Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Anina, Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, katie11, KiVi, Sanasami...

Alcea

27. kapitola: Padlý princ

Draco nedokázal sebrat energii na to, aby zašel do knihovny, i když věděl, že by opravdu měl. Potter se později objevil v jeho pokoji ještě tu samou noc po BA setkání, jen aby ho informoval, zvláštním upjatým tónem, aby nevěřil, že Brumbál je zodpovědný za toto nové prokletí, které postihlo Zmijozela. Draco ho samozřejmě obvinil, že brání svého svatého ředitele jednoduchým popřením, ale Potter vysvětloval tak přesvědčivě a klidně, proč ještě Brumbála nezatracovat, kromě toho, že má v úmyslu prověřit jiné možnosti.

To samozřejmě znamenalo pátrání. Odmítal, aby Nebelvír sdílel jeho ponížení s někým jiným, kdo to neví, tak aby nebyla žádná pomoc zvenčí. Musel to udělat sám – výjimečně. Draco se hořce proklínal za svůj nešťastný osud.

Toužil po té jednoduchosti onoho zářijového večera, těsně předtím než byl pokousán. V té době by mohl nařídit jednomu z méně důležitých Zmijozelů, aby udělal nudné pátrání po čemkoli, co potřeboval. V té době by si vychutnával francouzské čokolády své matky, které mu poslala sovou; listoval by kouzelnickým katalogem a vybral si nejnovější model hábitu, který by si koupil za otcovy peníze.

Toto však byl dávný rozmar. Se svým drahým oblečením zacházel skoro nedbale, poněvadž bezpečně věděl, že si svůj šatník obmění během měsíce, každého měsíce; nyní to ale zredukoval na obnovování hábitu takovou podřadnou magií jako byla čistící a opravující kouzla, jimiž se zoufale pokoušel udržovat svůj hábit ve slušném stavu již od té doby, když ho Lucius pevně odřízl od peněz. Horší bylo, když zjistil, že stále častěji na sobě nosí mudlovské oblečení, byť jen proto, aby zachoval reprezentativnější oděv.

A pokud bylo oblečení jeho největší starostí, mohl by se považovat za šťastného. Ale ne, byl příliš zahloubán přemýšlením o úplňkových nocích, o otcových nabývajících trestech, o Potterově trvalé přítomnosti a podivné nové moci přesvědčování, o skutečnosti, že Grangerová toho věděla tolik, o svém slábnoucím postavení mezi Zmijozely, a o novém znepokojivém úkrytu, ve kterém dnes našel Vanimu...

S povzdechem Draco vstal. Aspoň bylo něco, co mohl dát do pořádku. Jeho kolejní spolužáci prostě zapomněli na sílu jeho přítomnosti, protože býval často v soukromí svého pokoje spíše, než aby se uráčil navštěvovat zmijozelskou společenskou místnost.

Prostě jim to musel připomenout, to je vše.

***

„Čistokrevný,“ zamumlal na portrét, který strážil jeho kolej. Poslušně se odklopil a uvolnil mu tak vstup. Sebevědomě si urovnal linii svého hábitu a zkontroloval, že jeho vlasy budou držet tak jak mají během chůze v tomto místě. Ano, jsou stále perfektní. Srovnal se v ramenou, pozvedl bradu naučeným způsobem, který mu dával dojem povýšenosti, a také to přidalo na jeho poněkud malém vzrůstu.

Plný protivné pýchy, kterou shledal jako nejlepší metodu, aby udržel nové Zmijozely v lajně, prošel portrétem na území, ve kterém byl vždy doma.

Okamžitě uviděl Blaise s Pansy, kteří postávali u krbu, kde se v ústraní bavili, zřejmě si o něčem nebo o jiných cosi šuškali. Když se druhý chlapec k němu otočil, krátce se zdálo, že jeho tváří prošel stín úsměvu, jako by ze zvyku, než jeho výraz zcela sklesl. Pro Zmijozela jako je Blaise to mohlo jedině znamenat, že se pod jeho maskou dmula skutečná úzkost.

Draco v chůzi zaváhal, jakmile ucítil změnu atmosféry, a zastavil se uprostřed místnosti, náhle se cítil hloupě. Měl vybroušené zkušenosti díky své schopnosti vytušit kolektivní náladu místnosti, a tak cítil, že jeho uvítání bylo příliš chladné, což nepřinášelo nic dobrého.

Byl to Nott, který promluvil jako první. Uprostřed náhlého rozrušeného šepotu byl jeho hlas hlasitý, jasný a vyzývavý: „Jak úžasný pád, Malfoyi.“

Ach jo, tohle bylo to, co potřeboval. Snobský zatracený idiot...

Pomalu se otočil, jako by to byla velká potíž, že je přinucen vzít na vědomí někoho, kdo je tak hluboce pod ním. Tento výraz zdokonaloval, aby z něj odstranil nechuť, byl to ten, který nikdy nepřestával rozzuřovat Weasleyho.

Přesto se Nott nestáhnul, což Draca dost překvapilo. Jistě, ten idiot byl tlučhuba, kromě toho měl málokdy dost odvahy pro tento vzdor. Znepokojený blonďák se letmo rozhlédl a diskrétně vdechoval vůně, které ho obklopovaly. Vždycky byl skeptický k tomu, že zvířata mohla cítit emoce, ale objevil vlčí smysl, ve kterém byl nyní zcela zběhlý při zjišťování takových věcí jako je adrenalin ze strachu nebo vzrušení. Ale tady to bylo něco jiného. Zmijozelové ho klidně sledovali, dokonce chladně, a poprvé od té doby, co si zjednal svou autoritu v Bradavicích, se ho jeho spolužáci nebáli.

Draco zbledl.

Nott se zazubil, a byl to krutý, vítězný výraz, který donutil Draca se ptát, jak dlouho má Nott k němu odpor. Přešel k jednomu z nízkých stolů u křesel, vzal z něj otevřené noviny a mrštil jimi Dracovým směrem.

Kombinace chytačských a vlčích reflexů mu umožnila zachytit padající noviny ve vzduchu, aniž by se dál trápil neohrabaností. Vrhl mrazivý pohled na svého vyzývatele – čímž mu aspoň tak trochu připomenul zlost, která by se mohla setkat s takovou urážkou – než pohrdlivě sklopil oči ke stránce před sebou.

Rychle si ji prohlédl, a cítil jak se mu sevřel žaludek, když okamžitě našel důvod pro jeho méně než uctivé přivítání.

Draco Malfoy, četl titulek, už není Malfoy!

Nemusel číst článek, který následoval, protože věděl, co jeho otec udělal. Takže tohle je jeho poslední trest, že? Kvůli jeho pokračující neposlušnosti byl zbaven té trochy moci, která zůstala v podobě jeho reputace jako jeho syn. Lucius to udělal a vynesl své zřeknutí v obecnou známost, a následkem toho přinejmenším mezi svými zmijozelskými spolužáky spadnul na nejnižší příčku. Mohli si uvědomit, s vychytralostí, která je dostala do této koleje, co to vše znamená: Dobrá pověst Draca Malfoye, po které vždy prahnul, byla nyní zbytečná. Žádné peníze, žádná moc, žádný vliv. Jeho přátelství pro ně nic neznamená, tím méně jeho vůdcovství. A pokud by jejich rodiče nyní vyhledávali Luciusovu přízeň, a přátelili se s ním, mohlo to být nežádoucí, ne jen zbytečné.

Zuřivý hodil výtisk Věštce na podlahu k jeho nohám. Nott na něj zíral s příliš zářivýma, vyčkávajícíma očima, a čekal na jalové argumenty, od kterých doufal, že zazní od Draca.

Blonďák nic neřekl. Nechtěl se uchýlit k doprošování, i když to znamená, že nechá svou sílu vytratit bez jediného slova protestu. Budiž.

Otočil se na podpatku, pyšný na své mlčení, a odešel ze společenské místnosti s takovou důstojností, jakou mohl ještě dát dohromady.

***

Tato fasáda trvala tak dlouho, dokud nedošel do bezpečí liduprázdné knihovny, kde rychle vyhledal nějaký stůl ukrytý za policemi s knihami, svalil se do židle a hlavu si složil do dlaní.

Měl vědět, že se to stane, řekl si. Samozřejmě, že se Lucius k tomuto nakonec uchýlil, byl to bastard. Jako by už nebyl dost ponížený...

Celkem připravený, aby si dovolil klesnout do spirály své deprese a rozjímal po zbytek dne, byl krátce na to přerušen někým, kdo naproti němu odtáhl židli a bezhlesně si do ni sedl. Pomalu zvedl své oči a zúžil je v němém varování. Neměl náladu na společnost.

Částečně čekal, že v ní bude sedět Potter, který na něj zírá. Místo toho však objevil jeho nebelvírskou spolužačku. Grangerová zvedla svou bradu s falešnou odvahou, když vložil plnou sílu do zlostného pohledu, ve snaze, aby ji prostě přiměl silou vůle zmizet. V pažích svírala stoh knih, které měla ochranně přitisknuté ke své hrudi.

„Chceš něco?“ zachrčel, když překvapeně nejevila žádné známky pohybu.

Jak vidno, vnímala to jako pozvání k odhození hromady knih na stůl mezi nimi a udělala si trochu více pohodlí odložením své školní brašny pod svou židli: „Poslyš,“ začala, přitom zaujala tón, který mohl být asertivní, Draco se na ni ještě nedíval s takovou naprostou nedůvěrou. „Prozkoumávala jsem pro tebe tu... záležitost s donucením –“

„Promiň?!“

„Existuje vlastně mnoho informací na toto téma ve zdejší knihovně, víš,“ řekla, pro celý svět to vypadalo, jako by měli často takové přátelské krátké rozhovory. „Samozřejmě, že to zní tolik podobně jako kletba Imperius, takže se to zdálo nejlogičtějším vztyčným bodem problému pro zkoumání. Ale pak jsem to začala  promýšlet – s faktem, že jsi... no, však víš – s varianty kouzel, které mohly mít na tebe jiný vliv, než by mohly mít u normálních kouzelníků. Takže –“

„Grangerová?“

„Ano?“

„Co to do prdele děláš?!“ Jeho úroveň stresu nebyla nikdy tak vysoká. Uchopil okraj stolu, aby zakryl fakt, že se mu třesou ruce. Kdyby se nemýlil, viděl její váhavost, a uvědomil si, že jeho výraz byl asi poněkud pomatený. Jen lehce se uklidnil a naklonil se přes stůl, aby rozezleně zasyčel: „Potter ti řekl, abys tohle udělala? Řekl jsem mu, že nechci, aby někdo jiný –“

Opovážila se protočit oči: „Tys byl ten, kdo o tom řekl Harrymu přede mnou, takže jsem to už věděla. A ne, ve skutečnosti to dělám ze své vlastní vůle. Pravděpodobně by měl právě tak obrovský vztek jako ty, kdyby to věděl.“

„Já ale –“ Draco se zarazil, uvědomil si, jak mohl být tento stupidní konkrétní argument. Zaťal zuby a srovnal s ní svůj pohled. „Proč bys mi pomáhala?“ požadoval nepříjemně a mračil se.

„Nedělám to kvůli tobě,“ řekla mu, v tónu, který nasvědčoval, že měl být pochopitelný. „Toto je kvůli Harrymu. Protiví se mu, že má nad někým takovou moc.“ V duchu si myslela, že věřil tomu, že to samé dělal Dursleyovým – což úplně nebyla pravda, mohla by mu říct.

Zmijozel posměšně stočil ret a odmítl poctít její poznámku odpovědí.

„Nejsi jediný, kdo je v poslední době raněný,“ pokračovala Hermiona, náhle odvrátila oči, aby si prohlédla nápisy svých knih. „Zdá se, jako bychom si letos vyložili karty na stůl...“

„Och, jak bys to mohla vědět?“ vybuchl obranně. „Ty a Potter jste zrovna tak stejní, vždycky hlásáte o tom, jak jsou vaše problémy nejhorší –“

„Nebuď tak hloupý!“

Překvapeně vzhlédl, nezvyklý na takové ostré pokárání od čarodějky. Divoce na něj civěla, přitom její líce zabarvily skvrny od hněvu.

„Harry by něco takového nikdy neřekl, a ty to víš. Bez ohledu na to, že to mohla být pravda, kdyby to řekl!“

Planul hněvem: „Och jasně,“ řekl velmi tiše, jeho hlas zněl příšerně mrazivě. „Jak jsem to mohl nevidět? Potter se všemi svými uctívajícími fanoušky, svými přáteli, a tím zatraceným nadměrným, zkříženým klanem Weasleyů, kterému říká rodina, se svými penězi, a s jeho zasranou pověstí – och to určitě! On je na tom mnohem hůř než já!“

Hodnou chvíli na něj zírala, její rty byly sevřené do tenké linky ve způsobu, který připomínal McGonagallovou. Ale nakonec si povzdechla a vypadalo to, že se uklidnila: „V pořádku... dobře, promiň. Nechtěla jsem to tak říct...“

„Jo, ale řekla,“ zašeptal. S povzdechem si promnul oči a opřel se do své židle. Bylo to naprosto fajn, řekl si. Nechtěl její lítost nebo porozumění. Napadlo ho, že tento zmařený pokus mu pomoci byl pravděpodobně roven její směšné kampani za práva domácích skřítků. Pane na nebi, mohl by klesnout ještě níž?!

Po chvíli, kdy se zdálo, jako by se s ním chtěla hádat, se objevila kolmá vráska mezi jejím obočím. Odolal nutkání ji sarkasticky informovat, že bude mít vrásky, když bude mít pořád tento výraz.

Ale pak si také povzdechla, a unaveně šoupla některé z knih k němu: „Nebudu dělat všechnu práci za tebe. Tady to máš.“

Automaticky se na ně podíval, prohlídl si nápisy a zamrkal. Zněly tak nudně jako prach. Přesto po chvilce přemýšlení, se natáhl a položil ruku na jednu obálku a přikývl. Pokud Grangerová mohla vynaložit úsilí, aby tohle udělala, tak by on určitě také mohl.

S tímto vstala a zmizela z knihovny tak, až její kudrnaté vlasy poskakovaly na jejích ramenou, nechala ho ve špatné náladě, a nyní se čelem sklíčeně opíral o vršek jedné knihy, „Donucení, prokletí a jiné nezvyklé neduhy.“

***

Harry samozřejmě ráno viděl Věštce, a následkem toho strávil většinu dne hledáním potupeného Zmijozela. Draco na snídani neseděl u svého kolejního stolu, ani u dalšího jídla tohoto dne. Také nebyl ve svém pokoji, což bylo zvláštní v těchto dnech. Když se u něj Harry zastavil, Lilith mu oznámila, že blonďáka neviděla celé hodiny, a uvnitř nalezl jen Vanimu a několik zbylých cvrčků, které ještě nebyla schopna sníst. Had také nebyl moc nápomocný, nerozuměl informaci, kterou si Draco mohl říct pro sebe, než odešel... kamkoli, kde byl.

Myslel by si, že blonďák chyběl ve své kolejní společenské místnosti, kdyby nebylo toho, že si náhodou vyslechl pár Zmijozelů, kteří diskutovali o svých méně než uspokojivých názorech na svého někdejšího vůdce. Harry nikdy nepřestal žasnout nad nedostatkem loajality, kterou projevovala hadí kolej. Musel ukrýt své nečekané pobouření v zájmu Draca a pospíchal kolem nich pro případ, že ze sebe udělá totálního idiota, kdyby řekl něco hloupého na blonďákovu obranu.

Takže, když se ve Velké síni začala podávat večeře a Draco se ještě neobjevil, začal se skutečně velmi strachovat.

Hermiona ho pozorovala a popuzeně kroutila hlavou. Harryho brada byla těžce opřená v jeho ruce, ve druhé třímal vidličku a rýpal se bez zájmu ve svém jídle. Nemohl být už nápadnější, i kdyby se snažil, a právě byla vděčná, že Ron tady nebyl, aby tohle viděl. Chlapec-který-přežil se bezpochyby trápí kvůli Malfoyovi.

Nakonec se nad ním slitovala, naklonila se blíž, tak aby mohli mluvit tiše, a zašeptala u jeho ucha: „Byl v pořádku, když jsem ho naposled viděla. Jen je trochu ve špatné náladě.“

Zelené oči k ní vystřelily: „Kdy jsi...? Kde...?“

„Dnes odpoledne. Našla jsem ho schovaného v knihovně, když to musíš vědět.“ Vyklenula obočí ve snaze o povýšenost, ale musela se smát, když viděla dojemně starostlivý výraz svého přítele. „On je v pořádku, Harry. Kdybych si myslela, že si chystá... podříznout svá zápěstí nebo něco takového, tak bych ti to řekla.“

Chlapec svraštil čelo, a piplal se trochu víc v jídle: „Mluvila si s ním?“

Pokrčila rameny: „Jen krátce. Já... jsem mu dala nějaké knihy, aby si je přečetl. O donucení –“

„Cože?! On říkal –“

„Ach proboha, Harry, vím, že nechce mou pomoc, řekl mi to skoro sám. Ale vy dva byste tu věc nemohli dokončit, pokud se snažíte pracovat sami. Výzkum... není vaší silnou stránkou.“

Váhavě se na ni podíval, zachycen mezi rozhořčením a vděčností: „Řekl, že tě to nechá udělat?“

„Ne tolika slovy,“ odpověděla vyhýbavě, myslící na Zmijozelovo bručounské, tiché přijetí knih. „Ale ano, docela dost. Takže se přestaň bát. On je jen ve špatné náladě.“

Harry si odfrkl: „To je trochu víc než to, Hermiono. Právě se ho jeho otec veřejně zřekl. Chci říct –“

Po chvíli se zarazil a zamrkal. Hermiona, která sledovala, kam míří jeho pohled, se otočila na svém místě a dívala se na vstup do Síně, kterým vkráčel zmíněný blonďák. Díkybohu nenastalo žádné náhle ticho. Měla pocit, že by to mohlo být příliš dramatické. Malfoy se ani letmo nepodíval na oba Nebelvíry, když procházel okolo nich, vypadal stejně tak arogantně jako vždy, i bez své nechvalně známé zmijozelské bandy, která ho doprovázela. Toto přesvědčení se vytrácelo, když se přiblížil ke svému stolu, kde se setkal s pohledy, které se měnily od lhostejných k vyloženě nepřátelským. Přesto i Hermiona musela přiznat, že byla ohromená, když sledovala Malfoye, jak k nelibosti svých kolejních spolužáků rázuje na konec stolu, kde si sedl, daleko od svého obvyklého trůnu uprostřed. S nepřirozeným klidem blonďák zvedl svou bradu a mlčky se pustil do svého jídla.

„Jak to můžou udělat?“ sykl Harry do jejího ucha, přitom upřeně zíral na zmijozelský stůl. „Myslel jsem si, že mu poskytnou nějakou podporu.“

Snažila se odpovídat tichým hlasem, měla strach, že by se Harry mohl nechat příliš unést a umožnil tak půlce svých kolejních spolužáků, aby poslouchali: „Jejich rodiče budou moci odhadnout důvod, proč se on a Lucius Malfoy rozdělili, Harry. Pravděpodobně dostávají dopisy, ve kterých jim nařizují, aby se vyhýbali Dracovi.“

„I tak...“

Dlouho seděli mlčky, Hermiona se s obtížemi zdržovala zmiňováním o tom, jak je tato situace surrealistická, protože se Harry viditelně trápil kvůli své ex-nemesis. Chlapec byl vše kromě upovídaný a odsekl, když se ho jeho spolužáci snažili zapojit do rozhovoru, a sotva snášel Hermioniny klidné pokusy, aby ho vytáhla z této nálady.

Zůstali ještě dalších patnáct minut, když, naproti nim, Seamus a Dean přerušili svůj rozhovor a otočili se k nim: „Hej, Harry, tys o tom věděl,“ řekl irský chlapec nahlas, čímž přitáhl pozornost. Mával výtiskem Věštce a ukazoval známý titulek a fotografii Luciuse Malfoye. „O co jde?“

Chlapec ztuhl: „Jak to mám vědět?“ řekl strnule.

Seamus se tvářil skepticky: „No tak. Prosazoval si, že Malfoy má několik schopností pro vstup do BA, a to už od té doby, co se v ní poprvé objevil. Tys něco věděl.“

„Nevěděl,“ naléhal Harry obranně a svraštil čelo.

„Tys nám jasně říkal, že není Smrtijed. Takže si něco dost dobře věděl!“

„Dobře, ale to není vaše věc, pokud jsem věděl!“ Harry nakonec vybuchl, a odložil svou vidličku se zbytečnou silou. Hermiona se otřásla, vycítila jeho rostoucí úzkost a snažila se jemně umístit uklidňující ruku na jeho rameno. Setřásl si ji.

V tu samou chvíli koutkem oka viděla, jak se Malfoy zvedl k odchodu. Harry si ho také všiml, stejně jako mnoho Nebelvírských. Vážně, pomyslela si, bylo to zrovna špatně načasované, s Harryho planoucí náladou.

Blonďák mířil ke dveřím svým důstojným způsobem, když v tom zaznělo hlasité a nápadné hihňání od nebelvírského stolu. Malfoy se napjal, ale pokračoval dál. Harry hodil hlavou na stranu a očima probodl provinilce, který si ještě nevšiml jeho pozornosti.

Levandule Brownová si odfrkla, když ji Zmijozel míjel, a brblala Parvati nepříjemně slyšitelným hlasem: „Myslím, že to bylo penězi, které tohle způsobovaly. Nevypadá, už tak děsivě...“

Harry mohl pochopit, co se stane, a proto se pohnul, rychle vstal ze svého místa a vydal se podél stolu, s očima na blonďákovi, který zastavil ve své cestě a otočil se čelem k překvapené dívce, s hůlkou v ruce a pevně s ní mířil.

„Chceš se vsadit?“ vyplivl, vypadal zuřivě. Parvati zbledla pod svou snědou pokožkou, ale Levandule se tvářila jen obranně. Všimla si Harryho příchodu a usmála se, zřejmě od něj čeká, že ji přichází bránit.

Místo toho se natáhl a jemně uchopil zmijozelovo zápěstí. Draco sebou trhnul a překvapeně se na něj podíval, doteď nezaregistroval jeho přítomnost. Harry nic neříkal, ze strachu, že jakákoli nová magie, která je spojovala by si to mohla vyložit jako příkaz, zato jeho výraz byl dost výmluvný.

Draco se ušklíbl, ale sklonil hůlku bez většího opravdového protestu. Oběma dívkám věnoval poslední vražedný pohled, otočil se a odkráčel z místnosti.

Harry si povzdechl: „Nebuď potvora, Levandule,“ zašeptal unaveně, než následoval v odchodu Zmijozela, nehledě na ohromené výrazy svých spolužáků, které nechal za sebou.

***

U učitelského stolu ředitel fascinovaně sledoval tuto krátkou komunikaci. Usmíval se, spokojený sám se sebou, když se blonďatý chlapec poddal. Kdyby Harry něco řekl, mohl mít podezření na donucení, ale Nebelvír mlčel. Cítil se jistý, když sledoval tuto naprosto přirozenou interakci.

Šťastný se otočil k Severusovi, který seděl po jeho boku: „Vidíš, můj chlapče, vím, co dělám. Kdybych je nedal dohromady, tak by se pan Malfoy právě teď ocitl úplně sám.“

Mistr lektvarů slabě zavrčel a v duchu si hájil přednosti samoty.

***

 „Uvědomuju si, že má pověst není tak hrozivá, jak dříve byla, ale musí tě zničit to, co z ní zbylo!?“

Harry na blonďáka nevěřícně zíral: „Není toho mnoho ke zničení!“ bránil se, vyhodil ruce nahoru, když se vlekl za druhým. „Myslel jsem si, že by už nevadilo, kdyby tví... přátelé věděli, že se mnou mluvíš.“

„To není tvé rozhodnutí!“

Nebelvír pokrčil rameny, i když ten pohyb byl neviděný: „Nehodlám stát stranou, zatímco jsi napadán Nebelvírskými a Zmijozelskými.“

V tom Draco najednou zastavil, načež Harry do něj skoro narazil. Otočil se s podobným výrazem na tváři, jaký měl při odchodu ze Síně: „Ty... ty se mě snažíš chránit?!“

Harry sebou trhnul: „Já... Ne... Co když ano?“

Nepotřebuju tě k tomu! Proboha, nejsem tak ubohý! A zapomněl jsi, že tví přátelé tě nebudou mít zrovna rádi, když si měl šel chránit mimo Síň?!“

„No a? Prostě se s tím musí smířit, když je to tolik zajímá. Kromě toho, nemyslím, že to tak bude. Jsou zvyklý, že ti důvěřuju na BA, takže toto nebude takový rozdíl.“

Chvíli to vypadalo, že by Draco mohl na to reagovat. Jeho ústa byla pevně zavřená, a na jeho bledé pleti se začaly objevovat barevné skvrny – první známky, které prozrazovaly přemrštěný výbuch hněvu, podle Harryho zkušenosti.

Ale pak se beze slova otočil a pokračoval dál chodbou, ve které byli, směrem ke svému pokoji.

„Co chceš dělat?“ volal za ním Harry, byl podivně ustaraný. Běžel, aby udržel krok.

„Opíjet se, hlupáku,“ ozvala se krátká naštvaná odpověď.

Nebelvír svraštil čelo: „Ty máš alkohol?“

„Láhev Ohnivé whisky, kterou jsem si vzal naposled z domu – Pottere, proč za mnou pořád jdeš?“

Harry opět pokrčil rameny, své ruce držel v kapsách, aby si s nimi nervózně nepohrával: „Slyšel jsem, že by člověk neměl pít sám.“

„Cože? Nemůžeš se prostě pozvat sám!“

„Myslím, že jsem to právě udělal.“

 

« 26. kapitola « » 28. kapitola »


26.11.2009 19:15:26
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one