Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

8. ŽÁRLIVOST

Ano, skutečně nesnášel Letax. Zmínil to již dříve, ó, to nevadí. Tentokrát byl Sirius tím, kdo mu pomohl nahoru a mohl na to odpřísáhnout, že zvěromág byl rád, že něco udělal, třebaže zvedal kmotřence z podlahy. Po rozhlédnutí se kolem to bylo spíše pochopitelné, protože pouze dalším přítomným v pokoji byl otráveně se tvářící domácí skřítek (ne opravdu otráveně, spíše rozzlobeně a pokud znáte domácího skřítka, budete vědět, že rozzlobit domácího skřítka natolik, aby se to odrazilo v jeho obličeji, je docela výzva). Takže, podle výrazu samotného obličeje domácího skřítka, byste neřekli, že Sirius byl velmi znuděný, ale jeden pohled do Siriusovy tváře byl sám o sobě vysvětlující. Vklouzl zpátky na pohovku a začal zase kroutit palci, i když si byl Harry jistý, že to dělal předtím, než přišel a vyčítavě na něj mlčky zíral. Tento postoj byl zcela oprávněný, aspoň podle Siriusova názoru, když jste byli necháni v nudném pokoji na dvě hodiny bez nějaké lidské společnosti, zatímco vaši přátelé byli pravděpodobně v nebezpečí možného napadení zuřivými členy rodiny a vaši nepřátelé se bavili nebo cosi dělali, což nespočívalo na rozzlobených domácích skřítcích, kterých se ptáte každé dvě minuty na čas. Tak se ptal asi šedesátkrát, uvažoval Sirius, a dostal asi šest odpovědí. To bylo docela hodně.

Siriusi,“ Harry málem křičel, jak byl znepokojený. „Vím, že jsi naštvaný a je mi to líto, že nám to trvalo tak dlouho, ale mohl bys mně prosím přestat ignorovat?“

„Ach, promiň, říkal jsi něco?“ vylekal se Sirius a Remus se tiše pochechtával: „Bavíš se, Tíšku?“

Utíkej,“ zavrčel zvěromág a vlkodlak mu vyhověl.

Tak se dělo, dokud energicky nevrazil do jistého Mistra lektvarů s hákovitým nosem, který, jak se zdálo, si vybral tento dokonalý okamžik ke vstupu do pracovny.

Ačkoli můžu pochopit, proč bys chtěl utéct z tohoto pokoje a od jeho obyvatel, musím tě požádat, aby sis našel jiné způsoby jak uniknout,“ vrčel Severus, když vlkodlak spadl na podlahu a hned na něj padl Sirius.

„Severusi,“ pozdravil zelenooký kouzelník s mírným pobavením. „Co jsi dělal a proč byl můj kmotr tady sám opuštěný a neměl nic na práci?“

Nemohl jsem dost dobře nechat ex-Nebelvíra zničit mé lektvary,“ odsekl Severus věcně.

Och, ano, ještě k tomu,“ řekl Harry. „Mohl bys udělat na příští úplněk ještě dvě dávky Vlkodlačího lektvaru navíc?“

„Samozřejmě, poněvadž nemám nic lepšího na práci a to je jeden ze snadnějších lektvarů na přípravu, takže to nebude problém,“ odpověděl Mistr lektvarů sarkasticky.

„Prosím, Severusi,“ prosil chlapec. „Byl bych ti vděčný. Mohl bych ti dát spousty důvodů k odebírání kolejních bodů příští rok nebo vydrhnu všechny tvé kotlíky nebo... Prosím?“

„Je docela přesvědčivý, nemyslíš, Severusi?“ ozval se Luciusův hlas zezadu od dvou stále zapletených Nebelvírů na podlaze.

„Kdybych byl tebou, což naštěstí nejsem, ihned bych se vzdal nebo tě bude tímhle otravovat, dokud nakonec neustoupíš,“ prohodil Sirius z podlahy.

„Hej, já nejsem tak zlý,“ špulil pusu chlapec. „A snažil jsem ti pomoci sem, Siriusi, mohl bys alespoň předstírat, že jsi na mé straně.“

Zvěromág se díval provinile na podlahu a cosi mumlal, že to s velkou představivostí mohlo být interpretováno jako „promiň“.

Takže, uvaříš ten lektvar, Severusi?“ ptal se Harry s prosebnýma očima.

Severus něco zareptal a ocitl se o pár okamžiků později s náručí plnou jistého černovlasého kouzelníka: „Díky, to je skvělé!“

„Mám pro tebe lektvar od madame Pomfreyové,“ řekl pro nedostatek něčeho jiného, co by řekl a vytáhnul lahvičku s křišťálově průzračnou tekutinou.

„Už jsem ti řekl, že jsi můj oblíbený Mistr lektvarů?“ zeptal se chlapec drze.

„Myslím, že mnohokrát,“ odpověděl Smrtijed-zběhlý-špeh svým obvyklým, zmijozelským hlasem, ale s veselými záblesky v očích. „No tak, pij!“

„Proč všechny lektvary chutnají tak hrozně?“ řekl Harry poté, co spolykal tekutinu, než náhle změnil téma. „Chci, abyste mě naučili tančit!“

„Co?“ vybreptli Remus se Siriusem současně, zatímco Lucius se rozhodl pro „Promiň?“ a Severus vyjádřil své pocity omráčeným výrazem.

„No, všichni umíte tančit, že ano? I já se chci naučit tancovat.“

„Prosím, řekneš nám, proč to chceš?“ zeptal se Lucius.

Protože se budu za dva týdny ženit, a pokud vím, je běžné na svatbách tančit,“ odpověděl a trochu svěsil hlavu předtím, než jim věnoval zářivý úsměv. „A myslím, že to je zábava.“

„No tak to rozjedem,“ vykřikl Sirius a nabídl rámě, přitom dodal: „Můžeme?“

Zazubil se na něj a Lucius s mávnutím spustil poněkud pomalou píseň.

O dvě hodiny a oteklý palec u nohy později (s laskavým svolením Remuse, který nebyl dostatečně rychlý, aby uhnul nohou) se Harry ocitl v náručí Luciuse Malfoye, když se vtom dveře rozletěly a radostný hlas se ozýval pokojem: „Zlato? Miláčku? Jsem zpátky. Bylo to úžasné, měl jsi...,“ tady se paní Malfoyová náhle odmlčela.

„Dobrý den, paní Malfoyová,“ pozdravil Harry vesele a snažil se zaplnit náhlé ticho. „Jak jste se měla na dovolené?“

Jak... Ty... ty malá couro, ven z mého domu,“ zuřivě křičela paní domu a černovlasý chlapec ucuknul a schoulil se.

„Drahá,“ přerušil ji Lucius s ustaraným pohledem směrem k roztřesenému chlapci. „Myslím, že sis tuto situaci zcela nesprávně vyložila. My...“

„Neříkej mi ‚Drahá‘, Luciusi Malfoyi,“ ječela blonďatá čarodějka. „Tys mě podváděl s tím… tím mudlovským šmejdem. Jsi odporný.“

Jste špatně informována, paní Malfoyová,“ řekl patnáctiletý chlapec tiše. „Především, nejsem žádný mudlovský šmejd – ne, nepřerušujte mě – myslíte si, že vás Lucius podváděl? – Ano, říkám mu Lucius – Nemyslíte si, že by váš manžel mohl být dost inteligentní na to, aby to nedělal v pracovně, kam může každý přiletaxovat? A můžete si myslet, že jsem coura, ale stejně nemůžete věřit, že bych mohl pozvat mého ex-profesora, mého kmotra a mého profesora lektvarů, kteří se mimochodem nemohou navzájem vystát, aby měli malé sexuální orgie společně s vaším manželem a se mnou. Takže příště byste možná mohla zvážit situaci důsledněji dříve, než lidi odsoudíte a urazíte je. Luciusi, pokud chceš, abych odešel z tvého domu, tak budu v zahradě. Přeji příjemný den, paní Malfoyová.“

Protáhl se kolem blondýnky a málem kolidoval s Malfoyovým dědicem, ale vyhnul se mu, aniž by vzhlédnul: „Ahoj Draco, doufám, že sis užil Španělsko,“ a zmizel v chodbě, ani nečekal na odpověď.

Výborně, Narciso. Tentokrát ses překonala,“ vysmíval se Lucius rozzlobeně. „Ten chlapec je tak starý jako Draco a ty si myslíš, že bych se s ním mohl dopustit cizoložství?“

„Je krásný, to nemůžeš popřít...,“ argumentovala jeho žena slabě.

Ale já už mám krásnou ženu, ne že bych tě měl v téhle chvíli příliš rád,“ odpověděl Lucius a přecházel sem a tam. „Vážně si myslíš, že jsem tak zoufalý, že nedokážu zvládnout být bez sexu víc než týden? Nejsem ani tak perverzní, ani tak sebevražedný, abych se zapletl s tím chlapcem.“

„Počkat, sebevražedný?“ Draco vpadl dovnitř a zvedl jedno obočí.

Je snoubencem Temného pána,“ odpověděl Severus chladně. „A nikdo se zdravým rozumem by se nedotknul něčeho, co je jeho.“

To byl Harry Potter,“ řekl mladší Malfoy, jako kdyby něco vysvětloval zejména malému a pomalému dítěti. „Proč by se měl Temný pán oženit se zatraceným chlapcem-který-nemohl-umřít?“

„Slovník,“ oba rodiče ho roztržitě napomenuli, než obrátili svou pozornost na sebe. „A co jsi udělal, Luciusi, co nutně vyžadovalo chlapce v našem domě a ve tvé náruči?“

„Pozval jsem ho, aby na chvíli zůstal na panství, abych ho odklidil od Brumbála a těch otravných mudlů. A byl v mé náruči, protože ztratil rovnováhu, zatímco jsem se ho snažil naučit tančit,“ odpověděl blonďatý Smrtijed samolibě.

„Ach,...,“ začala Narcisa. „Myslím, že ti dlužím omluvu...“

Myslíš, že dlužíš omluvu jen svému manželovi,“ Sirius přerušil nevěřícně to, co by se bez něj a dalších přítomných čtyř lidí v pokoji, mohlo určitě rozvinout do velmi romantického okamžiku. „Urazila jsi mého kmotřence, přiměla si ho k pláči a myslíš si, že dlužíš omluvu jen Malfoyovi?“

„Siriusi,“ prohlásila blondýnka, v podobné situaci by druhý člověk řekl „ano“ nebo „ne“. „Předpokládám, že jsi stále na útěku...“

Neopovažuj se mi vyhrožovat, Narciso,“ zavrčel zvěromág. „Znám víc špinavých tajemství o tobě a těch lidech, co jim říkáš rodina, že by si s tím Mozkomoři mohli poradit.“

„Přestaňte se chovat jako šestiletí,“ vyprskl Mistr lektvarů netrpělivě. „Blackovi!“

„Souhlasím se Severusem,“ intonoval vlkodlak a pokračoval narychlo, když si všimnul zklamaného pohledu na Siriusově tváři. „A souhlasím se Siriusem, ale možná křičet na sebe není nejlepší způsob jak přesvědčit tvou sestřenici, aby se omluvila tvému kmotřenci, Siriusi.“

„Možná bychom měli najít Harryho a můžeš se mu omluvit, Narciso,“ navrhl Lucius.

Narcisa na druhé straně nevypadala příliš šťastná nad touto novou vyhlídkou, ale upustila od namítání, protože jí také neunikl příkaz v manželově hlase.

Mezitím Harry došel k cíli své cesty, oči měl stále zastřené slzami a líce měl mokré.

Ty malá couro, užíváš si to, ne? Miluješ bolest, že, zrůdo? Popros mě, malá couro,...,“ rezonoval nezřetelný hlas strýce v jeho hlavě.

Nikdy neprosil, nikdy před ním neplakal, nikdy ho nenechal vidět, jak moc to bolí, a jak se cítil ponížený. Sluneční paprsky pomalu sušily jeho slzy a tráva pod zády byla měkká a voněla létem. Zavřel oči, zkřížil ruce za hlavou a havraní vlasy se rozprostřely kolem něho.

Chceš to, děvko, že jo? Chceš můj penis ve své těsné prdelce, že kluku? Řekni mi,...“

„Ne, strýčku Vernone, já to nechci,“ zašeptal s očima stále zavřenýma.

/Kdo je strýček Vernon, člověče?/ zasyčel hlas vedle něj a něco se plazilo po jeho břiše.

/Někdo, koho už nechci nikdy vidět!/ odpověděl jemně a všimnul si zelenohnědého zahradního hada přes přivřené smaragdové oči. /Žiješ tady v zahradě?/

/Ano, od té doby, co jsem byla maličké mládě. Teď mám svá vlastní,/ odpověděl had. /Jmenuji se Scira. A jak se jmenuješ ty, hadí řečníku./

/Harry,/ představil se. /Jak se mají tvé děti?/

/Stále jsou hladové,/ pronesl had pobaveným syčivým zvukem. /Ale, není to tak jednoduché, jak to bylo kdysi, jim přinést jídlo. Dnes jsem našla tři myši. To je skvělé, pomyslel by si jeden, ale už byly mrtvé a páchly po jedu. Není to dobré jídlo pro mláďata,/ stěžovala si Scira a stočila se na jeho břichu. /Tak si hodlám krátce odpočinout. Nevadím ti, že ne? Slunce mě právě teď tak hezky zahřívá.../

/Vůbec ne,/ chlapec se usmál a zavřel zase oči, had tiše chrápal a jeho tělo se zvedalo a klesalo v souladu s jeho dýcháním.

To je obrázek, na který skupina nejdříve narazila, když spěchali parkem, ani zdaleka tak šetrní ke kráse dobře udržovaných trávníků a dokonale zastřižených živých plotů, jak by si druhý myslel. Tak tedy, Sirius byl určitě milující, starostlivý a poměrně inteligentní kmotr, ale nikdy nebyl jeden z trpělivých a řešících věci v klidu, natož, aby vyhodnocoval věci předtím, než jednal, když jeden z jeho milovaných byl očividně v nebezpečí. A pro něj had na kmotřencově břiše rozhodně mohl představovat hrozbu.

Remus na druhou stranu měl více z novějších vlastností a díky svým vlkodlačím smyslům mohl vnímat, že ani Harry, ani had se necítí v bezprostředním nebezpečí, takže zadržel Siriuse, který byl skoro na cestě k záchraně svého kmotřence a místo toho promluvil jemně na chlapce na zemi tak, aby ho nepolekal: „Harry? Víš, že máš hada na svém břiše?“

Ano, jmenuje se Scira a má pauzu,“ odpověděl černovlasý chlapec, ale nechal zavřené oči. „Jak ses rozhodl, Luciusi?“

Než mohl oslovený odpovědět, Sirius ho předběhl: „Harry? Napočítám do tří, a až řeknu kouzlo, odkutálíš se vlevo. Dobře?“

„Jé, Siriusi! Je to had, já jsem Hadí jazyk, pamatuješ? Ona mi neublíží,“ Harry konečně otevřel oči. „Děláš si moc starostí.“

/Kvůli čemu je všechen ten hluk?/ syčela Scira ospale. /Chtěla jsem spát, víš?/

/Omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit,/ omlouval se Harry. /Někteří z mých přátel přišli a trochu si o mě dělali starosti./

/Ach, to je v pořádku, malý Hadí řečníku,/ odpustil mu had rychle. /Stejně bych měla asi obstarat více potravy pro má mláďata./

/Promluvím si s Luciusem, aby už nedával jed myším,/ slíbil Harry a sledoval Sciru jak mizí mezi keři.

/Děkuji ti, malý Hadí řečníku. A dávej si na sebe pozor! Měl bys také jíst víc myší./

Harryho chechtot byl přerušen zase Siriusem: „Ty jsi Hadí jazyk.“

Velké smaragdové oči se bázlivě setkaly se zvěromágovými: „Teď mě nenávidíš, že ano? Prosím, ne nenáviď mě...“

Sirius byl šokován a klekl si vedle kmotřence: „Nikdy bych tě nemohl nenávidět, Harry,“ šeptal mu do ucha a položil paži kolem třesoucích se ramen. „Nejméně ze všeho kvůli takovému banálnímu důvodu. Děláš si moc starostí!“

Harry ho hravě praštil do ramene.

„Pane Pottere,“ řekla paní Malfoyová po vybízejícím pohledu svého manžela. „Teď vidím chyby v mém obvinění a omlouvám se za mé dřívější chování. Doufám, že to budete moci přijmout.“

„Samozřejmě, paní Malfoyová,“ odpověděl chlapec. „Hádám, že to možná vypadalo jaksi podezřele, ale musíte pochopit, že se mě Lucius jenom snažil naučit tančit společně se Siriusem, Remusem a Severusem. Ne, že by kterýkoli z nich byl velmi úspěšný, myslím, že jsem beznadějný případ...“

Ach, chudáčku, říkáte mi, že se vás tihle čtyři snažili učit? Není divu, že to nešlo... Jak jste mohl správně tančit, když to nikdo z nich neumí?“ položila Narcisa řečnickou otázku. „Pokud se to ještě chcete naučit, jsem si jistá, že můžu pomoci. Jen se potřebuji upravit a možná bychom se mohli naobědvat. Jak to zní?“

„Báječně, paní Malfoyová,“ řekl zelenooký kouzelník.

Tak dobře, pak je to vyřízeno,“ zakončila paní domu a otočila se na podpatku, aby se vrátila. „Ó, a Harry? Říkej mi Narciso!“

Harry si ale lehl zpátky a zavřel znovu oči: „Zůstanu ještě tady venku, jestli vám to nevadí.“

„Ano, samozřejmě, pošlu domácího skřítka, aby pro tebe došel, až bude připraven oběd, můžu?“ nabídl Lucius.

„To by bylo milé,“ přijal kouzelník. „A mohl bys přestat trávit myši? Scira si stěžovala.“

„Ehm, jistě,“ odpověděl starší Malfoy trochu váhavě a také zamířil zpátky dovnitř.

Víte, není potřeba na mě dávat pozor,“ škádlil je Harry lehce, když stále na sobě cítil tři páry očí.

Pravda,“ řekl Sirius a vzchopil se. „Nedělej nic, co bych nedělal já... Po zralém uvážení, myslím, že by bylo lepší, kdybys dělal jenom věci, co bych neudělal...“

Kmotřencovo chechtání ho s Remusem doprovázelo, zatímco odcházeli a zmizeli za dva metry vysokým živým plotem.

Mladý Malfoyův dědic si nebyl jistý, co dělat, měl by zůstat nebo odejít? Nebelvír ho jasně nepropustil (tato myšlenka byla opravdu směšná – jako kdyby ho tento kluk mohl propustit v jeho vlastním domě) a nevypadalo to, že by měl něco lepšího na práci.

Proč na mě tak civíš? Jsem tak fascinující?“ Harry přerušil jeho myšlenky a Draco se krátce divil, jak ví, že se skutečně dívá, i když neměl otevřené oči.

Vlastně jsi a mám ti říct proč?“ zeptal se a menší chlapec mírně přikývl. „Je tu několik důvodů: nějak se ti podařilo přežít smrtící kletbu,“ Harry odmítavě potřásl hlavou. „Porazil jsi Temného pána, což je samo o sobě nemalým činem, ale teď se ti také podařilo stát se zasnoubeným s dotyčným Temným pánem. A máš, pokud vím, nejlepší známky v našem ročníku. Ale mám ti říct, co je na tobě nejvíc fascinující?

„To, že jsem přinutil Severuse a mého kmotra chovat se k sobě civilizovaně?“ hádal chlapec-který-přežil.

Ne, i když musím přiznat, že to je také pozoruhodné, ale nejvíc fascinující je, že se můj otec o tebe opravdu stará,“ odpověděl blonďák a sedl si k němu.

Nastalo dlouhé ticho, než černovlasý kouzelník odpověděl: „Je mi to líto,“ nakonec zašeptal a Draco se musel usilovat, aby zachytil slova. „To jsem nechtěl...“

Hej,“ řekl Zmijozel, zatímco se zajímal, proč jeho prohlášení způsobilo černovlasému kouzelníkovi tolik problémů. „To bylo míněno jako kompliment, nechtěl jsem tě znepokojit. Já jsem jenom chtěl uvést, že pokud tě má můj otec rád, určitě stojí za to tě lépe poznat.“

„Och, promiň.“

Přestaň s tím omlouváním! Neudělal jsi nic špatného... snad kromě naprosto hrozného výběru oblečení. Tvoji rodiče ti museli nechat jmění a ty se oblékáš do hadrů, vážně to je trochu zklamání,“ žertoval Draco a dloubnul s předstíraným znechucením do příliš velkých džínů.

No, pak bychom měli tento fakt napravit, třeba hned?“ žertoval Harry a vyskočil na nohy. „Chtěl bys jít se mnou na nákupy, Draco?“

„Od kdy mi říkáš Draco?“ zeptal se Malfoyův dědic s pečlivě skrývaným zmatkem.

„Od té doby, co jsou dvě osoby a nejméně padesát portrétů se jménem ‚Malfoy‘ okolo, pochopil jsem, že by to mohlo být trochu matoucí,“ řekl Harry a vytáhl poddajného blonďáka na nohy. „No tak, jdeme. Musím se nejprve zeptat kmotra, ale myslím, že to bude v pořádku. Pospěš si, proč jsi tak pomalý?“

Draco následoval Nebelvíra trochu neochotně, zatímco reptal něco o „náladovosti“, ale byl se sebou spíše spokojen, protože pro jednou chlapec vážně potřeboval nějaké nové oblečení a neměl přímo averzi k nakupování a pociťoval zvláštní radost, když viděl toho kluka zářícího štěstím a vzrušením (to bylo dokonce lepší, než když by ho rozzlobil natolik, že by se všechna krev stáhla z jeho tváře a rtů, ruce zaťal do pěstí a měl cukání sáhnout pro svou hůlku nebo ho prostě uhodit do tváře – samozřejmě, donutit chlapce-který-přežil, aby ztratil kontrolu, bylo také docela nebezpečné...).

Draco právě vstupoval do domu, když v tom uslyšel padání čehosi, co podezřele připomínalo dvě těla a jednu z matčiných váz naplněnou umělými květinami. Takže Draco nebyl příliš překvapen, když zašel za roh a setkal se se dvěmi černovlasými osobami na podlaze, jedna byla Sirius Black a druhá, napůl skrytá zvěromágovým tělem, byla Harry Potter. Byl ale mírně užaslý tím, že našel všechny ostatní dospělé, jak z protějšího pokoje také vyjeveně hledí na dvojici na podlaze.

„Siriusi,“ funěl zelenooký chlapec a pokusil se odtlačit kmotra. „Jsi těžký, zvedni se!“

„Och, promiň,“ zamumlal Sirius, vyskočil a natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. „Nechtěl jsem tě mačkat.“

„To je vážně uklidňující,“ řekl Harry sarkasticky, ale se slabým úsměvem na rtech. „Tak tedy, mohl by si opravit ty květiny, prosím?“

A proč jsi běžel, jako by ti byl v patách nějaký šílený masový vrah,“ zeptal se Sirius, zatímco znovu usazoval vázu.

„Ha, ha, opravdu vtipné, protože potřebuju nové oblečení!“ odpověděl chlapec.

Lucius si odfrkl: „To je očividné... Kdo tě přinutil si to uvědomit?“

„Tvůj milovaný syn, Luciusi,“ dodával Harry. „A teď půjdeme na nákupy, že jo, Draco?“

„Na nákupy?“ vypískla Narcisa. „Smím se k vám připojit?“

„To bude skvělé, myslím, že bych mohl využít nějakou ženskou radu,“ smál se černovlasý chlapec.

A co s námi? Myslel jsem, že ses chtěl učit tancovat,“ řekl Sirius a nacpal poslední květinu do vázy.

Ale nemyslím si, že bych si teď zapamatoval nějaké kroky, nemluvě o jejich skutečném předvedení,“ vysvětlil chlapec-který-přežil.

Takže půjdu s tebou!“ vyslovil zvěromág, ale jeho kmotřenec zašeptal něco do jeho ucha, aby mu nikdo z ostatních nemohl porozumět a schoval hlavu do jeho mikiny: „Čmuchale, prosím. Je to příliš nebezpečné a nechci, abys byl zajatý, zraněný nebo mrtvý, prosím, já bych to jindy nepřežil… Prosím tě, zůstaň tady, kde jsi v bezpečí. Udělám cokoli, jen prosím, netrvej na tom, že půjdeš se mnou… Já vím, že nenávidíš být zavřený jako v kleci, ale za týden budeš volný...“

Přesvědčil jsi mě, vážně, jen mi dej něco na práci, nebo umřu nudou,“ prosil Sirius a jemně políbil kštici hedvábných černých vlasů.

Harry se na chvilku zamyslel, než odpověděl: „Mohl bys pro mě udělat laskavost?“ a když kmotr dychtivě přikývl, pokračoval. „Mohl bys jít k Dursleyovým a přinést mé věci?“

„Myslel jsem, že všechny tvé věci sem přinesl jeden z domácích skřítků,“ zasáhl Lucius s mírným zamračením.

Wobly mi přinesla mé oblečení a věci, co mohla najít, ale já jsem si schoval některé věci pod mou postel a ona je nenašla,“ odpověděl Harry a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Kdyby tě Remus doprovázel, slibte mi, že je nezačarujete, byl bych vám velmi vděčný.“

Jsem si jistý, že to můžeme zvládnout,“ ujistil ho Remus. „Je ještě něco, co pro tebe můžeme udělat?“

Napsal jsem dopis pro Dudleyho, mého bratrance, bylo by skvělé, kdybyste mu ho mohli dát, ale pouze, když žádný z jeho rodičů nebude nablízku, to je velmi důležité,“ řekl po bádavém pohledu a předal Siriusovi obálku.

„Prakticky vykonáno,“ vykřikl Sirius a krátce ho objal a vyřítil se s veselým „Bavte se! Nezabíjejte mudly!“

Vlkodlak se otočil, aby ho následoval, ale zastavil se: „Harry, možná bys měl napsat dopis Ronovi a Hermioně, ptali se po tobě a chtějí vědět, co se děje...“

„Napíšu, ale ne teď, dobře?“ slíbil. „A teď bys měl dohonit mého kmotra, než udělá něco neuvěřitelně hloupého?“

„Už jsem na cestě. Jsem na cestě,“ povzdechl si Remus a následoval svého přítele.

„Konečně, už žádný Nebelvír!“ vzdychl Severus nápadně jásavým hlasem.

„Hej, to odmítám. A co jsem já? Kokršpaněl?“ protestoval Harry. „Jsem stále Nebelvír, víš a plánuju to tak nechat!“

To je pak škoda. Ale ještě se nevzdávám naděje,“ odpověděl Mistr lektvarů kousavě. „A teď, pokud mě omluvíš, odeberu se do mé, naprosto Nebelvírů prosté, lektvarové laboratoře a dokončím lektvar pro Nebelvíra, který to tak plánuje nechat.“

S těmito slovy se hnal ven s vlajícím hábitem za sebou.

„Jdu za ním!“ vyslovil Harry a otočil se ke dveřím. „Bude vyhovovat, jestli půjdeme asi za hodinu?“

„To bude vynikající,“ odpověděla Narcisa. „Setkáme se s tebou ve vstupní hale.“

Tmavovlasý chlapec přikývl a opustil pokoj, všiml si, jak Draco okamžitě začal pokládat otázky. Panství bylo tiché, jak Harry očekával, i když se jeho kroky slabě odrážely po chodbách. Některé z portrétů přikývly na pozdrav a pár dokonce řeklo ‚ahoj‘ nebo ‚dobrý den‘, ač tyto byly v menšině. Zvýšil své tempo, nechtěl být sám v panství delší dobu. Lucius mohl říkat, co chtěl, ale pro něj byl tento hrad strašidelný. Doufal, že jeho nový pokoj by mohl být jiný. Možná to byla zmijozelská záležitost, dumal, že milovali strašidelné okolí bez života kolem sebe.

Přestal s tímto přemýšlením a zaklepal na dveře, když došel ke svému starému pokoji: „Severusi, můžu dál?“

Neozvala se žádná odpověď, a tak tiše otevřel dveře, pouze udělal pár kroků, než se zastavil a zády se přitiskl ke dveřím: „Co jsem tentokrát udělal špatně?“ zašeptal k zády otočenému Mistrovi lektvarů, který ho zdánlivě ignoroval.

Černovlasý muž se otočil, když slyšel zdrcený hlas: „Neudělal jsi nic špatného.“

„Tak proč jsi tak rozzlobený?“ popotahoval chlapec.

„Nejsem...,“ začal Mistr lektvarů, ale když slyšel vlastní rozzlobený hlas, musel přiznat, že byl vskutku naštvaný. „Nezlobím se na tebe. Zlobím se na sebe.“

„Proč?“

Protože jsem s tebou zacházel tak špatně posledních pár let a ty sis nic z toho nezasloužil,“ přiznal se. „A ty máš plné právo mě nenávidět, ale ty jsi příliš hodný na takové nízké pocity. Myslel jsem si, že to je skvělé, že mě respektuješ, ale právě teď jsem zjistil, kolik jsem toho zničil mým chováním. Kdybych jednal jinak, možná by ses mohl starat o mě tolik, jak to děláš pro Blacka. Žárlím, prosalazara! Protože Black má tvou lásku a obětoval bys pro něj vlastní štěstí a vlastní život.“

„Můj život, Severusi? Samozřejmě, že bych pro něj zemřel, ale to není rozdíl mezi tím, co cítím k němu a co cítím k tobě,“ vysvětlil zelenooký kouzelník. „Zemřel bych skoro pro každého, ale pro Siriuse budu žít!“

Severus vypadal zamyšleně: „On je jediný?“

„Ano, Severusi, on je jediný, pro kterého budu žít, protože jsem jeho důvodem pro život. Přežil Azkaban kvůli mně, je na útěku, zavřený v jeho starém domě. Proto mu jsem zavázán,“ řekl jemně.

„Nicméně, stále mě to mrzí,“ povzdechl si Mistr lektvarů, než mu podal lahvičku se zelenou tekutinou. „Dokončil jsem ten lektvar proti bolesti ve tvé jizvě. Byl jsem schopen blokovat, když je ti nablízku, a když má kladné pocity vůči tobě. Ještě musím vyřešit způsob, aby to fungovalo i proti hněvu nebo nenávisti.“

Díky, Severusi. A já tě vážně mám rád, víš, a cítím k tobě víc než respekt,“ řekl Harry a spolknul lektvar.

Buď opatrný, můžeš na chvilku cítit závrať,“ varoval ho Severus a popadl ho za ramena, jakmile se chlapec zakymácel. „Ty máš opravdu schopnost přimět každého, aby tě měl rád, že?“ dodal v tajemném pobavení a uklidnil ho. „A teď jdi na to a kup si nějaké nové oblečení a přísady do lektvarů. Budeš je letos potřebovat.“

Aniž by čekal na odpověď, Severus ho jemně vystrčil z pokoje a zavřel za ním dveře. Povzdechl si a opřel se o dveře. Salazare, ten kluk si všechny omotal kolem prstu!

Mezitím Malfoyova rodina měla, no, mohli byste říct diskuzi, co udělají se svými hosty, koneckonců, nestávalo se každý den, že na panství zůstávali tři Nebelvíři, což bylo dokonce méně obvyklé než to, že se jedním z hostů stal chlapec-který-přežil. Malfoyovi nebyli skromní ani rozpačití ze svého bohatství, ve skutečnosti se jim líbilo dělat na okolí dojem. Samozřejmě toto nebyla cesta, kterou by chtěli jít, byli příliš hrdí na to, aby přiznali, že potřebovali na někoho zapůsobit (a být zcela upřímní, to opravdu nebylo nutné) a nikdy by neklesli tak hluboko, aby vyvinuli úsilí kvůli tomu, aby je měl někdo rád. Takže místo toho uvažovali o způsobu, jak zajistit pohodlí svým hostům, aby se zachovala jejich reputace jako pozorných hostitelů. Ale teď se nemohli docela shodnout jak uskutečnit tento cíl, samozřejmě vyjma předvedení bláhového projevu odvahy, ačkoli to bylo mimo věc, protože byli podstatou Zmijozelové a k tomu ještě Malfoyové. Aspoň se už dostali až k rozhodnutí, že by soustředili své úsilí na zázračné dítě, protože bylo jediné opravdu pozvané (Snape se nepočítá, protože Mistr lektvarů byl spokojený, jakmile byl ve své laboratoři) a rozřešili, že jeho dva ochránci by mohli být šťastní, kdyby byl šťastný Harry. Nyní všechno, co potřebovali, byl plán. Kdyby požádali Siriuse, Remuse nebo snad i Severuse, řekli by jim, že by na něj mohli nejvíc zapůsobit jako šťastná a milující rodina (kterou byli, jen to neukazovali na veřejnosti), ale samozřejmě jim tato myšlenka vůbec nepřišla na mysl, a tak Malfoyovi diskutovali blízko tohoto problému.

Už jsem mu to ukazoval po domě a nebyl příliš ohromen,“ líčil Lucius, čímž popíral návrh jeho ženy. „Ve skutečnosti mi řekl, že je chladný a neosobní. Nevěřím, že toto bude správná cesta.“

Ale vypadal přece dost spokojený se zahradou,“ uvažovala Narcisa a Draco přikývl.

Zadal jsem domácím skřítkům připravit pro něj západní křídlo,“ pokračovala hlava rodiny, čímž způsobila ostré vzhlédnutí dvojice.

Západní křídlo nebylo obýváno přes sto let,“ uvedla manželka váhavě. „Vážně si myslíš, že je moudré ho tam ubytovat? Předpokládám, že stále znáš důvod, proč tam nikdo nikdy nechodí, Luciusi?!“

„Byl to jen drobný politováníhodný incident,“ odmávl Lucius komentář stranou.

Strýc Xaver musel zůstat u svatého Munga víc než rok, protože se ho ty dveře rozhodly praštit přímo do obličeje a on spadl dolů ze schodů!“ vyhrknul mladý Malfoyův dědic a nedůvěřivě zíral na otce.

„Nedělej z toho velké drama, Draco,“ pokáral ho otec. „Nikdo v rodině ho vážně neměl rád a byla to jeho vlastní chyba, v každém případě.“

Narcisa položila ruku na jeho rameno, aby ho uklidnila: „Drahý, to je samozřejmě pravda, ale stále je tu fakt, že ty dveře ho napadly a jsem si skoro jistá, že se našemu mladému Nebelvírovi nebude líbit tento druh příhod. A myslím, že si stále pamatuješ, co je tam vyryté nad vstupem?!“

„‚Pouze ti nejčistší smí projít‘, ano, Narciso, já vím, ale přemýšlel jsem o tom, miláčku. Xaver přece má jeden z nejčistších rodokmenů, ale stejně nemohl vejít. Co když ten vyrytý nápis neodkazuje na krev, ale na něco jiného?“ odpověděl Lucius a díval se jak je jeho žena nejistá.

Draco, ani zvyklý, ani spokojený s tím, že je ignorovaný, mu skočil do řeči: „No, uvidíme, jestli dokáže projít těmi dveřmi, ale nediskutovali jsme o tom, co ještě uděláme, aby se mu vytvořila atmosféra přijetí?“

Nejdříve byste o mně mohli přestat mluvit za mými zády,“ Malfoyovi se otočili, když slyšeli chladný tón. „Mám už dost lidí, co to dělají, děkuji mnohokrát.“

„Harry,“ řekl Lucius na pozdrav. „Omlouvám se, že jsme o tobě mluvili, ale vážně jsme jen chtěli sladit naše úsilí, abychom ti poskytli pěkné prázdniny.“

„Ty ses omluvil,“ poznamenal Harry užasle a přesunul se opatrně k nim, jako kdyby od nich čekal, že se každou chvíli přemění do Třaskavých skvorejšů.

Myslím, že to je adekvátní reakce, když něco uděláš špatně,“ odpověděl blonďatý aristokrat s nepatrným uculením.

Harry na něj oněměle zíral.

„Pravda,“ řekl nakonec poté, co se dal dohromady, což trvalo dost dlouho, aspoň pro něj. „Tak, můžeme jít? Jsem opravdu nadšený, nikdy jsem nebyl nakupovat oblečení, bude to tak skvělé...“

Malfoyovi si vyměnili pobavené a mírně zmatené pohledy předtím, než mu Draco nabídl své rámě stejně, jak to udělal jeho otec matce se zdvořilým „Můžeme?“

Oba Malfoyové vedli svůj doprovod ke hlavnímu vchodu, kde na ně čekala černá limuzína.

 

« 7. kapitola « » 9. kapitola »


20.05.2009 18:51:47
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one