Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Alexia, Arwenka, Biggi, drahokam, Exa, Kiki, koky, Lana, Lygie, Pegy, Saskya, Teressa, tess

Alcea

45. SUNNY

Harry uháněl liduprázdnými chodbami. Hloupý starý blázen! Brumbálovi přišlo vhod, když ho doslova popadnul mezi vyučováním, aby si s ním promluvil. A teď měl bolesti hlavy z Brumbálova zdánlivě nekonečného vtipkování a mírného bodání ve své jizvě. Tom byl naštvaný, pravděpodobně si myslel, že naschvál vynechal vyučování. Nebyl si dokonce jistý, pokud by snad Tom nebyl dokonce nasranější, až zjistí, že mluvil s ředitelem. Jeho žaludek se nepohodlně pohnul při této myšlence.

“Promiňte, pane profesore,“ mluvil udýchaně. „Profesor Brumbál chtěl se mnou mluvit.“

“Můžete mi o tom říci později, pane Pottere,“ řekl Tom přezíravě. „Jak můžete vidět, dnes máme hosta. Vyzkoušíte si, jak účinná jsou vaše obranná kouzla proti skutečnému upírovi,“ pokynul k zadnímu rohu, kde stál vysoký, bledý upír s namodralými černými vlasy, který hovořil se Seamusem. „Thymusi, vypadá to, že ještě máme dalšího dobrovolníka.“

Upír přikývl se sebejistým úsměškem hrajícím na jeho rtech, když všichni ostatní ustoupili dozadu, aby stáli v půlkruhu kolem něho, zatímco si Harry pokládal své věci na stůl a vytáhl si svou hůlku.

“Jste si jistí tím, že je tohle celý člověk?“ zeptal se upír blahosklonně jak zachytil pohledem drobného chlapce. „Hlupáčku, opravdu si myslíš, že máš proti mně nějakou šanci?“

“Chyba vysokých mužů je ta, že si vždy o sobě velmi myslí,“ popichoval Harry lehce a s kočičí grácií vkročil do kruhu studentů. „Teď, pane upíre, zaútočíte na mě nebo ne?“

Jeho zelené oči blýskaly skoro škodolibě jak se narovnal ze své malé úklony. Upír se zdál být něčím překvapený, ale jen na okamžik, než ukázal své působivé špičáky a skočil s nadpřirozenou rychlostí. Nicméně, než se ještě dotkl Harryho, narazil do neviditelné stěny, kterou křehký Nebelvír vyčaroval bez hůlky, zatímco zároveň šeptem zamumlal “Cateraqua“. Přivlastnil si jeho hůlku a klidně si sedl ke stolu.

“Mám lístek od profesora Brumbála, který vysvětluje mé zpoždění, pane,“ podotkl klidně a nabídnul mu malý kousek papíru. „Informoval bych vás dříve.“

Tom si povzdechl a přečetl si ne velmi informativní papír, ale pak přikývl: „Velmi dobře, pane Pottere, budu si muset o tom s ředitelem promluvit.“

Harry pokrčil rameny a lehce se naklonil k Dracovi, který si sedl vedle něho, jeho oči byly upřené na vodopád, který kroužil kolem upíra: „Vyhrál jsem?“

“Počkáme o trochu déle – mohl by být s to se osvobodit sám,“ prohlásil Tom.

“To je kruté, pane profesore,“ Harry se na něj temně zamračil. „Je vystrašený.“

Tom polevil, zrovna když Harry náhle naklonil svou hlavu na stranu a soustředěně naslouchal. Ano, bylo to opět tady, šeptaná slova. Téměř snažně prosící. Ale to nebylo to, co mu zvedlo náladu – znal tato slova! Spustil se na nohy a opatrně šel za hlasem, k uvězněnému upírovi. Slova se stávala hlasitější a nyní si je také ostatní začali uvědomovat:

Kdysi mi jeden moudrý stařec řekl, že vody jsou jako slzy,

A slzy, vzdor jejich smutku, nejsou něco, čeho by ses měl bát.

Moudrý stařec mi řekl, že tvou bolest odplaví,

A strach se, vzdor tvému boji, vytratí.“

Hlas se stával neustále silnějším a nyní bledá ruka pronikla oponou vody, následována dlouhou paží a pak vysokým tělem upíra. Ale to nebylo to, na co každý nyní zíral.

Byl to malý černovlasý chlapec, který kráčel opravdu blízko k vodopádu a natáhnul své ruce, zatímco šeptal poslední verš společně s upírem:

Tak rovněž zastav boj a hlavu svou vzhůru zvedni,

 Vyvolej déšť stejně jako slzy, které z nebe padají.“

Upír se osvobodil ze svého vězení a uchopil Harryho ruce: „Harry? Jsi to opravdu ty?“

“Sunny?“ vrátil Nebelvír a byl vtažen do mokré a silné náruče. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“

Upír se s ním točil a hlasitě se smál: „To je zázrak, hned jsem tě nepoznal – nezměnil ses ani trochu,“ přestal se točit a opatrně odtáhl límec Harryho hábitu a jeho ledově modrou košili, přičemž fascinovaně obtahoval dvě zahrocené jizvičky. „Stále máš mou značku.“

“Okamžitě pusť mého manžela, Thymusi,“ zasyčel Tom nebezpečně a mířil svou hůlkou přímo na upíra, protože nebyl s to porozumět šeptané konverzaci a jediné, co viděl, byl jeho Harry v náručí jiného muže (nebo spíše upíra) a jak tento upír vystavil Harryho krk, jehož zuby se dostávaly hrozivě blízko k bledé kůži.

“Váš manžel?“ upír se tvářil zmateně, dokud výraz záblesku pochopení nepřešel jeho bledou tváří. „Ty jsi Harry Potter.“

“Samozřejmě, že jsem,“ Harry se ušklíbal. „Kdo jiný bych měl být? Řekl jsem ti mé jméno, ne?

“No, to ano, ale nemyslel jsem si, že jsi ten Harry Potter,“ pomalu ho pustil zpátky na nohy, ale stále měl své paže volně hozené kolem jeho pasu. „Ani jsem nevěděl, že jsi kouzelník.“

Harry se na to vesele smál, ale byl tvrdě stažen do náruče svého manžela, načež vyjeknul jak ho to překvapilo a také kvůli mírné bolesti, když se kolem něj bolestně utáhly paže: „Drž ruce pryč od mého manžela, Thymusi,“ vrčel a mračil se na něho. „Nemáš s ním nic společného.“

“Vlastně mám, Voldemorte,“ mírně naklonil svou hlavu, aby ukázal, že uznal fakt, že to Harry už tvrdil. „Setkal jsem se s Harrym před deseti lety a vděčím mu za svůj život.“

“Prosím, Tome, ubližuješ mi,“ Harry se nepohodlně svíjel, dokud se sevření neuvolnilo. „Sunny a já jsme přátelé.“

“Ty jsi ten upír, kterému Harry dovolil pít jeho krev,“ Sunny lehce přikývl.

“Ty jsi mu opravdu dovolil, aby se z tebe nakrmil?“ promluvil Ron a pohnul se blíž. „Proč si tohle vůbec dělal? Mohl jsi zemřít.“

Harry pokrčil rameny: „Tehdy vypadal jako, že to potřeboval. A nezemřel jsem.“

“A to je celý příběh?“ Tom zvedl tázavě své obočí. „Přežil si, protože tě Harry nechal nakrmit?“

“Ne, úplně ne,“ odpověděl upír.

“Pak nám to povězte,“ požadoval Terry a téměř každý přikývl. „Jsem si jistý, že bychom to všichni rádi věděli.“

„Pak byste si měli sednout,“ odpověděl upír hladce a culil se na to, jak si všichni hledali místo. „Jak jsem zmínil dříve, bylo to přibližně před deseti lety, když jsme se setkali, ale skutečný příběh začíná o tři měsíce dříve. Na upíra jsem stále poměrně mladý a tehdy jsem nebyl víc než teenager. Navíc jsem byl dost hladový a kvůli mé netrpělivosti jsem vypil příliš mnoho krve nějakého starce – stejně by během roku zemřel, ale jeho syn se cítil napadený a on a jeho přátelé mě lovili, čímž bylo pro mě obtížné, abych se pravidelně krmil. Nahnali mě do jeskyně, kde jsem se skryl ve stínech, dokud nevzdali své hledání. Ale až začalo pršet. Vždy jsem se bál ještě víc vody, než ostatní upíři a neodvážil jsem se vyjít, zatímco stále pršelo. Nevím, jestli to bylo těmi lidmi, kteří to udělali, ale pochybuji o tom. Nejspíše to byla jen matka Příroda, která se rozhodla, mě natrvalo zavřít v té jeskyni. Vchod byl poměrně malý a řeka, která protékala nad ním změnila svůj tok, takže se voda tříštila přes skálu a vchod a tím mě uzavřela,“ zvonek oznamoval konec hodiny, ale nikdo se nepohnul, aby vstal. „Nebylo úniku, zůstal jsem tam na příštích pár hodin, dnů, týdnů a nakonec měsíců. A pak přišel Harry,“ usmál se na zelenookého chlapce, který seděl opřený o Temného pána. „Byl to tehdy jen chlapeček, pěti nebo šestiletý, ale přesto ke mně přišel, bez náznaku strachu, a zeptal se, jestli by nemohl pro mě něco udělat. V té době jsem byl tak hladový, že jsem nemohl myslet jasně a mohl jsem se sotva hýbat. Pár králíků a krys, které jsem chytil, udělali trochu víc, než uhasili můj hlad na několik hodin. ‘Krev‘ to bylo všechno, co jsem mohl zaskuhrat a popadl jsem ho, ‘Potřebuji tvou krev‘. Díval se na mě zmateně – dobře, hádám, že to není každý den, kdy jste požádáni o něco takového, ale připlížil se blíž a nechal mě, abych se z něj nakrmil.“

“Nezranil tě tím?“ zeptal se Dean zvědavě.

“Trochu,“ odpověděl Harry klidně. „Sunny si vzal hodně mé krve. Myslím, že jsem omdlel.“

“Ano, omdlel jsi,“ pokračoval upír. „Vypil jsem příliš mnoho – za to se omlouvám – a také za to, že jsi omdlel. Na chvilku jsem si myslel, že jsem tě zabil, ale pak jsi přišel k sobě a zeptal ses, jestli se cítím lépe,“ zasmál se, když si to připomenul. „A když jsem řekl ano, chtěl, abych šel ven, protože jsem tak bledý a myslel si, že bych mohl užít trochu slunečního světla. Odmítl jsem z pochopitelných důvodů a řekl jsem mu, že jsem upír.“

“Neměl sis to přece jen uvědomit, co, Pottere?“ vysmívala se Hermiona. „Samozřejmě je těžké na to přijít s pouze tak malými náznaky.“

“Harry měl šest let, člověče,“ vrčel Sunny a odhalil své zuby. „A nenapil bych se ani tvé krve, i kdybys mi zaplatila – páchneš.“

“Sunny,“ řekl Harry varovně a upír si povzdechl předtím, než pokračoval: „V každém případě jsem mu také řekl o mém dilematu s vodopádem a učil mě tuto báseň a mluvil se mnou a tahal mě za ruku, dokud jsem nepřekonal svůj strach a dostal jsem se ven z jeskyně.“

“Proč mu říkáš Sunny?“ zeptal se Draco se zájmem.

“Řekl, že se jmenuje Solomon, a že Sol znamená slunce,“ Harry se usmál na upíra. „Myslel jsem, že Sunny by bylo mnohem vhodnější.“

“Jen ty můžeš říkat upírovi Sunny,“ zašeptal Tom do jeho ucha. „Co se stalo poté, co jste opustili tu jeskyni?“

“Sunny mě přivedl domů, protože bylo už dost pozdě,“ řekl Harry.

“Potloukal jsem se kolem jeho domu několik dní, protože jsem mu chtěl řádně poděkovat a ujistit se, že je v pořádku,“ řekl upír jemně a významně se díval do zelených očí. „Jenže pokaždé, když jsem se pokusil přiblížit k jeho domu tak jsem byl odražen zpátky.“

“Kolem toho domu byly ochrany, které mě chránily před Tomem,“ vysvětlil Harry.

“Tom?“

“Voldemort,“ Harry zvedl jejich spojené ruce. „Přesto jsme teď manželé.“

“Ano, slyšel jsem pak o tobě docela dost,“ culil se jak Harry pokrčil svůj nos. „Tvůj manžel nemohl o tobě přestat mluvit.“

“Přeháníš,“ mračil se Tom. „Možná jsem mohl zmínit Harryho jednou nebo dvakrát.“

“Co tady stejně děláš?“ zeptal se Harry tiše.

“Jednání s tvým manželem,“ usmál se Sunny. „Tady,“ mávl kolem, čímž ukázal třídu. „Bylo to jen vítanou změnou. Samozřejmě, že jsem neočekával tvé kouzelné já, že bude tady,“ políbil Harryho ruku. „Kdyby tvůj manžel dokázal získat vládu nad svou žárlivostí tak bych se ti opravdu rád odvděčil za tvou pomoc, Harry,“ Voldemort na něj varovně zavrčel a upír mírně ustoupil, i když opravdu nevypadal, že se cítí ohrožený, když se půvabně usmál na Temného pána. „Harry je přede mnou naprosto v bezpečí, Voldemorte, neublížím mu a nebudu ho svádět. Harry je spojený s tebou a každý upír by to respektoval. Kromě toho jsem v tomto hradě zachytil tu nejsvůdnější vůni.“

“Našel si svého partnera?“ řekl Harry jásavě a objal ho. „Jak vypadá. Řekni mi to, prosím?“

“Dobře, je to muž, vysoký, hnědé vlasy, široká ramena a voní jako černý čaj,“ popsal upír se zasněným úsměvem. „Byl bys s to mi ho pomoci najít, Harry?“

“Samozřejmě,“ usmál se Harry. „A už mám docela dobrý odhad, kdo by mohl být tvůj partner.“

“Stále máš vyučování,“ přerušil je Tom a vtáhl ho zpátky do své vlastní náruče. „A musíš něco sníst. V každém případě, proč jste ještě tady?“ upřeně se díval na studenty, kteří je se zájmem sledovali. „Nemám touhu být obviňován z vašeho únosu nebo odpírání vašeho jídla. Přečtěte si a shrňte si kapitolu čtyři a teď jděte!“

Studenti se nespokojeně rozptýlili, balili si své věci tak pomalu jako by s tím mohli mít úspěch a nakonec se šourali ven a nechali samotné ve třídě Toma, Sunnyho, Blaise a Draca (ani nezvedli prst) a Rona, který také zůstal po troše váhání.

“Co tady ještě děláte?“ zeptal se Tom mrzutě.

“Čekáme na Harryho,“ Blaise pokrčil rameny. „Nemůžeme ho nyní nechat jít samotného, že ano?“

Tom otráveně zavrčel – nebyl to jeho den! Nejprve musel mluvit s Brumbálem, aby dovolil upíra v Bradavicích, pak Harry přišel pozdě na jeho hodinu. A ne nějakou hodinu, ale velmi zajímavou hodinu, byl přesvědčený, že by ji Harry považoval za zajímavou. A kdo tohle zapříčinil? Správně, Brumbál! A teď ten hloupý upír, který jak si dříve myslel, byl poměrně pěkný a inteligentní, vyjel po Harrym, který si tohle samozřejmě naprosto neuvědomoval.

Byl vytržen ze svých myšlenek jak křehké tělo v jeho náručí náhle ochablo a těžklo, protože se podlomily Harryho nohy. Nadával v Hadí řeči, když opatrně spouštěl svého černovlasého manžela na podlahu a jeho hlavu uložil na svůj klín. Harry omdlel.

“Sakra, Draco, lektvar je v kapse mého hábitu,“ ukázal na věšák a blonďák tam přiběhl a začal se prohrabávat jeho kapsami.

“Co se děje?“ upír kontroloval jeho tep a poprvé byl jeho hlas prostý pobavení. „On je nemocný?“

“Ne, těhotný,“ obořil se Voldemort, když Draco klesnul na kolena vedle něho a odkapal trochu lektvaru do Harryho úst. „Ššš, ještě lež, brzy se budeš cítit lépe,“ konejšivě odhrnul několik inkoustových pramenů, když Harry naříkal a snažil se stočit. „Měl si mi něco říct.“

Nikdo si nevšimnul zrzka, který se v hluboké mdlobě neladně zhroutil na podlahu a jeho ústa byla ještě široce otevřená.

“Ale byl jsi tak naštvaný,“ mumlal Harry a přitáhl si kolena ke své hrudi. „A já to nechápu.“

“Ne, na tebe ne,“ šeptal Tom slabě a políbil Harryho spánek, uvědomil si, že musel ztratit kontrolu na svými emocemi. „Pokud se cítíš lépe, tak tedy jdi na své vyučování, hm? A potom můžeš pomoci Thymusovi najít jeho partnera, dobře?“

“Dobře,“ Harry se pomalu na něj usmál a našel jeho hřejivé srdce. „Pak bychom měli jít. Uvidíme se později.“

“Ano, kočičko,“ políbil ho velmi nevinně na rty. „Před vyučováním si dej něco k jídlu, prosím.“

Harry přikývl a jemným třesením přivedl Rona zpátky k vědomí a uklidňujícím tónem mu říkal, že všechno později vysvětlí a zahalil ho do jeho hábitu. Místnost opustil se dvěma Zmijozelskými chlapci a velmi bledě vypadajícím Weasleym v závěsu.

“Předtím, než mi začnete vyhrožovat a říkat mi, abych se vyhýbal Harrymu, dovolte mi vám něco objasnit,“ upír se uvolněně opřel o jednu ze stěn. „Jak jsem říkal dříve, je v bezpečí. Není můj partner a on mě nechce, Voldemorte. Pro mě bude vždy dítětem, které zachránilo můj život, sladkým človíčkem, který se o mě jako první staral a ukázal mi, že strach je slabina, kterou dokážu překonat. Nejsem to já, kvůli komu byste měl být znepokojen – pokud někomu něco uděláte, ztratíte ho a budete sám.“

“Nesnáším, když mi lidé říkají věci, co už vím,“ vrčel Tom. „A pro tvou informaci: nechystal jsem se ti říct, aby ses vyhýbal Harrymu.“

“Ťuk, ťuk,“ Tom nemohl zadržet zaúpění, když ředitel vešel do jeho třídy. „Zajímalo mě, jestli máš čas na rozhovor, Tome. Chápeš, že existují jisté otázky, kterými je třeba se zabývat a obávám se, že se ti nebudou líbit,“ hrozivý úšklebek rozdělil jeho tvář. „Solomone, nepůjdete také s námi? Jsem si jistý, že stále mám nějaké krvavé bonbóny v mé pracovně...“

“Ať je to cokoli, bude to muset počkat, Brumbále,“ ušklíbal se a otočil se zády ke starému kouzelníkovi. „Teď musím jít učit jednu třídu.“

“Severus byl tak milý, že se nabídnul převzít tvé vyučování,“ Brumbál se na něj sladce usmál, „dokud všechno neurovnáme. Jdeme, chlapci,“ vesele tleskal rukama – tohle by mohlo určitě fungovat a Harry by mohl být opět jeho.

Zlomyslně se chichotal jak vedl oba tmavovlasé muže do své pracovny. Byl ustaraný, ve zpětném pohledu si mohl přiznat, že k němu Harry byl jízlivý, ale to se ukázalo být jen bouřlivými hormony dospívání, smíchané pravděpodobně ztrátou toho psiska (opravdu to tak viděl – Black měl na Harryho zřejmě špatný vliv) a pubertální vzpurností a teď k němu přilezl zpátky jako vždy věrná, malá hračka. A začínal ho chránit před zlým Lordem Voldemortem. A když to dělal, mohl být chlapcův hrdina. Harry by zabil Voldemorta (samozřejmě s jeho obrovskou pomocí), kterého by uvrhl do Azkabanu za vraždu a pak může přijít jeho království! Někdy se zajímal o to, jaké by to bylo, kdyby všichni géniové byli tak chytří jako on...

“Posaďte se, chlapci,“ Brumbál mávl na dvě měkká křesla před svým stolem. „Á, věděl jsem to, že je ještě mám, dáte si krvavý bonbón, Solomone? Nebo byste snad dával přednost citrónovému bonbónu?“ upír zakroutil hlavou na obě nabídky s mírným znechuceným zamračením na jeho tváři. „A co si dáš ty, Tome? Čaj? Citrónový bonbón?“

“Pojďme k věci, Brumbále,“ vrčel Tom. „Když už sabotujete mou práci, tak bych byl raději, abyste mi neubíral více mého času.“

“Och, tak dobře, chápej, můj chlapče,“ ředitel se opřel zády, spojil si prsty a nechal nadřazený úsměv, aby zdobil jeho rysy, což věděl, že by tímto podráždil Temného pána ještě víc, „mou pozornost zaujalo, že Harry tráví strašně spoustu času na ošetřovně, takže jsem se o to přirozeně zajímal a tak jsem přišel na příčiny toho, že si myslím, že zneužíváš našeho miláčka.“

“Nezneužívám ho,“ vrčel Tom, přitiskl své dlaně na stůl a naklonil se přes něj. „A Harry tráví čas s madame Pomfreyovou, protože mu nabídla, že ho naučí základy léčení. Takže pokud je tohle všechno...“

“Dokud si nebudu zcela jistý, že se s Harrym vskutku zachází dobře tak jsem povinen se o to zajímat dál, aby se zajistila Harryho bezpečnost. Tato záležitost ještě není uzavřena, Tome,“ Brumbálovy oči vesele mrkaly. „Jestliže na něm zneužíváš svou moc tak je to považováno za zločin a porušení smlouvy. Chápeš, že Harry je ještě nezletilý, a proto je stále v mém opatrování, že ano? Nyní, samozřejmě, jestli jsem také jen blouznivý jak starci, kteří k tomu mají sklon, není nic kvůli čemu bys měl být znepokojený. Domluvím se s léčitelem, specializovaným na péči o děti, aby ho zítra zkontroloval, kvůli případným známkám zneužívání. Jeho posudek bude důkazem buď pro nebo proti tobě a budeme z toho vycházet. Do té doby ty stejně jako všichni tvoji služebníci nebo jejich děti máte zakázáno ho v jakémkoli případě kontaktovat podle nařízení Ministerstva kouzel. Pokud se chceš na to podívat...“

Tomovou odpovědí bylo, že obtěžující dokument zapálil: „Měl byste si užívat tento okamžik, protože bude posledním podobným triumfem, který kdy pocítíte.“

S tím se vyřítil z místnosti a bouchl dveřmi.

“Dost vznětlivý,“ Brumbál se pochechtával, než se obrátil k upírovi. „Nyní jste slyšel jednání s Tomem, na jehož straně budou upíři bojovat. Jsem si jistý, že naše strana, kterou vám nabízím je mnohem více...“

“Omluvte mě, řediteli,“ Sunny rovněž vstal, „ale upíři si stranu již zvolili. Náš postoj už není řešitelný.“

“Och, doufám, že jste udělali správné rozhodnutí, můj drahý chlapče,“ starý kouzelník se na něj kouzelně usmál. „Temná strana není známá svou vděčnosti vůči vlastním spojencům.“

“To je důvod, proč jsme si nezvolili tuto stranu,“ upír se otočil ke dveřím. „Zvolili jsme si našeho přítele, a ať je na straně temna nebo světla, budeme za něj bojovat.“

S tím vyšel ven a dolů točitým schodištěm, čímž opustil mírně zmateného, ale celkově spokojeného ředitele.

“Musíš varovat, Harryho,“ Sunny byl hrubě uchopen a vtažen do výklenku. „Nikdo by neměl vědět o těhotenství.“

“Měl jsem v úmyslu mu to říct, v každém případě,“ řekl upír klidně. „Je ještě něco, co chcete vědět?“

“Kontaktuji Luciuse, který snad bude s to tomu zabránit,“ Tom se mírně uvolnil poté, co našel takového ochotného spojence. „Pak promluvím s madame Pomfreyovou a pokusím se ji přesvědčit, aby udělala to vyšetření. Řekni mu, že by si neměl dělat moc starostí a dej mu tohle, mohl by je potřebovat.“

“Dobře,“ Sunny přikývl, když přijal tři malé lahvičky. „Podívám se po něm.“

Tom prudce přikývl, než rozhodně kráčel k Severusovým soukromým komnatám kvůli Letaxu. Brumbál za tohle zaplatí a Popletal si brzy uvědomí, proč by se neměl zaplétat s významnými lidmi!

Zlostně zasyčel heslo na portrét Salazara Zmijozela, který stráží Severusovi pokoje a jeho předek mu povolil vstup. Bylo to tu překvapivě nepořádné jak si to prohlížel, což normálně znamená, že se Severus velmi usilovně snažil vyvíjet nový lektvar nebo vylepšit nějaký starý a nechal na různých místech všude kolem pokoje nesčetné množství pergamenů s recepty, seznamy s přísadami a schématy, ale přiznal si, že Severusova mysl pracuje způsobem, kterou by nemohl stíhat, a tak jen přešel ke krbu a vhodil Letaxový prášek do malých plamenů, vykřikl “Malfoy Manor“ a zmizel.

“Můj pane,“ ptala se Narcisa překvapeně, která si předtím vychutnávala šálek jemné kostarické kávy a četla nejnovější vydání Moderní čarodějky, načež Lucius vzhlédl od svých dokumentů. „Neočekávali jsme vás. Je Harry v pořádku?“

“Momentálně ještě ano,“ Tom se vděčně posadil na pohovku a přijal šálek kávy. „Ale Brumbál se rozhodl, že ho zneužívám a tím získal od ministra úřední zákaz pro mě a všechny Smrtijedy, abychom se s ním nekontaktovali a nařídil, že zítra bude vyšetřen léčitelem.“

“To nemůžeme dovolit,“ prohlásil náhle Lucius. „Kdo je do toho zapojen a z čeho jsi přesně obviněn?“

“Brumbál a Popletal, možná Pomfreyová, ale o tom pochybuji,“ odpovídal Tom. „Brumbál jen řekl, že mě podezřívá z toho, že zneužívám mou moc nad Harrym, ať to znamená cokoli.“

“S tímhle má právo zasahovat do vašeho vztahu?“ ptala se Narcisa. „Nepožádal snad Harry o jeho pomoc?“

“On a Harry spolu dnes ráno mluvili, ale velmi pochybuji, že si Harry myslí, že ho zneužívám nebo by s tím šel za Brumbálem,“ Tom si povzdechl, „a Brumbál řekl, že Harry je ještě nezletilý a stále je jeho závazek.“

“A co minulou sobotu?“ poznamenal Lucius. „Zněl dost zoufale, aby se od tebe dostal. Pokud tohle Brumbál bral jako důkaz své domněnky a léčitel by se v tom babral, pak by to vzal jako emocionální týrání.“

“Vím,“ povzdechl si Tom. „Musíme něco udělat.“

“Dobře,“ Lucius rezolutně vstal. „Nejprve navštívíme ministra a pokusíme se, aby byl tento úřední zákaz zrušen. Narciso, miláčku, možná bys mohla navštívit madame Pomfreyovou a zeptala se jí, co o tom ví?“

Blonďatá čarodějka přikývla a pak šla pro svůj plášť, aby se odletaxovala do Bradavic.

“Jdeš, Tome?“ Lucius stál s Letaxovým práškem v ruce. „Nedovolíme jim, aby si vzali Harryho.“

“Co, když jsem?“

“Co, když jsi, co?“ zeptal se blonďák zmateně, překvapený tím jak na něj bolestné červené oči vzhlížely: „Co, když jsem zneužíval Harryho, co když chce být ode mě pryč?“

“Teď mě poslouchej, Tome,“ opáčil Lucius prudce. „Pokud nechceš bojovat za Harryho, fajn, ale já budu, protože je ponižující, aby tě někdo naprosto neznámý vyšetřoval kvůli známkám zneužívání. Nechci ani pomyslet na to, že Brumbál skutečně věří, že ty ho zneužíváš, ale nicméně se ho ten léčitel bude dotýkat v nejsoukromějších místech. Budou hledat známky znásilnění, zcela ho poníží, a ať to bude cokoli, oni to najdou – pro Harryho to už nebude žádné lékařské tajemství. A jestli dovolíš, aby se to Harrymu stalo tak nejsi muž, za kterého jsem tě považoval. Jsi otcem dítěte, a jestli chceš zbaběle utéct od své zodpovědnosti tak už nejsi vítaný v mém domě. Takže buď teď půjdeš se mnou a dokážeš Harrymu, že ho skutečně miluješ nebo okamžitě opusť mé pozemky.“

Tom přešel ke krbu: „Hádám, že to byla hloupá otázka.“

Lucius se culil a gratuloval si za dobře vykonanou práci, než následoval svého Pána.

Ministr kouzel, Kornelius Popletal, přestože dělal všechno, aby se to projevovalo ve skutečnosti špatně, nebyl hloupý. Například věděl, že jeho dny na ministerstvu jsou sečteny, také věděl, že ho jeho žena podvedla, a že by pro nikoho nebyl první volbou pro tuto práci, a že má malý nebo žádný vliv na to, co se děje, a že jeho sekretářka má hodně soukromých Letaxových hovorů, a že jediným důvodem, proč ještě nebyl zavražděn je fakt, že ho nikdo nebral vážně, a že je o několik kilo těžší, a že sousedovic kočka nejspíše snědla jeho sovu, a že Brumbál není milý stařec jak si o něm všichni myslí, a že všechno pokrytecké považoval za nejlepší, a že si jeho matka sama nedělala dorty. A věděl, že když se jeden velmi nasraný Temný pán ve společnosti velmi bohatého Luciuse Malfoe vřítil do jeho kanceláře tak byl čas skrýt strach a proklínat Albuse Brumbála.

“Není nic, co můžu s tím úředním zákazem dělat,“  doznal poté, co ho Voldemort vydatně urazil a řekl mu, co má dělat. „Zákon byl dnes ráno projednán... Starostolcem.“

“Vy jste vymyslel zákon, který zakazuje Temnému pánu, aby se přibližoval ke svému manželovi?“ zeptal se Lucius nevěřícně, přitom volně otáčel hůlkou mezi svými prsty.

“Ne,“ potil se a jeho ruka byla modrá tam, kde byl zasažen inkoustem, když vstoupili. „Zákon stanovuje, že děti, u kterých je podezření, že jsou zneužívány, by měly být odebrány z péče těch, kteří jsou podezřelí z jejich zneužívání, dokud léčitel nevydá svůj verdikt,“ četl z dokumentu před sebou, který také nesl signatury ostatních členů Starostolce.

“Takže v něm není nic, co by mi zakazovalo mluvit s Harrym,“ objasnil Lucius.

“Vlastně...,“ nervózně si zastrčil vlhké prameny prořídlých hnědých vlasů za své ucho. „Bylo rozhodnuto, že všichni Smrtijedi jsou také považováni za hrozbu pro pana Pottera... musíte pochopit, že chlapec-který-přežil je zvláštní případ.“

“Vy jste mi toho chlapce zaslíbili,“ zasyčel na něj Temný pán. „Jistě jste také vzal do úvahy, že tohle manželství by pro něj nemuselo být velmi příjemné a teď vás hryže svědomí? Raději teď mějte nějaké dobré zprávy jinak... Jsem si jistý, že vám vaše představivost dodá možné alternativy,“ jeho oči vypadaly jako by plivaly oheň a Popletal byl velice ochotný věřit tomu, že by během další hodiny nezemřel – ať vybere cokoli.

“Obvinění již bylo vzneseno,“ pospíšil si s pokračováním jak Temný pán zapálil portrét jeho předchůdce (muž, pokud si vzpomínal správně, který byl zabit během První války), přitom se úplně díval tak jako by debatoval o tom, že deštník by byl doporučitelný pro jeho odpolední procházku – tato lhostejnost byla dokonce děsivější, než dřívější otevřená zuřivost a mohl cítit jak jeho kalhoty vlhly. „Ale... ale můžete si vybrat jiného léčitele, to je jediná vaše volba...“

“Madame Pomfreyovou,“ řekl Tom okamžitě, věděl, že jí Harry věří, ale druhý muž ustrašeně zakvičel, když kroutil hlavou a třásl se po celém těle: „Musí to být plně vyškolený léčitel, ne sestřička... Není nic dalšího, co můžu udělat, vážně.“

V jejich očích mohl vidět pohrdání a zklamání, jak slabě doufal, mohli by ušetřit jeho život.

“Zrušíte dohodu s léčitelem, kterého Brumbál chtěl,“ uzavřel Voldemort. „Počkáte na nás, abychom vás upozornili na náhradníka. Sjednáte to s nimi bez zpoždění jinak se s nikým jiným neporadíte. To vyšetření provedete přesně v deset hodin ráno. Nepřemístíte Harryho z hradu. A s nikým nepromluvíte o této malé diskusi, rozuměl jste, Motáku?“

“Ano, ano, přísahám, že všechno udělám,“ také věděl, že zní pateticky.

Půl hodiny poté, co odešli, ještě seděl zkroucený ve své obvykle velmi pohodlné židli, s mokrými kalhotami a chvěním při vzpomínce na chladné červené oči a krutý úšklebek. O dvě hodiny později dostal krátký dopis, pokud se tomu tak mohlo říkat:

Damián Lojack, nižší léčitel u svatého Munga. Bez námitek...

« 44. kapitola « » 46. kapitola »

 

24.07.2009 06:20:03
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one