Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

5. VZPOMÍNKY

Snapeův hlas byl dosti nepříjemný způsob, jak někoho probudit, také díky tomu, že se Harry po lektvaru stále cítil velmi ospalý. Řekl by, že ho Snape s největší pravděpodobností sám vařil, což by vysvětlovalo, proč chutnal tak odporně spáleně, rozhodl se velmi brzy ráno, když Mistr lektvarů zaklepal – spíš zabouchal – na dveře jeho ložnice: „Otevřete ty dveře, okamžitě nebo je odstřelím!“

Podle všeho pět vteřin bylo moc náročné na Snapeovu trpělivost, protože o pár okamžiků později mohl slyšet pár zamumlaných slov, po kterých následovalo hlasité ‚bum‘ a už dveře nebyly celé.

„Nejprve mě otravujete ve škole, nutíte mě neustálé zachraňovat vaši kůži, podezříváte mě, že jsem zlý a snažíte se o tom přesvědčit Brumbála, ohrožujete moji pozici u Temného pána, rušíte mé soukromí a nutíte mě hledat vaše hloupé psisko, a teď jste narušil mou dovolenou, můj čas bez Pottera, ukradl jste mého nejlepšího přítele a můj pokoj a...,“ řečnil Mistr lektvarů, jeho tvář byla bledší a rozzlobenější s každým slovem.

Chlapec si ho nevšímal a šel ke stolu, kde měl položenou myslánku a dopis ze včerejší noci, opatrně obojí vzal a přešel ke stále křičícímu Mistru lektvarů.

Když se Snape odmlčel, pravděpodobně proto, že zoufale potřeboval vzduch, řekl klidně: „Už jste úplně domluvil nebo byste mě rád obvinil i z toho, když jste zakopl o něčí nohu ve svém prvním ročníku a přistál obličejem do talíře s hovězí pečení?“

Jak vidno, Snape toho měl ještě mnoho na srdci, takže ho opět ignoroval.

„Co řeknete na svou obranu?“ Harry byl spíše udiven, že Snapeův projev skončil po pouhých deseti minutách, a že nedupal svýma nohama.

„Nic,“ odpověděl Harry, přitom mu vtiskl do rukou oba předměty a zavřel mu před nosem dveře, které byly kouzelně opraveny před dvěma minutami.

Zhluboka se nadechl a vyrazil do přilehlé koupelny, aby si vyčistil zuby a pokusil se učesat vlasy do zkrocenějšího tvaru.

Snape stál ohromeně před Potterovou ložnicí – svou ložnicí, napomenul se a cítil, že jeho zlost opět roste. Shlédl do svých dlaní. Myslánka? Chtěl si snad z něj dělat zase legraci? Ale ne, byla v ní stříbrná, vířící substance, neměl by být tak hloupý, aby ztratil takovou pěknou vzpomínku, že ne? Nahmatal list papíru ve své ruce, otevřel ho a přišel tváří v tvář se svým vlastním jménem:

***

Vážený profesore Snape,

vím, že není příliš pravděpodobné, že budete číst tento dopis, tak v něm budu pokračovat tak stručně, jak to bude možné. Důvod, proč Vám píši, je ten, že jsem se chtěl omluvit. V prvé řadě za můj první ročník, kdy jsem Vás podezříval, když jsem byl venku, že mě zabijete, a za můj čtvrtý ročník, kdy jsem měl stejnou hypotézu. Nepodloženě a Vy jste po celou tu dobu dělal přesný opak toho, co jsem si myslel: zachraňoval jste mě a ochraňoval mě a sám jste byl během toho v ohrožení; myslím, že ‚děkuji Vám‘ je na místě. Moje druhá omluva je za loňský rok, když jsem vám narušil Vaše soukromí. Neměl jsem to dělat a nejsem si skutečně jistý, co jsem očekával, že uvidím, možná vysvětlení mých snů, nebo proč vám Brumbál dává důvěru. Určitě ne mého otce a jeho přátele, jak Vás šikanují, a to je poslední věc, za kterou bych se chtěl omluvit. Dokonce i přesto, že to pro vás nebude nic znamenat, tak jsem byl opravdu naštvaný na svého otce, Siriuse a Remuse a na chvíli jsem je nenáviděl, ale pak jsem si uvědomil, že to byli ještě puberťáci – což není samozřejmě žádná omluva za to, co dělali – pak se docela hodně změnili. Nemyslíte si, že trpěli už dost za to, co dělali? Smrt, Azkaban, Lykantropie. No, já myslím, že ano, ale nemůžu vás vinit z toho, že si to nemyslíte. Takže, jste asi zvědavý, co je to za myslánku. Je to opravdu jednoduché, myslel jsem, že bych Vám nabídnul něco – oko za oko, jak říkají mudlové – za to, že jsem viděl jednu z vašich nejhorších vzpomínek, takže Vás nechám podívat se na jednu z mých. A nedělejte si starosti, není to něco s Voldemortem, jak někoho vraždí. Je to vaše rozhodnutí, pokud chcete do ní vstoupit nebo ne, jen mi ji vrátíte, až skončíte.

Ještě jednou, je mi to líto

S veškerou úctou Harry Potter

***

Ozvalo se téměř váhavé zaklepání na dveře, vypadá to, jako by Snape získal zpět svou vyrovnanost, pomyslel si Harry s jiskřičkou pobavení.

„Chci, abyste šel se mnou!“ požadoval, jakmile stál před malým chlapcem, a shlížel na něj přes svůj hákovitý nos.

Nebelvír polknul, ale přikývl a pokynul mu, aby vstoupil a zavřel dveře. Dýchej zhluboka, přikazoval si, nádech, výdech, tohle zvládneš!

„Jste konečně připraven?“ zeptal se ironicky Snape, který ho pozorně sledoval.

„Pojďme!“ jeho hlas zněl vystrašeně, alespoň jemu samotnému a připadal mu jako malé dítě, které se před bouřkou schovává pod stolem.

Vykročili vpřed k myslánce, která nevinně stála na stole, a její obsah kroužil a vířil v soustavných, ale nerozeznatelných vzorech. Snape uchopil hubenou ruku vedle sebe a dotkl se povrchu tekuté vzpomínky.

***

Tma. Vlhko. Dešťové kapky tiše padají a narážejí na zem se slabým zvukem. Úzká ulice strážena ošuměle vypadajícími domy a přetékajícími odpadkovými koši. A osamělá postava chlapce šla tak jakoby zahloubána do svých myšlenek, pěsti sevřené v kapsách jeho příliš velkých kalhot. Chlapci podle všeho nevadil déšť, nebo jeho okolní prostředí, ani skutečnost, že jeho kalhoty byly příliš dlouhé a nasáklé vodou. Vypadal asi na devět nebo pravděpodobněji deset let, ale bylo to těžké určit, protože oblečení halilo jeho obrys a tma jeho tvář.

Starší verze chlapce-který-přežil se třásla vedle něho a Snape sledoval v hrůzné fascinaci, jak se zdánlivě z ničeho nic objevila ponuře vypadající postava.

Tak sám, chlapče?“ mluvila postava nakřáplým hlasem, lehce se houpající v chůzi. „Můžeš jít se mnou... užít si trochu zábavy...“

Byl spíše menší postavy, s tmavě hnědými vlasy nebo možná měly světlejší barvu, ale byly pokryté špínou a mastnotou, jeho nos byl červený a jeho oči podlité krví. Mohlo mu být asi čtyřicet nebo čtyřicet pět let, ale jeden si nemohl být jistý.

Ne, děkuji, pane,“ odpověděl mladší Harry zdvořile a tiše se snažil projít kolem muže.

Opilec popadl jeho paži, strhl ho k sobě a svíral jeho hubené tělo: „Nemusíš pospíchat, drahoušku, pobavíme se, spolu...“

Když chlapec vzhlédl, Snape mohl vidět poprvé jeho tvář. Jeho líce byly mokré od slz a jeho zelené oči byly rozšířené strachem. Přidušený vzlyk unikl z jeho rtů a bojoval, aby se uvolnil z pevného stisku na jeho ramenou. Místo držení ho muž hodil na zem a s na opilce překvapivou rychlostí na něj nalehl a tlačil ho do bláta. Začal mumlat nesouvislá slova, kterým Snape nerozuměl, když roztrhl příliš velké oblečení a začal hladit jeho malý hrudník a prsty šátral mezi jeho široce roztáhnutýma nohama, kde stisknul ještě malý penis. Oči mladšího Harryho byly pevně zavřené a kousal si spodní ret tak, až mu začaly stékat kapičky krve po bradě.

Přestaňte, prosím, už dost,“ byl to sotva víc než šepot. „Nedělejte to.“

Opilec ho ignoroval a nadále uspokojoval své zvrácené potěšení a hlasitě sténal, když dosáhl vrcholu. Krev se smíchala s mužovým spermatem. Ach, sladký Merline, tolik krve! Mistr lektvarů se podíval na Harryho vedle sebe. Hlavu měl skloněnou a byl si jistý, že plakal, ale žádný zvuk mu neunikl z jeho rtů. Jeho ruce byly zatnuté v pěst a celkově působil napjatým dojmem.

***

Náhle vše zčernalo a začali se točit (nebo alespoň si to tak Snape myslel) předtím, než se svět opět zaostřil.

***

Dobrý večer, důstojníku,“ řekl tlustý muž po Snapeově pravici předtím, než se zaměřil na malou postavu vedle mladé ženy. „Cos to udělal tentokrát? Vyprávěl‘s nějaké hloupé nesmysly, abys nás dostal do maléru, a obtěžoval policii!“

No tak, pane Dursley,“ odpověděla policistka, odhrnující si své dlouhé blond vlasy dozadu a položila utěšující ruku na rameno chvějícího se chlapce. „Tento mladík si tento večer hodně prožil. Snad můžu jít dál a vysvětlit vám a vaší ženě, co se stalo?“

Jsem si jistý, že to nebude nutné,“ ujistil ji Harryho strýc s falešně sladkým hlasem a úsměvem usazeným na jeho tváři. „Je to tak, Harry? Myslím, že bude lepší, když nám Harry sám řekne, co se stalo – víte, jen rodině?“

Důstojnice ještě vypadala pochybovačně, ale neměla čas argumentovat, protože mudla popadl synovcovu ruku a vtáhl ho do domu. Dveře se zavřely se slabým cvaknutím.

Jak ses mohl opovážit, přivést policii do našeho domu, kluku?“ strýc Vernon téměř křičel.

Silně sevřel jeho rameno.

Vernone, miláčku, půjdeš už zp...,“ hlas vysoké ženy s koňským obličejem zaváhal. „Co tady dělá“ – namířila jedním vyčítavým prstem na nyní roztřeseného chlapce - „Neřekli jsme ti, abys ses vytratil? Marge nechtěla vidět tvůj malý otravný obličej v několika málo dalších dnech... Řekli jsme ti, abys zůstal pryč alespoň pár hodin. Tys byl pryč sotva jednu, takže ven!“

To není všechno, co udělal, miláčku,“ zasáhnul velký muž s vítězným pohledem v jeho očích. „On také přivedl policii do našeho domu.“

Cože?“ zaječela teta Petunie. „Jak se opovažuješ? Po tom všem, co jsme pro tebe udělali! Nevděčný malý spratku! Můj Bože, co si pomyslí sousedi? Podívej se na to oblečení, které jsme ti laskavě dali... A tys nás do toho zapletl přede všemi s tvojí... zrůdnosti. A proč teď brečíš?“

Omlouvám se, teto Petunie,“ vzlykal chlapec. „Ale policisté řekli, že bych neměl být venku potom, co se stalo, a tak mě přivezli...“

A cos jim vyprávěl za lži, kluku?“ dotazovala se žena kousavě a samozřejmě ignorovala modřiny a obvazy pokrývající chlapce a krev na jeho roztrhaných šatech.

Byl jsem znásilněný,“ zamumlal chlapec, nejistě řečené slovo, u kterého by dítě nemělo znát jeho význam, ale Mistr lektvarů si byl jistý, že mu Dursleyovi rozuměli.

To je všechno?“ Snape byl šokován. „Děláš takové cavyky jen proto, že se tě někdo dotkl? Ušetři nás svoji sebelítosti, protože toto je jediná věc, která bude kdy pro tebe stejně dobrá. Jdi do svého přístěnku, později si to s tebou vyřídíme, kluku.“

Chlapec vzhlédl, s nečitelným výrazem v očích, tak vypadal, když viděl příliš mnoho na někoho tak mladého.

***

Scenérie se opět rozostřila kolem rohů a byli vyzvednuti pryč předtím, než byli opatrně usazeni vedle prostorné postele.

Harry měl skloněnou hlavu, náhle pochyboval, že tohle byl nejlepší způsob, jak se omluvit Mistru lektvarů. Tyto dvě vzpomínky ho vrátily zpět v čase ještě víc, a přinesly mnohem horší vzpomínky, ale přesto chtěl, aby Snape pochopil, že není jako jeho otec a nechce jeho lítost.

„Harry?“ Tak teď jsem Harry, jo? No, ať párty lítosti začne. „Chceš si o tom promluvit?“

Tohle nebylo to, co jsem čekal, uvažoval chlapec duševně otřesen, možná mě stále nenávidí.

„Máte otázky,“ o tom nebylo pochyb, Harry se posadil na postel a kolena si přitáhl k hrudi.

Snape si sedl vedle něj a začal se ptát: „Co se stalo potom, co první vzpomínka zčernala? Hádám, že jsi ztratil vědomí?“

„Ano, ztratil,“ odpověděl černovlasý chlapec. „Když jsem se probral, byl jsem v sanitce – to je auto, které mudlovští léčitelé používají pro rychlejší přepravu svých pacientů – a převezli mě do místní nemocnice. Později mi řekli, že mě jedna starší paní našla a zavolala policii... V nemocnici mi ošetřili zranění a policejní důstojnice, kterou jste viděl ve druhé vzpomínce, mě vyslýchala. Řekl jsem jí všechno poté, co mě k tomu přemluvila a slíbila, že by si mohla promluvit s mými příbuznými a vysvětlí jim to. Také řekla, že udělá vše, aby se chytil ten muž... Nikdy ho nechytili.“

„Kolik ti bylo, když se to stalo?“

„Deset, bylo to během letních prázdnin předtím, než jsem dostal svůj dopis z Bradavic,“ odpověděl chlapec-který-přežil klidným hlasem.

„Proč jsi mi ukázal tu druhou vzpomínku? Jistě, bylo to hrozné, jak s k tobě tví příbuzní chovali, ale to nebylo nic ve srovnání s...,“ ptal se Snape, ale Harry ho přerušil dříve, než mohl dokončit svou myšlenku: „Vy to nechápete, že ne? Myslíte si, že jen proto, že mě nezmlátili, nebyli tak špatní. No, mám pro vás novinku: to, co mi udělali bylo mnohem horší. Něco, co je horší než znásilnění nebo vražda. Zrada. Vražda může zlomit tělo a znásilnění vaši mysl, ale zrada zlomí vaše srdce, vaši duši. Jsou má rodina, měli se o mě starat, dokonce mě milovat, ale vše, co jsem kdy dostal, bylo přehlížení a nenávist. Takže, když se ptáte, proč jsem vám to ukázal, pak odpověď je ta, že jsem si myslel, že byste to pochopil, ale zřejmě jsem se spletl.“

„Nikdy jsem se na to takhle nedíval,“ připustil Snape. „Jak tě potrestali?“

Harry se sklesle zasmál: „Něco podle vašeho vkusu, myslím. Zavřeli mě do mého přístěnku do té doby, než usnula Marge. Pak mě teta seřezala jednou ze svých starých vařeček. Když se unavila, tak můj strýc převzal výprask po ní, a když se kvůli mně vyčerpal, viděl šanci a znásilnil mě, celou dobu mi říkal, že jsem to měl čekat už dlouho. Jak se zdá, pouze čekal na vhodnou příležitost, aby se pomstil.“

Objevila se jediná slza, která stékala po jeho tváři.

Na rozpacích z instinktu, o němž Snape nevěděl, že ho má, ovinul jednu ruku kolem útlých ramen a snažil se mu poskytnout nějakou útěchu.

„Takže, shledal jste mě teď nechutným, nenávidíte mě, nebo mě litujete?“ zeptal se zelenooký chlapec opatrně.

Mistr lektvarů tušil, že jejich další vztah bude záviset na jeho odpovědi a pečlivě o tom přemýšlel předtím, než řekl: „Cítím lítost, ale nemyslím si, že tě lituji za tu politováníhodnou okolnost, mohl bych pohanit to, čím jsi prošel a znehodnotil tak, co jsi udělal. Už tě ne nenávidím, protože teď je mi jasné, jak jsem byl předpojatý tím, že jsem považoval za samozřejmé, že jsi přesně takový jako tvůj otec. Také nejsem zhnusen, čímž myslím, že na tobě v prvé řadě nebylo nic nechutného a odpornými byli pouze tví příbuzní a ten násilník. Kdepak, já tě obdivuji za to, co jsi udělal, a jak jsi se s tím vyrovnal: nikomu jsi to neřekl, abys chránil ty, které máš rád a dokonce i ty, které máš plné právo nenávidět. Obdivuji tě, protože se ti podařilo zachovat o sobě obraz hrdiny a uchránil kouzelnický svět před ztrátou naděje. Obdivuji tě za to, že předstíráš před přáteli, že jsi v pořádku a uchováváš v tajnosti, že jsi byl zneužíván tím nejhorším možným způsobem. Obdivuji tě za to, že jsi mi tohle dokonce ukázal, i když jsem ti nikdy nedal důvod, abys mi věřil. Obdivuji tě za to, že jsi vždy ochoten položit život pro ty druhé a obdivuji tě za to, že jsi souhlasil se smlouvou, aby přinesla lidem, kteří nic pro tebe neudělali, mír, jenž si nezaslouží.“

Chlapec se smál v jeho náručí: „To byl hezky dojímavý projev, profesore Snape!“

„No ovšem, děkuji vám, pane Pottere,“ odsekl Mistr lektvarů. „Jsem stejného názoru.“

„Takže, znamená to, že přijímáte mou omluvu?“ chtěl Harry vědět.

„Spatřuji v tom tu nejlepší omluvu, kterou jsem kdy dostal, ano, přijímám,“ souhlasil černovlasý muž. „Ačkoli pouze pod podmínkou, že mi řekneš, až budeš potřebovat mou pomoc nebo někoho jiného. Platí?“

„Proč si všichni myslí, že potřebuju jejich pomoc?“ řekl mrzutě.

„To proto, můj drahý pane Pottere,“ Lucius Malfoy se culil ode dveří, „že se dokonale staráte o jiné, ale zapomněl jste se starat o sebe, takže nechejte takové čestné a ušlechtilé lidi jako je Severus a já, aby to udělali pro vás.“

„Čestné a ušlechtilé?“ ptal se Harry nevěřícně, vymanil se ze Snapeova objetí, a kolem své hubeného těla hodil načechraný bílý župan. „Není to také heslo Mrzimoru, které se na vás hodí? Nemyslel jsi vychytralí, mazaní a sprostí, to by bylo více odpovídající? Kde jsi ztratil své způsoby, mimochodem? Není to jaksi dobrý povahový rys, pokud zaklepeš předtím, než vstoupíš? Vždycky jsem si myslel, že ano...“

„Myslím, že jsem ho mohl ztratit, když mě tvůj kmotr začal nazývat, cituji: ‚Slizký, botu lízající, Zmijozele‘,“ odpověděl blonďák zamyšleně.

„Mluvil jsi se Siriusem? Kde je?“

„V krbu,“ vysvětloval blonďák. „Věřím, že se ve skutečnosti ptal, jak se ti vede, a jestli by nemohl přijít na návštěvu předtím, než na mě začal chrlit urážky...“

„Ach, prosím, může?“ prosil Harry, a chytl ho za ruku. „Donutím ho, aby se choval slušně, prosím?“

„Myslím, že Malfoy Manor je dost velký na to, abych se buď vyhnul tvému kmotrovi nebo ho vyhnal do míst, kam nikdy nechodím,“ povzdechl si Lucius a byl odměněný objetím, než chlapec spěchal z pokoje, aby mluvil se Siriusem.

„Tak, Severusi, šálil mě zrak nebo jsi měl ovinutou paži kolem chlapcových ramen?“ zeptal se starší Malfoy s hravým uculením na rtech.

„Nevím, o čem to mluvíš, Luciusi,“ řekl Snape s obvyklým úšklebkem, nicméně, Lucius letmým pohledem zachytil u svého nejstaršího přítele veselost v jeho očích. „Myslím, že bychom se měli podívat po tvém malém hostu, než se spojí s Blackem a začne ničit tvůj dům.“

 

« 4. kapitola « » 6. kapitola »


12.05.2009 16:55:56
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (76 | 13%)
Raz za dva týždne (30 | 5%)
Raz za mesiac (30 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one