Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je bez betareadu.

Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Anfulka, Arwenka, Auša, Elis, Hajmi50, koky, Lygie, Pegy, Sanasami, Saskya, Teressa, tess

Alcea

56. VÁNOCE

“Už jsi viděl tu pozvánku, Harry?“ zeptal se Tom, když Harry vstoupil do kuchyně, pořád ve svém pyžamu.

Přes něj měl přehozený tlustý vlněný svetr.

“Ne, od koho je?“ zeptal se malý chlapec a přitom políbil nebo objal každého u stolu.

“Od Luciuse, Narcisi a Draca, pozvali nás, abychom s nimi oslavili Vánoce.“ Tom mu ukázal pěknou pozvánku opatřenou pečetí s erbem rodiny Malfoyů. „Rozhodli se, že letos uspořádají malý večírek.“

“Super, můžeme jít?“ zeptal se Harry horlivě.

“Jistě, pokud to je to, co chceš.“ Tom se usmál a byl vděčně objat. „Napíšu Luciusovi, že přijdeme.“

“Obstaral jsi ty dárky?“ změnil Harry téma.

“Ano, jsou na chodbě.“

“Pořád nechápu, proč pro tebe koupil dárky,“ kňoural Sirius.

“To proto, Čmuchale, že jsi vždycky nadšený kvůli jakémukoli druhu dárku a pak vypouštíš tak citlivé narážky,“ culil se Harry a Sirius našpulil pusu, než zahájil lechtací útok na Harryho.

Od Šimonovy terapie se Harry rychle zlepšoval a nyní už byl jen pár kroků od normálního stavu nebo tak normálního jak Harry mohl vůbec být. Především se změnil jeho vztah s Tomem. Tom se teď vždy ujišťoval, že Harry naprosto souhlasí s jeho rozhodnutím a jednáním. Občas se to dostalo do bodu, kdy toho bylo na Harryho prostě příliš mnoho a pak na něho křičel, trochu zuřil a pak prudce vrhnul své paže kolem Tomova krku a usnul v jeho náručí. Nikdy nedělali víc, než si vyměnili polibky a tyto polibky většinou zůstávaly nevinné a něžné, ale každý si všiml, že Harry tráví více času s Tomem než s kýmkoli jiným v domě.

“Měli bychom jít ven,“ prohlásil Sirius náhle, když všichni dosnídali.

Harry a Remus dychtivě vyskočili a sbírali nádobí.

“Kvůli čemu vlastně?“ zeptal se Severus na to, co leželo v mysli každého Zmijozela a tři Nebelvíři se k němu otočili, jako kdyby čekali, že mu vyrostou další končetiny: „Koulovačka!“ promluvili sborově.

“Nesnáším se opakovat, ale: kvůli čemu vlastně?“

“Je to sranda,“ Harry pokrčil rameny. „Neříkej mi, žes to předtím nikdy nedělal.“

“Já. Jsem. Nikdy. Nedělal. Takovou. Věc!“ řekl Mistr lektvarů přes skřípající zuby, ne zcela věřil, že Harryho výraz překvapením rozšířených očí byla pravda.

“Nebohý malý Snapík měl opravdu smutné dětství,“ přednesl Sirius vážným hlasem vhodný pro každou pohřební službu.

Mistr lektvarů na něho zavrčel: „Rozdíl mezi tebou a mnou, kromě faktu, že já mám skutečně mozek, je, že jsem dospěl.“

“Dobře, to stačí!“ Harry je oba plácnul po hlavě. „Byli jste měsíc v tomhle pitomém domě; je čas, abyste šli ven, všichni do jednoho. Jděte se obléknout.“

“Kromě tebe, ty spratku, jsou už všichni oblečení,“ prohlásil Severus.

“Venku je zima, Severusi, což znamená, že je chladno a to znamená, že byste měli mít na sobě šály, rukavice a kabáty,“ Harry přísně ukázal na dveře. „No tak jděte a oblékněte se.“

“Myslím, že zůstanu uvnitř a budu pracovat na mých lektvarech.“

“No, to si myslíš špatně,“ promluvil Rudolfus, popadl ho za ruku a táhnul ho z pokoje. „Souhlasím s Harrym, rozhodně potřebujeme jít ven.“

Krajina okolo domku byla pokryta načechraným bílým sněhem, tak bílým, že téměř oslepoval oči, kdykoli se slunce odrazilo ve správném úhlu. Začalo sněžit asi před dvěma dny a od té doby skoro nepřestalo, což zapříčinilo, že stromy a střechy na znamení protestu praskaly. Malý rybník zamrzl, ale potůček, který do něj vtékal, způsobil, že led byl nestabilní a slabý.

Dokonce Severus se mírně uvolnil v bílé záři kolem nich a Sirius dováděl jako malý kluk, změněný ve své zvěromágské podobě a řítil se sněhem tak, že ho všude kolem nich rozhazoval. Běhal tam a zpátky a napříč stopami z jeho velkých tlap. Jednou se dokonce sklouznul po malé části ledu a radostně přitom kvílel. Harry se k němu brzy nato připojil, obě zvířata s černou srstí se převalovala ve sněhu a vzájemně se honila, než se oba přeměnili a prohlásili, že je čas na jejich koulovačku.

“Nemám v úmyslu...,“ začal Severus, ale Sirius měl už zformovanou sněhovou kouli a zasáhl ho s ní přímo do jeho obličeje.

“Zmijozelové proti Nebelvírům,“ oznámil šťastně předtím, než on, Harry a Remus se sehnuli dozadu, kde měli připravený arzenál z bílých střel a projednávali svou strategii.

“No, nebudu tady stát a nechal je, aby po mně házeli sněhové koule,“ prohlásil Tom, zatímco šel k jiné závěji. „Nemají tušení, s kým se to zaplétají!“

Smrtijedi úplně souhlasili. Ačkoli Severusova první volba stále byla, že se prostě vrátí dovnitř a nechá tuto nevyspělou chásku, aby umrzli nebo aby jim alespoň umrzli některé docela užitečné tělesné části, ale neochotně se rozhodl zůstat. A tak začala bitva.

Na konci Temní kouzelníci museli přiznat porážku, ačkoli tvrdili, že to bylo pouze proto, že nechali Nebelvíry vyhrát, což být upřímný, nebylo zcela tak lživé, protože si opravdu netroufli zasáhnout Harryho nebo se dokonce do něj pustit tak, aby spadnul na zem. V každém případě, Nebelvíři vyhráli a jako odměnu dostali to, že se můžou první osprchovat. Harry šel jako první, roztávaly mu ledové hrudky, které se zachytily v jeho vlasech a rozmrzal jeho nos a prsty, protože jeho rukavice nebyly podle všeho vodě odolné. Po něm sdíleli sprchu Sirius s Remusem a dělali věci, o kterých Harry nechtěl ani přemýšlet, než bylo dovoleno Zmijozelům se osprchovat, kteří si sami dosud pomohli se sušícími a zahřívacími kouzly. Dobby pro všechny udělal nějaký horký punč.

“Jsi krásný,“ zašeptal Tom do Harryho ucha, když se malý chlapec opřel o jeho rameno s hrnkem kouřícího horkého punču ve svých rukách. Sledoval film se Siriusem, který pokládal svou ruku přes Harryho oči vždycky, když se dělo něco hrůzného nebo krvavého: „Smím tě políbit?“

/Jdeš mi na nervy, Tome/, zasyčel náhle Harry zuřivě, vyskočil a dupl nohou. /Nemusíš se zatraceně pokaždé ptát! Nemusíš všechno dělat jen proto, že to chci dělat já./

/Nechci ti ublížit.../

/A já chci zpátky starého Toma, Tome, nepotřebuju robota a nepotřebuju loutku, já potřebuju tebe. Skutečného Toma. Toho, který dělá hloupé věci a je spontánní a dělá takové věci, protože dokáže myslet na sebe! Nechci, abys dělal nějaké věci jen proto, že jsem ti něco řekl/, prosil Harry. /Já se můžu sotva postarat sám o sebe, nemůžu také odpovídat za tvé jednání, Tome. Toto nejsi ty a bolí to, si myslet, že jsi se vzdal jen kvůli mně.../

Měkké rty na jeho ho umlčely a dlouhé ruce přidržely jeho obličej a přitahovaly ho blíž a blíž a tak blízko, až se jejich těla o sebe otírala. Přes hábit mohl cítit Tomovo vzrušení a to ho na chvilku vystrašilo, dokud ho hebké rty nezbavily smyslů, čímž bylo zcela nedůležité, že tento polibek byl daleko od nevinného, a hladký jazyk napadl jeho ústa, který dobýval zpět to, co už jednou patřilo Tomovi, co vždycky patřilo Tomovi a jen Tomovi. Jemné zuby okusovaly jeho spodní ret a dostaly z něho zasténání, které bylo téměř zcela pohlceno těmi chutnými ústy. Jedna ruka se plížila k jeho zádům a tím vysílala příjemné lechtání dolů po jeho páteři. Vše na čem záleželo bylo, že jeho Tom je zpátky.

“Dobrý?“ zeptal se Tom pobaveně a jeho ústa byla stále jen milimetry od těch Harryho.

“Lepší,“ opravil Harry a culil se. „A teď bychom měli upéct cukroví!“ hopsal do kuchyně a opustil tak zaraženého Toma.

“Co se právě stalo?“ zeptal se více pro sebe než pro někoho jiného. „Je ‘pečení cukroví‘ nějaký zvláštní Nebelvírský kód pro něco?“

“Ano!“ vykřikl Sirius vesele, než následoval Harryho do kuchyně.

“Pro co?“ Tom se obrátil na Remuse, který také vstával a vypnul TV.

“Pro pečení cukroví.“ Remus se vesele usmál a odvedl je do kuchyně, kde se už oba Zvěromáci radili s Dobbym, který horlivě přikyvoval. „Potřebujeme vajíčka,“ řekl Harry, a Dobby pokynul k jedné z polic, načež balení vajíček připlulo ke kuchyňské lince.

“A čokoládovou polevu,“ švitořil Sirius a prohledával skříň, dokud nenašel přihrádku nejen s čokoládovou a vanilkovou polevou, ale také s různými druhy cukrových ozdob. Dobby ukázal na všechno ostatní předtím, než zmizel: „Dobby si přeje, aby Pan Harry měl spoustu zábavy. Jestli bude něco potřebovat, ať prostě zavolá Dobbyho, Pane Harry.“

“Ehm, Harry, co to děláš?“ zeptal se Tom nejistě, když Harry prohlížel skříň kvůli míse.

“Peču cukroví.“

“Ano, ale proč?“

“Bez cukroví to nejsou žádné Vánoce,“ prohlásil Harry klidně. „Bude to legrace! Uvidíš.“

“No, já teď půjdu,“ Severus se otočil. „Už jsem měl dost všech těch údajně zábavných aktivit.“

“Ale, strýčku Severusi,“ Harry špulil pusu. „Je to jen jako vaření lektvaru...“

“Pokud si myslíš, že toto je jako vaření lektvaru, tak mi odpověz na otázku, proč tvé lektvary vždy vybouchnou?“

“Nevybouchnou!“ pokáral Harry, popadl ho za ruku a vedl ho zpět ke kuchyňské lince. „Prosím, Seve? Prosím?“

“Nikdy mi neříkej Seve,“ poznamenal Mistr lektvarů, příliš překvapený, aby protestoval, když Harry do jeho rukou vtiskl mouku.

“To je proto, že mám náhodou rád tvé jméno, a protože si myslím, že se k tobě dokonale hodí.“ Harry mu podal tři vajíčka. „Ale je už opravdu příliš pozdě na pořádnou stížnost. Takže, prosím, strýčku Seve?“

“Necháš mě v klidu pracovat?“

“Ano, Pane!“ zasalutoval Harry a nařídil Rudolfusovi a Rabastanovi, aby našli nějaké formičky na cukroví.

“A co bych měl dělat já?“ zeptal se Tom znuděným hlasem, který sledoval ostatní.

“Myslel jsem, že jsme o tom zrovna diskutovali,“ Harry zvedl obočí. „Ale pokud chceš, mohl bys mi pomoci rozprostřít mouku po kuchyňské lince...“

“Nevěděl jsem, že mi není dovoleno se už na nic ptát,“ zašeptal Tom svůdně do Harryho ucha, čímž smysl těchto slov zapříčinil, že se mezitím neodvratně ztratil. „Chtěl jsem také vědět...“ začal okusovat Harryho ušní lalůček, „proč rozprostíráme mouku po kuchyňské lince?“

“He?“ Harry na něho zíral s omámeným výrazem.

“Tst, tst, tst, Harry, kde poletují tvé myšlenky?“ škádlil a ustoupil od něho. „Ptal jsem se, proč máme rozprostírat mouku.“

“Och, promiň,“ Harry zčervenal a otočil se ke kuchyňské lince. „Potřebujeme mouku, aby se těsto na cukroví nelepilo na kuchyňskou linku nebo na tvé ruce.“

“To by bylo špatné, chápu,“ vítězně se culil a velmi pomalu přikročil zezadu k Harrymu a vzal ho za ruku, aby zabránil záchvatu paniky, než se přitiskl blíž, přičemž držel Harryho mezi svým vlastním tělem a kuchyňskou linkou. „Jsi v pořádku?“ zašeptal.

Tentokrát nebyla žádná svůdnost v jeho hlase, pouze vřelý zájem a Harry přikývl.

Sirius spustil nějakou Vánoční hudbu, naštěstí svou hůlkou a ne svým hlasem a Tom s nimi pomalu houpal, zatímco pokrývali celou kuchyňskou linku tou bílou věcí, přičemž se snažil ukrýt své vlastní vzrušení, což se stávalo stále obtížnější. Chvilkově si odlehčil, když jim Severus předal kus těsta s nevlídným zamračením. Harry si vybral formičku ve tvaru medvídka a začal tvořit cukroví, odstoupil od něj, aby je položil na plech, na který Remus položil pečící papír. Rudolfus a Severus také začali vykrajovat cukroví, i když kvůli nějakému neznámému důvodu, postupovali velmi pomalu. Sirius začal míchat čokoládovou polevu, kterou z času na čas ochutnal (a v čase mezi tím), aby ji zkontroloval, jestli je taková, jak chtěl, aby byla, zatímco Rabastan dělal to samé s vanilkovou polevou.

O deset minut později vlkodlak vytáhl první plech a Harry se Siriusem začali okamžitě potírat ještě horké cukroví polevou a posypávali zdobením, zatímco je ostatní zdráhavěji následovali.

“Podívej,“ Harry pyšně ukázal na cukroví, které dozdobil. „Tahle kočka vypadá skoro jako McGonagallová.“

Sirius kriticky ohodnotil toto umělecké dílo, ale pak přikývl a pokračoval se svou vlastní verzí Rity Holoubkové. „Myslím, že tady je teď další pruh na jejím čelem, začíná mít vrásky.“

“Berou to vždy tak vážně?“ zeptal se Tom Remuse.

“My nejsme vůbec vážní,“ vykřikl Sirius pobouřeně, než mohl vlkodlak odpovědět. „No, já jsem Sirius, ale to neznamená, že jsme vážní, že jo, Harry?“

Harry zbělal, když uslyšel jméno svého kmotra, ale statečně se to pokusil ukrýt, zatímco přikývl: „Ne, nejsme... Siriusi.“

Během posledních týdnů si všichni zvykli říkat Siriusovi Čmuchal nebo se prostě docela vyhýbali říkání jeho jména. Toto chování jim živě přivádělo zpátky to, proč byli všichni tady. Harry byl na tom lépe, to ano, ale byl daleko od v pořádku a přestože byl stále zvyklý vídat Siruse nablízku, ještě sebou trhnul, když ho nečekaně viděl, nebo když někdo jako dnes, řekl jeho jméno. Nikdo z nich ho neslyšel, že by ho říkal za posledních několik týdnů a bylo snadno viditelné kolik ho to stojí úsilí, aby tyto slabiky prošly jeho rty.

“Ššš, omlouvám se,“ Sirius vzal opatrně chvějícího se chlapce do své náruče. „To bylo ode mě bezohledné. Nikdy znovu neříkej mé jméno... Nikdy se mi stejně ani nelíbilo.“

“Ale já chci.“

“Ne, neříkej ho, Harry. Ne teď, v každém případě. Nenuť se k tomu.“ Sirius ho políbil na čele. „Máš tolik času kolik chceš a do té doby jsem prostě tvůj Čmuchal.“

“Děkuju ti,“ Harry ho pevně objal, „Čmuchale.“

“Navždy se budu nenávidět za své jméno, to víš, že jo?“ požadoval Sirius hravě. „Mohl bych si říkat jinak, Baltazar nebo Spike nebo i Darth Vader, ale ne, už si říkám Čmuchal.“

“Mám pocit, že trávíš příliš mnoho času před TV, Darth Vadere,“ chechtal se Harry.

“Kdo je Darth Vader?“ zeptal se Rudolfus zaujatě.

“Darth Vader je padouch v jednom z těch filmů,“ vysvětloval Harry. „Je něco jako Tom.“

“Když to vidíš takto...,“ mumlal Sirius. „Myslím, že se vrátím zpátky ke Čmuchalovi.“

Harry se vesele smál a vymanil se z jeho náruče, než se vrátil ke zdobení cukroví a šťastně žvýkal ty, které už bylo dozdobené.

---

“Harry, chceš pomoci?“ řekl Severus s temným pobavením, a ani nezvedl prst, když Harry tahal kartónovou krabici z vršku skříně, která byla na chodbě.

Viditelně s tím měl potíže.

“Ne, Severusi,“ řekl Harry trochu sarkasticky, když vyvažoval kartónovou krabici nad svou hlavou. „Tvá samotná přítomnost je všechna motivace, kterou potřebuju. A v té krabice na tebe nic nečeká.“

“Jen ti říkám, že přijdeme pozdě,“ nabídl Severus lhostejně. „Rudolfus a Rabastan už odletaxovali, aby nás omluvili.“

“Z nějakého nejasného důvodu si myslím, že by to šlo mnohem rychleji, kdyby mi jistý Mistr lektvarů podal ruku,“ postěžoval si Harry, než se náhle narovnal. „Teď jsi to dokázal! Zkazil jsi mou dobrou náladu.“

“Jsem si jistý, že mi každý za to poděkuje,“ reptal Severus a lehce zvedl krabici z podlahy. „Pojďme, šotku.“

“Jdu vás zkontrolovat,“ oznámil Tom, když vstoupil do obývacího pokoje a usmíval se na Harryho, který byl opět veselý a čilý. „Jsme připraveni odejít?“

“Ano,“ Harry vyrazil ke krbu a hodil trochu prášku do tančících plamenů. „Malfoy Manor.“

Přistál v Luciusově pracovně nebo spíše v Rabastanově náručí – Muž reagoval v pravý čas a chytil křehkého chlapce.

“Díky,“ usmál se Harry na něho a oprášil si své kalhoty. „Proč jste tady sami?“ rozhlížel se po prostorném místnosti, ale Lestrangovi bratři byli jediní přítomní.

“Lucius si nebyl jistý jak budeš reagovat, a tak se rozhodli počkat ve Vánočním pokoji,“ vysvětlil Rudolfus.

“Oni mají na Vánoce zvláštní pokoj?“ zeptal se Harry nevěřícně. Oba bratři přikývli. „Není divu, že je Draco takový snob...,“ reptal Harry, než vyhopsal z pokoje a nechal tak oba starší muže za sebou.

Malfoy Manor nevypadal očividně odlišněji než naposledy, kdy byl tady: chodby byly stále dlouhé a bez života, portréty měly stejné nudné výrazy (nikdo by je nemohl vinit, vážně) a dveře pořád vysílaly chvění po jeho těle. Nakonec uvážil, že byl nový. Tak mnoho dveří, tak mnoho temných zákoutí, a tak mnoho špatných vzpomínek.

“Wobbly,“ zvolal Harry, když se tlak stával příliš velkým – měl pocit, že by se mohl zbláznit kvůli dalším dveřím, kolem kterých procházely, s další lesknoucí se klikou a s hladkým dřevěným povrchem.

“Ach, Pan Potter je zpátky,“ domácí skřítek se s lupnutím objevil v jeho zorném úhlu a hluboce se uklonil. „Už vás očekáváme, Pane Pottere, pane. Co může Wobbly udělat pro Pana Pottera?“

“Chci se zeptat, kde je Vánoční pokoj,“ Harry se několikrát zhluboka nadechl. Přítomnost dalšího dýchání, i když ne zcela lidského, ho uklidňovalo.

“Wobbly vás tam odvede, Pane Pottere. Paní Malfoyová a Pánové Malfoyové tam čekají na Pana Pottera,“ domácí skřítek se opět uklonil a začal ho provázet chodbami a nahoru po mramorovém schodišti. „Jsme zde. Má Pan Potter nějaké další přání, pane.“

“Žádné, děkuju, Wobbly. Veselé Vánoce,“ domácí skřítek se na něj nahoru rozzářil, než rychle zmizel v čirém vzduchu.

Harry se zhluboka nadechl, než zaklepal na bílé dveře, které byly ozdobeny jmelím a badyánem a opatrně otevřel dveře: „Ahoj,“ usmál se nejistě na shromážděnou rodinu Malfoyů a Blaise, který byl také pozvaný. „Veselé Vánoce.“

“Harry,“ vykřikli Blaise s Dracem a řítili se k němu, ale pak nejistě zaváhali. „Jak se ti vede?“

Harry se na ně zářivě usmál a pak své paže hodil kolem krku překvapeného a nepochybně šokovaného Draca, kterého objímal ze všech sil, co měl: „Je mi mnohem líp, děkuju ti.“

“Tolik jsem si dělal starosti,“ přiznal Draco a pomalu objal Harryho zpět. Menší chlapec se trochu napjal kvůli neznámým rukám, ale pak se znovu uvolnil. „Všichni si dělali starosti. Tolik se omlouvám za to, že jsem dovolil, aby se to stalo, měl jsem tě chránit, řekl jsem, že budu, je mi to líto...“

“Ne, Draco,“ Harry se mírně stáhnul a ustoupil, aby stál přímo na svých chodidlech. „Nebyla to tvá vina, prosím, neomlouvej se. Jsem zase v pořádku a už nikdy jindy neuvidím Brumbála, Ginny nebo Hermionu. Jenom jsem potřeboval čas na uzdravení, mrzí mě, že jsi si dělal starosti.“

“Nebudu se omlouvat, když nechceš,“ souhlasil Draco a Harry se smál: „Jedině Malfoye by někdo mohl vydírat omluvou, chyběl jsi mi.“

“A co já?“ zeptal se Blaise rozhořčeně. „Já jsem ti nechyběl?“

“Samozřejmě, že chyběl!“ Harry se sám vrhl do náruče tmavovlasého Zmijozela. „Chyběl jsi mi zatraceně tolik, Blaisei.“

“Taky jsi mi chyběl,“ odpověděl Blaise a rozcuchal Harryho vlasy. „Škola je bez tebe docela nudná. Vrátíš se?“

“Ano,“ řekl Harry bez váhání. „Ale myslím, že potřebuju trochu víc času.“

“Dobře, nedovol nám, abychom tě stresovali,“ sdělil Blaise, než pustil Harryho právě, když přišla druhá část hostů.

“Narciso,“ Harry se otočil k blonďaté čarodějce a byl pohlcen objetím. „Děkuju, že jste mě pozvali a za všechny ty pohlednice.“

“To nic nebylo, drahoušku,“ řekla Narcisa laskavě a upravila si malého chlapce ve své náruči. „Oni neměli žádné právo,“ zašeptala, než opět normálně promluvila. „Jsem ráda, že tě znova vidím šťastného. Jsi šťastný, že ano, Harry?“

“Ano, jsem šťastný,“ ujistil ji Harry a usmál se na vysokou ženu, která jemně políbila jeho čelo a pokusila se uhladit jeho vlasy, než se otočil k Luciusovi, který trpělivě čekal: „Omlouvám se, že jsem byl takový u těch soudů.“

“Myslel jsem, že jsi jednal s Dracem?“ Lucius jemně objal drobného kouzelníka. „Žádné omluvy. A stejně si je nepotřeboval. Jsi nejpozoruhodnější člověk a jsem rád, že tě nazývám mým přítelem, nikomu nedovolím, aby ti říkal jinak.“

“Děkuju ti,“ Harry lehce zčervenal.

“Ahoj,“ řekl někdo za ním, načež se otočil s mírnou panikou.

“Sunny,“ vydechl. „Tohle nedělej, zatraceně! Nikomu se nelíbí, když upír dýchá na jeho krk.“

“Jsi si tím jistý?“ smál se Sunny a letmo se podíval Rabastanovým směrem. „Omlouvám se, že jsem tě překvapil. A za ten nešťastný incident s tvým vlkem. Jsi v pořádku?“

Podle tónu, který použil, mohl Harry říct, že uvedl více než právě tento okamžik: „Budu. Ale neměl by ses omluvit Remusovi. Dovolil ti přijít do tvého domu a ty si s ním začal bojovat...“

“Vím, Harry,“ povzdechl si upír a tvářil se provinile. „Už jsme se jeden druhému dost vydatně omluvili a našim partnerům a jsem si jistý, že se také on omluvil tobě. Bylo špatné jak s tebou zacházel, ale nechovali bychom se tak, kdyby jsi pro nás tolik neznamenal,“ usmál se jemně dolů na černovlasého kouzelníka. „Ani jeden z nás tě nechtěl ztratit, Harry, odpustíš mi, prosím?“

Harry opatrně přikývl a vklouzl do Sunnyho náruče: „Nemohli byste oba dva dát stranou vaše neshody? Nejsem si jistý, že bych dokázal s vámi jednat, když o mě bojujete.“

Sunny prohledával očima pokoj, dokud nepřistály na vlkodlakovi, který na ně ostražitě zíral a své ruce měl sevřené do pěstí, ale viditelně se krotil: „Co na to říkáš, Vlku?“ ptal se tiše, nabízeje svou ruku. „Můžu být součástí vaší rodiny?“

Harry se obrátil, díval se prosebně na Remuse a nakonec po dlouhém napjatém tichu se vlkodlak chopil nabízené ruky: „Harry potřebuje všechny ochrany, které může mít,“ zabručel Remus měkce, přitom hladil líci svého mláděte a na oplátku přijal zářivý úsměv.

“Harry,“ zvolal Draco a Harry se otočil. „Je v pořádku, že je zde Charlie? Pokud ne...“

Jenže Harry neslyšel více než první tři slova, protože tam byla za Dracem z poloviny ukrytá jiná osoba, tato měla červené vlasy, lehce pihovatý obličej a laskavé hnědé oči. Weaslyovské vlasy. Weasleyovské pihy. Weasleyovské oči. Ginny.

“Ne,“ zhrozil se, ani se nebyl jistý, jestli jsou jeho oči ještě otevřené, protože bez ohledu na to, opět viděl ten den.

Jeho ramena narazila do něčí hrudi a paže se ho snažily držet, ale tohle se znova nemohlo dít, nemohlo se to znova dít. Zhroutil se na podlahu, možná klopýtnul o pohovku, ale to byla opět Ginny. Tlačila ho k podlaze; byla na něm a držela ho dole. Nemohl se hýbat nebo snad by mohl, ale nemohl bojovat. Objevily se provazy kolem jeho zápěstí, které se zařezávaly do jeho masa a kostí. Už ne znova. A také tu byl Sirius a říkal mu opět všechny ty nenávistné věci a ta bolest byla o dost horší, než ji Ginny způsobovala na něm, řezala hlouběji, objevovalo se více krve a větších jizev. A  už nezáleželo na tom, že byl v bezpečí, protože nebyl a nikdy opět nemohl být, protože být v bezpečí znamená být milovaný a on nebyl milovaný. Sirius mu to tak řekl. A pak to bolí a bolí a bolí...

“Ššš, ubližuješ si,“ něčí tělo ho obklopilo a dělali něco s jeho pažemi. „Uklidni se, milý. Jsem teď tady; postarám se o tebe. Weasleyová a Grangerová jsou v Azkabanu. Už ti nemůžou ublížit. To byl jen Charlie a teď je pryč. Utiš se, neplakej, ššš, jsi v bezpečí,“ tělo ho začalo mírně kolébat a jeho paže a zápěstí přestaly bolet, jako by se přes ně rozprostřelo něco chladného. Černá káva a bylinky.

“Tome?“

“Ano, to jsem já, Harry,“ jeho oči byly zachyceny starostlivýma červenýma. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“

“Omlouvám se,“ Harry sevřel jeho hábit a schoval svůj obličej do jemné látky. „Nechtěl jsem, aby Charlie odešel.“

“To je v pořádku, Harry, on to chápe,“ Draco si klekl vedle něho. „Cítí se tak špatně kvůli tomu, co udělala jeho sestra. Jen si přeje, abys byl v pořádku. Všichni to pochopili, nedělej si starosti. Čekali jsme něco takového.“

“Ale oni jsou moji přátelé,“ popotahoval zelenooký chlapec. „Ron, Bill, Charlie, Percy a Fred s Georgem, byli pro mě jako má rodina. Nechci se jich bát.“

“Nebojíš se jich,“ Sirius se k němu také sehnul. „Bojíš se vzpomínek a to je v pořádku. Dostaneš se z toho. Bylo jen nečekané, že si ho tak náhle uviděl. Věř mi, nebude trvat dlouho a dokážeš je obejmout a podívat se jim do očí, stejně jako na nás ostatní.“

“Pořád mě to mrzí,“ řekl Harry a stíral si slzy ze své tváře. Nemůžu to změnit.“

“Měl bych strach, kdyby ne, broučku,“ Tom se pochechtával a přestěhoval Harryho a sebe do jednoho z křesel, nechávaje malou černovlasou krásu přitulit se k jeho hrudi.

“Byl jsi to ty, kdo uvolnil všechny ty emoce?“ zeptal se Blaise poté, co si ostatní také posadili do půlkruhu, kolem až do stropu vysokého a nádherně ozdobeného Vánočního stromku.

“Omlouvám se,“ popotahoval Harry a schoval hlavu do Tomova hábitu. „To jsem nechtěl.“

“Nikdo nebyl zraněn, zlatíčko,“ konejšil ho Tom a hladil jeho kříž. „Charlie byl trochu vyveden z míry, ale je v pořádku. „Jsem rád, že jsi byl schopen se chránit.“

“Ale on se mě nechystal napadnout,“ argumentoval Harry slabě.

“Ale vyděsil tě,“ Temný pán lehce políbil Harryho čelo, než uzamkl své červené oči s Harryho zelenými. „Mohli jsme všichni cítit jak jsi byl vyděšený a jak tě to bolelo a měl jsi plné právo se chránit. Věř mi, prosím.“

“Dobře,“ zašeptal Harry a Tom se úlevně usmál.

Brzy nato domácí skřítci servírovali občerstvení, aperitivy a svařené víno, což samo stačilo na to, aby se všichni cítili příjemně nasycení, ale po nich umístili na stůl tři obrovské talíře s cukrovím, které značně překonalo to Harryho a Siriusovo, na jehož pečení trvali před pár dny.

“A co teď dárky?“ navrhl Draco s nedočkavostí někoho, kdo přesně ví, že dostane všechno, co si kdy přál a ještě víc.

“Můžu vám dát mé jako první?“ zeptal se Harry nesměle a všichni přikývli. „To je pro tebe Remi, Veselé Vánoce,“ vlkodlakovi, který seděl vedle něho, předal dárek ve tvaru tlusté obálky, kterou starší muž horlivě otevřel a odhalil tlustý pergamen, který se jediný odjakživa používal mezi kouzelníky. „Myslel jsem, že bys byl rád.“

“Děláš si legraci?“ vykřikl Remus v netypické ukázce emoce. „To je skvělé. Jak jsi to dokázal?“

“No, víš, že Percy chtěl otevřít novou školu pro Mudlům narozené, kam mohou chodit už od devíti let a učili se o Kouzelnickém světě, že ano?“ vlkodlak přikývl. Zeptal jsem se ho, jestli nepotřebuje učitele, a co si myslí o tobě, kdyby si dostal to místo. Pamatuje si tě z Bradavic a řekl, že jsi byl nejlepším učitelem Obrany, kterého kdy měl, a že by si také učil děti, aby přijali vlkodlaky. Domníval se, že by si byl skvělý ředitel a já s tím docela souhlasím, ale pokud bys chtěl raději být jen učitel, můžeš to tak také udělat.“

“Děkuji, Harry,“ Remus objal menšího kouzelníka. „To je fantastický.“

“Jsem rád, že se ti to líbí,“ prohledával svou krabici, než vytáhl další dárek a předal ho Siriusovi, který vypadal mírně zklamaně, protože byl tak malý.

Otevřel krabičku s mnohem menší vážností a vytáhl stříbrný klíček na černém koženém přívěšku, na kterém byl stříbrný vlk: „Je to to, co si myslím, že je?“

“Jak mám vědět, co si myslíš?“

“Jak jsi ji získal?“ Sirius uctivě zíral nahoru na svého kmotřence. „Jak ses vůbec o ní dověděl?“

Míval jsem sny o Hagridovi, který mě přivezl do Zobí ulice na motorce,“ Harry pokrčil rameny. „Zeptal jsem se ho na to a dal mi ji. Je na zadním dvoře; Remus mi pomáhal tě rozptylovat pokaždé, když jsi tam chtěl jít.“

“Super,“ řekl Sirius. „Věnuji ti první jízdu, slibuji,“ objal křehkého chlapce a přitom ignoroval Voldemortův nespokojený pohled, který jasně říkal, kolik si toho myslí o tomto nápadu.

Dále Dracovi a Blaiseovi předal dva stejné dárky ve tvaru knihy, s bílým samonaplňujícím tetřevím brkem, který je zdobil: „Myslel jsem si, že, protože jste se rozhodli ze mě dělat srandu, kvůli tomu, že si vedu deník, takže byste si to měli oba vyzkoušet.“

“Doufal jsem, že mi dáš zase ty kolové věci, to je všechno, víš?“ kňoural Blaise, když rozbalil novou lesklou knížečku.

“Možná by ses měl pokusit do ní psát,“ navrhl Harry rozpustile. „Nikdy nevíš, co se z toho vyklube.“

Blaise začal horlivě škrábat cosi do svého deníku, co určitě neodhalovalo jeho nejniternější myšlenky a radostí výskal, když mu do jeho klína padl balíček sladkostí: „Ty jsi mě prostě udělal nejšťastnějším člověkem na celé planetě,“ prohlásil a řítil se obejmout smějícího se chlapce.

Draco si mezitím také psal do svého deníku a obdržel tabulku své oblíbené čokolády a teď převzal po Blaiseovi objetí a objal mladšího chlapce: „Díky, Harry.“

Harry se pomalu obrátil k Mistru lektvarů: „Severusi.“

“Harry.“

“Čekáš dárek?“

“Řekl si, abych žádný nečekal.“

“Ach, ale to nebyla otázka.“

“Ale to je pořád má odpověď, spratku.“

“Tady,“ Harry mu vtlačil balíček do jeho rukou. „A neříkej mi spratku.“

Severus se vítězně culil a opatrně rozbalil dárek a díval se do dobře vycpané krabičky: „Krev jednorožce, Harry, copak ses nic nenaučil?“ zeptal se šokovaně a vytáhl malinkou lahvičku se stříbrnou tekutinou.

“Ano, pane profesore,“ odpověděl Harry nazlobeně. „Tato krev je z jednoho jednorožce, který byl zraněný, a kterému jsem zacelil ránu. Ochotně mi trochu dal, stejně jako žíně, které také najdeš v krabičce. Nejsem hloupý; Prostě jsem si myslel, že bys to ocenil.“

“Harry, děkuji ti,“ Severus šel obejmout načertěného chlapce. „Neměl jsem ti to říkat.“

“Zatraceně dobře jsi neměl,“ brblal Harry, ale dovolil pažím, aby ho ovinuly.

“Opravdu si toho cením,“ řekl mu Severus vážně. „S krví jednorožce bych mohl uvařit tolik lektvarů...“

Harry se smál a pak předal další dárky Rudolfusovi a Rabastanovi, oba rozvinuli stejný pergamen s ministerskou pečetí.

“Jedná se udělení milosti,“ uvedl Rabastan užasle.

“Myslel jsem si, že pokud budete mít černé na bílém, že to nebyla vaše vina, co se stalo Longbottomovým, takže si odpustíte sami sobě,“ vysvětlil Harry. „Omlouvám se, jestli se vám to nelíbí.“

“Ne, Harry, líbí se nám to,“ uvedl Rudolfus a vtáhl ho do krátkého objetí. „To je nejvíc, co pro nás někdo kdy udělal.“

“Děkuji ti, Harry,“ Rabastan ho také objal.

“Och,“ Sunny vytáhl žlutou pláštěnku a odkryl gumáky a klobouk do deště. „Myslíš si, že to je zábavné, že jo?“

“Převelice,“ Harry se na něho sladce usmál. „Veselé Vánoce, Sunny.“

Upír na něho odhalil své špičáky a hrozivě zasyčel, ale Harry se jen smál a předal Narcise obálku.

Blondýnka si přečetla lístek těsně předtím, než zavřískala a přitiskla si Harryho k hrudi: „To je skvělé, Harry, děkuji ti.“

“Vážně? Nebyl jsem si kvůli tomu jistý...“

“Ráda budu jako tvá matka a budu tě hýčkat, Harry,“ pomalu ho pustila. „Draco mi nedovolil, abych ho hýčkala od té doby, co mu bylo šest,“ zírala na svého syna, který jen protočil oči, než ji zasněný výraz přešel její pěknou tváří, přemýšlící o tom kolik zábavy budou mít.

“Pochopím, když nebudeš chtít...“

“Och, plané řeči, drahoušku,“ Narcisa políbila jeho čelo. „Budeme mít tolik zábavy.“

Harry se úlevně usmál a pak dal Luciusovi jeho dárek: malou knihu naplněnou mudlovskými příslovími.

“Myslel jsem, že by to s tebou usnadnilo komunikaci,“ přiznal Harry nervózně.

Lucius se na něho usmál a objal křehkého chlapce a na okamžik ho pevně držel: „Přečtu si to, co nejdříve.“

Harry se pomalu otočil k Tomovi, který stále trpělivě seděl v křesle a posadil se na opěradlo a předal mu poslední dárek. Tom ho pomalu otevřel a nakouknul dovnitř, krev mu tuhla v žilách, když spatřil malého stříbrného hada se smaragdovýma očima, které mu tolik připomínaly ty Harryho.

“Takže jsi učinil rozhodnutí...,“ netroufl se podívat do Harryho tváře a místo toho zíral na své ruce.

Jeden z Harryho malých prstů se přitiskl na jeho rty, aby ho umlčel: „Nepřeháněj, Tome.“

“Jsi si jistý?“

“Ano, jsem si naprosto jistý. Miluju tě, Tome Rojvole Raddle,“ Harryho rty se nesměle otřely přes jeho líci, zatímco Tom připínal náhrdelník kolem jeho krku a hladil přitom hebkou mléčně bílou kůži.

“To ti dávání tvých dárků dělá mnohem jednodušším,“ mírně se usmál a Harry se pohodlněji usadil do jeho klína. Tom přivolal dva balíčky a jako první Harrymu předal ten v podobě dopisu.

Harry opatrně rozvinul tlustý pergamen a odhalil něco, co vypadalo jako druhá smlouva. Jeho krev tuhla v žilách, když si přečetl, co bylo na papíru napsáno, se signaturami Toma, Percye a všech členů Starostolce. Jednalo se o anulování smlouvy, zrušení jejich manželství.

“Šššš,“ Tom ho nevinně políbil na rty, vyklouzl z křesla a poklekl před ním na jedno koleno, přitom Harrymu dával  krabičku na šperky a vzal jednu ruku do své. „Neopouštím tě. Jen jsem si uvědomil, že si zasloužíš svatbu podle svých snů a to zahrnuje právo, aby sis zvolil, zda si mě chceš vzít nebo ne. Vím, že nejsem dokonalý, ale miluji tě z celého srdce a jen doufám, že to bude stačit. Harry Jamesi Pottere, smím se o tebe ucházet?“

Opatrně vytáhl tenký stříbrný prstýnek z této krabičky a váhavě prsten navlékl na Harryho prsteníček. Nebelvír na oba prstýnky užasle zíral, sledujíce jak splynuly a jak se změnily symboly na jeho snubním prstenu, než se podíval do Tomových očí plných naděje.

“Proč jsi mi dal ten prstýnek?“ zeptal se zmateně a zíral na stříbrný prsten.

“Chtěl jsem změnit symboly na tvém prstýnku,“ řekl Tom měkce a hladil Harryho ruku. „Je to takový druh zásnubního prstýnku. Nikdy se tě nevzdám a dám ti tolik času a svobody kolik budeš potřebovat.“

“Co ty symboly znamenají?“ dotazoval se Harry.

“Ty staré znamenaly věrnost, mír a poslušnost,“ odpovídal Tom. „Ty nové znamenají lásku, důvěru a upřímnost. Jsou to věci, které si přeji, aby jsi mi dal, až budeš připraven. Smím se o tebe ucházet, Harry?“

“Jo,“ černovlasý chlapec zčervenal, ale plaše přikývl a šťastně vydechl, když Tom vklouzl zpátky do křesla a dal mu něžný polibek na rty. „Děkuju ti!“

“Já ti děkuji, zlatíčko,“ zašeptal Tom do jeho ucha. „Veselé Vánoce!“

“Jsou tak odporně sladcí, že jo?“ komentoval Blaise hlasitě, přičemž oba černovlasé kouzelníky vyrušil z jejich důvěrného objetí a Harry rudě zčervenal: „Promiňte.“

“Jen jsme si mysleli, že by sis také mohl otevřít náš dárek,“ nabídl Draco a vytáhl balík zpod stromku a předal ho Harrymu. „Je od všech Zmijozelů.“

Harry zvědavě rozbaloval měkký balík a odkryl černý školní hábit se Zmijozelským znakem na hrudi, zelenostříbrnou kravatu, zelenostříbrnou šálu a malou černou koženou knížku. Zmateně vzhlédl na oba Zmijozely.

“Rozhodli jsme se tě udělat čestným Zmijozelem,“ informoval ho Blaise důležitě. „Což znamená, že získáš heslo, budeš vždy vítaný, můžeš se zúčastňovat kolejních setkání a můžeš dělat prakticky všechno ostatní, co může dělat pravý Zmijozel.“

“Mohl by si dokonce hrát v našem Famfrpálovém týmu, jestli se pro to tak rozhodneš,“ skočil do řeči Draco. „Ta knížka je kniha pravidel jak by se Zmijozelové měli chovat, nemusíš se podle nich řídit – nikdo to opravdu nedělá – ale měl bys vědět, že existují.“

“Páni,“ Harry uctivě zíral na tyto věci. „Jste si tím jistí?“

“Samozřejmě, Harry,“ oba vykřikli a brzy se sami ocitli v náručí plné Harryho: „Děkuju vám!“

Malý chlapec se na ně usmál, než se přitulil k Blaisovi, který opatrně dal své paže kolem štíhlého pasu a zastrčil si nezkrotnou hlavu pod bradu. Po chvilce si všimnul, že se Harryho tělo na jeho hrudi uvolnilo, a že se malá vydechnutí stávala pravidelnější. Harry prospal většinu rozdělovaných dárků, a ani se neprobudil, když Draco vydal hlasitý výskot radosti při jednom ze svých dárků.

“Možná bychom ho měli dát spát,“ navrhl Remus, když byly všechny dárky buď otevřené nebo odložené pro Harryho, aby si je později otevřel.

“Samozřejmě, chudák drahoušek, musí být hrozně vyčerpaný po všem tom vzrušení!“ Narcisa rovněž souhlasila. „Můžou zůstat tady, že ano, miláčku?“ zeptala se svého manžela, který souhlasně přikývl. „Nebo si myslíte, že by ho to mohlo rozrušit, kdyby se probudil v neznámém pokoji?“

Šest mužů si vyměnili tázavé pohledy: „No, s tímto panstvím nemá spojené žádné špatné vzpomínky, správně?“ řekl Sirius nakonec. „Říkal, že se mu tady líbilo. Myslím, že by měl být v pohodě.“

Ostatní souhlasně přikývli a Tom opatrně zvedl Harryho z Blaisova klína a snadno nesl malého chlapce do západního křídla, kde čekal na Luciuse, aby otevřel dveře.

“Víš, nedělá mi problém mít Harryho celou noc v mém náručí, ale preferoval bych postel, Luciusi,“ komentoval líně, když se blonďák nepřiměl k tomu, aby otevřel dveře.

“Nemůžu ty dveře otevřít,“ Lucius bezmocně pokrčil rameny jak jen Malfoy může, zatímco se tvářil, jako by měl všechno pod kontrolou. „Myslel jsem, že by se pro Harryho otevřely, aby mohl projít, ale toto zřejmě není tento případ... Ačkoli mu můžu dát jiný pokoj.“

“Nechci jiný pokoj,“ zamumlal Harry ospale. „Mám rád tyto pokoje.“

“Dokážeš je otevřít, broučku?“ zeptal se Temný pán. „Protože my nemůžeme.“

“Prostě použij tu pitomou kliku,“ zabrblal, nespokojený, že jeho spánek byl přerušen.

Jako kdyby se jim vysmívaly, když Lucius opatrně zkusil vzít kliku a dveře se nehlučně otevřely, odhalující již dobře osvětlenou chodbu: „Jak to funguje?“

“Bezhůlková magie,“ odpověděl Tom tiše, který byl jediný, kdo si všiml malého stříbrného paprsku, který Harry vystřelil ke dveřím. „Dobrou noc, všem.“

Narcisa lehce políbila Harryho nezkrotné vlasy, protože odmítal zvednout hlavu z Tomova ramena. Lucius jim oběma popřál dobrou noc a pak odešel se svou ženou, protože Tom už věděl, kde jsou jeho pokoje. Blaise a Draco je také opustili poté, co ukázali Harryho pokoj Temnému pánu a všichni ostatní už našli své byty. Tom tiše otevřel dveře do Harryho ložnice a zjistil, že jeden z domácích křítků už rozdělal oheň a položil ho zády do přikrývek.

“Tome?“

“Hmmm?“ nemotorně se naklonil nad Harryho tělem, protože se křehký chlapec nechtěl pustit.

“Můžeš se mnou zůstat?“ zašeptal prosebným hlasem a úlevně si vydechl, když ucítil jak Tom kývl o jeho rameno a pustil se.

Tom si vyzul boty, svlékl ponožky a svůj hábit položil přes židli, než si přeměnil své oblečení do pyžama. „Chceš, abych také přeměnil tvé oblečení?“

Harryho ruce sevřely pokrývku, ale přikývl a brzy nato byl také ve svém pyžamu a vlezl pod tlustou deku, zatímco Tom do ní vklouznul na druhé straně, opatrně, aby nevnikl do Harryho osobního prostoru. Harry by k němu přišel, až bude připraven. Mohl cítit jak zelené oči pozorovaly každý jeho pohyb, ale zdržel se od prohlížení, vědoucí, že by to Harrymu vadilo a tím by byl ještě nervóznější. Od noci, kterou strávil s Blackem a Harrym v jedné posteli, zelenooký chlapec nikomu nedovolil, aby se k němu dostal tak blízko. Najednou ucítil jak postel poklesla tam, kde Harry ležel a cítil jak se malé tělo pohybovalo blíž, dokud neležel vedle něho s hlavou opět na Tomově ramenu. Jak se zdálo, tato pozice mu způsobovala, že byl ještě nervóznější a Tom si všiml jak je křehké tělo napjatější s každým pohybem jeho hrudi a s každým výdechem vzduchu, který se otíral o jeho čelo.

/Nedělej to, Harry/, káral ho jemně. /Trýzníš sám sebe. Chtěl bys raději, abych spal na pohovce?/

/Ne/, Harryho hlas se mírně třásl. /Vždycky jsi způsoboval, že jsem se cítil v bezpečí, chci se znovu cítit v bezpečí.../

/To dokážu pochopit, kočičko/, šeptal jemně. /Ale nechci, aby ses trápil, třeseš se, Harry. Ještě nejsi připravený./

Harry se posunul, ale místo toho, aby se od něj odsunul, pomalu vlezl na jeho hrudník a utáhl své paže kolem Tomovi horní části těla. /Neposílej mě pryč./

/Cítíš se takto v bezpečí?/ Harry přikývl a vypustil táhlý výdech, když Tom dal pomalu své paže kolem něho. /Tedy jsem poctěn být tvou matrací./

/Musíš mi říct, když budu moc těžký/, řekl Harry vážně a Tom vydal slabý chechtot, který se odrážel přes Harryho tělo: /Pochybuji, že se to stane, muší váho./

Harry zabručel cosi nesrozumitelného a pak se přitiskl blíž k Tomovu hrudníku: „Děkuju ti, myslím tím za můj dárek.“

“Zasloužíš si to, Harry, a vše ostatní, co si budeš přát.“

“Já už mám všechno, Tome,“ odpověděl Harry vážně.

“Opravdu? Není nic, co by si chtěl mít? Ani, kdyby to byl jen nový svetr?“

“Mám spoustu lidí, kteří mě milují a začínám jim věřit,“ vysvětloval Harry. „A tito lidé jsou zcela šťastní, takže jsem také já šťastný.“

“Ty jsi prostě mimořádný,“ Tom se chechtal a běžel svýma rukama přes Harryho divoké kadeře. „Takže to znamená, že aby jsi by šťastný, musí být ostatní kolem tebe šťastní?“

“Mhm,“ přikývl Harry. „Ale hlavně prostě musíš být ty sám šťastný...“

“Jsem šťastný,“ uvedl Tom. „Mám tebe, maličký. Nemohl bych být šťastnější, i kdyby mi celý svět ležel u nohou. Ale můžeš mi něco vysvětlit?“

“To záleží na tom,“ mumlal Harry, „co je to za otázku?“

“Je to o tobě a Čmuchalovi. Nerozumím vašemu vztahu. Zdáte se být hrozně blízcí.“

Harry se napjal a přitiskl se blíž k Tomově hrudi, přitom se snažil udělat neviditelným: „Zlobíš se?“ popotahoval. „Nechtěl jsem ti také ublížit. Myslel jsem, že ti to nevadilo.“

“Já jsem ti ublížil,“ vyjasňoval Tom. „Nebyla to tvá vina a nemyslel jsem to takto, Harry. Jsem rád, že ho máš, jen se to snažím pochopit.“

“Nikdy jsem nechtěl, aby se dověděl o Dursleyových,“ přiznal Harry nakonec. „Nechtěl jsem, aby to někdo věděl, ale neřekl jsem mu to z jiného důvodu. Myslel jsem, že byste mě všichni nenáviděli a mysleli si, že jsem odporný a opustili mě, ale nikdy jsem si tohle nemyslel o Čmuchalovi. Věřím mu. Věřím mu víc, než komukoli jinému. A znám ho, věděl jsem, že když bych mu to řekl, vinil by se za to, protože tam nebyl, aby tomu zabránil. On je vždy tady, Tome, je má rodina, byl mým důvodem žít a stále je. Bez něho bych se vzdal mnohem dříve, potřebuju ho. To je důvod, proč jsem chtěl, aby jsi ho chránil. Zasloužil si to, zaslouží si být šťastný a nechtěl jsem, aby ho to ničilo. Remus mě miluje, protože jsem jeho mládě, ale Čmuchal mě miluje, aniž by musel a miluje mě bezpodmínečně. Nikdy jsem takto nemiloval, Tome, ne, že bych si dokázal vzpomenout. Jsem celkem vzato jeho syn kromě krve, Tome. Potřebuju ho a potřebuju tebe. A Čmuchal potřebuje mě, stejně jako on potřebuje Remuse.“

“Tak se ujistím, že nám nikdo neublíží,“ řekl Tom po chvilce a Harry ho s díky políbil, než se opět položil zpátky. „Jen ještě jednu otázku, dobře? Chtěl by si jít se mnou na rande?“

“Půjdu rád,“ Harry se šťastně usmál a oba brzy nato usnuli.

 

« 55. kapitola « » 57. kapitola »


19.08.2009 00:24:24
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one