Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnováno pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, Ivet, Jashin-chan, katie11, KiVi, koky, Mouldy, Sanasami

Alcea

25. kapitola: Pochybnosti

Něco bylo velmi, velmi špatně a Draco to věděl. Ale nemohl říct, co to bylo. Tento pocit se jednoduše objevil před několika dny s událostmi, které nevhodně vystávaly v jeho mysli, ať už byly neobvyklé, rozčilující nebo ničím víc než trochu trapné.

Seděl za stolem, když na toto všechno myslel, a nepřítomně přebíhal svými prsty přes tmavé křivky Vanimina těla, která byla stočená u jeho pravé ruky navrchu domácího úkolu, který by měl dokončit. Pohnula se a dívala se na něj s netečným pohledem, lehce syčela, což ho přimělo k tomu, aby přemýšlel o tom, co říká. Přál si, aby byl Potter tady, aby mohl-

Ach! A je to tady! Přesně tohle je tady! Draco se zmateně zamračil a svou ruku prudce z hada odtáhnul. Od kdy se někdy uráčil vyslovit tuhle větu za jakýchkoli okolností?! Kdepak. Nepřeje si, aby by Potter tady. Nikdy si to nepřál, a bylo to určitě jako obětování, když ten blbec byl tady. Rozhodně by nikdy nezahájil takovou nenucenou, společenskou konverzaci, aby se zeptal, co to ten jeho zatracený mazlíček říkal!

Byla to ještě další ze zásadně špatných událostí, které si Draco začínal všímat, a přemýšlel, proč si toho nevšiml dřív.

Proč pro všechno na světě dokonce nabídl tomu stvoření domov? Nedokázal si představit něco tak pro něj netypického, i kdyby se snažil. Pottera neměl rád nebo jeho směšnou sentimentalitu nad tím vyčarovaným hadem. Kromě toho, zněl tak, že je připravený ji vypustit do lesa, pokud by se situace vyhrotila. Nebylo to jeho odpovědností, aby si ji vzal – tak proč to nabídl?!

A onehdy ta noc! Co to do prdele bylo?! Draco pořád nemohl zcela pochopit tu vzpomínku, kdy při Potterově pobídce, aby spal dál v jejich zapletené pozici, poslechl. Ne! A proč ta prokletá věc v pozadí jeho mysli tak silně souhlasila? Tohle bylo špatné a Draco to věděl.

Také to neskončilo těmito dvěma případy. Byly prostě těmi, které převážně vystupovaly v jeho mysli. Ale, přemýšlel o tom, bylo to víc než touto událostí, když se přistihl, jak souhlasí s tímto drobným návrhem učiněný Nebelvírem, i když loni by to prostě z trucu odmítl.

Nebylo to přátelství. Věděl, že nebylo, i přesto, že ho myšlenka na to tolik neděsila, jak by kdysi mohla. Nebyl tak spokojený ani s Pansy a Blaisem.

Potter by nemohl vrhnout Imperius, to věděl. Kouzelnický zachránce byl na tohle příliš šlechetný. Kromě toho, byly tu i jiné příznaky, které, jak si byl jistý, nepocházely od této nepromíjitelné.

Stával se... roztržitým. Ne, to nebylo správné slovo. Stával se... stával se...

Posedlým. Dokonce závislým.

Nejprve si toho nevšiml. A pak jednoduše odmítl připustit něco takového. Ale teď. Teď to bylo nemožné ignorovat. Když byli ve stejné místnosti spolu, zjistil, že si neustále všímá pohybu toho druhého. Mohl by se úplně normálně bavit s Blaisem, a přesto nějaká část jeho mysli byla nadšená vědomím, že Potter právě vstoupil do Velké síně, a šel ke svému místu u Nebelvírského stolu, a maže si máslo na toast, zatímco mluví s Grangerovou. Tato hloupá, nedůležitá nepatrná fakta doháněla Draca k šílenství. Bývala doba – och, jak mu ta doba chyběla – kdy by byl jako u vytržení, kdyby zapomněl na celou zatracenou existenci toho parchanta. Přesto ho to nyní bolelo vždycky, když Nebelvír odešel z místnosti, aniž by ho vzal na vědomí.

Bylo to mnohem horší, když byli sami, i když pouze jen ve zpětném pohledu. V těchto chvílích vlkovy smysly zaplavovaly Draca, který by mohl být překonán prostou vůní druhého chlapce. Na ní nebylo vůbec nic nepřirozeného – žádná kolínská, vlasový gel nebo jiný podobný výrobek. Vždycky byla čistá, zemitá a tak čistě jen Harry. Byl na ní závislý, a jí přemožený, a sladký Merline je na tom vůbec něco tak špatného?

Vypustil zoufalý, trochu nahněvaný povzdech, a schoval si tvář do dlaní. V jeho nitru narůstala frustrace a nezaujatě přemýšlel, jestli by měl plakat.

Ne, do prdele. Nebyl tak slabý. Ještě ne.

Tyto myšlenky ho trýznily od víkendového úplňku, a nyní je úterý. Nakonec se ustálil na poněkud vyhovujícím vysvětlení, i když pouhá myšlenka na to ho vztekle znechucovala. Toto, jak si byl jistý, muselo být důsledkem ředitelova kouzla. Třebaže ho muž vyslovil tak, že v té době znělo rozumně, tak musela být nějaká skulina, kvůli které se Draco choval jako Potterův zatracený otrok. Toto nebylo zrovna nápomocné, když to musel snést. Toto bylo... podřízení. K tomu ještě nedobrovolné podřízení.

Nejednou se cítil bezmocně. A i když tato myšlenka způsobovala, že jeho líce hořely hanbou, byla jediným vysvětlením, které mu přišlo na mysl. Nemohl by jít za Brumbálem, a udělat ze sebe blázna, který huláká a křičí na protest, když stejně neexistoval žádný způsob, jak odvolat svou přísahu loajality a otroctví. Nemohl by jít za Severusem. Prostě... by nemohl. Severus, ze všech věcí, pohrdal slabostí. Toto přiznat...

To ne, jeho kmotr nebyl právě teď zdrojem pomoci. Ne v tomhle.

A co Lupin? Draco, překvapený sám sebou, se vlastně přikláněl k tomuto nápadu. Muž byl proti myšlence takového donucení, a je příliš Nebelvírem a také dost provinilý na to, aby pomohl. A, když už nic jiného, Lupin chápal slabost...

Ale ne. Copak nad ním již vlkodlak neměl moc? Nebylo to v Dracovi, který byl Zmijozelem tělem i duší, aby dobrovolně vydal víc.

Zkrátka a dobře ještě ne. Ne dokud je zoufalý.

***

„Legilimens!“

Severus slyšel, jak druhý muž zalapal po dechu, než se rozplynul fyzický svět a kolem něj se uzavřel duševní svět druhé osoby. Stával se zvyklý na Lupinovu mysl, otřásl se, když to připustil. Opět se objevila směšná obrana muže, kterou vytvořil po jejich první lekci, aby přinejmenším ochránila znepokojivé myšlenky, které odhalil posledně.

Lupin myslel na barvy. Hlavně na modrou. Rozzlobený Severus bojoval, aby se dostal z této barevné hlubiny, které se překvapivě podařilo zastřít ty povrchové myšlenky, které Nitrozpytec dříve shledal tak zábavnými. Věřil tomu, že by je mohl vypátrat, kdyby to opravdu chtěl, ale toto úsilí by jen mohlo nechat oba s bolestí hlavy.

Nabručený se ponořil hloub, a následoval nyní známé dráhy do temnoty mysli druhého muže. Stejně jako vždy vlčí přítomnost nebyla vůbec daleko. Měl dojem, že mohl slyšet, jak na něj nenávistně vrčí z ne příliš velké vzdálenosti a chňapá svými čelistmi z okolních stínů, jak kolem prchal.

Říkal si, že je iracionální. V tomto světě smysly, jak je znal, se nedaly použít. Nebyl žádný zrak, sluch nebo čich, jenom vnímání. Myslel na vlka jako na fyzickou věc, proto takto působil.

Přesto bylo dost lehké, aby se tím rozptýlil. Lupin věřil, že během této lekce zastavil pátrání po vzpomínkách a myšlenkách. Pravda byla, že Severus byl nyní jemnější.

Byla chyba, když poprvé rozdrásal vlkovu mysl. Stejně upřímně si to nyní mohl přiznat. Vážně, jeho jednání byly necitlivé a surové. Vlastně, spíše by to mohl udělat trochu jako Nebelvír, běsníc kvůli ožehavé situaci svým hněvem.

Od té chvíle, kdy se Severus šťastně vrátil do svého zmijozelského myšlení, litoval tohoto krátkého poklesku.

Nyní, když plul Lupinovou myslí, tak si citlivě vybíral propletená zlatá vlákna propojených myšlenek, přitom jeho dotek byl tak lehký, že se ani nezachvěly, a varovaly tak druhého muže. Naplnily ho cizí znalosti a vzpomínky, a zapamatoval si je, aby si je později prohlédnul. Neodvážil se ještě ustat v jejich sledování pro případ, že si vlkodlak uvědomí, co dělá, a zase by se pak začali dohadovat nebo – něco, co se stávalo neustále častější – fyzicky bojovat.

Nebyl si jistý, proč se upřel na napadení soukromí. Snad proto, že to byla jeho hluboce zakořeněná druhá přirozenost někoho špehovat, nehledě na to, kdo ta osoba má být. A tato situace mu v celku poskytla takovou dokonalou příležitost. Možná to bylo prostě tím, že to je Lupin, a pokud by byl k sobě upřímný, vždycky skrýval nechutnou fascinaci k tomuto muži, že?

Takže pokračoval dál, a zamířil k pevnosti Nitrobrany, kterou stavěl ve středu jeho mysli. Zatímco se pohyboval blíž, snažil si přivolat na mysl jméno ‚Lupin‘, stejně jako vždy, ale nemohl. Zde, kde se intimnosti nebylo možné vyhnout, to byl jen Remus.

Zlatá vlákna byla dost podobná pavučině, jak si Severus vždycky myslel. Vybíral si ty zcela ve středu, kde se vlákna točila ven do všech možných směrů, k základům jeho obran, a stáčely se v soustředných kruzích, které spojovaly a chránily původní myšlenky.

Vrátil se ke své práci, jako by v ní vůbec neustal, odnikud sebral kouzlo, nebo občas ze své vlastní mysli, než jím vytvářel část pavučiny. Přidával stále více falešných vzpomínek kamkoli mohl, přitom zapřádal zlost a zatrpklost do přirozeně protkaných emocí. Samozřejmě nic, co bylo přehnané. To by mohlo být největší pastí, které se vyhnul. Musel být jemný a zveličit to, co již bylo přítomno, nehledě na to, jak to bylo nepatrné. Temný podtón by mohl být mnohem přesvědčivější, než otevřená, pohlcující nenávist k Potterovi.

Zatímco pracoval, začal si prohlížet Remusovy ukradené vzpomínky, které se již staly součástí jeho vlastní mysli, protože nechtěl spustit žádné poplašné zvony ve vlkodlakově mysli.

Bylo to jako sledovat vzpomínky v myslánce. Příběhy se odehrávaly ve třetí osobě v jeho mysli, přičemž sám vůbec nebyl úplně jejich součástí, ale místo toho jako zaujatý divák.

Rychle přelétnul ty méně zajímavé, při kterých viděl, jak vlkodlak sám snídá, známkuje papíry, pozoruje bouři nad jezerem, vyučuje na okraji lesa, hovoří s Dracem tu úplně první noc, kdy za ním Zmijozel přišel-

No, to je zajímavé. Aniž by polevil ve své Nitrobraně, začal si prohlížet tuto vzpomínku podrobněji. V úžasu sledoval svého kmotřence, jak křičí a zuří kvůli kletbě, která ho spoutala, ječel v ponižující trýzni. Nemůžu, nemůžu nic dělat! Má to nade mnou kontrolu! Každých pět minut chci někoho zabít!

Draco opravdu tohle říkal? Pomalu ho naplňovala mrazivá obava – a ještě něco jiného, poněkud plíživé poznání, které ještě nechtěl vzít na vědomí.

Tato vzpomínka se nelítostně přehrávala. Je to silnější než já! ozval se Dracův vyděšený šepot, zatímco se ho Remus pokoušel zoufale utěšit. A pak chlapec plakal, v ten okamžik byl tak zranitelný, že Severus dělal vše, co mohl, aby neustal ve své práci, tak velký to byl šok u této scény.

Vzpomněl si na svá vlastní bezděčná obvinění, která učinil během hádky mezi ním a svým kmotřencem před pár týdny. Co se stalo, že s tím bojuješ?

A Dracovu bezmocnou odpověď. Já jsem se snažil s tím bojovat a ignorovat to – nefungovalo to! Ty vůbec nechápeš, co to se mnou dělá!

Neobtěžoval se to chápat, že ano? Dostihlo ho jeho vlastní neštěstí z tohoto odhalení a vypátrání, nikdy doopravdy nebyl konfrontován realitou, když šlo o chlapcův stav, a bylo výhodnější ignorovat to, co se dělo kolem něj. Kromě toho... ignorování znamenalo, že vůbec nevzal na vědomí, že Lupin – Remus – vlastně Dracovi pomáhal, a to způsobem, kterým by on, Severus, nebyl schopen.

Pak polevil v proplétání vláken myšlenky s Nitrobranou, ale rychle se vzpamatoval, zatímco jeho mysl uháněla. 

Ano, je pravda, že ten bastard v prvé řadě přece zapříčinil tento celý problém, ale alespoň poté se k tomu neotočil zády. Mistr lektvarů znal lidi – méně důležité lidi, usoudil, že si to musel přiznat – kteří by raději utekli do hor, než čelili následkům jako Draco.

Ještě nebyl připraven změnit názor na toho muže – vůbec na to nebyl připraven - ale...

S novým zájmem vytáhl další vzpomínky, které ukradl, a zaměřil se na ty, které ukazovaly dospívajícího Remuse Lupina během jeho let v Bradavicích. Věděl, že to ten muž musel někdy jednou změnit. I kdyby z nějakých důvodů získal sílu k převzetí odpovědnosti za své nynější jednání, tak by si tu sílu neudržel, tím si byl Severus jistý. Lu- Remus byl tehdy trochu ukňouraný zbabělec.

Pozoroval, jak probíhal průměrný školní den mladšího vlkodlaka, jak si tiše píše nebo čte, zatímco jeho tři přátelé se hlasitě řítili v pozadí jeho života. Ano, toto souhlasilo se Severusovými vzpomínkami z této doby. Mohl si právě představit chlapce, sedícího pod stromem s nějakou knihou, který sotva existoval. Remus byl vždycky venku co možná nejdříve, jak si vzpomínal, jako by lpěl na slunečním svitu.

Lily Evansová se občas objevovala před jeho vnitřním zrakem, když se probíral vzpomínkami, ale urychlil tyto obrazy, podobně jako když mudla rychleji přetočí video dopředu. Cítil nutkání udělat to samé, kdykoli se objevil James Potter, ale zajímal se, aby viděl skupinovou dynamiku, která v té době obklopovala vlkodlaka, a jak reagoval.

Ve své mysli začal poslouchat náhodné útržky rozhovoru, které zachytil na své cestě Remusovou pavučinou myšlenek.

Hej, jak si odpověděl na dvojku?“ zeptal se Potter, který se naklonil přes stůl, aby se koukl na vlkodlakův papír.

Do toho ti nic není,“ ozvala se rychlá odpověď, zatímco sebral pergamen.

Nebuď tak skoupý, Náměsíčníku. Jednoho dne budeš stejně tak vadný jako Srabus.“ Arogantní jako vždy, James Potter hodil bradou směrem do přední části učebny lektvarů, ve které byli, a Severus viděl své vlastní dospívající já, jak je ochranně shrbený nad jejich nynějším úkolem, byl sám a rychle psal.

Remusovou tváří přeběhlo zamračení a jeho jantarové oči ztmavly dohněda: „Říkal jsem ti, abys mu tak neříkal –“

Neříkal. O to stejně nejde. No tak, dej mi ten svůj papír.“ Provedl domáhající se chňapnutí po této práci, ale menší Nebelvír ji bleskurychle schoval za svá záda, mimo jeho dosah, a naštvaně se díval. 

Další zajímavý pohled, usoudil Severus. Netušil, že Pobertové byli něčím jiným než jako dobře fungující, dokonalý celek, podobně jako nynější Zlaté trio. 

Možná, že nedbale vkládal příliš mnoho myšlenek do krátkých interakcí.

Remusi,“ pokračoval Potter, jeho hlas oznamoval jeho změnu postoje, od lehce srdečného k podrážděnému. „Zase s tím nezačínej. V poslední době jsi pořád náladový –“

Nejsem náladový!“ S tímto rozhorleným výbuchem se k nim ustaraně podíval další z jejich skupinky – zrádce, Pettigrew. Black nápadně chyběl, a s Pettigrewem, který byl příliš zbabělý na to, aby si troufnul přerušit hádku, se zdálo, že Potterova a Remusova povaha z nich právě dostávala to nejlepší. „Prostě nerad vidím, jak se z tebe stává... agresor, Jamesi –“

Och, ale tohle není zase o Srabusovi!

Já –“

Další postava vstoupila do prostoru vzpomínky v podobě Blacka. Coural se zezadu k hašteřící se dvojici, asi teprve teď přišel pozdě na vyučování, a okamžitě zhodnotil situaci.

Svou ruku spustil uvolněně na vlkodlakovo rameno: „Oj, Náměsíčníku, uklidni se, jo?“

Remus na něj zamrkal, zdál se, že poslechl, šokovaný jeho náhlým příchodem.

No tak,“ pokračoval Black, přitom si nenuceně sedl mezi ně, „podíváme se na ty otázky, jo?“ Aniž by čekal na odpověď, hbitě vzal ten papír a položil ho mezi sebe a Jamese, a začali si kopírovat odpovědi.

Možná proto, že byl jen divákem, tak se příhodně distancoval od celé věci, jen viděl, jak vlkodlak na protest otevřel svá ústa, než je zavřel, aniž by řekl jediné slovo, a odtáhnul se do nešťastného zmatku.

Severus se neklidně stáhl ze scény, která se před ním odvíjela. Nebylo to nic nového, když se dověděl, že Remus byl tichý typ, snadno využívaný svými přáteli, ale tamto před chvíli vypadalo, jako by se mohl skutečně pustit do boje. Co se zrovna změnilo, že byl opět tak pokorný?

Ale neměl čas se obšírně zabývat touto otázkou. Teď, když se nesoustředil na obsah vzpomínky, začal vnímat tupé, pnutí bolesti, které se šířilo po zlatých vláknech, byl to následek dlouhodobého vystavení Nitrozpytu.

S povzdechem uvolnil své držení vláken Nitrobrany a zamířil k povrchu.

***

Remus sebou trhl, když cítil, jak Severus opouští jeho mysl a plnou váhu potlačené bolesti hlavy. Zhoupl se dozadu, spočinul opřený zády o nohy židle a zakryl si oči, přitom čekal na zničující palbu poznámek, která by se v tomto okamžiku měla ozývat.

„Trvalo to déle než obvykle,“ řekl váhavě, když ticho trvalo příliš dlouho, a otevřel jedno oko, aby se kouknul na Mistra lektvarů. Bude hádka, tím si byl jistý. Vždycky byla hádka, bez ohledu na to, jak se tomu snažil vyhnout.

Severus se ještě nepohnul. Seděl klidně, s rukama spočívajícíma na svých kolenou, přímo naproti Remusovi. Tmavé oči byly zavřené, a mezi jeho obočím byla usazená kolmá vráska.

„Severusi...?“

Muž se tvářil překvapeně, když se probral, jako by si teprve teď uvědomil přítomnost někoho jiného: „Re- Lupine. Ty... můžeš jít. Vrať se ve čtvrtek, a budeme pokračovat.“ 

Oba dospělí se vytáhli na své nohy, Remus s o něco menší ladností. Zmateně zíral na druhého muže: „To je všechno?“ nemohl si pomoci, ale musel se zeptat, znělo to, i pro jeho vlastní uši, trochu nevěřícně. Určitě se objevilo něco nového o jeho týrání?

„Ano, to je všechno,“ ozvalo se krátké nahněvané zavrčení. „Odejdi.“

Bylo to kvůli něčemu, co se dověděl, pomyslel si vlkodlak, když za sebou zavřel dveře, tohle bylo nejvlídnější propuštění, které se mu dosud dostalo.

***

Harry lehce seběhl schody, které vedly z ložnic do nebelvírské společenské místnosti, všiml si Hermiony a šel k ní. Svalil se do jednoho z blízkých měkkých chintzových křesel.

„Budeme mít tento týden BA setkání?“ zeptal se. Napadlo ho, že by snad měl jako vůdce mluvit více do toho, kdy jsou naplánovány setkání, ale bylo mnohem snadnější to přenechat jí.

Pomalu na něj vzhlédla, měla na sobě ten stejný zvláštní výraz, který mívala už od jejich debaty venku před portrétem: „Pokud chceš,“ odpověděla opatrně. „Jen několik lidí je doma na prázdniny. Ty a... a Malfoy se na něj chystáte?“

Zvedl obočí: „Jo. Proč bychom nemohli...?“

„Včera si mi připadal unavený. I předevčírem.“

„Nemohl jsem spát,“ rychle zalhal, a to tak snadno, že Hermiona nemohla zabránit pocitu okamžitého nutkání mu vynadat. Co jim ještě Harry neřekl?! Pokud mohl lhát tak přesvědčivě o něčem tak... tak významném, neměla žádný odhad, co ještě jiného mohl skrývat...

Ale nemohla vlastně skočit přímo do této diskuze, že ne? Ne, když Harry ani netušil, že jedno tajemství bylo odhaleno, nemluvě ale o mnoho dalších, které tajil.

Neměla odvahu mu čelit. Ještě ne, v každém případě. Co by mu mohla asi tak říct? Promiň, ale potom, co jsi chtěl onehdy soukromí v tu noc, cítila jsem potřebu tě sledovat a špehovat.

Přesto by měla brzy tohle téma prolomit. Dny od svého odhalení strávila snažením se, aby pochopila tuto situaci, a přišla na nějaký druh zdůvodnění, proč by Harry sdílel takové tajemství s Malfoyem, ze všech lidí. Podle všeho jsou teď opravdu přátelé, nebo něčemu tomu blízké, ať už si to přiznali nebo ne – protože ty noční eskapády a tajemství takového velkého rozsahu nebylo něčím, co se sdílí se zatrpklým nepřítelem – ale Hermiona ať visí, jestli by nedokázala najít přijatelný důvod, proč jsou přátelé. Malfoy by se mohl dobře přidat na stranu Světla, ale to nezměnilo jeho celou osobnost – což by bylo jistě jediným důvodem, proč s ním Harry mohl otevřeně mluvit.

Opět byl na jejích rtech požadavek, aby jí řekl, co se to pro všechno na světě děje, ale zůstala tiše a bolestně tuto otázku spolkla.

Vyčkávavě se na ni díval: „Hermiono? To setkání?“

Přikývla a sklopila své oči ke knize ve svém klíně, tak aby se na něj nedívala: „Naplánovala jsem ho na zítřek, pokud to je v pořádku.“

Zazubil se, a něco v jejím nitru zabolelo. Když to bylo posledně, tvářil se takto? Bylo to Malfoyem, který způsobil, že se mohl najednou zase smát? Ale to nebylo fér! Ona a Ron tady byli stále celé měsíce. Co bylo tak zvláštního na tom naprostém bastardovi, který mu byl schopen pomoci tam, kde oni selhali?!

„Díky, Hermiono,“ zašveholil Harry jasně.

 

« 24. kapitola « » 26. kapitola »


19.11.2009 20:00:25
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one