Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

18. kapitola: Nevítaná zjištění

Kapitola je věnováno pro: Anfulka, Arhoo-chan, arya, Dobby, enedaka, Ivet, katie11, Kattte, KiVi, Sanasami, Shelis, Tökime

Alcea

18. kapitola: Nevítaná zjištění

Harry snil.

A jako každý zdravý, dospívající chlapec jeho věku s nímž cloumají hormony, obvykle snil o sexu. Řečeno na rovinu. Nebyl vůbec nějak specifický. Bez jmen či tváří, které ho často rušily, ale to bylo něco, na co si zvykl. Scény, které se odehrávaly v jeho hlavě byly většinou neurčité, zaměřené spíše na pocity než osoby, které si představoval.

Ale toto bylo jiné. Pokud by jedna jeho část byla v této době při vědomí a uvědomoval si to, mohl by tušit, že tohle bude jiné od začátku.

Začalo to běháním. Opět se najednou cítil živý, veselý a nemohl dýchat a bylo to úžasné. Uháněl temnotou a nic neviděl kromě stvoření, které závodilo s ním a vypadalo, že se vedle něj snadno pohybovalo a jeho uhlazená stříbrná srst se vlnila pohybem viditelných svalů. Nebyly slyšet žádné zvuky až na jejich dýchání, které přecházelo do těžkého funění a dusání nohou a tlukotu srdcí.

Netušil, co by se stalo, kdyby zpomalil, ale nebyla jiná možnost, než se tlačit vpřed. Přesto se nějakým způsobem, který byl pro něj nemožný, ujal vedení, nehledě na to, jak rychle běžel a opravdu si nebyl jistý, co by udělal, kdyby mohl.

Takže spolu běželi dál a Harry to zbožňoval.

Pak bez varování se ozvalo zavrčení od vlka vedle něj, zvuk to byl hrozivý a zlý a pak zuby...! Náhle byl na něm, všechny ladné pohyby zmizely a zůstala jen síla, zuřivost a bolest. Kousnul ho a pak stále znovu a nebylo to tolika ranami, které ho děsily, ale nejistého vědomí, že by se mohlo stát něco příšerného, když je pokousán...

Bojoval a bránil se, vystrašeně a zuřivě a uzavíral své čelisti kolem něčeho, co se dostalo do jeho dosahu. Tekla mu krev a cítil, že druhému také. Vykřikl bolestí, pak se cítil spokojený, když to samé udělal druhému. Dali se do boje, zaplétali se a převalovali se, rychle se míhala černá a bílá a oba byli potřísnění krví.

Změna musela být nepatrná, protože ho to zpočátku sotva napadlo. V jednu chvíli rozeznával psí divokost, všechnu rozcuchanou srst, chuť krve, prolínající se vrčení, zuby a pak byli lidští a společně padali, stále byli do sebe zapletení a bojovali podle stejných pravidel. Kůže na kůži, nehty škrábající tělo a vyvolávající bolestné zavrčení od jednoho z nich, ale od kterého nevěděl. Zuby na jeho hrdle tvrdě kousaly směrem dolů a zraňovaly, ale on natáčel hlavu na stranu a dovoloval to, chtěl to...

Cítil horký dech na nově způsobené ráně a pak rty, které se ho sotva dotýkaly a postupovaly vzhůru. Jeho prsty sáhly nahoru a zaplétaly se v plavých pramenech, které drsně tahal tak dlouho, dokud se nesetkal s ledovýma očima.

Pak se líbali a to bolelo. Vlhké horko mělo měděnou chuť; zuby byly ostré a  neúprosné; jazyk se hnal útočně vpřed. V celku to byl boj. 

Ve skutečnosti to bylo bez sexu. Tohle nebylo o lásce nebo dokonce o touze – bylo to uvolnění. Výraz ,milování‘ byl směšný – tohle bylo roznícení ohně; divokého, bolestivého, krásného, a tak neskutečně intenzivního... byla to svoboda, zuřivost a oheň, nic víc a vůbec nic míň.

Tato skutečnost byla vším, ale byla mlhavá, když došlo na jeho partnera, ale na tom nezáleželo – alespoň pro tuto chvíli. Odpor a nenávist se jen zdála, že se vine mezi nimi, zkombinované s vášní, bolestí a touhou, vše shrnuté do naprosté potřeby.

Útlé ruce toho druhého se ho hrubě dotýkaly, jemná kůže byla v rozporu s jejich sílou a zraňovaly, ale ach Bože, byl to dobrý pocit a vůbec se nezastavovaly a on se chystal-

Harry se probudil.

***

A tak prošla poslední úplňková noc, oznamující konec jejich čekání, ale společný strach ještě mezi nimi nikdy nebyl tak silný.

Vyděšený svými sny a ještě více než trochu vynervovaný způsobem, jakým se hned dvakrát probudil, Harry neměl ponětí, jak zvládne tento otřes na BA s Malfoyem jako partnerem, pokud by se už nemohl podívat blonďákovi do očí. Příjemná, nekomplikovaná rivalita, kterou sdíleli, se zdála, že je pro něj věc minulosti. Byla něčím, co chtěl, namísto této nespecifikované, podle všeho jednostranné trapné situace, která nyní byla.

Nebelvír dokonce začal přemýšlet o tom, pokud by měl prostě zrušit tento celý plán ohledně BA. Koneckonců, nikomu to ještě neřekl, kromě Malfoyovi. A prostě věděl, kolik snahy bude muset vynaložit, pokud bude vůbec chtít přesvědčit své přátelé, aby souhlasili s tímto plánem. Vyrovná se s tímto bojem? Má vůbec dost dobré důvody, aby se do toho pustil?

A kromě toho, čím stejně bylo tohle všechno jiné než to, že skončí trávením hodinu po hodině v nesnesitelně těsné blízkosti s Malfoyem...? Merline, možná byl opravdu masochista...

Podrážděně zakroutil hlavou při této myšlence a rezignovaně si povzdechl. Ne, tohle bylo směšné. On začal s tímto důvodem, takže on tím zatraceně dobře projde. A pokud jde o Zmijozela... No, to byl prostě jen sen, pravděpodobně byl způsoben tím, jak byl rozčilený, když našel Malfoye, jak na něm spal to ráno.

Jo. To je ono.

Mezitím, kdy na vše zapomínal, byl Draco uražený. Nebyl si vědom toho, že je uražený, ne doopravdy, ale byl. Ve skutečnosti byl uražený od té doby, kdy Harry zatracený Potter měl tu drzost, že... že se na něj vykašlal! Tato potupa byla neskutečná.

Nebylo to tím, že chtěl být nějak zvlášť v Nebelvírově blízkosti. To ne, bylo to tím, že se na něho nevykašlal jako první. Toto se stávalo standardem! Toto naznačovalo, že Draco byl ten, kdo vyhledával společnost Zázračného kluka – a byl odmítnutý! Tohle bylo nepřijatelné. 

Zůstal ve svém pokoji na třetí úplňkovou noc, přitom si pevně říkal, že se rozhodl zůstat uvnitř ještě před Potterovým opovážlivým vzkazem. Ale co ho opravdu štvalo, bylo to, že strávil dlouhé noční hodiny chozením křížem krážem kolem prázdných pokojů a rozčiloval se kvůli tomuto uzavřenému prostoru. Zabilo by ho, kdyby přiznal, že chtěl být venku s Lupinem a s Potterem. A s tím zatraceným psem. Takže, podle pravého Malfoyova zvyku, si to nepřiznal a místo toho se rozhodl postavit tábor na západním břehu popírání.

I když uslyšel někdy po půlnoci ostrý zvuk vlčího vytí a přistihl se, jak se předními tlapami opírá o parapet a škrábnutím odrhnul závěs a díval se ven na černý obrys lesa – i pak Draco přesvědčoval sám sebe, že dá přednost své pěkné izolaci.  

Přibližně v tu samou dobu, sám ve svém soukromém bytě u lektvarové laboratoře, byl Severus vzhůru a prohlížel si tlustou učebnici, která byla otevřená před ním a hromada podobných knih byla vyrovnána vedle této na jeho stole.  

Spánek, jak to vypadalo, nepřicházel – ne, že by se o to vší silou pokoušel – takže alternativou byl výzkum. Výzkum této směšné plánované frašky.

Každá z knih před ním obsahovala podrobné informace o spletitostech duševní magie, včetně Nitrobrany, Nitrozpytu a i o dalších s temnějším zaměřením. Doposud prozkoumal bezhůlkovou magii, ale nenašel nic užitečného pro jejich zvláštní účel.  

S povzdechem se opřel do své židle a zavřel oči, přitom si lehce stiskl svou ruku na svých žebrech, která byla pořád bolestivá, i přes velké množství Kostirostu, které byl nucen požít. Poppy ho obvinila, že je hypochondr, protože si stále stěžuje na zranění, která by měla být vyléčena před několika dny. Hmph. Co ta žena může vědět...

Ale stín neustávající bolesti byl tou nejmenší starostí. Teď, když úplněk skončil a další bude za měsíc, nebyl čas na promarnění začátku procesu přetvoření Lupina do špeha. Svou první lekci museli mít co nejdříve, což by nevyžadovalo nic víc než to, že Severus musel poznat krajinu vlkodlakovy mysli.

To byla jedna z věcí, která byla na tomto úkolu tak nenáviděná. Nitrozpyt je známý tím, že to je nesmírně namáhavý druh magie. I když to bude rychlejší, než použití Nitrobrany, tak stále budou muset mít lekci za lekcí, aby dosáhli něčeho, co by bylo aspoň trochu užitečné. Což znamenalo dlouhodobé odhalení ex-poberty, stejně jako nesčetné návštěvy v jeho myšlenkách a vzpomínkách. Tento přesný plán Zmijozela odrazoval.

Severus se při studiu duševní magie naučil mnohá nebezpečí. Viděl, co se mohlo stát, když se osoba ztratí v mysli někoho jiného. Viděl přátelé, kteří se nenávidí navzájem po zjištění věcí, které by raději nevěděli. Ale musel si přiznat, že nikdy neslyšel o takovém případu jako jejich, v němž se jedinci nenáviděli s tou stejnou silou jako on s Lupinem. Hořce přemýšlel o tom, jaký by to mohlo mít vliv na tato opatření. Pokud se přátelé rozdělili po tolika informacích, jak se s tím oni jako nepřátelé vyrovnají? 

Ale pak připustil, že toho nebylo tolik, co by mohlo ještě nějak dále zhoršit jeho názor na druhého muže...

***

Remus se zdráhavě vydal po schodech dolů do sklepení a přes tmavé, zatuchlé chodby vedoucí do lektvarové laboratoře a Severusových soukromých pokojů. S každým krokem se mu zdálo, že zpomaluje a nervózně si pohrával s jakýmisi drobnostmi, které měl ve svých kapsách, knoflíky na svém hábitu a řemínkem od svých hodinek. S čímkoli, aby pozdržel nevyhnutelné.

Toto, jak byl přesvědčen, nebude fungovat. Na co myslel, když souhlasil s tímto vpádem do soukromí?! A Severus! Severus, ze všech lidí! Musel se praštit do hlavy, když s tímto začal?!

Tyto myšlenky se proháněly jeho myslí, zatímco se přiblížil ke dveřím, za kterými čekal Mistr lektvarů a zvedl svou ruku, aby zaklepal tak lehce jak bylo možné.

Ale i přesto to byla sotva chvilka, než Remus uslyšel cvaknutí zámku a pak se objevil velice rozlíceně se tvářící Severus, který na něj okamžik zíral, než neochotně ustoupil a umožnil mu vstoupit. Viditelně strnul, když kolem něj prošel vlkodlak.

Nastalo – opět nevyhnutelně – nepříjemné ticho, jakmile Remus nejistě postával uvnitř. Byl zde předtím jen jednou a to tenkrát nebyl zrovna moc při smyslech. Sotva si vzpomínal na něco z té události, kromě toho, když mu Severus zabouchl dveře před nosem. Vůbec si nevšiml, nepřekvapivě barevného ladění pokoje; zelenočerného. Nebo zvláště pohodlně vyhlížející pohovky u stěny. Musel se podívat dvakrát na nedaleký zapálený krb, který způsoboval, že i v této tmavé místnosti se zdálo, že je teplo.

Pomlaskal si pro sebe a zakroutil hlavou. Co čekal? Tento Severus skutečně žil v chladném, zatuchlém sklepení mezi kamennými zdmi, jak říkali studenti? Ostatně, tento muž byl také člověk...

“Hodláš tam stát ještě déle nebo to překonáme?“

Severusův hlas ho přiměl k pohybu. Vydal se k pohovce, ale byl zastaven dalším nedůtklivým příkazem.

“Na podlahu, Lupine,“ vyštěkl Mistr lektvarů a prošel kolem něj. „Sedni si támhle.“ Ukázal na koberec před krbem a čekal, než vlkodlak mrzutě klesnul do sedu, než zaujmul své místo naproti.

“Co budeme –“

“Potřebuju oční kontakt,“ vysvětloval Severus nevrle, přitom vytáhnul svou hůlku a na okamžik si ji umístil do klína. „A přijdeš na to, že podlaha poskytuje menší pád než židle.“  

“Pád...?“

“Nitrozpyt je namáhavý proces pro oba účastníky, zvlášť když je dlouhotrvající. To pochopíš, když tím projdeme. Teď, pokud jsi připraven...?“

Remus zbledl a potlačil nutkání pokračovat v nervózním pohrávaním si s některými malými předměty, na které dosáhl: „Co, už? Jako... teď?“

Druhý muž se ušklíbl a protočil oči: „No, mohli bychom si dát čaj a sušenky, ale měl jsem za to, že oba chceme, aby tohle brzy bylo za námi. Není to zrovna příjemný zážitek, Lupine. Raději bych to dál zbytečně neprotahoval.“

Vlkodlak si povzdechl: „Och, no tak teda dobře. Ano. Jsem připraven.“ Vyhýbající se výraz, který měl, tohle popíral, ale Severus tomu nevěnoval pozornost. V okamžiku měl Mistr lektvarů svou hůlku v ruce a provedl několik nezbytných švihnutí.  

Legilimens!“

Remus zalapal po dechu a zapotácel se dozadu se zvláštním pocitem něčeho mezi svýma očima...

***

Měl pocit, jakoby se od všeho odděloval v pouhém okamžiku. Nemohlo to trvat více než sekundu, ale sekunda se zdála, že se neustále protahovala. Bylo to něco, na co si Severus dlouho zvykal; něco co ho děsilo, když toto poprvé cítil a i nyní ho to stále znervózňovalo. Kolem něj nebyly žádné hranice, žádná ochrana a omezující překážky. Bylo to skoro doslovně... nic. Nic, co by ho udrželo v prostoru, a co by ho udrželo pohromadě. Splynul se vším a jeho myšlenky se na okrajích rozmazávaly. Jeho mysl již nebyla jeho vlastní; své tělo opustil. Vznášel se, ztracen mimo fyzický svět.

Ale stejně rychle jak ho tento pocit přepadnul, tak opět cítil, jak se jeho mysl usadila do jediného bytí. Zpátky do bezpečí omezené mysli, jeho určeného prostoru, který obývala, aniž by se rozptýlila do nicoty a pak vrhl své prozkoumávající smysly ven. 

Tento nový, dočasný svět byl cizí a rychle se mu znelíbil. Lupinova mysl byla zcela odlišná od jeho vlastní, každá přišlá myšlenka byla nervózní a jiskřila neklidem z jeho přítomnosti. Zachytil jejich záblesky, které byly nesouvislé a zmatené.

...Severus ze všech lidí... Nemysli na nic špatného... zkouška naplánovaná na příští týden... Harry... Harry má Lilyiny oči... stejnou Zvěromágskou podobu jako Sirius... nemysli na Siriuse... nemysli...  

Severus chtěl protočit oči nad vlkodlakovými ubohými pokusy o odklonění od svých myšlenek. Vážně věřil, že by těmito bezcennými litaniemi faktů mohl skrýt svá tajemství? To sotva. I když to už odhalilo pár zajímavostí. Takže Potter je Zvěromág? Zřejmě neregistrovaný Zvěromág. Jaký to je úchvatný poznatek...

Pokud to měl k něčemu přirovnat, tak se Severus potápěl. Bylo to, jakoby plaval. Bylo to takové, jak se mu stejně líbilo si představovat Nitrozpyt. Takže se ponořil hlouběji, následujíc stopu myšlenky týkající se Pottera a té Zvěromágské záležitosti.

Rychle narazil na vzpomínky. Z temnoty Lupinovy mysli, kterou plaval, se jako by vynořovaly v bublině vzduchu a odehrávala se scéna stejně jako v myslánce. 

Noc. Lupin jako vlkodlak, jen přeměněn. Pomalu běžel ven na pozemky a zpoza rohu své hájenky viděl druhé. Byli dva. Jeden stříbrný v měsíčním svitu a druhý černý jako stín. Zelené oči se na něj ohlédly, okamžitě ho rozpoznal.

Mistr lektvarů pozoroval prchavé obrázky s nemalým pocitem šoku. Ale nezíral na zelenookého psa, ale na stříbrného vlka. Draco. To byl Draco! Proč byl jeho kmotřenec s Potterem a Lupinem?

Trochu zděšený na nic nemyslel a hnal se k další vzpomínce, následujíc vlákno, které bylo provázáno s touto scénou.  

Sledoval je, jak běží. Všichni čtyři se vrhali lesem, bojovali, štěkali a závodili, s Potterem a Dracem v čele. Viděl Lupina, který byl starší alfa vlk, jak tolerantně sleduje svou prozatímní, rozmanitě smíchanou smečku. Hlavně zalapal po dechu a nemohl nic dělat u scény, která se před ním odehrávala, kdy jeho kmotřenec a Chlapec-který-přežil... si hrají, pro nedostatek nějakého jiného důstojného výrazu, v jezerní mělčině; voda stříkala a bahno slepovalo srst a uprostřed toho všeho, Draco vyl na měsíc...

Vymotal se z těchto vzpomínek, které našel, v rozporu se svým vlastním odůvodněním. Draco nechtěl být vlkodlak! Neměl to přijmout jako Lupin! Toto bylo to, co ty dva odlišovalo!

Ale toto... On to nemohl přijmout...

Zuřivý, nasměroval svůj hněv na jediný logický cíl: Lupina. Severus zapomněl na veškerou profesionální etiku a důvody, pro které byli tady a chopil se prvního vlákna myšlenky, kterou našel a hnal se po ní. Cítil vlkodlakův rychle stoupající strach, který kolem sebe vnímal jako elektrické proudy černé vody, ale tento pocit ignoroval. Náhodné útržky zvuků a obrazů se míhaly kolem něj, naprosto nesouvisející, když si vybral nespojené dráhy, odhodlaný vniknout do soukromí, které slíbil, že nenaruší, byť jen kvůli odplatě.

Jamesi! Teď jsem kvůli tobě dostal trest s McGonagallovou na celý týden!“ Bojácný výraz Jamese Pottera, který se ukázal, mohl vidět očima dospívajícího Lupina.

Ne děkuji vám, Minervo, vezmu si jen cukr do mé...“

Úplněk. Měnění a Merline, jak to bolí! Kosti se přeskupují, lámají a rostou. Krev hučí v jeho uších. Všechno bolí. Přesto by to nevadilo, pokud by mohl lovit... musel něco ulovit, roztrhat, rozervat, kousat a konzumovat... 

Omlouvám se! Je mi to tak velmi líto –!“

Sex. Tentokrát byl rychlý, hrubý a mírně bolestivý, ale jako vždy dokonalý. Vášnivost, příjemná vzpomínka a Sirius, oba si šeptali a smích tiše duněl v jeho hrudi. Dokonalé... 

Takto mu neříkej, Siriusi.“ Pokárání.

Pokud jsem schopný vám pomoci, pomůžu vám, ať se vám to líbí nebo ne, pane Malfoyi.“

Bolest. Byla to tak velká ztráta, že nemohl dýchat, nemohl myslet a nemohl žít. Bezmocnost, už byl nepotřebný. Samota, která pronikala hlouběji, než cokoli jiného, co kdy znal. Odtrženi tak rychle, že nemohl ani plakat, ani v těch prvních pár dnech...

Bradavická knihovna. Čtrnáctiletý Severus Snape seděl o tři stoly dál a Remus Lupin se červenal, když se díval zpoza své učebnice přeměňování, rozpačitý ze své fascinace, ale vůbec nemohl odvrátit svůj pohled–

Konečně Severus zavřískal, aby zastavil a zmrazil tuto vzpomínku. Udiveně hleděl mezi podoby sebe sama a Lupina, zmatený významem tohoto konkrétního scénáře. To určitě ne...

Ale v pozadí se vlkodlakův strach změnil na ponížení, které soustavně vřelo všude kolem něj.

Napůl pobavený a napůl zděšený Severus uvolnil kouzlo a byl vymrštěn z Lupinovy mysli zpět do své vlastní, právě ve chvíli, kdy viděl druhého muže, jak vyčerpaně spadnul dozadu.


« 17. kapitola « » 19. kapitola »


23.10.2009 19:05:06
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one