nějaký úkol. Harryho dávka lektvarů byla dokončena, Vlkodlačí lektvar a dva další jeho pokusy se tiše slabě vařily v jeho laboratoři a Brumbálova přeměna zanikla, což znamenalo, že ho McGonagallová přestala obtěžovat kvůli dělání něčeho, aby se pomohlo tomu starému bláznu.

Nicméně, jeho poklidný večer byl narušen (poněkud hrubě, pokud to chcete vědět) zběsilým klepáním na jeho osobní dveře, což znamená, že počet potencionálních hostů se snížil na počet z více méně přátel, kterým by byl nakloněn nebo zavázán nabídnout nějaký druh pomoci, pokud by osoba na druhé straně dveří chtěla něco takového, což znamenalo, že nepřipadalo v úvahu, aby to jen ignoroval nebo snad provedl na sebe ohlušující kouzlo. Přesto, to nemuselo nutně znamenat, že by pospíchal otevřít dveře.

V tichém vzdoru si pečlivě označil stránku knihy, také nějakou dobu trvalo, si vzpomenout, že to je stránka číslo 487, právě na začátku druhého odstavce, pak opatrně umístil sklenku skotské whisky na stůl, ale ne před malým usrknutím hnědé tekutiny, kterou nechal uklidněně stékat do hrdla, a pak po přílišném protažení, nakonec šel otevřít dveře.

“Co je špatně s tímto lektvarem?“ požadoval Temný pán a protlačil se kolem Severuse a lahvičku vtisknul do rukou Mistra lektvarů. „Řekni mi, co jsem udělal špatně!“

Severus si jemně čichnul k téměř prázdné lahvičce a trochu s ní houpal, aby otestoval konzistenci: „Lektvar, který ovlivní něčí mysl?“ zeptal se nevěřícně, ještě jednou si přičichnul pro správné posouzení. „Komu jste ho dal?“

“Je to lektvar, který měl přimět Harryho, aby se vzdal svých štítů,“ Voldemort neklidně chodil pokojem. „Co je s tím špatně?“

“No, je to špatné, protože jsem si jistý tím, že Harry k tomu nedal svůj souhlas, je to špatné, protože by Harry neměl brát žádné lektvary, kromě těch, co pro něj dělám, je to špatné, protože Harry má právo na soukromí, je to špatné…,“ Severus byl napůl jízlivý a napůl obviňující.

“Co je špatně s tím lektvarem?“ zdůraznil Tom a zlobně se díval na Severuse. „Nepřišel jsem sem proto, že jsem chtěl, abys jednal podle svého nutkání jako zastánce morálních norem a já si ověřil ten pitomý lektvar, aby nemohl mít vliv na těhotenství.“

“Recept,“ řekl Severus chladně a vztáhnul svou ruku. „A jaká byla Harryho reakce?“

Voldemort předal knihu, než klesnul na pohovku a schoval svou hlavu do rukou: „Myslel jsem, že je vše v pořádku, ale pak on… Myslím, že zpanikařil, drápal se ode mě pryč a řekl mi, když se otočil zpátky, že to bolí, že… že mě nenávidí.“

“Udělal jste ten lektvar přesně takto?“ Severus klidně objasnil, ačkoli mu krev tuhla při tomto popisu; Voldemort rychle přikývl. „Co jste dělali, když Harry takhle zpanikařil?“

“Chtěli jsme se milovat,“ řekl Voldemort, aniž by vzhlédnul, ale bez zaváhání.

“Zdá se, že jste byl jediný, kdo se chtěl milovat,“ řekl Severus krutě. „Lektvar fungoval, takže to mělo předpokládaný účinek.“

“Ale pak, proč se tak bál, proč přede mnou utekl?“ zeptal se Tom, snažil se tomu porozumět a ignoroval bolestivé píchnutí ze Severusových slov.

“Protože,“ Severus se zastavil, aby si setřídil svou myšlenku, protože jste ho chtěl znásilnit, protože si myslel, že jste jeho strýc, proto. „On je empat, má své štíty nahoře z dobrého důvodu. Turner nám řekl, že by se mohl zbláznit, bez svých štítů. No, gratuluji, svaté Mungo bude poctěno, když se jim konečně do jejich rukou dostane chlapec-který-přežil!“

“Ale Turner také řekl, že není dobré, jestli drží všechno potlačené, Severusi,“ řekl Tom skoro zoufale. „Snažil jsem se mu pomoci. Nechtěl jsem mu už ublížit…“

“Co tím myslíte?“ zeptal se Severus podezřívavě.

“Ubližuji mu, když se milujeme,“ přiznal Tom. „Nemám to v úmyslu, ale potrhám ho. Připravuji ho tak moc, jak můžu s tou tvou věcí, ale nepomáhá to. Myslel jsem, že pokud použiji tento lektvar, že by mi řekl, když ho zraňuji. Nevěděl jsem, že mě tak moc nenávidí.“

“Turner řekl, že není pro Harryho dobré, aby držel své pocity uvnitř,“ říkal Severus více přátelsky, „ale ten lektvar nejen, že donutil tyto štíty klesnout, ale všechny štíty, které Harry má a z této reakce věřím, že měl hodně štítů. A věřím, že je potřebuje, Můj pane. Zatraceně, máte vůbec nějakou představu, čím Harry musel projít? Dejte dvě a dvě dohromady, to není tak těžké!

“O čem to mluvíš,“ zeptal se Tom podezíravě. „Ty něco víš?“

“No, samozřejmě,“ ušklíbal se tmavooký kouzelník, „ale když si ani nedokážete spočítat, že to je špatný nápad, takto zradit Harryho, nevěřím, že máte nějaké právo to vědět. Možná byste měl konečně otevřít své oči, abyste viděl, co je přímo před nimi.“

“Musíme ho nejprve najít,“ uvedl Tom, ale neznělo to tak přesvědčivě, jak by se mu líbilo. „Nelíbí se mi myšlenka na něj, jak běhá nahý hradem.“

“Nemyslím, že by právě teď ocenil vaši přítomnost,“ odmítl Mistr lektvarů. „Lektvaru bude trvat osmnáct hodin, než zcela vyprchá z jeho systému. Pokud budeme mít štěstí, šel k jednomu z jeho přátel, ale řekl bych, že šance jsou slabé. Jestli se neukáže na snídani, můžeme začít s hledáním. Kdy jste mu podal ten lektvar?“

“Dnes ráno u snídaně jsem ho dal do jeho kávy,“ Tom pomalu vstal, jako kdyby ho váha tlačila dolů. „Uvidím tě zítra, Severusi, děkuji za tvou pomoc a pokud bys viděl Harryho… postarej se o něj.“

“Ano, postarám, Můj pane,“ Severus sklonil hlavu, když držel otevřené dveře. „A, Můj pane, vážně si nemyslím, že vás Harry nenávidí… alespoň, dokud jste nevytáhnul tento kousek.“

“Dobrou noc, Severusi,“ rychle vyšel a stíny zatemnily jeho tvář v záležitosti okamžiku.

“Dokonce si nemyslím, že vás nenávidí i teď,“ šeptal Severus ke vzdalující se postavě, přesto příliš slabě, jako kdyby byla šance, že by jeho slova mohl slyšet. „Na to vás moc miluje.“

 

« 38. kapitola « » 40. kapitola »


10.07.2009 05:14:54
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one