Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

13. kapitola: Ve znamení příprav

Kapitola je věnováno pro: Anfulka, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, katie11, Kattte, KiVi, MIREK, Nel-ly, Sanasami, Teressa

Alcea

13. kapitola: Ve znamení příprav

Tento víkend se Harry vydal do Komnaty nejvyšší potřeby. Hermiona na něj vrhla ustaraný pohled, když odcházel sám ze společenské místnosti, ale protože to bylo poprvé za celý týden, kdy mizel, nechala ho odejít bez komentáře.

Teď ležel na zádech na stroze vyhlížející posteli, kterou Komnata vyčarovala a nepřítomně otáčel svou hůlkou mezi svými prsty a vzhlížel na ni. Kniha o Zvěromágstí byla vedle něj, otevřená na stránce blízko konci. Skoro dokončil své studium, nyní bude během několika dnů připravený k pokusné přeměně. Těšil se na to, i kdyby jen proto, že to znamenalo, že nakonec bude schopný povědět svým přátelům, co dělal celou tu dobu. Ještě jim to neřekl, protože Hermiona by mu řekla, že to je nebezpečné a Ron by se chtěl přidat, což by bylo rozptylující.

Ale v tomto okamžiku se nemohl soustředit na čtení. Jeho mysl přelétávala z jednoho tématu k druhému a vůbec se neustálila, přecházela od nadcházejícího Famfrpálového zápasu mezi Havraspárem a Zmijozelem, k jeho rannímu rozhovoru s Ronem o Snapeovi, protože pořád chyběl a nakonec k domácímu úkolu z přeměňování, který měl právě teď dělat.

S povzdechem upustil svou hůlku na postel vedle sebe. V tom, co se rychle stávalo zvykem, si přitiskl své prsty do středu své hrudi tam, kde ji překřížila nová jizva. Její přítomnost ho netrápila tolik jako Rona s Hermionou, jak si myslel, že bude. Nebyla zcela hyzdící. Ve skutečnosti byla sotva postřehnutelná, jen stříbrná linka na jeho kůži, která byla rovná téměř s chirurgickou přesností. Rád by řekl, že jediná věc, která ho opravdu znepokojila byla, že ho Malfoy dostal s tak laciným trikem. Nebo zmijozelským trikem, jak to blonďák nazval. Jak typické.

Protočil oči a přemýšlel o nešťastné hodině BA. Ron by ho zabil za takové myšlenky, které se honily jeho hlavou, ale nemohl se ubránit pocitu, že Malfoy byl – nebo spíše mohl být – prospěšný. Poprvé si tuto myšlenku představil jako reálnou. Dobře, Zmijozel to přehnal – tak hloupě – ale Harry se nemohl zbavit vzpomínky na to, jak během souboje byli všichni shromáždění studenti u vytržení. Byli šokovaní a naštvaní, že Malfoy chtěl skutečně ublížit a byl připraven kvůli tomu ignorovat pravidla, bylo to tak odlišné od jejich obvyklých cvičných soubojů – ale zároveň mohli vidět něco opravdového. Všichni, kdo budou čelit válce, by mohli bojovat tím stejným způsobem jako Zmijozel – chtít ublížit. Členové BA, předpokládaná Bradavická juniorská obrana, by si měli na tohle zvyknout. Ale to bylo... To bylo něco, co je nemohl naučit.

Jenže Malfoy by mohl.

On je dokonalý ovladatelný faktor v ovladatelném prostředí. Schopný poskytnout výzvu k souboji a nepřítele, dalo by se říct. A jeho neoblíbenost stačí na to, aby budila strach a nenávist od ostatních studentů – emocím by se také měli přizpůsobit, pomyslel si Harry.

Jakási jeho část věděla, že je asi příliš nezaujatý v této věci, ale řekl si, že to není na obtíž. Toto koneckonců bylo to, co bylo potřeba. BA byla jeho zodpovědnost a přinejmenším je musel připravit na to, co přijde.

***

Draco po obědě odešel z hradu a pomalu se vydal dolů k malé hájence na kraji lesa, opatrně, aby se ujistil, že ho nikdo neviděl. Nemyslel si, že jeho ego by mohlo unést další takovou ránu.

Nyní strnule seděl v jednom z Lupinových křesel, které považoval za vhodnější než koberec tenkrát. Netrpělivě odmítl nabízený čaj i sušenky – stále je odmítal, když starší muž opakoval svou nabídku pokaždé, když ticho trvalo příliš dlouho. Nechtěl tady být. Merline, jak rád by vstal a šel hned ven, pokud by nebylo trvalé hrozby ztráty svého rozumu. Byl to nedostatek kontroly, který ho děsil více než něco jiného; myslel si, že by mohl být změněn a ovládán stvořením v něm, i když nebyl úplněk.

Takže zůstal a přinutil se mluvit a poslouchat.

Poprvé, kdy se tady ukázal uprostřed noci a ponížil se svým emocionálním zhroucením, ho Lupin jen nechal odejít s příslibem, že by se měl nejméně jednou vrátit a vyslechnout si to, co druhý vlkodlak musel říct. Takže byl zde a ujišťoval svého hostitele, aby přesně věděl, jak na něj nedělal dojem.

“Zbývá pouze týden do úplňku,“ oznámil Lupin konečně, když se mezi nimi snad po desáté začalo rozprostírat ticho. Napil se čaje a pomalu odvrátil své oči od blonďáka. 

Draco zlostně kmitnul svým pohledem nahoru: „Vážně? Úplně bych na to zapomněl...“ zabručel, s jeho hlasu odkapával sarkasmus.

“Chtěl bych vám něco navrhnout, protože se stalo...“

“Hn.“

Profesor pozvolna postavil svůj šálek na stolek mezi nimi. Mírně se naklonil a předloktí si položil na svá kolena: „Teď si mě vyslechněte, než řeknete ne –“ 

“Ach, to zní slibně.“

“No tak, vážně,“ řekl Lupin se zamračením, jeho mírný projev nelibosti se ukázal zcela neúčinný na Zmijozela. „Snažím se vám pomáhat.“

Draco si povzdechl, zaťal zuby a zmkl.

“Já... Já chci navrhnout, že první úplňkovou noc, byste... No, že byste tu noc strávil tady.“

Kdyby Draco v nějakém okamžiku od toho muže přijal šálek čaje, tak si představoval, že by se hned zakuckal. Ale teď místo toho zíral s ústy dokořán: „Promiňte?!“ 

“Ale, ne přímo tady,“ dodal Lupin rychle, když viděl blonďákův výraz. „Vlastně v... v lese.“

“Cože?!“ nápadněji zavrčel, ale nešlo tomu zcela zabránit.

Starší vlkodlak si povzdechl a přemýšlel o nějakém vysvětlení, které by zdůvodnilo to, co se pokusil říct, spíše než způsobit, aby to vyznělo špatně, což se mu zcela podařilo udělat: „Snažil jsem se vám to říct už dřív, ale myslím, že je bezpečnější vám to říct v době, kdy jste více méně pozorný. Pokud někdy chcete žít s kletbou, věřím tomu, že ji musíte... vzít na vědomí. Je to horší pro ty z nás, kteří se ji pokouší skrývat. Vzpomínám si jaké to bylo, když jsem byl ve škole... Ale problém je v tom, že –“

“Co to má pro Merlina společného se strávením noci v lese?!“

Lupin zčervenal, jako by si uvědomil, jak jeho slova vyzněla: „Takto jsem to nemyslel,“ přiznal a kroutil hlavou. „To, čím jsem chtěl říct je... Vy se pořád chováte tak jako by vše bylo normální – a to je v pořádku, když jste mezi lidmi nebo v blízkosti těch, kterým nevěříte. Ale v určitém okamžiku, když jste sám nebo... nebo v jiné, určité vhodné době, jakým je úplněk, kdy nemáte na výběr, musíte přijmout to, co je uvnitř vás.“ 

Upřeně na sebe zírali tak dlouho, dokud se ve Zmijozelových šedých očích nezablýsklo, vyklenul obočí a obrátil se. V jeho čelisti se pohnul sval. 

“Já nechci,“ tvrdohlavě zabručel.

Lupin pokrčil rameny: „To nevadí,“ odpověděl krátce, překvapený, když se na něj druhý zase podíval. „Poskytuji vám jednoduchou volbu, informuji vás, že pokud chcete strávit tyto tři noci prožitím něčeho jiného, něčeho, co by vás mohlo bavit víc než být zavřený uvnitř vašich soukromých pokojů. Pokud byste chtěl, mohl bych vám také navrhnout něco jako poradenství nebo setkání s ostatními jako jsem já nebo z jakýmkoli méně výhodným počtem –“

“Na to nemáte právo –“

“Ne, to asi nemám.“ Jantarové oči se na něj neustále pozorně dívaly, tentokrát neoblomně do jeho pobouřeného obličeje. „Ale pokud jsem schopný vám pomoci, pomůžu vám, ať se vám to líbí nebo ne, pane Malfoyi.“

Draco protočil oči: „Och, jak velice ušlechtilé. Ale zapomněl jste, že mi ve skutečnosti nemůžete poskytnout... poradenství. Přísahal jste mlčenlivost, vzpomínáte?“

Starší vlkodlak se kupodivu tvářil docela netečně: „Máte pravdu, nemůžu s vámi  dělat něco takového. Jenomže ředitel...“ 

Zmijozel si pomyslel, že by ho Lupin stejně dobře mohl jen praštit. Mírně zakroutil hlavou a vstával: „To nemůžete... On by ne...“

Profesor si povzdechl: „To je důvod, proč mě tady drží, Draco. Nechce mi dát výpověď, protože ví, že vám můžu pomoci. Ale pokud mi to nedovolíte a odmítnete poslouchat, pak mu můžu jen doporučit nejlepší postup...“

“Vyhrožujete mi? Vy?!“

“To není vyhrožování! To je pomoc! Tímto způsobem nepřijdete o svou mysl kvůli kletbě!“ Starší vlkodlak se odmlčel a položil si ruku přes oči, dokud nemohl opět mluvit klidně. „Jediným důvodem, proč jsem byl schopen, chovat se jako normální člověk během mých školních let, byl ten, že jsem měl Jamese a... a Siriuse, kteří mi pomáhali během těchto tří nocí. A protože to přijali, tak jsem mohl být sám sebou. Dovolte mi, abych to stejné udělal pro vás.“ 

Dracův ret se stočil, když shlížel na profesora: „Běháním zatraceným lesem jako zvíře?“

“To je... no, to je jediný způsob, jaký znám. Na mě to fungovalo.“

“Jak utěšující,“ ušklíbal se Draco a hodil svýma rukama nahoru a pootočil se. „Co přesně by ten... výlet měl zahrnovat?“

Lupin otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak se se zamračením zarazil. Zakroutil hlavou: „Kdybych se to pokusil vyjádřit slovy, znělo by to ještě hloupěji. Musíte to prožít, abyste to pochopil.“

“Och, proboha,“ odsekl Draco naštvaně.  Se stálým zamračením se otočil zády ke staršímu vlkodlakovi a šel ke dveřím.

Byl už v půlce cesty, když na něj Lupin zavolal: „Budu vás tady čekat v pátek večer, pane Malfoyi.“

Zmijozel nedal nijak najevo, že by něco slyšel, takže se Remus na něj jen díval, jak se žene dál přes školní pozemky a prostě doufal, že ho slyšel.

***

Jaká je to troufalost od toho muže! Jak se opovažuje mu vyhrožovat a vydírat ho?! Zvlášť když by měl být stále soužený svou vlastní vinou. Draco opravdu nečekal, že jeho trápení tak brzy skončí, což byl pravděpodobně pravý důvod toho, že byl teď tak naštvaný...

A jako by jeho den nemohl být horší – Proč v poslední době neustále přemýšlel? Jeho život musí vážně klesat ve spirále, že se tato fráze začala neustále objevovat v jeho slovníku – ale zpátky k problému: jako by jeho den nemohl být horší, jakmile zabočil za roh do chodby vedoucí k jeho pokoji, tak právě v té chvíli uviděl Pottera, který, ze všech míst, pohodlně seděl na zemi a zády se opíral o portrét Lilith, která si s ním neustále koketně povídala.

“Věděla jsem, že se vrátí,“ říkala k Dracovu zmatení a mírnému zděšení. „Potom, co jsme byli posledně tak hrubě přerušeni, jsem byla hodně rozzlobená! Změnila jsem heslo, víš. Trvalo mu věčnost, než ho uhádl!“

Zmijozel zrudl rozčilením, když se Potter chechtal, ještě si nevšimli jeho přítomnosti. Nebyla to vzpomínka, se kterou by se chtěl někdy s někým podělit, zvláště ne se Zázračným klukem! Popravdě, kvůli tomu se přemohl, aby zůstal tak dlouho, dokud v nějaké hrozné noční hodině neodříkal seznam vhodných slov, o kterých si myslel, že by si je kouzelnice mohla vybrat. Bylo to nesnesitelné, hlavně proto, že výhružky kletbami na malbu neúčinkovaly.

“Neruším něco, Pottere?“ zavrčel, jakmile se přiblížil, načež překvapil Nebelvíra, který se rychle postavil na nohy. 

Lilith pomlaskávala: „Ach, znova ne...“

Draco se ušklíbl: „Copak si ani nedokážeš najít opravdovou holku?“ vyštěkl jedovatě. „To ses musel uchýlit k ukecávání portrétu?“ 

Zelené oči se jevily nezaujatě: „Vlastně jsem si přišel promluvit s tebou.“

Blonďák ani toto sdělení nevzal na vědomí. Místo toho Draco šel kolem něj a vyplivl heslo – “Runespore“ – a zmizel dveřmi, které se otevřely, zřejmě doufal, že bude sám.

Harry se díval netrpělivě a zklamaně a čekal, až se zlatý rám opět otevře. Když se nepohnul, vzhlédl a uviděl kouzelnici, jak na něj mrkla: „Jdi dál, miláčku,“ zašeptala a usmívala se.

Nebelvír s pozvedlým obočím váhavě vstoupil a zvědavě se rozhlížel. Ocitl se v Malfoyově obývacím pokoji – Merline, jaká to je divná myšlenka – který se sestával z tmavého leštěného konferenčního stolku (pohřben pod časopisy o Famfrpálu a učebnicemi), krbem se římsou na protější stěně (zdoben přepychovými hodinami s kouzelnickými ornamenty, které měly tendenci se všude pohybovat po jakémkoli povrchu a stály nahoře a otevřenou krabicí s draze vypadajícími čokoládami) a také z černé kožené pohovky vpravo (byla zcela zaházená školními hábity a Zmijozelskou kravatou).

Harryho první reakcí bylo uculení nad tím, jaký tady byl nepořádek. Nazýval Malfoye každým jménem, na které časem přišel, ale čuně ještě na tomto seznamu do nynějška nebylo. Blonďák vypadal, že je... cimprlich na nepořádek.

Zdání mohlo zřejmě klamat.

Ale jak si Harry dál prohlížel toto místo a přemýšlel o tom, jak to bylo prostorné, tak ho napadlo, jak... sám se tady člověk musí cítit bez spolužáků. Pokoj byl jednoduše zařízen, stejně jako všechny společenské místnosti – a celkem vzato v lepším stavu, se zeleným plyšovým kobercem a s kvalitním nábytkem – ale Nebelvír pochyboval, jestli tohle to lépe nahradilo.

Vtom se Malfoy, který nebyl nikde k vidění, objevil z chodby ve vzdáleném pravém rohu a prakticky se musel podívat dvakrát na Harryho, který stál neklidně v obývacím pokoji.

Pottere?! Co tady k čertu děláš?“

Nebelvír automaticky ukázal přes své rameno: „Ona... ehm, no...“

Šedé oči se zúžily: „Ty a můj portrét máte nezdravý vztah, víš o tom?“

Harry nemohl odolat uculení: „Aspoň mě pustila dovnitř,“ komentoval s předstíranou nevinností. 

“Vypadni!“

Harry rychle skryl své pobavení a opět zvážněl: „Malfoyi, napadlo tě, že mám důvod, proč jsem tady? Netoužím zrovna po tvé společnosti...“

“Ať je to cokoli,“ vybuchl blonďák, jeho podráždění z něj vycházelo ve vlnách, „mě to nezajímá. Vypadni.“

“Chtěl jsem se tě zeptat na to, co stalo,“ pokračoval a nevšímal si jasného odmítnutí. „Víš, na BA...“

“Myslel jsem si, že jsme tohle probrali.“ Zmijozel si povzdechl a založil si paže tak, co Harry rozpoznal jako obranný postoj.

“To jo, ale tohle je něco jiného.“

“Och, fantastický,“ vyplivl Draco sarkasticky. „Ještě další stránka té celé zatracené nehody... o co k sakru jde, Pottere?“

Harry ho chtěl původně zasvětit do svého návrhu, ale nezdálo se, že by se mu to vybavilo. Místo toho jediná otázka, která přišla na jeho rty, zvědavým a dychtivým hlasem, byla:  

“Kde ses naučil něco takového?“

Blonďák pokrčil rameny: „Někde jsem o tom četl,“ odpověděl vyhýbavě, ani se pořádně nesetkal s Nebelvírovýma očima. „V každém případě jsem dostal školní trest s McGonagallovou od teďka, až do vzdálené budoucnosti, takže pokud jsi tady, abys mi dával další kázání, tak s tím můžeš hned přestat. Myslím, že jsem potrestaný už dost, díky...“

Harry si odfrkl a tvářil se skepticky, ale nechal to plavat. Diskutování o jeho zážitku blízko smrti nebyl důvod, proč byl tady. 

“Malfoyi, kolik toho znáš z Černé magie? Chci říct kromě té kletby.“

Bylo téměř zábavné vidět Zmijozela, jak se tváří tak nejistě a obranně. Harryho ústa se stočila do úsměvu, sotva patrného, ale to stačilo na to, aby blonďák zase spustil.

Zřejmě naštvaný touto nenuceností, Malfoy na něj zlostně zíral a vyštěkl: „Co je ti vlastně po tom? Chceš mít plný seznam, než o mně budeš informovat Brumbála?“

Nebelvír se mírně smál: „Co, myslíš si, že přesně neví, čeho jsi schopný? Ten člověk ví všechno.“ Zakroutil hlavou. „Ale ne, vlastně jsem chtěl tvou pomoc.“

Blonďák zvedl obočí a tvářil se opravdu překvapeně. Toto evidentně nebyla odpověď, kterou by očekával: „A proč bych ti, Pottere, měl pomáhat?“

Harry pokrčil rameny a zvedl ruku, aby poznamenal body na svých prstech: „No, za prvé, stále jsi zavázán se dostavovat na setkání BA – mimochodem, raději neztrať ten Galeon. Za druhé, pravděpodobně se ti bude líbit toto pomáhání. Za třetí, můžeš mi nahradit to, že jsi mě skoro zabil –“

“Co se stalo s ještě?“ Obořil se Malfoy a zlostně zíral. Pak se zdálo, že zaznamenal druhý bod. „A mně se zcela určitě nebudu líbit dělat něco podobného –“

“Ale bude,“ uvedl Nebelvír klidně. „Zahrnujete to povolení k prokletí každého na setkáních.“

Zmijozel zaskočeně zamrkal. Otevřel ústa a pak je zavřel, mlčel, než to zkusil znovu: „Vím, že jsem tady v pasti, Pottere...“ Zmkl, aby toho nemohl moc odhalit.

Druhý chlapec se chechtal: „Žádná past. Ale nepřistoupím na Nepromíjitelné. No a na vše, co nevíš, jak zvrátit, opravdu, ale ostatní než tohle –“

“To nemyslíš vážně.“

Harry se zazubil: „Mohl bych se pustit do obšírného vysvětlování, jak si myslím, že bys dělal dobrý příklad Temného kouzelníka a připravil je na bitvu a vystavil je jistým skutečnostem – ale myslím, že bys to měl prostě raději slyšet. A ano, myslím to vážně a nechám tě proklít mé přátelé.“ 

Dvojice na sebe zírala, pravděpodobně oba přemýšleli o tom samém, o tom jak byla nepravděpodobná tato věta, která vyšla z úst Chlapce-který-přežil. V šedých očích se stále odrážela nedůvěra, ale s ní i jiskra zájmu.

“A vážně si myslíš, že to schválí?“ Draco se ušklíbl a snažil se zůstat lhostejný a spíše unuděný.

Harry pokrčil rameny: „Promluvím si s nimi,“ odpověděl přezíravě – mlčky přemýšlel o tom, co by k čertu mohl říct během takového rozhovoru, aby je přiměl souhlasit s tímto nápadem – než si osvojil vyčkávavý výraz. „Máme dohodu?“

Dohoda. Ha. Najednou byl Harry sám sebou znechucený a věděl, že se někde jeho otec obrací v hrobě. Mohl si jasně představit, co by si o tom James myslel. Podmanění BA – jeho přátel – čímsi, co by na ně Malfoy vrhl, vše ve znamení příprav.

Na blonďákově tváři se velmi pomalu rozprostřel úsměv a díval se na Harryho s novým uznáním. Šedé oči se zajiskřily: „I Weasleyho?“ nakonec se zeptal a zvedl tázavě obočí.

Harry bojoval, aby ukryl své pobavení nad tímto vývojem, ale přikývl: „I Rona,“ odpověděl. „Jsem si jistý, že bude šťastný, až ti to nandá.“

Draco si odfrkl: „Jako kdyby se mě mohl dotknout,“ zabručel, i když to bylo bez obvyklé nevraživosti. Byl roztržitý, jeho oči byly zamyšleně nesoustředěné.

Nakonec se podíval zpátky, bledá tvář opět nabyla svého bezvýrazného vzhledu: „Fajn. Dohoda, Pottere.“

Harry se usmál, opravdu ho dohoda potěšila. Toto jistě muselo být poprvé – být šťastný v blízkosti Malfoye.

“Teď vypadni.“

Milé, že většina věcí zůstala stejná, pomyslel si, jakmile rychle odešel.


« 12. kapitola « » 14. kapitola »


03.10.2009 19:30:43
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one