Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Arhoo-chan, Arwenka, Auša, Biggi, drahokam, Elis, Exa, gleti, Kiki, Lygie, Pegy, Sanasami, Saskya, saša, Teressa, tess

Alcea

52. SKLÁDAČKA

Uběhlo sedm dní a s trvalou péčí každého v domě se Harryho kosti spravily, jeho podlitiny vybledly a jizvy zmizely. Stále byl bledý a jeho svaly byly ochablé, protože se poslední týden nepohyboval, ale fyzicky byl alespoň v naprostém pořádku. Dnes byl den, kdy Severus předpovídal, že by se měl probudit, ale bylo již po desáté hodině večer.

Řídili se podle pokynů Sáry, neshlukovali se u spícího chlapce a jen dvě osoby s ním zůstávaly zároveň, i když Tom se Siriusem ho sotva kdy opustili. Poslední zmíněný si nadále bral Mnoholičný lektvar každou hodinu. Ale nyní, kdy opět nosil své vlastní oblečení, bylo snadnější říct, kdo byl dvojník, a kdo byl původní Severus.

Když se Harry konečně probudil, Tom byl pryč, aby si dopřál tolik potřebný spánek, a tak se probral s pohledem na Siriuse a Rabastana, kteří seděli na dvou židlích vedle jeho postele. Siriusova hlava byla svěšená k jeho hrudníku a oči měl zavřené, to jenom ukazovalo na to, jak to muselo být dlouho od té doby, kdy měl pořádný noční spánek, zatímco mladší Lestrange starostlivě pozoroval Harryho pokojné tělo. Nejprve si pomyslel, že ho jen šálil vlastní zrak, když uviděl, jak se Harryho prsty zacukaly a nepatrně zkrabatily deku, ale pak se Harryho oči pomalu s chvěním otevřely.

“Vítej zpátky,“ zašeptal tak, aby nevylekal rozrušeného chlapce a jeho oči se na něho zaměřily. „Jak se cítíš, Harry?“

“Rabastane?“ Harryho hlas přeskočil na druhé slabice. „Co se stalo?“

“Byl jsi napaden,“ jemně stiskl Harryho ruku. „Ale teď jsi v bezpečí a dáme tě do pořádku.“

Harry zavřel oči, když se vzpomínky z toho dne k němu vrátily jako stádo splašených pakoňů, stáhnul ruku a obrátil se zády k oběma kouzelníkům: „Ne.“

Zoufalý nářek probudil Siriuse z jeho dřímoty a vystřelil ze svého místa, když odhadnul situaci.

“Harry?“ zavolal měkce a laskavý hlas, jak se zdálo, ho trochu uklidnil. „To jsem já, Sirius.“

“NE!“ naříkal Harry a stáhnul se do rohu své postele. „Ne Siriusi, jdi pryč. Nech mě být, nenávidím tě…“

“Ale...“

“Nemá to smysl, Blacku,“ Rabastan uchopil jeho paži. „Nejdříve se potřebuje uklidnit. No tak, jdeme.“

Ostatní, kteří se probrali nebo byli vyburcováni křikem, stáli na chodbě a Remus vzal plačícího Zvěromága do své náruče: „Nemůže ani vystát slyšet mé jméno! Nenávidí mě!“

“Pojďme dolů a dáme si nějaký čaj, dobře?“ Remus ho rezolutně vedl chodbou a dolů po schodech ke kuchyni, ostatní je mlčky následovali.

“Je to nejspíše nějaká forma sebeobrany,“ řekl Rudolfus po chvíli. „Weasley mi poslal kopii výslechu Weasleyové a Grangerové. Řekly mu, jak moc je nenáviděl a jaké byl zklamání. Takže se nyní pokouší přesvědčit sám sebe, že vás nepotřebuje, a že vás také nenávidí,“ všichni u stolu se na něho zvláštně dívali. „Co?“

“Nic,“ Sirius se narovnal. „Co bychom teď měli dělat?“

“Čekat,“ prohlásil Tom. „Dám si nějakou kávu,“ nyní se otočilo zírání na něj. „Nespal jsem více než šest hodin za posledních několik dní – myslím, že teď mám nárok na šálek kávy.“

Všichni si objednali kávu nebo čaj u Dobbyho, který je sem následoval, a pak seděli mlčky u starého opotřebeného stolu, ani neměli energii nebo sílu začít konverzaci. Sirius se těžce opíral o vlkodlaka, nadával si, že je tak slabý a hroutí se, zatímco by měl pomáhat Harrymu. Tom měl skloněnou hlavu nad stolem a snažil se inhalovat kávu, kterou držel ve svých rukách. Severus s Rudolfusem měli své ruce spojené pod stolem a Rabastan upřeně zíral na hodiny naproti němu a počítal sekundy a minuty tak dlouho, až minutová ručička přeputovala 180 stupňů.

“Ahoj,“ Harry se přikradl do místnosti, zavíraje za sebou dveře a opřel se o ně, aby sám sobě zabránil útěku.

“Ahoj,“ Tom se na něho konejšivě usmál. „Jak se cítíš?“

“Dobře,“ řekl Harry automaticky, než si uvědomil, že znovu upadnul do starých zvyků, omluvně se usmál a opravil se: „Ne, není mi dobře. Omlouvám se.“

“To není tvá vina, Harry,“ řekl Sirius. „Nikdy tomu nevěř.“

Harry stočil svou hlavu na stranu, když přijmul vzorec emocí, které byly tak typické pro Siriuse od někoho, kdo vypadal přesně jako Severus. Jeho oči prohledávaly místnost a přistály na Mistru lektvarů a pak zpátky na Siriusovi.

“Děkuji, Čmuchale, miluju tě. Omlouvám se za to, co jsem řekl dřív.“

“Také tě miluji, Harry,“ Sirius se na něj laskavě usmál. „Chceš si sednout? Udělám ti palačinky.“

Vstal a nabídl Harrymu své místo, ale Harry ustoupil a nervózně tápal po dveřích: „Já nemůžu, prostě nemůžu,“ a utekl z místnosti.

“Čtyři minuty,“ oznámil Rabastan. „To je dvakrát tak déle, než poprvé.“

“Myslím, že bychom všichni měli jít spát,“ prohlásil vlkodlak a uchopil Siriusovu ruku. „Harry bude potřebovat čas, aby si to urovnal.“

“Zůstanu tady dole,“ vrátil Severus a ostatní šli neochotně spát.

---

Harry zůstal ve svém pokoji další dva dny, ani se nedotknul jídla, které Dobby včaroval do jeho pokoje, většinou jen zíral na cokoli, co se dělo před jeho očima, vyplakával si všechny slzy, co měl, a pak jen vzlykal na sucho. Nemohl uvěřit tomu, že mu Hermiona s Ginny udělaly něco takového, a že ho tolik nenáviděly, a že přišel o své dítě. Bradavice byly jeho domovem, jeho útočištěm a ony to zničily, zničily jeho. Mohl říct, který člověk vždy seděl před jeho dveřmi, a že si o něj dělali starosti, a že starost neustále rostla, ale nemohl se přimět k tomu, aby jim i přesto čelil. Ten den v kuchyni ho vyděsil způsobem, který pravděpodobně nikdy zcela nepochopí, natož, aby byl s to jim to vysvětlit.

Bez Harryho vědomí, byly osoby v domě zasahovány vlnami emocí, když někdy jeho pocity byly velmi mimořádně intenzivní. Nejprve se objevila bolest, bolest tak silná, že Rabastan padl na podlahu a svíral si hruď, když ho zasáhla první vlna. Pak přicházel smutek tak vše pohlcující, že dokonce Severusovy slzy stékaly po jeho tváři. A poslední emocí byla zloba, která nejen, že jim zapříčinila iracionální pokřikovaní na sebe, ale také byla doprovázena přílivem surové magie, která rozbila všechna okna jedno po druhém, než zmizela.

Po této poslední vlně seděli v nepohodlném tichu, protože nikdo nebyl ochoten se omluvit za dřívější urážky a čekali, zda by ještě mohla následovat další vlna.

“Hádám, že to je dobré znamení,“ povzdechl si Remus po chvíli, který pomalu masíroval Siriusovu pokožku hlavy. „Alespoň, že to všechno vypustil.“

“Nikdy tohle předtím neudělal, že ano?“ zeptal se Severus a Sirius zakroutil hlavou: „Jednou, když byl dítě. Pomohl mi najít Remuse.“

“Jak?“ zeptal se Rudolfus, který si hnětl ruce.

“Bylo po úplňku, jenže jsem na to zapomněl,“ mumlal Sirius. „Harry mě zasáhl celou vlnou starostí, a pak mi dal svého plyšového vlčka, než usnul.“

“Nikdy jsi mi to neřekl,“ řekl Remus vyčítavě.

“Nebyl jsem velmi pyšný na skutečnost, že jsem na tebe zapomněl,“ zabručel Zvěromág popudlivě. „Kromě toho, vždycky jsem si myslel, až do nynějška, že jsem si ty věci jen představoval.“

“Mně to také udělal,“ zašeptal Tom více pro sebe. „Právě jsem si vzpomněl. Když jsem se ho pokusil zabít, to je důvodem, proč jsem nemohl.“

“Ach, ano, vinit za to dítě, proč ne, že?“ prskal Sirius.

“Uvedl jsem pouze fakt,“ povzdechl si Tom. „Podívej, Blacku, všichni jsme teď na hraně, ale…“

Tomova řeč byla přerušena náhlým vzplanutím plamenů v krbu. Krbem vykročili tři kouzelníci, jeden byl nový Ministr kouzel, který se tvářil vážně a mírně otráveně. Byl obstoupen dvěma Bystrozory, kteří okamžitě po příchodu zamířili své hůlky na Temného pána.

“Pane Raddle, máme důvod se domnívat, že jste napadl zatčeného Albuse Brumbála, Hermionu Grangerovou a Ginervru Weasleyovou, oznámil Percy. „Jste přechodně zadržen.“

“A co jsem udělal?“ Tom se tvářil velmi pobaveně.

“Napadl jste dříve zmíněné osoby,“ Percy se tvářil zcela opačně.

“To jsem toliko pochopil, ale zajímá mě, co jsem měl přesně udělat,“ culil se Tom předvídavě. „A kdy, ostatně.“

“Pane Raddle, nemám ani čas ani pomyšlení hrát s vámi tuto hru,“ mračil se Percy na něj. „Kdybyste nyní mohl laskavě odevzdat svou hůlku?“

“Tohle nemám v úmyslu udělat, pane Weasley,“ odpověděl Tom chladně. „Tolik jsem se chtěl pomstít na těch bestiích, ale neudělal jsem to, protože mě Harry potřebuje tady. Tento dům jsem týden vůbec neopustil, takže vaše obvinění jsou zcela nepodložená.“

“Můžete to potvrdit?“ zeptal se Percy ostatních a na oplátku dostal několik kývnutí. „Velmi dobře, omlouvám se za vyrušení. Prosím, pozdravujte Harryho od mých bratrů a ode mě.“

Chystal se otočit, ale pokud si myslel, že by se mohl vyvarovat toho, aby jim pověděl o každém detailu tohoto útoku, velice se mýlil: „Pane Weasley, co se jim stalo?“

“Oni byli,“ Percy se zhluboka nadechl a tvářil se znechuceně, „vykastrováni. Jen před půl hodinou.“

Po krátkém tichu si Zmijozelové a Sirius odfrkli, a i když Remus vypadal, že sdílí Percyho znechucení, mohli jste také vidět krutou spokojenost v jeho jantarových očích.

“A vy nemáte tušení, kdo to udělal?“ zeptal se vlkodlak.

“Jejich popisy byly spíš neužitečné, i když shodné,“ povzdechl si Percy a hrál si se svými brýlemi. „Všichni mluvili o řítící se magii, která je zmrzačila. Nebyly tam žádné známky násilného vniknutí, a ani náznak toho, že by tam byl někdo jiný, ale  skutečnost je taková, že jsou vykastrováni.“

“Harry,“ zašeptali Sirius a Tom současně, ale Percy se už otočil a chystal se zpátky na ministerstvo následovány dvěma Bystrozory: „Ještě jednou se omlouvám za tuto nepříjemnost. Dobré odpoledne, pánové.“

“Harry nakonec vybuchl,“ zamumlal Sirius, když ministerští úředníci odešli. „Merline, to není dobré.“

“Zasloužili si to,“ zavrčel Tom, ale Remus zakroutil hlavou: „Harry není jako vy, Raddle. Nedokázal by se vyrovnat s tím, že by jiným způsobil bolest, bude se za to litovat a vinit se.“

“Hej,“ Rabastan vešel do místnosti po jeho směně dohlížení na Harryho, a přitom si protahoval svá bolavá záda. „Kdo je na řadě?“

“Půjdu já,“ Rudolfus vstal. „Snědl Harry něco?“

Rabastan sklíčeně zakroutil hlavou: „Myslím, že konečně usnul, asi před hodinou nebo tak.“

Starší Lestrange přikývl, než šel nahoru, aby se posadil před Harryho pokoj.

“Nemyslím, že o tom Harry ví,“ dumal Severus o chvíli později. „Jestli to udělal, nemohl by tak klidně spát ve svém pokoji.“

“Tak, co se stalo?“ ptal se Remus. „Chci tím říct, všichni souhlasí, že to byla Harryho magie, nebo ne?“

“Harryho dítěte,“ mumlal Severus. „Byl to jeho mateřský instinkt, jeho pomsta za ztracený život. Magie, která byla uložená, aby podporovala dítě, byla vyslána na jeho ochranu, a protože se smíchala s jeho pocity, zvládla cestovat tak daleko, aby na ně zaútočila. To je důvod, proč teď Harry spí.“

“Možná to je prostě mnou, ale nezní to tak, že se Harry bude vinit, jakmile to zjistí,“ opáčil Tom.

“Technicky to je dobrá věc, protože to znamená, že si jeho magie uvědomila, že dítě je pryč a může tedy pracovat jen na Harryho léčení,“ uvedl Severus. „A nemusíme mu přesně říct, co se jim teď stalo, že ne?“

Tři Zmijozelové sdíleli uculení, a ačkoli Sirius a Remus vypadali spíše pochybovačně, také neprotestovali.

---

Na konci druhého dne – byl opět večer a Sirius byl ten, kdo seděl před jeho dveřmi – Harry sebral odvahu a opatrně otevřel dveře.

“Čmuchale,“ Siriusova hlava se vymrštila od knihy, kterou mu Remus vnutil, aby si ji přečetl, protože jeho snoubenec si myslel, že by mu pomohla pochopit Harryho situaci, ale v prvních třech kapitolách se dověděl pouze to, že se Šumivé bzučivky s alkoholem dobře nesnáší, a že by se tmavým uličkám mělo vyhýbat za všech okolností. „Můžu s tebou na chvilku mluvit?“

“Samozřejmě, Harry,“ řekl jemně a položil knihu. „Chceš, abych šel dovnitř?“

“Ne, byl bych raději, kdyby ses nehýbal,“ prosil Harry a povzdechl si, když Sirius klesnul zpátky do své židle. „Chci, abys věděl, že tě opravdu miluju, a že to absolutně není tvá vina. Ale pořád se bojím, vím, že jsi to nebyl ty, kdo mi řekl a udělal všechny ty věci, ale pokaždé, když slyším tvé jméno, můžu opět slyšet její slova a to mě zabíjí. Nutili mě říkat tvé jméno, a tak moc to bolelo. Děkuju, že si bereš Mnoholičný lektvar a tím mi to děláš jednodušším, ale uvědomuju si tvé emoce a pokaždé, když je cítím, nějak se mi to v hlavě spojí a pak jsem zpět v té místnosti. Nechci, abys odešel, protože tě tolik potřebuju a nemohl bych bez tebe žít, ale prosím, Čmuchale, dej mi čas, prosím?“

Siriusovi znovu stékaly slzy po tváři, když přikývl: „Miluji tě, Harry a snažím se to velmi vážně pochopit, i když to asi nikdy nepochopím. Udělám vše, když ti to pomůže. Nechci, abys toleroval mou přítomnost jen proto, abys neranil mé city. Pokud chceš, abych něco udělal, prostě mi řekni. Vždycky tady pro tebe budu a nechtěl bych, abys o sobě uvažoval, tak jak tě chtěli donutit, abys tomu věřil.“

“Děkuju, Čmuchale,“ Harry se váhavě usmál na staršího muže. „Můžeš je pozdravovat? Potřebuju pro sebe trochu více času.“

“Samozřejmě.“

---

Uběhly další dva dny, během kterých Harry aspoň opět jedl, než nakonec stál v obývacím pokoji, přitisklý ke dveřím, zatímco Rudolfus, který dohlížel u jeho dveří, sešel dolů před Harrym a seděl na pohovce.

“Ahoj, maličký,“ Tom ho laskavě uvítal, přitom se držel dokonale klidně stejně jako ostatní. „Je něco, co můžeme pro tebe udělat?“

“Můžete mě prostě na chvilku ignorovat, nechat mě tady sedět, abych si mohl zase zvyknout na lidi v mé blízkosti?“

Samozřejmě, že se rozpaky nechyběly dostavit, když se všichni chovali přirozeně a nevšímali si tichého chlapce, který přestěhoval židli tak, aby stála stranou od ostatních, ale všichni se tomu co nejlépe přizpůsobili. O dvě hodiny později, když se Rabastan prostě rozhodl, že velmi naléhavě potřeboval jít na záchod, Harry obezřetně vstal a tiše se vytratil z místnosti a přitom ostatní zasáhl obrovskou vlnou vděčnosti.

Takto to šlo po několik dalších dní jen s jedním malým incidentem, kdy Remusova kniha vyklouzla z jeho rukou a přistála na podlaze s hlasitým žuchnutím, čímž Harry zpanikařil a schoval se do kouta na více než hodinu. Harry přicházel někdy ráno dolů a sedal v koutě, tiše je pozoroval, pak se naobědval ve svém pokoji a vrátil se dolů odpoledne. S každým setkáním se jeho postoj stával uvolněnějším a už se nevyhýbal očnímu kontaktu, dokonce pokročil tak daleko, že se nepatrně usmál, když někdo zachytil jeho pohled.

Konečně jednoho odpoledne, když prudký déšť bubnoval do oken a tvořil tím prakticky nemožnou konverzaci a Harry potom, co stál na verandě dostatečně promoklý, se malý chlapec velmi opatrně přesunul do své židle blíže ke krbu a tedy blíže k ostatním kouzelníkům. Nepohodlně si poposedal tak dlouho, dokud nakonec nesklouzl na podlahu a sedl si s překříženýma nohama.

“Děkuji vám,“ řekl opět o něco později. „Potřeboval jsem čas, abych si vyřešil některé věci.“

“Chceš nám říct, jak jsi se rozhodnul?“ zeptal se Remus jemně, přitom si nepřál nic více než odstranit bolest ze svého mláděte.

“Chci spravedlnost,“ prohlásil Harry velmi tiše. „Chci soud, a pak se chci vyléčit.“

“Právě teď jsou ve vyšetřovací vazbě,“ odpovídal Rudolfus. „Soud byl stanoven na dvacátého, to je za tři dny.“

“Dobře,“ Harry přikývl. „Co je s Brumbálem?“

“Byl také zatčen, protože mají důkazy o tom, že to, co dělali, bylo na jeho příkazy,“ odvětil Tom, který jen sotva zadržoval svou zlobu. „Jeho soud bude ihned po jejich.“

“Dobře,“ opakoval Harry. „Můžu mluvit na chvilku s Tomem o samotě?“

Ozvalo se poměrně hlasité přesouvání nohou a Harry se mimoděk otřásl, ale dal se dohromady a díval se přímo na svého manžela: „Vím, že se viníš z toho, co se stalo, stejně jako Čmuchal a stejně jako všichni ostatní do určité míry, ale to nebyla tvá vina, Tome, takže prosím, přestaň s tím.“

“Nevíš, za co mi odpouštíš,“ šeptal Tom. „Zabil jsem naše dítě, Harry. Musel jsem zvolit mezi tebou a dítětem a já jsem tě nemohl nechat zemřít. Porušil jsem svůj slib, že nikdy neublížím tomu dítěti. Porušil jsem slib, že nikdy nedovolím, aby se ti někdy stalo opět něco takového. Nejsem otec, Harry, možná bych se tomu mohl naučit s tvou pomocí, ale bez tebe bych mu nemohl dát život, který bys chtěl pro naše dítě…“

Během jeho řeči se Harry pomalu připlížil k němu a tiskl se k jeho noze: „Také nejsem otec, Tome. Nedokážu si teď ani představit, jak těžké pro tebe muselo být, učinit toto rozhodnutí, nemůžu říct, že bych udělal tu samou volbu, ale to nic neznamená. Prosím, přestaň se obviňovat.“

“Pokusím se, Harry,“ slíbil. „A já určitě nelituji této volby, ale měl jsem strach, že jsem tě navždy ztratil, stále mám,“ pomalu sáhl do své kapsy a vytáhl stříbrný řetízek. „Našel jsem ho před tou místností – bez něho bychom tě nenašli. Dokážu pochopit, pokud ho nechceš zpátky.“

“Když jsem ho ztratil, dospěl jsem k rozhodnutí, Tome, ale teď už si nejsem kvůli ničemu jistý. Potřebuju více času.“

Červenooký muž velmi opatrně umístil šperk do Harryho malé ruky a pohladil mléčně bílou kůži v tolik stejným způsobem jako před třemi měsíci: „Máš tolik času, kolik chceš, a i kdybych musel čekat po zbytek mého života.“

“Tome, ještě jsem se nevzdal,“ šeptal zelenooký chlapec. „Ale já tě potřebuju, všechny vás potřebuju, a chci spravedlnost pro své dítě. A pro Siriuse. A pro tebe.“

“Nechceš spravedlnost pro sebe?“

“Ne, už mám všechno, co potřebuju ke svému štěstí,“ usmál se Harry nahoru na něj. „Prostě potřebuju složit všechny dílky. To je to, co jsem dělal během posledního týdne, hledal dílky. Dobrou noc, Tome.“

“Dobrou noc, kočičko.“

Záměrně naslouchal měkkým krokům, rád, když se dveře Harryho pokoje s kliknutím zavřely, aniž by se něco stalo. Tom se pak obrátil ke krbu a nadával si za to, že ho zapomněl zabezpečit, jakmile sem přišli. Mohlo by se něco stát! A Harry by jistě zpanikařil, kdyby tady byl během Percyho návštěvy. Ujistil se, že nikdo nepřiletaxuje, bez něčího povolení v domě, než odešel nahoru do svého pokoje.

Jeho a Severusova pokoj, aby to bylo přesné, ale Mistr lektvarů buď trávil nějaký čas s Rudolfusem nebo se rozhodl pracovat na dalším lektvaru. Abraxas, Luciusova sova, stále čekala na odpověď. Přinesl jim nejen Luciusovo znepokojené šetření, ale také tři velmi zoufalé zprávy od Harryho přátel, kteří požadovali vědět, jak se mu vede. Hedvika také čekala, dívala se na něj s rozumnýma jantarovýma očima, které vypadaly příliš inteligentně na ptáka. Tom měl pocit, že strávila většinu času sledováním Harryho z venku přes okno a jen přicházela pro trochu vody a pár sových pamlsků.

Opět si pročítal dopisy, než jim odepíše. Lucius zapomněl dát datum na svůj dopis, což samo ukazovalo na jeho velké rozčílení, když psal tento dopis. Byl to jeden dlouhý odstavec, také poměrně nezvyklý pro Luciusovy dopisy, a i když každé písmeno vyzařovalo elegancí a urozeností, nezdály se, že se k sobě hodily. Blaisovy a Dracovy dopisy nebyly o mnoho lepší a končily docela rychle, zatímco Ronův dopis byl sotva čitelný a potřeboval Severusovu pomoc, aby ho rozluštil. Přesto se všichni ptali na stejné otázky: Je Harry v pořádku? Mohli by něco udělat? Už se probudil? Potřebují něco? Mohli by přijít na návštěvu? A tak jen sepsal jeden krátký odpovědný dopis, který pro všechny z nich zkopíroval (Lucius by to považoval za hroznou urážku) a poslal je zpátky Luciusovou sovou. Pak napsal druhý značně delší dopis. Za tohle budou platit! O tom se ujistí!

 

 « 51. kapitola « » 53. kapitola »

 

10.08.2009 00:31:49
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one