Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

17. kapitola: Předávání vzkazů

Kapitola je věnována pro: Aemi, Anfulka, Arhoo-chan, Dobby, enedaka, Hajmi50, Ivet, katie11, Kattte, KiVi, koky, Sanasami, Tökime

Alcea

17. kapitola: Předávání vzkazů

Odvaha,“ zamumlal Harry unaveně na Buclatou dámu, kterou vylekal z jejího spánku zvukem svého hlasu. Vrhla na něj zlostný pohled, než se odklopila a vpustila ho do Nebelvírské společenské místnosti.

Promnul si oči a klopýtal malým vstupem. Bylo sotva devět hodin ráno, jak zjistil po vrhnutí kouzla Tempus na své cestě zpět ke hradu. Moc brzo na to být vzhůru o víkendu, to je jisté. 

Tiše si bručel, když procházel společenskou místností, která byla prázdná až na několik ranních ptáčat, většinou to byli sedmáci. Vrhali na Harryho zvědavé pohledy, asi je k tomu podnítil jeho méně než dokonalý vzhled, ačkoli si Harry ještě nevšiml skvrn od bláta, listí a větviček, které ho pokrývaly tím stejným způsobem, jakým pokrývaly Draca. Ignoroval své kolegy Nebelvíry, lhostejný k myšlence na nějaké vysvětlení.

Postel vypadala jako jediný logický cíl. Byl tak unavený a každý sval ho stále bolel, byl ztuhlý a bolavý, vůbec se neuvolnil při své cestě přes pozemky a hrad. Nechtěl nic víc než jít znova spát – tentokrát nejlépe bez Malfoye zavěšeného kolem jeho pasu.

To zvláštní probuzení byla snad ta nejznepokojivější věc, kterou kdy Harry zažil. Dost trefné, když se snažil vyhnout, aby o tom nepřemýšlel.

Ložnice, do které vstoupil, byla ještě naplněna zvuky povrchního dýchání a občasného chrápání. Možná kdyby měl štěstí, tak by se neprobudili a prostě přepokládali, že se vrátil včera v noci o něco později a vůbec by si nevšimli, že zmizel na tak dlouhou dobu.

Nadějně na to myslel, když těžkopádně padl do postele – ale tím svůj plán zničil, kvůli faktu, že byl pořád zcela oblečený, pokrytý blátem a ležel na přikrývce.

***

Hermioně se nevýslovně ulevilo, když jí Ron řekl, že je Harry zpět v ložnici. Dvojice seděla u snídaně a diskutovali o noční nepřítomnosti jejich přítele.

Čarodějka byla současně rozzlobená a chápává. Bylo ji na nic z těchto nevysvětlených mizení. Chápala, proč si Harry myslel, že potřeboval být sám, ale teď to začínalo být směšné. Zvlášť když ji a Rona nechal vysedávat půlku noci, kdy si o něj dělali starosti.

A co to pro Merlina dělal, když se vrátil a vypadal tak jak vypadal?! Ron ho nebudil, ale poskytl jí popis stavu jejich přítele, ve kterém byl. Každý by si mohl myslet, že bloudil lesem nebo něčím podobným!

Nechali ho prospat snídani a většinu odpoledne, i když Hermiona celá kypěla dychtivostí, až mu dá kázání. Ron se ho pokusil probudit, jen aby se ho zeptal, jestli vstane a půjde do Prasinek, ale po obdržení nesrozumitelné, zato jasně nepřátelsky zamumlané odpovědi, to vzdal a odešli bez něj. Právě v době, kdy se podávala večeře, se vrátili do hradu, někdy mezi šestou a sedmou a konečně ho spatřili.

Harry s oteklýma očima vklopýtl dveřmi Velké síně. Samozřejmě, že byl osprchovaný a převlečený, i když vlasy byly tak neupořádané jako vždycky a mudlovské oblečení, které měl na sobě, se zdálo, že se k sobě dobře nehodí a bylo moc volné. Ale to opravdu nebylo překvapivé.

Černovlasý chlapec klesnul na lavici mezi své přátelé, kteří na něj němě zírali a čekali na nějaké vysvětlení. Ale nevypadal, že si toho všímal. Jako omámený si prostě prohlížel talíře s jídlem a nepřítomně se zeptal: „Už nezbylo žádné kuře?“

“Harry!“ utrhla se na něj Hermiona zlostně, už to déle nevydržela. „Nepokusíš se to ani... ani...“ odmlčela se, když se poníženě zakoktávala.

Ron na dívku vrhl chápavý pohled a převzal to za ni: „Kámo, kde jsi byl včera v noci?“

Zelené oči se na něj na okamžik zaraženě dívaly a zamrkaly: „Ehm...“

Vážně, co by jim měl říct? Už to mohl slyšet: Včera v noci? Och, byl jsem jen venku s Malfoyem. Víte, ten kluk, co ho nenávidíme. Mimochodem, teď je to vlkodlak, to jste nevěděli? Co, já? Já jsem Zvěromág. Promiňte, že jsem vám to neřekl nebo tak něco...

Ha. To sotva.

“Řeknu vám to později,“ nakonec odpověděl a podíval se upřeně na ostatní u Nebelvírského stolu, přičemž doufal, že to pochopili. Možná by byl s to si vymyslet historku o Řádu, nebo školním trestu, který nešel tak dobře. Cokoli, pro Merlina. Nemohl jim říct přesně pravdu. 

Oba se tvářili ustaraně, ale přijali to. Snadno změnili témata hovoru, když Ron začal povídat o posledním zápasu Kudleyských kanonýru, což se brzy rozjelo do přátelské diskuze mezi ním a Seamusem. Hermiona by se mohla ptát dál, ale byla rozptýlena Levandulí Brownovou, která seděla vedle ni a ptala se na její názor, který se týkal nějakého holčičího tématu, takže se Harry v tom okamžitě ztratil. Ale byl spokojený, že se dostal z bryndy – byť jen na chvilku – a začal se soustředit na něco důležitějšího jako na jídlo. Bože, byl tak hladový...

Sáhl po nejbližších naservírovaných vařených bramborách a chystal se dát jejich hromadu na svůj talíř s pořádnou porcí omáčky a nějakého masa, ale okamžitě od toho odvrátil pozornost, když o jeho rameno cosi ťuklo.

Byl překvapený, když uviděl složený papírek, jak se snáší dolů a spočinul na lavici vedle něj. Byl složen tak, že měl křídla a trojúhelníkovou hlavu. Zvědavě ho zvedl, otočil si ho v ruce a v úžasu si uvědomil, že to je malý papírový drak.

Ron se podíval přes jeho rameno: „Co to je?“ zeptal se s pusou plnou jídla.

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, že nemá tušení, když vtom malý drak jednou, dvakrát, šlehl svými křídly a najednou se rozložil, čímž se vrátil do své původní podoby jednoduchého kousku pergamenu. Na něm se vyjímala čtyři slova v elegantním, skloněném rukopisu.

‘Chci to dělat znova.‘

Harry překvapeně zíral na zprávu, udivený takovou odvážností. Samozřejmě, že okamžitě věděl, od koho je, ale nedokázal se přimět k tomu, aby vzhlédl nebo se i podíval kamkoli ve směru jistého blonďáka.

“No teda, od koho je?“

Zrzkův užaslý výkřik Harryho vrátil do reality a rychle vzkaz zmačkal a strčil si ho do kapsy. Provinile se podíval na svého přítele a přemýšlel, jak by asi tak měl vysvětlit Malfoyovo neomalené sdělení.

Ron na něj nevěřícně zíral, když četl zprávu přes jeho rameno. Na druhou stranu, Hermionino obočí bylo povytáhlé.

“Ehm,“ opět řekl inteligentně.

“Proto jsi byl včera v noci pryč?“ zasyčela čarodějka náhle a naklonila se blíž.

Harry na ni nechápavě zíral.

Zarděla se a neurčitě gestikulovala: „Chci říct... ty jsi s někým byl...?“

Ron si smíchy odfrkl a odvrátil se. 

Pak to pochopil a cítil, jak se jeho tvář zahřívá. Ach Merline. Myslí si... myslí si, že s někým spí?! Myslí si, že Malfoyův vzkaz je od holky! Bože, otřásl se při pomyšlení, jaké ti dva naznačují domněnky...

“Já – ne!“ okamžitě vymáčkl ze sebe, ale ruměnec, který měl, popíral toto ukvapené popření.

Ron se díval současně skepticky i ohromeně. Zíral na svého přítele s novou úvahou a jeho výraz byl překvapivý: „Harry, mohl jsi nám říct, jestli se s někým vídáš, víš...“

Zděšený, horečně kroutil hlavou: „Nevídám!“

Hermionina ruka stiskla jeho zápěstí, čímž upoutala jeho pozornost. Stočila na něj zaujaté hnědě oči a její líce byly ještě lehce růžové: „Och poslyš, tohle není naše věc, to vím, ale... Chci říct, byli jste opatrní, že jo...?

Hermiono!“

“A kdo to je?“ připojil se Ron a vrazil svým loktem do jeho žeber. „Proč o ní nevíme? Je z Nebelvíru?“

“Rone, nevyzvídej,“ naléhala čarodějka, kroutila hlavou a pomlaskávala. A dodala jedním dechem. „I když jsem trochu zmatená pokud jde o to, proč jsi nám nedůvěřoval natolik, aby –“

“Já se s nikým nevídám!“ zasyčel namíchnutě a ztišil svůj hlas, když od ostatních poblíž začínal slyšet tichý nesouhlas. „Nemyslíte si, že bych o tom věděl, pokud jo?!“

Zrzek pokrčil rameny: „Tak od koho je ten vzkaz? A co by přesně chtěl dělat znova?“ a věnoval svému příteli pohled, který říkal, zcela jasně, Teď se z toho vyvlékne

A to Harry nemohl. Nebylo nic, co by mohl říct, aniž by si nevykopal hlubší díru a nijak zvlášť mu nyní na jazyk nepřicházely přesvědčivé lži. Takže v bezmocném popření se zavrtěl a kroutil hlavou – a po celou dobu byl odhodlaný, že zabije Malfoye. 

Ron opřel svůj loket o stůl, culil se a tvářil se celkem spokojeně: „Věděl jsem to!“ řekl vítězně. „Proto si v těchto nocích mizel.“

“Ale já jsem ne...“ zmkl, když bylo zřejmé, že ani jeden z jeho kamarádů ho už neposlouchal, ale místo toho koukali kolem sebe na kolejní stůl a snažili se zjistit, kde sedí ta jeho nová ‘holka‘. Harry si podrážděně povzdechl a rozhořčeně se odvrátil.

Když to tak udělal, zjistil, že jeho pohled směřuje ke Zmijozelskému stolu. Využil nepozornosti svých přátel a vrhl jasně naštvaný pohled na Malfoye. Blonďák jednoduše zvedl své obočí a tvářil se zcela spokojeně na to, co se událo před pár hodinami, ať to, že se probudil nahý a špinavý na Lupinově podlaze, nebo že jeho soukromý – ale díkybohu nepodepsaný – vzkaz četli Weasley s Grangerovou.

Draco Malfoy, popravdě řečeno, byl dokonce mírně pobaven. Pozoroval koutkem oka, jak si Zlaté trio živě povídalo po příchodu jeho zprávičky. Viděl červený ruměnec, jak se šíří Potterovým obličejem a slyšel jeho pohoršené vřeštění i napříč polovinou Síně. Mohl si jen představovat, k jakým závěrům dospěli v tomto okamžiku...

Šťastný se svou malou formou pomsty – odveta za ponižující stav, ve kterém se probudil, což byla tak či onak samozřejmě Potterova vina – se Draco opět pustil do svého jídla se spokojeným úsměškem pevně usazeným na své tváři.

***

Harry čekal u Remusovy hájenky na příchod ostatních. Opět na sebe vzal svou novou podobu, libujíc si faktu, že to mohl udělat znovu, kdykoli se mu zachtělo. Už se rozhodl, že o tom určitě dost brzy poví Ronovi a Hermioně, ačkoli to v tuto chvíli odkládal. Pokud opravdu bude opakovat toto zvláštní malé setkání, tak cítil, že by si měl nejspíše udržet trochu nějakého soukromí. Ale jakmile bude po úplňku, poví jim to – a také doufal, že to vyřeší tu směšnou teorii o tom, že mizí ven s nějakou holkou.

Samozřejmě, že přemýšlel o tom, proč Malfoy žádal o opakování včerejší noci. Harry si velmi dobře uvědomoval, že si to užíval – s výjimkou té části, když se probudil – ale předpokládal, že to samé si myslí i blonďák. A vzhledem k tomu, že Malfoy se zdál odhodlaný si hovět v popření – alespoň podle Remuse, který přiznal Harrymu, že se snažil Zmijozela přemluvit k nějakému pochopení – tak běhání ve smečce nebyl nejlepší způsob, jak přesvědčit sám sebe, že je normální.

Merline, právě označil sebe a blonďáka jako součást smečky.

Krátce se naštval a vzdal se snažení tomu všemu porozumět a místo toho se protáhl a zívl. Jeho biologické hodiny byly narušené. Cítil se jako by mělo být uprostřed dne.

Po té už čekání netrvalo tak dlouho. Během pár minut se k němu připojili oba vlkodlaci a Tesák. Na okamžik mu přišlo divné, že Remuse neviděl jako člověka několik dní, ale byl s ním tady.

Tentokrát se plížili kolem kraje lesa, dokud se nedostali na druhou stranu jezera, která byla skrytá pohledu z hradu a jeho obyvatel. Malfoy byl takový cimprchlich jako vždy podle Harryho názoru, protože se odmítal přiblížit ke klidné, černé vodě. Ve skutečnosti nečinně seděl a pohrdlivě sledoval, jak se Tesák čvachtá na mělčině a brzy ho v tom následoval Harry, který docela pochytil představu psího chování. Remus seděl trochu stranou od svých mladších společníků, tolerantně je pozoroval a občas vrhal pohledy po okolí, aby kontroloval, že jsou stále sami.

Když se Harry letmo podíval nahoru, uviděl bílého vlka, který seděl trochu o kus dál a měl skloněnou hlavu na jednu stranu. Nebelvír mohl prakticky vidět výsměšný úšklebek, který míval; skoro slyšel protáhlou otázku na to, co si Harry myslí, že dělá, že se chová jako by byl opravdové zvíře. 

Chtěl to vysvětlit, ale nemohl. Chtěl se o to pokusit a vyjádřit do slov, jak... tohle vše bylo osvobozující. Jak to bylo nové a nezvyklé a jak se cítil nespoutaně a bylo to takové odlišné od toho, jak mu to přišlo posledně nudné. A celkově se nestaral o to, jestli vypadal jako idiot.

A tak v tom pokračovali, Draco byl tak povýšený jako vždy a Harry šťastně přijal ‘život ve smečce‘. Znova závodili a bojovali, tentokrát kolem jezerního břehu. Vrchol noci byl, podle Harryho názoru, když uháněli bok po boku a svým bokem narazil do vlka. Malfoy samozřejmě ztratil svou rovnováhu a svalil se do mírně bahnité vody. O několik sekund později se vynořil, vrčel a kýchal, jeho stříbrná srst byla promáčená a lehce zabarvená.

Svým kouskem zaplatil během několika bojůvek, když blonďák dělal co mohl, aby škrábal, kopal a srkal tak bolestivě, jak mohl. Ale Harry tyto tresty přijímal se smíchem a stálým pobavením.

***

Tentokrát byli aspoň prozíravý a nechali přikrývky a polštáře roztroušené po podlaze, takže Draco mohl být ušetřen probuzení v tom stejném nahém stavu. Vlkodlak se pod ně stočil, stejně jako Remus, zatímco se Harry vrátil do normálu a prostě si popadl nějaký polštář. 

Stejně jako předtím ho probudilo světlo, které proudilo oknem. Párkrát zamrkal, aby se probral a promnul si oči. Necítil se tak vyčerpaný jako předchozí ráno a přemýšlel, jestli teď spal déle.

Přesto si pomyslel, že by ho pár minut spánku navíc nezabilo. Zazíval a pohnul se, aby se otočil na bok, dál od dotěrného ranního slunce.

Ale podruhé jako v to první ráno, Harry ztuhl. Och, toto se nemohlo znova dít! Pro Merlina!!

Ale určitě se ocitl uvězněný pod váhou, která byla neobvyklá. Zvedl hlavu, aby se na sebe podíval, aniž by pohnul jiným svalem. Ale plavé vlasy clonily jeho výhled. 

Malfoy nebyl nijak zvlášť těžký, byl jen... neelegantní ve spánku. A to mu ztěžovalo, se pohnout. Opět byly jeho končetiny rozhozené a deka byla beznadějně zamotaná kolem něj. Zřekl se polštáře, který mohl použít a místo toho jej nahradil Harryho hrudníkem. Přes Nebelvírovy boky byla hozená bledá paže a její prsty se lehce dotýkaly vršku jeho džínů.

Tohle bylo směšné! Na co si to k čertu Malfoy hraje? Tohle není normální! Je pravda, že velmi málo interakce, kterou sdíleli byla těžko normální, ale tohle...

Toto by nemělo pokračovat. Zmijozel vážně tak zoufale potřeboval lidský kontakt, že se vrhal na někoho, kdo ležel dost dlouho klidně?! Jednou... jednou to bylo pochopitelné... skoro. Jednou to byla jen spíše trapná příhoda, za kterou mohl být viněn spánek. Dvakrát? Dvakrát to byl začátek představy, o které bylo pro Harryho příliš nepohodlné mluvit.

Tohle je Malfoy. Zmijozel je ohromný zmetek. Pomstychtivý hajzl, který jen přeběhl na stranu Světla, protože byl k tomu donucen. Naprostý blb, který ho neustále trápí už pět let. Och a je vlkodlak, jestli se to dá považovat za něco.

Není nikdo, se kterým by se Harrymu líbilo, se ocitnout v této pozici. Neustále!

Vše si bez hnutí promýšlel a zajímalo ho, jak tady ležel, jestli by se Malfoy probudil, kdyby se prostě převalil na stranu a nechal blonďáka spadnout na podlahu. Možná, zakončil po chvilce. Zatraceně. 

Zmijozel, o němž přemýšlel, jako by vycítil jeho úmysl uniknout, se náhle rozhodl zpevnit své držení. Ruka na Harryho boku se svírala na jeho džínech a používala poutko ke svému zajištění a sám se vyrovnal pevněji na Nebelvírovým břichu. Tiché  povzdechy, ale ne dost hlasité, aby to bylo označeno za chrápání, se ustálily do pravidelného rytmu.

Harry pevně zavřel své oči. Moc divné, moc divné! V zoufalství být volný, zvažoval, že jednoduše Draca odstrčí a uteče. Možná bude blonďák moc zmatený na to, aby si uvědomil, co se stalo. Možná–

Buď rozumný, řekl si mrzutě. Tohle není Velký útěk, tohle bylo vymanutí od spícího kluka. Nebylo to těžké. Koneckonců, už to udělal dřív, pomyslel si rozhořčeně.

Promyslel si to a udělal to tak jako poprvé, když uchopil jeho zápěstí a – po krátkém zápolení ho jemně uvolnil ze sevření svých džínů – zvedl ho pryč. Potom to bude jen záležitost okamžiku, než vyklouzne zpoza Zmijozela, což ihned udělal a dokonce se mimoto od něj odtáhl.

Kdepak, toto by nemělo pokračovat, řekl si Harry, když zvedl svou hůlku a brýle, které po včerejší noci zůstaly ležet poblíž. Což byla škoda, protože si užíval noční běhání s oběma vlkodlaky a s Tesákem.

Ale některé věci za to opravdu nestály.

Toto, například, bylo prostě moc divné. Nebyly dvě cesty, jak tohle řešit. To je Malfoy a takto se s ním probouzet – byť by to bylo jen tři rána v měsíci – zkrátka nepřicházelo do úvahy. Pokud by to byl někdo jiný, tolik by mu na tom nezáleželo, ale on rozhodně stáhl hranici při intimních polohách ve spánku se svým dlouholetým nepřítelem.

Nevěřícně přemýšlel o té poslední větě, zakroutil hlavou a doufal, že tuhle myšlenku vypudí navždy ze své mysli.

Problém byl, že tohle nemohl udělat znova. I když zavřel za sebou Remusovy dveře a šel zpátky do hradu, stále byl na hraně a jasně znepokojený. Ruměnec pořád barvil jeho tvář a jeho kůže byla stále nepřirozeně teplá tam, kde se dotýkal se Zmijozelem.

Kdepak, určitě to za to nestojí...

***

Tentokrát to byl Draco, který dostal vzkaz, když s Pansy a Blaisem o několik hodin později polehávali venku pod jedním ze stromů u jezera. Byl unavený a neměl  energii na nic jiného, než zírat na čeřící se hladinu, na které občas zahlédl stín Olbřímí olihně a zamračil se, když si vzpomněl, jak ho Potter strčil do této vody. Trvalo mu to dnes ráno celých čtyřicet minut ve sprše, než se opět cítil čistý... 

Toto byly jalové myšlenky, které se honily jeho hlavou, když byl přerušen příletem něčeho, co vypadalo jako spěšně vyrobené papírové letadlo. Přistálo v jeho klíně, čímž lehce pokrčil svůj špičatý nos.

Pansy po něm automaticky chňapla, ale popadl ho dřív, než ona a držel ho od ni dál.

Nevinně se usmála: „Co? Myslela jsem si, že by mohlo být pro mě.“

Draco protočil oči, vytáhl se na své nohy a postavil se o pár stop dál od svých přátel, než otevřel vzkaz a prohlížel si krátký řádek s neuspořádaným rukopisem.

Dnes večer to nemůžu dělat. Mám rande.‘

Blonďákovo obočí se na několik sekund prudce zvedlo, než ho se zamračením snížil. Pohrdavě papír zmuchlal do kuličky a přemýšlel o výstižné odpovědi, něco jako, Nevzpomínám si, že jsem tě pozval. Nebo možná něco sarkastického, Takže se zázraky stávají.

Ale ne, jen by tím podporoval tuto poněkud fádní korespondenci. Rozhlédl se, aby viděl, že nikde nejsou na pozemcích známky po Potterovi a řekl si, že to je dobře. Pansy s Blaisem by ho mohli sledovat a hned by věděli od koho ten vzkaz je, pokud by zůstal zírat na Nebelvíra.

S rychlým Incendio vyhodil zmuchlaný papír do vzduchu a odešel, když se ve větru rozpadl jako popel.

Kromě toho, nechtěl to stejně nijak zvlášť dělat znova. Potterova nepřítomnost nebude dělat vůbec žádný rozdíl...

***

Harry pozoroval, když blonďák dostal, přečetl a zničil jeho letadélko ze svého místa v okně Sovince. Rande, uváděl v krátké zprávě. Ha! Byl by šťastný, kdyby si našel čas a trpělivost, si s někým dát rande a nevymýšlel by si takovou výmluvu, pokud by nebylo Malfoyova původního vzkazu, který zapříčinil, že jeho přátelé dospěli k takovým závěrům.

Nepřítomně hladil Hedvičino sněhové peří a klidně přemýšlel o tom, jestli Malfoyovi záleželo na tom, pokud tam bude nebo ne a jestli Zmijozel bude dnes v noci někde venku na pozemcích bez něj. 

Ne, že by se o to zajímal, řekl si rezolutně – zcela si byl vědom toho, že lže sám sobě, ale doopravdy si nebyl jistý proč.

 

« 16. kapitola « » 18. kapitola »


18.10.2009 22:00:28
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one