Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

14. kapitola: Potupa Severuse Snapea

Kapitola je věnováno pro: Anfulka, Arhoo-chan, darken, deborah, Dobby, enedaka, gleti, Kattte, KiVi, MIREK, Teressa

Alcea

14. kapitola: Potupa Severuse Snapea

Bylo to v době, kdy Molly Weasleyová se svým manželem měli trávit týden v temné, zatuchlé budově na Grimmauldově náměstí. Se Siriusem Blackem, jediným stálým obyvatelem domu, který byl teď mrtvý a členy Fénixova řádu – těmi, kteří jej jinak neobývali – se střídali a ujišťovali se, že bude vždy někdo přítomný v jejich ústředí.

Bylo to štěstí, vážně, vzhledem k tomu, co se právě stane...

Teprve dorazili včera a své prosté oblečení, které měli na příštích sedm dní, si uložili nahoře ve velké ložnici. Předtím neviděla vnitřek ponurého domu více než měsíc. Vzhledem k tomu, že byl uvnitř nepořádek, když dorazili, tak viděla, že se nikdo netrápil s vrháním několika jednoduchých čistících kouzlech jako ona.

Ale to jí nevadilo. Uklízení jí ostatně nabídlo něco, co mohla dělat, spíše než se rmoutit, jako její manžel v této chvíli. Chyběli mu jeho mudlovské přístroje, které nashromáždil kolem Doupěte a obecná chaotická atmosféra jejich rodinného domu. Tady toho bylo velmi málo, co by ho bavilo, což přidávalo k jejímu rozhořčení a tato atmosféra jen posloužila k jeho pokračujícímu trápení. 

Něco si šeptem nemelodicky broukala, jen aby tím přidala nějaký zvuk k tísnivému tichu a mávala svou hůlkou, zatímco vstupovala do obývacího pokoje. Švihla s ní na jedno z křesel s vysokým dřevěným opěradlem, které stálo u krbu, urovnávala jeho podušky a oprašovala tmavomodrou látku z nichž byly vyrobené. Kriticky se rozhlížela, její oči přistály na velké, bohatě zdobené krbové římse, která byla ústředním místem této místnosti. Tmavé dřevo bylo kdysi leštěné a dokonalé, ale nyní bylo pokryto vrstvou stříbřitého prachu. S povzdechem vrhla stejné kouzlo a s uspokojením sledovala, jak neviditelná sílá začala poslušně odprašovat.

Vtom krb, který byl dříve nerozžehnutý a zcela vychladlý, náhle vzplanul životem – planoucím zeleným životem – s tlumeným zahučením a tmavá postava těžkopádně vypadla ze zelenavých plamenů.

Molly leknutím vykřikla a automaticky zvedla svou hůlkou s obranným kouzlem zformovaným na jejích rtech.

Ale osoba na podlaze u jejích nohou se nehýbala, alespoň ne hrozivě. Pouze bolestné sténání unikalo z pokroucené postavy, jak se pomalu posunovala v neúspěšném pokusu, aby se sama zvedla. Černý hábit v tomto okamžiku zakrýval jakýkoli rozpoznatelný rys – vyjma jednoho, rozhodně. 

Jeden rukáv byl vyhrnut a odhaloval hubené, bledé zápěstí pokryté proužky krve. To samo o sobě bylo dost znepokojující, ale Molly rychle našla zdroj krvácení a to bylo mnohem horší.

Pocházelo z tmavého, hyzdivého tetování v podobě lebky s hadem.

Zalapala po dechu a rukou si zakryla ústa. A pak křičela.

“Arture! Arture!!“

***

O hodinu a dvacet minut později se narychlo sešli členové Řádu – ti, co mohli dojít – a byli namačkáni v Brumbálově velké kruhové pracovně. Někdo byl dokonce zavolán z ministerstva. Nymfadora Tonksová, Alastor Moody a Kingsley Pastorek se neklidně ošívali, občas vrhali kouzlo Tempus a znepokojeně se na sebe dívali. Jak byli loajální k Brumbálovi a k Řádu, tak jeho náhlá přivolání nebyla moc oceňována. Moodyho kouzelné oko se rozčileně otáčelo.

Minerva s Remusem také byli odvoláni z jejich pondělního ranního vyučování a byli shromážděni s ostatními a čekali, až uslyší, co se děje.

Konečně blízko u Brumbálova stolu byli tři lidé, kteří měli odhalit novou naléhavou situaci. Molly a Artur Weasleyovi byli požádání, aby odešli ze svého místa na Grimmauldově náměstí, aby se zúčastnili tohoto setkání. Jejich obvykle veselé výrazy byly vážné. Mezi nimi seděl velice zbitě vyhlížející Severus Snape.

Nikdo z přítomných si nemohl vzpomenout na to, kdy viděl Mistra lektvarů v nějakém horším oblečení než v tom, co měl nyní – i když aspoň znovu nabyl trochu zdání důstojnosti, od jeho neladného vstupu na ústředí. Teď byl shrbený ve své židli a jednu ruku si pevně tisknul k boku. Měl podezření na zlomené žebro. Mimo toho také měl místa s vážnými modřinami a několika popáleninami, jedna zvláště bolestivá byla na jeho rameni, kde ho kletba tak tak minula. Šrám na jeho čele stále pomalu krvácel.

V duchu si pomyslel, že měl štěstí. Seznam zranění byl naštěstí krátký a obecně nedůležitý. Horší než kterékoli z nich bylo Znamení, které pulzovalo, pálilo a křičelo jeho krví, jeho magií a vztek, který jím procházel, bolel víc než jakákoli fyzická bolest...

Vše nyní bylo obvázané a vzal si všechny Bolest utišující lektvary, které mu Poppy dala, ale ty stěží bolest otupily. Jeho pleť, která je neobvykle bledá, nyní byla skoro šedá únavou, strachem a bolestí.

“Severusi,“ promluvil Brumbál měkce, jeho hlas byl jemný a skoro váhavý. „Co se stalo?“ 

V krátkosti už řekl řediteli, co se stalo. I když nezacházeli do detailů, protože v době, kdy byl zabrán zoufalým snažením, aby si nedrásal svou paži, kde neustále Znamení žhavě planulo, Poppy vypadala, že je odhodlána ho utopit lektvary. Za tohle jí zcela upřímně poděkoval.

Zvedl zrak, aby se podíval na starce – který v této chvíli skutečně vypadal na svůj věk – a zakroutil hlavou: „Už vám nemohu být užitečný,“ odpověděl jednoduše se slabou zlobou, zaměřenou na sebe. 

“Byl jsi odhalen?“ ozval se Kingsley, jeho hlas nezněl zcela lhostejně, jen prakticky.

Severus mlčky přikývl.

“Ano, dobře, vydržel jsi to dlouho, chlapče.“ Nejméně půlka místnosti na Moodyho vrhala udivené pohledy a snažili se rozpomenout, kdy ho někdy dříve slyšeli mluvit někdy tak civilizovaně k temnému Mistru lektvarů. Tento Mistr lektvarů aspoň měl slušnost na to, aby stroze přikývl, uznávajíc tento komentář a bez ohledu na nevraživý vztah, který udržovali.

“Co je upozornilo?“ zeptala se ho Tonksová zvědavě, i když trošku netaktně. Její oči byly nyní překvapivě modré a dokonale odpovídaly barvě jejích vlasů.

Pokrčil rameny, tedy se o to pokusil a rychle s tím přestal, když krátké bodnutí bolesti prošlo jeho ramenem a poraněným žebrem: „Temný pán, myslím, již věděl o mé zradě. On... vyčkával. Merline, věděl o tom. Doufal jsem, že jsem se možná mýlil nebo si s námi jen pohrával. Všichni věděli, že jsem špeh.“

V místnosti nastalo hluboké, těžké ticho, když každý vstřebával to, co to znamená.

“Severusi,“ řekl Brumbál nakonec, „jak to zjistil? On něco spatřil ve tvé mysli -?“

“Ne.“

Ozval se společný úlevný výdech, když to uslyšeli. Všichni přítomní věděli, co by znamenalo, kdyby Snapeova Nitrobrana selhala: Voldemort by od nynějška věděl vše o Fénixově řádu, o válečných přípravách, o Harrym...

Nově vysloužilý špeh opět neoblomně zakroutil hlavou, protože nebyl tak neschopný v této oblasti: „Ne. Myslím... že si mě musel vyzkoušet v této záležitosti. Narafičil to na nás. Pamatujete si ten incident před pár měsíci?“ 

Brumbál se zamračil, ale přikývl. Severus tehdy oznámil, že by mělo dojít k útoku, násilnického typu, na malou mudlovskou rodinu na kraji Prasinek a Kingsley pro jistotu poslal několik svých nejlepších lidí do blízké oblasti v předpokládaný den útoku. 

Ale žádní Smrtijedi se neukázali – ten den nebo v dalším a pak v dalším. Celé tohle skončilo několika nespokojenými Bystrozory, kteří se po týdnu pozorování odplahočili domů.

Zprvu se to zdálo podezřelé a Severus byl navíc opatrnější v týdnech a měsících, které následovaly, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se to stane. A po přijetí dosti věrohodného vysvětlení, že Temný pán opět změnil názor, se přiklonil k tomu, že to byl jeho rozmar, a tak na tuto záležitost Snape zapomněl. Takové selhání by bylo normálně neomluvitelné, ale jaksi se uchlácholil tím, že byl příhodně rozptýlen Dracovou kletbou a několika nevlídnějšími setkáními s Lupinem.

Nyní svou chybu viděl. Voldemort zkoušel jeho loajalitu a on selhal. Ta informace byla patrně falešná, jejím úmyslem bylo jen to, aby viděl, pokud ji předá dál. Což bez rozmyslu udělal. 

A teď... teď byl zbytečný. Dosloužil svému účelu. Teď je nepotřebný. 

Ředitel jemně zakašlal, čímž se vrátily jejich zatoulané myšlenky. Vážně na ně hleděl s unavenýma modrýma očima: „Všichni jste si vědomi toho, co to znamená. Od nynějška jsme fakticky slepí v nadcházející válce. Nikdo jiný se nepřiblíží dost na to, aby podával zprávy o Tomových pohybech a plánech. My... my jsme dnes ztratili velmi mnoho.“

Severus se díval dolů, jeho tváře z nějakého důvodu, který nemohl určit, planuly. Náhle cítil, že se stydí a nadává si, že byl tak hloupý, že jim ztratil malou výhodu, kterou měli a zároveň se zlobil, že stařec mohl způsobit, aby o sobě takovým způsobem pochyboval. Nebyla to jeho vina, chtěl protestovat, nevěděl to! Ale takové myšlenky jen přinášely vinu a plíživý pohrdavý chlad kvůli takovým výmluvám. Pohrdal těmi, kteří se sami ospravedlňovali, když udělali něco špatně. Ať už to bylo úmyslně nebo nezaviněné, na tom nezáleželo – stále by se to ukázalo jako hloupost. V tomto případě, jeho vlastní.

Ale více než cokoli jiného... Silnější než stud, zloba nebo vina, byl náhlý příval sebenenávisti, který ho naplnil při myšlence na svou vlastní náhlou... bezcennost. Aspoň dříve byl nedůvěřivý, neoblíbený a něco dělal. Ale teď...

Co by měl dělat? Sedět u zadaných esejí s domácími úkoly, které nejsou vůbec dokončené a trval na tom, aby Grangerová přestala s nesnesitelným ptaním... 

Čím skutečně naplní svůj život.

Ponořen ve svém rychlém myšlenkovém pochodu, téměř vyskočil ze své kůže, když někdo položil ruku na jeho rameno, ale příliš lehce na to, aby to narušilo nějaké skryté rány, i když ho to určitě zabolelo z jeho následného škubnutí z tohoto šoku.

Se zamračením vzhlédl a na okamžik překvapeně zmkl, kvůli skutečnosti, že se ho Lupin, za prvé, odvážil dotknout a za druhé, nyní mu věnoval pohled, který podezřele vyjadřoval výraz pochopení. Nevěřícně se setkal s vlkodlakovým jemným, jantarovým upřeným pohledem se svým tvrdým pohledem a pokusil se zbavit nechtěného kontaktu pouhou duševní silou.

Ale Lupin se ani nehnul. Ve skutečnosti jedinou reakcí, kterou udělal, byla nepatrná změna ve výrazu. Nikdo jiný by si toho nevšimnul, ale Severus přežil tak dlouho díky své schopnosti číst v lidech. A to co viděl ve tváři druhého muže byla... omluva. Za něco, co udělá. Váhavost. Úzkostlivost.

“Musíme se přeskupit,“ říkal Albus, podle všeho si nevšiml němé interakce mezi nimi. „Navrhuji, aby se Řád opět setkal, až –“

“Já to můžu udělat,“ Lupin najednou řekl a sundal svou ruku z ramena Mistra lektvarů a tím ukončil malou komunikaci, kterou zahájil.

Ředitel zamrkal a podíval se na něj: „Promiň? Co uděláš?“

Ošuntělý, svým klidným způsobem pro všechny plachý profesor se vyrovnal v ramenou: „Já... Já můžu zaujmout Severusovo místo.“ 

Jediný Zmijozel v místnosti chtěl okamžitě zaúpět a skrýt si hlavu do rukou, kvůli takovým neodpustitelným stupňům hlouposti, že Nebelvíři byli známý tím, že do ni sklouznou ve jménu statečnosti. Zároveň jedna jeho část – část, kterou obvykle potlačoval zbytečnou silou – se chtěla hystericky smát při myšlence na Lupina, jak se stává špehem. 

Brumbál zíral na vlkodlaka s jakýmsi zmatením, které běžně nepředváděl. Snape mohl vidět, jak se stařec pokouší zůstat trpělivý a rozumný, kvůli tomuto nereálnému návrhu a otevřel ústa, aby to nějak jemně zamítl.

“Ne, vážně, můžu,“ ujišťoval Lupin, než měl kdokoli šanci protestovat. „Přemýšlejte o tom, pokud chcete. Temný pán, s většinou kouzelnického světa, mě považuje za Temné stvoření. Prakticky se ode mě čeká, že za ním poběžím při první příležitosti, kterou dostanu.“

Severus znechuceně zakroutil hlavou a zavřel oči: „Tohle je směšně. Přestaň plýtvat našim časem tak, abychom mohli pokračovat –“

A,“ muž pokračoval, neústupně mluvil i přes pohrdavé odmítnutí, „bude vyhledávat další kontakt, který je blízký škole a k Harrymu, teď když mu Severus nebude poskytovat žádné informace, ať už falešné či ne. On ztratil stejnou výhodu jako my, na to pamatujte.“ 

Ředitel jemně svraštil čelo, téměř soucitně. Minervina tvář byla pečlivě bez výrazu. Weasleyovi si vyměňovali soustředěné pohledy, zatímco tři Bystrozoři vypadali netrpělivě a naštvaně.

“To je celé pěkné a dobré,“ utrhl se Moody, když nikdo jiný nevypadal, že by promluvil, „ale Ty-víš-kdo není hloupý. Neuvěří ani na okamžik, že ses otočil zády k Potterovi a k Brumbálovi.“ Zvedl ruku, aby umlčel Remuse, který chtěl odpovědět a kroutil svou šedavou hlavou. „A neříkej mi, že mu dokážeš lhát. Nejsi ani z poloviny tak dobrý jako tady chlapec na Nitrobranu a dokonce i on byl chycený.“

Snape věnoval starému Bystrozorovi úkosý pohled, když nadále používal výraz ‘chlapec‘. Jak je to blahosklonné. Je mu třicet pět, pro Merlina!

Vlkodlak, spíš než aby se krčil v poddajnosti, jak Zmijozel zcela očekával, tak důrazně odsekl a tvářil se skoro vzdorně: „Ale Severus nebyl odhalen pomocí Nitrobrany nebo Nitrozpytu! On prostě udělal chybu!“

Když viděl, že oči Mistra lektvarů nebezpečně blýskaly, tak se Brumbál rychle zeptal: „Co se to pokoušíš říct, Remusi?“

Lupin si povzdechl a stočil svou pozornost od Moodyho k ředitelovi: „Můžeme vymyslet krycí historku. Je možné, že po... po Siriusově smrti, jsem vás obviňoval nebo nějak změnil myšlení. Obviňoval jsem Harryho, který ho tam přivedl.“

Šokované tváře na něj mlčky zíraly. Tenká linka se objevila mezi Minerviným obočím, když přikročila k němu: „Remusi, vážně...“

Popuzeně zavřel své oči: „Och, upřímně! Vůbec tomu nevěřte! Nikdy jsem Harryho nevinil!“

Severus podrážděně zavrčel a vyplivl: „A to je to, co to dělá, že to co navrhuješ je tak naprosto směšné. Temný pán tě v okamžiku prohlédne, Lupine. Nezáleží na tom, co řekneš, to co si myslíš, tě prozradí.“

Jantarové oči se na něj upřeně stočily, jako by neřekl nic důležitého: „Ale on nevěděl, co sis myslel ty, že ano? Ne dlouhou dobu.“

S nepříjemným pocitem, že tohle vedlo někam, kam se mu nelíbilo, Severus zakroutil hlavou: „Ne, ale my jsme s tím skončili. jsem mohl používat Nitrobranu. Co budeš dělat ty? Slíbíš, že budeš říkat pravdu, s rukou na srdci a doufat, že zemře?!“

“Uč mě.“

Tato dvě slova, byla řečená tak vážně, že Mistr lektvarů rychle zavřel svá ústa, čímž přerušil kousavé komentáře, které zamýšlel říct. Upřeně zíral na druhého muže, určitě jistý tím, že nemohl navrhovat to, co se mu zdálo, že je navrhováno...

Lupin mluvil dvakrát tak rychleji, jako by se snažil vyjádřit svou věc dříve než bude nevyhnutelně přerušen, když šok vyprchal: „Severusi, jsi jediným expertem v něčem takovém. Ukaž mi, jak dělat to, co jsi dělal. Není to tak, jako bych se hrnul do této hlouposti,“ pospíšil si, aby je ujistil, pro celý svět to znělo dokonale rozumně. „Učím se rychle. Pokud... pokud bys souhlasil, že mi pomůžeš, bylo by to možné během několika měsíců.“

Minerva se mračila a pomalu kroutila hlavou: „Remusi... Domnívám se, že jsi trochu iracionální. Bylo by nemožné naučit se Nitrobranu – alespoň na nějaké minimální úrovni – v takové krátké době.“

Lupin si povzdechl, tvářil se frustrovaně, že nikdo nevypadal na to, že pochopil jeho představu: „Já si to uvědomuji, Minervo. Neříkám, že někdy budu v tomto expertem –“

“Tak k čemu je dobrý tento směšný plán?!“ Snape ho ostře přerušil, byl unavenější a naštvanější. „I kdybychom bezděčně přišli o rozum a zvážili tuto šílenost, tak bys musel být expert nebo skončíš mrtvý během několika sekund!“ Nemohl uvěřit tomu, že měl takový argument, vážně. „Může to trvat roky, ty idiotské stvoření, ne měsíce...“ 

Zoufalý vlk se s prosebnýma očima obrátil k němu: „Severusi, prosím. Jen to zkus...“

“Nebudu ztrácet čas s touto fraškou –“

“Tohle není ztráta času! Dokážu to udělat, slibuji –“

Mistr lektvarů se se zavrčením předklonil a snažil se neucuknout při tomto pohybu: „Och, ušetři mě tvých ubohých pokusů o náhradu. Odmítám být součástí jakýchkoli bludů, které teď chováš v mysli. Nebude to fungovat a už k této věci nemám co říct.“ Aby si stál za svými důraznými slovy, namáhal se, aby se postavil s takovou důstojností jakou by mohl sebrat a měl v plánu odejít z místnosti se svým obvyklým melodramatickým odchodem.

“Severusi, můj chlapče, počkej.“

Snape rukou pevně uchopil opěrku židle, kterou právě pustil a lehce se o ni kvůli podpoře opíral, přitom se neochotně otočil a vrhl krátký hněvivý pohled na ředitele: „Co?!“ vyštěkl naštvaně s prodlevou. Nechtěl nic víc než se stáhnout do svého sklepení, předávkovat se lektvary proti bolesti a vyhýbat se veškerému lidskému kontaktu na dalších pár dní.

Stařec se opřel do své židle a prsty si spojil do věžičky v jeho tradičním způsobu a díval se nesnesitelně zamyšleně. Přemýšlení nikdy nebylo dobré. Alespoň ne pokud tady byl Zmijozel v bezprostřední blízkosti. Tak to vypadalo jako nedávno, v každém případě. 

Mistra lektvarů náhle zamrazilo, když ho něco napadlo: „Och, neuvažujete o té pitomosti –“

“Ne... přesně tak jak Remus navrhuje. Ale...“

Severus zíral, sotva se mu podařilo potlačit protesty: „A-Albusi!“

Brumbál náhle rukou odmítavě mávl, čímž zahrnul většinu zmateného Řádu: „Toto setkání skončilo. Chtěl jsem vás jednoduše informovat o naší současné situaci. Pokud se někdo z vás něco doví –“

“Ano, tak vás budeme informovat,“ souhlasil Moody. On, Tonksová a Kingsley se už přesunuli ke krbu, odkud by se odletaxovali zpátky na ministerstvo. Artur a Molly je následovali, přitom se tvářili váhavě.

Minerva váhala a stála na místě tam, kde byla: „Albusi, měla bych –“

“Ne, ne, má drahá. Vraťte se do svého vyučování.“

Rozpačitá většina přítomných z místnosti vystoupila ve svých určených cílech. Snape a Lupin byli jedinými, kteří se nepohnuli, jeden z nich byl příliš zděšený, aby sebou netrhnul a druhý byl ztuhlý nadějí.

Když zůstali sami, Brumbál na ně stočil svůj upřený pohled: „Dovolte mi vám nejprve něco vyjasnit. Naprosto souhlasím se Severusem v tom, že by bylo bláznovství se o to pokoušet a naučit se Nitrobranu během několika měsíců. Zvlášť když něco tak důležitého je závislé na schopnostech Nitrobrany.“

Mistr lektvar vypadal, že se mu ulevilo a posadil se trochu příměji. Remus byl zklamán.

“Ale,“ pokračoval ředitel, čímž zastavil jejich reakce, „něco podobného mě napadlo.“

Prudce se podíval na Zmijozela: „Došlo mi, Severusi, že jsi také výborný Nitrozpytec.“

“No a?“ ozvala se ostrá otázka, když se Snape marně pokoušel odhadnout, kam tohle směřovalo.

“Můj drahý chlapče, může existovat více než jeden způsob, jak oklamat Temného pána...“

“... Co navrhujete?“

Místo přímé odpovědi se ředitel záměrně podíval na Remuse: „Můj chlapče, jak moc vážně přesně myslíš tento nápad? Dost vážně na to, aby jsi obětoval své soukromí? Vydáš vše, co je ti svaté ve tvé mysli druhému kouzelníkovi?“

Vlkodlak kývl bez váhání: „Ano.“

“Vydáš to Severusovi?“

Mistr lektvarů sebou trochu podivně trhl, zdálo se, že neměl na vybranou, otočil se na druhého profesora a otřepal se z něj. Otevřel svá ústa, aby protestoval, přitom chtěl křičet na oba muže v místnosti, chtěl vypadnout se zděšením a vztekem, chtěl udělat něco jiného, než se bezmocně dívat na vlkodlaka a rozzuřeně chtěl, aby odstoupil z této směšné situace. Jistě, jistě tohle od něj nemohli čekat. Ne toto poslední ponížení a potupu na vrcholu všeho ostatního. Ne toto...

Remus potlačil odpověď a spolkl rychlý souhlas. Automaticky se podíval na Severuse a okamžitě si přál, aby to neudělal. Mužovy oči sršely černý oheň s takovou intenzitou, který způsobil, že Remus chtěl utíkat se staženým ocasem mezi nohama tak dlouho, dokud by nenašel pěkný malý kout, kde by se schoval.

Kromě toho, byl to víc než Severusův hněv, který ho přinutil váhat. Věděl, co tím Albus naznačoval. Magický experiment, který byl pouze několikrát testován, ale který by byl ideální v této situaci.

Ředitel určil Zmijozela, aby užil své schopnosti v Nitrozpytu pro vstoupení do Remusovy mysli, a tím by mu mohl vystavět štíty a obranu, kterou potřeboval, místo toho, aby se spoléhalo na základy Nitrobrany, kterou Remus mohl schopen ovládat za několik měsíců. 

Vlkodlak schvaloval tuto teorii – jen kdyby Nitrozpytcem byl někdo, koho neznal; někdo neznámý, zato trochu příjemný.

Ale Severus...?

Tohle by znamenalo, že by Mistr lektvarů mohl mít neomezený přístup k jeho myšlenkám, pocitům a každému tajemství, který kdy skrýval. Celkem vzato, Remus nebyl nijak zvlášť uzavřeným člověkem. Jiný než objekt jeho trápení – čehož si Severus byl již vědom – on byl obvykle dost otevřený.

Ale existovaly věci, které považoval za velmi, velmi soukromé.

A samozřejmě, Zmijozel nechtěl mít nic společného s tímto plánem. Ruka, kterou držel židli, měla bílé kotníky a pomalu a slabě varovně kroutil hlavou.

Ale jaká volba by mohla být? Jak by mohl teď odmítnout, když toto byla šance, jak napravit nějakou škodu, kterou již udělal?

On by nemohl. Toto byla jednoduchá odpověď.

“Ano,“ nakonec odpověděl s omluvným pohledem na Severuse a rezolutně kývl na Albuse.


« 13. kapitola « » 15. kapitola »


08.10.2009 19:30:09
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one