Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Takže vám sem přidávám další překlad. Snad se vám tato povídka bude líbit. Byla bych ráda, kdybyste mě zase upozorňovali na případné chyby. Tato povídka bude bez betareadu.

Tuto kapitolu věnuji Dobby, které zároveň děkuji za to, že mi dala prostor na své stránce.

Alcea

1. kapitola: Tak to začíná

Draco Malfoy byl rozmazlený – a s tímto vědomím docela spokojený.

Právě v této chvíli samo vyhlášený Princ ze Zmijozelu ležel roztažený na pohovce, nejblíže krbu, s hlavou položenou na klíně Pansy Parkinsonové, která mu poslušně hladila vlasy. Domácím skřítkům nařídil, aby jim přinesli čokoládu, a Blaisemu se podařilo propašovat máslový ležák.

Šestý ročník začal lépe, než čekal. Například měli nového člena učitelského sboru, profesora Křiklana, jehož plně schvaloval. Tato osobnost, která oceňovala dobré zázemí studentů, musela být obdivována. Hlavně se tolik lišil od ostatních bláznivých učitelů – jako McGonagallové, která takřka dávala na odiv svou nebelvírskou lásku k mudlorozeným. Ano, Křiklan byl rozhodně hoden učit Malfoye.

Další dobrou věcí letos bylo, že profesor Snape konečně získal své místo jako učitel obrany proti černé magii. Nepochybně byl ředitel jeho koleje jistě vhodnější v této roli než někdo jiný – například vlkodlak – ale hlavním důvodem Dracovy velké spokojenosti byl ten, že nyní Severus měl to, co chtěl a ke svým Zmijozelům se choval dokonce mileji než obvykle. Draca docela překvapilo, že Brumbál učinil najednou  tolik správných rozhodnutí. Jediná špatná věc v letošním roce byla ta, že se vrátil Lupin, aby tentokrát učil péči o kouzelné tvory – což bylo celkem vzato odpovídající. Ale to bylo v pořádku, protože se jednalo o předmět, který si Draco samozřejmě nevybral, a tohoto pokorného človíčka by mohlo být zábavné tu a tam popichovat.


A ještě nakonec snad to nejlepší, Harry Potter nikdy nebyl tak nešťastný!

No, momentálně to byla pro Draca skvělá situace. Učitel lektvarů ho miloval, protože je čistokrevný a bohatý, profesor obrany byl jeho vlastní kmotr, který ho vždy zvýhodňoval, a Harry blbý Potter vypadal, že má zatraceně blízko sebevraždě. K tomu se samozřejmě přidal bonus, když sledoval Lasičáka a Mudlovskou šmejdku, jak chodí okolo jako na trní a vypadají jako kdyby, buď chtěli brečet, nebo se rozběhnout opačným směrem, nežli drahý zachránce kouzelnického světa.

„Draco, jdeme na další výlet do kuchyně. Slyšel jsem, že na ráno dělají palačinky. Půjdeš?“

Jo. Život je fajn.

***

Hermiona Grangerová věděla velmi dobře, co se děje s jejím nejlepším přítelem – jen neměla tušení, co s tím dělat. Co udělat nebo říct, aby utěšila někoho jako je Harry? Harryho, jenž byl i v nejlepších dobách samotářský a uzavřený, ale teď se tak stáhl do sebe, že bylo těžké poznat, jak se k němu chovat…

Uvědomovala si, že měl skutečně právo se takto chovat. Harry koneckonců neměl moc šťastný život. Od Dursleyových po Voldemorta, od jeho rodičů po Cedrika… a teď Sirius. Tušila, že ho to musí jednou dohnat. Sirius byl poslední ranou, a navíc měl na přemýšlení o tom celé léto.

Co jí ale zbývalo? Vždyť ona s Ronem ani netušili, jak se chovat k tomuto šestnáctiletému chlapci. Jak by měli přijít na to, jak vyléčit někoho jako je Harry? To bylo i nad její síly. Buď by mohla jít za McGonagallovou nebo dokonce za Brumbálem, ale ti by určitě už něco udělali, kdyby si mysleli, že je to opravdu nutné…? Kromě toho, teď když je Lupin zpátky ve škole, doufala, že bude mít možnost promluvit si s Harrym, zvláště teď, protože Hagrid je na  nějaké misi, co mu udělil Brumbál.

Hermiona věděla, že její kamarád není zatím tak zoufalý, aby odešel a udělal nějakou hloupost. Jednoduše to musel ze sebe dostat, to je celé. Přeci bylo jasné, že podlehne depresi! Vždyť právě ztratil jediného rodiče, kterého kdy poznal a miloval. Copak by se mohl cítit jinak?

Prostě to musí přečkat s ním, nic víc.

***

Harry Potter upřeně hleděl na jezero, sledoval, jak se cosi vlní pod hladinou, a snažil se na nic nemyslet.

Lehký dotyk přiměl Kulový blesk, na němž se vznášel, klesnout tak, až se jeho nohy houpaly jen několik palců nad vodou. Další pohyb a koště raketově vystřelilo vpřed, přitom za sebou v brázdě zvedalo vodní tříšť. Letěl instinktivně a vzpomínal na chvíli, kdy na Klofanovi přelétával jezero a neměl žádnou kontrolu nad hipogryfovým směrem. Byla škoda letět a už necítit totéž.

Vystoupal dalších pár palců a otočil se na stranu tak, že visel hlavou dolů na rychle letícím Kulovém blesku. Tento manévr mohl provádět tak dlouho, až by ho zvládl i ve spánku. Poté, co se narovnal, vlasy měl mokré od jezerní vody, přesto sotva cítil nějaké vzrušení.

A už se k němu opět začaly plížit nechtěné myšlenky. Odvrátil mysl ke svým povinnostem, k domácímu úkolu z přeměňování, k zítřejší ranní hodině lektvarů, a po celou dobu se pokoušel odrazit nevyhnutelné.

Přesto, jako vždycky, neuspěl a musel přistát dřív, než spadne.

Stál na jezerním břehu s Kulovým bleskem v ruce, tenisky se mu mírně zabořovaly do bahnité půdy a na kůži lepil studený, mokrý hábit, přitom upínal pohled na tmavnoucí oblohu a zoufale se snažil na nic nemyslet.

***

Remus Lupin cítil, že přichází změna, blížila se jako nějaké zvíře v dálce. Vylo mu v uších a rafalo po patách, což ho nutilo k neklidnému popocházení. Pot se mu řinul po krku a zádech, a trhaně natáčel hlavu na stranu, jako kdyby se pokoušel zbavit křeče.

Pohlédl na zdobenou číšku, jež stála na nočním stolku, naplněnou mírně bublajícím lektvarem, který pro něj Severus připravil pozdě odpoledne, a poté spěchal pryč, aby dohlédl na jakýsi kotlík, co nechal na ohni. Vlkodlačí lektvar. Musel si ho brzy vzít. Vlastně hned. Měsíc už vychází.

Přesto se od ní opět se zavrčením odtáhnul. Vlk v něm proti tomu bojoval silněji než jindy, jeho zuřivost podněcovaly Remusovy vlastní zlé pocity. Chtěl řvát, běsnit, křičet a nedělat nic jiného. Vlk toto všechno rovněž chtěl a chtěl lovit. Oba chtěli bědovat.

Hřbetem ruky si třaslavě setřel z obličeje stékající slzy. Tento pohyb mu přivedl prsty do úrovně očí. Nehty už tmavly a rostly. Každou chvíli se v očích rozzáří jantarová a narostou tesáky. Zbývalo jen pár minut.

Dalo dost námahy donutit se otočit a přejít ke stolku, když před ním padnul na kolena a napřahoval třesoucí se ruku k lektvaru. Prsty ho příliš pevně sevřel a ostré nehty škrábly po zlatém kovu.

„Udělej to,“ přikazoval si, jeho hlas byl trochu víc než zavrčení. „Udělej!“

V tu chvíli vlk naposled zavyl na odpor a vyřítil se v něm s chňapající čelistí a uvolněnými drápy.

Číška byla odvržena z jeho dosahu a lektvar se rozstříknul po koberci i po blízkých závěsech a okamžitě se vsákl do obou jemných tkanin. Remus se po něm zoufale vrhl, drápal se přes vlhký a potřísněný koberec, bylo však už příliš pozdě.

„Ne!“ Začínal mít křeče, prvně v hrudníku, jak se svaly stahovaly a kosti měnily. Zhroutil se, cukal sebou a třásl se, pokoušel se schoulit do sebe. „Ach Bože, ne… Ne, ne, NE!“

Výkřik, co mu poté unikl, vyšel jako zavytí.

***

„No ták, vážně, kdyby sis musel jednoho vybrat – kdybys musel! – který by to byl?“

Draco protočil oči. „Blaisi, to je nechutný. Mohl bys přestat?“

Ale protentokrát zůstal ignorován, když se ostatní Zmijozelové smáli a hihňali se jeden na druhého, zatímco tato pětičlenná skupinka mířila ke kuchyni. Pansy Parkinsonová hravě postrčila Blaise, měla pobavený, ale pečlivě povýšený výraz. „Upřímně, kam chodíš na takové věci? Jako kdyby se někdo z nás vůbec někdy podíval na Nebelvíra…“

Černovlasý chlapec se zazubil a zakroutil hlavou. „A jestli si myslíš, že tomuhle jen na chvilku uvěřím, tak urážíš mou inteligenci. Neříkám, že je musíš mít rád, jen říkám, že se každý z nás musel alespoň… někdy podívat.“

Pohoršený blonďák vrhl na svého přítele pohled čisté hrůzy. „Já v žádném případě! A nikdy to neudělám, to ti můžu slíbit.“ Nejmladší Malfoy si povýšeně odfrknul, jeho pozvednuté obočí mu dávalo lhostejný výraz. Vypadal, že o tom chvilku uvažuje, a pak se zamračil. „Počkat, a po kom se díváš ty?“

Pansy šťouchla loktem druhého chlapce do žeber. „Jo, no tak, řekni nám to.“ Její výzvu podpořili rozchechtaní Crabe s Goylem.

Blaise se tajnůstkářsky usmál. „Gentleman se nedívá a neprozrazuje.“

„Tak to je dobře, že nejsi gentleman, že?“

„Pravda, pravda,“ mumlal Blaise a zkoumal si nehty. „V tom případě předpokládám, že není zločin, když vám řeknu, že jsem měl příležitost všimnout  si dobré stránky Ginny Weasleyové.“

Cože?!“ Draco se téměř zastavil, zatímco mu hlas vystoupal o několik výšek. „Lasička? Jakou dobrou stránku?!“

Blaise se zachechtal. „Zadní.“

Pansy pohrdlivě pomlaskávala a zakroutila hlavou nad tímto sprostým humorem. Vzala Dracovu paži a konejšivě ho poplácala. „Pojď, miláčku, neposlouchej ho. Jsem si jistá, že se nás jen pokouší vyděsit.“

„To ne!“ protestoval druhý Zmijozel, i když se tvářil stále nezbedně. „Upřímně, podívejte se příště na ni, až půjde před vámi po schodech nahoru!“

„Raději ne,“ protáhla Pansy přes rameno, zatímco Draco zůstal tichý a zděšený.

Po cestě se dál rozpustile hašteřili. Prošli sklepením a právě vystoupali schodiště, když to zaslechli.

Ve stínech před nimi cosi zavrčelo. Blaise s Pansy vytáhli hůlky, zatímco Draco automaticky ustoupil za Crabbea a Goylea, všichni se tvářili vyděšeně. Do tohoto stísněného prostoru chodby prostupovalo jen velmi slabé světlo. Okno bylo až na samém konci, dovnitř procházela pouze bledá, stříbrná záře úplňku, která neosvětlovala nic, co bylo skryto přímo před nimi.

Ve tmě se něco velkého, přikrčené pod oknem, pohnulo.

„Co to je?“ sykla Pansy.

„Světlo,“ vykřikl za ní Draco. „Někdo pro nás udělejte světlo!“

Lumos!“ broukl Blaise rychle. Okamžitě je obklopila záře světla – což se ukázalo jako velká chyba.

Vyplašeno zábleskem se stvoření prudce otočilo, zazářily jantarové oči. Dlouhý čumák byl od něčeho červený, psí pysky stažené a odhalovaly děsivé množství zubů.

„Proboha…“ vydechl Draco, když rozpoznal to stvoření.

Tvor se narovnával, jeho velikost se zdála, že čím dál tím víc roste. Dříve bylo nad čímsi shrbené, nyní stálo, a bylo nad očekávání mohutné.

Poté, bez varování, Remus Lupin ve své vlkodlačí podobě, s vražedným pohledem, vystartoval směrem k nim.

Jejich výkřiky zazněly současně. Blaise zběsile zvedl hůlku a vypálil rychle odříkané kletby – všechna se neškodně odrazila od útočícího vlka. Pansy po něm chňapla a táhla ho naléhavě opačným směrem, zpátky ke schodišti.

„Utíkejte!“ zaječela, otočila se a následovala Crabba s Goylem, kteří tentokrát nepotřebovali žádné instrukce. S panikou v obličeji Blaise uposlechl a hnal se pryč za svými kamarády, ale přesto přes své rameno divoce pálil kletby.

Nikdo si nevšiml, že se zmijozelský princ ani nehnul a vlastně byl úplně zmražen svou vlastní hrůzou.

Dracovi se zpomalil čas. Vlk před ním, jemuž oči planuly ohněm, se neustále přibližoval. Všechno v něm ho nutilo běžet, utéct, udělat něco – ale on nemohl. Nemohl se hýbat, nemohl dýchat. Umře. Ach Bože, umře – bude zabit tímto ubohým ufňukaným mužem v zapínacím svetru! Um…!

A pak už bylo příliš pozdě, aby něco udělal, když vlk na něj skočil. Zbytečně křičel, zvedl paže a spadl dozadu.

Jako kdyby z velké dálky slyšel Pansy, jak neustále dokola ječí jeho jméno. Také někoho dalšího, kdo něco křičel. Někdo zakřičel kouzlo. Pak následovala velká rána, která prolomila bublinu ticha a zpomalení, jež ho jakoby obklopovalo.

Vlk hroutící si na něj s tlamou dokořán, bylo to poslední, co si pamatoval.



 

» 2. kapitola »

13.03.2016 12:35:25
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one