Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

9. NAKUPOVÁNÍ S MALFOYOVÝMI

Věnováno pro: Dobby, Anina, Exa, Airiny, Bella, Saskya

Alcea

9.  NAKUPOVÁNÍ S MALFOYOVÝMI

Nakupování s Malfoyovými bylo naprosto odlišné od nakupování s Weasleyovou rodinou. Mimo očividného důvodu, že byli pouze čtyři lidé namísto nejméně sedmi Weasleyových plus nejspíše Hermiona a Lee Jordan, ho vzali do části Příčné ulice, kde nikdy předtím nebyl. Nebyl si skutečně jistý jak se sem dostali v prvé řadě, ale byl si docela jistý, že to vzali stejným vstupem za Děravým kotlem. První hlavní rozdíl bylo počasí: zatímco cestou Londýnem byla obloha zamračená, i když bylo stále teplo a sucho, tak se Harry duševně připravoval na pár vodu odpuzujících kouzel. V této části ulice, ale obloha byla tak modrá a bez jediného mráčku jako... no, jako něco velmi modrého a bezmračného. Obchody, které lemovaly ulici vypadaly jako by tady někdo chodil kolem každé ráno a vrhal čistící kouzla nalevo a napravo předtím, než obchod vlastníci otevřeli. Ještě navíc se zdálo, že vítali nebo spíše zdravili každého, třebaže bylo sporné, kdyby Malfoyovi věděli, kdo byli tito lidé nebo s nimi dokonce mluvili.

Obchod do kterého šli, měl velkou výlohu s překvapivě mudlovským oblečením, ačkoli by bylo těžké, ne-li nemožné, aby to Malfoyovi přiznali. Prodavačka byla poměrně malá se světle hnědými vlasy, které měla stáhlé do copu a měla kulaté brýle na nose.

“Paní Malfoyová, pane Mlafoyi, jako vždy půvabní,“ řekla a přichvátala k nim. „A také mladý pan Malfoy, jak mohu pomoci?“

“Jak často ti mám říkat, abys mi říkala Narciso?“ požadovala blonďatá čarodějka mírně roztrpčeně.

Druhá čarodějka se hravě uculila: „Ach, ale já musím jednat se všemi mými zákazníky stejným způsobem, že ano, a nemohla bych se přinutit, abych říkala paní Bullstrodové Eleno,... Tak tedy, co vás sem přivádí, je něco špatného s mou poslední dodávkou?“

“Ne, Inko, všechno je v naprostém pořádku,“ jemně postrčila Harryho před ně. „Pan Potter, tady, potřebuje nové oblečení.“

“Nuže, to je velice zjevné,“ Harry urputně zčervenal a díval se dolů, když si ho dvě ženy začali prohlížet. „Potřebuje několik nových kalhot, upřednostňuji něco jiného než džíny,...“

“...a několik triček a košil, několik svetrů...,“ pokračovala Narcisa.

“... červená není rozhodně tvá barva, drahoušku.“

Černovlasý chlapec se díval na dva muže a udělal posunek “pomoc“, ale Lucius se jen culil a Draco se bavil komentováním o tom, do čeho ho obléknout. Po pěti minutách nebo tak nějak, ve kterých chlapec-který-přežil, se marně snažil do toho mluvit, co chtěl nebo zcela odmítal nosit, si uvědomil, že nakupování s Malfoyovými nebyl nakonec tak dobrý nápad. Byl vstrkován do převlékací kabinky s více oblečením, než kdy měl a bylo přísně nařízeno, aby je vyzkoušel a předvedl je čtyřem lidem venku.  

Aby to bylo krátké (za což by byl Harry vážně rád) odešli z obchodu po asi dvou hodinách, zatímco jeden z pracovníků připravil přenášedlo, aby vzal jeho nové oblečení na Malfoy Manor.

“Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposled tolik bavila a musím říct, že ten rolák na tobě vypadal opravdu skvěle,“ povídala Narcisa šťastně. „Ale trvalo nám to poněkud déle, než jsem očekávala, možná bychom se měli rozdělit, co si myslíš, zlato? A děti by se jistě rádi od nás na nějaký čas vzdálili.“ 

“Mami,“ křičel Draco rozhořčeně a nadmul hrudník. „Já jsem už stěží dítě.“

“Ano, ano,“ odpověděla jeho matka roztržitě. „Ještě musím jít a oplatit návštěvu Isabelle a Ravenovi a měl by si mě vážně tentokrát doprovázet, Luciusi, myslím, že Raven by byl trochu ztracen se všemi ženami mluvících kolem něj. A děti si potřebují koupit své knihy a přísady do lektvarů, takže si myslím, že se můžeme sejít na oběd asi za dvě hodiny...“   

“Fajn, pokud jste se mě rozhodli ignorovat, prostě půjdeme,“ velice mužně Draco špulil pusu a popadl ruku druhého chlapce. „Uvidíme se později.“

“Ehm, Draco,“ začal váhavě, stále táhnutý vztekajícím se blonďákem. „Kam jdeme? A mohl bys možná jít trochu pomaleji a nechat taky cirkulovat krev mou rukou?“

“Co?“ Draco náhle zastavil a sledoval svou ruku dolů, aby spatřil, že svírá zápěstí druhého chlapce. „Och.“

“Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry na oplátku. „Vypadáš opravdu naštvaně. Jsem si jistý, že tě tvá matka nechtěla ignorovat...

K jeho překvapení se Malfoyův dědic začal jemně smát: „Nejsem naštvaný, prostě jsem se chtěl dostat pryč předtím, než by se začali líbat jako by neexistoval zítřek.“

Harry na něj nevěřícně zíral.

Pokaždé když jdou ‘navštívit Isabellu a Ravena‘, to je to, čemu se to rovná,“ vysvětlil blonďák. „Neznám nikoho s těmito jmény a Sev mi jednou vyprávěl báchorku. Od té doby se jim vždycky snažím vyhnout, když se dostanou k tomuto.“  

Draco se smál dokonce silněji, když Harryho tvář získala pěkný odstín červené: „No tak, pojďme si koupit nejdříve naše knihy!“

Zmijozel ještě jednou uchopil jeho ruku, i když tentokrát lehčeji a vedl ho úzkými uličkami a iluzivními zdmi, dokud se nedostali zpátky do Příčné ulice, kterou Harry znal. Jakmile vstoupili opět do této končiny, Dracovo chování se změnilo z veselého a skoro dětinského do lhostejného a chladného v otázce sekund, ale stále nepustil jeho ruku. Harryho odhad byl, že to mělo něco společného s udržováním reputace rodiny Malfoyů.  

Musel být mimo prostor (zdálo se, že to dělal v těchto dnech hrozně moc), protože se ocitl dost náhle v knihkupectví Krucánky & Kaňoury, a Draco odešel hledat své knihy. Normálně by udělal to stejné, ale problém byl ten, že nevěděl, které knihy si obstarat.

“Draco,“ klepal na jeho rameno. „Draco,“ více naléhavě. „Draco, přísahám, jestli mě nevezmeš přesně v tomto okamžiku na vědomí tak tě praštím každou knihou, která se mi dostane do rukou.“

“Hrome!“ Draco se konečně otočil. „Jeden by si myslel, že ti ta Mudlovská šmejdka řekla o důležitosti učebnic... Ale ne, ty trváš na hulákání do mého ucha, jako kdybych spáchal smrtelný hřích, když se pokouším najít mé knihy. Pověz mi Pottere, je to moc ptát se po nich, abys shromáždil své školní pomůcky docela sám?“   

Harry mírně ustoupil: „Jak mám vědět, které knihy bych si měl koupit?“

“Prostě si dojdi pro knihy, které budeš potřebovat na příští rok,“ blonďák si povzdechl mnohem klidněji. „Jestli nemáš svůj seznam s sebou, můžeš se zeptat prodavače.“

“Ale já nevím, které hodiny si budu moci vzít.“

“Co tím chceš říct? Bylo to ve tvém dopise s NKÚ výsledky. Jestli se prostě chystáš plýtvat mým časem...“

“Ale já jsem ještě nedostal mé NKÚ výsledky,“ protestoval menší chlapec slabě.

“Aha,“ bylo vše, co Draco řekl po několika minutách. „Nechtěl jsem se na tebe utrhnout.“

“To je v pořádku,“ odpustil mu Harry. „Ale, co bych měl teď dělat?“

“Proč si prostě nevezmeš knihy na hodiny, které chceš mít?“ navrhnul Draco. „Jsem si jistý, že si nejspíše udělal všechny své NKÚ a pokud ne, pak udělají možná výjimku, protože... protože jsi chlapec-který-přežil.“

“Nejspíš,“ nepotřeboval, aby Zmijozel promýšlel další důvod, proč by mohl bez mnoha pochyb studovat cokoli, co chtěl. Koneckonců, kdo by chtěl nasrat Voldemorta? 

Předtím, než se otočil, ještě jednou upoutal blonďákovu pozornost: „Díky. A Draco? Neříkej Hermioně Mudlovská šmejdko, dobře? Neznáš ji a pokud si myslíš, že ji znáš dost dobře na to, abys ji urážel, jsem si jistý že můžeš přijít s něčím lepším, že jo?“

Draco byl ohromený a mírně pobavený, což aspoň pro Malfoye byla kuriózní kombinace, obyčejně nebyl ze žádných těchto věcí. Ale opravdu na tom nezáleželo, protože měl dost kontroly, aby udržel svou masku lhostejnosti na místě.  

Harry procházel uličky a začal se poohlížet po svých nových knihách: Obrana proti černé magii přirozeně, i když velice pochyboval, že by ho Voldemort mohl hodně naučit obraně. Další přišli jeho knihy do Přeměňování a Kouzelných formulí, následovány knihami do Lektvarů a Bylinkářství. Ze zvědavosti také zvednul knihu o léčivých lektvarech a kouzlech. Také našel knihu o vlkodlacích, která o nich nehlásila jakoby to byli netvoři, takže se ji rozhodl koupit jako dárek pro Taneu.   

Balancoval knihami v náručí, když přecházel k pokladně a čekal trpělivě, zatímco mladá prodavačka balila jeho nové věci do plastové tašky a přitom se kradmě dívala na jeho jizvu. Právě když předal přesnou sumu peněz, přistoupil za ním Draco se svými knihami v jedné ruce.

“Tak v jakých hodinách budeš letos pokračovat?“ zeptal se a zvědavě se díval na obálky a ignoroval polekané vyjeknutí od prodavačky. 

“Lektvary, Přeměňování, Kouzelné formule, Obranu proti černé magii a Starodávné runy,“ odpověděl Draco a po chudince za pultem střelil pohledem, čímž dal jasně najevo, aby si raději pospíšila a vzdala se zírací části. „A ty?“

“Obranu, Lektvary, Přeměňování, Kouzelné formule a Bylinkářství,“ odpověděl Harry. „Jaké jsou Starodávné runy? Vždycky jsem přemýšlel, že bych si měl vzít místo toho Jasnovidectví – to nemůže být vážně o nic horší, ne?“

“Jsou docela zajímavé, i když můj oblíbený předmět jsou stále Lektvary.“

“Kdo by si to pomyslel,“ černovlasý chlapec se pochechtával, než mohl konečně opustit Krucánky & Kaňoury a nepříjemnou prodavačku.

Další zastávka byla lékárna, kde se dozásobili svými přísadami do lektvarů a Draco zakoupil nový kotlík, protože byl toho názoru, že potřeboval nový každý rok, z důvodu, že nemohl být obtěžovaný vyčištěním po poslední hodině a domácí skřítci používali daleko agresivnější mycí tekutinu.

Když opustili lékárnu, Harry se právě ptal, jestli by mohli zastavit u Floreana Fortescuea, když se náhle otočil do tváří svých dvou nejlepších přátel, Rona a Hermiony.

“Zatraceně, Rone,“ zasyčel a srovnal své dýchání. „Musel jsi mě tak vyděsit.“ 

Rusovlasý chlapec vypadal na chvíli bojácně, než si počal uvědomovat Malfoyova dědice vedle něho: „Co tady dělá?“

“Doprovází mě na mých nákupech, Rone,“ odpověděl stroze. „A ne, nezačaroval mě nebo uvrhl na mě kletbu Imperius nebo mě napojil lektvarem.“

“Takže to je pravda, co ta žena říkala v Krucánkách a Kaňourech...,“ zamumlala Hermiona.

“Harry,“ zašeptal Draco do jeho ucha, aniž si toho ostatní všimli. „Uvidíme se později v Děravém kotli, jo?“

Nebelvír mírně přikývl a Draco zmizel.

“Tak, jaké jste měli zatím prázdniny?“ zeptal se netrpělivě, aby změnil téma.

Podle všeho Hermionina cesta do Itálie byla zajímavá, protože se zastavila jen jednou poté, co se usadili k jednomu z venkovních stolků před zmrzlinářstvím a objednali si banán se zmrzlinou a šlehačkou a to jen po číšníkovi vzrostlé netrpělivosti po třech minutách.   

Dvě části Zlatého tria byly dost podivné (zvláště to pouze vlastně platí na Rona, protože Harry nikdy opravdu moc nebyl řečník). Ron přemýšlel (to by chtělo říct, že to je poprvé za všechno, že ano? Och dobře...) a Harry se pokusil zjistit, co trápí jeho rusovlasého přítele a podvědomě vstřebával informace o Hermioniných prázdninách.

“Můžu s tebou na chvilku mluvit,“ Ron náhle vyseknul a díval se na Harryho, „v soukromí?“ 

“Ehm, jistě. Hermiono, nebude to vadit, když tě na chvíli necháme samotnou?“ souhlasil zelenooký chlapec neochotně. 

Nebyl schopen slyšet nebo i počkat na Hermioninu odpověď, protože Ron popadl jeho ruku a táhl ho za roh na dvorek prodejny.

“Hele, Rone,“ Harry začal nejistě, když se zrzek nepřiměl k tomu, aby začal konverzaci, „pokud to je o Hermioně, jsem si jistý, že najdeme řešení. Cokoli tě trápí, myslím...“

“Toto není o Hermioně, Harry,“ způsob jakým Ron řekl jeho jméno znělo nějak zvláštně, jako kdyby chtěl, aby to vyjádřil úplně jiným významem.  

“Tak proč tam nepůjdeme zpátky a můžeš nám oběma říct, co se stalo?“

Namísto odpovědi se Ron najednou přesunul velmi, velmi blízko a přitiskl své rty na ty Harryho. Jeho ruce popadly jeho ramena a zavřel oči a přitlačil ho ke kamenné zdi. Harry těžce dýchal překvapením a šokem a Ronův jazyk snadno vklouzl do jeho úst. Pokusil se ho odstrčit, ale Ron zjevně nesprávně posoudil jeho pokusy jako osahávání a přesunul ruku do popředí jeho kalhot. 

“Harry?“ Hermionin hlas.

Oba stočili pohled do její bledé tváře: „Jak si to mohl udělat? Harry!“ teď křičela a černovlasý chlapec se potácel dozadu, přitom cítil zlobu namířenou přímo na něho. „Prozradila jsem ti to a ty za ním chodíš za mými zády! Nemůžu uvěřit, že ty...“

“Hermiono,“ promluvil Ron, v tom se zdál, že zaujmul uklidňující tón. „My jsme nechtěli, aby jsi to zjistila tímto způsobem, ale, no... já a Harry jsme teď spolu.“

“Ne, Rone!“ vykřikl Harry a odstoupil od Weasleyho. „Nemůžu být tvůj kluk, dokonce, i když bych chtěl!“

“Co teď, rozhodl ses, že nejen já nejsem dost dobrá být uznána jako tvá nejlepší kamarádka, ale také to potom, co jsi dostal Rona, už nestojí za to? Myslíš si, že jsi tak vysoko nad námi, že už nás dál nepotřebuješ?“ posmívala se čarodějka se střapatými vlasy.

“Ne, Hermiono,“ prosily jeho oči žebrající o její pochopení. „Jste nesmírně pro mě dobří. Toto nemá ani s jedním z vás nic společného. Prosím, můžeme někam v klidu jít a povím vám všechno, prosím?“

“Co?“ Ron mlčel, zatímco Hermiona začal opět hulákat. „Další z tvých drobných malých tajemství? Co je to tentokrát. Dal jsi nás zadržet, vyhnat nebo jednoduše zabít? Nikdo tady okolo není, tak nám to řekni, jsem dychtivá slyšet některou další z tvých fascinujících historek.“

“Já taky,“ poznamenal Ron a ani se na něj nepodíval.

“Voldemort nabídl mír a Siriusovu svobodu výměnou za mou ruku do manželství,“ odpověděl ve spěchu, ale jasně. „Svatba je za týden.“

“Ty...,“ koktal Hermionin naštvaný hlas. „Budu o tom přemýšlet a zvážím ti dát druhou šanci. Ron a já budeme přemýšlet o stýkání s tebou, do té doby si nepohrávej ani s myšlenkou přijít k nám blíž,“ s tímto řečeným popadla Rona a odkráčeli.

Ron vypadal příliš šokován a aspoň pro Harryho příliš znechucen, aby se staral, že Hermiona rozhodla za něho a následoval hnědovlasou čarodějku beze slov rozloučení.

“Harry, Harry, zastav. Co se děje? Udělali ti něco ta Mudlovská šmejdka a Lasička? Zabiju je, jestli jo. Harry?“ Dracův hlas jen pomalu pronikal jeho zmatenou myslí a zahalil vize, které stěží chvíli chápal, kdo k němu mluvil a přestal běžet.

“Draco?“ šeptal a mrkal smaragdovýma očima. „Chci jít domů, Draco.“

“V pořádku,“ Malfoyův dědic s tím trochu váhavě souhlasil, ale nevěděl, co ještě dělat s plačícím chlapcem-který-přežil v jeho náručí, a tak se rychle rozloučil se svými Zmijozelskými přáteli Blaisem Zabinim, Theodorem Nottem a Pansy Parkinsovou, se kterými se právě setkal před pár minutami.

“Tak dobře, uvidíme se pak později, Draco,“ Blaise po něm volal, také trochu zmatený, i když to neukázal, nejen podivným chováním, ale také samotným chlapcem. „Myslím, že se můžeme setkat někdy v příštím týdnu?“

“Jasně, pošli mi sovu,“ odpověděl Draco a doprovázel své nové břemeno k Děravému kotli.

Místo bylo přeplněné jako obvykle, ale jestli to bylo tím, že se lidé rozcházeli před blonďákem, nebo jestli Malfoyův dědic je oddělil, tak přišli k baru docela rychle.

“Mohl byste říct mým rodičům prosím, že už jsme odešli v důsledku neočekávané situace? A nechte tyto tašky pro nás, až do jejich příchodu, rozuměl jste?“ požádal Draco, jakmile měl plnou pozornost majitele výčepu a řekl opilému kouzelníkovi vedle nich, aby si hleděl svého, i když to byl zřejmý příkaz a hostinský mu spěšně zajistil pomoc a uložil dvě tašky naplněné knihami pod pult, zatímco Zmijozel se neobtěžoval počkat na odpověď.

Místo toho si vybral hození trochu Letaxového prášku do krbu v jedné ze zadních místností a objal malé chvějící se tělo trochu pevněji, vykřikl ‘Malfoy Manor‘ a ve víru barev oba hoši zmizeli.

Draco zavřel oči a upravil chlapce v náručí, aby nemohl narazit lokty o zdi a ještě mu tak zabránil v polknutí popela; když se dostali na své místo určení, nějak zvládnul udržet oba na nohách, čehož by Harry nemohl být schopný, kdyby byl více soustředěný. Tak jak to bylo, se o to ani nestaral, ani si s tím nedělal starosti, jelikož ho Draco nabral nahoru (snadno, neboť byl dokonce lehčí než vypadal, aspoň podle blonďákova názoru) a nesl ho do jeho nových pokojů. Nebo to alespoň byl plán. 

Draco nebyl zcela obeznámený se západním křídlem a nechodil tam od nešťastné nehody jeho strýce. To způsobilo, že musel náhle zastavit pouhé dva metry před zavřenými dvoukřídlými dveřmi. Nyní zavřenými a zamčenými. Teď, aby jste pochopili Dracovo dilema, musíte znát alespoň dvě věci: první, byl ještě nezletilý, a proto nemá dovoleno kouzlit, a tedy není s to odemknout dveře kouzlem. A druhá, že dokonce pokud by byl oprávněný použít ‘Alohomora‘ na dveře, nepomohlo by mu to ani trochu, protože tyto specifické dveře byly začarovány nejen kouzly, které udělal Lucius Malfoy sám, ale také měly klíč, který byl opravdu nezvyklý, protože pouze Dracovy pokoje měly klíče z důvodu, že nemohl kouzlit jak bylo zmíněno dříve. A jako třetí, domácí skřítek, kterého nakonec zavolal, mu vysvětlil, že nemohl získat tyto klíče také, protože to neměli dovoleno, a tak chtě nechtě neměl žádnou jinou volbu, než je získat sám. Krátce rozmýšlel, jestli vzít rozrušeného chlapce dolů pro klíč od pokoje, ale nakonec se rozhodl proti tomu a uložil ho do polohy sedu blízko těch prokletých dvoukřídlých dveří.

“Neboj se, jo? Budu brzy zpátky, Harry,“ menší chlapec nedal žádné znamení, že rozuměl nebo ho i slyšel a po posledním starostlivém pohledu běžel získat klíče. Samozřejmě, že opravdu neběžel, protože jak je jasně uváděno v Malfoyově knize chování, běhání by mělo být více než nevhodné pro Malfoye, ledaže by došlo k požáru (který by nemohl být uhašený magií) nebo panství bylo v bezprostředním nebezpečí zhroucení (kterému by nemohlo být zabráněno s použitím magie), takže neběžel, ale šel velmi, velmi rychle (tak rychle ve skutečnosti, že sotva měl čas uhnout jednomu z domácích skřítků, který nesl obrovskou zásobu čistých lůžkovin). Takže nebylo opravdu nečekané, že blonďatý Malfoyův dědic dosáhl klíčového pokoje v rekordním čase a po jedné minutě zběsilého hledání správného klíče, byl zpátky na cestě do západního křídla. Na druhé straně byl Draco více než málo překvapen, když přišel před stále zavřené dveře, ale zjistil, že Nebelvír nebyl nikde k vidění.

Takže zatímco Draco zůstal stát před zavřenými a ještě zamčenými dveřmi v oprávněném zmatku, Harry byl ve svých nových pokojích. Teď se nejspíše budete zajímat, jak se tam dostal? Abych byla úplně upřímná, on to opravdu neví. Abych byla úplně upřímná, on se o to také opravdu nezajímal. Všechno, co věděl, bylo to, že se dveře otevřely, jakmile Draco odběhl, což sotva registroval, a protože chtěl být prostě sám, považoval to za velkou příležitost, zavřít tyto dveře za sebou a nevpustit nikoho dovnitř.  

Ale zpět k Dracovi. Když blonďák rozřešil (byl také docela rychlý), že Harry musel nějak zmizet, rozhodl se otevřít dveře. Nikoli proto, že mu věřil, že je uvnitř, ale protože si byl jistý, že by ho mohl najít rychleji – jakmile ho totiž začal hledat – a to nemohl udělat, když by musel s ním balancovat v náručí a odemknout dveře ve stejnou dobu (tady vidíte vynikající příklad Zmijozelské mazanosti a Havraspárské logiky). Nebo alespoň to byl plán. Ale dveře nebyly informovány o jeho absolutním oprávnění a ve své nevědomosti si myslely, že je dobrý nápad nechat ho přijít blíže k zámku natož klice. Místo toho se objevilo oslepující světlo a Draco se ocitl dobrých deset metrů daleko od pokoje (a jen metr vzdálen od schodiště) s naraženým zadkem. Ačkoli naražený zadek není zajisté velmi prospěšný pro zdravou sebeúctu (i když Malfoyové většinou měli příliš zdravé sebeúcty – Draco není žádná výjimka – a pár naražených zadků tu a tam nemohli zranit cokoli kromě jejich pýchy) tak fakt, že na vás dveře zaútočily ve vašem vlastním domě, vás může přinutit pochybovat o vašem rozumu nebo v případě blonďáka přivodit paniku (myslím, že nemusím tohle nyní opatřit komentářem Malfoyovými rodinnými pravidly, protože to je opravdu nudné...).

Byl v tomto stavu mysli, když narazil do Siriuse Blacka a Remuse Lupina, kteří právě vystoupili z krbu se samolibým úsměvem na Zvěromágově tváři.

“Hola, mladíku, co to děláš?“ ptal se Sirius, jehož úsměv se rozšiřoval s každou sekundou. „Trénuješ na Olympiádu?“ (Ano, Sirius zná takové věci, protože a) velmi se zajímá o sporty, b) má TV a c) učil se všechno existující o Mudlech ve svém mládí, aby naštval rodiče)

Draco lapal po dechu. A zhluboka se nadechl, aby pravděpodobně uklidnil dech. Nefungovalo to. Zkusil to znovu. Bez úspěchu.

Zase lapal po dechu a vymáčkl se: „Já... Já nevím, kde je. V jednu chvíli byl tady a pak... Prohledal jsem celé panství. Dokonce sklepení, ačkoli proč by tam chodil, to nemám ponětí. Portréty ho neviděly. Sev zamknul a odhlučnil dveře. A... pomůžete mi, on plakal, nevím, co se stalo,“ a pak se obořil. „Co tady stojíte a nic neděláte? Musíme ho najít, hned!“

Siriusovo culení zmizelo rychleji, než můžete vypnout TV a stojíte před ní s vašim prstem vznášejícím se nad tlačítkem.  

“Oba se uklidněte,“ řekl Remus, protože Sirius byl vskutku někde mezi rozzlobeným hulákáním a zrychleným dýcháním. „Pane Malfoyi, proč nám neřeknete, co se stalo?“

“Já nevím!“ Draco málem křičel. „Šli jsme do Příčné ulice a setkali jsme se s Lasičkou a Mu... Grangerovou a nechal jsem je samotné. Podruhé jsem ho viděl, jak pláče a chtěl se sem vrátit. Tak jsme se přiletaxovali sem a já jsem ho chtěl přivést do jeho pokojů, ale byly zamčené, tak jsem došel pro klíč a teď ho nemůžu nikde najít!“

Jako zázrakem se také Sirius uklidnil a dokonce poslouchal to, co blonďatý chlapec říkal a div nad div hned okamžitě konal. Konání, které nevyžadovalo nikoho, aby se ukrýval pod stoly nebo Remuse Lupina, aby zabránil těmto konáním.  

“Locaris,“ zamumlal, přitom držel hůlku volně mezi dvěma prsty a sledoval uvolněné kouzlo jak točí hůlkou dokola a ukazuje směrem k západnímu křídlu.

Remus se na něj podivně podíval, ale neřekl nic o naprosto netypické ukázce prostého rozumu a místo toho dal pokyn ke dveřím. Pomocí Siriusovy hůlky a Draca, který jim říkal nejkratší cestu, nakonec dorazili znovu před zavřené dvoukřídlé dveře vedoucích do západního křídla.

To je všechno?“ prskal Draco, opět blízko rozvinuté paniky. „Já jsem vám zatraceně dobře říkal, že tady byl, ale vidíte ho někde? Ne! Protože tu není!“

“Ne, on je za těmito dveřmi,“ ukázal Sirius na masivní dubové dveře poté, co krátce upřel pohled na Malfoyova dědice.  

Mezitím Remus začal mumlat šeptem kouzlo a pomalu se objevila světlá modrošedá záře, šířící se zpod dveří a vytvářející svou cestu k vlkodlakově hůlce: „Skutečně, a Harry není fyzicky zraněný, ale možná bychom se měli ještě na něj podívat.“ 

“Dveře se neotevřou, pokud je nechce otevřít,“ Lucius Malfoy a jeho žena se objevili před velkým schodištěm z černého mramoru. „Ani já jim nemůžu přikázat, aby se otevřely. Západní křídlo, takřka, opravdu není součástí Malfoy Manor, je stále ve vlastnictví kouzelníka, pro kterého bylo postaveno.“   

“Pokoušíš se mi říct, že není způsob jak můžu vidět mého kmotřence, který je možná zraněný, jen proto, že váš pitomý dům mě nepustí dovnitř, Malfoyi?“ vrčel Zvěromág a postoupil vpřed k blonďatému aristokratovi, ale než ho mohl udeřit, ukázal se Snape, který pomalu tleskal rukama: „Páni, měli bychom všichni oslavovat tento speciální den, kdy Sirius Black skutečně pochopil, co se druhý člověk intenzívně snažil, sdělit svými slovy!“

“Severusi, musím ti říct, že nejsem nijak zoufalý a určitě se dalo očekávat to, že jsem uspěl v komunikaci s Blackem,“ lehce napomenul Lucius, i když se objevilo hravé uculení na jeho rtech.

Ale Mistr lektvarů a všichni ostatní měli mírné obtíže mu porozumět, protože Sirius křičel ve stejnou dobu (Remus ho mohl jen sotva držet na uzdě od rozbití Snapeova již zahnutého nosu): „Jen proto, že tě nikdo nemá rád, nemůžeš tedy pochopit, co lidé, kteří se milují obvykle cítí v takových situacích, tak neznamená, že jsem ve stejné nešťastné tísni, Srabusi!“

Už jste někdy viděli naštvaného, polohluchého a mrzutého vlkodlaka v jeho lidské podobě jeden den po úplňku? Ne? Výborně! Tedy, Sirius nebyl tím šťastný (jedna z nevýhod mít vlkodlaka za vašeho přítele, ne že by mu to Zvěromág někdy řekl). Takže věděl, co dělat v takovém případě (to byla opět výhoda, protože jak se říká: ‘Znáš jednoho, znáš všechny‘ – ne že by mu to někdy řekl, protože si strašně moc cenil všech svých neporušených tělesných částí). Čímž se omlouval (dokonce, i když neudělal nic špatného, což se stává hodně), odevzdaně, kňučel a dohromady se dělal takovým, aby se zdál tak malý a bezmocný jak je možné. Takže s jeho neomezenou praxí na tomto subjektu, Sirius tohle přesně udělal, zatímco Remus na něho křičel a vrčel, že je necitlivá, nerozumná, nerozvážná, nenapravitelná a hanebně nevyspělá náhražka psiska.

Ostatní byli... překvapení. Ne to není to správné slovo. Tak dobře, možná pro Narcisu. Lucius si na druhou stranu myslel, že toto je vynikající materiál na vydírání. Mistr lektvarů byl fascinovaný tím jak vlkodlak jednal a myslel si, že by to bylo tragicky ironické, pokud by jeho školní Nemesis zemřel, jak mu plánoval konec jeho života. Draco byl uvolněný, utěšený tím, že nikdy na něj nebyl jeho ex-učitel Obrany tak naštvaný a slíbil si, že nikdy nebude.

Takže to shrňme tak, že můžete říct, že všichni byli spíše spokojení, když se vlkodlak naposled zhluboka nadechl (ne, nepřestal dýchat a ne, nezemřel, prostě ukončil svou tirádu) a řekl klidným hlasem: „Možná bychom měli počkat někde jinde, než se Harry rozhodne vyjít znovu ven? Jak pěkné je toto panství, tak chodba není opravdu pohodlná na čekání, je to tak?“

Tato slova nakopla v Narcise trénovanou dokonalou hostitelku a rychle je uváděla do největší jídelny (koneckonců, bylo zde pět lidí a bylo by velice nepřiměřené, aby je všechny namačkala do jídelny, která by mohla pojmout trochu více než sto lidí), a nařídila domácím skřítkům, aby servírovali večeři a dalším, aby prostřeli stůl.

 

« 8. kapitola « » 10. kapitola »


20.05.2009 18:56:18
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one