Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, Ivet, Jashin-chan, katie11, KiVi, Sanasami

Alcea

26. kapitola: Nové perspektivy

Draco chtěl zrušit BA setkání, když si prvně všiml zářícího Galeonu na krbové římse. Ale pak se Potter osobně ukázal, a věnoval mu ten pohled – zmatený, nepříjemně prosebný – a cítil, jak se poddává, přinucený poslechnout tím stejným hrozivým způsobem, který nyní začínal rozpoznávat.

A tak se opět ocitl v Komnatě, kde rozmrzele stál před nezaujatými posluchači, když Potter žvanil o jakémsi kouzle nebo jiném. Draco usoudil, že nemá tušení o tom, proč byl tady ještě potřeba, vyjma toho být něčím, na čem by se Potter vytahoval a předváděl. Mohl si jen představit, že Nebelvír velmi dobře věděl, co s ním dělal a využíval toho ke svému vlastnímu prospěchu. Upřímně, byl překvapený, že bylo ještě pro všechny v Komnatě místo, i s tím egem toho idiota, které zabíralo tolik prostoru...

Jen si povzdechl a zakroutil hlavou. Bez ohledu na to, jak se stával frustrovaným, zdravý rozum mu řekl, že to bylo pro Pottera dost netypické, aby někoho takto využíval.

Stále to bolelo. Právě teď nebyl nikdo, kdo nad ním neměl nějaký druh moci?!

„Draco?“

Vystřelil do pozoru, když si uvědomil s neurčitými rozpaky, že se Nebelvír už nějakou dobu marně pokoušel získat jeho pozornost, a teď na něj zíral s pozvedlým obočím.

„Co?“ štěkl, ignorujíc svou chybu.

Potter zamrkal, ale nekomentoval jeho nepřátelskou odpověď. Postoupil blíž kvůli soukromí, a Draco si všiml, že zbytek BA si už procvičoval každý úkol, který si Nebelvír vymyslel.

„Děje se něco?“

Zmijozel se ušklíbl: „Och, promiň, neprojevuju své sršící nadšení kvůli tomu, že jsem tady? Nebo je to tím, překvapivě, že výjimečně nepodlézám každému tvému zatracenému slovu?!“

Zelené oči rapidně ochladly: „No, vlastně, to je tím, že jsi naprostý idiot. Víc než obvykle!“

„Och, běž do prdele. Co bych měl k čertu dělat, abychom tohle překonali?“

Udělal jsem něco?“ chtěl vědět Potter. I když zněl nasraně tak jak ho Draco vždy slyšel, svůj hlas držel snížený v šepotu, snažil se nepřipustit, aby jejich dočasně rozptýlení posluchači něco zaslechli.

Zmijozel, který na tuto otázku otevíral ústa s půl tuctem sarkastických odpovědí na svém jazyku, se přinutil zarazit a zavřel oči. V duchu počítal do desíti, přiměl se ke snaze, aby kontroloval svůj hněv, čímž se zřídkakdy obtěžoval.

Když dosáhl něčeho podobnému klidu, přinutil se se setkat s neustále zmateným, zeleným pohledem: „Až tohle skončí, potřeboval bych s tebou mluvit.“ Tato slova ho chtěla zadusit, chtěla, aby se zakoktal a vytratil se do ničeho, ale nenechal je.

Nebelvírova zlost ustoupila, a rozpačitě se mračil – ne, znepokojeně se mračil, jak si Draco podrážděně uvědomil. Nechtěl znepokojenost nebo lítost, což by mohl jistě jedině Potter vyzdvihnout, jakmile uslyší, co mu vlastně chtěl říct.

Ale to může počkat.

„Jsem tady z nějakého důvodu nebo si chceš jen s někým promluvit?“ řekl protáhle, což oznamovalo konec tohoto popudlivého rozhovoru. Alespoň pro tento okamžik.

Harry si povzdechl, zřejmě byl nejistý. Ale zakroutil hlavou a vypadalo to, že polevil a ukázal neurčitým směrem k ostatním přítomným v místnosti: „Dělej to, co děláš vždycky. Děs je k smrti...“

***

Hermiona se rozhlédla a našla Lenku, která stála nedaleko. Usmála se a šla k ní, viděla v ní vhodného partnera, když tady Ron nebyl. Ale dříve, než mohla něco říct, tak ji někdo zastoupil cestu.

S Cho často nemluvila jako s přítelem, a byla lehce překvapená, když k ní starší dívka přistoupila blíž a ptala se ji příjemným severským přízvukem: „Můžu s tebou mluvit?“ Než stačila něco říct, Havraspárská chytačka se otočila s pohozením svých dlouhých tmavých vlasů, a kývla na ni přes své rameno.

Hermiona ji váhavě následovala do kouta místnosti, z doslechu ostatních. Cho se k ní otočila, její tmavé oči byly rozšířené starostí.

„Co se děje?“ zeptala se Nebelvírka znepokojeně, svrašťující čelo.

„J-já jsem si nebyla jistá... Teda, nemyslela jsem, že by mi někdo uvěřil, chápeš...“ začala Cho, přitom otáčela svou hlavu na stranu, aby se vyhnula Hermioninýmu pohledu. „Ale teď být s ním tady po celou dobu, a Harry mu věří...“

„Uvěřil čemu?“ Hermioně se nepovedlo zcela zadržet netrpělivost ve svém hlase, ale Havraspárka se zdála, že si toho nevšimla.

„Bylo to na Famfrpálovém zápase. Když jsem minula Zlatonku. Stalo se to proto, protože jsem něco viděla, a myslím si... myslím...“

Nebelvírka ztuhla pochopením, bylo příliš pozdě, aby zabránila Cho vyslovení toho, co řekla dál.

„Myslím, že se něco děje s Malfoyem.“ Otočila se a vrhla kradmý pohled na zmíněného Zmijozela, který nyní zíral se zúženýma očima na Harryho záda. „Jako by byl zapojený do... nebezpečné magie,“ pokračovala Cho, nedbající na panický výraz druhé dívky. „Když se při hře na mě naštval, vypadal... děsivě. Jeho oči...!“

Hermiona se natáhla a uchopila její zápěstí, pevněji než zamýšlela: „Řekla si to někomu jinému kromě mě?“

Cho zakroutila hlavou, snažila se uvolnit, ale nešlo jí to: „N-ne. Tak jak jsem říkala, nemyslela jsem, že by mi někdo uvěřil. Jenže jsem nemohla stát stranou a nedělat nic, ne když by mohl ublížit Harrymu. Takže jsem šla za tebou. Ty... ty víš, že říkám pravdu, viď?“

Nebelvírka se přiměla kývnout: „Dobře. Já... já si promluvím s Harrym. Poslouchej, prosím tě, nikomu nic neříkej. Kdyby se k Malfoyovi dostalo, že něco víme...“

Cho rychle pohodila hlavou, tvářila se uvolněně, protože zodpovědnost byla bezpečně na ramenou někoho jiného.

Hermiona cítila bublinu strachu, která se v jejím nitru nafukovala, až nakonec praskla, když si uvědomila, že nevyhnutelně musí čelit Harrymu a Malfoyovi s tím, co viděla onu úplňkovou noc, a to mnohem dříve, než vůbec zamýšlela.

***

Jakmile hodina skončila a Komnata byla prázdná, tak se Hermiona vzchopila. Harry s Malfoem opět ještě zůstali, aby diskutovali, ať už to bylo o čemkoli, o čem v těchto dnech diskutovali, a ještě si ji nevšimli. Jejich diskuze se zdála, že končí, i když ani jeden z nich se netvářil zrovna spokojeně. Draco mluvil tiše, jeho oči byly tvrdé, když konečně zachytil její pohyb svým periferním viděním.

„Co chceš, Grangerová?“ ozvalo se popudlivé vyštěknutí, když ji viděl. „Nedokážeš čelit dlouhé trnité cestě zpátky do Nebelvírské věže sama?“

Snad proto, že málokdy věnoval pozornost čarodějce jinak, než se s ní hašteřit, tak si Draco nemohl všimnout úzkosti, kterou vyzařovala. Ale Harry si všimnul. Skoro váhavě, se zvláštním smyslem intuice, viděl její vinu, nervozitu a vše říkající pohled, který hodila na Zmijozela. Sevřel se mu žaludek: „Co si udělala?“

A to stačilo k přetržení toho, co ji nechávalo klidnou: „Harry, mrzí mě to! Nechtěla jsem... No, nevěděla jsem, co si mám myslet! A když si tak prostě ode mě odešel...“

Harry se přistihl, jak postoupil před spíše zmateného blonďáka, ani se neobtěžoval skrýt svůj stále rostoucí strach, který by se mohl, jak věděl, každou chvíli změnit v hněv.

Pokračovala, v jejím hlase rychleji narůstala úzkost: „A tys tam prostě zapomněl svůj plášť. Znám tě, vím, že bys udělal to samé, i když to není omluva. Takže já... já jsem tě sledovala...“

„Ach Bože...“ To byl Draco, jeho hlas byl slabý a vyděšený, zatímco pomalu zavřel oči, zhoupl se dozadu a opřel se o zeď.

Harry jen zíral.

Mrzí mě to!“ znovu řekla upřímně. „Viděla jsem – no, myslím, že víš, co jsem viděla – ale neřekla jsem ani slovo. Ale teď... Je tu něco jiného...“

„Co by tu mohlo být dalšího?!“ požadoval Harry nevěřícně. Jak to mohla udělat? Chtěl křičet, ale slova se nezdála dostatečná.

Hermiona bezmocně kroutila hlavou: „Cho tuší, že se něco děje.“

Harryho napadlo, se zeptat, jak by mohla něco tušit, když nikdo, kdo to , s ní vlastně nemluvil. Ale jistě. Brumbál je varoval, že ano? Veškerá tajemství světa by nemohla ochránit Draca, pokud by nebyl opatrný: „Ten zápas...“

Čarodějka přikývla, a oba se podívali na Zmijozela, aby viděli jeho reakci.

Po dlouhé, dlouhé chvíli na ni Draco bezcitně zíral, jak si nervózně kouše ret. Jak to mohla vědět? Jako to mohla Changová...?

Jak mohl být tak hloupý?!

Tohle bylo... zcela doslovně... příliš velké, aby o tom přemýšlel. Věděl, věděl, že následky toho, co mu Grangerová řekla, by ho mohlo dost brzy praštit mezi oči, a, s velkou pravděpodobností, přímo by ho to srazilo. Dost brzy by ho mohly pronásledovat následky své vlastní neopatrnosti.

Ale právě teď se to zdálo nemožné pochopit. Nijak, řekla mu jednoduše jeho mysl. Nebyli – nemohli být – další dva lidé, kterým nevěřil a mají v rukou jeho tajemství, jeho reputaci a jeho život. To nebylo možné. Dost špatné bylo, že tohle mají v rukou Brumbál, Lupin, Potter – i Severus, do jisté míry – ale ne, ne Grangerová. Ne ta podělaná Mudlovská šmejdka.

Také ani ta Potterova ex! Ne, bylo příliš kruté a příliš ubíjející o tom přemýšlet.

Pevnost zdi za jeho zády nabízela trochu menší pohodlí, když cítil, jak jeho myšlenky chaoticky víří, a zjistil, že se strnule sesunuje dolů, dokud neseděl, omámený a netečný, jednu ruku zapletl do svých vlasů a zakryl si oči, druhou dlaní přitiskl na studenou dlážděnou podlahu, hledaje pro ni oporu.

„Draco...“ Ve vteřině u něj Harry klečel, ani doopravdy netušil, co dělá, vyjma jednání podle instinktu. Blonďák sebou prudce škubl, když se dotkl jeho ramene, a nechtěl zvednout hlavu: „No tak, my... my to dáme do pořádku nebo něco, jen vstaň –“

„Neopovažuj se říct další slovo, Pottere!“ Jeho hlas zněl hrozivě, i pro jeho vlastní uši. Drsný, pronikavý a zlomený. Ještě nevzhlédl, dokonce se zdálo, že se ukryl ještě víc ve svém ochranném klubku: „Drž hubu, drž hubu! Pokud mi řekneš, abych udělal ještě jedinou věc...!“

„Já ne –“

„Běž do hajzlu!“ A pak začal kolem sebe mlátit. Tenounký, tichý hlásek mu říkal, že to je Harry, ona osoba, která s ním běhala za úplňků, která mu, jen před okamžikem, říkala jeho křestním jménem, jako by to bylo přirozené. Tohle je Harry, který u něj klečí na kolenou a chce pomoci.

Ale na ničem z toho nezáleželo, když ho odstrkoval a vrčel. Zuřivě. Nebelvír, který byl tím překvapen, spadl dozadu a přistál na zadku. Zelené oči v úžasu zamrkaly, a Grangerová vypustila slabý překvapený výkřik a zasmušile si rukou zakryla ústa.

Draco cítil, jak se v něm vzpíná vlk, nechal ho a zlostně odhalil své tesáky: „Víš ty vůbec, co se mnou děláš, Pottere?! Přísahám Merlinovi, jestli to uděláš...“ Kroutil hlavou v tichém varování.

„Co -?!“

Pokaždé, když mi řekneš, abych něco udělal, tak já to musím zatraceně udělat!“ Jeho dech ztěžknul s tímto přiznáním, odvrátil pohled a upřeně zíral na své bledé ruce, které svíraly látku jeho kalhot.

Druhý chlapec vypadal, že pomalu mrzne a jeho vztek vychladl: „O čem to mluvíš...?“

Draco se ušklíbl, ale byla to maska, bez opravdové zloby, a oni to věděli: „O Brumbálovým kouzle,“ vyplivl nakonec, zcela rozhořčený. „Je to jako podělaný Imperius nebo něco podobného. Takže prostě... drž hubu.“

Potterovy myšlenkové pochody se tak jasně zračily na jeho tváři, že by se mu Zmijozel kdykoli jindy za to vysmíval. Pozoroval jeho zmatené chování jako mrak, unášený do popření; pak se tyto změny stávaly rychlejšími, od plíživého hněvu, morálního pobouření, jeho typické spravedlnosti a nakonec k takové zvláštní unavenosti, až Draco zamrkal, jak ho to překvapilo.

Zajímalo ho, jestli si Nebelvír myslel, že lže, nebo jestli je jednoduše unavený ze zatáhnutí do orbity problémů, které se zdály, že se centrují kolem Draca.

Hermiona zakroutila hlavou, čímž na sebe přitáhla pozornost trhavým pohybem: „Brumbál... určitě, ne... Chci říct, on by nemohl –“

„Ale mohl, Grangerová.“ Draco se pokusil vložit jedovatou břitkost do svého tónu, ale vyšel z toho právě tak unavený a poražený jako strohý výraz, který se zračil na Potterově tváři. „Chápej, já si nemůžu vzpomenout na žádné sliby, které jsem před nedávnem dal, a mohly být příčinou toho, že jsem se stal Potterovým zatraceným otrokem.“

Oba Nebelvíři strnuli při jeho formulaci, a Harryho záblesk rezignace ustoupil, a byl nahrazen takovým horečným leskem v zelených očích, až blonďák ustoupil dozadu a opět se přitiskl tak pevně jak bylo možné o zeď za sebou. Jevila se pevná a bezpečná.

„Dra- Mal-“ Harry se zarazil, zřejmě si nebyl jistý, jaký je nyní jejich osobní vztah. „Proč si mi to neřekl?“ řekl nakonec.

„Já... já jsem si to uvědomil teprve před několika dny.“

„A jsi si jistý?“

Šedé oči zablýskly: „Jo,“ zachrčel. „Byly jisté věci, které bych nemohl udělat, ani kdybych chtěl, za normálních okolností, přesto kvůli tomu, žes mi řekl, abych...“

Jak vidno Nebelvír okamžitě věděl na co se odvolává, soudě podle náhlé barvy, která zaplavila jeho líce. Ale společně s rozpaky se objevil i provinilý pohled, který Zmijozel nečekal: „Ach můj Bože, Draco, myslel jsem... Nikdy bych nemohl... Kdyby –“

„Jo, v pořádku,“ přerušil ho blonďák a vrhl pichlavý pohled Hermioniným směrem, na jejíž přítomnost, jak se zdá její Nebelvírský spolužák zapomněl. „Zapomeň na to, Pottere. Vážně.“ Povzdechl si a odolal nutkání si opět prsty projet své vlasy, byla to síla zvyku, kterého se mu nikdy zcela nepodařilo zbavit. „Teď je to jen směšná krize...“

Vytáhl se nahoru – tolik jak mohl při sezení na podlaze, s šedavou skvrnou strachu a starostí, která začínala zabarvovat okraje jeho vidění – zvedl svou bradu s takovou Malfoyovskou pýchou, jakou mohl sebrat, a podíval se přímo na Grangerovou: „No? Jak přinutit, abys mlčela o“ – udělal nějaké neurčité, všezahrnující gesto – „tomhle všem?“

Chvilku byla ticho a nevěřícně na něj zírala. Jeho žaludek se svíral, když čekal na nevyhnutelnou tirádu o tom, jak je to příliš neetické, aby se nechal neregistrovaný vlkodlak potloukat po hradě, a jak je morálně zavázána mu to oznámit. Ha, pustit ji k Brumbálovi, a odhalí binec, který v tom zjistí, pak už s ním bude znát pravdu a vše...

„Och, nebuď tak melodramatický,“ nadávala mu popuzeně a protočila oči, opět získala něco ze svého obvyklého hněvu k němu.

Svraštil čelo, chvíli to nechápal.

„Vím o tom několik dní, víš?“ pokračovala. „A už jsem ti pověděla, že jsem nic neřekla.“

„Jo, ale –“

„A neřekne,“ zakročil Harry. Nezapomněl na svůj vztek k ní, ale přesto je důvěryhodná. Později o tom budou diskutovat, ale teď na to nebyl zřejmě čas.

Draco neprotestoval, když se Nebelvír posunul tak, že seděli vedle sebe, oba opření o zeď a neurčitě zírali dopředu. Bylo to ještě podivnější, když se Grangerová přesunula, aby si sedla vedle Harryho, a všichni tři se jevili skoro jako spojenci – o čemž, samozřejmě, bylo příliš absurdní i přemýšlet – ale Zmijozel zjistil, že je moc vyčerpaný, aby nějak protestoval, a jen spokojeně seděl, naplněn nezvyklostí nechat oba někdejší nepřátelé, aby se vypořádali s jeho nynějším stavem chaosu.

Harry pomalu pokýval hlavou: „Dobře. Takže. Myslím, že si musím zvyknout pokládat otázky, místo toho abych řekl něco vzdáleně... podobnému rozkazu. Ehm, je to v pořádku?“

Draco si tiše povzdechl a zavřel oči: „Doufám, že jo,“ odpověděl pravdivě.

„Takže prostě necháme Cho být,“ zamumlala Grangerová.

Zmijozel vedle něj mohl cítit, jak Harryho aura ochladla: „Ne,“ odpověděl druhý chlapec sotva slyšitelně. Ne, ne tak docela.“

***

Vůbec nepomohlo k Harryho pocitu zuřivosti, když byl nucen stát před chrličem a vyjmenovával každou sladkost, co existovala pod sluncem, nejméně dvacet minut, než konečně uhádl správné heslo, a bylo mu umožněno pokračovat v zuřivém výstupu nahoru spirálovým schodištěm do ředitelovy pracovny. S každým krokem byla jeho nálada temnější.

Nyní byl zcela frustrovaný tím, jak se snažili přesvědčit Zmijozela, aby nic nedělal, ani ten nejmenší, nejběžnější úkon. Trvalo jim příliš mnoho času a úsilí, aby přemluvili Draca k návratu do jeho pokoje, a nechal je, aby si dělali starosti kvůli Cho. Vlkodlak se zřejmě rozhodnul jít proti všemu, co Harry řekl, jen aby si dokázal, nebo jim, že může. A teď, když věděl o své nechtěné moci nad druhým, tak se Nebelvír rozhodl ji nepoužívat – i když by ji mohl využít ke zkrácení hádky, která mezi nimi vznikla asi na patnáct minut.

Přesto, jak výhodná mohla být Dracova poslušnost, tak Harry věděl, že ji od nynějška nemůže používat. Připadalo by mu to špinavé a kruté, i kdyby to neudělal záměrně.

Zmijozelovo pečlivě formulované varování ještě hrozivě znělo v jeho hlavě.

Ono ráno – ráno, kdy se probudili spolu, na což si Harry docela zvykl, a zapomněl, že se mu to někdy zdálo divné – což zřejmě bylo i pro Draca – Dracovi, který nechtěl zůstat, řekl, krom toho, co bylo řečeno, aby zůstal, a tak samozřejmě poslechl...

Tato vzpomínka ho teď ničila. Stíny viny a znechucení ze sebe sama mu nepomohly tam, kde dříve bylo něco... příjemného. Uklidňující, mohl by říct, nebo dokonce i toužebné, kdyby byl ve velmi bujné náladě. V jeho mysli, měla tato příhoda tichý souhlas, klid, s možností, že za tím je stovka rozmanitých věcí.

Zřejmě ne.

Ani se nenamáhal zaklepat. Po vstupu do pracovny na něj Brumbál překvapeně vzhlédl, čímž ustal ve svém papírování: „Harry? Stalo se něco, můj chlapče?“

„Jak jste to mohl udělat?“ Přišlo od něj obvinění, když prošel místností, postavil se před Brumbálův stůl a zlostně shlížel na starce. Fawkes spustil švitořivý, znepokojený zvuk a popocházel po svém bidélku.

Brumbál pomalu odložil svůj brk a svraštil čelo, přitom se stříbrné obočí soustředěně spojilo: „Obávám se, že nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš, Harry.“

Zelené oči blýskaly, připomínající jeho hněv, který se projevil v téže místnosti na konci pátého ročníku: „O vašem kouzle. Vrhl jste ho na Draca, abyste se ujistil, že zůstane loajální.“

„Co je s ním?“

Harry udiveně kroutil hlavou: „Pane! Jak...?! Nemůžete prostě... Jak jste mu to mohl udělat?“

„Měl jsem dojem, že už znáš podmínky dohody mezi mnou a panem Malfoyem. Zdálo se, že si je dříve shledal přijatelnými –“

„Neuvědomil jsem si, že to znamená, že ho to změní na... na... Nevěděl jsem, že musí udělat vše, co řeknu!“

Brumbál se na něj zprudka podíval, náhle byl strnulý ve své židli: „Ta dohoda, kterou jsem učinil nedělá nic takového, Harry. Jen jsem ho požádal, aby souhlasil s několika věcmi, na které jsem se ho chtěl zeptat, jako například, jestli se stane součástí BA. Opravdu si myslíš, že bych dal jednomu studentovi úplnou kontrolu na druhým?“

Nebelvír zaváhal, ale pak si vzpomněl na svůj hněv: „Tak proč se to děje? Ani jsem si to neuvědomoval, dokud mi to předtím neřekl! Co by se mohlo stát, kdyby to neudělal a řekl bych něco hloupého?!“

Ředitel vstal ze své židle a opřel se o stůl mezi nimi. Natáhl ruku a sevřel chlapcovo rameno s překvapivou silou: „Ujišťuji tě ještě jednou, že to co popisuješ nemá nic společného s mým kouzlem. Není to poprvé, co jsem udělal takovou dohodu, a v žádném případě jsem nevytvořil takové následky. Kdyby ale pan Malfoy za mnou přišel, mohl bych mu to říct sám –“

„On vám nevěří,“ odpověděl Harry jednoduše a sám se tvářil dost nedůvěřivě. „A pokud to není vámi, tak co tohle dělá?“

„Můžu upřímně říci, že nevím, můj chlapče. Zní to jako varianta kletby Imperius, pokud vůbec. Rád bych věděl, jestli to je výsledek další tvořivé kletby Luciuse Malfoye...“

„Dracův táta?! Proč by tohle dělal?“

Ředitel pokračoval, jako by ho neslyšel, a mluvil spíše pro sebe, když se vrátil do své židle a začal se probírat zásuvkami stolu: „Možná to je způsob, jak oddělit svého syna od tebe. On věděl, samozřejmě, že by Draco nechtěl pobývat nablízku jedince, který má nad ním takovou moc... Nebo, což je ještě jednodušší, by to mohla být Luciusova forma trestu...“

Zelené oči se nevěřícně vytřeštily: „To mu prostě nemohl zarazit kapesné?!“

„Och, domnívám se, že už byl od jakéhokoli přístupu k rodinným penězům odříznut. Lucius je tvrdý muž, který měl pro svého syna naplánovaný život. Když se Draco k tomu všemu otočil zády, tak pro jeho otce to bylo jako facka do obličeje.“ Konečně vytáhl zřasený papír ze spodní zásuvky a položil ho na stůl. „Tohle před pár měsíci napsal Lucius, kde informuje Draca, že má být Označený. Tohle bylo to, co vyvolalo naši dohodu. Od té doby jsem pak zachytával jeho dopisy, a více než několik z nich obsahovalo kouzla různící se závažnosti.“

Nebelvír nevěřícně kroutil hlavou: „Když řekl... Nemyslel jsem si...“

„To je jen teorie, rozumíš. Zdá se sporné, že by Lucius Malfoy zvládl propašovat takovou silnou kletbu přese mě a školní ochrany, ale je to pořád něco, nač je třeba myslet. Samozřejmě, také prověřím další možnosti. Harry...“ odmlčel se, a vážně vzhlédl na chlapce. „Slíbil jsem Dracu Malfoyovi svou ochranu, a to myslím vážně.“

Harry váhavě přikývl. Ano, tomu by mohl věřit.

Problém byl, že to nechalo jednu velmi důležitou a otevřenou otázku: Co by k sakru ještě mohlo být příčinou tohoto donucení?

 

« 25. kapitola « » 27. kapitola »


22.11.2009 17:59:53
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one