Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Aemi, Cathrin Kay, D.D.G., darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, katie11, Paulik666, Sanasami, Sherine

Alcea

29. kapitola: Staré vs. Nové

Ron se vrátil v sobotu do velmi změněných Bradavic.

Týden strávil v ne tak pohodlné rodinné atmosféře Doupěte, s Ginny otravnou sestřičkou, kterou se stala, Fredem a Georgem, kteří ho neustále trápili, svou matkou, která ho na střídačku hýčkala nebo na něj ječela, dokud nebyla modrá v obličeji, a svým otcem, který sedával s jakýmsi mudlovským udělátkem u kuchyňského stolu, a tak byl Ron velmi ochoten se vrátit do relativního vysvobození v podobě školy. A s tímto volnem se i jeho zlost, kterou měl na Harryho, vytratila. Ano, nyní mohl chápat, že se jeho kamarád nepokoušel mezi nimi dělat rozbroje, protože se jen snažil vyhovět Brumbálově žádosti, kterou po něm chtěl – je to necitelný starý hlupák – stejně tak udělal to nejlepší, co mohl kvůli BA. Asi to nebyla snadná práce, hlavně proto, že Harry musel být Malfoyovým partnerem kvůli tomu, že neměl na vybranou při neformálních hodinách. Ron neochotně připustil, že tu situaci zrovna vůbec neulehčoval.

Během prázdnin si také četl Věštce, a viděl článek, ve kterém bylo oznámeno celému světu Malfoyovo vydědění. Toto trošku zlomyslné uspokojení urazilo dlouhou cestu ke zmírnění jeho odporu.

Takže s plným záměrem být zralejším člověkem, co se vrátil do Bradavic, odhodil svou tašku v ložnici a vydal se hledat svého nejlepšího kamaráda. Byl čas oběda, takže zamířil přímo do Velké síně, kde si myslel, že by mohli být Harry s Hermionou, protože ve společenské místnosti nikdo nebyl.

Byl to dobrý pocit, být zpátky, a s novým pohledem. Malfoy mohl zkoušet všecko, co se mu líbilo, aby vrazil klín mezi Harryho a jeho přátelé; což ale neznamenalo, že by mohl mít úspěch. Kromě toho, nebyl jako vychytralý Zmijozel, který už neměl všechen vliv. Ron se cítil neuvěřitelně schopný nyní čelit jakýmkoli podlým urážkám vychrleným na něj, protože on a blonďák jsou na stejné úrovni. Ne, to škrtnout – Malfoy je pravděpodobně dokonce chudší než on, kvůli jeho veřejnému vydědění! Ve skutečnosti by nebyl překvapený, kdyby se ten parchant schovával v hanbě, a tím by se celkem vzato odstranil Ronův problém.

Usmíval se a odolával nutkání si pískat – což by bylo asi přehnané, jak Hermiona ráda říkala – zrzek se zvesela vydal dolů po schodech, a už vymýšlel narážky, které nakonec použije.

***

„Hej, Seamusi, kde je Harry?“

Tmavovlasý chlapec se na něj podíval, pusu měl plnou jídla, což mu znemožňovalo hned odpovědět. Mávl rukou, aby dal najevo, že se snaží odpovědět, zatímco se Ron na něj díval, zachycen mezi pobavením a netrpělivostí.

„Přemýšlel jsem o tom, kdy se vrátíš,“ nakonec zvládl irský chlapec, když polknul. „Možná ty ho dokážeš přivést k rozumu...“

Ron svraštil čelo: „Cože?“

Levandule, která se otočila na svém místě, aby se na něj podívala, se najednou zapojila do rozhovoru: „Rone! Ach můj Bože, musíš něco udělat!“

Teď byl zrzek lehce vyděšený a díval se mezi dvojici se zřejmým znepokojením: „Proč? Co se děje?!“

„On se zbláznil!“ řekla okamžitě, přerušující Seamuse. „Říkal mi potvoro! Mně!“

„Tohle,“ přerušil ji Seamus a protočil oči, „a vážnější příznak, kdy se spokojeně promenáduje s tím hadem.“

„Myslíš Malfoye?!“ Určitě nekřičel, řekl si později. Bylo to jen zděšení... „Ale já jsem si myslel... Myslel jsem si, že je –“

„Chudý jako myš a dvakrát tak nepopulární?“ Seamus přikývl. „Jo, to je on. Harry ho zachraňuje.“

Ron si ztěžka sedl na lavici vedle irského chlapce, zaúpěl a zakryl si oči: „Byl jsem pryč jen pár dní...! A co Hermiona?! Proč něco neudělala?! Vsadím se, že si ten hajzl hraje na to své ‚já mám takovou smůlu‘ a hájí se vším, že za něco stojí, a ona by aspoň měla vědět, že tohle Harry nedokáže prokouknout!“

Seamus chlácholivě poplácal jeho rameno a pustil se opět do svého oběda.

***

Dohodli se, že o tom nebudou mluvit. Tedy. Ani se moc nedohodli. Spíš jako... prostě odmítli uznat, že se mezi nimi kdy stalo něco neobvyklého. Vůbec kdy. Kdyby tohle bylo spíše matoucím zklamáním pro Harryho, tak by jeho nebelvírské instinkty na něj naléhaly, aby si vyříkali tuto rozpačitou situaci mezi nimi, a nadějně by vyšel s příznivým výsledkem, dobře, tohle by nepředvedl. A když se Draco v noci probouzel jednou či dvakrát, kdy se přistihl, že zírá přes místnost k místu, kde byla Vanima stočená v bublině vyčarovaného tepla, kterou pro ni udělal, a slyšel trvalý šepot Hadího jazyka, který hrál význačnou hlavní roli v jeho snech, tak by tohle nikdy nepřiznal, a chtěl by pohodlně zapomenout na všechna taková probuzení až do rána.


Takže s tímto nynějším nevyřčeným rozhodnutím, bylo nesnadné spojenectví, které zahájili, ztěžováno vyhasínající rivalitou, která hrozila, že se kdykoli objeví, všeobecnou atmosférou kontroverze, která je obklopovala, a nejistotou, kterou Harry nikdy nezažil ve svých dalších přátelstvích. Bylo mnoho nástrah, které se usazovaly v jakémkoli druhu spokojeného vztahu. Netušil, jak mohl věřit nebo dokonce mít někoho rád, s kým sdílel v minulosti tolik nenávisti – a přesto měl rád Malfoye, třebaže to byl zmetek. Zmijozel ho fascinoval.

V duchu se Harry utvrzoval, že ho Malfoy nepřitahuje. Ne takto, každopádně. Ale...

V nejlepším případě, řekl si jako zdůvodnění, je přitahován tím, co Malfoy představuje. Blonďák je vším, čím je rebelie, vysvobození, vzrušení a zuřivost. Je vším, čím jsou vnímavý lidé – Ron, Hermiona, Brumbál – je vším, kvůli čemu takovými lidmi pohrdal. Nedůvěryhodný, nebezpečný, pomstychtivý a krutý. Je to nepřítel.

Nebo byl nepřítel, tak jako tak. Čím je teď, Harry neměl tušení, a přijít na to, je obtížné zjistit.

Tohle měl na paměti spolu s ne malou mírou rozpaků, které provázaly jejich náhlé veřejné přátelství. Skoro celý Nebelvír, možná jediná výjimka byla Hermiona, si myslel, že se Harry zbláznil. Ne, to škrtnout – celá škola si myslela, že se zbláznil, včetně učitelů. A to trvalo jen pár dní. Obával se pomyslet na to, co se stane, až bude pokračovat vyučování, a drby se budou šířit jen rychleji.

Přesto ještě nebyl ochoten opustit blonďáka. Věděl, jaké to je se cítit jako vyvrhel – většinu druháku strávil jako vyvrhel, a život s Dursleyovými byl ještě horší. Pozoroval způsob, jakým se nyní Zmijozelští chovali ke svému někdejšímu princi, a také způsob ostatních kolejí, jak se chopili příležitosti k vyrovnání účtů s blonďákem, Harry věděl, že pravděpodobně jen jeho přítomnost po Dracově boku zabraňovala, aby byl vlkodlak proklínán do zapomnění studenty, kteří k němu chovali zášť.

Ne, že by pochyboval, že se Draco nedokáže o sebe postarat sám. Ve skutečnosti jeho přítomnost sloužila dvojímu účelu, aby se také ujistil, že blonďák v odvetě neublíží někomu jinému. Bůhví k jakému druhu kletby by se uchýlil, kdyby byl zachvácen zlostí, pomyslel si Harry, když se zamyšleně dotkl tenounké jizvy, která poznamenala jeho hruď, za niž vděčil Zmijozelovu dřívějšímu kouzlení.

Harry se musel nad touto ironií usmívat. Je Zachráncem kouzelnického světa, ochraňuje vlkodlaka, skoro Smrtijeda, jediného dalšího kouzelníka vyjma Voldemorta, který zanechal znamení své kletby na Harryho těle, a vážně, je to zcela rozmazlený, necitelný blbec, když na to přijde.

Když blonďák zachytil pohledem jeho výraz, když o tomto přemítal, a požadoval kousavým způsobem vědět, proč má takový idiotský úsměv, Harry jen shovívavě zavrtěl hlavou a pokračoval v ignorování posměšné tirády, která následovala.

V současné době dvojice seděla na dvoře kousek od vchodu do školy. Harry mrznul, nyní lezavá zima naprosto převládla, ale Draco byl neústupný, když oznamoval svým melodramatickým způsobem, že prostě musí být venku. Upřímně, bylo to zvyšujícím se dusnem uvnitř mezi vířícími fámami a nepříjemným pocitem zlosti, za kterou si Draco mohl sám.

Blonďák se nyní usadil na jedné z kamenných laviček, které byly vestavěné ve zdi, a své dlouhé nohy měl natažené přes ni, čímž nenechal žádný prostor, aby Harry, jak doufal, mohl obsadit, takže Nebelvír stál poblíž, opíral se svým ramenem o zeď, a své paže měl pevně založené kolem sebe, aby si udržel teplo. Přemýšlel s trochou nedůvěry, jak Draco mohl ustát chlad s tak zřejmým klidem. Druhý chlapec byl oblečen do svého obvyklého bezvadného standardu, měl na sobě svetr, po kolena dlouhý černý kabát a zmijozelskou šálu, která byla omotána kolem jeho brady, ale nic z toho nevypadalo příliš teple. A přesto se ten zmetek tolik netřásl. Kdyby nebylo obláčků teplého dechu, které se objevovaly v mrazivém vzduchu – a kdyby neměl tuto zkušenost z první ruky, která by dokázala opak – mohl by si myslet, že jeho společník nevydává vůbec žádné teplo, a byl ve skutečnosti tak chladný a tvrdý jako kámen, na kterém sedí.

Pozoroval ho, zaměřil se na to, jak zimní atmosféra se zdála, že vysává tu trochu barvy, kterou obvykle míval, kromě lichotivých, růžových skvrnek na jeho lících, Harry byl neobezřele přistižen, když se šedé oči náhle rychle k němu obrátily, a provinile sebou trhnul, i když by ani za život nedokázal říct proč.

„Tak proč jsi tady, Pottere?“

Nebelvír protočil oči: „Protože jsi zatraceně chtěl, abychom šli sem! Všimni si, že všichni ostatní – všichni rozumní – jsou uvnitř, kde je teplo!“

Dracův výraz se nezměnil, zůstal podivně vážný – neobvyklý jev. Harry se naučil, že i když Zmijozel vlastně míval řadu výrazů, než je pohrdání, tak byl málokdy dost klidný na to, aby byl vážný.

„Ne, myslel jsem... proč jsi pořád tady?“ Blonďák mávl rukou v nějakém náhodném pohybu, kdy neurčitě ukázal na sebe. Odvrátil pohled. „...Se mnou?“

„Och.“ Harry zamrkal. Na tutéž otázku se ptal sám sebe, a byl otravován svými přáteli téměř neustále v této věci, ale ještě nenašel uspokojivou odpověď. Ani jednu, jak si byl ochoten přiznat. Ano, měl rád Draca – možná víc než by měl – ale tohle nemohl říct, a velice pochyboval, že by Zmijozel byl ochoten poslouchat řeči o jeho vlastním nemožném smyslu pro zodpovědnost.

Takže pokrčil rameny, a pokusil se odbýt rozhovor dřív, než vysloví příliš mnoho. Zábavné, jak mu náhle unikla nebelvírská odvaha. Zase. Proč se stávalo, že jen Draco v něm mohl vyvolávat takovou reakci?

Ale jak se zdálo, protentokrát, vyměnili si role, a blonďák se rozhodl držet tématu: „Myslím to vážně. Tohle není tvůj problém, víš. Není to tak dávno, kdybys mi řekl, že jsem si to zasloužil. Přiznej, že bys to dělal velmi rád. Co se změnilo?“

Byl to Harry, který odvrátil pohled: „Ty víš, co se změnilo,“ zamumlal rozpačitě.

„Tak proto? Ty si myslíš... myslíš, že jsme... že budeme –“

„Ach, ne. Ne! To není to, co jsem chtěl říct. Už jsi řekl, že nejsme...“ ztrácel se, povzdechl si a zavrtěl hlavou. „To nebylo to, co jsem chtěl říct.“

Blonďák se na něj obezřetně podíval: „Tak co? Protože doufám, že víš, že tohle nebude nějaký druh... odměny za tvůj dobrý skutek, víš.“

Harry se na něj upřeně podíval: „Vím,“ zachrčel, přemýšlel, že není rozumné právě teď podlehnout pokušení, i když by mohl poukázat na to, že Malfoy zrovna moc neprotestoval v onu noc. „Poslyš, musíme o tom mluvit? Nemůžeš prostě přijmout, že máš jediného přítele, kterého si nejspíš ani nezasloužíš, a máš k tomu zatracené štěstí –“

„Přítel?“ Šedé oči ho pronikavě probodly. „To je to, jak tomu říkáš?“

Harrymu se sevřel žaludek: „Myslím si, že jsem na to získal právo,“ odsekl tvrdohlavě, a zvedl svou bradu.

Blonďákova obočí se zostra zvedla: „Myslel jsem, že jsem ti už jednou říkal, že se nepřidám do tvojí ligy zbožňujících fanoušků, Pottere.“

„Jo, protože to je to, co to znamená přátelství.“  Nebelvír stočil ret, odstrčil se ode zdi a rukou si napjatě projel vlasy. Zrovna teď nechtěl takový rozhovor.

Draco pokrčil rameny: „To je to, co to znamená pro mě. Až na to, že jsem byl sám se zbožňujícími fanoušky.“ Pousmál se nad tímto komentářem, ale výraz se změnil na bolestný.

„A podívej se, kam tě to dostalo,“ odpálil zpátky, jen si přál, aby to neudělal, jakmile tato slova vyšla jeho ústy. Viděl, jak se ve Zmijozelových očích rychle zformoval vzdor. „Promiň. Já –“

„Je zima. Pojďme dovnitř.“ A s tím se blonďák zvedl, prošel kolem něj a rychle zmizel do vstupní haly, a Harry šel neochotně za ním.

***

V tu samou dobu o několik pater výš seděla v knihovně Hermiona, která byla obklopená hromadami otevřených knih. A výjimečně nesouvisely s domácím úkolem. Nikoli, místo toho zkoumala Malfoyův problém, přitom si plně uvědomovala, že on a Harry pravděpodobně někde vysedávají a nic nedělají, zatímco se tady s tím lopotí. Rozzlobeně si pomlaskala.

Tato myšlenka zapříčinila, že prudce vzhlédla a svraštila čelo. Napadlo ji, že by v tomto scénáři měl být zahrnutý Ron, a ne Zmijozel, ale měla málo času a energie, aby si s tím dělala starosti.

Zavrtěla hlavou a vrátila se ke své práci, pročítala si slova před sebou a zapamatovávala si je. Zatím nic z toho, co objevila, mnoho nepomohlo. I když správně usoudila, že některá kouzla na vlkodlaky účinkují odlišně, tato domněnka přesto nebyla moc platná, protože věděla, že Harry určitě Malfoye neproklel.

Unavená přerušila práci a promnula si oči, opět se ptala sama sebe, proč vynakládá tolik úsilí na vyřešení Malfoyových problémů. Ale to samozřejmě věděla. Dělá to proto, aby pomohla Harrymu. A kromě toho, bylo to jedině správné, že někdo odstraní ať už jakoukoli kletbu, která trápila blonďáka, a pochybovala, že by k tomu někdo jiný inklinoval.

Ale právě teď bylo před ní rozevřeno mnoho informací, a potencionální odpověď byla ukryta v nějaké jejich nepatrné části. Možná hledá nějak špatným směrem, a donucení zcela nesouvisí s ním jako vlkodlakem. Možná-

Počkat.

Jakási myšlenka, vzpomínka, na okraji její mysli, ji zneklidňovala.

Rázem hbitě a opět aktivně vstala, a popadla knihu z druhé strany stolu, přitáhla si ji k sobě a zběsile listovala stránkami. Něco viděla, nějakou zmínku o možnosti tak směšné, a tak vzdálené, že tomu dříve nevěnovala žádnou pozornost až doteď, když jediné slovo v jiné knize stále vířilo v její mysli. Věděla, že tento pocit poznání rozpoznala jako ten samý pocit, který měla, když konečně pochopila kouzlo, nebo když dokončila lektvar. Poznání zapadalo na místo, kousek po kousku, jen zůstalo několik mezer, které měly být zaplněny. Ale poprvé byl tento pocit zcela v rozporu se zdravým rozumem. Tato myšlenka zformována v její mysli, kterou jí vnukla kniha před ní, byla prostě příliš nemožná. Určitě!

Ale přesto to bylo před ní, doslova černé na bílém. Každý příznak je popsán, každá otázka je zodpovězena, a to vše ve stručném krátkém odstavci. Třikrát si to přečetla, jen aby si byla jistá, přitom po celou dobu zamítavě vrtěla hlavou.

Nakonec se přece jen zcela ohromená posadila zpátky do své židle. Takže objevila jejich lék.

Malfoy by byl nejspíš šťastnější, kdyby ho neobjevila.

Vzala knihu a uháněla s ní z knihovny, přičemž ji ochranně svírala na své hrudi, pádila, aby našla vlkodlaka a jeho druha. Bože. Jaká to je zvláštní myšlenka...

***

Potkali se ve vstupní hale. Ron se řítil ze Síně; Draco kráčel dovnitř, a Harry se plahočil za ním; Hermiona vletěla dolů z knihovny. Toto setkání vypadalo skoro jako plánované, když každý zahnul za příslušný roh a spočinul očima na ostatních. Jen Harry se tvářil překvapeně, zapomněl, že se má jeho přítel dnes vrátit. Začal se usmívat, než zaregistroval bouřlivý výraz na zrzkově tváři. Hermiona k němu došla jako první, také zaznamenala zlost a pokusila se ho uklidnit, ale ignoroval ji, oči měl pevně upřené na Zmijozelovi v jejich středu.

Harry se v duchu připravil na následující hádku, jemně dal ruku na blonďákovo zápěstí, který se okamžitě napjal a sahal po své hůlce. Draco se na něj ostře podíval, ale po chvíli se uvolnil a své ruce volně spustil podél svých boků.

Ron se tak snadno neuklidnil. Dříve, než mohl Harry nebo Hermiona zasáhnout, vytáhnul svou vlastní hůlku a zamířil s ní přímo na Zmijozelovo hrdlo, velmi podobně tomu, jak to Hermiona udělala ve třeťáku. Draco byl navenek klidný jako vždy, zvedl obočí a chladně se díval na Nebelvíra. Jen Harry vycítil, že zuřivě bojoval, aby se neoháněl svou vlastní magií, a byl v duchu rád, že blonďák měl nějakou sebekontrolu.

„Na co si to do prdele hraješ?!“ zuřil Ron okamžitě, hlas a ruka se mu třásly hněvem, který jím právě proudil.

„Nemám nejmenší představu, na co narážíš, Weasley,“ protáhl Draco tiše, vložil tolik opovržení do této jednoduché věty, až Harry náhle zjistil, že si zcela příliš snadno vzpomněl, proč se v průběhu let tak prudce střetávali s Malfoyem. S námahou vytlačil tuto myšlenku z hlavy a postoupil vpřed s úmyslem zakročit.

„Rone, uklidni se –“

Neříkej mi, že se mám uklidnit!“ Zrzek byl nyní zuřivý a vůbec neodstranil svou hůlku z jejího umístění, ani když stočil svůj pohled na Harryho. „Řekl si, že to bude jen kvůli BA! Řekl si, že se nebudeš... přátelit s tím hajzlem!“

Zmijozel se ušklíbl a promluvil těsně předtím, než ho Harry loktem umlčel: „On si rozvinul vkus ve tvé nepřítomnosti – au!“ vyčítavě zúžil oči na Nebelvíra, který se na něj podrážděně díval.

„Rone!“ vykřikla Hermiona náhle, protože viděla pohled, který se objevil v zrzkových očích, a další dva ho propásli.

Harry hodil hlavou k druhému chlapci, a okamžitě viděl své možnosti. Ron měl kletbu na jazyku, kterou už napůl vrhl, a i když to nejspíš nebyla kletba, která by udělala vážné škody, tak Draco neměl čas se jí vyhnout nebo ji oplatit. Bez rozmyšlení byl najednou mezi nimi, natáhl se a popadl zápěstí svého přítele a násilím ho otočil nahoru. Kouzlo zasáhlo strop, kde se neškodně odrazilo, ale podařilo se mu kolem nich udělat chaotický hluk a jiskry. Hermiona v šoku a rozhořčeně ječela, Ron nesmyslně řval, a Draco ztratil veškerý smysl povýšenosti, když vychrlil ty nejodpornější nadávky, které kdy Harry mohl slyšet.

Dokázal se vypořádat se vším, ale bohužel nepočítal s hněvem svého přítele, který se vymkl kontrole a tentokrát ho nasměroval přímo na něj. Pěst do břicha ho zcela překvapila a okamžitě pustil paži druhého chlapce, ohnul se a popadal dech. A pak si s neskrývaným úžasem uvědomil, že zírá na druhý konec Ronovy hůlky, a měl jen zlomek vteřiny, aby pochopil, že absolutně nemohl nic udělat předtím, než dojde k něčemu dalšímu zcela nečekanému.

Nějaká paže se ovinula kolem jeho pasu a byl stržen dozadu a otočen. Dezorientovaný by mohl klopýtat, ale paže, která ho skoro drtivě svírala, to nepřipustila.

„Nemiř na něj s tou zasranou věcí, Weasley!“ Další, co slyšel, následováno vlkodlakovým zuřivým obranným zavrčením, bylo ohlušující prásknutí tiše vysloveného kouzla, a Ron najednou letěl pozpátku a tvrdě přistál na zemi, jeho hůlka klepla o kus dál od něj.

Hermiona byla ve zmatku smíšeného s hrůzou a úžasem. Jedna její část, která měla starost o zrzka, chtěla běžet a podívat se, jestli je v pořádku, ale to měl být, z větší části zjistila, že je příliš těžké odtrhnout pohled od těch dvou.

Kdyby potřebovala potvrzení ke svému podezření, tak ho právě dostala.

Malfoy ještě neuvolnil sevření Harryho, a v dohledné době se nezdálo pravděpodobné, že to udělá. Před okamžikem nebyla jen svědkem toho, jak její přítel vstoupil mezi Malfoye a následnou kletbu, ale i toho, když se hůlka obrátila proti němu, pomyslela si, že to, co viděla, je nemožné. Harry byl popadnut a odtažen stranou s takovou nenucenou silou k blonďákovi, až ho to vyvedlo z rovnováhy, a otočen tak, aby byl odvrácen od střetnutí, které právě následovalo, a držel ho docela lehce na místě. Řeč Zmijozelova těla jasně křičela majetnictvím. Stál v takovém úhlu, aby mohl tisknout Harryho ke svému boku, zatímco se postavil do palebné linie, jeho hůlka se objevila odnikud v neustále natažené ruce. Bylo vidět kraťounký záblesk tesáků, když Malfoy varovně zavrčel, Hermiona se skoro přikláněla k myšlence, že Ron měl štěstí, že se blonďák neuchýlil k magii jako první. Obávala se pomyslet na to, jakou škodu by mohl způsobit rozlícený vlkodlak i v lidské podobě, pokud by měl k tomu dostatečný důvod.

Útok na jeho druha je jistě dostatečný důvod, jak si uvědomila, když se na něho nyní dívala.

Jakmile se rysy vlka vynořily na povrch, tak bylo, jak je vidět, těžké se jich zbavit. Jeho oči byly ledově bílé, nepřirozené a děsivé pro ty, kteří se na něj dívali, a upíraly se neoblomně na člověka, kterého považoval za hrozbu. Nehýbal se, byl strnulý a napjatý, jako by prostě čekal na impuls k pohybu. Kdysi viděla vlčáka, který bojoval v parku s druhým psem, viděla, jak strnul právě takto, když čekal na další pohyb svého protivníka, těsně předtím, než se oba střetli s děsivým vrčením a s cvakajícími zuby. Jeho uši byly vztyčené, oči široce otevřené, a měl ohrnuté pysky, které ukázaly řadu nebezpečných tesáků. Byla si dost jistá, že se dívá na lidské provedení tohoto výrazu.

Harry zřejmě přemýšlel podobně. Pomalu, jako by i on cítil instinkt, aby neudělal žádné prudké pohyby, se natáhnul a přejel svými prsty po ruce, která svírala jeho košili. Když to nepřineslo žádnou reakci, tak ji pevně uchopil: „Draco?“

Představovala si, že by se psí uši mohly stočit, aby dal najevo, že poslouchá, ale v této podobě jen mírně otočil svou hlavu, a přitom vůbec nespouštěl oči nebo svou hůlku z Rona, který se začínal hýbat. Viděla to, a přibližovala se k němu, jen doufala, že se k němu dostane a zastaví ho dřív, než udělá něco hloupého, až se probere. Váhavě procházela kolem Zmijozela, ale vůbec nevzal na vědomí její přítomnost, takže předpokládala, že je v bezpečí a pospíchala, aby si klekla vedle zrzka. Byl to zázrak, že ještě nikdo neslyšel tento chaos. Jen doufala, že tomu tak bude i nadále. Tohle by nedalo někomu zabrat, kdyby narazil na tuto zvláštní scénu.

„Draco, proboha, jsem v pořádku. No tak, pusť mě. Uklidni se.“ Nakonec se mu podařilo rozevřít prsty, které byly zapletené do látky jeho košile a mohl se otočit čelem k blonďákovi. Při jeho pohybu blonďák zaváhal, ale pak se uvolnil a obrátil se zády k Ronovi a Hermioně, a upřel šíleně modré oči na poněkud otřeseného Nebelvíra. Důkladně si ho prohlížel, jako by si ověřoval, že nelhal a potvrdil si, že je opravdu v pořádku. Harry se na něj nevěřícně díval: „Co k čertu...?“

Adrenalin dozníval, a zdálo se, že se Draco vrací k normálu. Několikrát zamrkal, a jeho očím se obnovila jejich přirozená šedá. Pak svraštil čelo a ohlédnul se přes rameno tam, kde ležel Ron, a Hermiona byla u něj skrčená, když naříkal. Krátce se tvářil tak šokovaně jako ostatní: „Já jsem...?“

S vytřeštěnýma očima ho Harry doplnil: „Naprosto přehnaně reagoval? Ano. Ano, přehnaně.“ Zmatený prošel kolem ohromeného Zmijozela a připojil se k Hermioně, aby zjistil, jestli je zrzek v pořádku.

Ron mrkal na strop, když k němu došel: „Harry?“ zamumlal, když nad sebou uviděl chlapce, jeho hlas zněl trochu nezřetelně.

S povzdechem se sklonil a začal ho vytahovat na nohy: „Jo, to jsem já. Půjdeme zpátky do nebelvírské věže, dobře?“ Ron jen zabručel na souhlas, a s námahou se ho Harrymu povedlo dostat nahoru. Zápolil s váhou vyššího chlapce, a ještě se mu podařilo vrhnou zlostný pohled na Draca: „Co si mu to k čertu udělal?“

Blonďák ztraceně zavrtěl hlavou: „Já... já vážně nevím...“ Ve své mysli měl zhruba poslední minutu zahalenou v mlze. Nevzpomínal si ani na to, jaké vrhnul kouzlo, no vlastně je jedno, co to bylo za kouzlo.

Harry se zamračil, otočil se a napůl vedl, napůl vlekl Rona k nejbližšímu ramenu schodiště. Hermiona zaváhala, instinktivně ho následovala, ale zastavila se, aby hodila pohled na blonďáka. Povzdechla si, když viděla jeho výraz naprostého zmatení a bolesti, které se rychle skryly za obvyklou masku, když zachytil její pohled. Harry se nezdál, že si všiml její nepřítomnosti, takže vykročila ke Zmijozelovi.

„Co je Grangerová?“ štěkl jedovatě.

„Něco ti musím říct. Mohlo by to dokonce vysvětlit to, co se právě stalo.“ Rozhodně mu předala knihu z knihovny, která nějakým způsobem v ní zanechala zmatek.

Krátce se na ni hněvivě podíval, neměl náladu na studium, když všechny jeho nervy byly napjaté, a podrážděné nedokončeným bojem: „Co to je?“

„Myslím, že bychom měli jít někam, kde je trochu víc soukromí,“ řekla tiše. „Tohle se ti nebude líbit.“

 

« 28. kapitola « » 30. kapitola »


06.12.2009 18:15:26
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one