Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

30. kapitola: Když ticho znamená všechno

Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, Elis, enedaka, Hajmi50, Ivet, Jashin-chan, Kiki, KiVi, Leesil, Mouldy, nalinka, Neky, Paulik666, Sanasami, Sherine

Alcea

30. kapitola: Když ticho znamená všechno

Po hlubokém a dlouhém tichu, ve kterém by mohl Draco vážně přemýšlet o odpovědi, se nakonec zeptal: „...Promiň?“

Hermiona omluvně pozvedla rameno: „Říkala jsem, že se ti to nebude líbit.“

Blonďák na ni nechápavě civěl. Po chvilce prudce zakroutil hlavou: „Počkat. Ne. Co?“

Povzdechla si a ukázala na knihu na svém klíně. Vedle ni na samém okraji pohovky seděl zneklidněně Zmijozel, který natáhl krk, aby se koukl na text, který ukazovala: „Poslyš, tady se o tom píše. Zprvu jsem tomu také nevěřila, ale tohle všechno vysvětluje. Tedy, téměř všechno. Teď si myslím, že můžeš cítit nějaký druh přitažlivosti k –“

Co?! Ne! Ne!“ Prudce vstal, a odcházel od ni, přitom si rukou chytil své obvykle bezvadné vlasy a držel je v chomáčích. „Grangerová, poprosil jsem tě, abys mi našla nějaký lék, a ne abys tuhle kletbu udělala desetkrát horší!“

Pro tuto chvíli se rozhodla, že dá volný průchod jeho hněvu, protože mu právě uštědřila ránu: „Ano, a takový jsem našla, i když tohle není to, co si chtěl slyšet.“ 

Otočil se na ni s divokým výrazem: „To je velmi slabě řečeno, nemyslíš?! Jak můžeš vůbec věřit, že on je můj...? To jsem jeho...? Merline, nemůžu to ani vyslovit,“ dodal rozhořčeně.

Pokrčila rameny a sledovala jeho schoulení, když na rovinu řekla: „Ale je to pravda. Ty a Harry jste druhové.“ Krátce se zamyslela s pohledem na stránky na svém klíně. „Opravdu si myslím, že tohle není překvapivé. Vy dva jste se vždycky... točili kolem sebe. Dává smysl, že by vlk mohl takto narážet na vytvořené spojení.“

„A co to má společného s tím donucením?“

„Chápej, tohle je ta zajímavá část. Je to vážně fascinující –“

„Na tom není nic fascinujícího!“

„Je to podobné obrannému mechanismu,“ pokračovala, jako by ji nepřerušil. „Vlk v tobě chrání své vlastní zájmy, chceš-li to takto nazvat. Pochop, má strach, že kdybys šel svou vlastní cestou, tak bys nemohl přijmout svého druha.“

Draco se na ni vyděšeně díval: „No a co? To mě jako k tomu přinutí?!“

„Ne tak přesně.“ Odmlčela se, snažila se přijít na jasné a stručné vysvětlení. „Ber to jako střet zájmů. Vlk chce Harryho, ty ne. Bojí se, že ho příliš zatlačíš do pozadí, takže se snaží zajistit, aby měl Harry moc k tomu, aby tě držel na uzdě. Existují zaznamenané případy podobných událostí. Máš velké štěstí, že by tě Harry nemohl nikdy využít, víš. Četla jsem o případech, kde –“

„Nejsem žádná případová studie, díky.“ Zmijozel se tvářil uštvaně, když se opíral o krbovou římsu na druhé straně místnosti. „Zkrať to, Grangerová. Jak ho mám přimět, aby s tím přestal?“

Skousla si ret. Krátce dokonce pocítila soucit: „Tedy... Jsou dvě možnosti. Buď to necháš tak, a budeš věřit Harrymu slovu, že nikdy nezneužije tuto moc. Nebo...“

„Nebo? Nebo co?!“

Čarodějka opět pokrčila rameny: „Nebo ho přijmeš jako svého druha, vlk se uklidní a ukončí donucení.“

Zůstal na ni civět: „Cože? Ale to je... to je jako vydírání nebo něco takového!“

Přikývla: „Je to geniální, když se nad tím zamyslíš. Neexistují žádná jiná kouzelná stvoření s takovým vyvinutým systémem –“

Vyvinutým? Je to... je to čiré zlo! Je to zlovolné!“ Rozrušený Draco si zakryl oči, a nasával vzduch, v zoufalé snaze se uklidnit. „K tomu se nepřinutím! Jak tady můžeš jen tak sedět a číst o tom všem, jako by se nechumelilo? Ty s tím souhlasíš?!“

Odfrkla si: „Bože, ne. Řeknu ti to bez obalu, Malfoyi, myslím, že máš ještě další hroznou nepříjemnost, že to Harry skutečně nepotřebuje.“

Díval se na ni, překvapený tichem: „Je tady zima, že?“

Hermiona se usmála: „Občas. Upřímně, myslím si, že by Harrymu bylo lépe, aniž by se musel starat o psychotického vlkodlaka, který napadá jeho přátelé při sebemenší provokaci.“

Zmijozelovi poklesla brada: „Nechtěl jsem –“

„I tak,“ přerušila ho, s klapnutím zavřela knihu a vstala. „Nechám ji tady. Doporučuji ti, aby sis ji přečetl, možná přijdeš na způsob, jak se kontrolovat.“

„Grangerová -!“

„Harrymu to nepovím. Tohle je na tobě. Našla jsem tvůj lék; ber nebo nech být.“ Obrátila se a zamířila ke dveřím portrétu.

Draco krátce jen sledoval její odchod. Pak se vzpamatoval, a rychle šel za ní: „Hej.“

Zastavila se a čekala.

„Co bys mi navrhla, abych udělal? Myslíš, že je lepší nechat to tak, jak to je?“

„...Tato situace není pro tebe ideální, ale aspoň tohle... nikomu neublíží.“

Aha. Takže tak to je. Tohle je zřejmě její verze varování. Myslí si, že by ho Harry mohl odmítnout, pokud dojde k situaci, ve které by měl na výběr. Pěkný kousek informace, který dostal.

„Nevíš, co by se mohlo stát, kdybych... kdybych mu to řekl,“ cítil potřebu protestovat a vzdorovat do poslední minuty.

Kývla na souhlas, ale pak pokrčila rameny: „Právě teď máš jediného přítele na celém světě. Dokážeš riskovat jeho ztrátu?“

S úšklebkem se od ni odvrátil a poslouchal, jak se portrét otevřel a zavřel. Zůstal sám. Pomalu klesnul na pohovku a zvednul knihu, kterou tady nechala. Vážně by si měl prostudovat podstatu vlkodlaka, protože si nemyslí, že by mohl ještě přijít na nějaká další překvapení...

***

Mezitím si Harry úlevně vydechl, když se konečně osvobodil od Ronovy váhy tak, že odhodil svého přítele na pohovku ve společenské místnosti, a poodstoupil, aby si mohl promnout rameno. Toto – slíbil si, ale po celou dobu věděl, že je lež – bude naposled, co se zabývá následky nějaké z Malfoyových směšně výjimečných kleteb. Bůhví, co udělalo blonďákovo kouzlo, kromě toho, že Ron působí, jako by byl sotva při vědomí, i když Harry nemohl najít jediný viditelný příznak. Ani zranění hlavy od jeho pádu.

„Co s‘ sta‘o...?“ zamumlal Ron, když se začal hýbat, a sesouvat, dokud neležel na boku, s hlavou podloženou opěrkou.

S povzdechem se Harry přesunul, popadnul stoličku a vlekl ji po koberci, než ji  postavil před nakloněného zrzka. Na ni položil jeho loket a koleno, a bradu dal do jeho ruky: „Malfoy,“ řekl prostě.

Záblesk zamračení přešel tváří druhého chlapce: „Parchant...“ řekl otupěle. „Aspoň tu tentokrát nejsou žádní slimáci.“

Harry se usmál při této vzpomínce: „Jo, to je dobře. Pochybuju, že za to budeš rád, až budeš zase v pořádku.“

„Mm,“ souhlasil Ron vláčně, a zavřel oči s mírným mrknutím. Posunul se, aby si patrně udělal více pohodlí. Harry vstal, když viděl, že zrzek usíná. Ronův tlumený hlas ho však zastavil: „Takže. Ty se s ním opravdu přátelíš?“

Harry zaváhal, než odpověděl: „Jo,“ řekl nakonec, a přikývnul. „Jo. Promiň, kámo.“

„Hn,“ zabrblal Ron. „Pořád je to zmetek.“

„Říkáš mi...“

***

Severus měl zvláštní dojem, když sledoval své dospívají já, jak pospíchá kolem, ve snaze získat – Bože pomoz mu – Lily Evansovou. Trochu se zachvěl, když sledoval tento výjev a vzpomínal, proti své vůli, na ubohou směs frustrace, hormonů a lásky, kterou v něm vždy dokázala vyvolat, aniž by se o to zdánlivě snažil. Byly tyto pocity vždy tak nápadné pro každého, kdo je viděl spolu? Protože ho nyní tento projev znechucoval. Mohl téměř – téměř – pochopit, proč Potter s Blackem měli potřebu se po něm neustále vozit, když se pořád takto tvářil jako v této určité vzpomínce.

S touto myšlenkou se rozhlédl, aby ve scéně našel Remuse. Chlapec stál zády u blízké zdi a v pažích svíral stoh knih. Byl sám, a i když byl jasně na očích, vůbec nezakrytý stínem nebo výklenkem, tak se zdálo, že si ho nikdo z kolemjdoucích studentů nevšímal. Dokonce i Lily, blízká kamarádka, se nepodívala jeho směrem, a mladší Severus, uchvácen zázračným rozhovorem s veselou dívkou, která ho vždy okouzlovala, prakticky vrazil do vlkodlaka, a ani přesto ho nevzal na vědomí.

Tohle Mistra lektvarů překvapilo. Copak nebyl vždycky na sebe pyšný, že je všímavý? Kdepak, neměl rád nejtiššího Pobertu o nic víc, než měl rád ostatní tři, ale byl si jistý, že by si ho měl alespoň všimnout.

Ostatně věděl, jaké je to být úplně ignorován. Dokonce i setkat se s nenávistí, bylo lepší, než kompletní nedostatek zájmu.

Kromě toho, Severus zjistil, že mohl stěží uvěřit tomu, že si nikdy nevšiml někoho, kdo se na něj takto díval.

Vlkodlak měl ten stejný výraz jako v první vzpomínce, kterou Severus zahlédl, ukazovala je oba v knihovně, kde ho Remus pozoroval přes knihu; byl to ten samý výraz, který viděl u Weasleyho v blízkosti Grangerové, když si myslel, že ho nikdo jiný nevidí. A nyní ho vidět, bylo znervózňující a podivně lichotivé, když ví, že někdo, kdokoli, chce jeho pozornost. Pravda, Lily ho považovala za kamaráda – to ne, spíš za známého. Ale jeho pobláznění měla za doplněk, a pouze tolerovala jeho trvalou přítomnost po svém boku. Nyní si tohle mohl přiznat, v takovém vzdáleném zamyšlení nad minulostí.

Nenadále pocítil nepatrné výčitky svědomí, když si uvědomil, že nějakým způsobem získal podobný závazek, aniž to vůbec tušil.

Znepokojeně se rychle stáhnul z této scény a ukončil lekci. Lupin, který byl naproti jemu, si promnul oči, a opřel se zády o židli za sebou, a zašeptal: „Konečně jsi unavený prozkoumáváním mých vzpomínek?“

Mistr lektvarů povytáhl obočí. Myslel si, že byl citlivý ve svém zkoumání.

Druhý muž zachytil jeho výraz a krátce se zasmál: „Jsi Zmijozel. Měl bych podezření, kdybys nevyužil této situace. Viděl si něco zajímavého?“

„Možná,“ přiznal, a pozorně sledoval svého společníka. Nejprve přemýšlel o tom, když si všiml vlkodlakova náhle pokorného postoje v blízkosti svého domnělého druha, a pak o tajemném výrazu, který zahlédl jen před okamžikem, a o svých vlastních rozporuplných pocitech z této věci. Přesto by nebylo vhodné, cokoli z toho zmiňovat.

Mlčky čekal, protože očekával, že Lupin vstane a uteče z místnosti tak jako vždycky. Ale ani jeden z nich se nepohnul, a Severus, ke své zlosti, mohl cítit svou rostoucí zvědavost.

Nakonec se prostě musel zeptat.

„Čistě jen z morbidní fascinace, proč trváš na té směšné přitažlivosti, Lupine?“

Vlkodlak se krátce tvářil překvapeně. Sedl si zpříma, přičemž si natáhl své ztuhlé překřížené nohy. Zdálo se, že to zvažuje, a po chvíli pokrčil rameny: „Upřímně, dosud jsem si pokládal tutéž otázku, a vůbec nemám ponětí. Uvědomuji si, že tohle sotva pomůže mému pudu sebezáchovy.“ Zahořkle se pousmál.

Severus svraštil čelo: „Mimo toho, jsem měl dojem, že tvůj druh má jednoho partnera na celý život.“

„Ano, to máme.“

„V tom případě mě napadá, že tvé neohrabané návrhy jsou ještě víc marné, než jsem si zprvu myslel.“ Naklonil svou hlavu, shledal to naprosto přijatelným tématem, i když Lupin na něj nevěřícně civěl, když odpovídal.

„Mé neohrabané co? Severusi! Málokdy jsem ti něco naznačoval! Mluvíš jako bych tě... obtěžoval nebo tak něco!“

Mistr lektvarů si odfrkl: „Jako kdybys mohl, Lupine. Kdepak, má otázka byla prostě proč –“ Odmlčel se, byl překvapen, když zjistil, že je nervózní. Rozhorleně odsunul emoce stranou, a začal nanovo, hlas měl zabarvený lhostejným protáhlým mluvením. „Proč se zajímáš? Hlavně proto, že už jsi poznal svého druha. Myslel jsem si, že je to... nemožné.“

Lupin se na něj upřeně díval. Severus si pomyslel, že vypadá živěji než obvykle, dokonce i trochu naštvaněji: „Jsem víc než mé prokletí, víš,“ vyštěkl najednou vlkodlak. „Nikdy jsi to nepochopil.“

„Co to má znamenat?“

„To znamená – Och, nechme to být!“ Zřejmě frustrovaný Lupin se se zamračení zvedl.

Zmatený Mistr lektvarů následoval jeho pohyb, a neurčitě přemýšlel o tom, co se k čertu právě stalo. Výjimečně si byl docela jistý, že druhého muže neurazil. Nebo se o to rozhodně nepokusil.

„Lupine, proboha – au!“ Bez varování ho zasáhla bolest. Trhnul sebou a ruku přitisknul ke svému předloktí, které bylo ukryté pod látkou jeho hábitu. Rukávem škubnul nahoru, a prohlížel si hyzdivé tetování, které teď temně zářilo a vypadalo, že se kroutí na jeho kůži. „Smrtijedské setkání,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Lupin zbledl: „Je čas, že ano?“ zeptal se tiše. „Jsem už připravený?“

Severus na něj klidně díval: „Musíš být. Znáš historku, teorii. Vše, co musíš dělat, je, držet mé obrany v popředí své mysli. Dokážeš to?“

Vlkodlak zavřel oči, viditelně sbíral odvahu: „Ano,“ odpověděl, když mohl.

Mistr lektvarů přikývl, a přešel ke krbu, kde se natáhnul a uchopil špetku letaxového prášku, který stál na krbové římse: „Informuji ředitele, kam teď jdeme, a ty se pak odletaxuj do Prasinek a odtud se přemísti. Pamatuješ si, kam máš jít? Dobře. Tak tedy, slyšel jsi ode mě, kde se konají setkání, během mých zpráv Brumbálovi, a dnes večer jsi byl prostě náhodou tady, když se zaktivovalo mé znamení a využil jsi vhodné příležitosti –“

„Severusi, vím. Probírali jsme to stokrát.“

 „Odpusť mi, pokud nemám důvěru ve tvé herecké schopnosti!“ obořil se. „Vím, jak své emoce udržuješ blízko povrchu. Raději je dnes večer moc dobře drž pod kontrolou!“

Remus se zarazil, aby nezavrčel nějakou odvetnou odpověď. Zúžil oči na druhého muže, který se obdobně zastavil, a váhal se zeleným práškem ve své ruce.

„Co?“ ptal se Severus podezíravě, když si nedokázal vyložit toto náhlé ticho. „Máš snad jiný názor? Toto nebude fungovat, pokud máš jiný –“

„Ne, to tak není. Je to jen... ty si o mě děláš starosti.“

Zmijozel se ušklíbl: „Dělám si starosti o misi, Lupine. Ten rozdíl je naprosto jasný.“

Remus se chtěl v té věci hádat, ale najednou se jeho oči vytřeštily: „Merline, ještě jsem o tomhle nepověděl Harrymu! Chtěl jsem mu to říct už dřív, jen jsem si nemyslel, že by tohle mohlo nastat tak brzy a nebyl jsem si jistý, jak to vezme. A ještě je tu Draco. Severusi, musím –“

„Ne teď, není čas. Postarám se, aby byl Potter informován o této situaci, pokud trváš na tom, že to musí vědět. A jsem si jistý, že to pak řekne Dracovi; oba spolu v poslední době tráví nechutné množství času.“

Vlkodlak zaváhal, ale pak to logicky připustil: „Jen... nebuď k němu tentokrát zlý,“ poprosil, než zamířil ke dveřím. „Použiji jiný krb, zatímco ty budeš informovat ředitele. A Severusi?“

Popuzený Mistr lektvarů na něj stočil pohled, a vyčkávavě zvedl obočí. Pak po děsivou chvíli si byl jistý, že se muž chystá udělat něco strašně dramatického a nebelvírského v záchvatu ušlechtilosti. Jako se ho třeba pokusil políbit.

Jeho zděšení se mu muselo zračit na jeho obličeji, když se Lupin najednou pobaveně zazubil: „Popřej mi štěstí,“ bylo to vše, co řekl.

Severus protočil oči: „Štěstí ti neprokáže žádnou laskavost,“ zamumlal, a sledoval vlkodlaka, jak mizí z jeho pokojů a naslouchá kvapným krokům, které se ztrácely z jeho doslechu. Pouze když si byl jistý, že muž byl skutečně pryč, se uvolnil, a zašeptal sotva slyšitelně: „...štěstí.“

Pak hodil spršku zelného prášku do plamenů a zavolal Brumbála.

***

Už to byly hodiny od té doby, co Grangerová odešla, ale přesto se Draco sotva pohnul z místa, kam si sedl hned po jejím odchodu. Jednou se zvedl, aby si zašel do koupelny, a ještě jednou, aby se převlékl do pyžama po rychlém kouzlu Tempus, které ukázalo, že už bylo dost pozdě. Nyní byl pohodlně stočený na jednom konci pohovky, těžkou knihu, kterou mu nechala, měl vyrovnanou na opěrce a otevřenou asi v polovině na vyznačené stránce. Zuřivě četl od chvíle, kdy se rozhodl dovědět víc o svém trápení, přitom zpola doufal, že najde nějakou skulinu, kterou čarodějka opominula.

Zdravý rozum mu říkal, že se to nemohlo stát, ale přesto se o to pokoušel.

Ale i když zoufale hledal nějaký únik ze svého jasného osudu, tak její slova stále zněla v jeho hlavě – opatrně formulované varování, vyslovené na rovinu, znamenalo, že si myslela, že by s ním Harry nechtěl mít nic společného, kdyby to věděl – a k jeho zděšení, z této obavy, která měla velkou šanci, mu bylo špatně od žaludku.

A měla pravdu, ne? Měl vědět, že by ho Potter nikdy neumístil na nejvyšší příčce svých priorit, jak se to ukázalo při té dřívější scéně dnes ráno. Dosud byl dvakrát odvržen kvůli Weasleymu. Ten bastard neví, co chce! Tolik ke kecům o ‚přátelství‘.

Takže Zmijozel zatrpkle a rezignovaně studoval každé slovo knihy před sebou a doufal, ale vážně nečekal únik ze své prekérní situace. Bylo to prostě příliš naprosto ironické, aby to nebyla pravda.

Z jeho transu ho vytrhlo zaklepání na portrét. S obtížemi vstal, a nadával, když jedna noha okamžitě ztuhla, a jen zvládl kulhat přes velkou místnost.

Když se rám odklopil, z nějakého důvodu nečekal, že uvidí Pottera, i když bylo několik dalších důvodů, aby ho navštívil. Takže po chvilce jen překvapeně zamrkal, ale ještě nezaregistroval Nebelvírův výraz.

„Proč klepeš?“ byla první hloupá otázka, která vyšla jeho ústy, když konečně promluvil. „Obvykle jen jdeš dál... Jsi v pořádku?“ S opožděním přišel na to, že jinak živý kluk byl bledý a celkem viditelně napjatý, sotva se hýbal, a jeho oči byly rozšířené a strašně tmavé za jeho směšnými brýlemi.

„Chce jít k Voldemortovi,“ řekl Harry bez úvodu.

Draco sebou trhnul a pohoršeně zíral na Nebelvíra: „Cože? Kdo?!“ Ještě když mluvil, natáhl se a vtáhl druhého dovnitř, přitom se ujistil, že se portrét za nimi pevně zavřel.

„Remus,“ byla napjatá odpověď. „On dnes v noci bude... bude špehem! Snape, ze všech lidí, mi tohle řekl!“ Obě své ruce zabořil do svých vlasů, a zoufale si je tahal. „Žádné upozornění, žádné rozloučení, on je prostě... pryč.“

Blonďák na něj zmateně zíral: „Pottere, oni se na to připravují strašně dlouho. Chceš říct, že ti to nikdo neřekl?“

Zelené oči se na něj zničeně stočily: „Cože? Oni... co?!“ Jeho šok byl tak silný, že bylo jasné, že o něčem takovém slyšel poprvé.

Draco pokrčil rameny: „Myslel jsem, žes to věděl a prostě si o tom nechtěl mluvit,“ bránil se upřímně.

„Ale... Oni to řekli tobě a ne mně?“ Tvářil se utrápeně kvůli této nespravedlnosti, z celé této situace, a Draco měl pro to pochopení. Vždycky měl veliké starosti, kdykoliv byl Severus pryč na delší dobu.

Zavrtěl hlavou: „Taky mi to nikdo neřekl. Jen jsem si všiml, že se Severus s Lupinem začali scházet od chvíle, kdy Severus přišel o post špeha. A pokud nemají tajnou milostnou aféru – nepravděpodobné, přinejmenším – tak největší smysl dává, že se připravují, aby Lupin zaujal jeho místo.“

„Jak bys vůbec mohl na něco takového přijít?“

„Byl jsem zařazen do Zmijozelu z nějakého důvodu, Harry - nebylo to jen kvůli jménu ‚Malfoy‘.“ S povzdechem se vrátil ke svému místu na pohovce, na které se skoro vrhnul.

Zdálo se, že teprve teď se na něj Nebelvír pořádně podíval, všiml si otevřené knihy, pyžama a kruhů pod unavenýma očima: „Och, promiň. Nechtěl jsem tě rušit...“

Draco, který měl překřížené nohy a knihu na svém klíně, se na něj kousavě podíval: „Prostě si sedni. Znervózňuješ mě, když takhle postáváš.“

Byla to taková normální, obyčejná drobná kritika, kterou Harry pocítil jako vlnu úlevy od blonďáka. To byl důvod, proč přišel sem, protože Zmijozel by to pochopil. Hermioniny nervy by byly nakažlivé, a Ronovy mizerné pokusy o uklidnění ještě horší. V tuhle chvíli nemohl vystát jejich přítomnost, ale potřeboval tu Dracovu.

Přešel k místu, kde seděl blonďák, a posadil se vedle něj, přitom zápolil s podivně rozporuplnými pocity neklidu a vyčerpanosti. Své ruce měl zaťaté, úzkostlivě se zavrtávaly do podušky pohovky, na které seděl tak nervózně, a přitom jím proudil vztek. Zabije Remuse, jestli se vrátí živý! Jak mu to mohl udělat, když byl jediným dospělým, který Harrymu zbyl?! Ani neměl tu slušnost mu to říct! Dát mu nějaké upozornění, nějakou šanci, aby se připravil-

Dotek ho překvapil, a prudce se podíval dolů, když dlouhé, bledé prsty pevně rozevřely jeho ruku, a neústupně ji propletl se svou. V šoku zíral na blonďáka, ale Dracovy oči se vůbec nespustily ze stránky, jako by netušil, co jeho ruka sama od sebe dělá. Nic neříkal, jen četl dál, a přesto bylo sevření tak silné, že Harry neměl jinou možnost, než ruku také sevřít, a ještě že to udělal.

„Já nechci spát,“ najednou zašeptal, bylo to spontánní přiznání.

Zmijozelovy prsty se jednou stiskly, ale to stačilo. Tak nebudeme, řeklo toto malé gesto. Počkáme.

A tak čekali, bdělí a v tichu.

 

« 29. kapitola « » 31. kapitola »


10.12.2009 21:00:33
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one