Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnováno pro: darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, Kattte, KiVi, koky, Marlow, Sanasami

Alcea

24. kapitola: Vnímavost

Remus si byl stále více vědomý pojmu druhů vlkodlaka. Jeho vlastní rozviklaná loajalita a zmatené pocity k Severusovi tlačily tuto myšlenku do popředí jeho mysli – bylo to nešťastné, vzhledem k tomu, že Mistru lektvarů zabralo několik vteřin na uchvácení myšlenek, které si nemilosrdně prohlížel a smál se nad jeho nejistotami.

„Nemusíš si dělat starosti, Lupine,“ ušklíbl se tehdy. „To se nikdy nestane. Můžeš zůstat naprosto věrný nebožtíku Siriusovi Blackovi.“ To jméno vyplivl jako jed.

Remus by rád věděl, co se to pro všechno na světě s ním mohlo stát, když zjistil, že opovrhuje a zároveň ho přitahuje Severus a jeho krutost. Poslední lekce mezi nimi se vymkla kontrole, což vedlo v dětinské provolávání klení napříč pokoji druhého muže. Vlk pro tentokrát dokonce přišel na jeho pomoc, dychtivý po šanci, aby napadnul Mistra lektvarů, který byl příčinou toho, co viděl jako Remusovu zradu jeho druha. Jeho zuřivost mu dodala na rychlosti a síle, skočil na Severuse, který přistál na zádech s Remusem, který byl nad ním rozkročený, vrčel a na svou hůlku zapomněl.

Černé oči se na zlomek vteřiny strachy rozšířily, a pak se rychle zamžily opovržením: „Hodláš si vzít to, co chceš násilím, Lupine?“ vyprskl, a Remus, znechucen tímto pouhým významem a trochu sám sebou, odešel bez jediného slova.

Neexistovalo žádné logické vysvětlení. Beztak to nebylo tou pravou přitažlivostí, řekl si. Byly to přetrvávající pozůstatky pošetilé dospívající fantazie z dob, kdy druhý muž byl jen o trochu méně nepřístupný a hrubý. Byla to morbidní fascinace něčím, co nemohl nikdy mít, a možná to bylo vedlejším účinkem této hrůzné intimity, kterou sdíleli v těchto dnech.

Rozzlobil se, když o tom přemýšlel, zvedl pohled k měsíci a zadní tlapou se podrbal nečinně za uchem. Poblíž se Harry s Dracem prali a honili, přičemž se míhali v jeho periferním vidění.

V této chvíli byl rád, že nebyl v lidské podobě. Jeho výraz by mohl prozradit velmi mnoho. Chtěl se smát, ale v jeho srdci se rozvíjel zármutek.

Nikdy si nebyl tak jistý tím, že sledoval vlkodlaka a jeho druha.

Samozřejmě, že to ani jeden z nich ještě nevěděl, protože Harry měl vždycky dlouhé vedení, a Draco byl ponořený v popření. Remus to viděl. Viděl to od prvního okamžiku, kdy studoval běžící dvojici. Ve skutečnosti to byla jako taková vzpomínka na svůj vlastní šesťák se Siriusem, ve které se ztrácel více než jednou. Merline, neobyčejná krása a známost této situace ho ohromovala. Jak to mohlo být možné, že se to děje dvakrát, i v centru magie, kterým byly Bradavice...? Zvláště mezi těmi dvěma, ze všech lidí – Harry, Siriusův kmotřenec, byl tak hrozně občas podobný tomu muži, a Draco, který byl, v podstatě, jeho vlastní zodpovědnost. Tuto reflexi bylo nemožné ignorovat a bolestně to sledoval.

Takže mezitím, co oba teenageři skákali kolem sebe, bojoval proti spojitosti, kterou mohl vidět, jak je už přitahuje dohromady, jeho vlastní mysl byla zmatená. Cítil se být povinen na ně dávat pozor a vedl je, pokud by mohl, zvláště Draca. Překvapilo ho, uvědomění toho, že u něj sílila ochrana mladšího vlkodlaka, který právě teď měl několik dospělých spojenců. Lucius Malfoy byl otec k smíchu, podle Remusova názoru, když mohl vyzývat svého syna k životu na Temné straně, a pak se ztratil, když chlapec odmítl. Narcisa si evidentně zvolila manželovu stranu, a kvůli Severusově nynější náladě, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, se Draco musel cítit poněkud opuštěný. A z čehož vyplynulo, že Remus mohl cítit všechen vlčí mateřský instinkt, který se v něm v reakci na to vzchopil. Chlapec je součást smečky, stejně jako Harry. A tak by s ním měl jednat.

Ale dobrotivý Bože, bylo to tak těžké potlačit vlnu závisti, která v něm vzrůstala pokaždé, když je viděl spolu. Není to tak dávno, kdy měl to, co oni měli nyní, a no ano, jak moc to chtěl zpátky

Ale nebyl hloupý, a už před měsíci se přestal upínat k falešné naději. Jeho druh zemřel, a i když Remusovi chyběl – vždycky mu bude chybět, do jisté míry – nechal ho jít.

Snad to bylo dobře, ale nebyl si jistý. Minerva řekla, že to je dobře, když spolu naposledy mluvili. Jediné, v čem měl Remus jistotu je, mimo Siriuse, že vycházel se Severusem – ale nevypadalo to, že se to právě teď vyvíjelo velmi dobře...

***

Opět noc, která proběhla na vlně vzrušení a závodění, nakonec skončila, když se vlkodlaci s Harrym vrátili do malé boudy, byli vyčerpaní a plácli sebou do svých vlastních, provizorních postelí.

Bylo šeré ráno, i když světlo, které se nakonec objevilo, vítězně zanořovalo drápy do šedé, deštivé oblohy. Proměnlivý déšť ochlazoval ranní vzduch. I přes venkovní chlad bylo Dracovi teplo.

Zasněně se usmíval, ani se nesnažil otevřít oči a přerušit polospánek, ve kterém byl polapen. Vlk se vrátil zpátky do jeho mysli, sytý a bezpečný. Prozatím, v každém případě. Jako vždy cítil velký tlak, kterého si byl zcela vědomý, jak se náhle uvolnil. Vychutnával si pohodlí, protáhl se jako kočka, vyklenul záda a prsty ohnul v pokrývce, která byla přes něj přehozená.

Tím stejným způsobem jakým se Harry překvapeně před měsícem probudil, si Draco náhle uvědomil velmi blízkou přítomnost druhé osoby.

Příjemné teplo bylo najednou nesnesitelné, když si uvědomil, s pomalým úsvitem, že je zapletený s jiným tělem. A co hůř, i bez otevřených očí věděl, kdo to je. Potterova charakteristická vůně – zvláštní směs pachu chlapce, psa a deště, ne nepříjemná – naplnila jeho nos, načež vlk vydal nepatrné, šťastné zavrčení poznání, než pokračoval ve své dřímotě a ponořoval se dokonce ještě víc do uvolnění. Draco, na druhou stranu, měl pocit, jako by každý sval v něm právě ztuhl.

Potter. Ležel s Potterem. Ležel na něm! Co to k čertu...?!

Nebelvír ve spánku zafuněl a posunul se. Paže pod Dracovou hlavou a kolem jeho ramen se lehce utáhla, čímž ho donutil k potlačení zvuku podezřele blízkému zakňourání. Každá částečka jeho holé kůže, která se dostala do kontaktu s druhým chlapcem, byla v jednom ohni. Intimní kontakt. Intimní kontakt úplně všude. Mohl cítit hrubý denim Potterových džínů na své noze, kterou měl přehozenou přes jeho boky. Pod svou rukou cítil zvedající a klesající hruď a pomalý tlukot srdce.

Co to bylo?!

Stejně jako předtím, na chodbě u vstupní haly pod Neviditelným pláštěm, ho silně znervózňoval tento blízký kontakt. Vzchopil se a chystal se odšoupnout a vyprostit se co možno nejrychleji, i když to znamenalo ztrátu své důstojnosti, až se Potter probudí a uvidí tento děsný malér – ale najednou vlk v něm zavrčel a opět se probudil k životu, přitom protestoval proti jakémukoli pohybu, na který by mohl pomyslet. Chtěl zůstat tam kde byl, zatraceně, a zřejmě se snažil co nejvíc, aby Draco chtěl to samé.

A Draco by se mohl pobídnout k většímu boji, kdyby si právě nevšiml zeleného střípku pod rozevřenými řasami, který ho pozoroval. Potter byl už skutečně vzhůru a byl svědkem jeho ponížení. Zmijozel ztuhl, dokonce nebyl s to, se vymanit z jejich kompromitující pozice.

P-Pottere...“ Protivila se mu slabost ze svého koktání, ale ani Malfoy by nemohl čekat, že zůstane neovlivněný, když ležel nahý se svým rivalem.

A to byla myšlenka, kterou nemohl vůbec dostat ze své hlavy...

S rozmazaným viděním bez brýlí, které ležely stranou, se Harry na něj letmo podíval a povzdechl si s jen neurčitou mrzutostí: „Zase...?“ To slovo řekl tiše, skoro sám sobě a bylo plně utlumené ospalostí.

Blonďákovo obočí vystřelilo rychle nahoru. Zase?! Co myslel tím, ‚zase‘?: „Nejsem si vědom toho, že to je běžná událost,“ měl potřebu to zdůraznit, spíše ostře, přičemž silně ignoroval rostoucí výšku svého hlasu.

Nebelvír svraštil čelo a zavřel oči při nepříjemném výkřiku, kdepak ještě není připraven se vzdát spánku a pohodlí. I přes jeho očividné rozhořčení kvůli jejich pozici, byl neochotný se z ní přesunout. Právě v tuto chvíli, rozhodně: „Och,“ nakonec zašeptal v odpověď, potlačujíc zívnutí. „No, ale je. Spi dál, Draco...“

Vlk souhlasně zavyl a zaskučel, přitom byl prakticky naštvaný, když na něj vyslal kanonádu různorodých představ, prosíc ho, aby si lehl zpátky a vrátil se k tomu božskému teplu a voňavému objetí. Stejným způsobem, kdy použil jeho křestní jméno, téměř cítil, jakoby byl protnut kletbou Imperio, a dříve než by Draco mohl vážně pomyslet na následky svého jednání, přistihl se, jak váhavě vrací hlavu tam, kde dříve spočívala.

Kdesi v pozadí jeho mysli panicky křičel zdravý rozum. Požadoval vědět, co si myslí, že dělá, a že si ani neuvědomoval, že to je Harry podělaný Potter, ze všech lidí, a proboha vždyť není gay!

Vlk vrčel tak dlouho, dokud zdravý rozum nesklapnul, a pak se uložil k odpočinku se svým druhem.

***

Pak již o tom nemluvili. Zdálo se to být zvykem, když se Harry ujistil, aby zmizel dřív, než se Draco podruhé probudí, jen se zastavil, aby nechal před ním úhledně složenou kupku Zmijozelova oblečení, než odešel. Jakékoli potencionální trapné situaci se dvojice, která stále odmítala vzít na vědomí tuto situaci, šikovně vyhýbala. V duchu si Remus zamlaskal, povzdechl a zakroutil hlavou, ale neuděl nic, aby se do toho pletl. Ani by to chlapec neocenil, tím si byl jistý...

Ron v sobotu odpoledne odešel, s pořádným rozloučením s Harrym a s prodlévajícím pohledem na Hermioně, asi takovým, který považoval za pronikavý, i když Harry tento podhled zachytil, nedokázal si ho vysvětlit a opravdu se o to nezajímal. Přestože věděl, že by mohl znamenat něco z Ronova rozhodnutí jednat podle svých pocitů k čarodějce, nebo jí mlčky připomínal, aby se ho i nadále vyptávala.

Když zrzek odešel, Hermiona na něj naléhala neodbytněji než kdy dřív. Přesně neměl na mysli její přítomnost, protože už nedělala další pokusy, aby se ho ptala na jeho dřívější mizení nebo ho přesvědčovala o tom, že Malfoy je nepolepšitelný, bez ohledu na to, co řekl Brumbál, když se Ron snažil víc než dřív. Přesto to ztěžovala, když chtěl navštívit Vanimu – a byla to jen Vanima, kterou navštěvoval, říkal si slabě, navzdory faktu, že on a vlkodlak již spolu v těchto dnech zvládali civilizované rozhovory.

Také bude omnoho obtížnější uniknout ze společenské místnosti v době soumraku, v příštích pár dnech. Harry mohl prakticky vidět, jak jí hlavou prolétávají podezření, která naznačovala jakýkoli počet divokých možností, proč zůstával venku celé noci, tři noci po sobě. S Ronem se tyto podezření stále ustalovaly na jeho přítelkyni jako odpověď, ale Hermiona byla zcela jiný případ. A teď zrzek, který odvracel pozornost, byl pryč, tak ji bylo těžší obalamutit a byla mnohem náchylnější k tomu, aby si všimla zvláštnosti tří nocí, na které zůstával venku každý měsíc.

Měl za to, že nakonec usoudí, že on je vlkodlak. Nebylo to lepší, než uvědomění si toho, jak strávil své noci s Malfoyem? Možná, pomyslel si a představoval si způsob, jakým by Zmijozel reagoval, kdyby si myslel, že jeho tajemství bylo odhaleno...

Kromě toho, mohl by zjistit, že si Hermiona myslí, že je vlkodlak, jestli to byl závěr, ke kterému dospěla. Nic by neřekla, i kdyby to byla pravda.

***

„Kam jdeš?“

Tato falešně zběžná otázka ho zastavila právě když vyšel ven portrétem Buclaté dámy, s brašnou v ruce. Pomalu se otočil a díval se na čarodějku, která šla za ním.

„Myslel jsem si, že si děláš svůj domácí úkol z přeměňování,“ poznamenal.

Hermiona si nezaujatě založila své paže: „Dělala. To není pro tebe výmluva, aby si mizel bůhvíkam celé ty noci – zase!“

Povzdechl si. No, více méně nečekal, že její trpělivost s ním bude trvat věčně, ale prostě si mohla vybrat lepší čas. Mohl by propásnout východ měsíce, pokud ho zdrží příliš dlouho a Malfoy by si jen stěžoval, protože musel čekat.

Odolal nutkání se podívat na své hodinky, spustil svou brašnu na podlahu a otáčel ramenem v krouživém pohybu. Přemýšlel, jestli si někdy minulou noc natáhl sval, ve kterém mu občas bolestivě píchlo: „Poslyš, nevadilo by ti, kdybychom si o tom promluvili –“

Neříkej ‚jindy‘! Vždycky to říkáš a nikdy to nemyslíš vážně!“

Upřeně se na ni díval: „Hermiono, toto není vhodná –“

Postoupila k němu blíž a ohnivě promluvila: „V posledním čase není nikdy vhodná doba! Nemyslím si, že jsi se mnou nebo s Ronem pořádně mluvil celé měsíce! Copak nám už nevěříš?“

Několikrát otevřel ústa a snažil se rozhodnout, jestli má odpovědět podrážděně nebo klidně: „Jistě, že věřím,“ nakonec se ohradil v kombinaci obou. „Z jakého důvodu by sis mohla myslet, že ne?“

Skoro dupla nohou: „To kvůli tomu, Harry, že jsme vždycky všechno sdíleli a teď nám to připadá jako... jako bys nás zničehonic ze všeho vyloučil. A nechápu proč. Vím, že jsi říkal, že to není Siriusem, ale nevidím žádný jiný –“

„To není Siriusem!“ Do jeho hlasu se dostala nelíčená zloba. „Ano, je pravda, že mi chybí a přiznávám, že to bylo mnohem horší na začátku roku. Ale teď jsem v pohodě, vážně. Jsem.“

„Tak proč -?“

„Možná – prostě možná – kouzelnický svět letos nepotřebuje mou okamžitou pomoc a můj život není výjimečně v ohrožení a jsem rád, že můžu mít soukromí, Hermiono! Žádné turnaje, žádní reportéři, žádné vize nebo plány proti útoku Voldemorta! Jsem rád, že můžu zmizet, aniž by mě sledoval tucet Bystrozorů kvůli mému vlastnímu bezpečí!“ krátce se odmlčel a prudce si povzdechl. „Chápeš to...?“

Zavřela ústa a mlčky přikývla. Mohl vidět, jak jí v čelisti cukal sval.

Harry se otočil a odešel.

***

Hermiona ho frustrovaně a smutně sledovala, jak odchází. Mohla cítit, že ji a Rona od sebe odstrkuje, ale neměla tušení, co mohli udělat špatně, pokud vůbec. Všechny od sebe odstrkoval. I BA, která loni byla něčím jako společenskou skupinou, která zaujala mnohem vážnější ráz. Harry do ní přivedl Malfoye, protože si dokázal přiznat, že potřeboval pomoc a techniku, která se lišila od jeho vlastní. Vyšlo najevo, že byl ochoten nedbat na pohodlí, když to bylo potřeba. A přesto, že jeho plán Hermionu zprvu ohromil, do jisté míry, nyní přemýšlela o tom, jestli to bylo jen dalším způsobem, jak si držet odstup mezi sebou a těmi, kteří ho mají rádi.

Povzdechla si a otáčela se, aby se vrátila do společenské místnosti, když v tom její pohled cosi zachytil. Podívala se dolů a viděla Harryho brašnu, která ležela tam, kde ji před několika minutami nechal. Už bylo příliš pozdě, aby ho zavolala zpátky, pomyslela si a letmo pohlédla na liduprázdnou chodbu.

Sehnula se a uchopila jeden rozedraný řemen a brašnu zvedla nahoru. Mohl vinit jen sám sebe za svou neopatrnost – a svůj hněv – řekla si a kroutila hlavou.

Brašna v její ruce byla pootevřená, to si uvědomila příliš pozdě, a mohla už jen sledovat, jak něco vyklouzlo na podlahu.

Překvapeně se dívala na Neviditelný plášť.

Byla to chvíle, kdy potřebovala Rona. Mohl by navrhnout to první, co se jí právě teď honilo hlavou a nechal ji, aby vykonala svou vlastní roli jako jejich kolektivní svědomí, které připomínalo všecko, co bylo špatné na tomto nápadu, a jak to bylo nemorální, i když to stejně nakonec udělali.

Ale Ron tady není a jeho nepřítomnost jí dala možnost volby. Buď pevně zůstane ve své zvolené roli, klidně vrátí Plášť do Harryho brašny, kterou by pak mohla nechat ve společenské místnosti, kde by ji našel, až se vrátí, a půjde spát.

Nebo vezme Plášť a jednou provždy zjistí, co se děje.

Vybrala si.

***

Harryho nebylo těžké najít, i s jeho několika minutovým náskokem. Ve skutečnosti na něj málem přímo narazila, když se blížil ke hlavní vstupní hale. Ustoupila a trochu zmateně sledovala, jak druhý Nebelvír čekal opřený zády o sloup a díval se na hodinky. Nevypadal, že si všiml ztráty své brašny, což bylo zvláštní. Byl tak nepozorný?

Pak uslyšela druhé kroky. Nepřicházely za jejími zády, odkud by se mohl přiblížit student z Nebelvíru, Mrzimoru nebo Havraspáru. Ne, ten zvuk přicházel z jiného schodiště, z toho, které vedlo dolů ke sklepení.

Harry se pak otočil, právě když Draco Malfoy vstoupil do jejího pohledu.

„Dal sis trochu na čas, ne?“ řekl Harry tiše, a k překvapení Hermiony, to neznělo jako popudlivé odseknutí nebo zhnusené zabručení.

Dokonce byla šokovanější, že Malfoy odpověděl poněkud přívětivě, když řekl: „To není má vina. Pansy se rozhodla klábosit.“

V úžasu sledovala, když se blonďák připojil k Harrymu a otočili se ke dveřím a šli uvolněně bok po boku, jako by se ne vždy nenáviděli, tak jak se jí to zdálo podle jejího nejlepšího vědomí. Zdráhavě je s odstupem následovala, i když dost blízko na to, aby slyšela rozhovor, který mezi sebou vedli.

„Ona si pořád myslí, že jsi... však víš?“

Malfoy si odfrkl: „Pokud tím chceš říct, jestli si myslí, že jsem Smrtijed, který jde v tatíčkových stopách, tak předpokládám, že jo. Ani ona ani Blaise by se mě na to nikdy přímo nezeptali. Možná sis uvědomil, že nemáme takový stejně zářivý vztah jako tvůj vlastní Tým snů...“

„Tím si nebuď tak jistý,“ odpověděl Harry nevýrazně, a Hermiona se přemáhala, aby si nezakryla ústa v hrůze z toho, že mohl někdy říct něco takového – a Malfoyovi, ze všech lidí!

„Jo?“ Zmijozel najednou zněl zaujatě a trapně škodolibě. „Všiml jsem si, že nejste tak... nerozluční jako obvykle.“

„Hm.“

Vyšli ze školy, a Hermiona pospíchala, aby je dohnala, nedočkavá z toho, že nejen, že uslyší zbytek jejich rozhovoru, ale také zjistí, co k čertu dělají spolu. Začínalo se stmívat, a zjistila, že mhouří oči, aby je viděla.

„No tak, Pottere, co je nejnovější drama?“

Nastala dlouhá odmlka, než Harry otočil svou hlavu a podíval se na Zmijozela: „Vlastně, ty. Hermiona říká, že Ron žárlí, protože jsem tě požádal, abys chodil na BA setkání.“

Blonďákovi unikl poťouchlý smích: „Weasley má všechny důvody na světě, aby na mě žárlil, a on si vybral tento?“

„Nezačínej.“

„Vždyť je to pravda. Podívej se na mě, jsem – “ Bez varování Malfoy vyjekl a poklesnul.

Harry, jako by to čekal, ho snadno chytil kolem pasu a pokoušel se chvíli držet druhého chlapce zpříma, než mu pomohl se spustit na jeho kolena. Hermiona to sledovala v naprostém zmatku.

„Zapomněl jsem Plášť!“ sykl Harry najednou, když Malfoy v bolestech svíral své břicho.

„No tak proboha, Pottere, udělej něco! Aspoň tišící kouzlo, než nás někdo uvidí!“ mluvil přes zaťaté zuby, jeho hlas byl drsný a dost vzdálen od toho arogantního protáhlého mluvení, které běžně používal.

Právě když tomu udivená čarodějka přihlížela, všechny zvuky náhle ustaly, když Harry svou hůlkou proťal vzduch. Pak, jako by to byla pro něj ta nejpřirozenější věc na světě, se natáhnul a pevně stisknul zmijozelova zápěstí. Malfoy zvedl hlavu a podíval se na něj, s rozšířenýma očima pod jeho stříbrnou ofinou.

Hermiona, která ve svém volném čase tajně přečetla víc než dost romantických příběhů, poznala Ten okamžik, když právě jeden viděla. Spadla jí čelist.

Pak Malfoy křičel. Věděla, že křičí, i když to nemohla slyšet. Harry vůbec neodvrátil pohled a nepustil ho, dokud k tomu nebyl přinucen, když se Zmijozel začal měnit. Hermiona si skousla kloub prstu, a říkala si, aby zůstala klidná.

A nějakým způsobem se jí to povedlo. I když viděla šedé oči, jak se rozzářily jasnou ledově bílou barvou, i když se rysy a končetiny začaly prodlužovat a přesunovat, o čemž tušila, že muselo být mučivé, a i když se postavil na zem na všechny čtyři, a stříbrná srst se rozšířila ve velkých vlnách přes každý kousek jeho kůže. I pak, zůstala klidná.

Hermiona se chvěla, až když byl měsíc vidět na obloze a přeměna byla kompletní. Stvoření, které zůstalo, se nejistě sebralo a vstalo do vzpřímené polohy, bylo vyšší než Harry, který byl na kolenou. Bylo uhlazené a dlouhonohé a bledá srst prakticky zářila v měsíčním svitu. Z místa kde stála, nebylo těžké vidět sotva skrytý výraz obdivu na tváři jejího přítele, ale zjistila, že ho za to vážně nemůže vinit.

Draco Malfoy se stal nádherným vlkodlakem.

Svůj šok ale při rozmanitých významech z této myšlenky odsunula stranou, když zjistila, že bude svědkem ještě další přeměny. Přesto okamžitě věděla, že tato bude jiného druhu. 

Harry, který se zdál spokojený, že je Malfoy v pořádku, klidně zavřel své oči. Linka soustředění se objevila mezi jeho obočím, a než se nadála, něco jiného stálo na jeho místě. Tentokrát neviděla žádné fyzické procesy – žádnou přeměnu kostí nebo svalů. Spíše, její oči vypadaly, že byly ze své vlastní vůle nezaostřené, čímž se nemohla podívat přímo na něj, zatímco magie zastřela jeho vzhled. Vždycky ji zajímalo, proč knihy byly tak  neurčité při poskytnutí přesného popisu zvěromágské přeměny, ale teď to věděla: bylo to nemožné, aby něco takového převedla do slov.

Černý pes, kterým se stal, měl právě tak působivé tělo jako vlk.

Ani se neobjevila zvědavost na tyto dvě nové podoby, a pak s jistotou věděla, že toto není poprvé, kdy byli spolu takto venku. Malfoy se první otočil a zamířil k lesu, lehce pohnul uchem při slabém štěkotu, který se ozýval z tohoto směru. Remus! Uvědomila si náhle. On o tom věděl! On... on...

Ach Bože. Zírala na Zmijozela, jak zmizel v temnotě, a napadlo ji, že by ráda věděla, kdo ho především změnil. Jediného dalšího vlkodlaka, kterého znala, byl Remus – a okamžitě jí tato myšlenka přivedla vzpomínky na hodiny, které letos sdíleli, když ještě mohla cítit zlost, která se z Malfoye valila ve vlnách a byla namířená jen na tohoto staršího muže. 

Hermiona neměla ponětí o tom, co mohlo změnit jeho postoj mezi tehdy a nyní, ale musela přemýšlet o tom, jestli to mělo něco společného s Harrym, a jeho náhlým přijetím Zmijozela.

S vířícími myšlenkami se otočila a zmámeně se vydala zpátky do hradu.

 

« 23. kapitola « » 25. kapitola »


14.11.2009 00:45:07
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one