Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Mordvold, Exa, Saskya, Arwenka, Bella, Airiny, Mausss

Alcea

4. MALFOY MANOR

„Wobbly, prosím, je tu nuda. Chci něco dělat, cokoli. Celý minulý týden jsem proležel v tomto pokoji. Už ho nemůžu ani vidět,“ kňoural Harry s úpěnlivým pohledem.

„Jen minulé tři dny, pane Pottere,“ opravila ho domácí skřítka, zatímco pokládala podnos s jídlem. „A pan Malfoy přikázal, že pan Harry nesmí opustit pokoj, dokud se plně nezotaví.

„Ale...,“ začal se znovu přít, ale přerušilo ho zaklepání na dveře.

„Smím dál?“ zeptal se Lucius Malfoy, a vstoupil poté, co domácí skřítka otevřela dveře. „Jak se cítíte?“

„Cítil bych se...,“ začal Harry, ale pak si uvědomil, že pan Malfoy byl k němu poměrně hodný, zachránil ho před strýcem a pravděpodobně by nepřijal vlídně takové dětinské chování. „Omlouvám se. Cítím se líp, možná mám trochu závrať, ale není to něco, co bych nezvládl. A není to něco, co by vyžadovalo ještě jeden z těch strašných lektvarů.“

Luciusovy rty se v koutcích trochu pozvedly: „To jsem slyšel mnohokrát. Tak tedy, chtěl byste se projít panstvím a třeba si udělat krátký výlet do parku?“

Harry přikývl a pomalu se zvedl z obrovské postele s nebesy. Malfoyovi dovolil, aby mu pomohl do černého kabátu se zelenými lemy a použít zahřívací kouzlo, a pak vklouzl do svých starých tenisek.

Malfoy Manor je obrovský, většina stropů je tak vysokých, že ani nepoznáte jak moc. Ani jeden pokoj není menší než kuchyň a obývací pokoj u Dursleyových dohromady. Jsou tu řady pokojů, které slouží pouze jedinému účelu, jako k relaxaci, čtení, studování, spaní, jedení, meditaci, odreagování, léčení, koupání, vyjednávání, práci nebo k tanci. Což je podle Harryho názoru dost nepraktické, poněvadž se jednotlivé pokoje od sebe skoro vůbec neliší. Představoval si, že v Malfoy Manor budou tmavé barvy, nebo že bude všemožně vyzdoben, ale není tomu tak. Mnoho pokojů je průchozích do zahrady, nebo spíš do parku, jak jí říká Smrtijed, a vypadaly draze, neosobně a chladně. Harry se mračil, připadalo mu to tady moc prázdné, jako by obyvatelé byli dlouho pryč, a jen kouzla udržovala panství, aby se nerozpadlo.

Harry svraštil obočí: „Kde bydlíte, pane Malfoyi?“ zeptal se tiše, když prošli do obývacího pokoje osvětleného starodávným lustrem.

Lucius maskoval své zmatení: „No přece tady, samozřejmě. Toto je můj domov!“

„Podle mě to nevypadá jako domov,“ vysvětlil Harry váhavě, a učinil neurčité gesto.

„Co vy můžete vědět o domově, pane Pottere?“ řekl Malfoy obranně, ale okamžitě toho litoval, když chlapec sebou trhnul, a proto tichým hlasem dodal: „Máte pravdu, omlouvám se za své způsoby, možná by bylo lepší, kdybychom tento výlet odložili na jiný den...“

„…Ne, neměl jsem to říkat,“ omluvil se Smrtijed upřímně, nehledě na rodinné pravidlo Malfoyů, které jasně stanovuje, že se Malfoyové nikdy neomlouvají. „Bylo to nevhodné.“

„To je v pořádku,“ přijal Harry a pousmál se. „I přesto bych rád opravdu viděl zahradu!“

Malfoy opětoval jeho úsměv, a vedl ho vstupní halou do zahrady, nebo tedy parku, protože si tento titul skutečně zaslouží, a pak k bílé lavičce u potůčku, který vesele klokotal přes kameny a balvany, a pak dolů vodopádem.

„Myslím, že toto je podle vašeho vkusu, že ano?“ Malfoy starší se usmál, zatímco si sedl na lavičku a sledoval fascinovaně a pobaveně, jak čerstvý vzduch uvolnil Harryho napjatou tvář do téměř šťastného úsměvu.

„Je to tu pokojné,“ odpověděl Harry, povzdychl si a posadil se vedle něj. „A je to živé... Vím, že byste se mě rád zeptal na pár otázek, tak začněte!“

Smrtijed se krátce divil, jak to ví, ale pak jeho zvědavost zvítězila: „Smím se zeptat, od kdy vás váš strýc takhle týral? A proč?“

„Myslím, že už jste se ptal, že?“ Obával se těchto otázek, ale nedal to najevo. „Byli takový, co si pamatuju, myslím, že se to letos zhoršilo, protože moji příbuzní nebrali moc libě, když je ohrožovalo několik členů Řádu na stanici King‘s Cross. Pokud jde o to, proč: oni nenávidí magii jako takovou, a když jsem se měl stát kouzelníkem, svou nenávist přenášeli na mě. Myslím, že jsou trochu jako vy – jen naopak!“

Kdyby Malfoy mohl civět s otevřenou pusou, díval by se na něj v hlubokém zmatku s ústy dokořán. Jenže Malfoyové nemůžou takto civět, poněvadž to zkrátka nemají ve svých genech, proto se spokojil s pohledem na Harryho v hlubokém zmatku s ústy usazenými do pevné linky. Jak se ho opovažuje urážet? V jeho vlastním domě. Vážně ho přirovnal k tomu násilnému a odpornému mudlovi (nezmínilo se, že by měl být také neuvěřitelně ohavný, a snad nikdo není takový blázen, aby tvrdil, že jsou Malfoyové aspoň trochu oškliví)?

„Takhle jsem to nemyslel,“ přerušil chlapec jeho myšlenky. „Ale vy nenávidíte mudly, že jo? Pohrdáte jimi. To je to, co dělají moji příbuzní, jenže se mě taky bojí, a tak se mě snažili držet zkrátka, dokud mohli. Když si uvědomili, že prohráli ztracenou bitvu, snažili se, abych se bál já jich, abych se nikdy neodvážil na ně použít kouzla...“

Lucius byl znova překvapen, ale byl přinejmenším schopný artikulovat odpověď: „Já bych dítěti nikdy neublížil!“

„Já vím, pane Malfoyi,“ zazněla tichá odpověď.

„Uspěli?“ zeptal se Malfoy tiše. „Bojíte se jich?“

Trochu se zazubil a Malfoy si nebyl jistý, jestli si z něj dělá legraci nebo se snaží odlehčit náladu: „Ne, když jsem vzhůru.“

Harryho úsměv povadl, když Malfoy neodpověděl a místo toho po něm střelil ustaraný a tázavý pohled: „Řekl jste někomu o tom, co vám dělali? Určitě Brumbálovi...“

„Snažil jsem se mu to říct!“ jeho hlas byl náhle zuřivý. „Před dvěma lety jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem mu vysvětloval, že mě nechávají o hladu a zamykají mě do přístěnku pod schody... A hádejte, co řekl? Že bych neměl být tak zhýčkaný jen proto, že jsem chlapec-který-přežil, že mi to nedává právo, aby se se mnou speciálně zacházelo i v mudlovském světě, a že bych ho měl přestat obtěžovat takovými nesmysly a vymýšlet lži o mé tvrdě pracující rodině, která byla tak laskavá, že se mě ujala... Řekl mi, že Dursleyovi mají jeho veškerou podporu v tom, co dělají, a jestli mě někdy uslyší, jak někomu vykládám, že mě týrají, postará se o to, aby byl Sirius zatčen, protože je to nepochybně jeho špatný vliv na mě, který mě dělá takovým pozornost vyhledávajícím a sebestředným člověkem. Takže ne, nikomu jsem to neřekl a radím vám, mlčte o tom, nebo toho budete vážně hořce litovat, pane Malfoyi!“

„Neřeknu ani slovo, dokud nedostanu vaše svolení,“ slíbil muž. „A omlouvám se, že jsem vás trápil a domnívám se, že jsem už porozuměl. Nechápal jsem to a nejsem si jistý, jestli někdy budu, ale chci se o to pokusit, a pokud někdy budete potřebovat někoho z těch mudlů vystrašit k smrti, rád pomůžu!“

Ještě trochu pobledle vyhlížející chlapec řekl: „Děkuji, pane Malfoyi.“

„Říkej mi Luciusi,“ nabídl Smrtijed. „Asi bychom měli jít zpět do domu. Večeře by měla být brzy hotová.“

Zpátky šli mlčky. Harry si vychutnával klidnou atmosféru v parku. Poměrně úzké cesty osvětlovala malá zelená světla, která se odrážela na vodě a všude se z okolních křovin a stromů ozývaly slabé zvuky, Harry měl dojem, že je Malfoy – Lucius – ani neslyší. Ale jemu to dokázalo, že život v Malfoy Manor opravdu je, a to ho uklidnilo víc, než jakákoli uklidňující slova. Ve skutečnosti necítil úlevu. Jak by mohl, když bude ženatý ani ne za měsíc? Byl však vděčný, že se někdo stará dost na to, aby se zeptal na tyto otázky, že se někdo snaží porozumět a nepředvádí lítost, jako paní Weasleyová nebo i Ron s Hermionou. Harry sice cítil jeho lítost, ale také cítil, že se to snažil skrývat a chovat se před ním normálně, což se mu úspěšně dařilo díky jeho zmijozelským vlastnostem. Sirius by mu řekl, aby nevěřil žádnému Zmijozelovi a ze všech nejmíň Malfoyovi – slabě se usmál při představě svého kmotra. Ale nelhal, když řekl hlavě rodiny Malfoyů, že ví, že by nedokázal ublížit dítěti. Ne úmyslně. On miluje svého syna a svou ženu, a jeho chladný zevnějšek pouze zajišťoval jeho společenské postavení. Proto mu věří, že neprozradí jeho tajemství.

„Proč podle tebe nevypadá Malfoy Manor jako domov?“ přerušil ticho Lucius, jehož hlas se rozléhal tmavou vstupní halou před nimi.

„No, není moc... útulný,“ snažil se Harry vysvětlovat. „Spíš je jako muzeum nebo velké nákupní centrum po zavírací době. Je krásný, ale nedýchá... životem. Například Bradavice: když se procházíš uprostřed noci, i v době prázdnin, cítíš se obklopený magií a životem a tvé srdce ti tlukotem říká, že nejsi sám a skoro čekáš, že za dalším rohem někoho uvidíš, a ať je to dobře nebo špatně, nutí tě to podívat se, jestli to tak je nebo ne... Malfoy Manor má sterilní atmosféru, připadáš si, že jsi tu sám a ani netoužíš někoho hledat, protože jsi si skoro jistý, že nikoho nenajdeš a tak se chceš ušetřit zklamání... Vždy máš blízko ke zrychlenému dýchání, protože cítíš, že to je vzduch, no, jen vzduch a napadne tě, že to nestačí, aby to správně dýchalo životem... Ale to jen můj názor.

Lucius zahučel hm, ale jinak to nekomentoval, za což mu byl vděčný, a opět mlčky pokračovali v cestě do jídelny.

Jídlo bylo rozmanité a většinou i lahodné, i když Harry odmítl cokoli, co jen byť vzdáleně připomínalo krev, zvratky nebo křídu. Nebylo toho tolik, co spadalo do této kategorie, ale chlapec měl nějaké zásady, ne?

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl Harry, a střelil pohledem přes stůl k místu, kde seděl Lucius.

„Jistě, zdá se to spravedlivé, když jsem tě vyslýchal celé odpoledne,“ odpověděl Lucius, a Harryho překvapilo, když v jeho hlase zaslechl slabý smích.

„Proč?“ řekl krátké slovo, jež Luciuse docela rychle vyvedlo z jeho normální vyrovnanosti, ačkoli si byl jistý, že ví přesně, na co se mladý kouzelník dovolával, ale předstíral, jako kdyby to nevěděl: „Proč? Není mnoho proč, na které bych mohl odpovědět, že? Ale nech mě hádat: proč je můj dům tak ‚mrtvý‘, jak jsi to uvedl? Protože tomu tak bylo po celé generace Malfoyů a nikdy jsem opravdu nepřemýšlel o tom, jak působí, protože jsem byl na to od svého dětství zvyklý. Nikdy mi na tom ani nezáleželo. Proč jsem tě pozval do mého domu? Protože jsi vypadal ztraceně v tom lůžku na ošetřovně, a přestože to tak moc často nedávám najevo, mám skutečně srdce a pro jednou jsem mu naslouchal. Proč jsem se tě ptal na všechny ty otázky? Protože nemám rád, když jeden neví, co se děje a byl jsem zvědavý. Proč jsem souhlasil, že nikomu neoznámím ten ‚incident‘? Protože jsem neměl v plánu dělat tu chybu, abych si z tebe učinil svého nepřítele. Ale vím, že to není to, co chceš vědět, správně?“ – Harry úsečně přikývl – „Co má Temný pán v úmyslu s tou smlouvou a co tím získá? To je vskutku dobrá otázka, a já ti na to můžu dát jen odpověď, která je podle mě nejvíce pravděpodobná, protože nikdo, ani já, Temnému pánu nepronikne do jeho mysli. Válka nebyla příliš úspěšná na obou stranách, a přesto Brumbál zřejmě argumentoval tím, že Temná strana si užívá, když vidí smrt a zkázu, ale ani Smrtijedi nechtějí vidět své děti a přátele zraněné či zabité. Temný pán zas nemůže vyhrát válku s čím dál méně stoupenci, a ačkoli chce ovládnout Anglii a zbavit se svých protivníků, jsem si do jisté míry jistý, že touží víc než po životě – a části země bez lidí. Takže mu zbyla jediná možnost: nějakým způsobem učinit ze svých nepřátel přívržence a ze svých stoupenců ctihodné členy kouzelnické společnosti, tudíž by získal více... operačního prostoru.“

„Nemohl prostě nabídnout obyčejnou smlouvu, která by nevyžadovala, že se s ním musím oženit, že?“ povzdechl si Harry a líně postrkoval trochou rýže na svém talíři z levé strany na pravou a zpět a míchal ji s kari omáčkou a ananasem.

„Ne,“ odpověděl Smrtijedem hlasem někde mezi pobavením a soucitem. „Kdyby to tak udělal, zhoršil by situaci. Chápu to tak, že nikdo ochotně neuvěří Smrtijedovi, i když je zřejmě na stejné straně, a ani za veškeré zlato od Gringottů by nikdo nepohlížel na bývalého Temného pána jako na dobrého člověka. A teď tě Temný pán potřebuje, aby toho dosáhnul, protože kouzelnický svět určitě nemůže nedůvěřovat svému Zachránci, a proto také nemůže nedůvěřovat manželovi Zachránce. Pokud bys mu dokázal důvěřovat, ostatní dospějí k logickému závěru, že je důvěryhodný, a poznají tak, že Smrtijedi nemůžou být horší než Temný pán, a tím pádem budeme také víc než důvěryhodní a přivítají nás s otevřenou náručí...“

„Váš malý plán má pouze jednu větší trhlinu: kouzelnický svět mě nevidí jako svého malého hrdinu a idola. Kdepak, nadšeně mě popisují jako pozornost vyžadující, psychicky labilní dítě se záchranářským komplexem, které už dávno zcvoklo a teď je s největší pravděpodobností a) potrhlé, b) nebezpečné, c) kombinace a) i b). Takže se obávám, že se vaše fantazie neuskuteční,“ odsekl Harry.

„Dobře, to je přinejmenším z části pravda, takže máme další cíl: pokud nemůžeš zlepšit svou situaci, je vždy účelné oslabit pozici svých nepřátel,“ vysvětlil Lucius a jeho rty ozdobil slabý úsměv.

„Brumbála,“ usoudil Harry. „Ztrácí mě, svou malou zbraň, a veřejnost ho bude nenávidět za to, že se vzdal chlapce-který-přežil a zaprodal mě Temné straně.“

Malfoy starší souhlasně přikývl a luskl prsty na domácí skřítky, aby odnesli nádobí: „Ano, to je hlavní myšlenka. Teď ti doporučuji, abys zamířil zpátky do postele, protože nejsi plně zotavený. Severus chce zítra přijít a s největší pravděpodobností budeš potřebovat všechnu svou energii k tomu, aby ses buď před ním skryl nebo vyhrál přestřelku v křiku a urážkách, protože ani jeden nevypadáte na to, že se máte nějak moc rádi.“

„Snape přijde?“ zeptal se nedůvěřivě křehce vyhlížející chlapec, a po krátkém kývnutí, k velkému mužovu překvapení, pokračoval: „Nemáte náhodou myslánku, kterou bych si mohl půjčit?“

Smrtijed vypadal, že zvažuje, zda by měl být rozhořčený z toho, že se dalo předpokládat, že Malfoyové nevlastní myslánku nebo užaslý nad náhlým směrem, kam se ubíral jejich rozhovor. Mezitím co to stále zvažoval, opět přikývl (v každém případě, kde je ta pitomá Malfoyovská výmluvnost, když ji potřebujete?) a ještě jednou zavolal domácího skřítka, aby přinesl požadovanou věc: „Tady ji máš!“ no, to byla úplná věta, i když krátká, výborně, Luciusi, příště se pokusíme o něco s více než třemi slovy, dobře, když si sám sobě pogratuloval, předal mu malou tmavou misku se zvláštními znaky a runami po stranách. „Smím se zeptat, nač ji potřebuješ?“ dobrý, ta věta má skutečně nějaký smysl.

„Na uložení některých vzpomínek, samozřejmě,“ věnoval mu drzý úšklebek. „Dobrou noc, Luciusi.“ A s tím odešel do svého pokoje, jenž nalezl po jediném mylném minutí správné chodby (zeptal se jednoho z portrétů).

 

« 3. kapitola « » 5. kapitola »

 


06.05.2009 20:29:55
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (76 | 13%)
Raz za dva týždne (30 | 5%)
Raz za mesiac (30 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one