Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

28. kapitola: Ráno poté a noc předtím

Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, Elis, enedaka, gleti, Hajmi50, Ivet, katie11, Kiki, KiVi, nalinka, Neky, Sanasami, a pro další komentující

Alcea

28. kapitola: Ráno poté a noc předtím

Nějakým způsobem se Harrymu dařilo zůstat při vědomí. Nebyl zvyklý nadměrně pít, zvlášť ne silný likér, ale to, jak se zdá, mu nezabránilo od vyrovnání se svému zmijozelskému protějšku v popíjení panáku za panákem s ohnivou tekutinou, kterou jim Draco neustále lil. Nyní z ni zůstávaly na stole loužičky tam, kde stály jejich sklenky, buď z toho, jak nekoordinovaným rukám zcela chyběla jejich přesnost, protože byli stále opilejšími, nebo dokonce byly nedůstojnějším výsledkem jednoho z nich při nečekaném smíchu, zatímco se pokusil napít.

Zrovna teď se Harry křenil jako idiot kvůli čemusi, co jeden z nich právě řekl – i když by si za život nedokázal vzpomenout, co to bylo, nebo kdo to řekl. Kdesi v koutu jeho mysli ho vnitřní hlásek utvrzoval, že toho bude litovat, až zjistí, že by se ráno nedokázal pohnout kvůli kocovině epických rozměrů, ale pomyslel si, že se mu už podařilo utopit před několika panáky. Teď byl příjemně unášen, a jeho mysl a tělo se motaly, zatímco Malfoy žvanil v pozadí. Nebelvírovi se zcela nedařilo udržovat pozornost, ale nevypadalo to, že by to někomu z nich vadilo, dokud přikyvoval v těch správných místech.

„...a Nott! Ten totální s-sno-snobs – ten idiot! Jak se opovažuje?! Víš, co mi řekl? Řekl, že jsem spadl!“

„A spadl?“

Ne, jsem bezchybně graciézní. Jde o to... Jde o to...“ Jenže Draco si, jak vidno, nedokázal vzpomenout, o co přesně jde, a tak to nahradil nalitím posledních pár kapek Ohnivé whisky do malých panáků. Lítostivě svraštil čelo, když poslední krůpěj vytekla z láhve.

„Měli bychom si na něco připít,“ řekl Harry najednou, jakmile Draco zvedl svůj drink, připravený ho bez přemýšlení do sebe kopnout.

„Proč?“

Nebelvír pokrčil rameny: „Nevím. Prostě, abychom něco udělali.“

Jeho společník chvíli bezradně mrkal: „Ehm... tak na co?“ nakonec se sebral natolik, aby se zeptal, přitom ignoroval způsob, jakým se svět zatočil, když se lehce pohnul, aby si pod sebou pohodlněji urovnal své nohy. Seděl s překříženýma nohama na podlaze, druhý chlapec byl naproti němu v téže pozici, a mezi nim byl konferenční stolek.

Koutkem oka zachytil pohyb, a stočil svůj pohled na Vanimu, která se plazila k teplu zapáleného krbu.

Inspirovaný se obrátil zpátky k Nebelvírovi, chvilkově se zapomněl a dovolil obdobnému idiotskému úsměvu, aby se objevil na jeho tváři: „Připij si něčím na mě v Hadím jazyce!“ naléhal, přitom vzpomínal, jak se sykavá slova linula tak hezky z jeho úst.

Zelené oči překvapeně zamrkaly, ale netrvalo dlouho, než ho zasáhlo Dracovo nadšení: „Co chceš, abych řekl?“ zeptal se, a zazubil se. Bylo zvláštní, že zná někoho, kdo oceňuje tento jazyk. Dokonce i Ron s Hermionou jím byli zneklidnění, a půlka školy jej stále považuje za Temný.

Ale naproti tomu, měl za to, že to vysvětluje důvod, proč se Dracovi líbil, kvůli jeho fixaci na všechna kouzla, co jsou jen na této straně legální.

Blonďák zakroutil hlavou: „Cokoli,“ vydechl, a už se s očekáváním naklonil. Věděl, že asi bude později litovat, že projevuje takovou dychtivost, ale nemohl si pomoci. Ano, už dřív slyšel Pottera mluvit hadím jazykem, ale chtěl slyšet, jak jím mluví přímo na něj...

Nebelvír přemýšlel o nějakých nápadech, než se zdálo, že přišel na něco vyhovujícího, a pak pozvedl svou sklenku. Stočil pohled na Vanimu a chvilku se soustředil, než začal mluvit.

A ano, to bylo ono. Draco by si nikdy nepřiznal, že by se toho zvuku nedokázal nabažit; jemný, plynoucí šepot, kterému nemohl nikdy porozumět, nikdy chápat, zato ho však mohl určitě obdivovat. Zelené oči ztratily svou ostrost, když mluvil, byly skelné, když si představoval, že oslovuje hada, i když směroval slova na blonďáka.

Draco si doopravdy nebyl vědom rozhodnutí k pohybu. Pouze toho, že najednou byl na půli cesty kolem stolku, plížil se, přičemž se snažil uzavřít vzdálenost mezi sebou a tím krásným jazykem. Harry se krátce tvářil překvapeně, ale pak se usmál a dokončil řeč, což právě udělal s rozmáchlým gestem, a se zakloněním hlavy dopil svého posledního panáka. Draco na vše o něm zapomněl, a nechtěl si to také připomínat.

Instinktivně se natáhl a uchopil Harryho zápěstí, a požadoval: „Nepřestávej!“ svým nejlepším tónem hlasu rozmazleného spratka.

Harry se tvářil pobaveně: „Už nemám co říct,“ odpověděl, docela rozumně. „Vždyť ani nevíš, co jsem od začátku říkal.“

„To je fuk,“ utvrzoval ho Zmijozel a kroutil hlavou. „Ani to nechci vědět. Jen... to dělej znova.“ Zvedl se tak, aby byl na svých kolenou, protože se hodlal svrchu dívat na stále sedícího Nebelvíra.

Naneštěstí si svět vybral tuto chvíli k naklonění, a bez jakéhokoli patřičného varování, se Draco ocitl v nemotorným pádu přímo na druhého chlapce, který, nenápomocný jako vždy, vůbec nereagoval, a tak dvojice skončila rozvalená na podlaze, a přitom jen taktak minuli roh stolku při svém pádu.

Harry ležel na zádech a díval se nahoru na blonďáka, který zase koukal dolů na něj. Draco s plnou vahou a pohodlím spočíval na jeho hrudi. Harryho vidění bylo rozmazané a rozostřené, což bylo kombinací jeho opilosti a faktu, že jeho brýle byly teď dost nakřivo. Způsobovalo to příjemný obrázek, Zmijozelovy bledé, ostré rysy byly zjemnělé a přitažlivě osvětlené. Shovívavě, aniž by se opravdu zamyslel nad tím, co dělá – něco, co se stávalo u něj běžné, mohlo by se zdát – se natáhl nahoru a projel prsty peříčkově jemné prameny vlasů, aby je odhrnul z chlapcových očí.

Draco jasně předl – což mělo být nemožné, pomyslel si Harry neurčitě, protože měl být vlk, ne kočka – a prakticky se před ním rozplýval hlazením. Obyčejně by ho tato reakce překvapila, tak upřímná, a tak jasná od již ne Malfoye. Ale zrovna v těchto chvílích, když ani jeden z nich nebyl plně při smyslech, se tomu oddával a zopakoval tento pohyb, protože doufal, že opět uslyší blonďákovu reakci v podobě tohoto blaženého zvuku.

Právě to udělal se slabým povzdechem, a jeho dech voněl po whisky. Šedé oči se přivřely, úplně se uvolnil, a dokonce se opřel do té ruky pohřbené v jeho vlasech. Opravdu, pomyslel si Harry, Draco mohl být dost dobře vlkodlak, ale tohle bylo jako si počínat s přerostlou kočkou. Ne, že by mu to vadilo, samozřejmě. Ve skutečnosti si užíval tohoto nízkého, příjemného vrnění, které jím posílalo vlny vibrací.

Neuvědomil si, že se blonďák pohnul, dokud neucítil, jak z něj byly pomalu sňaty brýle. Lehce překvapeně zamrkal, a snažil se zaostřit svůj zrak, ale bez valného úspěchu, a slyšel, jak Draco odložil brýle kamsi stranou.

„Harry...?“

Nezdálo se zvláštní slyšet, jak druhý užil jeho křestní jméno – a ve skutečnosti se nyní zdálo úplně normální, že takto s ním leží – takže se Harry pouze lenivě usmál, aby dal najevo, že slyšel: „Jo?“ Byl stále ospalejší, a jeho hlas byl nezřetelnější než kdy jindy. Brzy usne, a doufal, že Draco nebude cítit potřebu se pohnout. Takto to bylo příjemné...

„Harry...“ Jméno se objevilo jako závan dechu proti jeho ústům, sotva slyšitelné, jako by nebylo.

Nebelvír si povzdechl, a jeho oči se zavřely. Byl tak unavený, točila se mu hlava, a byl tak rozpálený. Šťastný nechal svou ruku putovat z blonďákových vlasů, přes nevýrazný výstupek lopatky, až spočinul na Dracově kříži.

Nicméně se notně probral, když ucítil druhá ústa proti svým vlastním.

Zelené oči se rázem rozšířily, ale Draco si toho nevšímal. Jednal spontánně, ne úplně plaše, ale zvědavě, a se zcela váhavým střemhlavým skokem do neznáma. Byl to pokus, něco, co bylo v koutu jeho mysli déle, než by si to chtěl přiznat, a co již bylo nemožné popřít. Harry pod ním překvapeně sykl, a to mu tak připomnělo Hadí jazyk, kterým jen před okamžikem mluvil, až se Draco šťastně zachvěl. Nehty poškrábaly jeho záda přes košili, když se Nebelvírova ruka křečovitě sevřela, ale jinak se neobjevila žádná jeho reakce, kromě strnulého šoku od svého partnera. Bylo to poměrně zklamání, skutečně.

Odhodlán dosáhnout nějaké jiné reakce, nežli měl, Zmijozel prohloubil neústupně polibek. Rty se pohybovaly jen s náznakem nejistoty, sdělující svou zvědavost a potlačovanou touhu, o které netušil, že ji měl, a sdílel toto tajemství. Přestal jen když otevřel své oči a setkal se s nádhernýma zelenýma očima, tentokrát neskrývané za sklíčky brýlí, a které byly stále rozšířené úžasem.

Byl to krátký, téměř plachý pohyb Dracova jazyka, který konečně přinesl kýžený efekt, který chtěl. Harryho dech se najednou zrychlil, a jeho víčka se omámeně zavírala. Jeho záda se zdánlivě klenula proti jeho vůli, a zvedl obě ruce, aby pevně sevřel blonďákův pas.

Samo sebou, že s jejich vzájemným stavem opilosti by se mohl polibek jevit neohrabaný a lehce šíleně trapný při zpětném pohledu, ale v tomto okamžiku byl víc než uspokojivý.

Frustrace, která Harryho trápila celé týdny, konečně dosáhla vrcholu, a bez varování se přistihl, jak se rychle pohnul, nedávaje Zmijozelovi čas na protest, když ho rychle otočil na záda a převalil tak, aby byl navrchu. Šedé oči překvapeně zamrkaly, ale pak se objevil náznak uculení, a tak zůstal, když se Harry sklonil a pokračoval v tom, co Draco začal.

Ani jeden z nich nevěděl, co dělá. Harry reprodukoval z části zapamatované střípky toho snu, které právě vířily v jeho paměti a způsobovaly, že jeho srdce vzrušeně bušilo. Draco, na druhou stranu, poslouchal vítězné vlčí vytí, které znělo jeho hlavou, a kupodivu mu tato skutečnost nevadila. Nebylo špatné, připustil, toto líbání s Harrym Potterem. To měl na paměti, když dovolil svým prstům, se zaplétat v neustále neuspořádaných pramenech vlasů, když se Nebelvír odtrhnul, jen aby přešel neusměrněnými polibky po jeho čelisti a krku.

Ne, vůbec to není špatné, pomyslel si Draco, vteřiny předtím, než zavřel oči a okamžitě odpadl, s rukou na Nebelvírově košili, a Harryho obličejem skrytého v ohbí jeho krku.

***

Byl to zvuk sprchy, který nakonec probudil bezvědomého Nebelvíra o několik hodin později. Zahýbal se, jak ho opouštěly poslední zbytky spánku, a okamžitě pocítil více svalů, než tušil, že má, jak byly ztuhlé a napjaté. Proboha, v jaké příšerné poloze spal včerejší noc?!

Po čtyřech slepě tápal po svých brýlích, které nalezl jen potom co nemotorně lezl kolem svého rozmazaného okolí. Otupěle s nimi zápolil, aby si je znovu nasadil, jeho ruce byly neobvykle ztuhlé a ne celkem tak obratné jako obyčejně. Tupá, rozčilující bolest se začala objevovat za jeho očima, když se vytáhnul do sedu, a pak se najednou rozšířila do směšné míry, jakmile se pokusil zvednout na nohy. Zděšeně si pevně přitiskl prsty ke svým spánkům a semknul oční víčka, měl závrať a byl dezorientovaný.

Někde v pozadí se náhle zastavil zvuk tekoucí vody, a s tím strnul. Přítomnost druhé osoby zřejmě příliš ignoroval, stejně tak plíživý pocit znepokojení, který nedokázal ani pojmenovat.

Něco se stalo, ale prostě si nemohl vzpomenout co. Rozhlédl se, strávil několik zmatených okamžiků, ve kterých se snažil zjistit, kde je. Byl to pohled na nedbale hozenou zmijozelskou kravatu přes zadní stranu blízké pohovky, která nakonec přitáhla jeho pozornost – a s čímž se také rychle vrátila jeho paměť.

Zdálo se, jako by ho něco velmi těžkého právě uhodilo do břicha. Otočil se a zíral na místo na podlaze, kde spal, vzpomínaje – s zvláštní směsicí hrůzy a potěšení – jak se s Malfoyem muckal a, v blonďákově případě, i ukradl rychlé ohmatání, než se zhroutil.

To ne. Byl to sen. Musel být!

Zatímco tak ohromeně nehybně stál, ozval se zvuk otevírání dveří od koupelny, což v Harrym vyvolalo výbuch paniky. Vynadal si za tuto reakci – připomněl si, že je koneckonců Nebelvír, a neměl by tomu čelit přímo? – ale přesto to nezabránilo jeho výrazu, který připomínal něco jako hrůzu, když se Draco objevil.

Blonďák pomalu vkročil do místnosti, jako by to bylo úplně normální, že v ní má rozespalého nebelvírského rivala s kocovinou, který na něj mžourá, s otiskem jeho koberce na levé tváři. Zřejmě měl víc času než Harry, aby se upravil, a nyní byl oděn ve velmi lichotivém mudlovském oblečení, sestávající se z černých džínů a roláku, které způsobovaly, že jeho pleť a vlasy vypadaly příšerně bledě. V dobrým smyslu, samozřejmě, protože se určitě několikrát rozhodoval před zrcadlem v den, kdy si tohle koupil.

Když ale jeho oči spočinuly na Harrym, jeho výraz rychle přešel od lhostejného k nevěřícímu.

„Určitě se takto nehodláš ukazovat na veřejnosti?“ Zmijozel se vlastně tvářil trochu znechuceně, jeho ústa se cukala, jako kdyby se chtěl posmívat. „Merline, Pottere, běž do sprchy!“

Harry zbledl: „Do té... tam?“ Neurčitě ukázal k místnosti, ze které Draco právě vyšel.

„Ne, myslel jsem do jezera. Slyšel jsem, že je po ránu osvěžující. Jasně, že tam. Bože.“ Zdálo se, že blonďákův ranní sarkasmus byla jeho malá rezerva trpělivosti na to, aby ho ještě nedokopal dovnitř. S protočením očí a s velmi pohrdlivým výrazem, se Draco otočil a opět zmizel do své ložnice.

V rozpacích se Harry nejistě poškrábal na zátylku. Vždycky existovala šance – mizivě, nadějně nepatrná šance – že si druhý chlapec nepamatuje, co se stalo. Zdál se být docela mimo. Možná-

„Pottere, řekl jsem ti, abys šel do té zatracené sprchy, abych tě mohl brát vážně! Musíme si promluvit.“

Možná ne.

***

Bože, Malfoy je jako holka. Toto byla jediná, neužitečná myšlenka, která kolovala v jeho hlavě, jakmile vstoupil do koupelny a všiml si ohromného množství s mýdlem souvisejících výrobků. Šampón, vlasový kondicionér, hydratační krém, pěna do koupele, proboha, sprchový gel, vlasový gel... Seznam pokračoval, všechno bylo úhledně postavené na polici u sprchy v pestře barevných nádobkách. Harry si to skepticky prohlížel, když za sebou zavřel dveře a vrhl neurčité zamykací kouzlo. Možná by opravdu neměl být tak překvapený, že by Zmijozel mohl být skutečně gay...

Vytlačil tuto myšlenku z hlavy, rychle se svlékl a zapnul sprchu, pak vkročil pod teplou vodu, když vzduch začal ochlazovat jeho kůži. Od této chvíle se pohyboval jako automat, používal mechanicky šampón a mýdlo, zatímco jeho myšlenky uháněly ve velmi odlišných směrech.

Co se k čertu stalo?!

Ne, to škrtnout. Věděl, co se stalo. Možná by si měl položit otázku, jak se to stalo?! Byl si jistý, že nebyl ten, kdo s tím začal. Malfoy – dobře, připustil, že by mu měl teď opravdu říkat Draco, když si vyměňovali sliny a tak. Draco byl ten, kdo udělal první krok. Určitě si to tak pamatoval.

No, a co to znamená? V žádném případě nebylo možné, že Zmijozel byl vážný. Co kdyby...?

I když se Harry obával této myšlenky, najednou zjistil, že si láme hlavu, aby se ujistil, že neúmyslně nenařídil blonďákovi něco, co nechtěl. Zase.

Ach Bože, co když to udělal? Co když využil ne jen tuto moc, ale i fakt, že Draco byl včera v noci tak zjevně zkárováný na to, aby racionálně myslel? Tohle bylo to, o čem chtěl ‚mluvit‘?! Merline, pravděpodobně zuří.

Harry se schoulil, zakryl si tvář dlaněmi, a nechal na sebe dopadat vodu. Nechtěl opustit koupelnu ze strachu z toho, co bude následovat. Zmijozel ho zabije, a Harry by ho vážně nemohl vinit. Po slibu, že znovu nepoužije donucení, se opil a udělal... tohle!

Ale ne, určitě neřekl nic, co by to vysvětlovalo. Co by asi tak mohl říct? „Hej, Malfoyi, nalej mi další sklenku – jo, a pak se se mnou pomuchluješ na podlaze, pokud by ti to nevadilo.“

Bylo to tak nepravděpodobné, jak se to zdálo, ale jaké jiné vysvětlení mohlo být?

***

Harry se oblékl a šinul se zpátky do obývacího pokoje, přitom rozpačitě tahal za pomačkané oblečení, které měl včera na sobě. Draco se otočil z místa, kde stál u krbové římsy a sledoval jeden z pohybujících se ornamentů, jak se pohybuje nahoru a dolů, a bezvýrazně si ho prohlížel. Kterémukoli Nebelvírovi by utekla odvaha, a Harry byl najednou rád, že strávil většinu času ve sprše plánováním, co mu asi řekne.

„Malfoyi,“ začal, napnul všechny své síly proti nervozitě a rozpakům, které hrozily, že se objeví. „Draco. Kvůli tomu, co se stalo... Poslyš, je mi to líto. Nemyslel si, že jsem řekl něco, co magie mohla brát jako příkaz, ale možná...“ odmlčel se, a nejistě pokrčil rameny. „Pokud prostě chceš zapomenout, že se to někdy stalo... Chci říct, buďme k sobě upřímní, jsem v podstatě právě teď tvůj jediný přítel. Zkomplikovalo se to...“

„Tys mě nepřinutil, Harry.“

„A kromě toho, včera v noci jsi byl vlastně opilý. No, oba, abych byl upřímný- Cože?“ No, pomyslel si Harry neurčitě, jeho připravené vysvětlení je v čudu.

Draco se na něj klidně díval, jeho výraz byl tak prázdný, až měl Nebelvír jistotu, že nebyl jediný, kdo byl unavený plánováním tohoto rozhovoru.

Harry zakroutil hlavou a rozhodl se začít nanovo: „Ale... ale ty... ty nejsi gay. Chci říct... jsi?“

Blonďák svraštil čelo: „Ne. Jsem čistokrevný.“

Tak jednoduše na to odpověděl, že se Harry prostě musel zeptat: „...No a?!“ řekl nevěřícně, neschopen v tom vidět logiku.

„Bože, Pottere. Neexistují žádní čistokrevní gayové.“

Harry zamrkal, a nedokázal zcela zadržet sarkasmus, který mu unikl: „Ne, jen takový heterák jako ty, který líbá příležitostně kluky.“ Rozčílený, protočil oči nad směšností blonďákova sdělení.

Neposmívej se mi.“

„Neposmívám, jen... zdůrazňuju, žes to byl ty, kdo to začal.“ Harry zvedl zahanbeně jedno rameno, litoval tohoto komentáře skoro ihned, jakmile ho vypustil z úst. Co se stalo s omlouváním? Ptal se sám sebe, když Dracovy oči ztvrdly a obranně si založil paže.

„Doufám, že si nelichotíš, Pottere.“ Dal hlavně nenávistný důraz na použití Harryho příjmení. „Ne, nepřinutil jsi mě, ale taky jsem byl sotva při smyslech. Jsem sexuálně deprimovaný, od té doby, co to celé začalo s tím vlkodláctvím, když to musíš vědět. Tys byl náhodou tady, dobře? A byli jsme opilý, a v té době jsem se cítil dobře. Nejsem gay, jsem jen... zoufalý.“ Blonďák si zřejmě uvědomil, co právě řekl, zamračil se nad svými slovy, a odstrčil se od krbové římsy. Poraženě se svalil na pohovku a složil si tvář do dlaní.

V rozpacích Nebelvír nejistě postával, váhal se pohybovat dál po místnosti. Jeho bolesti hlavy ještě nepřestaly, a pořád ho bolelo za očima, což snižovalo jeho už napjatou náladou. Přesto se se soucitem díval na zničeného Draca, i když se pokoušel ignorovat bodnutí z těchto slov.

Nakonec si povzdechl a pohnul se, aby si sedl vedle druhého chlapce, i když se ujistil, že mezi nimi zachová uklidňují odstup: „V pořádku. Už to chápu. Ale, to je... to je lepší být tak zoufalý...?

Draco se na něj zuřivě otočil: „A co ty?! Neprotestoval si. Nepustil ses do žádného kloudného boje, takže nemůžeš tvrdit, že jsi tak nevinný –“

„Nechtěl jsem.“ Navzdory svému ruměnci, se mu to podařilo klidně říct, a po celou dobu měl upřený pohled dopředu.

Zmijozelovy oči se najednou vytřeštily, když civěl na Nebelvíra, nyní chápal vzniklý rys intuice, který se v něm spustil: „Tys to chtěl!“

„Takže ty –“

„Ne, chci říct, žes o tom přemýšlel! Před včerejší nocí!“ Tvářil se trochu nevěřícně. „Pottere! Tys mě sváděl?!“

Cože?! Ne! Já – Bože, samozřejmě, že nesváděl!“

Rozpaky teď byly stejné na obou stranách, když se zabarvila Zmijozelova bledá pleť: „No... Myslím, že to je prostě... Tohle není něco, co já dělám!“ Udělal rukou neurčité pohyby, zřejmě měl v úmyslu zahrnout jejich sezení ze včerejší noci.

Harry si odfrkl: „Myslel jsem, že Zmijozelové jsou všichni na příležitostný sex.“

„Och doufám, že nejsi tak naivní, žes to považoval za sex –“

Nebelvír se varovně díval, ale nebyla v tom žádná opravdová zloba. Byl příliš unavený, aby byl skutečně naštvaný, a měl za to, že to samé je i u Draca. Teď, když oba seděli, se zdálo, že na ně dolehne vyčerpání, a Harry zjistil, že se sesunuje zády na pohovce s neurčitým pocitem, že by se měl cítit příšerněji kvůli tomu, co se stalo, než se ve skutečnosti cítil.

Vedle něj si blonďák promnul oči, dřívější skryté příznaky podobné kocovině se začaly projevovat tím způsobem, že se ošíval a stisknul si hřbet nosu. Takto potom seděli určitou dobu v naprostém tichu, ani jeden z nich opravdu netušil, jak prolomit nastalý problém, který se objevil mezi nimi.

Nakonec po asi dvaceti minutách oboustranného mlčení, se Zmijozel předklonil a opřel si lokty o svá kolena.

„Nevěděl jsem, že jsi gay,“ komentoval tiše, jako by to bylo úplně normální téma pro konverzaci.

Harry se na něj podíval: „Vážně? A já jsem si vždycky myslel, že ti to došlo.“

Tím si vysloužil zlostný pohled zúžených očí, a pokračovali v mlčení, nejistí tím, co se vlastně potvrdilo, pokud vůbec něco.

 

« 27. kapitola « » 29. kapitola »


29.11.2009 10:15:27
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one