Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Aemi, Airiny, Anfulka, Arhoo-chan, cissy, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, Jirka, katie11, KiVi, Pegy, Sanasami, Teressa, tess

Alcea

3. kapitola: Přípravy

Na konci ošetřovny, blokovaná pro většinu studentů zřídkakdy používanými lůžky, se nacházela docela nenápadná prázdná zeď. Minerva rychle přistoupila k této zdi a podívala se napříč ošetřovnou, uviděla mladého Malfoye opět v bezvědomí, tentokrát díky Poppyiným lektvarům.

Učitelka přeměňování vytáhla hůlku a třikrát poklepala na zeď. Během pár okamžiků se pevný kámen začal vlnit, pozvolna pohybovat a odsouvat se od sebe, dokud se před ní nevytvořily plně funkční dveře. Narovnala se v ramenou, otočila klikou a prošla jimi.

Na druhé straně dveří byla podobná místnost, jen menší než hlavní pokoj ošetřovny. Ale místo lůžek tvořily hlavní prvky této místnosti dvě masivní klece, umístěné v jejím středu.

Uvnitř jedné se choulila postava profesora Remuse Lupina.

Povzdechla si nad jeho stavem, rty se jí ztenčily jakousi trpkou emocí – jestli to byla ale nelibost kvůli jeho neopatrnosti nebo lítost nad pohledem, co na ni upíral, ani sama nevěděla.

„Minervo,“ pozdravil ji vlkodlak tiše, hlas měl chraptivý a skřípavý. „Co… co se stalo? Co jsem udělal?“

Prozatím si jeho otázky nevšímala, hůlkou mávla v nějakém složitém pohybu a tiše zamumlala. Vzápětí se pomalu otevřela železná klec, přitom letitý kov na protest skřípal. Muž uvnitř se strnule pohnul, třásl se, když se postavil a vykročil ze svého vězení. Šel k lůžku v koutě místnosti a opatrně na něj klesnul, zřejmě se snažil nezhoršit svalové křeče, které měl z toho, jak byl stočený uvnitř klece.

Jeho jantarové oči opět vyhledaly ty její a upřeně se na ni zadíval. „Minervo, odpovězte mi. Co se stalo včera v noci?“

Skotka se na něj ale zadívala a založila si své paže. „To je to, co bych chtěla vědět, Remusi Lupine! Co se ve jménu Merlina stalo, když to zapříčinilo, že jste si nevzal lektvar?“

Zbledl a sklopil pohled. Šeď v jeho vlasech byla najednou všechna nápadnější, stejně jako nepatrné linky v koutcích jeho očí. „Nemám… žádnou omluvu. Dovolil jsem vlkovi, aby… využil můj smutek. Přemohl mě, Minervo, tak jak se mu to nepodařilo po dlouhá léta. Neměl jsem nechat svou mysl zatoulat se k Siriusovi. To si vyžádalo potíže, jak teď chápu. Měl jsem bojovat usilovněji, měl jsem…“ vytrácel se a vrtěl hlavou. „Někoho jsem zranil?“

Skousla si ret. „Ach Remusi…!“ Její tón byl zpola smutný a zpola nahněvaný.

Nato se jeho hlava vymrštila, úzkost patrná ve tváři. Čekal její okamžité ujištění, které bylo velmi jasné.

„Ach Bože, koho? Prosím řekněte mi, že není… není…“

Znovu zavřela oči, když bojovala se zbytečnou zlostí, co v ní narostla. Jedna její část chtěla na něho nemilosrdně řvát a křičet, že kdyby nebylo Pottera, značný počet studentstva by zemřel jeho vinou. Jak mohl být tak nedbalý?! Smutek mohl být pochopen, ale vždyť slíbil Albusovi, že to překlenul, a že Bradavice budou přece před ním v bezpečí, až sem přijde!

„Draca Malfoye,“ konečně odpověděla, otevřela oči a bezvýrazně na něho hleděla.

Ta trocha barvy, co zůstala v mužově obličeji, se najednou vytratila. Třásl se a vypadal, jako kdyby mu mělo být každou chvíli zle. „Já – Já… on je…? Není…?“

Stiskla rty. „Není mrtvý, to ne, ale jedině díky Harryho zásahu. On… Vy jste ho kousnul, Remusi.“

„Ne!“ Protest byl samozřejmě marný, ale muž mu dal stejně průchod. Postavil se a vydal se k ní zoufalým krokem. „Bože, to ne, cokoli jiného jen ne tohle! On nemůže…! Nemůže být jako… jako já! Minervo, to ne…“

Potřásla hlavou. „Nedá se nic dělat. Severus už pracuje co možná nejrychleji, aby zdvojnásobil množství vlkodlačího lektvaru, a Poppy se pečlivě snaží, aby ho udržela pod sedativy. Kletba se ustaluje, zatímco tu mluvíme. I před svou večerní přeměnou bude nebezpečný a obtížně kontrolovatelný. A v tom nám pomůžete, abyste ho zvládnul.“

Mlčky na ni hleděl, neschopný si představit jinou reakci než hrůzu nad touto novinou.

Rychle pokračovala, statečně se snažila chovat tak, jako by tohle byla jen další povinnost. „Doporučuji vám nějakou dobu tu zůstat. Za pár hodin ho přemístíme do této místnosti. Můžete nám s ním pomoci, než vyjde měsíc, a v té chvíli si… dohlédneme, že si vezmete lektvar.“

Minerva kývla, otočila se na podpatku a odešla od něj, neschopna se přimět k útěšnému poplácání po rameni. Měla Remuse velmi ráda, ale nemohla by ho chlácholit za tuto chybu, ne když to mělo takové následky.

***

Netrvalo příliš dlouho, než si Albus Brumbál uvědomil, že jejich plánované tajemství má trhlinu. Sice naprosto důvěřoval Harrymu, že nepronese slova, i když jen ve prospěch profesora Lupina – zato si nebyl jistý těmi čtyřmi Zmijozely, co doprovázeli Draca na tomto nešťastném potulování hradními chodbami.

Věděl, že jim Severus nařídil, aby nic neříkali, když k tomuto pokynu využil veškerý svůj vliv jako ředitel koleje, ale také si byl vědom, že jejich poslušnost bude trvat jen tak dlouho, dokud strach z Mistra lektvarů nepřebije touha o tom klevetit.

A u dvou členů této skupinky, Pansy Parkinsonové a Blaise Zabiniho, to jistě nebude trvat moc dlouho.

Proto, jakmile si v ten den našel čas, zavolal si tuto čtveřici do své pracovny. Po usazení za stůl se na ně vážně podíval a připomněl si své vlastní důvody. Rozhodně by neměli rozšiřovat po celé škole zprávy o útoku a jeho následky. V zájmu Remuse a obzvláště Draca! Tohle v žádném případě nemůže zkrátka připustit.

Mlčky se krátce zahleděl do všech tázavých očí, přitom napnul jen nejnepatrnější úponek nitrozpytu, jen aby se ujistil, že již nebylo moc pozdě. Ale nebylo, bylo to v pořádku; ještě nemluvili.

„Profesore Brumbále? Máme potíže?“ ozvala se Pansy váhavě a tvářila se provinile. Uštěpačně jej napadlo, co si asi myslela, že zjistil.

Povzdechl si však a zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se,“ začal a nevšímal si jejich zmatení. „Ale výjimečně se vážně snažím vystoupit na ochranu jednoho z mých temnějších dětí, jak to Severus tak výmluvně vyjádřil.“

Čtveřice Zmijozelů se po sobě nervózně podívala. „Ehm, pane…?

Brumbál neodpověděl, pouze klidně pozvedl svou hůlku a zašeptal: „Zapomeňte!

***

Harry si všiml, že Draco Mlafoy už několikrát od rána chyběl. Třeba nesnídal ve Velké síni. I když v ní byla jeho skupina zmijozelských strážců, ale vypadali podivně ztraceni bez posměvačného vystupování. Ron už dvakrát komentoval, že bylo dobré snídat bez jistých lidí, kteří by to kazili. Harry zůstal zticha, cítil bodnutí viny, když s tím souhlasil, a přitom věděl, kde Malfoy doopravdy je.

Také ráno viditelně chyběl na lektvarech, což zapříčinilo vlnu špitání, která se nesla celou třídou.

„Ten mizera nejspíš tráví čas na nějakém smrtijedském setkání,“ zašeptal zrzek temně a mračil se do svého kotlíku.

Hermiona, která mhouřila oči na instrukce profesora Křiklana napsané na tabuli v přední části místnosti, nesouhlasně zamlaskala při tomto posledním komentáři. „Rone, takové věci bys neměl říkat, když nemáš důkaz…“

„Hermiono! Vždyť je to Malfoy. Dost bych se divil, kdyby zrovna on nepořádal takovýto zatracený věci…“

Harry se nepřítomně usmál nad pobouřeným tónem svého kamaráda, ale nic na to neřekl. Chtěl povědět oběma svým kamarádům přesně to, co se stalo včera v noci, ale Brumbálova slova mu stále vířila hlavou. Ředitel měl v úmyslu držet v tajnosti, co se stalo, pokud mohl, což bylo určitě to nejlepší, v co Harry mohl doufat. Rozhodně nechtěl být tím, kdo tento plán zničí. Hermionina etika by do toho jen zasahovala a Ron byl příliš netaktní na to, aby tohle velké tajemství dlouho udržel.

A tak Harry strávil den tím, že se snažil změnit téma, kdykoli byla Malfoyova nepřítomnost obzvlášť nápadná.

Během čtvrté hodiny na obraně se ukázal úkol, co si sám určil, jako nemožný. Nejen, že byl Malfoy pryč, ale i Pansy, Blaise, Crabbe a Goyle. Mezitím Snape procházel třídu v tak mizerné náladě, až nebelvírští tajili dech, kdykoli se moc přiblížil. Starší muž působil netrpělivěji než jindy a každou chvíli tiše seslal kouzlo, aby zkontroloval čas.

„Já jsem to věděl!“ sykl Ron tak hlasitě, jak si troufl. „Vidíš! Všichni jsou někde na setkání! Proto ti ostatní tady nejsou! A koukni se na Snapea! O co, že zrovna prahne po tom, aby se k nim přidal?“

Harry se letmo podíval na rozčíleného profesora, přesně znal důvod, proč prahne po setkání s nejmladším Malfoyem.

***

Probrala ho bolest, a velice intenzivní. Kvůli ní nemohl dýchat. A už vůbec ne myslet Každá kost v  těle se systematicky lámala, přesouvala a vracela se na špatná místa. Jeho krev žhnula a dusila ho.

A pak jak to rychle začalo, tak to i rychle skončilo. Lapal po dechu, kašlal a zoufale se snažil nebrečet.

Nejasně rozeznal postavy dospělých, co stáli kolem něj. Tři postavy. Severus tu stál a vypadal bledší než obvykle, černé oči měl dokořán. Madame Pomfreyová se sehnula, co nejblíže k němu a rukou sevřela tu jeho. Aby si udržel odstup, chtěl se jí vytrhnout a zavrčet, že jediná osoba, která se může k němu takto chovat, je jeho matka. Jenže nemohl sebrat energii k pohybu, a tak ji mohl jen nechat, aby na něj dál broukala a mumlala zbytečná slova útěchy.

Konečně do jeho linie pohledu vstoupila třetí osoba. Remus Lupin na něj hleděl kalnýma jantarovýma očima, jeho omšelá postava byla shrbenější než kdykoli předtím a přímo z něj vyzařovala touha být někde jinde.

Dracovo vidění se prudce zostřilo a soustředilo se výlučně na vlkodlaka. Obvykle se mu v tomto okamžiku v hlavě vyrojily řízné komentáře. Byla to jeho specialita; každého slovně zničit. A Lupin zatížený vinou nemohl být snadnějším terčem.

Ale tentokrát to bylo jinak. Nechtěl se hádat, chtěl tomu muži ublížit. Chtěl kousat, drásat a trhat, dokud profesor neucítí tutéž bolest jako on. Chtěl odplatu! Byla to jeho vina! Proč by tam měl stát zcela bez úhony, když si Draco prochází tímto peklem?!

Jeho vyčerpání bylo zapomenuto, se zavrčením vyskočil z lehu a vrhl se na polekaného vlkodlaka.

Severus ho chytil kolem pasu. Vyšší muž ho pažemi pevně svíral tak, že ho zvedl ze země. Zuřivě se snažil vymanit z tohoto sevření, když kopal a svíjel se, až cítil, že se začíná uvolňovat kmotrovo uchopení. Přitom ale vůbec nespustil oči z Lupina.

Dospělí ječeli, ale on je neslyšel. Pomfreyová křičela a Severus neustále volal jeho jméno, a přitom se ho zoufale snažil zvládnout.

Nakonec Mistr lektvarů udělal to jediné, co jej napadlo. „LUPINE, VYPADNI ODSUD!“

Vlkodlak se po něm podíval takovým pohledem, který se dal jen popsat jako vyděšený, poté se otočil na patě a utekl ze zmenšeniny nemocniční místnosti, kterou využívali. Zámek za ním cvaknul.

Sotva zmizel, Draco se k němu otočil. S vražedným pohledem se odstrčil od svého kmotra. „Ne! Přiveď ho zpátky! Přiveď ho ZPÁTKY!“

Severus významně pohlédl na Poppy, ta přikývla. Za Dracem, mimo jeho zorné pole, švihla hůlkou a otevřela jednu z klecí. Draco si toho nevšimnul.

Starší muž klidně kývl hlavou na svého kmotřence. „Okamžitě se uklidni! Hned vypij ten lektvar a přestaň se tak nedůstojně chovat.“

Zmijozel zlostně vycenil zuby a ve zlomku sekundy se začaly ukazovat vlčí rysy. Přední špičáky se trochu prodloužily a stříbrné oči krátce probleskly ledově modrou.

Severus se přinutil nedat najevo žádnou reakci, i přes silně stažený žaludek. Zvedl bradu, rozhodnutý udržet pod kontrolou vyhrocující se situaci. „Jestli nás nechceš zabít nebo sebe, hned ten lektvar vypij!“ Popadnul číšku, kterou dříve postavil na noční stolek a strčil ji ke zle zahlížejícímu mladíkovi.

Draco si naštvaně vzal nádobku, přičichl k ní a znechuceně nakrčil nos. Poté beze slova její obsah vypil a zašklebil se.

A tehdy jím opět projela bolest stejně tak rychle jako předtím. Křičel přes zaťaté zuby a upustil číšku, která dopadla s hlasitým řinkotem na kamennou podlahu, zbytky lektvaru se mu roztřískly po kalhotech.

Severus vyrazil vpřed, když se Draco zhroutil, křičel a rukama drásal sám sebe. Mistr lektvarů jej popadl za zápěstí, která k sobě přitiskl a křiknutým kouzlem je svázal.

„Severusi!“ Poppy kdesi za ním s tím nesouhlasila. „Je to opravdu…?“

Severus na ni zabručel a ona moudře ztichla. „Copak ho také chcete vidět, jak se sám drápe?!“

„Co se děje?“ zeptala se, když k němu přišla a klekla si na podlahu vedle Draca, jakmile začal sebou mlátit. Společně se ho snažili udržet v klidu.

Severus zavrtěl hlavou. „Jen jsem o tom četl. Kletba se ustaluje a mění jeho tělo při přípravě na přeměnu. To je důvod, proč je pro vlkodlaka jeho první úplněk nejtěžší.“

„Můžeme něco udělat?“ zašeptala ustaraně, když se mladík na podlaze konečně uklidnil a kňoural. Smutně se dotkla jeho vlasů v konejšivém gestu, které používala u většiny svých pacientů.

Profesor se na ni zamračeně podíval. „Vážně, Poppy. Jednáte s ním jako s mrzimorským prvňákem.“

S mlasknutím ruku stáhla.

S povzdechem si sedl na paty a pozoroval skoro bezvědomého chlapce před nimi. „Myslím, že je čas ho zavřít. S vlkodlačím lektvarem či bez něj, bude jen silnější, zuřivější a odteď těžší ho zvládat.“

Přikývla a ustoupila poté, co Severus opatrně zvedl svého kmotřence. Pousmála se nad tímto pohledem, a říkala si, zda si tento muž se sarkastickým a kousavým jazykem uvědomuje, jak moc o sobě v této chvíli prozradil. Severus Snape nebyl zrovna muž známý projevy náklonnosti, ale teď viděla, že to v sobě má, když takto zacházel se zmijozelským chlapcem.

Setřásla takové myšlenky a pospíchala pomoci s klecí.


 

« 2. kapitola « » 4. kapitola »



 

 

13.03.2016 12:51:39
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one