Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Alexia, Arhoo-chan, Arwenka, Auša, Biggi, drahokam, Exa, koky, Lana, Pegy, Sanasami, sigam, Teressa

Alcea

42. VAŘENÍ

Bylo již po půl desáté, když se Tom druhý den ráno probudil a vzhledem k tomu, že byl obvykle ranní ptáče a rád získával náskok na všech ostatních časně vstávajících nebo se alespoň vzbudil přesně v době, kdy si dopředu nařídil čas, tak to bylo poněkud nezvyklé. Ale na druhou stranu si nenařídil čas včera v noci či spíše brzy ráno a opravdu mu to bylo jedno, když našel klidně spícího Harryho v jeho náručí. Láskyplně se usmál dolů na nezkrotnou kštici havraních kadeří a vtiskl polibek na jeho čelo, jemně se pochechtával, když Harry zamumlal cosi nesrozumitelného a zabořil svůj obličej do Lamiho bílé kožešiny.

Tom se opatrně rozmotal z pokrývky a šel do koupelny, se osprchovat poté, co znovu přikryl Harryho. Zrovna skončil, když se vytrvalé klepání dostalo k jeho uším, a s vlasy ještě celými mokrými šel, aby pustil dovnitř jeho hosty.

“Kde je Harry?“ Draco a Blaise se prodrali kolem něho ještě dřív, než mohl úplně otevřít dveře.

“Pořád spí, pane Malfoyi,“ informoval je chladně a nechal Severuse a Luciuse vstoupit, než opět zavřel dveře. „A bylo by lepší, kdybych vám připomenul některé způsoby nebo bych se mohl rozhodnout, že vás ho vůbec nenechám navštívit.“

“Budu si k sakru dělat cokoli, co se mi zlíbí a dokud mi Harry neřekne, že vám odpustil, a že je opět naprosto v pořádku, tak vás chci nenávidět,“ Draco se na něj mračil. „No tak, Blaisei, pojďme navštívit Harryho.“

Tmavý chlapec přikývl a oba stoupali schodištěm tam, kde Harry stále spí.

“Omlouvám se za synovo chování, Tome,“ Lucius lehce sklonil hlavu. „Pochybuji, že kterýkoli z nás moc spal během včerejší noci.“

Tom jeho omluvu odmávl: „Alespoň má tvůj syn charakter, Luciusi. Dá si někdo kávu?“

Oba kouzelníci přikývli a sedli si na pohovku, zatímco Tom objednal nějakou kávu od jednoho z dychtivých domácích skřítků, který také přinesl nějaký čaj a koláčky.

“Vypadá v pohodě, nemyslíš?“ řekl Blaise, který přikyvoval nad Harryho hlavou, ze kterého byla pod přikrývkou viditelná jen část.

Draco zahučel hm a dřepl si vedle k posteli, odhrnul několik pramenů z jeho obličeje, zatímco Blaise lezl na postel za malým chlapcem: „Neměli bychom ho probudit?“

“Myslím, že bychom ho měli nechat spát – vypadá unaveně,“ pozoroval Blaise.

“Tak proč nesklapnete?“ reptal Harry. „A přestaň mi dýchat na krk!“

“Harry, jsi v pořádku, je to tak?“ zeptal se Blaise a objal ho zezadu. „Vážně jsme se o tebe báli.“

Harryho oči se s chvěním otevřely a začal plakat, přičemž se na ně prosebně díval: „Je mi to líto. Prosím, odpusť mi, nechtěl jsem vám dělat starosti, ale tak moc to bolí… prosím…“

“Utiš se, malý hrdino, neplač,“ Draco choval zlomeného chlapce na své hrudi a začal ho jemně kolébat. „Blaise to takto nemyslel, už neplakej. Jsme tak rádi, že jsi opět zpátky. Tak moc jsi nám chyběl, že, Blaisei?“

“Všem jsi chyběl,“ ujišťoval ho starší chlapec. „Severus dokonce začal od nás brát lektvary. Nezlobíme se, Harry, jen jsme tak šťastní, že tě máme zpátky.“

“Také jsem šťastný,“ přiznal Harry. „Nikdy nechci, aby to znovu bylo takto.“

“Ujistíme se o tom, Harry,“ slíbil Draco a zatlačil ho zpět do postele. „Takže jsi odpustil nebo neodpustil svému manželovi?“

“Odpustil,“ Harry zčervenal. „Vysvětlil mi to a...“

“Nemůžeš mu vždycky odpustit,“ komentoval Blaise. „Pokud by ses mě zeptal, on zašel příliš daleko.“

“A co bych měl pak dělat?“ zeptal se zpět Harry. „Jsme ženatí a neexistuje pro mě žádný způsob, jak z toho ven, i kdybych to chtěl. Nemám sílu ho nenávidět po zbytek svého života, Blaisei.“

“Jen říkám, že bys ho neměl nechat vyváznout tak snadno,“ opáčil Blaise. „Nebo ti opět brzy udělá něco takového.“

“To je důvod, proč vás mám,“ mumlal Harry. „Ochráníte mě, že ano?“

“Samozřejmě, Harry,“ ujistili ho okamžitě a zahalili ho do dalšího skupinového objetí. „Ani Temný pán se nemůže přes nás dostat.“

“Řekl něco jiného,“ po chvilce Harry zamumlal a oba Zmijozelové na něj očekávaně vzhlíželi. „Řekl, že mě miluje.“

“Věděl jsem to“, Draco udeřil pěstí do vzduchu a provedl malý (a velmi důstojný) vítězný tanec, než se podíval zpátky dolů, kde našel Harryho plakat. „Nezdáš se být kvůli tomu šťastný.“

Harry žalostně popotahoval: „Nechci, aby mě miloval. Nechci, aby mi říkal, že ano. Proč mi tohle dělá? On je prostě jako můj strýc…“

“Ššš, Harry,“ oba chlapci byli šokování, když si uvědomili jak tím moc škody způsobil ten Mudla, který mu tohle udělal, a skutečně nevěděli, co říct na jeho prohlášení.

“Harry,“ Draco jemně přidržel jeho obličej, aby vzhlédnul. „On není jako tvůj strýc. Vážně tě miluje a ne jen kvůli tvému tělu. Je občas mizera, ale stará se o tebe a neřekl to, aby ti ublížil. Proč jsi kvůli tomu tak naštvaný?“

“Protože… protože mu nevěřím. Jak by mohlo být možné, aby mě miloval? Jsem jen vychrtlá, ošklivá zrůda s přespřílišným štěstím, jestli to chcete takto nazvat,“ Harry vzlykal. „On mě nemiluje, prostě jen chce, abych pro něj roztáhnul nohy…“

“Ne, Harry, poslouchej nás,“ Blaise vzal jednu z jeho třesoucích se rukou do své. „Také jsi nám nevěřil, když jsme ti to řekli, ale my jsme nelhali a ani by nelhal Temný pán. Existuje hodně důvodů, proč tě všichni milují, a nemyslíme si, že jsi ošklivý nebo zrůda. Jsi Harry. Náš Harry. A i když to není opravdu pozitivní, on nepotřebuje, abys pro něj roztáhnul své nohy tak jako tak, protože je to ve smlouvě.“

“Ale já nikdy od něj necítil něco jako lásku,“ argumentoval Harry. „A nerozhodli jste něco takového od jednoho okamžiku k druhému, že?“

“Necítil jsi z nás nic předtím, než jsme ti to řekli, Harry?“ zeptal se Draco zvědavě a Harry zakroutil hlavou a zčervenal. „Možná jsi něco cítil, ale nevěřil jsi tomu, že by to mohla být pravda a možná to je teď stejné s Temným pánem. Jenže, Harry, nemusím být empat, abych věděl, že tě má hodně rád, a že byl velmi smutný během posledního týdne. Pokud by chtěl pouze tvé tělo, nezáleželo by mu na tom, jak ses choval jinak. Ale on se stará. A věřím mu, když říká, že tě miluje.“

“Mám mu věřit?“ popotahoval Harry a díval se na ně se slzami zastřenýma smaragdovýma očima.

“Ne, můžeš ho nechat, aby dokázal všechno, co chceš,“ smál se Blaise. „Možná, že ho naučíš, že ne vše je považováno za samozřejmé.“

“Teď je vše dobrý?“ zeptal se Draco a Harry odpověděl smíchem. „Dobrá, pak ještě musím něco říct. Posloucháš mě? Dobře: já…,“ odmlčel se pro dramatický efekt, „jsem ti to říkal.“

Harry na něj zíral s rozšířenýma očima, než vybuchl smíchy a držel se Dracovi košile v marném pokusu, aby se stabilizoval. Blonďák se tvářil samolibě, nad tímto novým vývojem a Blaise jen na mladší chlapce valil oči.

“Pojďme dolů, můžeme?“ navrhl Blaise. „Nejsem si jistý, že bych dokázal zůstat jen ve vaší přítomnosti, aniž bych neztratil mozkové buňky...“

“On nás právě urazil?“ zeptal se Draco nedůvěřivě Harryho směrem. „Skoro naznačil, že neshledává naši společnost dost stimulující?“

“Znělo to téměř takto, Draco,“ povzdechl si Harry smutně. „Možná si myslí, že nejsme pro něj dost dobří…“

Draco si teatrálně přitiskl své ruce k hrudi, jako kdyby byl smrtelně zraněný: „Toto opravdu bolí a tohoto muže jsme považovali právě tak za bratra. Nejsem si jistý, že přežiji toto bodnutí do zad. Sire Harry, prosím, připravte se zapsat má poslední slova…,“ nechal svůj hlas slabě vytratit a Harry začal lomcovat s jeho celým ochablým tělem, zatímco lkal: „Sire Draco, vy také ne, neopouštějte mě…,“ ale Draco nedal žádné další znamení, že by byl živý (samozřejmě kromě dýchání a nenápadného uchopení blízkého polštáře).

“Ach, ne,“ po chvilce vykřikl Harry. „Sir Draco zesnul. Musím ho pomstít,“ tohle sděloval, přičemž stočil své oči na Blaise, který se nezúčastněně díval na portrét Harryho a Toma od francouzského malíře. „Do střehu, lstivý Sire Blaisei, pomstím mého podle zabitého bratra, ctihodného Sira Draca.“

“Upřímně, mohli byste se pro jednou chovat na svůj věk?“ zeptal se Blaise vlažně. „Oba jste tak dětinští.“

“A kolik vám je, Sire Blaisei,“ vyslovil Harry. „Zajímalo by mě, zda měl bych poslat pro svůj meč či zavolat do útulku pro staré lidi?“

Blaise se konečně otočil, tuto chvíli Harry netrpělivě očekával, a byl zasažený jedním z černých hedvábných polštářů přímo do obličeje a okamžitě následoval druhý polštář.

“Dost, vy šotku, zaplatíte za vaši nestoudnost,“ s tím také Blaise zaútočil se dvěma polštáři jako projektily a Harry se musel sklonit za postel, aby se vyhnul jejich zásahům a ty letěli daleko přes jeho hlavu a přistáli několik metrů od něj.

Oba tmavovlasí chlapci vrhali svými zbraněmi, ale, když Blaise pospíchal kolem postele, tak Draco, který se rozhodl být mrtvý, což bylo zcela nudné, ho praštil po hlavě posledními dvěma polštáři. Postel dodala jeho výšce, čímž to dělalo velmi dobrou pozici pro blonďáka, ale Blaisemu se podařilo vybojovat jeden z polštářů z jeho sevření právě, když se Harry znovu objevil se dvěma polštáři, se kterými odstartoval tento boj a začal jimi bouchat do jeho ramen, protože jeho hlava byla už obsazena Dracovým polštářem. Blaise se zjevně rozhodl, že Harry je snazší soupeř, otočil se a ovinul své paže kolem Harryho pasu, sám spadl zády na postel, Harry byl na něm, čímž ho používal jako lidský štít proti Dracovým ranám, který byl tak ve svém živlu, že ani nezamýšlel s tím přestat. Postačí říct, že se Harrymu nelíbilo být napadán svým bratrem ve zbroji a brzy poté nebyl už Draco a Harry proti Blaisemu, ale všichni proti všem.

“Nemyslíte si, že bychom měli jít nahoru a zjistit, co dělají, že to vyžaduje tolik hluku?“ culil se Lucius. „Nebo si myslíš, že je už příliš pozdě, aby se zachránil tvůj nábytek?“

“Měl bys vědět, že jsme nezničili žádný nábytek, tati!“ vyslovil nafoukaně, když sestupoval schody, za ním ho následovali ustaraně se tvářící Harry a peřím pokrytý Blaise (měl smůlu, že se na něj roztrhl jeden z polštářů). „Lorde Voldemorte,“ trochu se uklonil. „Harry mě ujistil, že vám skutečně odpustil, takže jsem se rozhodl, že vás už nenenávidím, i když nemůžu říct, že vás mám rád.“

“Tyto pocity jsou zcela vzájemné, pane Malfoyi,“ ušklíbal se Tom, než se otočil k Harrymu. „Jak se cítíš, Harry?“

“Jsem v pohodě,“ Harry proklouznul kolem blonďáka. „A omlouvám se, že jsem vám dělal tolik starostí. Prosím odpusťte mi. Prosím Severusi?“

“Čtyřicet bodů z Nebelvíru,“ culil se Mistr lektvarů na Harryho šokovaný výraz. „No, musel jsem to udělat pro dobro bodů za tvé chování v posledním týdnu, které ztratil Zmijozel. Pojď sem, ty spratku, nemůžeš si myslet, že se zlobím,“ otevřel svou náruč pro malého chlapce, který do ní vběhl a pevně ho objal. „Jestli to uděláš znovu, tak z tebe osobně udělám mou testovací osobu, dokud se nevrátíš do normálu. A vy se vrátíte do normálu, pane Pottere, nemyslete si, že budete s to, se odstranit tímto snadným způsobem a zemřel mi. Je to jasné?“

“Křišťálově,“ popotahoval Harry a Severus laskavě rozcuchal jeho vlasy: „A nenech nikoho, aby tě opět otrávil, Harry, vážně, jeden by si myslel, že by ses do nynějška něco naučil o kouzlech na detekci lektvaru…“

“Nemyslím, že by mě někdo otrávil, Severusi,“ Harry sklonil hlavu. „V budoucnu budu opatrnější. Slibuji. Nezlob se na mě.“

“Nezlobím, Harry,“ povzdechl si Severus. „Jen jsem ustaraný a trochu unavený.“

“A tvé vlasy jsou zase mastné,“ pozoroval Harry klidně. „Tobě se opravdu líbí takovým způsobem?“

“Umyji si vlasy, až budu zpátky ve svých pokojích, jestli tě to udělá šťastným,“ povolil Severus.

“Měl bys to udělat, pokud to dělá šťastným tebe,“ argumentoval Harry. „Mně je jedno, jestli jsou tvé vlasy mastné nebo ne, ale chci, aby ses líbil sobě. Byl by jsi tak hezký, kdybys o sebe lépe pečoval...“

“Nejsem Black, Harry,“ bručel Severus. „A nemám čas ani ambice, abych strávil tři hodiny před zrcadlem, jen pro upravení vlasů.“

“Ne, jsi Severus a jen proto, že je Sirius dost pyšný na svůj vzhled, neznamená, že nemůžeš být sám úhledný,“ odsekl ostře Harry. „To není nějaká soutěž o tom, kdo je lepší v dělání přesného opaku toho, co dělá druhý, protože, Severusi, ani jeden z vás by nemohl porazit druhého v tomto druhu hry. Takže si buď umyj své vlasy, nebo ne, ale nenutím tě jako Siriuse odpovědného za tvé rozhodnutí.“

“V poslední době je tvá přesvědčivost daleko příjemnější,“ komentoval Severus. „Ale myslím, že máš pravdu – malé zázraky se dějí – a umyji si vlasy kvůli tomu, že se budu cítit o mnoho lépe.“

“Neposmívej se mi,“ Harry lehce plácnul jeho paži. „Běž si umýt vlasy, Severusi!“ tlačil vysokého černooděného muže ke koupelně tak rychle, jak toho byl schopný.

Hubený profesor a v současné době se stále mastnými vlasy, reptavě podlehnul svému osudu a zmizel v koupelně.

“Nedostanu také své objetí?“ zeptal se Lucius povýšeně. „Nebylo to nic arogantního nebo něco takového, ale jsem Malfoy a šel jsem celou cestu sem jen proto, abych se podíval po jistém zelenookém člověku.“

Harry okamžitě hodil své paže kolem blonďákova krku a vklouzl bokem do jeho klína: „Děkuji, že jsi opět přišel,“ šeptal a blonďák se pochechtával. „Dlužím ti tolik. Omlouvám se.“

“Tohle objetí je všechno, co chci, děkuji,“ odpověděl Lucius jemně. „Cisa tě také pozdravuje a jestli bys měl někdy otázku na své těhotenství, byla by šťastná, že pomůže. Teď, přestaň plakat! Nikdo se na tebe nezlobí a není tvá vina, co se stalo. Můžeš mi věřit?“

“Věřím ti téměř všechno,“ vyhnul se Harry a políbil blonďákovu líci.

“Na, vezmi si trochu kávy,“ nabídl Lucius vlastní šálek. „Je to tak, jak to máš rád: hodně mléka a žádný cukr.“

“Ne,“ schoulil se s odmítnutím na jeho klíně. „Nemůžu, samotná myšlenka na to mi způsobuje nevolnost.“

“Chceš svůj lektvar, Harry?“ zeptal se Tom jemně a objal ho zezadu, ale Harry zakroutil hlavou: „Nemyslím, že bych teď mohl něco dostat do krku. Omlouvám se.“

“To je v pořádku, maličký,“ Harry dostal polibek na čelo. „Ale opravdu bys měl něco jíst, říkal jsi, že jsi vše vyzvracel včera v noci. Co mohu udělat, abys jedl, hm?“

Harry pokrčil rameny: „Nechci jíst, Tome. Potom všechno vyzvracím…“

“Nemusíš moc jíst, Harry,“ Tom nevědomě začal hladit jeho břicho. „A můžeš mít cokoli, co chceš. Možná bys chtěl jít dolů do kuchyně? Nebo bychom mohli jít ven, se najíst.“

“Ne, Tome,“ vymáčkl Harry mrzutě. „Oceňuji tvou snahu, ale nechci nic jíst.“

“Harry, prosím,“ Tom si před něj pokleknul a přitáhl si ho blíž, jeho hlava spočívala na Harryho břichu. /Tak se o tebe bojím, kočičko, prosím. Nechci tě nutit, ale také tě nechci ztratit… Snědl bys něco, kdybych to pro tebe uvařil?/

Nadějně vzhlédnul, když cítil hladící prsty v jeho vlasech a setkal se s usměvavýma zelenýma očima: /Vážně bys to pro mě udělal?/

/Pro tebe bych udělal všechno, milý. Takže, přijmeš mou nabídku?/ Tom něžně pohladil Harryho bledou tvář, když vstal.

“Ano,“ vykřikl Harry šťastně a hodil své paže kolem jeho krku.

“A aspoň se pokusíš něco sníst, slibuješ?“ zeptal se Tom, a když Harry přikývl, jemně ho postavil zpátky na jeho nohy. „Tak dobře, půjdu do kuchyně. Nějaké přání?“

“Palačinky,“ řekl Harry po troše váhání a Tom přikývl: „Dobře. Proč se neoblékneš, maličký?“

“Nenazlobilo by tě, pokud zůstanu v mém pyžamu?“ zeptal se Harry nejistě.

“Ne, vůbec,“ opět ho políbil. „A nedělej si těžkou hlavu, dobře? A jestli budeš něco potřebovat, zavolej a já tady v sekundě budu,“ s tímto řečeným zmizel do malé kuchyňky a zavřel za sebou dveře.

“O čem jste mluvili?“ zeptal se Blaise zvědavě. „A co to dělá?“

“Tom se chystá pro mě vařit,“ Harry se široce zazubil, jen zdánlivě šťastnější, když viděl nevěřící pohledy, které obdržel.

“No, tak to nesmím přijít o všechnu zábavu,“ prohlásil Lucius a rovněž vklouzl do kuchyně.

“Opravdu si myslíš, že umí vařit?“ zeptal se Draco nevěřícně.

“Jsem si jistý, že Tom dokáže udělat vše, co opravdu chce,“ opáčil Harry. „Takže ano, myslím, že umí vařit.“

“Kdo umí vařit?“ Severus se znovu objevil z koupelny, jeho vlasy byly nyní mírně načechrané od sušícího kouzla, ale suché a lesklé a posadil se na pohovku vedle Draca.

“Temný pán, samozřejmě,“ odpověděl Blaise. „Nabídl se, že bude vařit pro Harryho, aby ho přiměl něco sníst.

“A proč jsi odmítal jíst na začátku?“ mračil se Severus na pevnou kuličku z Harryho na jednom z beanbagů.

Harry byl od odpovědi zachráněn lehkým ťukáním na dveře a malý chlapec očekával, že to bude buď Neville s Lenkou nebo Lestrangeovi bratři a horlivě otevřel. Ale byl těžce zklamaný, když jeho oči místo nich našly špičky vesele poklepávajících bot s přezkami na vysokém podpatku, pod lemem stejně tak vesele se houpajícího purpurově a žlutě žíhaného hábitu.

“Och, Harry, můj drahý chlapče,“ Harry se instinktivně stáhnul, když jeho těhotenstvím přecitlivělý nos zachytil z ředitele nasládlý a propocený pach starce. „Přemýšlel jsem, kdy budu mít to potěšení, opět si s tebou promluvit. Doufám, že jsem tě nevzbudil, můj drahý chlapče?“

“Ó, ne, vůbec, profesore Brumbále,“ odpověděl Harry s nuceným úsměvem. „Pojďte dál, pane.“

Vzhledem k tomu, že ředitel už prošel kolem Harryho a servíroval si čaj a hodně cukru, tento požadavek byl opravdu zbytečný.

“Děkuji, Harry,“ řekl ředitel laskavě. „Ach, nic se nevyrovná tvému jemnému citrónovému čaji. Samozřejmě, kromě samotných citrónových bonbónů. Harry?“ nabídl několik bonbónů v krabičce, ale malý chlapec odmítl.

“Ne, děkuji, pane,“ Harry se posadil do jednoho z beanbagů. „Co vás sem přivádí, pane řediteli. Je něco, s čím vám mohu pomoci? Nebo bych snad měl zavolat svého manžela?“

“Tvá přítomnost je více než dostatečná, pro starce jako jsem já,“ Brumbál ho poplácal po koleni v dědečkovském stylu a Harry se musel přemáhat, aby neucuknul. „A co se týká starého muže, potřebuje důvod k návštěvě jednoho z jeho závazků?“

“Ne, pane profesore,“ zasmál se Harry, tak aby to vypadalo šťastně. „Starý muž nepotřebuje důvod, avšak Albus Brumbál ho nepotřebuje nikdy, ale můžete si být jistý, že stejně jeden má.“

Brumbál se také pochechtával: „Znáš mě příliš dobře, mé drahé dítě. Skutečně mě zajímalo, jestli byly řeči pravdivé, že jsi opět plný života. Celkem jsem se o tebe bál, Harry.“

“Och, jen jsem experimentoval,“ opět se Harry zasmál, jako kdyby byl velmi pobaven. „Bylo docela zábavné, vidět Voldemorta dotčeného.“

“Odpusť mi, můj chlapče,“ vrásčitý stařec svraštil své čelo. „Ale to neznělo ani trochu jako ty, i když jsem rád, že jsi překonal svou dětinskou nevoli vůči mně.“

“Jen jsem si začal uvědomovat některé věci, pane,“ řekl Harry uváženě. „Naučil jsem se vidět Voldemorta takovým, jakým je. Nemůžu se spolčovat s nepřítelem, protože nehledě na smlouvu, má loajalita a mé názory se nezměnily.“

“Velmi dobře, drahý chlapče,“ blankytně modré oči mrkaly jako šílené. „Prostě jsi se držel starého rčení, drž si své přátele blízko…“

„… Ale své nepřátele ještě blíž,“ dokončil zelenooký chlapec přemýšlivě. „Budu o tom přemýšlet.“

“Udělej to tak, dítě,“ přikývl Brumbál, aby to zdůraznil. „A propos, přátelé jsou, jak se to zdá, pohánění mezi slečnou Grangerovou a panem Weasleym. Vzal jsem si výsadu s nimi mluvit a jsou ochotni odpustit a zapomenout na všechno, co mohlo být pokládáno za důvod tvého nepřátelství…“

“To je skvělé, děkuji,“ usmál se Harry. „Hodně jsem oběma chyběl?“

Brumbál opět poplácal jeho koleno, než si usrknul svého čaje a pokračoval: „Myslel jsem si to tak, Harry. Teď doufám, že mi můžeš pomoci ve věci jednoho problému, který jsem nedávno zažil. Nevěděl by jsi, kdo je odpovědný za mou přeměnu do zahradního trpaslíka, že, můj drahý chlapče?“

“Zahradního trpaslíka…?“ zeptal se Harry a díval se úplně zmateně. „Je mi líto, pane profesore, ale je to snad pro něco metafora? Nevypadáte podle mě jako zahradní trpaslík. Jednoho jsem viděl u Rona, byl poměrně malý a ošklivý a měl zkažené zuby. Mohl byste mi snad vysvětlit, co tím míníte?“

“Ó ne, Harry,“ Brumbál se tvářil mírně zklamaně, ale rychle se opět najednou natáhnul. „Kouzlo po chvíli vyprchalo, ale musím říct, že bylo velmi nepohodlné a nemohl jsem mít přístup k mým citrónovým bonbónům,“ mrkal na Harryho. „Spíš si myslím, že to byl tvůj manžel, ale to nemůžu dokázat naproti tomu, že to bylo velmi složité kouzlo a nemyslím, že by někdo tady stačil na to, aby ho zvládnul – snad kromě tebe, ale ty jsi ještě nemohl zahrnout plnou přeměnu těla, že ne?“

“Ne, ne, pane profesore,“ Harry mumlal a masíroval si spánky. „A k sakru… - promiňte, pane profesore – nemůžu si vzpomenout na ten přesný incident. Myslíte, že Voldemort na mě použil Zapomeňte?“ nechal zaznít stín paniky v hlase, aby to bylo přesvědčivé. „Kolik toho dalšího způsobil, abych zapomněl? Merline…“

“Uklidni se, Harry,“ Brumbál opět poplácal jeho koleno, tentokrát spočinul svou rukou déle, než předtím. „Nepochybně bys věděl, kdyby to na tebe používal častěji. I když, v tomto případě, nemůžu vyloučit žádnou možnost,“ Harry si povzdechl uvolněněji, protože Brumbál odtáhl svou ruku.

“Pokud to je vše, možná byste pak měl jít,“ Harry se zdál skleslý. „Voldemort je právě ve vedlejší místnosti a...“

“Chápu, můj chlapče,“ Brumbál vstal a upravil si svou purpurově skvrnitou kouzelnickou čapku. „Jen jednu otázku. Už jsi slyšel o smrti Bellatrix Lestrangeové?“

“Ona je mrtvá,“ Harry se široce zazubil. „Dostali ji Bystrozoři?“

“Ne, obávám se, že tvůj manžel včera ztratil svou kontrolu,“ ředitel šel ke dveřím. „A zabil ji v záchvatu zuřivosti.“

“Ale… pak porušil smlouvu,“ Harryho zazubení se rozšířilo. „Můžeme ho nalodit do Azkabanu.“

“Obávám se, že to není tak jednoduché, můj chlapče,“ Brumbál otevřel dveře. „Jako jeden z jeho Smrtijedů, měl plné právo s ní udělat cokoli, co ho těšilo. Teď, pokud to měl být Severus…,“ Harry byl znechucen tím, jak náhle zněl hlas starého kouzelníka plný naděje, ale nespokojeně si povzdechl: „Dobře, tak děkuji za vaši návštěvu, pane.“

“Potěšení bylo na mé straně, Harry,“ Brumbál poplácal jeho rameno. „Uvidíš, můj drahý chlapče, dříve nebo později ho dostaneme.“

S tímto zmizel a Harry zavřel dveře, než se sesunul na podlahu a začal se silně chvět. Severus, Blaise a Draco se znovu objevili z místa, kde se ukrývali blízko schodiště, když Brumbál vstoupil a ve stejné době tak Lucius a Tom pootevřeli dveře do kuchyňky, aby mohli poslouchat konverzaci.

“Harry?“ později si dřepnul blízko chvějícího se chlapce, přičemž si všiml slz, které stékaly po jeho tváři.

“Omlouvám se, Tome,“ Harry vzlykal a držel se jeho hábitu. „Nemyslel jsem nic tak, jak jsem to řekl. Je mi to líto.“

“Já to vím, zlatíčko,“ Tom ho něžně vtáhl do svého klína. „Báječně jsi to zahrál a jsem na tebe tak pyšný, že jsi ke mně loajální. Teď už je to v pořádku, utiš se, je to v pořádku.“

“Nechci, abys šel do Azkabanu,“ popotahoval Harry. „A nechci, aby Severus zemřel.“

“Ani jedno se nestane,“ Tom ho začal lehce kolébat. „Ujistím se o tom. Uklidni se, Harry, jsi v bezpečí, nic se ti nestane, zatímco jsi se mnou, slibuji.“

“A nelíbí se mi, že tě vidím nešťastného,“ pokračoval černovlasý chlapec. „A nechci, aby mi Ron s Hermionou odpustili.“

“To je dobré, kočičko,“ Temný pán setřel slzy svým palcem. „Jsem si jistý, že Draco a Blaise by byli zklamaní, jestli sis myslel, že je tady něco, co ti musí být odpuštěno.“

“A je mi opravdu jedno, že je Bellatrix mrtvá,“ Harry na něj nejistě vzhlédnul. „Ale slíbil jsi, že nikoho nezabiješ.“

“Vím, Harry,“ Tom šeptal. „A za porušení tohoto slibu, se omlouvám, ale ona tě vážně zranila a já jsem byl na hraně celý týden, kvůli tomu, že jsem si myslel, že jsem tě ztratil a ztratil jsem svou kontrolu. Vím, že to není dostatečná omluva, ale to je to jediné, co mohu nabídnout.“

“To je v pořádku,“ Harry si povzdechl. „Ale ne kvůli tomu, že to je v každém případě omluvitelné nebo v pořádku někoho zabít, ale kvůli tomu, že jsi odmítl dát jí i malou částí vládu nad mým životem, Tome.“

“Děkuji ti,“ pomalu ho zvedl a předal ho Severusovi, který stál za ním. „A teď musím pokračovat ve vaření nebo tvé jídlo bude všechno spálené.“

Lucius a Tom opět zmizeli v kuchyni, zatímco si Mistr lektvarů pomalu sednul na pohovku s Harrym na svém klíně.

“Harry, proč jsi to udělal?“ zeptal se Blaise po dlouhotrvajícím tichu. „Předtím jsi odporoval Brumbálovi. Proč ta náhlá změna postoje?“

“Byl jsem na něj tak naštvaný, když jsem si myslel, že Sirius zemřel,“ mumlal Harry. „A pak celá ta věc se smlouvou, prostě jsem nemohl jednat civilizovaně. S tím, co jsem udělal teď, si myslí, že to bylo jen trocha odcizení. Věří mi, že jsem po tom všem stále Zlatý chlapec, jeho malá zbraň a dokud si myslí, že jsem na jeho straně, tak Nebelvírští jsou na mé straně. Opravdu nemůžu jednat s těmi nenávistnými pohledy, které vrhají mým směrem a se všemi špatnými pocity, které dostávám. Nemůžu riskovat, že mě někdo napadne, nechci, aby to dítěti ublížilo,“ ochranně ovinul své paže kolem svého břicha. „A je o hodně snazší odpovídat na jeho otázky, když si myslí, že jsem jen naivní a zapomnětlivý.“

“To je od tebe velmi Zmijozelské, Harry,“ usmíval se Severus. „Věřím, že jsi pro sebe právě získal pět bodů.“

“No tak děkuji, Severusi,“ Harry si dělal legraci. „Pokud nebudeš opatrný, tak Zmijozel ztratí vedení.“

“Ne, dokud budu mít dva Weasleyovi ve své třídě. Přísahám, že celá rodina je naprosto neschopná, když dojde na lektvary – ne, že by byli velmi dovední v jiných oborech.“

“Fred, George a Bill jsou dobří v lektvarech,“ opravil ho Harry jemně. „Ne vynikající, ale ve srovnání s tebou je každý totální nula.“

“Jak lichotivé,“ řekl suše Severus, ale jeho dlouhé prsty se jemně pročesávaly Harryho černými kadeřemi a říkal jinou historku.

“Takže, Draco, dostal jsi nějaké sovy tento týden?“ zeptal se Harry nevinně, když si hrál se Severusovýma rukama.

“Moje mamka psala,“ odpověděl Draco pomalu, nebyl si opravdu jistý, co chtěl Harry slyšet. „Pozdravuje tě, a mimochodem, že jí solené sušenky pomohly s ranním zvracením.“

“Blaisei, opravdu je tak zapomnětlivý?“ zeptal se Harry italského chlapce, který bezmocně pokrčil rameny: „Nevím, Harry, možná se praštil hlavou o něco tvrdého.“

“O čem to mluvíš?“ zeptal se blonďák rozhořčeně. „Harry se zeptal, jestli jsem dostal nějaké sovy a já jsem odpověděl. Co je tady k zapomínání?“

“Dobře, Draco,“ povzdechl si Harry. „Zahrajme si malou hru. Co jsi dělal před týdnem?“

“Byl jsem v Prasinkách,“ Dracovo zamračení se prohloubilo. „Ale…“

“Co jsem ti slíbil, než jsi tam šel?“

“Milé překvapení,“ zabručel blonďák. „Pořád jsem na tebe naštvaný za to, co jsi mi udělal, že jsem šel zpátky sem jako Weasley.“

“Draco,“ vzdychl zelenooký chlapec podrážděně, „Už jsem ti říkal, že to nebylo mé překvapení. Mé překvapení ale mělo červené vlasy. Nějaké vyzvánění zvonů?“

“Blaise?“ navrhl Draco. „Co s tím má společného. Připouštím, že by to byl dobrý materiál pro vydírání, pokud by tady nebyl malý fakt, že jsem měl také červené vlasy.“

“Ne Blaise,“ vymáčkl Harry. „Jestli to děláš naschvál, hluboce se ti ukloním.“

“Nic takového nedělám,“ ušklíbal se Draco. „Ale nechápu, na co narážíš.“

“Charlie,“ řekl Harry poraženě. „Charlie byl tvé překvapení a ptal jsem se na to, jestli jsi dostal od něj nějaké sovy.“

“Ale…,“ výraz poznání přešel Dracovou tváří. „On je ten, se kterým jsi mě chtěl dát dohromady.“

“Ano,“ oba černovlasí chlapci vykřikli a Severus si odfrkl.

“Och,“ Draco pokrčil rameny. „Tak dobře. Mohlo to být horší,“ Harry na něj zíral svýma nejlepšíma štěněčíma očima (a byly zatraceně dobré!), dokud se to Draco neuráčil trochu rozvést: „Fajn, mluvili jsme spolu, byl zábavný a zajímavý. Slíbil, že napíše, jakmile si najde byt, protože se zdá, že dostal nabídku práce od jednoho z výzkumných center, která se pokoušejí skombinovat určité dračí geny a tím by dosáhli přátelštějších draků, aby je přivezli zpátky do Anglie. Takže buď si ještě nenašel nic vhodného nebo se rozhodl, že mě nechce kontaktovat.“

“Pokud řekl, že napíše, tak napíše,“ ujistil ho Harry. „Ale co ty? Líbí se ti?“

“No, řekl bych, že je milý a poměrně pohledný, poté, co si zvykneš na všechny ty červené vlasy,“ Draco opět pokrčil rameny – nikdo nikdy nečekal, aby vůči někomu popsal své pocity; být upřímný, je to vždy na něm, kdo dělá sledování a proč by měl sledovat někoho, jestli se mu nelíbí? „A jeho práce s draky také zní docela zajímavě. Takže ano, myslím, že se mi líbí.“

“Výborně,“ usmál se Harry na něj. „Protože jemu se také líbíš.“

“Jak to víš?“ zeptal se Draco podezíravě, ale Harry předstíral, že ho neslyší a přitulil se hlouběji k Mistru lektvarů a zavřel oči. „Žádné způsoby, Pottere, ale co můžete čekat od Nebelvíra?“

“Ne moc,“ mumlal Harry. „Prostě jsou tvrdohlaví.“

“A dělají tě šťastným, ať chceš nebo ne,“ dodal Severus, díval se dolů na malého chlapce. „Neotevřeš dveře, Harry?“

“Mám?“ kňoural Harry. „Zase by to mohl být Brumbál.“

“A co, když to je někdo z tvých přátel?“ zdůvodnil černovlasý profesor a Harry neochotně vstal.

Tentokrát však nemusel být tak váhavý, protože před dveřmi nestáli nikdo jiní, než Rudolfus, Rabastan a madame Pomfreyová, která přišla zkontrolovat Harryho. Čarodějka, protože se ji nikdo neobtěžoval informovat o Harryho duševním zotavení, byla tak šokovaná, když viděla jeho usměvavou, kajícnou tvář, že musela těžce polknout, než odstartovala tirádu o jejím držení v nevědomosti, o něčem tak důležitém, pak o tom jak vystavěl příliš mnoho štítů, které by mohly ublížit dítěti, pak o zranění z Velké síně, pak o nepřijití na ošetřovnu, jakmile mrknul okem, pak o hloupých, nerozvážných a tyranských Temných pánech, kteří by si ještě měli uvědomit, že nejsou sami na planetě, pak o hloupých, naivních a podvyživených hrdinských chlapcích, kteří si myslí, že sbírání zranění byla vhodná činnost ve volném čase, pak o… Tak tedy, Harry přestal poslouchat asi v této době, ale to ji ani mírně neodradilo.

Poté, co skončila, rezolutně uvedla Harryho nahoru do ložnice, kde zkontrolovala jeho důležité životní orgány i ty dítěte, odstranila nějaké obvazy a aplikovala nový balzám na docela hluboký šrám přes jeho hruď, než prohlásila, že by měl užívat více své magie, odpočívat a jíst pořádné jídlo. Pak kráčela zpět na ošetřovnu, přitom hudrovala o nevděčnosti studenta a učitele k jejím službám.  

V kuchyni, ve stejnou dobu, Lucius a Tom vařili, ačkoli se Lucius omezil k uvolněnému opíraní o kuchyňskou linku a přivolání věcí z chladničky nebo přikázáním domácím skřítkům, aby mu je přinesly, než je předal Temnému pánu. Kdepak, Luciuse skutečně nezajímalo vaření, i když samozřejmě, kdyby se obtěžoval to zkusit, tak by mu to šlo určitě skvěle.

“Vždy jsem si myslel, že by těhotní měli dychtit po všech druzích potravin,“ říkal Tom, zatímco krájel několik banánů pro svůj ovocný salát. „A místo toho by Harry jedl dokonce míň, než normálně, kdyby se tak nebál o dítě.“

“Narcisa vždy jedla jablka,“ vzpomínal Lucius. „Jablka a dort black forest (pozn. překl.: je to čokoládový dort ozdobený obvykle čokoládovými hoblinkami, šlehačkou a kandovanými třešněmi). Ale její jiné chutě byly daleko zajímavější…“

“Harry by spíš měl jíst vše, co by mu domácí skřítci přinesli, než aby za mnou chodil s těmito chutěmi,“ reptal Tom nespokojeně. „Prostě nevím, co dělám špatně, Luciusi! Dělám skoro všechno, o co mě požádá a stále se na mě dívá, jako kdybych zabil jeho štěňátko.“

“No,…,“ odpovídal Lucius. „Zabil jsi jeho rodiče.“

“Vím, co jsem udělal,“ zabručel Temný pán a vhodil banány do mísy. „Ale nezdá se, že to je ten důvod, proč je takový. Nikdy nereaguje tak, jak očekávám, že bude reagovat. Zrovna jako s Bellatrix, myslel jsem, že mě seřve a pak by nakonec pokračoval v tom, mě po týdny ignorovat. A včera v noci jsem mu řekl, že ho miluji a díval se na mě, jako kdybych ho urazil.“    

“Ty jsi mu řekl, že ho miluješ?“ opakoval Lucius. „No, udělal jsi to?“

“Samozřejmě,“ Tom na něj nedůvěřivě zíral. „Jinak bych to tak neříkal.“

“Tome, já vím, ale co Harry?“ zeptal se blonďák opatrně. „Zrovna jsi ho otrávil, zradil jsi jeho důvěru a pak přijdeš a prohlásíš, že ho miluješ. Promiň, ale to nezní velmi přesvědčivě.“

“Jenže on je empat,“ argumentoval Tom. „Neměl by něco takového cítit?“

“Skutečně nevím,“ Lucius pokrčil rameny, zatímco přivolal skořici z jedné police. „Ale Harry vypadá, že má problém s uchopením této představy, že by ho měl někdo tolik rád. Narcisa a já jsme mu několikrát řekli, že ho máme rádi, a že je vždy vítaný nás požádat o pomoc a přesto se omlouval za to, že nás obtěžuje nebo za to, že je na obtíž nebo za něco jiného. To samé se Severusem a Lestrangeovými. Sledoval jsi ho dnes? Jak se omlouval? To nebylo nějaké zdvořilostní chování, on se opravdu bál, že bychom ho teď mohli nenávidět.“

Tom zůstal mlčky několik minut, zatímco kontroloval teplotu na sporáku kvůli vanilkovému pudinku: „Řekl, že mě nenávidí.“

“Kdy?“ ptal se Lucius. „Potom, co jsi mu řekl, že ho miluješ?“

“Ne, poté, kdy jsem mu dal ten lektvar,“ opravil červenooký muž. „Když zpanikařil.“

“Mluvil jsi s ním o tom?“

“Řekl, že mě na chvíli nenáviděl, protože jsem ho donutil toho tolik cítit, ale to ještě nevěděl, že to bylo mou vinou,“ odpověděl Tom.

“Nemyslím, že to zasahovalo do vašeho sexuálního života, Tome,“ Lucius pečlivě volil svá slova. „Ale mohl bych si představit, že to Harryho poměrně silně bolí, když se vy dva milujete.“

“Proč to říkáš?“ odpověděl Tom popudlivě, přičemž důkladně studoval blonďatého kouzelníka.

“Kvůli různé velikosti. Ty jsi dost vysoký, zatímco Harry je úplný opak. On je chlapec, Tome, šestnáctiletý chlapec, který má tělo třináctiletého, je hubený, je křehký a je empat, ať to znamená cokoli,“ odpovídal Lucius klidně. „Zřejmě ho to netěší, takže si myslím, že by byl spíš nervózní. Je docela plachý a řekl bych nezkušený, takže neříká nic, pokud se mu něco nelíbí. Pak je také tvrdohlavý, což znamená, že tě nepožádá, abys mu to dělal jednodušším. Dohromady to není velmi dobrá kombinace.“

“A co bych měl dělat odlišně, Luciusi?“ nespokojeně probodl pudink. „Můžu udělat všechno, aby to bylo pro něj bezbolestné a snadné a zjistit, co má a nemá rád.“

“Co by měly všechny homosexuální páry dělat odlišně, když se jeden z partnerů necítí pohodlně s rolí, kterou hraje,“ Lucius se culil, když viděl šokovaný výraz, který přešel Tomovou tváří, jak si uvědomil, co mu bylo naznačováno.

“Pověz jim, že je jídlo připravené a prostři stůl, Luciusi,“ nařídil Temný pán přísně, neuráčil se na něj podívat a Lucius, který se stále culil, opustil kuchyňku, s osmi talíři a příslušnými příbory, které se za ním vznášely.

Tom naplnil pudinkem velikou mísu, palačinky dal na talíř a přinesl ovocný salát, zmrzlinu, med, jablečné pyré, javorový sirup, čokoládovou a jogurtovou polevu a následoval svého zástupce zpět do obývacího pokoje. Někdo rozšířil stůl a prodloužil jeho nohy tak, že nyní stál v pohodlné výšce pro jedení a Harry seděl u stolu, zatímco Rudolfus a Rabastan každý nadnášel jedno z černých křesel. Tom položil jídlo a obepnul malý pas, přičemž vtáhl Harryho do svého klína, když si sedal do jednoho z křesel.

“Děkuji ti,“ usmál se na něj Harry šťastně a políbil jeho líci. „A taky s dokonalým načasováním. Právě se začínám cítit trochu hladový.“

“Tak jez,“ Tom si opřel záda o křeslo, jeho pravá paže byla stále volně zavěšená kolem Harryho pasu a pozoroval s uspokojením a velmi mírnou formou znechucení jak Harry přijal palačinku od Draca, který ji položil na jeho talíř a začal na ni hromadit nejprve ovocný salát, pak zmrzlinu, pak čokoládovou polevu, pak med a javorový sirup, jablečné pyré a nakonec puding smíchaný s jogurtem.

Všichni sledovali jak se Harryho talíř stává plnější a plnější, Lucius s vědoucím uculením na tváři a teď pozoroval s fascinací jak se Harrymu nějak podařilo zformovat palačinku do závinu a ukrojit si první kousek, který si dal do úst a žvýkal se zavřenýma očima.

“To je nedovařené,“ prohlásil poté, co spolknul první sousto.

“To jsi mi mohl říct předtím,“ nabídl Tom, který si od něj vysloužil zlobný pohled.

“Tak proč jsi něco neřekl?“ řekl Harry vyčítavě.

“Protože jsem předpokládal, že budeš mít důvod, sníst něco takového,“ snažil se Tom zdůvodňovat a obezřetně si prohlížel vidličku v Harryho ruce – Salazare, doufal, že Harry není na něj moc naštvaný za ten komentář!

“Myslel jsem, žes je neměl rád,“ Draco se ptal překvapeně po napjaté chvilce, kterou Harry využil, aby rozvinul palačinku a dal si trochu kašovité látky do svých úst.

“Nechci tu palačinku,“ bručel Harry. „Je opravdu nechutná.“

“Nechceš mé palačinky?“ odvážil se Tom zeptat. „Ale ty sis přál palačinky. Co je špatného na mých palačinkách?“

“Nemám je rád,“ náhle Harry popotahoval. „Omlouvám se, měl bych je mít rád. Neměl bych říkat něco takového...“

“Ne, Harry,“ Tom ho pevněji ovinul ve svém náručí. „Můžeš nesnášet mé palačinky, jen mi řekni, co jsem udělal špatně.“

“Nevím,“ Harry se třásl, když popadl Tomovy ruce. „Prosím…“

“Ššš, koho to zajímá?“ Tom ho jemně políbil; přemýšlel, že opravdu potřebuje zjistit, co ostatní vědí o Harrym, že to takovým způsobem zapříčiňuje jeho chování – nemohlo by to být celé jen hormony, že ne? „Nechceš jiné palačinky?“

“Dobby dělá nejlepší palačinky,“ mumlal Harry. „Ale tvé jsou také dobré.“

“Zřejmě nejsou,“ argumentoval Tom, než lusknul prsty, přičemž se Dobby s lupnutím objevil z čirého vzduchu. „Udělej Harrymu nějaké z tvých palačinek... prosím,“ dodal, když cítil na sobě Harryho zlobný pohled a jeho malý manžel se k němu šťastně přitulil.

Domácí skřítek rázně přikývl, lupnutím zmizel a znovu se objevil ani ne o dvě minuty později s věží vystavenou ze zlatavě hnědých palačinek. Harryho oči se rozzářily radostí a po přesunutí jeho náplně na jednu z Dobbyho palačinek, se dal s chutí do jídla, samozřejmě přežvykoval každé jednotlivé sousto.

“Jsem plný,“ Harry si spokojeně hladil břicho, jak se opřel zpátky do objetí. „Děkuji ti.“

Černovlasý muž si povzdechl, ale také začal něco jíst, zatímco hubený chlapec vesele tlachal s ostatními okolo. Ptal se Draca a Blaise, jestli už mají hotový domácí úkol do Přeměňování. Řekl Severusovi, že pro něj přeložil několik lektvarů ze Zmijezolovy knihy. Komentoval, že Famfrpálová sezóna začala brzy. Ptal se, jestli je Rudolfus teď šťastný, když se zbavil Bellatrix. Smál se, když mu Lucius řekl o Narcisině těhotenství. A po celou dobu měl svou hlavu bezpečně zastrčenou pod Tomovou bradou.

“Co ti dříve říkala madame Pomfreyová,“ nakonec se Tom zeptal. „Slyšel jsem její tirádu.

“Och, leccos,“ Harry pokrčil rameny. „Je na tebe rozzlobená, protože jsi jí o tom neinformoval, a protože jsi mě k ní ráno nepřivedl.“

“To jsem nemyslel, Harry,“ objasňoval Tom. „Chci vědět, co ti říkala o tvém zdraví.“

“To stejné jako vždycky,“ malý chlapec vypadal nezaujatě. „Říkala, že bych měl používat více magie.“

“No, tak umyješ nádobí,“ nařídil Tom a Harry našpulil pusu.

“Myslím, že se s vámi rozloučím,“ prohlásil Lucius. „Děkuji za výtečné jídlo a milou společnost,“ jemně zahalil našpuleného chlapce do své náruče. „A jen si pamatuj, Harry, že se můžeš na nás spolehnout.“

“Děkuji, že jsi přišel,“ vrátil Harry. „A pozdravuj ode mě Narcisu, prosím?“

“Jen stěží budu s to se vyhnout mluvení s ní o tobě, a o tom, co jsi říkal,“ Lucius se pochechtával a ustoupil.

“Nezapomeň si vzít svůj lektvar,“ přikázal Severus, když také objal pružné tělo. „Nedělám je kvůli tomu, že se nudím.“

Harry přikývl. Pokračovalo to tímto způsobem a poté, co Harry každého objal a rozloučil se, tak manželský pár nakonec zůstal o samotě, Harry se pustil do nádobí, zatímco Tom opravoval nějaké domácí úkoly. A pak, když poslední talíř našel své správné místo, sedli si společně na pohovku a cvičili Tomovu bezhůlkovou magii, když si Harry prohlédl svůj domácí úkol a poznámky, které si dělal a změnil několik věcí a vymazal jiné.

 

 « 41. kapitola « » 43. kapitola »


17.07.2009 00:29:14
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one