Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Aemi, Airiny, Anfulka, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, koky, Pegy, Sanasami, Teressa

Alcea

2. kapitola: Ach, ta ironie

Minerva si často říkala, proč se nevyhnutelně zdá, že k takovým neblahým událostem dochází, když je u nich Harry Potter. Ale pravdou je, že zrovna za toto neštěstí nemohl, a ani se jej přímo netýkalo. Vlastně se mu tentokrát zcela nečekaně podařilo předejít mnohem větší a tragičtější události.

S těmito myšlenkami, co se jí míhaly hlavou, vstoupila s Harrym do ředitelovy pracovny. Ruku lehce položila na jeho rameno, cítila, jak se chvílemi slabě třese. Chlapec měl takřka neustále šokovaný výraz, od té… příhody v přízemí. Koště, které ještě neměl příležitost odložit, stále svíral tak, až byly vidět bílé klouby prstů. Hábit měl promočený a boty všude nechávaly stopy od bláta, teď však byl stěží čas mu za to vyčinit.

„Chvíli zde počkáme, pane Pottere,“ řekla mu tiše. „Profesor Brumbál hned vstane. Můžete mu říct to, co víte.“

Němě přikývl a rozhlížel se. Věděla, že tu býval častěji než většina studentů – v loňském roce dokonce zničil značnou část této místnosti – ale nikdy se nepřestal tvářit zvědavě, když vstoupil do ředitelovy pracovny.

Všimla si, že mu těkají oči a poté se upřely na malou skříň, v níž byla uložena Brumbálova myslánka. Sice se zamračila, ale nic k tomu neřekla.

Určitě zde nemohli být déle než pár minut, když Brumbál vkročil dovnitř, vypadal ztuhle a unaveně více než jindy. Zběžně si je prohlédl, a poté si šel sednout za svůj stůl.

„Harry,“ pozdravil jemně, jeho hlas zněl unaveně. V očích neměl žádné jiskření a ani se jim nechystal nabídnout citrónové bonbóny, což bylo samo o sobě obyčejně znepokojivým znamením.

„Pane profesore,“ opětoval chlapec s ostražitým výrazem, náhle si patrně vědomý svého neupraveného vzhledu. Nepohodlně přešlápl. „Ehm, promiňte…“

Brumbál rychle mávl rukou a zavrtěl hlavou. „To nevadí, můj chlapče, nevadí. Mohl bys mi říct, co se stalo, Harry…“

Černovlasý chlapec kývl a sklopil oči. „Byl jsem venku u jezera, pane profesore. Vím, že bylo po večerce, ale…“ jeho hlas se vytratil a pokrčil rameny. Nikdo z dospělých se ho nechystal pokárat, dobře věděli, proč chlapec začal v těchto dnech se svými toulkami. „No, já… já jsem chtěl navštívit Remuse. Jen si promluvit. Abych řekl pravdu, úplně jsem zapomněl, že je tato doba měsíce. Ale když jsem se tam dostal…“

„Pokračujte, pane Pottere,“ naléhala Minerva.

„Když jsem se tam dostal, v jeho pokoji byl nepořádek. Bylo otevřeno, a tak jsem šel dovnitř. Viděl jsem… viděl jsem všude rozlitý vlkodlačí lektvar a dveře rozmlácené na třísky. Myslím… věděl jsem, co se stalo. No – vlastně ne. Ani nevím, proč si nevzal svůj lektvar, pane profesore! To se Remusovi nepodobá! Od té doby, co…“

„Harry, Harry,“ přerušil ho Brumbál, jeho hlas na okamžik znovu získal své jemné tóny. „Všichni víme, že musí existovat nějaké rozumné vysvětlení pro tuto nešťastnou událost. Ale pokud bys mi mohl jen říct, co víš.“

„Promiňte,“ zamumlal. „Tak tedy, potom, co jsem viděl v pokoji, jsem začal prostě utíkat. Profesorka McGonagallová byla první osoba, co jsem našel. Řekl jsem jí, co se stalo a ona pak šla pro vás a Snapea. Ale… když odešla, slyšel jsem je křičet. Totiž… Zmijozely.“

„A tak ses jim vydal pomoci?“ zeptal se Brumbál a hleděl na svého studenta přes půlměsíčkové brýle.

Harry napůl pokrčil rameny. „No, asi jo. Nemohl jsem to jen tak ignorovat, víte? Vždyť jsem je slyšel. Takže, když jsem se tam dostal, viděl jsem Remuse… Chystal se napadnout Malfoye, ten tam jen stál jako veleblb, jakým je…“

„Ehm!“ Minerva důrazně zakašlala.

„Promiňte,“ opět zamumlal, tentokrát to však znělo mnohem méně omluvně. „V každém případě jsem seslal Petrifikus totalus. Remus se jaksi zhroutil na Malfoye, ten musel asi omdlít. A… no, a pak jste už všichni přišli.“

Trojice zůstala dlouhé minuty v tichosti. Brumbál hleděl na svůj stůl přes věžičku z prstů, a mezi stříbrným obočím se mu objevilo zamračení. Harry přešlápl z nohy na nohu, zřejmě se snažil tolik nenakapat.

Nakonec ředitel opět vzhlédl. „Konal jsi správně, Harry. Ačkoli jsem docela překvapen, že tvé kouzlo zvládlo působit na dospělého vlkodlaka. Jak víš, magie většinou nemá takový účinek. Musel si do toho dát nějakou sílu.“

Mladík opět pokrčil rameny a tvářil se neobvykle rozpačitě. „Asi jsem zpanikařil,“ řekl jako vysvětlení. „Ehm, pane profesore? Je Malfoy… víte, v pořádku?“

Na to se jeho zamračení prohloubilo a ustaraný, smutný výraz přešel tváří starého muže. „Obávám se, že není. Ve skutečnosti ani zdaleka.“

Harryho šok by zjevný, stejně jako Minervin. Náhle vykročila dopředu s rukama zatnutýma v bok. „Ale Albusi, myslela jsem si, že Remus zranil jen paní Norrisovou! On neumře, že ne?“

Brumbál potřásl hlavou. „Kdepak, nikoli. Ale možná bude tuto alternativu považovat za horší osud.“

Pochopení ředitelových slov zasáhlo ostatní dva současně.

Minerva si pozvedla ruku k ústům. „Och, Remus si nikdy neodpustí…“

„Jsem si jistý, že ani pan Malfoy nebude tak shovívavý.“

Minerva si skousla ret. „Ale, jak to? Myslela jsem si, že pan Potter dorazil včas, aby zabránil něčemu takovému…“

Brumbál zakroutil hlavou. „Remus ho musel kousnout při svém pádu. Samozřejmě, že nikdo nemohl nic udělat. Poppy ho nyní prohlíží, ale domnívám se, že všichni jsme si vědomi, že už nic nezmůže. Udržuje ho v bezvědomí, dokud nebudeme připraveni vysvětlit mu tuto situaci.“

Harry se zamračil. „Co se stane? S oběma. Remus bude za tohle potrestaný? Bude mu dovoleno zůstat ve škole?“

Brumbál na něj upřel vážný pohled. „Momentálně není o této věci rozhodnuto, Harry. Nikdo krom nás o této příhodě neví a byl zraněn jen pan Malfoy – samozřejmě, pominu-li tragickou ztrátu kočičí společnice pana Filche.“ Odmlčel se, na okamžik se tvářil zasmušile, poté pokračoval. „Mám za to, že zůstane rozhodnutí na panu Malfoyovi, zda bude chtít či nikoli, aby se o této příhodě pomlčelo.“

Harry zasténal. „Není možný, že Malfoy bude držet jazyk za zuby! Má šanci zničit Remuse! A vždycky kvůli sebemenší maličkosti hrozně přehání! Jen se podívejte, co málem provedl Klofanovi!“

Na kratinký okamžik se do ředitelových očí vrátilo jiskření a opět zmizelo. „Ale Harry, zapomínáš na renomé pana Malfoye.“

„A to jaké? Snobský, afektovaný blb, co…“

„Jako čistokrevný, Harry.“

Minerva si povzdechla. „Vážně, Albusi, kam tohle povede?“

Brumbál se pomalu opřel na křesle. „Jak téměř každý v této škole ví, pan Malfoy se pyšní svým čistokrevným původem. Skutečně si myslíte, že bude chtít, aby vešla ve známost skutečnost, že se stal vlkodlakem? Se zákony, jak platí nyní, o mnoho přijde. Kupříkladu o značnou část majetku a svůj dědický status. Jeho otec je neúprosný muž. Nebude mít s Dracem slitování…"

„Albusi, co to říkáte? Přece nenavrhujete zatajení takové věci?“

Harry se na ně pronikavě podíval a přistoupil k ředitelovu stolu. „Je to možné? Dokážete… dokážete takto pomoci Remusovi? Nebude z ničeho obviněn, pokud to Malfoy nevykecá?“

Brumbál pozvedl jeden dlouhý prst, aby ho utišil. Upřeně na oba hleděl. „Momentálně nic nenavrhuji. Musíme jednoduše projednat tuto situaci, jaká je. Nakonec o všem rozhodnou pan Malfoy a profesor Lupin. My s tímto stavem nic nezmůžeme. Rozumíš?“

Harry zdráhavě přikývl.

Ředitel si povzdechl a znaveně se na něj usmál. „Dobrá. Teď půjdeme spát, můj chlapče. Zase jsi měl únavnou noc.“

***

Harry vešel po špičkách do nebelvírské ložnice, nechtěl nikoho probudit, pak by musel vysvětlovat. Podle všeho byla skoro půlnoc a dlouho po večerce.  Když už nic jiného, jeho přátelé by chtěli vědět, kde byl, a proč za sebou nechává mokré šlápoty.

V tichosti si svlékl zničený hábit a oblečení, co měl na sobě, to vyměnil za teplé, suché pyžamo, v němž se ještě nikdy dříve necítil tak pohodlně. Vyčerpaný se takřka zhroutil do vítané postele, brýle odložil na noční stolek a nemotorně si přes sebe přetáhl deku, byl příliš unavený na to, aby se posadil a udělal to pořádně.

Pak, když jen ležel několik dlouhých minut tváří na polštáři a dychtil po spánku a blaženém nevědomí, pomalu mu docházelo, že byl… no, neklidný.

Jak mu mohla zůstat energie, aby byl tak neklidný, bylo nad jeho chápání, přesto se však jeho myšlenky nechtěly uklidnit. Chaoticky vířily a nepokoj a zlost se mu mísila v žaludku.

A v popředí jeho myšlenek se ocital Remus.

Muselo být nějaké vysvětlení, z jakého důvodu si Remus nevzal svůj lektvar, to věděl. Prostě muselo být! Harry věděl, že vlkodlak na tom nebyl v poslední době nejlíp, ale to neznamenalo, že by někdy udělal něco takového schválně…

Remus nesl Siriusovu smrt hodně špatně jako Harry. Možná hůř. Protože, jak Harry opožděně zjistil koncem loňského roku, oba byli milenci. Ve skutečnosti mnohem víc. Sirius mu jednou vyprávěl, že vlkodlaci mají jednoho druha na celý život a řekl to s takovou upřímnou a  závratnou pýchou, že Harry získal kratinké nahlédnutí do jejich vztahu, jež ti dva spolu museli mít.

Nyní viděl následky.

Tři měsíce po Siriusově smrti se zdálo, že se Remusovi stále nepodařilo dát se dohromady. Brumbál si nebyl jistý, jestli byl vlkodlak připraven na návrat do školy, ale Remus prosil a říkal, že potřeboval rozptýlení.

No, to šlo docela dobře, pomyslel si Harry hořce. Remus měl nejspíše větší problémy, než kdy dřív, a mohlo by ho to úplně znovu zničit, až zjistí, co udělal Malfoyovi.

I když, pokud si někdo na celém světě zasloužil to, co se jim stalo, tak to byl Malfoy. Vážně, když o tom přemýšlel, Harry se domníval, že pro ten útok existovala nějaká ironická spravedlnost. Po všech potížích, co ten usmrkánek způsobil Remusovi chrlením svých předsudků, se tohle snad jevilo jako osudová odplata.

Pousmál se při tom pomyšlení.

Nejistě si říkal, jestli z něj takové myšlení dělá zlého člověka. Asi, ale v téhle chvíli mu to bylo jedno.

Největší starost měl s tím, jak najít způsob, aby Malfoy sakra nežvanil. Doufal, že Brumbál měl pravdu, a že Malfoyova hrdost ho vážně umlčí a pomůže zachránit Remuse.

Protože by ho zničilo, kdyby přišel o poslední osobu na celém světě, která ho stále spojovala s Lily a Jamesem. S odchodem Siriuse, byl Remus jediný, kdo mu zůstal.

A Malfoy bude litovat, kdyby se to pokusil změnit.

***

Druhý den ráno se Draco pozvolna probudil, uvítala ho pulsující bolest v zadní části lebky, nezaměnitelná odporná chuť lektvaru v ústech a slabý bodavý pocit v paži. A oslepovalo ho sluneční světlo, co pronikalo oknem přímo nad ním.

S ucuknutím se otočil, protože se chtěl skrýt před úsvitem, ale tento pohyb mu jen zhoršil bolest v hlavě a tlačil na paži. Neochotně otevřel oči a rozhlédl se.

Rychle poznal své okolí, trochu ho zmátlo, když si uvědomil, že je na ošetřovně.

Zvědavě zvedl slabě bolavou paži, aby si ji prohlédl, byla celá ovázána obvazy od zápěstí k loktu. Bílým plátnem prosakovaly světlé krvavé tečky. Cítil se podivně, jako by znovu prožíval třetí ročník, kdy mu ten zatracený hipogryf podrápal tutéž paži.

Jeho obavy rostly, když sáhl dozadu a opatrně se dotkl vejčité boule vzadu na hlavě, při tom dotyku se zašklebil.

V tu chvíli si ho všimla madame Pomfreyová. Během pár sekund přichvátala s několika lahvičkami různobarevných lektvarů. Za ní se vznášela podložka se sponou a brk, vypadalo, že psalo samo od sebe.

„Už jsme vzhůru? Dobře, velmi dobře. Jak se cítíte, drahoušku? Máte nějaké bolesti? Nevolnost? Teplotu?“ Za řeči mu přitiskla rychle hřbet ruky k čelu a našpulila rty, jako by se rozhodovala, jestli má teplotu či ne.

Draco na ni bezhlesně zíral, zaskočen jejím přímým počínáním. „Ne,“ odpověděl roztržitě. „Ale, bolí mě hlava a… Počkat, proč jsem tady? Co se stalo?“

S tímto ji zřejmě pro jednou zaskočil. Zamrkala a úplně ustala se svým opečováváním. I brk se najednou zastavil a položil se na vznášející podložku za ní. „V-vy si nevzpomínáte?“

Pozvedl obočí. „No, jelikož jsem se vás právě zeptal, co se stalo, myslím, že je to jasné.“

K ještě většímu překvapení, jeho nehorázně nepříjemný tón hlasu v ní nevybudil hněv jako obvykle. „Vysvětlení přenechám profesoru Brumbálovi. Měl by tady brzy být,“ oznámila mu tiše se sklopenýma očima. Její mírný tón jej znepokojil víc než cokoli jiného.

„Já umírám nebo co?“ zeptal se, hlas měl možná trochu vyšší, než zamýšlel.

Zavrtěla hlavou, podivně smutný úsměv se snažila zastřít pobaveným úsměvem. „Kdepak, drahoušku,“ odpověděla. „Budu na chodbě, kdybyste něco potřeboval. Uslyším vás, když zavoláte.“

S rozšířenýma očima se Draco díval, jak odchází, a divil se, co se to ve jménu Merlina děje.

Bezradně zíral na ovázanou paži a snažil se vzpomenout. Vybavil si, že trávil uvolněný večer ve společenské místnosti, kde se chlubil vším možným, od famfrpálu po novou práci profesora Snapea. Potom se rozhodli navštívit kuchyň, což vyvolalo Blaisův lehce znepokojivý postřeh o Ginny Weasleyové, ale potom… nic.

Jak tu krucinál skončil?

Jako by přivolán jeho tichou prosbou, ředitel vstoupil na ošetřovnu, pohledem okamžitě spočinul na Dracovi a přibližoval se svižnou chůzí. Za ním šel profesor Snape, tmavý hábit díky jeho rychlým krokům mírně vlál.

Madame Pomfreyová je zastavila a zašeptala dvojici cosi naléhavého, na to se oba zamračili. Brumbál zasmušile potřásl hlavou a obešel ji s tichým: „Děkuji vám, Poppy.“

Ředitel přistoupil k nohám lůžka a lehce před sebe sepjal konečky prstů. „Pane Malfoyi, říkám správně, že si nic nepamatujete ze včerejší noci?“

Zamračený Draco zavrtěl hlavou.

„V tom případě, tohle bude o dost těžší, než jsem si myslel…“ Brumbál si povzdechl, patrně hledal slova. „Pane Malfoyi, předešlou noc jste byl… napaden. Ve skutečnosti byste měl poděkovat Harrymu Potterovi. On vám včera docela zachránil život.“

„Cože?!“ Draco prakticky vyjekl. „Před čím?“

Oba stojící u jeho lůžka se neměli do řeči a jen si vyměnili rozpačité pohledy.

„Na něco jsem se vás ptal! Před čím jsem kruci potřeboval zachránit?! Zvláště s pomocí zrovna od něj!“

Opět nastalo ticho. Draco se koukal z jedné tváře na druhou, naštvaný a netrpělivý a trochu vylekaný, že mu nikdo neodpovídal. Severus se cíleně díval kamkoli jinam, jen ne na něj, zatímco Brumbál, ten nesnesitelný starý blázen, na něj civěl těma svýma smutnýma očima, ale to bylo k ničemu jako vždycky.

Konečně se to ředitel uráčil vysvětlit.

„Kvůli okolnostem, které ještě neznáme, si včera v noci profesor Remus Lupin nevzal svůj lektvar. Víte, co to znamená, pane Malfoyi.“

Byl to zajímavý pocit, cítit své vlastní srdce přestat bít. Takhle to připadalo Dracovi, který jen zíral kvůli tomu, co muselo být navždy. Pohled nedokázal odvrátit.

„Draco…“ promluvil Severus, když se snažil získat jeho pozornost, on byl však jako zamrzlý. Brumbál ani nemrkl, neboť měli zakleslé oči, jako kdyby to udělal, ustal by zvláštní průběh komunikace, co mezi nimi procházel.

Draco se váhavě dotkl paže, vlastně se ani na ni nepodíval. „On mě k-kousnul…?“

Starý kouzelník přikývl.

„Ne,“ zprudka odmítl Zmijozel a stále vrtěl hlavou. Pokrčil rameny, skoro nedbale, až na slabý třes, si toho ani patrně nevšiml. „Ne, to není možné.“

Ředitel se tvářil ustaraně a pevně si sepnul ruce. „Pane Malfoyi, vím, že to, co se stalo, je nešťastné. Ale musíme mít na paměti, že mohlo být ztraceno mnohem víc.“

Severus se na starce zle podíval, zjevně s tím nesouhlasil. „Albusi, Dracův život už nebude nikdy totožný. To, co se stalo, bylo víc než ‚nešťastné‘. Váš domácí mazlíček vlkodlak by měl být okamžitě vypověděn ze školy, ne-li popraven…“

„To stačí, Severusi,“ pokáral ho Brumbál, jeho hlas zůstával nízký a tichý.

Draco to vše poslouchal s ochromujícím pocitem, co mu narůstal v hrudi. Znovu mlčky vrtěl hlavou, odmítal, co mu bylo řečeno.

Brumbál k němu stočil soucitný pohled. „Pane Malfoyi, uvědomuji si, že toto je ožehavé téma, avšak realita je taková, že musíme přistoupit k přípravám. Následují další dvě úplňkové noci a jako… jako nově nakažené oběti budou pro vás nejobtížnější. Musíme brzy začít. Hned.“

„Pane, prosím! Toto je směšné,“ trval na svém s vytřeštěnýma očima. Bylo možné slyšet počínající hysterii.

Ředitel popošel blíž a zastavil se vedle něj. Naklonil se k němu, aby promluvil soustředěně a vážně. „Pane Malfoyi, popření v této situaci nepomůže. Později bude čas na  citlivost a útěchu, ale teď si musíme pospíšit! Brzy začnete pociťovat první účinky tohoto onemocnění, poněvadž toto je váš první úplněk. Musíte být připraven tomu čelit! Profesor Snape už pro vás připravil dávku vlkodlačího…“

Znenadání si Draco plácnul ruku přes ústa, otočil se a vyzvracel se vedle lůžka. Brumbál couvnul, měl  vážný výraz. „Nemyslel jsem si, že to začne tak brzy. Myslel bych…“

Přerušil ho Mistr lektvarů, jenž kolem něj prošel, vlastně ho odtlačil stranou. „Nezačalo to, Albusi, jednoduše si uvědomil plný dopad toho, co mu říkáme.“

Severus Snape se strnule usadil na kraj nemocničního lůžka a ovinul ruku kolem třesoucího se zmijozelského chlapce, tímto gestem si vysloužil povytažení obočí i od Brumbála.

Draco na něj upřel divoký pohled a zoufale vrtěl hlavou. „Pane profesore, to není pravda! Nemůže být! Jsem přece Malfoy! Ne… ne v… v…“

„Draco, musíš mě poslouchat. S největší jistotou to pravda ale je, navzdory tomu, co si všichni přejeme. Musíš to přijmout dříve, než můžeme udělat něco jiného. Až tyto dva dny budou za námi, vymyslíme způsob, jak se s tímto vypořádat, dobře? Ale do té doby musíš s námi spolupracovat.“

„Ale…“

„Žádná ale!“ odsekl nevrlý profesor, i když měl ruku bezpečně kolem svého kmotřence. „Pokud to nechceš… přeměna bude mučivá, musíš s námi spolupracovat, Draco.“  Severus pomalu stáhl ruku, postavil se a stočil pohled na ředitele. „Půjdu znovu do své laboratoře pro lektvary, které budeme potřebovat. Poslední by už měl být téměř dovařený. Připojíte se ke mně, Albusi?“

Ředitel přikývl. „Ovšem, Severusi. Poppy? Myslím, že mírné sedativum by bylo vhodné pro pana Malfoye.“

Dvojice odešla, zatímco se sestřička sklonila nad Zmijozela.

***

„Jak se opovažujete stavět na stranu toho psiska spíš, než na Dracovu?!“ zuřil Mistr lektvarů, jakmile byli z doslechu. „On – on by měl být potrestán! Uvězněn! A v žádném případě by mu nemělo být dovoleno tu dál zůstávat, jako by se nic takového nikdy nestalo…!“

Ředitel klidně přerušil jeho tirádu: „Severusi, ujišťuji tě, že se v tomhle nestavím na ničí ‚stranu‘.“

„Jak to můžete říct, když má Draco zničený život, ale Lupin si udrží svou pohodlnou prácičku a vyhne se všem následkům?“

Brumbál se zamračil. „Život pana Malfoye není zničený, můj chlapče. Ještě ne. A kdybys mi dovolil ti vysvětlit mé úmysly, věděl bys, že se snažím, abych zachránil to, co z něj zůstalo.“

Mladší muž se ušklíbnul. „A to co?“

„Kupříkladu, jeho hrdost. Jakkoli si občas myslím, že tvůj kmotřenec může být poněkud… arogantní, neřekl bych, že si zaslouží být pokořen tímto zvratem událostí. A co je nejdůležitější – pokouším se vyhnout hněvu Luciuse. Víš stejně dobře jako já, že by se ho jeho otec ve chvilce zřekl a potupil, pokud zjistí, co se stalo.“

Severus se zamračil, zatímco zabočili za roh a blížili se ke sklepení. „Tak to může být. Jak plánujete za tohle potrestat vlko… Lupina? Já nebudu jen tak přihlížet tomu, jak podruhé vyvázne bez trestu!“

Stařec si smutně povzdechl. „Chceme-li zachovat tajemství pana Malfoye, nemohu tento případ oznámit, jak dobře víš. Co bych měl podle tebe dělat?“

„Přinejmenším ho vyhoďte! Promerlina, Albusi!“

Brumbál potřásl hlavou. „Já… v tuto chvíli nejsem ochoten propustit Remuse Lupina z této školy…“

Mistr lektvarů zlostně zavrčel, vlastně se na to zastavil. „No, to jsem měl vědět! Nikdy se nic toho muže nedotkne, pokud jste nablízku, je to tak? Jak to vypadá, nemůže udělat nic špatného!“

„Severusi! Vždyť je to směšné! Pokud to musíš vědět, váhám s jeho propuštěním, protože věřím, že nám může pomoci. Draco bude potřebovat… rádce, pokud to má zvládnout. Remus je jediným člověkem, který umí vysvětlit, co se s ním stalo, a co může čekat.“

Tvář mladšího muže se zkřivila nenávistným pohledem. „Jak je to pro něj příhodné. Ten muž je pověstný tím, že je schopen vykroutit se z těchto případů! Není to tak dlouho, kdy jsem i já mohl být na Dracově místě, že ano? Konal byste tehdy stejně? Ustanovil jste ho jakýmsi… čím? Mentorem?! Víte moc dobře, jak bude Draco reagovat na tento návrh!“

„Je to v nejlepším zájmu pana Malfoye…“

„K čertu s tím!“ Snape ho neurvale přerušil. „Vy jste vždy chránil své zlaté děti, Albusi. I když to bylo na úkor těch temnějších.“

S těmito slovy se otočil na patě a vyrazil směrem ke své lektvarové laboratoři, opustil tak ředitele, jenž na něj mlčky hleděl, neschopen vážně pomýšlet na obranu.


 

« 1. kapitola « » 3. kapitola »

 

13.03.2016 12:41:15
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one