Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Věnováno pro: Dobby, Anina, Airiny, Exa, Jikita, Arwenka, Bella

Alcea

6. HOSTÉ

Když Harry vstoupil do Luciusovy hlavní pracovny (jediná, která byla připojena k letaxové síti), ihned spatřil tmavovlasou hlavu kmotra v krbu, který si zdánlivě krátil čas foukáním popela na koberec v asijském stylu před ním.

„Siriusi!“ Harry se mračil, prohlížeje si nepořádek, který udělal. „Opravdu velmi dospělé! Nemůžeš se tak pro jednou chovat?“

„Nudil jsem se,“ špulila pusu hlava. „Neudělal bych to, kdyby se Malfoy odtud nevyřítil bez jakéhokoli slova.“

„Nemusel by odejít,“ uvedl chlapec-který-přežil, který si kleknul vedle něho, „kdybys ho neurazil. Máš být rád, že souhlasil s tím, že ti dovolí přijít.“

„Můžu přijít?“ vykřikl Sirius potěšeně. „Můžu přijít hned? Remus se chtěl setkat s některými dalšími vlkodlaky a já nesnáším být sám v tomto prokletém domě...“

„Můžeš,“ protáhnul Lucius s rozhodnou maskou na místě a Snapem v patách.

„Skvělý!“ vykřikl Zvěromág. „Zabalím si věci. Tak zatím!“

A s ‚lup‘ hlava zmizela.

„Není trochu příliš důvěřivý?“ zeptal se Snape. „Chci tím říct, že bychom ho mohli okamžitě předat Temnému pánu. A já bych si to pro jednou mohl rozhodně užít.“

„A měli byste mě za svého nepřítele,“ poznamenal Nebelvír. „Sirius je hlavním důvodem, proč jsem souhlasil s tou smlouvou. Kdyby nebylo jeho,... No, půjdu se obléknout.“

Putoval zpátky do svého pokoje – nebo Snapeova pokoje – tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšimnul obrazu, který mu noc předtím popřál příjemný den, kde se převlékl do plandavých džínů, které mu samozřejmě byly moc velké a červeného Weasleyovského svetru. Pokoj opravdu nebyl špatný, ale v porovnání s Bradavicemi postrádal útulnost a pohodlí. Nicméně, Snape vypadal, že se mu líbí. Lehce se usmíval, když si vzpomněl na jeho výlev. Pokud by mu někdo řekl před dvěma dny, že by se Severus Snape mohl rozčílit kvůli ložnici pro hosty, řekl by mu, aby pozdravoval sestřičky u svatého Munga, a kdyby mu někdo řekl, že by Snape mohl použít obdiv jako slovo, kterým popisuje svou úctu k němu, vzdal by se všech nadějí na vyléčení jeho duševního stavu. Jeho pohled padl na myslánku a s těžkým povzdechem vytáhl dvě vzpomínky, aby je uložil na jejich správné místo. Opět se mu před zavřenýma očima přehrály ty scény a stálo ho to všechnu sílu vůle, aby potlačil slzy. Aspoň teď měl na své straně Mistra lektvarů radši než za nepřítele.

Pobouřený křik ho vyvedl ze snění a spěchal, aby zachránil buď kmotra nebo oba Zmijozely od vzájemných útoků, i když pochyboval, že by oba Zmijozelové mohli začít bojovat a Sirius by pravděpodobně mohl trochu použít chladnou hlavu. 

„Okamžitě s tím přestaňte,“ zakřičel, jakmile upřel oči na tři kouzelníky s vytáhnutými hůlkami a zúženýma očima zlostí.

Tři páry očí se na něj stočily: „Teď mi dejte vaše hůlky a posaďte se.“

„Ale...“

„Ne, Siriusi.“

„Já...“

„Sedni si, Luciusi.“

„To je...“

„Severusi, hned!“

„Fajn, teď když  jsme se všichni uklidnili,“ střelil významným pohledem na kmotra, „velice rád bych věděl, co způsobilo tento drobný incident.“

Zavládlo nepříjemné ticho, ve kterém se oba Zmijozelové nazlobeně dívali na Zvěromága a ten jim to s upřímnou laskavostí opětoval.

„Dobrááá,“ řekl Harry trochu mrzutě. „Pak se tedy všichni omluvte sobě navzájem. A ne, Siriusi, už je mi jedno, že to Lucius a profesor Snape začali, jen chci od vás, abyste spolu vycházeli, a jestli to nemůžete zvládnout, budu pryč dřív, než byste řekli ‚Nebyla to má vina‘. Takže je to na vás.“

„Omlouvám se, že jsem urazil tvoji rodinu, Malfoyi,“ zamumlal Blackův dědic. „A omlouvám se, že jsem tě nazval Srabusem, Snape.“

„Díky, Siriusi,“ řekl jeho kmotřenec vděčně a přešel k pohovce, aby si sedl vedle něj.

„Omlouvám se, že jsem ti říkal, že patříš zpátky do Azkabanu,“ řekl Lucius klidně a byl odměněn úsměvem.

„Děkuji, Luciusi.“

„Já vážně neřekl nic, za co bych se mohl omlouvat,“ prohlásil Mistr lektvarů tvrdohlavě. „Pouze jsem vytáhnul svou hůlku v sebeobraně a nepronesl jsem slova od chvíle, co Black vešel krbem.“

„Je tu jedna věc, za kterou by ses mohl omluvit, protože je dost hrubé, aby se nepozdravil někdo, kdo vstoupí do místnosti,“ odpověděl Harry. „A neříkej mi, že jsi nikdy něco neudělal Siriusovi, protože vím, že jsi udělal. Nikde není předepsáno, že se musíš omlouvat za dnešek...“

Snape vypadal, že o tom přemýšlí, než odpověděl: „Omlouvám se, že jsem byl tak svázaný s minulostí, že jsem odmítal naslouchat tomu, co jsi říkal před dvěma roky v Chroptící chýši. Měl jsem tě alespoň nechat, abys mi řekl svou verzi příběhu místo toho, abych tě dychtivě předával Mozkomorům.“

„Děkuji, profesore Snape.“ Mladík se na něj usmál.

„Proč mi zase říkáš ‚profesore‘,“ řekl Severus zvědavě. „Nevypadalo to, že jsi měl problém se ‚Severusi‘, když jsi mi řekl, abych sklapnul.“

Harry zčervenal: „No, víš, tímto způsobem to bylo mnohem víc zastrašující!“

Sirius se otevřeně smál a i Lucius nemohl potlačit slabý chichot, zatímco Mistr lektvarů vypadal spíše zmateně.

„Pane Pottere, nikdy jsem si nemyslel, že by záměna mezi křestními jmény a celými jmény mohla představovat nějaký rozdíl,“ odsekl Severus vážně poté, co znovu nabyl své vyrovnanosti.

„A proč mi právě říkáte pane Pottere? Myslím, že jste mě dnes ráno oslovoval pouze ‚Harry‘, pane profesore,“ řekl chlapec nevinně.

„No, je to více zastrašu...“

Všichni vypukli smíchy, když se Mistr lektvarů náhle odmlčel a skřípal zuby.

„Mimo vyučování mi říkej Severusi,“ požadoval černovlasý profesor nebezpečně, čímž se to nějak zkazilo, když všichni přítomní v pokoji měli ještě široké úsměvy na svých tvářích a malý domácí skřítek si vybral stejný okamžik, aby servíroval nějaké sušenky a čaj.

„Luciusi, chtěl jsem tě požádat, je-li to možné, jestli bych si mohl se Severusem vyměnit pokoje, protože se dnes ráno zdál poněkud uražený, když mě našel ve svém pokoji,“ zeptal se zelenooký kouzelník s jednou lahodně vypadající sušenkou, zatímco se přitulil blíže ke kmotrovi, který mu okamžitě položil paži kolem ramen.

„Myslím, že to můžu zařídit,“ odpověděl blonďák, a po chvilce uvažování dodal: „Možná, že bys chtěl bydlet v západním křídle. Není to tak úplně sterilní‘, ale hádám, že více ‚útulné‘.“

„Jak to?“ zeptal se černovlasý chlapec se zájmem.

„Jeden z mých předků ho dekoroval podle přání jednoho z jeho nejlepších přátel, který tady strávil poměrně velké množství času,“ vysvětloval Lucius. „Vždycky jsem se podivoval, proč by se někomu nelíbil jeden z dalších pokojů, ale zdá se, že jsi mi na to odpověděl. Ale nebylo nějakou dobu obýváno, takže musím poslat jednoho z domácích skřítků, aby ho uklidil.

„Kdo byl ten chlapík?“ zeptal se Sirius dychtivě a Harry si byl docela jistý, že chtěl potřást rukou tomu, koho nechali v rodině, jen proto, že říkal Malfoyovi, že jejich majetek nebyl dokonalý.

„Jeho pobyt zde v průběhu 18. století byl jen málo zdokumentován, ale předpokládá se, že byl velmi mocný a talentovaný,“ odpověděl Malfoy.

„Jen tak dál, Malfoyi. Prostě jsi mi nemohl říct, že to nevíš,“ poznamenal Zvěromág otráveně.

Harry ho lehce šťouchnul předtím, než se otočil na Mistra lektvarů: „Jsi s tím spokojen, Severusi? Zdáš se být do těch pokojů dost zamilovaný.“

„Mají lektvarovou laboratoř,“ odpověděl tmavovlasý Smrtijed věcně.

„Ach, tak to vysvětluje vše,“ usmál se chlapec. „Mimochodem, co se stalo včera poté, co jsme odešli? Procitnul Popletal?“

„Bylo to veselé,“ smál se Sirius a dokonce i Severus vypadal, že bojuje s pozvednutím rtů. „Brumbál mluvil s Voldemortem kdo ví o čem, když ten hloupě se šklebící idiot vběhl do místnosti a dožadoval se vidět ‚toho zatraceného kluka‘. Lestrange ho zdvořile informoval, že jsi už opustil školu. Ministr samozřejmě nevěřil slovu a mínění Smrtijeda a uprchlíka z Azkabanu a hodlal to zkontrolovat sám a začal přesunovat postele a dokonce se plazil pod jednou nebo dvěma. Nebyl ani dost rozumný na to, aby použil hůlku a po své prohlídce byl trochu uřícený.“

„Pokusil se přesvědčit Pomfreyovou, aby mu dala Posilující lektvar, ale ona nebyla  příliš nadšená jeho krátkým výstupem a řekla mu, že cítí odpovědnost pouze za studenty a učitele a měl by jít ke svatému Mungovi,“ pokračoval Severus. „Brumbál se ji sice snažil přesvědčit, ale trvala na tom, že je placena jen za jednání s drzými a tvrdohlavými spratky a nikoli za jednání s arogantními, neschopnými a domýšlivými ministry. Pak nás všechny vyhodila z ošetřovny. Ach, ano, dala mi pro tebe tento pytlík.“

Severus předal hnědý papírový pytlík, který si Harry vzal se svraštělým čelem.

„Nevěděl bys teď náhodou, co chtěla, abych s tím dělal?“ zeptal se poté, co se rychle kouknul do pytlíku, čímž se potvrdilo, že v něm bylo asi deset lahviček.

„Bral je, samozřejmě,“ odpověděl Mistr lektvarů. „A ano, vím, chtěla, abych ti řekl, že pokud je nebudeš brát, bude chtít tvou hlavu. Také mi řekla, abych se ujistil, že si vezmeš aspoň tři lahvičky denně a jestli to neuděláš, tak jí mám poslat sovu.“

„Malicherná sestřička!“ zamumlal Harry dříve, než v rychlém sledu vyprázdnil dvě lahvičky. „Spokojený?“

„Severus může být spokojený jen sledováním, jak někdo užívá jeho lektvary, ale já na druhou stranu bych byl opravdu rád, kdybych dostal zpět svoji hůlku,“ Lucius přerušil přítelovu odpověď.

„Já je ještě mám, že?“ Chlapec se hloubavě zamyslel. „Žádné čarování, jo?“

„Máš mé slovo,“ řekl Malfoy vážně, a Harry ostře rýpl loktem kmotra, aby zabránil dalšímu výbuchu vzteku, než byl schopen jim předat jejich vlastní hůlky.

„Kam jsi říkal, že Remus šel?“ chtěl Harry vědět od Siriuse, ale dříve, než měl šanci odpovědět, ozvalo se hlasité volání z krbu: „Ó, díky Merlinovi, jsi tady, Siriusi, měl jsem o tebe strach. Myslel jsem, že jsi zase na nějaké ze svých hloupých záchranných misí...“

„Nechal jsem ti vzkaz,“ odpověděl Sirius obranně, a dodal, když uviděl zaražený pohled na vlkodlakově tváři, „na kuchyňském stole! A nepodnikám žádné hloupé záchranné mise!“

Od tří mužů se ozvala tři téměř identická skeptická odfrknutí a Harry zase musel zasáhnout: „Remusi, proč neprojdeš? Jsem si jistý, že by to Luciusovi tak strašně nevadilo a vím, že klečení před krbem s hlavou v ohni není příliš pohodlné.“

„Byl bych tedy velice rád, kdyby nebylo moc na obtíž, že bych vzal s sebou mého přítele,“ odpověděl Remus; vždy zdvořilý člověk.

„Čím více, tím lépe,“ uvedl Mistr lektvarů sarkasticky a znělo to stejně tak špatně, jakoby Voldemort zpíval šťastné Vánoce dva dny před Božím hodem velikonočním.

Po souhlasném odkývnutí, blonďatá Remusova hlava zmizela jen proto, aby celý Remus prošel krbem následovaný mladým mužem ve věku asi dvaceti nebo možná maximálně dvaceti pěti let. Byl poměrně vysoký, s tmavě modrýma očima a plavými vlasy s bílými proužky. Jeho oblečení vypadalo trochu ošuměle a jeho mikina měla pouze jeden a půl rukávu.

„To je Damián Lojack,“ představoval Remus a ukázal na mladého muže. „Damiáne, seznam se se Severusem Snapem, Luciusem Malfoyem, Siriusem Blackem a Harrym Potterem.“

Damián si potřásl rukou s každým z nich, než si sedl do jednoho z křesel, jeho mladá tvář byla sklíčená.

„Takže, odkud znáte Lupina?“ zeptal se Lucius, jakmile se všichni usadili.

„Jsem jeden z jeho smečky,“ odpověděl Damián, ale tato odpověď jedině Smrtijeda zmátla.

„Promiňte? Nemyslím, že jsem vás správně slyšel. Říkal jste, že jste jeden z jeho...“

„...smečky, ano.“

„Jako ve smečce...?“ zeptal se Mistr lektvarů svým nejlepším Jájsemučitelavymiraději–ihnedodpověztenebosibudeteodpykávatškolnítrestpozbytekvašehoubohéhoživota.

„Jako ve smečce vlkodlaků,“ jeho hlas zněl unaveně.

„Dal byste si čaj nebo sušenku, pane Lojacku,“ nabídl Harry, když cítil jeho obavy a smutek.

„Vlkodlaci mají smečky?“ Snape pochybovačně svraštil čelo. „To je poprvé, kdy jsem slyšel něco takového.“

„No, tady máš důvod, proč Remus dostal práci jako učitel obrany proti černé magii a ne ty,“ Harry napůl žertoval, ale jeho slova byla na hraně, tak si řekl: Raději s tím hned přestaň! „Takže, dáte si něco, pane Lojacku?“

„Čaj by byl dobrý, pane Pottere a říkejte mi Damiáne,“ vděčně odpověděl mladý vlkodlak.

Harry čaj přešel: „Vím, že to není moje věc a nejspíše mi to i tak řeknete, ale já bych opravdu chtěl vědět, proč jste se setkal s Remusem, protože vím určitě, že se často s jinými vlkodlaky nesetkává, že, Remusi?“

Damián drasticky zbledl a jeho hlas byl chraplavý, když odpovídal: „Včera byl úplněk a já... Já jsem někoho kousnul.“

„Proč jste si nevzal Vlkodlačí lektvar?“ zeptal se Snape krutě.

„Nemohl jsem si ho dovolit a neznám nikoho, kdo ho opravdu umí uvařit,“ zazněla rezignovaná odpověď.

„Šli jsme k té rodině, protože jsme se chtěli omluvit a i přesto jim pomoci, ale nešlo to příliš dobře,“ zasáhnul starší vlkodlak unaveně. „Starali se víc o sebe a získání odškodného než o tu dívku.“

„Kolik jí je let?“ zeptal se Harry.

„Jedenáct, chystá se letos přijít do Bradavic,“ vysvětloval muž s pískovými vlasy. „Ani nás nenechali si s ní promluvit. Řekli, že spí.“

„Ale nespala, že ano?“ zeptal se hoch. „Ona vás slyšela mluvit. Slyšela, když její rodiče požadovali peníze za jejich ztrátu a slyšela, když vás nazvali ‚netvory‘.“

„Jak to víte?“ zeptal se mladý muž užasle.

„Podle způsobu jakým to Remus řekl,“ Harry trochu pokrčil rameny. „Je to čistokrevná rodina?“

Remus pomalu přikývl: „Jejich jméno je Thompson a myslím, že jsou třetí generací.

„Vlastně pátou,“ opravil ho Lucius. „Ale nevěděl jsem, že se zajímáš o původ.“

„Vážně?“ odsekl Harry a přitom ignoroval jeho tázavý pohled.

„Jestli se ptáš, zda podporují stranu Světla nebo Temna, musím říci, že jsou na straně ministerstva.“

„Chtěl byste, abych se je pokusil přesvědčit, aby vám naslouchali, Damiáne?“ nabídl chlapec-který-přežil. „Nemůžu nic slíbit, ale možná, pokud budeme mít štěstí, zbožňují mou osobnost nebo mne aspoň považují za dost mocného na to, abych je mrknutím oka všechny proměnil v ropuchy.“

„To by bylo skvělé!“ vykřikl mladý vlkodlak. „Nevadilo by vám, kdyby jsme šli hned? Chci to mít za sebou....“

„Půjdu s vámi,“ prohlásil Remus, ale Sirius protestoval: „Nechci, aby kterýkoliv z vás šel. Včera byl úplněk a tys jen před čtyřmi dny omdlel, Harry, myslím, že nikdo z vás není v kondici, aby jednal se členy ignorantské a hrubé rodiny toho nově kousnutého vlkodlaka.“

„Siriusi, víš, že bych nenechal někoho zranit Remuse, že ano?“ řekl Harry a vyhledal jeho pohled.

„Jo.“

„A ty také víš, že Remus by udělal všechno, aby mě ochránil, je to tak?“

„Ano, ale...“

„Vidíš, není třeba se obávat,“ zakončil Harry vesele a táhl oba vlkodlaky ke krbu. „Budeme brzo zpátky. Proč nepomůžeš Severusovi s připravováním nějakých lektvarů nebo Luciusovi s rozkazováním jeho domácím skřítkům okolo? Uvidíme se později!“ a s ‚vuš‘ ho poté Remus následoval.

„Neopovažuj se,“ pohrozili oba Zmijozelové unisono a vykráčeli z pracovny, ve které  nechali naštvaného Siriuse.

 

« 5. kapitola « » 7. kapitola »


12.05.2009 16:59:53
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one