Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je bez betareadu.

Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Anfulka, Arwenka, Auša, Biggi, Elis, gleti, katie11, Mouldy, Pegy, Sanasami, Saskya, Teressa, tess

Alcea

57. ZPÁTKY VE ŠKOLE

“Jsem ráda, že vás opět vidím, pane Pottere,“ ředitelka McGonagallová mu věnovala pevný malý úsměv. „A také jste přivedl zpátky dva z mých učitelů. Musím přiznat, že náhradní profesoři byli trochu předraženi. Mistrině lektvarů Sterlingová nemohla uvěřit tomu, že by někdo nebyl tak fascinovaný bublajícími kotlíky jak ona bezpochyby byla. Čtyři lektvary explodovaly, dva zcela přebudovaly třídu lektvarů a přilehlou chodbu a šest studentů skončilo na ošetřovně, později se odporoučela. Poppy bude jistě potěšena vašim návratem, Severusi.“

Severus cosi zabručel, než odešel z pracovny McGonagallové.

“Učitel Obrany byl velmi populární, i když si myslím, že by to mohlo souviset se studenty, kteří jen zřídkakdy navštěvovali jeho hodiny,“ pokračovala přísná čarodějka. „Nemyslím, že jeho propuštění tak moc drasticky změní jeho každodenní rutinu.“

“Vypadá to, že jsem o dost přišel,“ prohlásil Harry vesele, který se ještě nepustil Tomovy ruky.

“Jsem si jistá, že byste uplatnil své vlastní zkušenosti,“ odpověděla čarodějka. „Vaši kamarádi z Nebelvíru budou velmi potěšeni, pokud si opět zvolíte zůstat ve věži, i když zcela pochopí, jestli ještě nebudete chtít. V tomto případě se pan Malfoy s panem Zabinim nabídli, že s vámi budou sdílet svůj pokoj. Vzhledem k tomu, že už nejste ženatý, se obávám, že by bylo pro vás nevhodné, bydlet u profesora Raddlea.“

“To je v pořádku,“ mumlal Harry, „ale raději bych zůstal s Blaisem a Dracem.“

“Vaše věci budou přineseny dolů do sklepení,“ přikývla McGonagallová a vstala. „Pokud budete mít nějaké otázky nebo byste potřeboval s něčím pomoci, víte, kde je má pracovna. A teď bychom snad mohli jít dolů na večeři.“

“Vědí...?“ Harry si nepohodlně přešlápnul a Tom lehce stiskl jeho ruku.

“Obávám se, že se novinky rychle šíří, zvláště ve škole jako jsou Bradavice,“ odpověděla ředitelka soucitně. „Přesto si myslím, že vám to dá více prostoru, pane Pottere, protože vás nebude nikdo obtěžovat kvůli tomu, co se přesně stalo.“

/Je celkem naivní, že?/ zašeptal Tom do Harryho ucha, který jen protočil oči, než ho táhl ven z místnosti.

Byl týden po Vánočních prázdninách, které skončily, samozřejmě. Všichni věděli, co mu udělali, ostatně se o tom objevilo nespočetné množství více či méně přesných článků, ale z nějakých důvodů bylo znásilnění vždy ústředním tématem. Aspoň to bylo to, co mu Tom a ostatní řekli.

/Nedělej si tolik starostí/, Tom si ho jemně přitáhl blíž, když procházeli chodbou s mnoha dveřmi. /Budeš mít vrásky./

/Nebudou mě nenávidět, že ano?/ Harry na něho vzhlédl s velkýma, prosebnýma zelenýma očima.

/Nikdo tě kvůli těmto událostem nebude nenávidět a o ostatní se postarám/, polknul, když se na něj Harry vyčítavě díval. /...nebo možná nepostarám./

/Ne, ty se naprosto jistojistě o ně nepostaráš/, zasyčel Harry zpátky, než se opět na něj usmíval. /Ale stejně díky./

Do Velké síně vešli vstupem pro učitele a shromáždění studenti okamžitě upadli do ticha, když pohledem zachytili Zlatého chlapce jak vstupuje po nové ředitelce a navrátivším profesorem Obrany.

“Ano, pan Potter se rozhodl vrátit, a nyní pokračujte v jídle,“ obořila se, načež se následně studenti snažili zírat nenápadněji a nabírali si jídlo do svých úst. „Jděte se posadit, pane Pottere.“

/Budeš v pořádku, zlatíčko/, Tom zlehka políbil jeho čelo. /Draco s Blaisem už na tebe čekají./

Harry přikývl a odhodlaně šel ke Zmijozelskému stolu, nedívaje se nalevo nebo napravo a vklouzl na místo, které pro něj drželi.

“Jsme rádi, že jsi zpátky, Harry,“ pozdravila ho Pansy. „Bez tebe tady byla docela nuda.“

“Slyšel jsem něco jiného,“ Harry se smál a pustil se do své rýže. „Slyšel jsem, že jste měli hrozně spoustu volného času.“

“Ten učitel byl k smíchu,“ odpovídal Ted. „Trochu jako Lockhart, jen ani nepředstíral, že něco ví o Obraně.“

“Takže, zůstaneš s námi, Harry?“ zeptal se Blaise a Harry přikývl: „Jestli můžu...“

“Samozřejmě,“ usmál se Draco na něj. „Dokonce ti pomůžeme vyklouznout, aby ses mohl setkat s jistým člověkem...“

“Tom je dědic Zmijozela, může mě snadno navštívit,“ pokrčil Harry rameny. „Říkal, že navštíví.“

“Samozřejmě, že navštívím,“ řekl Tomův tmavý hlas za nimi. „Ale teď potřebuji uklidit svou učebnu. Slyšel jsem, že byla zaplavena takzvanými uměleckými díly. Budeš v pořádku?“

“Ano, je mi fajn.“

“Víš jak mě najít,“ Tom ho láskyplně políbil. „Vy dva se o něj postarejte, rozuměli jste?“

“To jsme zamýšleli,“ souhlasil Blaise a vypnul se do své plné výšky, jako kdyby tím dávalo najevo, že by se nikdo přes něj nedostal.

Tom spokojeně přikývl, než odešel z Velké síně do své učebny, kterou našel vyzdobenou čímsi, co vypadalo jako stovky obrázků, na kterých se vyjímaly srdce nebo květiny nebo byly se spousty fantazijních věcí, které mohly být interpretovány jako medvídci. Celkem vše nevhodné pro Temného pána, a i když ztratil své postavení jako představitele Temného pána, stále měl standarty, které jasně promlouvaly proti takové výzdobě kdekoli jemu nablízku.

“Draco,“ Harry naléhavě tahal za blonďákův rukáv, aby se mohl trochu sehnout. „Můžeš je poslat napřed, prosím, nelíbí se mi, být mezi tolika lidmi, prosím?“

Všichni šesťáci se postavili jako celek od Zmijozelského stolu, a Harry si byl jistý, že někteří prefekti a primus se také chtěli k nim připojit, ale drželi se zpátky a nyní je následovali s odstupem. Bylo to pro Harry opravdu znervózňující, protože je příliš dobře neznal. I Pansy šla moc blízko na jeho vkus.

“Jistě,“ Draco se opět narovnal. „Nechte nás samotné, lidi, Blaise a já se o Harryho postaráme. Můžete se ujistit, že je cesta bezpečná.“

Ostatní studenti se okamžitě rozptýlili a Harry byl mírně ohromen z toho jak moc nad nimi Draco drží kontrolu nebo možná to bylo tím jak byli Zmijozelové disciplinovaní. V Nebelvíru bylo takové chování nemyslitelné a jediný způsob jak by někdo mohl zůstat sám bylo, že jim pohrozil nebo se zamkl ve svém pokoji.

“Lepší?“

“Jo, díky, Draco,“ černovlasý chlapec se na něho vděčně usmál. „Bylo tady jen hodně lidí.“

“Tak nám pověz, co jsi dělal během prázdnin?“ zeptal se Blaise zvědavě, zatímco pomalu následovali ostatní.

Harry se na ně rozzářil: „Čmuchal a Remus se vzali, jen na matričním úřadě, protože chtěli počkat, dokud se Remus neusadí na svém novém místě, a protože nechtěli, aby mě přetížili, ale adoptovali mě!“ vesele se smál a trochu poskočil několik dalších kroků. „Teď jsou mí legální opatrovníci!“

“To zní skvěle,“ Blaise ho vtáhl jednou paží do objetí. „A jak to jde se všemi oblíbeným Temným pánem, už hloupě nechybuje?“

“Ne, celkem překvapivě ne,“ Harry se pobaveně chechtal. „Párkrát mě vzal ven. Teda, dvakrát, protože jsem podruhé zpanikařil a potom mi už Čmuchal nedovolil jít ven, ale byl opravdu milý a vařil pro mě a nosil mi květiny a čokoládu... Připadám si jako holka,“ Draco se na tohle smál a rozcuchal mu vlasy: „Ale ty jsi naše oblíbená holka, Harriet.“

“Ty,“ Harry mu pohrozil pěstí. „Jsem zpátky sotva dvě hodiny a ty mě už zase zlobíš.“

“No, musím dohnat všechny ty opravdu vtipné komentáře, na které jsem přišel během tvé nepřítomnosti,“ prohlásil Draco povýšeně. „Alespoň jednou za den bych mohl myslet na sebe: pokud by byl Harry teď tady, řekl bych mu to nebo ono. Uvažoval jsem nad tím, že bych to zapsal, ale naproti tomu můj mozek je nekonečným zdrojem takových opravdu báječných myšlenek, takže jsem se rozhodl proti tomu...“

“Dokážeš si představit jak moc jsem trpěl, Harry?“ stěžoval si Blaise a Harry soucitně přikývl.

“Hej,“ vykřikl Draco rozhořčeně, „měl bys být poctěn tím, že ti ještě dovolím být v mé přítomnosti.“

Došli ke Zmijozelské společenské místnosti a Blaise zašeptal heslo, čímž se dveře posunuly a odhalily příjemně prázdnou společenskou místnost, protože se ostatní rozhodli, že Harrymu nechají nějaký prostor: „Vítáme tě ve Zmijozelu, Harry, dovol nám, abychom ti to tady ukázali.“

“Už jsem tady byl dřív, Blaisei,“ Harry protrhl jeho bublinu. „Stejně to znám. A teď jsem příliš unavený na to, abych předstíral, že ne.“

“Tak dobře, hajdy do postele,“ rozhodl Draco, aby zastavil jeho kazící se náladu a zlehka Harryho tlačil k jejich pokoji. „A ani neuvažuj o tom, že kolem své postele vrhneš Tišící kouzla.“

Harry nespokojeně zabručel, ale sebral své nové pyžamo, pozornost od Narcisy, a svůj zubní kartáček a přišoural se do koupelny, aby se přichystal na spaní.

“Myslíš, že bude opět zcela v pořádku?“ zeptal se Blaise, když se oba Zmijozelové také převlékli do svých pyžam.

“Pochybuju, že někdy opravdu byl,“ zašeptal Draco po chvíli, „ale myslím, že Tom je pro něj dobrý, možná, že ho dokáže uzdravit.“

“Temní páni nejsou známí tím, že jsou nejlepší na uzdravovací věci,“ odpověděl Blaise. „Ublížil mu mnohem hůř, než kdokoli z nás kdy udělal.“

“Prostě se musí naučit dát Harryho do pořádku,“ prohlásil Draco chladně, „protože jinak... Budu si muset odpykat školní trest,“ Harry opět vstoupil do pokoje, díval se na ně trochu zvláštně, ale nic nekomentoval, když vklouzl do své obrovské postele s nebesy se zmijozelsky zelenými závěsy a měkkými stříbrnými polštáři: „Dobrou noc, vy dva.“

“Dobrou noc, Harry,“ odpověděl Blaise. „Hezky se vyspi.“

“Dobrou noc, Harriet.“

“Sklapni, Draco,“ zamumlal Harry ospale a zachumlal se do teplých přikrývek, které zaháněly chlad sklepení.

---

Ředitelka McGonagallová držela pevně vládu nad školou a jeho obyvatelích, studentech a rovněž tak učitelích. Nikdo si nemohl stěžovat kvůli nespravedlivému zacházení, nikdo by nemohl nazvat někoho jejím učitelským miláčkem a nikdo by si nemohl stěžovat, že trestá studenty více než si zaslouží - samozřejmě to dělali všichni, ale vcelku byla profesorka Přeměňování dobrou ředitelkou a hlavně všichni souhlasili s tímto názorem. Harry si myslel, že bylo jaksi zábavné, že Tom věnoval pozornost jejím pravidlům aspoň viditelně více než kdy věnoval těm Brumbálovým, i když nebyla tak velmi magicky mocná jako Temný pán. Jistě, že se hádali, ale zůstali k sobě zdvořilí, a jakmile Tom s něčím souhlasil, aspoň se ujistil, aby to nepokazil, pokud poruší nové pravidlo.

Omezovala Harryho návštěvy v jeho bytě na víkend a úplně mu zakázala, aby zůstával na noc, pouze dala Harrymu pět minut na každé jídlo, při kterém mohl sedět u učitelského stolu. Přiměla Harryho zůstávat na školních pozemcích, pokud nebyl Prasinkový víkend, a i když nemohla zakázat Tomovi navštěvovat Harryho ve Zmijozelském sklepení bez  Severusova souhlasu, který se kupodivu zdál, že se stává neslyšícím, kdykoli poukázala na toto téma, tak mu pouze povolila přístup do společenské místnosti a ne do ložnice a to jen od odpoledne do večerky.

Takže nyní, kvůli novým pravidlům, Tom vždy čekával ráno před společenskou místností a někdy se k němu připojil Severus nebo Lestrangeovi bratři. Dnes to byl Tom a nepředstavitelně se nudil a čas si krátil proklínáním nových pravidel, zatímco rozmýšlel nad tím, zda by měl riskovat jít dovnitř. Rozhodl se proti tomu, když ucítil chvění ochran kolem vstupu, nepochybně pozornost nové ředitelky.

“Tome,“ Harry šťastně skočil do jeho náruče a plaše vtiskl polibek na jeho rty, „musel jsi čekat dlouho?“

“Déle než obvykle, co jsi dělal?“ promluvil Tom protaženě, pomalu Harryho postavil na jeho nohy a jednou paží vklouzl kolem jeho štíhlého pasu.

“Nemohl jsem najít můj domácí úkol do Obrany,“ Harry rozpačitě pokrčil rameny. „Ještě jsem ho nenašel, hádám, že mi dáš školní trest...“

“Tato představa se mi hodně líbí, vzal jsem ho s sebou, když jsem včera odešel,“ Tom se usmál. „Vypadalo to, že jsi byl už příliš unavený na to, aby jsi mě slyšel.“

“Ups,“ Harry se nervózně pochichtával. „Promiň.“

Tom se jen smál a přitáhl si Harryho trochu blíž a přesunul Harryho brašnu, která visela mezi nimi na své vlastní rameno, přitom ignoroval Harryho slabé protesty, že se může o své věci postarat sám, načež Harry našpulil pusu a upadl do vyčítavého ticha.

“Proč mi nechceš dovolit, abych se o tebe postaral, broučku?“ zeptal se, když Harry na něho ještě nepromluvil, zatímco došli k Velké síni.

“Nechci být na tobě závislý,“ odpověděl zelenooký chlapec.

“Nejsi závislý, zlatíčko,“ Tom ho velmi zlehka políbil. „Vím velmi dobře, že se dokážeš postarat o svou vlastní brašnu, a že nepotřebuješ, abych sem šel s tebou, ale myslel jsem si, že se ti líbila má pozornost. Myslel jsem, že se ti líbilo, že se o tebe starám.“

“Samozřejmě, že se mi to líbí, ale nelíbí se mi, že to potřebuju,“ hájil se Harry, aby pochopil. „Nemůžu jít kolem zavřených dveří, aniž bych nezpanikařil, nemůžu si pomoct, ale zcela mě vyvádí z míry, kdykoli vidím Rona, jsem tak vyděšený, když jsem sám. Aspoň mě nech dělat věci, které můžu dělat, nech mě, abych si ty věci dělal sám, prosím.“

“Nevěděl jsem, že to pro tebe tolik znamená, maličký,“ předal mu brašnu a obdržel vděčný úsměv. „Myslel jsem, že jsi se jen snažil, aby jsi mě nezatěžoval nebo něco takového. A ty mě vůbec nezatěžuješ, Hary, mám rád, když ty věci pro tebe dělám.“

“Vím,“ odpověděl Harry upřímně, „ale teď si musím pomoct sám.“

“Dobře,“ ještě jednou Harryho políbil, ovinul svou ruku kolem Harryho o mnoho menší a vstoupili do Velké síně, kde je odvedl nahoru k učitelskému stolu a nechal Harryho, aby všechny pozdravil předtím, než vklouzl do jeho klína, stejně jako to dělal každé ráno se zády otočenými ke studentům a vyhledával Tomovu útěchu a kladné pocity, které od něj přijímal.

Mávání tisíců křídel přerušilo Harryův téměř meditativní stav a natahoval svůj krk, i když opravdu nečekal, že by mu někdo psal. Tak dobře, možná Čmuchal nebo Remus nebo snad Neville, ale sova pálená, která přistála před ním nebo spíše na stole za ním, nebyla ta, kterou poznal a měla unavený a mírně stresovaný výraz ministerské sovy. Její peří bylo lehce rozčepýřené, nejspíše kvůli bouři, která venku zuřila.

“Od koho je?“ zeptal se Tom ustaraně, když viděl jak barva unikala z Harryho obličeje.

“Od mé tety,“ Harryho ruce se třásly dokonce více než jeho hlas, když rozložil dopis, psaný tetiným výrazným rukopisem.

Ty nevděčný malý zkurvysynu, nezajímá nás, pokud jsi adoptovaný nebo zabitý nebo blízko smrti; nezajímá nás to! Zůstal si viset na krku svým egoistickým rodičům, kteří samozřejmě nemohli být obtěžováni vychováváním svého potěru. Kontaminoval si každého blízko tebe tou svou nemocí a svou nenormálností! Nezasloužíš si žít! Vždycky jsme byli pro tebe dobří, dali jsme ti to, co sis zasloužil, ale to nebylo prostě pro tebe dost! Jsi zrůda, bezcenná zrůdička! Nezasloužíš si dýchat ten stejný vzduch jako takový tvrdě pracující a upřímní a normální lidi jako jsme my.

Nosíš smůlu. Nepřejeme si tě nikdy znova vidět nebo o tobě slyšet! Pro nás jsi udělal dost! Vernon ztratil tolik zaměstnání a to kvůli tobě, nyní bychom mohli být rozhodně bohatí, kdyby nebylo tvé nenormální přítomnosti a celý dům ještě smrdí tvým odporným pachem! Věděla jsem, co on dělal, couro, povzbuzovala jsem ho, a tak jsem si to užívala, když jsem tě viděla druhý den jak se potácíš, měla jsem ho poslechnout a dát tě do bordelu, protože je zřejmé to, že tam patříš, a kde stejně skončíš! Jen počkej. Opravdu si myslíš, že někdo dokáže snést tvou přítomnost? Ani ta tvá cháska by nemohla! Jsi odporný a nechutný, dokonce víc, než má zatracená sestra.

Myslela si, že byla tak šlechetná a mile nám vyprávěla historky ze svého nového báječného života, ta arogantní čubka! A pak se chlubila svým skvělým, bohatým a pohledným manželem, jako kdyby si zasluhovala, aby se s ní zacházelo královsky! Byla stejně tak zkažená jako ty, nikdy pranic nedala zbytku své rodiny! Jsem tak ráda, že je mrtvá, může se smažit v pekle!

Můžeš ji pozdravovat, jakmile se tě konečně tento svět zbaví, ale do té doby doufám, že máš posraný život ve spodině, ze které si vylezl. Och, a nemysli si, že se někdy vrátíš!

Dursleyova rodina

Tom jen cítil jak malé tělo sklouzlo pod stůl, než tlumený, ale přesto srdceryvný vzlyk, přerušil všechno tlachání kolem něho. Do hrudě ho zasáhla obrovská vlna smutku a zoufalství. Klopýtl by dozadu, kdyby neseděl. Všichni ostatní kolem něho také ustali ve své činnosti, neschopni si vysvětlit, co se děje. Malý nevinně vypadající papír se snesl na podlahu.

/Harry, lásko, mluv se mnou/ také se sehnul pod stůl a vzal poddajnou hromádku plačícího Harryho do své náruče. /Co napsala? Prosím mluv se mnou./

Harry zřejmě nemohl odpovědět. Vlna po vlně emocionální bolesti se vylévala z jeho duše, usazující se na každém ve Velké síni. Několik studentů začalo plakat a jejich přátelé byli příliš sami zmatení na to, aby je utěšovali, ale brzy také propukli v pláč. Hagrid byl první z učitelů, kdo se tomu poddal, následován maličkým učitelem Kouzelných formulí a profesorkou Prýtovou. Tom sám bojoval s pláčem, a když se ohlédl přes rameno, mohl vidět Severusovu ruku jak se svírá kolem opěradla. Opatrně sáhl pro dopis, ale neuvolnil držení Harryho, naopak si ho ještě přitáhl blíž.

/To není pravda, Harry/ jemně zvedl chvějícího se chlapce, jeho nohy pohodlně usadil kolem svého pasu a hubené paže položil kolem svého krku, okamžitě se uvolnil, když Harry zpevnil své držení. /Ona nemá ponětí, kdo jsi nebo jak moc ti dluží. Nezasloužíš si zemřít a jistě sis nezasloužil to, že si byl přinucen žít s nimi. Žárlí, protože ty a tvá matka jste vysoce nad ní. Tvá matka byla nejstatečnější žena, kterou jsem kdy potkal a vroucně tě milovala stejně jako tvůj otec. A opravdu tě milovali. Nevěř slovům, co řekla, Harry, ty jsi milovaný. Miluji tě, Harry a budu po zbytek mého života. Nemyslíš, že tě znám lépe, než ona? Nemyslíš, že tě Čmuchal zná lépe? Zamykala tě do přístěnku a mluvila k tobě, jen když tě urážela nebo tě ponižovala, ona je jediná, která si nezaslouží žít. Mohu ti hned ukázat více než deset lidí, kteří tě mají rádi./ Nápor emocí ustal, ale Tom si byl jistý, že se Harry jen stáhl do sebe tak, aby nikomu neublížil, ale to aspoň znamenalo, že znovu získal trochu kontroly. /Kočičko, nedovolím jí, aby zničila tvůj život. Teď máš svůj život, už ji nemusíš poslouchat nebo svého strýce. Jsi úžasný člověk, Harry. Nedovolím nikomu, aby ti říkal něco jiného. Prosím, Harry, řekni něco./

/Proč mě teta tolik nenávidí?/ Harryho oči byly tmavší než obvykle, obvyklá zářivá barva se změnila do mdlejší zelené. /Proč mě oni nenávidí?/

/Protože se lidé bojí toho, čemu nerozumí a všeho, co je pro ně cizí/ Tom se opatrně posadil zpátky do své židle a choval Harryho mokrou tvář mezi svýma rukama. /A protože se tě nikdy neobtěžovali poznat, a proto tedy přišli o krásnou duši, kterou jsme měli štěstí poznat, se místo toho snažili zamaskovat svůj strach nenávistí./

/Nechci, aby mě nenáviděli, Tome/ prosil Harry a Tom něžně stíral jeho slzy: /Oni nejsou důležití, Harry. Ty jsi. A teď máš novou a mnohem lepší rodinu. Copak nejsme lepší, než tvoji příbuzní?/

“Samozřejmě, že jste,“ zašeptal Harry a smutně se usmál. „Jste mnohem lepší.“

“Nemyslím, že potřebuje někoho, aby posílil jeho ego, Harry,“ promluvil Severus za ním a Harry se trochu chechtal. „Ale jsem si jistý, že souhlasím s tím, co ti Tom určitě řekl. Evansová nebyla arogantní a ani ty nejsi. Nezasloužil sis nic z toho, co ti udělali nebo řekli, Harry.“

“Ano, tím asi shrnul to, co jsem řekl,“ Tom dal Harryho na klín Mistra lektvarů. „A teď, pokud mě omluvíte, musím zabít dva lidi.“

“Ne,“ vykřikl Harry panicky, „nemůžeš je zabít!“

“Naposled ti ublížili, Harry,“ Tom se pokusil uvolnit svou paži z Harryho pevného sevření. „Řekl jsem, že je zabiju, pokud ti opět ublíží a hodlám tento slib splnit.“

“Neublížili mi, jsem v pohodě, vážně! Prosím, Tome,“ Harry se ho pokusil stáhnout.

“Vážně, Harry? Řekni to znova a budu akceptovat tvou odpověď,“ Tom nechal všechnu bolest, co cítil prosvítat svýma očima a mohl tak vidět jak se Harry zachvěl, když přijal tuto emoci, „ale měl by si to opravdu zvážit, Harry. Stojí za to, když začnou opět lhát? Opravdu chceš znovu tento život? Myslel jsem, že jsi mi věřil...“

Harry se nepohodlně ošil: „Ublížili mi, ublížili mi vážně,“ nakonec zašeptal a Tom ho vtáhl do objetí. „A věřím ti, Tome, ale... nechci tě ztratit. Nechci, aby si šel do Azkabanu, nechci, abys byl vrah...“

“Jsem Temný pán, Harry, vždycky budu. Už jsem vrah a to nemůžu změnit. Dovol mi někoho zabít, kdo si to pro změnu zaslouží,“ zašeptal Tom. „Nedovolím, aby se z toho dostali.“

“A co bych měl bez tebe dělat?“ Harry naříkal a schoulil se do sebe. „Četl jsem novou smlouvu, očekáváš, že tě budu navštěvovat v Azkabanu?“

“Ne, Harry, mrzí mě to,“ polevil červenooký muž. „nebudu chycen a neztratíš mě – nebude existovat žádný důkaz.“

“Myslíš si, že potřebují důkaz, Tome?“ zasyčel Harry. „Nepotřebovali důkaz k tomu, aby nalodili Čmuchala, Rabastana, Rudolfuse nebo Serafína. Určitě ho nepotřebují k tomu, aby tě odsoudili!“

“Nedopustím, aby se z toho dostali, zaslouží si zemřít a zaslouží si cítit aspoň část bolesti, kterou ti způsobili,“ trval na svém Tom. „Něco pro tebe udělám, ale, prosím, nenuť mě, abych porušil tento slib.“

“Také jsi slíbil, že nikoho nezabiješ,“ prosil uplakaný chlapec. „Chtěl bych, abys raději dodržel tento slib.“

“Dobře, Harry, kompromis,“ něžně si přitáhl menšího kouzelníka blíž. „Nazabiju je, ale informuju ministerstvo a dohlédnu na to, aby byli odsouzeni za své zločiny.“

“Budou mít strach, Tome,“ zašeptal Harry. „Nemohl bys informovat mudlovské úřady? Oni jsou Mudlové, Tome, nerozumí našemu světu.“

“To je jen kvůli tomu, že se nikdy neobtěžovali naučit se něco o našem světě, nemám k nim žádné sympatie,“ Tom Harrymu neustoupil, tentokrát ne. „Oni ublížili kouzelnickému dítěti, věděli s kým jednali, je to zcela právoplatné, aby byli souzeni v našem světě. To je mé konečné slovo, Harry, buď přijmeš tento kompromis nebo je zabiju podle mého.“

“Prosím, nezabíjej je,“ zašeptal zelenooký chlapec a Tom přikývl, než opět posunul Harryho do Severusova klína. Mistr lektvarů uzavřel své dlouhé, hubené paže kolem malého Zvěromága, a pak opustil Velkou síň.

“Vezmu si volno,“ prohlásil Severus, také vstal s lehkým chlapcem bezpečně ve svém náručí, „a hádám, že teď už zřejmě také Tom nebude dnes vyučovat,“ McGonagallová přikývla, jednu svou hubenou ruku přitiskla na svá prsa, stále byla v šoku z čisté emoce, která se před minutami vtlačila do jejího srdce. „No tak pojď, Harry, můžeš zůstat v mých pokojích. Opravdu nevím, co zamýšlí, ale neopustím tě v takovém stavu...“

Tom mezitím skutečně přemýšlel nebo si aspoň něco říkal, což běžně vyžaduje přemýšlení, protože si do detailu popsal, co by rád udělal oběma Mudlům, až budou stát před ním. Ano, staré přísloví bylo dost pravdivé, že slova často zraňují více než Cruciatus. Prakticky přeletěl Přemisťovací ochrany, než se přemístil do firmy Grunnings, přičemž překonával svůj odpor a přemístil sebe a tlustého Mudlu zpátky na Zobí ulici, číslo 4, kde mudlovská žena s koňským obličejem byla zaneprázdněná zaléváním květin, zatímco ve skutečnosti špehovala paní v čísle 6 a oba je dostrkal do kuchyně, kde zabezpečil místnost proti slídivým očím a ostrým uším.

Oba Mudlové zpočátku nesouvisle drmolili a blábolili něco nesmyslného o tom, že neznají Harryho Pottera, že to je vstoupení na cizí pozemek, a že by to mohli oznámit policii, ale když jim řekl své jméno, tak je to docela efektivně umlčelo. Navzdory jejich vehementnímu zapírání toho, že je Harry všechny nezachránil, věděli docela mnoho o tom, kdo je a čeho byl schopný a byli velmi vstřícní, když ještě chtěl zabít Harryho. Nakonec je umlčel potom, co prakticky prozradili vše, co udělali Harrymu, a pak začala ta zábavná část (alespoň pro něj).

Nebyl Temným pánem pro nic za nic a od chvíle, kdy zjistil zneužívaní Harryho, musel přetrpět mnoho týdnů, které strávil s Harryho kmotrem a jeho vlkem, přišel s mnoha nápady jak učinit jejich poslední minuty a hodiny takovými, aby jim to připadalo jako věčné peklo. A nelíbilo se mu, že neměl žádnou pomoc, protože Lupin a Black byli jistě docela pekelně vynalézavý. I když ani Rudolfus a ani Rabastan nemučili mnoho lidí, tak sami nabídli několik návrhů. Severus, jak se ukázalo, nebyl jen Mistr v lektvarech, ale také v pohrávání s myslí a přišel s nápady, které byly o dost zlomyslnější, než kterékoliv z ostatních.

Zrovna teď si vesele obnovoval znalosti, které získal v těchto dvou hodinách od  dvou monster před ním, přičemž nechal jejich naříkání, aby ho povzbuzovalo k tomu, aby přišel na ještě více způsobů jak je zabít. Slíbil, že je nezabije, to ano, a ani nemusel použít svou hůlku, aby jim zamokřil jejich oblečení potem a močí. Musel si přiznat, aspoň sobě, že spravedlnost byla tak sladká jak pomsta mohla být. Bylo to od něj spíše ohleduplné, že je chtěl připravit na jejich osudy, že ano? Nikdo v Kouzelnickém světě by nebral tak laskavě zneužití jejich Záchrance, nikdo.

O tři sklenice vody, osmi hysterických výbuchách a několika čistících kouzel později, se rozhodl, že se to po chvíli stávalo spíše nudným, a tak informoval ministerstvo. Tom zvažoval, jestli je má spoutat, ale pak ho napadla opravdu skvělá myšlenka a se švihnutím své hůlky, několika zamumlaných slov z jeho strany a vystrašeného kvičení a naříkání z jejich strany, je levitoval z kuchyně, přitom jimi důkladně bouchal o zárubeň dveří a netknuté stěny, čímž se zabarvovali nepříjemným odstínem žluté, a ven do chodby.

Vernonovo naříkání (nebo vrčení) se stávalo hlasitější, když pohledem zachytil vězení, které zhotovili pro svého synovce. Tom se potěšeně culil, než otevřel rukou dvířka. Přitom přinesl Petunii do jejího zorného úhlu přístěnek, čímž zapříčinil, že začala ubohý pokus úpěnlivého prošení, aby našla východisko z hrobu, který si sama vykopala.

Úšklebek Temného pána se rozšířil (nemohl si vzpomenout, kdy si mučení někoho užíval tolik – a stejně tak bez své hůlky!) a s trochou tlačení a mačkání, konečně vpasoval oba Mudly dovnitř, i když měl pěknou myšlenku na to, že by pro ně mohlo být dýchání trochu komplikovanější. Zamkl přístěnek a napsal křiklavý vzkaz na dveře pro ministerstvo, kterým sdělil, že pachatelé by mohli být nalezeni uvnitř, a pak se vrátil do kuchyně, posílil se šálkem kávy a usrkával ji, zatímco ukládal své vzpomínky z jejich doznání do své myslánky.

Nakonec bylo dobře po šesté, když beze spěchu vstal, ochránil svou myslánku silným, ale nekomplikovaným kouzlem a přišpendlil druhý vzkaz, kterým se vysvětluje obsah vzpomínek předtím, než se přemístil zpátky do Prasinek, plně spokojený s tímto zvratem událostí.

 

« 56. kapitola « » 58. kapitola »


21.08.2009 00:22:45
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one