Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: darken, Dobby, enedaka, gleti, Kattte, MIREK, Sanasami, Teressa

Alcea

15. kapitola: Čekání

Ve dnech, které následovaly, se ukázalo, že téměř každý dychtivě očekával příchod úplňku, ať už pro ten či onen důvod.

V Dracově případě byl důvod zřejmý. Děsil se víkendu, který se k němu řítil jako blížící se vlak. Opět to bylo zbytečné, chtěl překonat to, co ho potkalo, stejně jako předtím. Nechtěl to udělat. Chtěl být zase normální a chtěl to s větší silou, než cokoli jiného, co chtěl ve svém životě.

Ale chtění bylo neúčinné. Vlak stejně přijede se svými světli tak zářivými a bílými jako záře měsíce. 

Když byl sám ve svých soukromých pokojích, přemýšlel o návštěvě Zmijozelu, ale brzy tento nápad zavrhl. Být u svých přátel během těchto uplynulých týdnů bylo fajn a bylo to vítaným rozptýlením, stejně jako to bylo spolehlivým způsobem jak přesvědčit sám sebe, že se ve skutečnosti nic nezměnilo, ale začínal si všímat, že neměl rád společnost v těchto dnech před přeměnou. Znervózňovalo ho to a stále se bál vlka, který byl příliš blízko povrchu a mohl by mu každou chvíli ustoupit. 

To souviselo s důvodem, proč Harry očekával úplněk. Své plány s BA dočasně zastavil, když Zmijozel jasně zamítl přijít na další setkání, kterých se účastní až po víkendu, kdy by se měl vrátit do relativního normálu. Kromě toho, Harry nebyl nijak zvlášť nakloněný myšlence přivedení, podrážděného vlkodlaka, aby proklel jeho přátelé. Chtěl, aby byli připraveni, ale nebyl ochotný zajít tak daleko. On a Draco měli vize věcí, které by se mohly pokazit – vize, které zahrnovaly blonďákovu povahu, která byla vznětlivější než obvykle, a co by mohl dělat, kdyby se naštval. Také ani jeden z nich nechtěl riskovat odhalení Dracova prokletí celé BA.

Takže Harry čekal, až rozebere novinky svých plánů se svými přáteli. Nejdříve se to rozhodl říct Ronovi a Hermioně, ale jen když to bude na poslední chvíli. Nechtěl trávit dny jejich posloucháním, jak se mu to snaží rozmluvit. Dokázal si představit Hermioniny pohoršené protesty a Ronovy potlačované urážky. Kdepak, lepší bylo počkat.

S ním čekal Remus Lupin a Severus Snape, i když ze zcela odlišných důvodů.

Jak je to ohleduplné, pomyslel si Severus cynicky, když mu Albus prve řekl, že by měli počkat, dokud se trochu nezotaví před začátkem tohoto... experimentu. Má týden na to, aby se vypořádal se svými zraněními a svými pocuchanými nervy, než bude vystaven dalšímu kolu mučení, které tentokrát zahrnuje ubohou náhražku muže.

Severus důvtipně odhadl, že jeho nynější stav nebyl jediným důvodem, že jim bylo nařízeno počkat. Albus mohl více méně sám přijít na to, že je shovívavý s ohledem na špatné zdraví svého Mistra lektvarů, ale v tom bylo víc než tohle. Obával se blízkého úplňku. Merlin ví, jaký účinek by mohl mít na duševní magii.

Severus to doopravdy nechtěl vědět. Nechtěl nic vědět o Lupinovým duševním světě. Nechtěl zatraceně znát Lupina vůbec! Ten člověk je mor; mor, který Severuse pronásleduje po celý jeho život.

Ale tentokrát... Tentokrát to bylo horší než kdy předtím, už jen proto, že by to mělo být mnohem osobnější. Vždy předtím byl s to se stranit, i fyzicky si držel odstup. Ale teď... Byl vybídnut, aby vstoupil do vlkovy mysli a ponořil se do myšlenek, které nebyly jeho vlastní, aby tuto mysl a tyto myšlenky ochránil. Připadalo mu to... intimní. Hrozně, nechutně intimní.

A ve jménu povinnosti nemohl říct ne.

Albus ho zahnal do úzkých. Věnoval mu ten pohled, který byl jasně výmluvný, čímž bylo zřejmé, že volba říct ano byla už jen na něm, i když to nebyla opravdová volba.

Právě v tomto okamžiku byl Remus tak nervózní jako byl Severus naštvaný. Ne, to škrtnout – byl vyděšený. Jak dny plynuly, nyní si uvědomoval, s čím přesně souhlasil. Ale stále byl samozřejmě zcela odhodlaný tím projít, ale myšlenka na vpuštění druhé osoby do své hlavy... Vpuštění Severuse do své hlavy!

Nezlobil se na myšlenku, jak ho druhý muž učí Nitrobraně, i když by do toho měl být zahrnut i dost značný díl Nitrozpytu. Alespoň pak bude jeho záměr chráněn jeho vlastními myšlenkami. Ale tento nový plán, tato experimentální metoda, znamenala záměrné stažení všech obran, čímž zůstane načisto zranitelný a umožní druhému muži vstup dovnitř. Znamenalo to, že mu dá volné pole působnosti a všechny své myšlenky a vzpomínky na stříbrném tácu. Znamenalo to, důvěřovat mu ve strašlivě vysoké míře.

Existovaly věci, které Remus nechtěl, aby Severus viděl. Mnoho věcí.

A tak v těchto stavech všichni čekali na měsíc.

***

“Střelec na D3. Šach mat.“

Harry rezignovaně sledoval, jak Ronův bílý střelec rozbil jeho pěšce a zaujmul jeho políčko a nakonec vytvořil úhel s jeho králem. Skutečně neočekával jiný výsledek, takže nebyl moc zklamaný svou třetí prohrou v řadě. Povzdechl si a opřel se do svého křesla, pousmál se, když sledoval bílé šachové figurky, jak vyjadřují svou tichou oslavu vítězství.

“Lepšíš se,“ uvedl jeho rusovlasý přítel.

Harry se zazubil: „Ne, nelepším,“ přiznal upřímně. Zavřel oči, zvedl své paže nad hlavu a protáhl se.

Hermiona vzhlédla od své knihy a pozorovala, jak jejich hra skončila: „Tahle netrvala dlouho,“ komentovala. 

“Nikdy netrvá,“ škádlil Ron. „Harry, jsi skvělý partner pro souboj, kámo, ale o šachách nic nevíš.“

Harry zúžil oči, ale dříve než měl šanci oplatit hravé škádlení, byl přerušen Hermionou, která se náhle se zájmem naklonila dopředu: „Když už mluvíme o soubojích, kdy chcete uspořádat další setkání? Přemýšlela jsem o tomto víkendu. Zítra by to bylo dobré –“

“Ne!“ rychle ji přerušil, čímž si vysloužil překvapivý pohled. „Já, ehm, vlastně jsem přemýšlel, že by to bylo někdy příští týden.“

Zrzek přikývl: „Jo, dej mu oddych, Hermiono. Víkendy jsou určeny k relaxaci. Kromě toho, je to Prasinkový víkend, ne? Nikdo se nebude chtít ukázat, když by místo toho mohli být dole v hostinci.“

Protočila své oči, ale ustoupila: „Fajn. Prostě mi dej vědět, až si vybereš nějaký den, Harry, tak abych na Galeonech mohla uvést nové datum a čas.“ 

Neurčitě přikývl, jeho mysl byla někde jinde.

“Tak kam půjdeme zítra?“ zeptal se jich Ron. „Myslím, že bychom se mohli zastavit u Taškáře a v Medovém ráji. Došli mi šumivé bzučivky. Má někdo z vás jiný nápad?“

Ale Harry neposlouchal. Vstával a vytáhl se z tísnivého objetí nebelvírského křesla a zřejmě ho lehce překvapené výrazy jeho přátel probraly: „Poslouchejte, půjdu na chvilku ven. Pokusím se vrátit před –“

“Harry!“

Zamrkal, zastavil se na Hermionin náhlý ostrý protest. Zírala na něj s rozšířenýma očima a svou knihu pevně svírala v prstech.

“Harry, tohle musí přestat!“

“Promiň... co?“ řekl, připadal si ztracený.

Ron se starostlivě díval mezi své přátelé, zřejmě si nebyl jistý, jestli je má přerušit nebo ne. Ne, že by ho Hermiona nechala, soudě podle výrazu jejího obličeje: „Harry Jamesi Pottere! Celé měsíce se někam sám ztrácíš jako teď! To musí přestat! Můžeš si s námi promluvit, víš!“

Bezradně svraštil čelo: „Hermiono, co -?“

Povzdechla si a s bouchnutím zavřela svou knihu: „Já chápu, že to musí být... těžké, ale upřímně, my jsme tady, kdybys nás potřeboval –“

“Tohle není kvůli Siriusovi, dobře?“ obořil se, když si uvědomil, na co narážela. Ne úplně, dodal si v duchu.

“Tak o čem?“ ptala se. „Proč jsi tak tajnůstkářský?“

“Nejsem!“ Jakmile popření uniklo jeho rty, uvědomil si, že je to lež, ale nedokázal se přinutit, aby to odvolal. Povzdechl si a promnul si oči. „Poslyš, prostě chci být občas sám. Není nic, kvůli čemu si dělat starosti. Opravdu.“

Dívala se na něj smutně, patrně mu nevěřila.

Naštvaně se obrátil: „Uvidíme se později.“ A s tím odešel, měl trochu radost, že společenská místnost byla prázdná a nikdo nebyl svědkem této krátké a napjaté diskuze.

***

Zatímco se Harry vydal k odlehlé Komnatě nejvyšší potřeby, Draco neviděný vyklouzl na hradní pozemky a neochotně se vydal k malé hájence na okraji lesa.

Zamanul si, že to neudělá, už jen kvůli vzepření se Lupinovi, který si troufnul mu dát příkaz. „Budu vás tady čekat v pátek,“ řekl. Vskutku! Draco se ušklíbl, ani na okamžik neměl v úmyslu poslechnout. 

Povzdechl si. Popravdě, nebyl si jistý, proč si to rozmyslel. Určitě to nechtěl. Ve skutečnosti si hověl v tomto rozmaru. Nebo si to tak řekl. V žádném směru nevěřil Lupinovi, že by mu mohl skutečně pomoci s tímto šílenstvím. Byla to jen morbidní zvědavost, která ho poháněla v tom pokračovat.

Ušklíbl se nad svým odůvodněním, zakroutil hlavou a zrychlil svou chůzi. Slunce se zrovna dotklo jezera a vypadalo, že se ponořovalo a krvácelo do vody.

***

Je připraven. Dokáže to udělat. Věděl, že dokáže.

S knihou v jedné ruce, kterou držel otevřenou na důležité stránce a hůlkou v druhé, stál soustředěně se zavřenýma očima ve středu Komnaty. Šeptem si mumlal slova, která dlouho ukládal do paměti, ve skutečnosti, od té doby, co začal tímto studiem. Bylo to kouzlo, kterým by měla být aktivována první přeměna. Vykoná ho správně a nikdy ho nemusí znovu použít, zato bude s to změnit podobu jednoduchou myšlenkou.

Trávil týden po týdnu jeho učením do detailu. Dokonce tuto knihu začal číst před svým návratem do Bradavic, nyní ji konečně dostudoval a byl si jistý, že to dokáže udělat.

V mysli si choval představu zvířete, pro kterou se nakonec rozhodl, že bude jeho Zvěromágskou podobou. Tato část zabrala nejdéle a nejvíce trpělivosti. Vyžadovalo to něco podobnému meditaci, během které musel čekat, než se matná podoba zostřila v jeho vnitřním zraku. Pro některé kouzelníky bylo nemožné, aby se dostali dál, než sem. Zjistili, že jejich zvířecí představitel je ohavný nebo podle jejich názoru zahanbující, a tak ho nedokázali přijmout.

Harry neměl takové potíže. Ve skutečnosti, naopak. Se svým byl nadšený.

Nyní držel tuto podobu před svýma očima, intenzivně se na ni soustředil a po celou dobu šeptal slova, aby se ujistil, že si je správně pamatoval.

Logicky, tohle byla hloupost dělat. Věděl to na té samé úrovni, ale ignoroval to. Ignoroval fakt, že se pokouší o potencionálně nebezpečné kouzlo na místě, kde by ho nikdo nemohl najít, pokud by potřeboval pomoc a technicky páchal trestný čin, protože nikoho neinformoval o svém studiu. Kdyby to fungovalo, byl by neregistrovaným Zvěromágem. 

Stejně jako jeho otec a Sirius, řekl si, aby se povzbudil.

S povzdechem tyto myšlenky odsunul. Všechny své myšlenky odsunul a pokusil se, tak jak to kniha doporučovala, vyprázdnit svou mysl, kterou naplnil pouze slovy tohoto kouzla. Nakonec zvedl svou hůlku z místa, kde ji měl volně svěšenou u svého boku a začal kouzlo s rázným, přesným švihnutím nahoru.

Okamžitě upozorněna na jeho záměr, cítil svou magii, jak se žene k délce dřeva, jak se hromadí pod jeho kůží, až téměř hučí jako by začala mluvit, nejprve váhavě, zato silněji, jak se zvyšoval hukot magie. Zdálo se, že ho povzbuzovala, pronikala jeho žílami, proudila k určitým bodům na jeho těle a vytvářela souvislé body síly. Cítil ji ve svém hrdle, jak se vine kolem slov, když je vyslovoval, dávající jim smysl a energii. A když vedl svou hůlku složitými mávnutími a švihnutími, cítil ji, jak sevřela jeho vlastní ruku a řídí pohyby.

Slova, která v něm byla zakořeněná, se lehce objevila po prvních počátečních klopýtnutích. Plynulou latinu pronášel bez chyby a cítil, že se spojila s magií ve vzduchu kolem něj. Bylo to docela dlouhé kouzlo a jeho jediný problém nastal, když se usiloval o udržení představy svého zvířete, zatímco mluvil.

Tak se na ni soustředil, že si zprvu sotva všiml podivných pocitů. Měl za to, že účinky kouzla, kdyby byl úspěšný, by měly začít okamžitě po dokončení zaklínadla, nebyl připraven na to, že se začnou objevovat v polovině.

Ale byl si dost jistý, že když pomalu šeptal, měl plíživý pocit, že se náhle cítil beztížně. Jeho žaludek se nepříjemně převracel, jako by padal a musel se soustředit ještě usilovněji, aby udržel kouzlo pod kontrolou. Namáhal se, aby udržel slova a podobu ve své mysli, když podivné pocity sílily.

Napadlo ho, snad poprvé, jak vážně zle by to mohlo vše skončit. Byl by sám a uvězněný, pokud by to selhalo. Kouzlo by mělo vycházet z jeho schopností a pokusil se o něj na co nejizolovanějším místě, které mohl najít. Panika se přidala k vznášejícímu pocitu v jeho žaludku.

Ale ne, nemohl propadat panice. Snažil se uklidnit a soustředit se a odsunul příval adrenalinu, který jím začal proudit.

Takto ze sebe dostal posledních pár veršů kouzla, které ukončil s výdechem naprosté úlevy.

Čekal. Komnata byla nyní ve zvláštním tichu bez jeho tichého recitování. Sotva se odvážil pohnout, aby nenarušil to ticho. Beztížný stav stále trval a cítil se trochu špatně. Ale jinak mimo toho, nic.

Dál čekal se zatajeným dechem. Udělal něco špatně? Vyslovil špatně nějaké slovo? Švihnul svou hůlkou ve špatném směru? Ne, nemohl. Uměl nazpaměť každou nuanci tohoto kouzla. Studoval ho pilněji než kdy studoval na všechny zkoušky. Nemohl to udělat špatně! Bylo-

Něco se zdálo, že narazilo do jeho břicha. Ne bolestivě, ale pocit nárazu byl tak skutečný, až se ohnul a zalapal po dechu. Jako by byl zasažen Potloukem, udýchalo ho to a každou chvíli čekal, že ucítí následný otřes bolesti. Nepřišel. Místo toho ho překvapilo, že cítil další náraz, který ho udeřil zezadu. Vyklenul se a překvapeně heknul a padl na svá kolena, zoufale se pokusil udržet svůj rozum, místo aby ho ztratil zděšením.

Nebyl si jistý, jestli se to mělo stát a to ho děsilo.

Zdálo se, že se všechno začíná před ním ztrácet. Svět se v jeho vidění míhal a lámal a musel zavřít své oči, protože mu z tohoto pohledu bylo špatně. Byl zbaven svého zrakového smyslu a nezůstalo mu nic jiného, než se soustředit na náhlý pocit, že se roztéká a mění se. Vše se měnilo, zůstal sám a vznášel se v prázdném prostoru a magii.

Najednou si vzpomněl na radu, kterou mu dávala kniha, připomněl si rysy a znaky toho, čím se má právě stát. Myslel na čtyři nohy, srst, běhání a sílu. Myslel na vůně, zrak a zvuky. 

Dbal na představu, kterou si vytvořil ve své mysli a jeho magie na ni skočila, ujímala se ji a měnila ji do reality. Pocit roztékání vzrůstal a uvědomoval si, že to byl pocit jeho těla, jak mění tvar. Nebolelo to – ne jako přeměna pomocí Mnoholičného lektvaru ve druháku – ale bylo to dost divné na to, aby ho to zmátlo.

Opět se dostal s potácením a závratí na své nohy. Jen to nebyl on, ne doopravdy. Končetiny se pod ním motaly, byly cizí a nezvyklé, neohrabané a nešikovné. Spadl a lapal po dechu.

Bylo to správně? Měl se takto cítit, špatně a zmámeně? V zoufalé snaze vědět, jestli to fungovalo, váhavě otevřel své oči. Svět kolem něj byl v šedých odstínech. To byl dobrý začátek – že jo?

V reakci na jeho požadavek, jak byla navržena, aby to udělala, to Komnata vzala za své a vyčarovala zrcadlo. Harry zamrkal a v okamžiku před ním stálo ornamenty rámované sklo v životní velikosti.

I když to očekával, pokusil se překvapeně nadávat. Místo toho, zvuk, který vyšel, byl jako ostré vyštěknutí.

Jediné, co poznal na svém odrazu, byly jeho oči. Jako vždy byly zářivé, zelené barvy, které byly jeho poznávacím znamením. Vypadaly celkem zvláštně na vzezření impozantního černého psa, kterým se stal.

Harry ohromeně zíral a nebyl si jistý, jak reagovat. S vypětím se mu povedlo zkoordinovat své čtyři nohy dost na to, aby stál. Zkrátka ho šokovala jeho velikost. Tak jak stál, musel někomu jako je Hermiona, dosahovat skoro k hrudi a byl s to se přes ni tyčit, kdyby balancoval jen na svých zadních končetinách. Hrubá černá srst byla tak neuspořádaná jako vždy a trčela v podivných úhlech všude po jeho těle. Dlouhá tlama byla zakončena vlhkým čenichem a byla naplněna zuby, nepochybně psími.

Civěl na zrcadlo, nejistý, jestli to je skutečné.

Dokázal to. Je Zvěromág! Neregistrovaný Zvěromág, ale stejně Zvěromág!

Dlouho se seznamoval s faktem, že jeho zvířecí podoba byla velmi podobná té, jakou měl Sirius. Asi byl ještě ovlivněn tímto mužem, ale vidět to ve skutečném životě, bylo něco jiného. Otočil se, snažil se zahlédnout každý nový úhel sebe sama, přitom nejprve skoro klopýtnul o své velké tlapy s polštářky. 

S vzrušením a s veselím se proběhl. To bylo ono! Skutečně to dokázal!

Možná to bylo úžasem, že to bylo nové a čerstvé nebo něčím, co chtěl udělat už dávno a bylo někde v koutku jeho mysli – ale najednou chtěl ven. Ven z temnoty, izolované Komnaty, ven z hradu a ven z jednotvárnosti, když zvážil svůj život.

Chtěl běžet. Chtěl to instinktivně, jako by na něj naléhalo toto nové tělo. Takže opatrně tlapkal ke dveřím, přitom si stále zvykal na čtyři končetiny, natáhl tlapu a škrábnutím je otevřel předtím, než vyskočil na chodbu. Byl si jistý, že ho nikdo nemohl vidět v tuto noční dobu – a opravdu se nemohl moc přimět k tomu, aby se staral o to, pokud ho někdo viděl. Dal přednost tomu, co chtěl, vydal se k hradní vstupní hale a pak ven na hradní pozemky.

A pak, jen pro radost a z ruchu z toho všeho, běžel.


« 14. kapitola « » 16. kapitola »


11.10.2009 20:55:04
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one