Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

23. kapitola: Pokřivené myšlenky

Kapitola je věnováno pro: Archoo-chan, darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, Kattte, KiVi, koky, Marlow, Sanasami

Alcea

23. kapitola: Pokřivené myšlenky

Měsíc dorůstal. Remus mohl cítit vlka, jak vrčí v pozadí jeho mysli, jakmile ji Severus napadl. Zuřivě zápolil se svými řetězy, hrozivě vrčel a snažil se odehnat jinou, cizí přítomnost.

K jeho prospěchu, se Severus nestáhnul, ačkoli Remus jasně cítil mrazení strachu, kterému podléhaly jeho myšlenky. Byl to surrealistický pocit, vnímat emoce, které nebyly jeho vlastní.

Tentokrát se rozhodl nevydat své myšlenky tak lehce. Ne, že by Nitrozpytec neměl vidět jeho vzpomínky, ale posledně si to slíbil a Remus se naučil nedůvěřovat Severusi Snapeovi.

Zvolili si časnou ranní hodinu v době, kdy neměli žádné vyučovací hodiny. Tohle byla asi třetí lekce od toho prvního, nešťastného ‚úvodu‘, a vlkodlak si zvykal na další invazivní přítomnost ve své mysli. Přesto ho to však, jako vždy, znervózňovalo, když cítil druhého muže, jak opět křižoval jeho myšlenkami a vracel se k místu, kde začal tvořit základy Nitrobrany.

Severus vinul pramínky obranné duševní magie jako vlákna, které svazoval a proplétal se zlatými strunami, které spojovaly Remusovy myšlenky. Byla to průkopnická technika, ale muž již k tomu prokázal svou způsobilost a improvizoval, když musel a jinak se mu dařilo sledovat nejasné instrukce těch, kdo se již o to pokusili. Pomalu, pozvolna, mohl Remus cítit cizí přítomnost bariér, které se stavěly v jeho mysli a strážily všechny ty myšlenky, které mu mohl dát jako špeh. Severus byl důkladný, řekl by, že dost. Muž si dokonce začal vymýšlet falešné vzpomínky, které zaplétal do této směsice.

Bylo to pro ně těžko srozumitelné. Mistr lektvarů vložil svůj první pokus do myslánky a Remus to fascinovaně sledoval. Bylo zvláštní, se jasně vidět, jak v těch scénách jednal a vědět, že se to vůbec nestalo. Ale v jeho vnitřním zraku se to stalo, přimhouřil oči při nevšímavém Harrym, kterého nenáviděl, vinil ho za Siriusovu smrt a tiše plánoval pomstu-

Tyto falešné vzpomínky ho děsily. Ale racionálně věděl, že jsou nutné a měl za to, že by měl být vděčný Severusovu talentu za jejich vytvoření.

Jen doufal, že jsou dostatečně dobré...

***

„Draco, soustřeď se!“

Pansyin ostrý loket ho přivedl zpátky k pozornosti, načež ve své židli sebou trhnul. Křiklanův monotónní hlas stále pokračoval, možná to bylo důvodem, proč především napůl spal. Tak moc jak miloval lektvary, tak tento předmět ztratil tu skvělou část ze své přitažlivosti, když Severus změnil učitelskou pozici. Křiklanovy pompézní přednášky a vtipy ho rozčilovaly, teď když tato oblíbená novinka jiného učitele zevšedněla.

Vypustil povzdech a rozhlédl se, uvědomil si, že si výjimečně vůbec nedělal poznámky. Později si je musí okopírovat. I když, aby byl spravedlivý, většina třídy vypadala, že sdílí jeho nezájem. Jen Grangerová zuřivě psala, odhodlána zachránit každý drobek ‚moudrosti‘, který vypadl z úst jejich profesora. Protočil nad ní oči.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se Blaise tiše a líně si něco čmáral v koutku svého pergamenu. „Myslel jsem si, že budeš na vrcholku světa kvůli včerejšímu vítězství.“

Draco udělal nějaký vyhýbavý zvuk. Byl šťastný a dokázal to včera v noci ve zmijozelské společenské místnosti. Opíjeli se a blahopřáli si navzájem a zůstal vzhůru do časných ranních hodin, a teď byl unavený. A unuděný.

A trochu ustaraný.

Po zápase si všiml, že když si oba kapitáni opět potřásali rukama, tak Changová stála od něj tak daleko jak bylo možné. Bože, opravdu musela něco vidět, když letěl u ni tak blízko. V tuto dobu měsíce, by měl vědět lépe, že ztrácí svou kontrolu v blízkosti nepřítele a výbušné situace.

Otázka je, jestli by si mohla uvědomit význam toho, co viděla? Kdyby to byla Grangerová, musel by se už připravovat na opuštění školy, protože by na to přišla během dne. Ale Changová nebyla tak chytrá...

Aspoň doufal, že není.

„Draco!“

Opět zamrkal a podíval se na Pansy, uvědomil si, že nebyla jediná, kdo na něj zírá. Celá třída, stejně jako Křiklan netrpělivě čekali.

Zčervenal: „Jaká... jaká byla otázka?“

***

Konečně bylo po vyučování a Draco nechtěl nic jiného, než se schovat ve svém pokoji a uniknout otravným starostem, které se objevily během lektvarů. Během dne se to zhoršovalo, až byl zpola přesvědčený, že si většina školy šuškala za jeho zády, zcela si vědomi jeho tajemství.

Zdravý rozum mu říkal, že to nemůže být pravda. Přinejmenším si byl jistý, že by se to jinak doneslo k jeho vlastním uším od Zmijozelských, nebo i k Potterovým, který by ho varoval.

Po chvilce měl myšlenky nicméně pod kontrolou, jak se snažil přesvědčit sám sebe. S dalším unaveným povzdechem řekl heslo a čekal, až se Lilith odklopí, pak vkročil do obývacího pokoje.

Potter se v leže rozvaloval na pohovce, s nohama překříženýma v kotnících a Vanimou stočenou na své hrudi. Překvapeně vzhlédl, když vlkodlak vstoupil a provinile se drápal do sedu: „Ehm...“

Merline, Nebelvír tady byl častěji než on!

„Pottere, toto je společenská místnost, uvědomuješ si to? Jak můžeš dokonce znát heslo?“ odpověděl svými rozhořčenými slovy a prošel kolem bez většího opravdového protestu, přitom si rozepínal knoflíky u rukávů košile.

Harry sledoval, jak blonďák zmizel za rohem, pravděpodobně do své ložnice (Harry tak dalece neprohledával Zmijozelovy obývací prostory). Nejistý, jestli Malfoy ještě stále poslouchal, váhavě zavolal: „Já... ho vlastně neznám.

„Děláš si srandu?!“ ozval se o několik vteřin později rozhorlený výkřik, mírně utlumený. „Přísahám, že si vyžádám nový obraz... Bezpečnost v tomto místě má nedostatky.“

 


Harry se shovívavě usmíval při tomto snobském vyjádření. Pak, s vědomím toho, co dělá, rychle svůj výraz změnil na prázdný. Zatraceně, měl mít na paměti, že Malfoy není zábavný a není chytrý. Bože, jak těžké to mohlo být, když strávil pět let snažením, aby tomu idiotovi právě tohle řekl...?

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptal se zmijozelův hlas, zněl lehce netrpělivě.

„Poslední hodinu jsem měl volnou, takže asi hodinu.“

Jasně slyšel odfrknutí, následováno sarkastickým a popudlivým: „Mohl by si mě alespoň nechat předstírat, že mám nějakou kontrolu nad tím, jestli tě pustím dovnitř nebo ne.“

„Promiň –“

Malfoy se náhle opět objevil. Harry se na něj letmo podíval, a pak se přemáhal, aby se znova nepodíval. Netušil proč. Nebylo to, jako by ho dříve neviděl náhodou oblečeného. Dobře. Pomyslel si, byl. Určitě musel být...?

Zelenostříbrná kravata byla pryč a plavé vlasy byly rozcuchané v místě, kde si ji nedbale přetáhl přes hlavu. Perlově bílá košile byla nyní rozháraná a rozepnutá u límečku, rukávy měl vyhrnuté k loktům, čímž se projevil nedostatek těžkého školního hábitu. V jedné ruce držel knihu, kterou si nesl s sebou k židli naproti Harrymu, do níž se svalil a opřel si nohy na konferenčním stolku mezi nimi.

V nebelvírově klíně se pátravě kroutila Vanima. Víš, že se tvému tělu právě zvýšila teplota? Proč?

Harry ji ignoroval, i když trochu obtížně.

Šedé oči ho kriticky studovaly – ale naproti tomu, nebyly vždy kritické?: „Copak nemáš vůbec nic lepšího na práci, než tady vysedávat s tím stvořením? Nemyslím, že si dokážu vzpomenout, kdy jsem tady naposledy seděl sám, Pottere.“

Harry pokrčil rameny a podíval se na zmíněné stvoření: „Jo, no vždycky, když trávím čas v nebelvírské společenské místnosti, tak se lidi ptají, jestli jsem nezešílel. Začíná to být otravný.“

Blonďák se culil, když asi v půlce otevíral červenou vázanou knihu a vyrovnal si ji na svých kolenou: „Předpokládám, že tvůj problém souvisí se mnou?“

„Nebylo to tak vždycky,“ vtipkoval Harry. „Ale jo. Oni tě vážně nenávidí.“

„Myslel si to tak. Strávil jsem mou školní kariéru, abych se o tom ujistil.“ Prstem obrátil stránku, vypadal zcela lhostejně. „Kromě toho, nebylo jiné místo?“

„Jo,“ odpověděl Harry opatrně. „Jen to dělá věci... stresujícími.“

Ještě je tu vždy knihovna. Komnata nejvyšší potřeby. Jakýkoli počet prázdných tříd. Jsem si jistý, že pro tebe existují další místa k úniku a dokonce si můžeš vzít svého mazlíčka.“

Nebelvír ztuhl: „Mohl si jen říct, pokud chceš, abych zmizel, víš.“

Znovu šedé, bledé a bezvýrazné oči kmitly nahoru a setkaly se s jeho: „To jsem neřekl. Jen jsem přemýšlel, proč chceš být tady.“ Dál se chvíli díval, a pak se klidně vrátil ke své knize, jako by právě nevyjádřil problém, se kterým Harry bojoval několik dní.

Harry neodpověděl – stále odmítal zodpovědět tuto otázku i sám sobě – a upadli do ticha, které se stávalo téměř zvykem. Protože nejsou přátelé. Nebyli. Ale čím jsou, to Harry netušil, ale mluvení k tomu nepatřilo. Místo toho seděli v tichosti a vyhýbali se očnímu kontaktu, zatímco se Harry pokoušel nemyslet na ten sen a Draco se pokoušel nereagovat na tiché, líbezné syčení z druhé strany místnosti – a doopravdy to nebyla pokřivená myšlenka, že ano?

***

První víkend ve druhém pololetí byl ve znamení úplňku. Draco s Remusem nebyli už jedinými, kteří úzkostlivě odpočítávali dny. Severus také neustále dával pozor na datum a snažil se víc pracovat s Lupinem, než se blízkost měsíce stane příliš nebezpečnou. Harry také sledoval lunární cykly s vyloženým zájmem. Ještě se nerozhodnul, jestli opět s nimi poběží nebo ne.

Týden dlouhé prázdniny byly hned po měsíci také tématem rozhovoru. Byla to doba, kdy mnoho studentů využilo této příležitosti k návštěvě domova, Ron byl mezi nimi. Harry byl kvůli tomu v skrytu duše rád a doufal, že období odloučení by mohlo uklidnit narůstající konflikt mezi ním a rusovlasým kouzelníkem.

Draco byl zvyklý v pololetí navštěvovat Malfoy Manor. Bylo to téměř šokující, když si uvědomil, že letos zůstane ve škole – pravděpodobně zůstane tady do té doby, než vystuduje, byla to hrozná myšlenka.

Ale to, co se stalo mnohem horším šokem, byl dopis, který dostal v pátek večer, právě když se chystal odejít do Lupinovy boudy. Majestátní výr ho uložil na jeho postel, a sám byl usazený u polštářů a pánovitě čekal. Rozpoznal toho ptáka i rukopis, kterým byl adresován, ale nic z toho mu nezabránilo vrhnutí všech kontrolních kleteb, které znal. Až když si byl jistý, že je dopis bezpečný, tak si ho vzal.

Čtení matčiných slov bylo těžším úkonem, než očekával. Nenadálé ho bodla touha a náhle byl opět prvákem, kterému se stýskalo po domově a byl rozrušený. Prosila ho, aby přišel domů, jen na chvilku, protože jí chyběl, a že jeho otec zcela upřímně nemá nic společného s touto prosbou.

Přemýšlel, která možnost ho zraňovala nejvíc: jestli se ochotně postavila na Luciusovu stranu, nebo jestli ji jeho otec doslova donutil psát.

V každém případě neměl žádné výčitky svědomí, když dopis držel nad ohništěm a spálil ho rychlým švihnutím hůlkou, přitom smutně sledoval, jak se popel snáší a usazuje v krbu: „Žádná odpověď,“ řekl sově a počkal, dokud pták neodletěl, jen pro jistotu, aby se nerozhodla, že by Vanima mohla být fajn svačinka, pak odešel ze svých pokojů s temným mrakem a matčinými lži, které nad ním visely.

***

Už byl v půlce schodiště, které by ho zavedlo do vstupní haly, když za sebou uslyšel chvatné kroky. Ale s rozpoznáním zvuku pisklavých tenisek jeho obava rychle opadla a dokonce zastavil, aby počkal na svého pronásledovatele.

„Malfoyi!“ V Nebelvírově hlase zcela chybělo obvyklé nepřátelství, které oba k sobě projevovali na veřejnosti. Nakonec, když ho Potter dohnal, zpomalil na poklus a pak chůzi.

„Jak chytré,“ komentoval Draco sarkasticky. „Ale nemyslím, že tě všichni nahoře v Astronomické věži slyšeli.“ Upřímně, někteří lidé ani nepomysleli na chování na veřejnosti...

„Och, promiň,“ zazněla rychlá odbývající odpověď, ani nebyla téměř tak starostlivá, jak by se Zmijozelovi líbilo. „Chystáš se jít k Remusovi?“

„Ne, myslel jsem si, že bych se dnes večer mohl toulat hradem. Cítím se odvážně.“

Harry se tvářil nezaujatě: „Dobře, hloupá otázka... Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou?“ Ta poslední slova vyšla ve spíše rozpačitém spěchu a připomnělo mu to, proč byl zařazen do Nebelvírské koleje: v případě pochybností, udělej obrovský skok.

Šedé oči pomalu sklouzly k němu, byly chladné a hodnotící: „Tentokrát žádné rande?“ Jeho tón nenechal žádných pochyb, že přímo prohlédl Harryho poslední výmluvu, i když Nebelvír neměl tušení, jaké závěry by z toho mohl vyvodit. Ostatně, Malfoy určitě neznal pravý důvod, že to Harry zrušil proto, že byl nesmírně vyděšený jejich... polohami ve spánku, že ne?

„Nevyšlo to,“ přesto odpověděl, stejně tak chladně.

Zmijozelovou jedinou reakcí bylo lehké švihnutí pramenů vlasů ze svých očí a naklonění brady ve stejně tak povýšeném způsobu jako vždy: „To pro mě nedělá rozdíl,“ řekl s pokrčením ramen. „To není jako –“

Draco se prudce zarazil a naslouchal. Psí sluch mohl slyšet to, co Potterův nemohl, a vlkodlak ztuhl při zvucích, které se nesly k němu. Hlasy, které znal příliš dobře.

„Pansy se blíží,“ okamžitě sykl, a už se poohlížel po nějakém místě, kde by se skryli. Ale chodba, kde stáli, byla holá, bez dveří či výzdob, a zvuk přicházejících Zmijozelských byl hlasitější, když se blížili k nároží, které vedlo do vstupní haly.

Nemohl by tady být viděný s Potterem, ne když si nenadávali a neproklínali se, což by bylo jediné přijatelné vysvětlení. Horší je, že když se už opozdil kvůli matčinu dopisu, tak pokud tady zůstanou déle, mohl by se přeměnit přímo před nimi.

Potter jako vždy byl nenápomocný a nedělal nic, aby je dostal z této situace, a místo toho se jen zbytečně prohraboval v brašně, kterou nesl přes své rameno.

„Mohl bys prosím tě něco udělat?“ vlkodlak se pokoušel zuřivě šeptat.

Zelené oči blýskly: „Sklapni, vždyť dělám.“ Nakonec začal cosi vytahovat na světlo, podobně jako když mudlovský kouzelník vytahuje svázané šátky, ale ta věc, co držel, se zdála tekutá a stříbrná. „Pojď sem.“

„Cože?“

„Prostě – Och, to je jedno!“ A pak Nebelvír vystřelil k němu, zavířil s něčím nad jeho hlavou a kolem nich, jak se pohyboval. Rukou sevřel Dracovo zápěstí a otočil ho tak, až stál tváří v tvář k druhému chlapci, jehož záda byla ke zdi.

„Co – co si...?“

„Neviditelný plášť,“ šeptl Potter téměř neslyšně.

Draco neměl šanci, aby propadnul šoku ze svého zjištění. Několik krátkých myšlenek hučelo v jeho hlavě – Potter má Neviditelný plášť?! Jsou drahé! Tak to bylo tím, jakým způsobem tolikrát unikal! – a pak Pansy s Blaisem doputovali do zorného pole, jejich hlasy byly tiché a důvěrné.

„V poslední době dost často mizí, nevšiml sis?“ říkala dívka, a Draco věděl bez pochyb, že mluvila o něm.

Blaise pokrčil rameny: „Asi je ve svým pokoji. Jen sis toho všimla, protože už nevysedává ve společenské místnosti.“

Zakroutila hlavou: „Druhý den jsem ho šla navštívit. Ten jeho portrét řekl, že už tam hodinu není.“

„Pansy, přestaň se ho pokoušet sledovat, dobře? V této škole jsou i jiná místa. Zkontrolovala si knihovnu? Lektvarovou laboratoř? Draco je šprt, nejspíš potají dělá nějakou práci navíc.“

Harry otočil svou hlavu stranou a tím odvrátil pohled od urážkou vytřeštěných očí na blonďákově tváři, aby se vyhnul výbuchu smíchu. Bylo to značné úsilí a cítil bolest v hrdle od toho, jak potlačoval tuto reakci.

Oba Zmijozelové se pohybovali blíž a blíž a brzy byli dost blízko na to, až se Draco s Harrym báli, že vejdou přímo do nich. Blonďák se nervózně posunul, zdráhavě se tisknul ještě blíž k Nebelvírovi, ale věděl, že by měli něco udělat, nebo je oba objeví v ještě více kompromitující situaci než předtím.

Pansyin tichý hlas opět upoutal jeho pozornost: „Vlastně jsem přemýšlela, jestli to nemá něco společného s... no, s jeho otcem, pokud víš, co tím chci říct.“

Blaise jí věnoval zničující pohled: „I Mrzimorský prvák by věděl, co tím chceš říct, Pans.“ Povzdechl si a zakroutil hlavou. „I když jsem o tom přemýšlel. Myslel jsem si, že to přijde dříve nebo později. Koneckonců je to Lucius Malfoy. Tohle má jedině smysl, pokud vyzval Draca, aby –“

„Neříkej to!“ sykla na něj čarodějka naléhavě.

„To jsem neměl v úmyslu!“ vyštěkl zpátky. „Někteří z nás mají více taktu než ty...“ S rozčíleným pohledem tmavovlasý chlapec zmlkl a zrychlil naštvaně svou chůzi.

Merline, tohle je kolizní směr, pomyslel si Draco náhle. Stál přímo v Blaisově cestě a nemohl se pohnout ze strachu, aby Plášť neodhalil nějaký záblesk z něj nebo Pottera-

Najednou paže obemkly jeho pas, čímž ho překvapily, a pak byl pevně přitisknut k druhému tělu tak, že si pomyslel, že takto nebyl nikdy ve svém životě. Cítil nezadržitelnou potřebu se odstrčit, nadávat a nekontrolovaně křičet, kvůli tomu, jak se Potter opovážil si dovolit, takto... takto úplně vpadnout do osobního prostoru?! Jeho brada spočívala na rameni vyššího chlapce a z hlubin temnoty koutu své mysli mohl slyšet vlčí zlomyslný hlas, který na něj naléhal, aby ho na oplátku kousnul. V takové době měsíce, by se mu ho nejspíš povedlo nakazit, kdyby chtěl...

Svou mysl s námahou přivedl zpátky k rozumnosti. Ne. Dobrý Bože, Potter se mu snaží pomáhat, výjimečně...

„Blaisei!“ volala za ním Pansy ječivě, načež zastavil, aby na ni počkal. Draco v duchu proklínal svého přítele a přitiskl se blíž ke zdi a druhému chlapci – naštěstí si nevšiml skelného výrazu, který se začínal vkrádat do zelených očí.

Pansy zastavila s menším odstupem od svého spolužáka, pak sotva šeptem promluvila: „Co... co si o tom myslíš? Pokud to je důvod, proč celou dobu mizí, chci říct...“

Blaise si vzal hodnou dobu na odpověď, dost k frustraci vlkodlaka: „Já... vlastně se na to snažím nemyslet,“ odpověděl po chvílí. „Nakonec se to stane nám všem. Proč si kvůli tomu ještě dělat starosti?“

Jeho slova se nezdála, že ji uklidnila, to bylo dost patrné. S dalším povzdechem ji chlapec vtáhl jednou paží do objetí a šli dál v tichosti a jen vláskem zavadili o neviditelnou dvojici.

Když už mohl, Draco vydechl s velkou úlevou. To bylo až moc blízko.

Harry cítil blonďákův povzdech, který vnímal jako horký dech vzadu na svém krku, zrovna pod uchem a přemáhal se, aby nezavřel oči. Neužíval si to, říkal si. Nemohl by si to užívat, protože ten sen by neměl být pravdivý, proklatě!

Malfoy otočil hlavu a snažil se na něj opatrně podívat, přitom se teď malé závany dechu dotýkaly jeho čelisti, byly teplé a příjemné. Otáčel se, aby se setkal s jeho pohledem téměř proti své vůli.

„Můžeš mě kdykoliv pustit, Pottere.“

Zamrkal a teprve pak si uvědomil – utápěný v rozpacích – že stále svíral své paže kolem pasu druhého chlapce. Pustil ho, jako by se popálil a třeštil oči do tváře s ledově modrým pohledem.

„Promiň, já –“

Už nedostal možnost to doříct, nehledě na vysvětlení, které mohl mít. Draco náhle zalapal po dechu a ohnul se, jednou rukou svíral Nebelvírovu košili ve snaze, aby zůstal zpříma. Harry, který nebyl schopen pomoci, mohl jen sledovat, jak probíhá přeměna. Blonďákovo pevné sevření ho stáhlo dolů, když měnící se vlkodlak klesnul na kolena.

Poté soucítil s Malfoyem novým způsobem. Nikdy dosud neslyšel Zmijozela křičet nelíčenou bolestí – místo falešného, přemrštěného sténání, které kdysi kvůli soucitu sehrával – kromě této, kterou prožíval. Polekaně vrhl kolem nich tišící kouzlo, ale to bylo to nejmenší, co mohl udělat.

Nastal okamžik v následujících, vleklých vteřinách, kdy Draco zvrátil hlavu, vlčí bílé oči se rozšířily a Harry viděl, s hrozivou jasností, krutost stvoření, které číhalo pod povrchem. Vlk byl pro tento krátký okamžik volný, než se řetězy Vlkodlačího lektvaru kolem něj pevně neutáhly. Přesto to Harrymu stačilo na to, aby sebou strachy ucuknul, uvědomil si, snad poprvé, skutečné schopnosti toho, co bylo uvnitř Draca.

Byl svědkem celé přeměny v jakémsi šokovaném omráčení, částečně překvapený, když se vlk stále na něj díval s jasnýma očima, navzdory faktu, že dosud ty samé viděl dvakrát.

Když přeměna skončila, Harry se podíval dolů na potrhané zbytky Zmijozelova oblečení. Pak s povzdechem švihnul svou hůlkou a vrhl opravující kouzlo, které ho naučila Hermiona a sledoval kusy oděvů, jak se vrací do svého původního stavu. Kupku nabral a nacpal ji do brašny, ve které už měl Neviditelný plášť – a celou dobu si představoval Malfoyovy povýšené stížnosti kvůli zmačkání, které tím udělal. Brašnu hodlal uložit u Remuse, než se sám přemění. 

„Tak pojď,“ zamumlal a doufal, že už nebylo moc studentů venku, kromě nich. To je vše, co potřeboval. Harry Potter byl viděný, jak si klidně kráčí vedle velkého světlého vlkodlaka. Už mohl vidět ty titulky...

 

« 22. kapitola « » 24. kapitola »


08.11.2009 18:15:18
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one