Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Adka, Airiny, Arhoo-chan, Arwenka, Auša, Biggi, drahokam, Exa, gleti, koky, Lygie, MIREK, Mouldy, Pegy, Sanasami, Saskya, Teressa

Alcea

48. POKŘIVENÉ ÚMYSLY

Brumbál seděl ve své houpací židli blízko tepla krbu a přál si, ne poprvé, aby teplo proniklo do jeho kostí, které se dnes zdály, že vrzaly a praskaly s každým pohybem, a frustrovaně cumlal svůj dvacátý první citrónový bonbón. Jak bylo možné, že jeho plán tak hrozně selhal? Pokud mohl důvěřovat Severusovi, což jste nemohli, jeho záměr měl zcela přivést oba blíž k sobě, a doufal, že by se Voldemort přinejmenším odvrátil od Harryho poté, co by zjistil jeho odpornou minulost, ale byl těžce zklamaný. A jak v to doufal!

Všechno jeho pečlivé intrikaření a plánování, co se týče těch dvou, se pokazilo. Každý hrdina potřeboval zloducha a on vytvořil obé. Jsou to jeho výtvory – tak proč nehrají své role? Všechno šlo dokonale, dokud se Raddle nestal vrtošovým a nenabídl mír. Upřímně, jaký je to Temný pán, když nabízí mír? Ale v pořádku, proč ne? Pokud to byl nějaký druh vychytralého plánu, který by nebyl s to odhalit, tak to byl schopný plán. Ale tohle, toto je neslýchané: žádný Temný pán se nezamiluje do svého nepřítele. Tečka. Nebylo to možné.

Bylo by dokonalé, pokud by Raddle nějakým způsobem ublížil Harrymu a smrtelně ho zranil a tím by se oslabil porušením této smlouvy. Dokonalé. Bylo by dost jednoduché, se zbavit obou a převzít Kouzelnický svět. Nikdo by ho také neobviňoval. Je Zachráncův mentor, moudrým dědečkem, a když by vystupoval na svůj trůn se zármutkem sklíčeným obličejem nad ztrátou adoptovaného vnuka, nikdo by neměl námitky proti několika novým pravidlům. Tento plán byl spolehlivý. Aspoň si to tak myslel.

Větší část svého života obětoval pro tento plán. Nejprve formoval Raddlea do dokonalého zloducha. Špatné dětství v sirotčinci, přesvědčení, že je s ním zacházeno nespravedlivě, posíleno domněnkou, že je něčím zvláštním, že je kouzelník, dědic Salazara Zmijozela. Bylo urážlivě snadné dostat ho tak daleko, jen někdy ho postrčil špatným směrem a zabil několik přátel. Každý by to takto udělal. Samozřejmě, bylo nešťastné, že se Raddle vyvlékl z jeho dosahu tak brzy, ale nakonec by to nepomohlo jako by to nebylo spojené s Temným pánem.

Pak přišla druhá část. Harry. Samozřejmě bylo výhodné, že slyšel proroctví, což ho nasměrovalo správným směrem. Část proroctví byla předána Červíčkovi, hloupému, ale užitečnému bláznovi, a jeho plán se dal do pohybu. Bylo snadné rozhodnout mezi Nevillem a Harrym. Pokud by zabil Potterovi, mohl volně vládnout nad osiřelým chlapcem, zatímco Neville měl obrovskou rodinu, vyjma jeho rodičů. Kromě toho, Harry byl mocnější a sliboval si od něj, že se stane mnohem více pohlednějším a roztomilým malým hrdinou, což bylo přesně to, co potřeboval pro svůj plán, aby fungoval.

Až potud vše v pořádku. Přesvědčil Jamese, aby Červíčka učinil strážcem tajemství, Raddle zabil Harryho rodiče, Sirius byl zatčen a chlapec přišel k Dursleyovým, kteří byli šťastní, aby s ním zacházeli podle jeho návrhů. Vše bylo prostě dokonalé. Dursleyovi přiváděli Harryho na hranu, a když přišel do Bradavic, byl příliš úzkostlivý k tomu, aby mu vždy jednou za čas vyhověl po malém poklepáním na hlavu. Ale neusiloval o pozornost jako jeho otec, takže ho nechal v centru pozornosti, bez lidí, kteří od něj čekali, že zabije Raddlea. Ne, že by to byl Harryho úkol.

Strčil si svůj dvacátý pátý citrónový bonbón do úst a praskal svými artritickými prsty jeden po druhém, zatímco došel k závěru, že se vše začalo kazit s objevením Siriuse. Sirius Black. Měl ho zabít už dávno, ale kdo mohl předvídat, že by zůstal v Azkabanu duševně zdravý a ještě utekl? A když tu možnost měl, bylo již moc pozdě a Harry měl tu hloupou myšlenku, že ho Sirius bezpodmínečně miloval, a že tedy bylo v pořádku, aby vyšla najevo skutečná osobnost.

Ale to by mohlo být napraveno, kdyby ten vlkodlak nezasáhl a nezachránil Siriuse zpoza závoje za pomocí jeho smečky. Jak mohl mít jediný člověk tolik štěstí? To prostě nebylo možné.

A to byl důvod, proč nyní seděl ve svém houpacím křesle, přičemž se cítil a vypadal jako stařec. Nebyl to Raddle, který ho přivedl sem nebo dokonce Harry, byl to Sirius a pouze Sirius. Dříve byl schopen čerpat z Harryho magie téměř neustále, což asi nebylo úplně dobré pro chlapcovo zdraví nebo jeho růst, ale byl to tak příjemný pocit, cítit jeho mladou magii jak se prohání jeho tělem. Nikdy nebyl výjimečně mocný a jeho vítězství nad Grindelwaldem bylo více o štěstí, než o čemkoli jiném, ale to mu stále dovolovalo, aby hrál roli vítězného hrdiny a absorboval magii Temného kouzelníka. Tolik moci! Byla tak opojná! A chtěl stále víc a ještě víc.

Zatracený Raddle, že je tak podezřívavý, jinak by mohl také využívat chlapce. Harry byl takový poddajný, užitečný chlapeček a pochyboval, že by protestoval, kdyby to věděl. A, Merline, byl tak mocný. Dokonalý zdroj. Byl, dokud nepřišel Sirius.

Zuřivě cumlal svůj další citrónový bonbón. Teď ztratil válku dříve, než dokonce začala. Voldemort prostě musel začít toužit po chlapci, že? A Harry se prostě k němu otočil zády a užívá si své nové pozice jako Voldemortova sexuální hračka. Domníval se, že se ujistil, že by Harry nikdy neměl mít s někým dobrovolný sexuální kontakt. To bylo důvodem, proč souhlasil: vynucený pohlavní styk by způsobil naivnímu chlapečkovi, aby si uvědomil, jak je Voldemort zlý a jak špatně jednal se svým hodným dědečkem Albusem. Další bezchybný plán. Možná měl kontrolovat chlapce častěji, aby se ujistil, že se naučil lekcím jeho strýce...

Vernon Dursley byl odporný, po moci lačnící zvrhlík – dokonalá volba pro jeho malou zbraň. Ó ano, o Harryho bylo postaráno. Zlý úšklebek se rozprostřel po jeho vrásčitých rysech, když si nenuceně pohladil svou pomalu rostoucí erekci. Výborně! Možná by si měl užívat Harryho častěji. Jeho oči se přivřely jak se uvolnil ve svých červonožlutých trenýrkách. Raddle musí být rozumnější, než mu projevovat ocenění.

Jenže oni s ním nepočítali. Pokud by nemohl vyhrát on, tak nikdo, nejméně ze všech jeho dvě hračky. Ještě měl několik věcí v rukávu.

Samozřejmě, bylo dost nevýhodné, že se mu skoro celý klan Weasleyů odcizil, ale to by už nepomohlo. Vzhledem k tomu, že nepočítal s tím, že se chlapci vzepřou své matce, ale stále měl více než dost následovníků.

A dva se ukázali jako velmi užiteční... Ještě měl poslední možnost, trochu klikatější, trochu manipulativnější a Harry by se zlomil, Raddle by se zbláznil, a jestli by to dost pečlivě naplánoval, dokázal by Raddlea porazit Harryho magií. Jak znovu toužil po této energii... Hermiona a Ginny by mu musely pomoci, ale to bude dost jednoduché: několik dobře umístěných kouzel, několik užitečných lektvarů a pak...

Zamyšleně zíral na věci, které ležely na malém stolku vedle něho: na svou hůlku, krabici s citrónovými bonbóny a knihu s určitě Černými rituály. Přešel ke své polici na knihy s novou živostí. Ještě nebyl poražen.

Svědomitě ignoroval neustálé klepání na své dveře, protože věděl, že to je jen Minerva. Zdálo se, že ji také ztratil, ale to pouze mírně deprimovalo jeho náladu. Dosud se nevzdal a třebaže jeho vládnutí nad Anglií – a brzy nato nad celým světem – by muselo počkat o trochu déle, bylo to stále na dosah. S Harryho a Raddleovou mocí by měl dost času na to, aby si to užil...

Zrovna když listoval knihou, aby našel správnou stranu, ozvalo se za ním hlasité lup a otočil se, přičemž opět proklínal své praskající kosti a rozviklaná kolena.

“Dobby,“ pozdravil překvapeně, okamžitě se přinutil k dobrotivému a nepřekvapenému úsměvu na své tváři. „Posílá tě Harry?“

“Ne, Brumbále, Pane,“ odpovídal domácí skřítek, neuklonil se a to “Pane“ bylo jedinou známkou zdvořilosti v jeho krátkém prohlášení. „Pan Tom mě posílá a chce, aby Brumbál věděl, že to je jen varování a v případě, že by opět ublížil Panu Harrymu, nebude mít s ním žádné slitování.“

“Dobby, o čem to mluvíš?“ starý kouzelník se stále usmíval na malé nevýrazné stvoření. „Musíš mi pomoci zachránit Harryho před tím monstrem.“

“Dobby chrání Pana Harryho před vámi,“ Dobby se zazubil spíše zlostně a zúžil své oči jako tenisáky. „Dobby ví všechno a pomáhal zachovat Pánovo tajemství, ale je rád, že teď může pomáhat Panu Tomovi, aby pomstil Pana Harryho.“

S tímto řečeným se nakonec výsměšně uklonil a luskl svými dlouhými hubenými prsty předtím, než lupnutím zmizel. Na jeho místě se objevil Voldemortův obrovský had, který se hrozivě vztyčil, když se připlazil blíž a odmrštil jeho hůlku ze stolu, právě když k ní došel, takže se válela po podlaze a přistála před krbem, jehož malé plameny ji olizovaly.

Nagini syčela a Brumbál jí byl s to porozumět, možná, že si měl uvědomit, že Tom opravdu více, než toužil po Harrym, a že malý Nebelvír byl jediným důvodem, proč chtěl, aby přežil útok otrávených zubů.

Nepředstavitelná bolest vystřelovala jeho nohou a nahoru po páteři jak se Nagininy zuby zanořily do pravé nohy, jako dva ostré nože. Mohl cítit jed jak se šíří jeho tělem, paralyzuje jeho končetiny a pálí v jeho žilách jako oheň. To stačilo, aby ho přinutil křičet a mohl odpřísáhnout, že mu had věnoval opovržlivý pohled, když mírně ustoupil. Když se opět chystal k zásahu, upadl do příjemného bezvědomí, už si nevšiml, když had vydal znechucené malé zasyčení a pak zmizel Letaxem poté, co sestrčil z krbové římsy krabičku s Letaxovým práškem.

---

Harry stál v kuchyni, kde dělal sýrové sendviče pro Toma, který ještě spal, jako takový druh poděkování a dárek na usmířenou. Přece jen měl plně pochopit, co se stalo následující den:

Celé to začalo profesorkou McGonagallovou, která ho v pondělí zadržela ve své třídě.

Přivedla ho do ředitelovy pracovny, kde ho nechala a přitom úspěšně zabraňovala Dracovi nebo Blaisemu, aby s ním mluvili. Brumbál mu vysvětlil situaci, nepochybně čekal nějaký druh nadměrného potvrzení jeho vděčnosti, že pro něj našel toto východisko – po tom všem bylo možné, že Temný Lord Voldemort nemá asi kruté rysy a chtěl je vzít ven s jeho manželem.

Harry jen na něj zíral, vyjeveně, dokonce příliš šokovaně na to, aby se rozčílil, prostě tam seděl a zíral přímo dopředu, zatímco ho ředitel zasvěcoval do některých údajně tajných plánů.

Harry se cítil fyzicky na nic, když poslouchal Brumbálovy pokřivené myšlenky o tom, jak dovede vládnutí Temného pána ke konci, ještě víc tím, když mohl cítit, jak z Brumbála plynula ve vlnách spokojenost a očekávání. Nikdy Brumbálovi neřekl o své empatii nebo něco jiného vážného. Ale utajoval svou empatii nedotknutelněji, než svá jiná tajemství – alespoň tomu tak bylo.

Byl ještě mírně uražený Šimonem, který prakticky řekl, že jeho schopnost patří k celému Temnému řádu. Navzdory bolesti, kterou to přineslo, měl rád svou schopnost: nebyla magická a byla nějakým způsobem čistší, než jakákoli jiná. Ale pořád toto tajemství nebylo tak tajné jako to jeho poslední, nikdo v Kouzelnickém světě by o něm neměl vědět (ne, že by předpokládali že vědí o jeho dalších tajemstvích).

Jeho zvěromágská podoba byla něco, co ho spojovalo s jeho otcem a Siriusem. Byla šikovná, a ačkoli ho dělala ještě víc neobyčejným, nebyla ničím neobvyklá. Často nepoužíval bezhůlkovou magii a podle něj to vypadalo jako něco, co by každý mohl dělat s trochou cviku a se správným postojem. Každý ví, že je schopen mluvit v Hadím jazyce a všichni si na to zvykli.

Zato tohle poslední tajemství nebylo vůbec tohoto druhu a ovlivňovalo značnou větší část jeho života, než cokoli jiného. Severus a Lucius věděli o zneužívání, Rudolfus a Rabastan věděli o nočních můrách a Draco s Blaisem věděli všechno. Tak jako tak ho to strašilo, že věděl, že tito poslední dva o tom vědí, ale pokud by se o tomto všichni dověděli... Může si představovat jejich šokované obličeje. Nejprve by ukázali soucit a po tomto poznání by je osvítilo, že to byl Harry Potter, který mohl něco udělat a pak by byli znechucení a mohl by vůči sobě cítit jen pohrdání. A to je všechno Brumbálova vina.

Když ho hněv konečně zasáhnul, byl v malém pokoji vedle ředitelovy pracovny, zavřený uvnitř jako nějaké nebezpečné zvíře “pro jeho vlastní bezpečí“, samozřejmě. Ničil ho, dokud nestál v hromadě kouřícího popela. A pak plakal, protože byl ztracen, protože již nebylo cesty ven, protože chlapec předstíral, že nikdy neexistoval a tady nebyl nikdo, aby ho měl skutečně rád. Neobtěžoval se, aby opravil škodu, vzdával se, aby našel výmluvy. Konec hry.

Profesorka McGonagallová byla upřímně šokovaná, když ho našla v jeho zničeném pokoji, stále na tom samém místě. Harry nepřítomně zíral na jedno ze zrcadel, ani nepoznal, koho v něm vidí: ten chlapec v zrcadle byl bledý a podvyživený, jeho tvář, ruce a oblečení bylo začerněno od sazí, jeho oči byly prázdné stejně jako bylo jeho srdce. Hrdina zemřel, konec hry.

“Sladký Merline, pane Pottere, co jste to dělal?“ hrubě ho popadla za nadloktí a tlačila ho do koupelny. „Osprchujte se a pospěšte si.“

Harry udělal jak řekla. Mohl by alespoň na svou popravu vypadat čistě: zítra se každý doví o jeho porážce, možná už dnes večer, to závisí na tom, kdy ministerstvo bude o tom informovat. Znova se díval do zrcadla – také si neuvědomoval čistou tvář. Byla cizincova. Hořce se usmál. Ukrýval se za svou masku po tak dlouhou dobu, že se ani nepoznal. Ale ta byla nyní pryč, úplně. Mihla se myšlenka, aby bojoval, ale byl tak unavený. Všichni jím budou pohrdat, i jeho vlastní dítě, byl si tím jistý.

“Miluji tě, vždycky budu,“ spočinul rukou na svém břichu. „A vždycky tady pro tebe budu, ale nemyslím, že mě budeš chtít vidět poté, co zjistíš jak jsem odporný. Ale budu vždycky na tebe dávat pozor a nikdo ti nikdy neublíží. Nevezmou mi tě.

Profesorka McGonagallová ho vedla do nemocničního křídla, kde na něj všichni čekali. Kdyby jen věděli...

Damián pro něj držel otevřené dveře – alespoň nebyl naprostý cizinec, který by ho povzbuzoval.

Mírně se na něj usmál a vlkodlak mu řekl, aby se nebál, že to nebolí. Požádal ho, aby si svlékl oblečení, všechno své oblečení a Harry to udělal. Beztak bylo po všem. Léčitel se ho ptal na nějaké nepříjemné otázky. Vůbec nelhal – kde byl stejně problém? – ale vyhnul se otázkám, aby z toho vyšel dobře. Damián ho skenoval kvůli jakémukoli skrytému zranění – maličkosti. Zkontroloval jeho tep – trochu vysoký, ale pravděpodobně způsobený nervozitou. A pak použil kouzlo a vše bylo zpátky – jeho celé tělo zářilo starými jizvami, jeho kosti prosvítaly kůží a všiml si starých zlomenin. Damián se zajíknul a Harry se schoulil do sebe, aby se pokusil zakrýt svou nahotu.

Další nepříjemné otázky a tentokrát neexistovalo žádné uhýbání sporné otázce. Jiné kouzlo, vykřikl ponížením jak se do něj vtlačil duch vzpomínky, podobně jako při Priori Incantatem. Jeho břicho zářilo.

A Damián se opět zajíknul, než ho přinutil spolykat Uklidňující doušek, zvláštní lektvar udělaný jen pro něj. Madame Pomfreyová jim strčila tašku mladšího léčitele, říkající mu, že to brzy pochopí. Vůbec se necítil klidný a lektvar nepomohl. Objevily se ruce, které mu pomohly do jeho oblečení a laskavá slova. A pak přišel další šok, když se zeptal, jestli už skončili. Prostě chtěl vlézt do nějaké díry a zemřít.

Damián se ptal na těhotenství. Mladý léčitel byl otevřenější, než madame Pomfreyová. Řekl mu pravdu, že by mohl umřít nebo ztratit dítě. Samozřejmě, je to jen statisticky, ve skutečnosti to nic neznamená... Pak Harry začal plakat. Nevěděl jak dlouho se ho vlkodlak snažil uklidnit, dokud nepřestal a nepropustil ho.

A pak tady byl Tom. Zatracená poprava, musel zachránit své dítě a pokud musel prosit, žádat a omlouvat se, aby toho dosáhnul, tak by to udělal. Podvolil by se, udělal by cokoli, když by Tom zachránil jen jeho dítě...

Ale Tom neměl v úmyslu, aby se před ním plazil, neměl v úmyslu, aby požadoval něco na oplátku pro záchranu jejich dítěte. Také chtěl zachránit Harryho. A najednou se objevilo nové světlo. Nový hráč vstupuje do hry. A možná jen potřeboval čekat na Toma, aby ho zachránil. Nikdo z nich se ho nevzdal, nikdo z nich nebyl znechucen a nikdo z nich ho nenenáviděl. Ještě byla naděje. Možná, když ho mají skutečně rádi, mohl by začít poznávat toho chlapce v zrcadle, možná, že nebyl tak špatný.

“Ahoj,“ silné paže se uzavřely kolem jeho pasu poté, co Tom oznámil svou přítomnost. „Vidím, že pilně pracuješ,“ přesunul se k talíři se sýrovými sendviči. „To jsi tak hladový?“

“Myslel jsem, že bys mohl mít hlad,“ Harry tiše mumlal a hrál si z nožem. „Udělal jsem ti sýrové sendviče.“

“Děkuji, Harry,“ Tom si vzal talíř z Harryho malých rukou a položil ho za sebe na stůl, odtáhl si židli, aby se posadil. „Chtěl by sis sednout na můj klín?“ Harry nesměle přikývl a Tom si ho pohodlně na sebe usadil. „Kde je tvůj upír?“

“Šel navštívit Rabastana. Sluší jim to spolu, nemyslíš?“

“Prostě ti budu věřit,“ Tom se usmál. „Mohl by si prosím něco sníst, Harry?“

Malý chlapec si poslušně vzal jablko, opřel se zády o jeho hruď a pomalu ho okusoval, zatímco Tom hladil jeho břicho a uchopil jeden ze sýrových sendvičů.

“Ehm, Harry,“ zeptal se nejistě po prvním kousnutí. „Kde je přesně ten sýr v těchto sýrových sendvičích?“

“Udělalo se mi špatně,“ prohlásil Harry věcně. „Je v odpadkovém koši.“

“Asi by mi nebylo dovoleno dostat nějaký nový sýr do mých sendvičů, že ne?“ Tom si povzdechl, ale políbil Harryho krk, když se malé tělo zachvělo strachy v jeho klíně. „To je v pořádku, maličký, asi jsem měl sýru více, než dost, možná bych měl zkusit něco nového.“

Harry se na něj usmál a přitiskl se k jeho krku, když Temný pán přivolal z chladničky nějaké žervé a džem.

Potom šli spolu na ošetřovnu, kde madame Pomfreyová na oba pomlaskávala a mračila a nakonec prohlásila, že Harry má odpočívat a jako vždy používat více svou magii, což Harryho nechalo v rozhodně špatné náladě.

 

« 47. kapitola « » 49. kapitola »

 

31.07.2009 00:24:14
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one