Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

31. kapitola: Druhá stránka Zmijozelů

Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, Ivet, katie11, KiVi, Leesil, nalinka, Sherine, Zulík

Alcea

31. kapitola: Druhá stránka Zmijozelů

Bylo dost po půlnoci, jak si byl Severus jistý, i když si už dlouho nezkontroloval přesný čas. Ve skutečnosti asi šest minut. Jeho hůlka ležela na blízkém stole, připravená a čekající na další kouzlo Tempus, které mělo přijít každou minutou. Zatímco čekal, mrzutě zíral na jantarovou tekutinu na dně sklenky, lenivě s ní točil a sledoval, jak se sporé světlo v pokoji červenozlatě odráží v jejích hloubkách. Bylo vzácné, když pil v těchto dnech, ale dnes v noci cítil, že potřebuje kapku tekuté odvahy.

Usoudil, že neudělal dobře, když trčí tady, přemýšlí a dělá si starosti kvůli událostem, kterých se nezúčastňuje. Byl zvyklý být v samém centru dění, kdy zažíval napětí a poznání, kterého se mohl v každém okamžiku dovtípit, jeho život velmi závisel na jeho schopnostech jako kouzelníka tak i špeha, nikdo jiný krom něj nebyl spolehlivý...

Povzdechl si. Teď se, s naprostou ironií, spoléhal na Lupina, že odvede práci, která byla správně jeho. A tohle byla fraška, to bylo jisté. Nebelvír si hraje na špeha, jako by to byla nějaká dětská hra. Kdo a kdy slyšel o takové příšernosti? Lupin se nechá zabít, zmrzačit nebo něco stejně tragického – ne, že by si nezasloužil být mučedníkem – jako ukončení svého života. Tohle bylo pravděpodobně něco, po čem vždy toužil, jednorázová sláva pro tohoto ubožáčka. Přesto Severus nemohl zabránit přemýšlení o předcházejících týdnech pekla, kdy byl nucen snášet vlkodlaka, a o tom, jaká by to byla ztráta, kdyby ten idiot teď zemřel...

A to, říkal si, bylo vše, co ho zajímalo. Tedy, možná tohle a fakt, že Lupin měl stále závazek vůči Dracovi. Určitě se nestará o toho muže na osobní úrovni.

Vrhl Tempus a zjistil, že teď je tři čtvrtě na jednu. Vlkodlak měl zpoždění. Velké zpoždění. Bylo to asi sedm hodin od té doby, co odešel, a Temný pán obvykle neprodlužuje setkání víc, než je nutné, i když se vyskytlo něco neočekávaného – jako dobrovolný příchod zahořklého vlkodlaka. Copak by už neměl být zpátky... pokud se vůbec vrátí?

Frustrovaný vyžahnul poslední zbytek pití, který zůstal ve sklence, přitom cítil, jak ho pálí v krku, a vstal. Rozčileně poklepával hůlkou o svou nohu, když začal přecházet sem a tam po malém pokoji. Byl neklidný. Chtěl být venku, chtěl adrenalin z chození po příslovečném ostří nože.

Víc než to, chtěl vědět, co se děje! Merline, tohle bylo mučení. Kdyby Lupin uspěl ve své lsti, bylo by to neuvěřitelné, že ano? Ale pokud uspěl, proč měl teď takové zpoždění? Ach Bože, co když si Temný pán vymohl na vlkovi zkoušku loajality? Lupin by na tom samozřejmě pohořel. On neměl odvahu pro udělání něčeho, co bylo nezbytné. Pokud byl vyzván, aby se předvedl, možná i někoho zranil...

Mistr lektvarů rychle položil ruku na opěradlo židle kvůli opoře, když si byl najednou jistý, že vlkodlak už leží mrtvý kdesi v jámě, a přitom nad jeho hlavou září na obloze Znamení zla.

To ne! Ne, proboha, jak je směšný. Samozřejmě, že mohlo nějakou dobu trvat, než získá Pánovu důvěru. To je vše. Lupin se může vrátit dost brzy, samolibý a sebevědomý, když se mu teď konečně v tomto něco podařilo, navzdory faktu, že mu Severus ve skutečnosti do nynějška se vším pomáhal.

Kromě toho. Nemohl mu pomoci tímto projít, že ne? A to bylo dilema, které ho přivedlo k pití.

S povzdechem si prsty projel vlasy – zvyk, o němž si myslel, že se ho už před lety zbavil – a přinutil se vrátit na svou židli. Severus naplnil další sklenku, hlavně proto, aby udržel zneklidněné ruce něčím zaměstnané, opřel se a sklesle sledoval žhnoucí uhlíky v krbu, přitom si skoro přál, aby zezelenaly a oznámily vlkodlakův návrat. Ačkoli ředitel dříve požadoval, aby se Lupin letaxoval přímo do jeho pracovny při jeho návratu, Severus to věděl s jistotou někoho, kdo byl ponořený v mužově mysli a pohnutkách, které nemohly být tímto případem.

Kdyby se Remus vrátil, přišel by nejprve sem.

***

Harry si už nemohl dovolit přemýšlet o Remusovi. Celé hodiny ho naplňovaly zoufalé obavy a doháněly ho k šílenství. Každý jeho sval byl napjatý, a každý nerv byl podrážděný potřebou něco udělat. Ptal se – zjišťoval žádal, aby mu Snape sdělil okamžik, kdy se vlkodlak vrátí, a byl ujištěn, že by mohl uslyšet zprávu, kdyby byl už v bezpečí nemocničního křídla nebo v ředitelově pracovně. Ale od té doby ještě nic neslyšel, což znamenalo, že muž ještě nebyl v bezpečí. Přemáhal nutkání, aby šel bouchat na dveře Mistra lektvarů, jen aby si to ověřil...

Takže došel k závěru, že se musel nějak zabavit, aby ho jeho vlastní myšlenky nedovedly k iracionálnímu a zoufalému jednání, které ještě zčásti zvažoval.

Byla zde jen dvě živá a dýchající rozptýlení, ze kterých si právě teď mohl vybrat. Jedno z nich, i když se statečně snažilo, spalo na pohovce naproti Harrymu. Nebelvír se pousmál, když se podíval na blonďáka, který měl hlavu položenou na knize, kterou dříve četl. Musel přiznat, že Draco vynaložil dost úsilí do snahy zůstat kvůli němu vzhůru – i když by mu věnoval pohled smrtících rozměrů, kdyby se mu Harry snažil jakkoli poděkovat za podporu, a důrazně to popíral. Bylo to asi jen před dvaceti minutami, kdy nakonec prohrál boj se spánkem a zhroutil se na bok, a stočil se do překvapivě uspořádaného klubka z končetin. Harry pomalounku uvolnil svou ruku – kterou Zmijozel nějakým způsobem stále držel, aniž to tušil – a vstal z pohovky. Na chvilku pokrčil čelo, přemýšlel, než se vydal do chodbičky, do které se ještě neodvážil nikdy vstoupit a vešel do ložnice druhého chlapce.

Jen měl v úmyslu vzít z postele deku, kterou by přikryl spícího vlkodlaka, ale, přirozeně, nemohl zabránit, aby jeho oči netěkaly, a jeho zájem vzrostl, jakmile vstoupil.

Pokoj byl nevyhnutelně zařízen ve zmijozelském stylu, ale Harry byl překvapen, když si všiml, že tmavozelená a šedá jsou mnohem útěšnější, než by čekal. Tam, kde byl jeho pokoj – červenozlatý a mahaganový – teplý a pohodlný, tak Dracův byl... uklidňující. Ano, tohle bylo to správné slovo. Klidný, téměř uvolňující – nehledě na oblečení, které bylo nedbale pohozené na podlaze. Nad tím protočil oči, protože si vzpomínal, že Zmijozel má překvapivě tendence k nepořádku, a vzpíral se instinktu oprášit a pověsit rozmanité sady hábitů, které mohl vidět kolem sebe. Místo toho jeho pozornost sklouzla ke knihovně, která stála u zdi, a jen po chvilce váhání, přistoupil blíž, aby si prohlédl některé knižní tituly.

Většinou to byly knihy o kouzlech, což se dalo čekat. Také našel díla z beletrie od čarodějek a kouzelníků, o nichž nikdy předtím neslyšel, a nevěnoval jim tolik pozornosti. Ne, to co opravdu přitáhlo jeho oči, a způsobilo nemalou míru pobavení a překvapení, byly knihy s mudlovskou beletrií, ukryté ve Zmijozelových policích. Pro někoho, kdo strávil svůj školní život rozhlašováním, že mudlové jsou podřadný druh, tak si Harry začínal všímat, že Draco, jak vidno, přijal více z jejich kultury, než si byl ochoten přiznat. Oblečení, knihy, co ještě dalšího? A při bližším pohledu na řadu těchto knih, si Harry musel skousnout kloub prstu, aby zabránil hlasitému hihňání. Bože, Malfoy je jako holka, a Nebelvír byl potěšený, že konečně našel důkaz v podobě nepopiratelně dost ohmatané knihy, „Pýcha a předsudek.

Nakonec se odtáhnul od knihovny, ale vzpomínal si na důvod, proč vstoupil do tohoto pokoje. Nerad – protože tohle vypadala jako jediná uspořádaná věc v celém pokoji – stáhl zelenou přikrývku z matrace a sbalil si ji do náruče. Také na Zmijozelově polštáři našel stočenou Vanimu, a přemýšlel, jestli je pro hada běžné, že sdílí jeho postele, také ji vzal a vydal se zpátky do obývacího pokoje.

Nyní byl stočený v křesle na druhé straně místnosti, a v klidu sledoval zvedání a klesání pokrývky, pod kterou byl prakticky chlapec pohřbený. Jak nečekané, pomyslel si Harry, a slabě zamrkal. Blonďák vlastně vypadal... sladce, když spal.

Vteřinu nato si odfrkl. Jeho obavy o Remuse mu musely způsobit, že se nakonec zbláznil, protože není možné, aby někdo rozumný mohl někdy zmínit, že Malfoy je sladký.

Ale naproti tomu, on už není Malfoy, že? Dokonce i v duchu začal označovat vlkodlaka jako Draca. A zatímco Malfoy byl hajzl, Temný kouzelník a nedůvěryhodný had, tak Draco je... No, dobře, pořád je tohle všechno, ale je také člověkem, který pečoval o Vanimu, který s ním běhal za úplňků, který ho chránil před jednou z Ronových menších kleteb, jako by to byla otázka života a smrti, a který se cítil dost klidně na to, aby spal v jeho přítomnosti. Toto byl kluk se svou směšně přecpanou koupelnou, jeho příliš ženským vkusem pro literaturu, a i když si to Harry správně připomněl, víc než trochu posedlý hadím jazykem. Usmíval se při této myšlence, pak zaváhal a svraštil čelo.

Na jeho klíně se Vanima zakroutila, aby získala jeho pozornost. Na co myslíš?

Povzdechl si, skoro rezignovaně: „Na to, že mám velmi špatný úsudek.

V čem?

Odpověděl automaticky, nebyl si jistý, jestli se má pokusit říct ‚kamarádi‘, ‚přátelé‘ nebo něco úplně jiného, tak to jen přeložil do hadí řeči jako: „Druhové.“

Zdálo se, že o tom přemýšlí, než odpověděla. Nakonec, když se ovinula kolem jeho zápěstí, poznamenala, Nezdá se mi, že v té věci máš nějaký úsudek, ať už špatný nebo ne.

Svraštil čelo: „Co tím myslíš?

Stvoření jako je on – tím myslela Draca, předpokládal – nemají výběr ve svých druzích. Ale to je jen dobře. Zabraňuje jim to v dělaní chyb. Neměl by sis dělat starosti se svým úsudkem.

Nebylo to poprvé, kdy se cítil nejistý, když mluvil s Vanimou. Had mluvil v hádankách, přesto si myslel, že by ji měl snadno pochopit. Byl si jistý, že ho měla za hloupého vždy, když se ji zeptal, aby něco ještě vysvětlila.

Ale tentokrát byl úplně ztracený.

Mluvíme o tom samém?“ Přemýšlel, co si asi myslela, že chtěl říct tím ‚druhové‘, a co pro všechno na světě mínila tím, že vlkodlak nemá na vybranou v této věci.

Kdyby si hadi mohli povzdechnout nebo protočit oči, tak si byl jistý, že by udělala obojí.

Vážně, myslím si, že jsi zmatený. Jen jsem chtěla říct –

Lidé jsou často bezradní... poznamenala, zahnána do slepé uličky, a bez ohledu na to, jak moc ji prosil a přemlouval, odmítla pokračovat v tomto marném rozhovoru.

V tuto pozdní hodinu Harry a Severus nebyli jedinými, kteří byli stále vzhůru. Ale i Brumbál seděl sám ve své pracovně a smutně se díval do myslánky před sebou a uvažoval o tom, zda udělal chybu, když poslal vlkodlaka ven do temnoty; i Ron ležel vzhůru v tiché nebelvírské ložnici, přičemž zuřivě civěl na prázdnou postel vedle té jeho a snažil se ignorovat žárlivost, která jím proudila; i Hermiona mžourala při svíčkách na slova v další tlusté knize, přitom ji pomalu prostupoval strach z toho, co pro Harry mohlo znamenat být druhem vlkodlaka a Zmijozela.

Kromě těchto všech byla ještě další osoba, jež se neustále přibližovala k Bradavicím, a kráčela po cestě, která vedla z vesnice Prasinky. Postava pevně svírala svůj tmavý plášť, chvěla se v dešti, který ji bičoval, klopýtala, byla vyčerpaná, ale nutila se pokračovat dál. Před ní se nejasně rýsovaly hradní věžičky a věže, tu a tam s rozzářenými okny, které jí skýtaly ten vůbec nejvítanější pohled, který už příliš dlouho neviděla.

Oddechla si, smích čisté úlevy jí skoro unikl jejími rty, ale rychle tomu s obtížemi zabránila, ze strachu, že by nepřestala, kdyby se začala smát. Zdálo se, že už šla hodiny po rozblácené cestě, která by se v kočárech dala urazit za zlomek času, nebyla zvyklá na takovou úmornou cestu. Její přepychové oblečení, a čistý sametový plášť, ve kterých vyrazila na cestu, nyní byly trochu víc než nasáklé deštěm, špinavé od bláta a sem tam potrhané na cáry. Kdyby v ní nebylo nic kromě zoufalství, mohla by se stydět za svůj vzhled.

Přesto na ničem z toho nezáleželo. Její oči byly upřené na hrad, sotva zamrkaly, když vklopýtla na školní pozemky. To co potřebovala, bylo uvnitř Bradavic a rozhodla se, že nic a nikdo jí nezabrání jít dál. Byla blázen, že se tak dlouho podřizovala, ale tohle skončilo. Teď byla zde. A tohle bylo to, na čem záleželo.

Tato cesta přes otevřený pozemek byla tou nejdelší, kterou kdy měla ujít. Už neměla sílu, aby běžela, přesto každý nerv v ní křičel, aby už byla uvnitř hradu. Zdálo se, že bude trvat věčnost, než přejde deštěm nasáklé pozemky, které se táhly kolem Bradavic.

Když konečně došla ke krátkému kamennému schodišti, které vedlo k honosným dvoukřídlým dveřím, tak náležitě zvedla svou sukni, aby ji nepřekážela jejímu výstupu po schodech, pak ucítila náraz a zachvění magických obran, které spustila svou cizí a nečekanou přítomností, ale nezaváhala. Měla za to, že by ředitel nic nenamítal proti jejímu příchodu, i když si to už bezpochyby uvědomil.

Pohybovala se jistě v tichých a prázdných chodbách, přitom se rychlost jejích kroků zvyšovala zároveň s pocitem naléhavosti. Brzy spěchala tak rychle jak bylo přijatelné pro dámu jejího postavení, její plášť za ní vlál, když se řítila dolů kamenným schodištěm a chodbami, její kápě, která ji halila, se stáhla a odkryla spletitou změť jejích obvykle dokonalých vlasů. Pronásledoval ji strach, že bude na poslední chvíli odtržena od pomoci, kterou čekala, kdyby narazila náhodou na nějakého profesora nebo ducha, kteří hlídkovali po chodbách, a ti by jistě spustili poplach, který Brumbál musel ještě ignorovat.

Jen doufala, že si pamatuje správný směr, a že jediný člověk, kterého hledala, nezměnil své pokoje od její poslední návštěvy, zabočila za roh a pečlivě si vybírala dveře, které hledala. Pak, aniž si oddychla, se vrhla proti nim a bouchala na ně bez jakékoli důstojnosti nebo zdvořilosti: „Severusi! Severusi!“

Mistr lektvarů nespal, tím si byla jistá, když během chvilky prudce otevřel dveře, s jízlivým výrazem někoho, kdo si nepřál být rušen za jakýchkoli okolností. Vyjma, snad, této. Jeho výraz se změnil na šokovaný, a tmavé oči si prohlížely její tvář, jako by pochyboval o tom, co mu říkají.

„...Narciso?“

Narcisa Malfoyová, ve vší své rozcuchané slávě, vysunula bradu a panovačně se zeptala: „Kde je můj syn?“

***

Harry byl sám na pokraji spánku, navzdory svému rozhodnutí zůstat vzhůru, když se vtom otevřel portrét. Otupěle se pohnul, narovnal se, otočil a zíral na ženu, která vstoupila.

Trvalo mu trochu déle, než si ji zařadil, protože vypadala tak odlišně od posledně, kdy se setkali před dvěma lety. Byla zahalená do potrhaného černého pláště, pod ním měla tmavomodré šaty, které vypadaly ještě hůř, a její dlouhé plavé vlasy měla uvolněné z obvykle vyčesaného účesu, který měla, místo toho spadaly v mokrých, vlnitých pramenech přes její ramena, přemýšlel, jestli někdy dřív vypadala Dracova matka ve svém životě tak neuhlazeně.

Překvapen svým poznáním automaticky vyskočil na nohy, čímž svrhnul Vanimu na zem, která se pak plazila po podlaze a pod křeslo. Jeho hůlka byla téměř sama od sebe v jeho ruce, jeho spánkem zastřená mysl zaregistrovala jen to, že ona je ve skutečnosti Malfoyová a nebezpečná čarodějka, pokud její pověst byla pravdivá.

Její oči, které měly šokovaně známý odstín šedé, sklouzly k němu. Pokud byla překvapená pohledem na něj, tak se to jen odrazilo v oblouku dokonale tvarovaného obočí. Její pohled byl chladný, hodnotící, a najednou se cítil hloupě kvůli své reakci, a tak zahanbeně sklonil svou hůlku.

Další osoba vstoupila za ní: „Tady je, Narciso – Pottere! Proboha, co tady děláte?“ Snape na něj nevěřícně zíral, jeho výraz byl neurčitě pobouřený.

„Já... Já...“ Jak bylo znervózňují něco vysvětlovat, když tady byla Dracova matka, která pozorně poslouchala.

Ale její zájem patrně rychle opadl – na rozdíl od Snapeovýho, jehož pohled zůstal na něm, aniž by zakolísal – když pohledem zachytila blonďáka na pohovce, pohřbeného pod hromadou z přikrývky. Přistoupila k němu a klesla na svá kolena, i přes její nynější vzhled, si Harry nemohl vzpomenout, kdy naposledy viděl někoho ladnějšího ve svých pohybech.

Najednou měl pocit, jako by sledoval něco příliš osobního, a tak se odvrátil, aby tomu nějak unikl. Ale kromě omezeného přiblížení k rozzuřenému Mistru lektvarů, nebylo kam se pohnout, a tak mohl jen tady zůstat a rozpačitě se díval, když se Narcisa natáhla a pohladila rozprostřené světlé vlasy, které byly charakteristické pro její rodinu. Draco se neprobudil, jen se lehce pohnul při tomto lehkém dotyku.

Čarodějka zavřela oči, jako by se jí právě dostalo nějaké ujištění, které potřebovala, a sklonila hlavu blíž k uchu svého syna, její hlas byl hodně slyšitelný v téměř tichém pokoji, když zašeptala: „Promiň, zlatíčko.“

Harry nepohodlně odvrátil pohled, když Narcisa políbila Dracovo čelo předtím, než vstala, otočila se a pozorně se dívala na další dva přítomné v pokoji. Opět její vážný pohled spočinul na jediném Nebelvírovi mezi nimi, a pomalu přikročila k němu. Napjal se, když se přiblížila, chtěl couvnout, ale křeslo bylo za ním moc blízko, a tak jen mohl zůstat nehybný, dokud se nezastavila u něj s nepatrným odstupem.

Z nějakého důvodu se mu zdálo zvláštní, když si všiml, že Narcisa Malfoyová je malá žena. Menší než Draco, kterého Harry jednou či dvakrát škádlil kvůli jeho drobnosti. Ale přesto na jejím dokonalém vzezření bylo něco, co se zdálo, že ji dělá vyšší, významnější a krásnější, než cokoli jiného. Dokonce i s jejími rozcuchanými vlasy a potrhanými šaty, by se nestyděl přiznat, že Malfoyová byla asi nejkřehčím člověkem, se kterým se kdy mohl setkat, se zcela bledou pokožkou a velkýma, chladnýma očima. Bylo snadné vidět, komu se Draco podobá. Bílo plavé vlasy mohl mít sice po Luciusovi, ale to ostatní měl jistě po své matce. Podobnost, kterou měl Harry nyní možnost pozorně vidět, byla nezvyklá. Oba byli impozantní, chladní, pokud chtěli, krásní – ano, mohl by přiznat, že Draco je krásný, kdyby se přesvědčil, že to bylo pouhým faktickým pozorováním – a tušil, že byli Zmijozelové tělem i duší.

Upřeně se na něj dívala s mírně zúženýma očima: „Můj syn vám asi musí hodně důvěřovat, pane Pottere,“ řekla náhle, „když vás nechává ve svých soukromých pokojích, a usnul, i když jste pořád tady. Měla jsem dojem, že jste se vždycky... neměli rádi. Je to pravda?“

Byl to Snape, který odpověděl, čímž zatrhl jakékoli bezvýsledné koktání, které Harry mohl přednést: „Zdá se, že jistá rivalita byla v těchto posledních měsících překonána. Ujišťuji tě, Narciso, že jsem se pokusil přesvědčit Draca, aby přehodnotil svůj výběr svých... přátel.“ Pohrdavě se podíval na Harryho, který na něj zíral, a troufl si protočit oči na uštěpačného profesora.

Čarodějka opět pozvedla obočí, její oči se ještě nespustily z chlapce před ní: „V tom případě se musím zeptat, co je tak na vás zvláštního, pane Pottere, že to mohlo být příčinou toho, že ignoruje rady a přání své rodiny a přátel; místo toho se s vámi zavírá v této škole, a pokud jsou zvěsti pravdivé, jste jeho jediným spojencem.“

„On učinil rozhodnutí dřív, než jsme spolu začali mluvit, paní Malfoyová,“ řekl automaticky, příliš pozdě si všiml Snapeova varovného pohledu nad ženiným ramenem.

Narcisa zamrkala, a pozornost obrátila ke stále spícímu Zmijozelovi: „Je to pravda?“ zeptala se nikoho konkrétního. Pak si stáhla zpátky kadeře vlhkých vlasů s tou samou péčí, kterou mohla použít, když si je dnes ráno složitě upravovala, otočila se na podpatku a vyšla z pokoje, přitom přes rameno jemně řekla: „Hned musím navštívit ředitele, Severusi.“

Snape zůstal tam, kde byl, váhal, jeho výraz byl zuřivý: „Hlupáku,“ sykl, když odešla, jeho hlas byl tichý a nebezpečný, tak tichý, že bylo nepravděpodobné, že ho Narcisa z venku mohla zaslechnout. „Teď se bude ptát, jaký je Dracův skutečný důvod, proč změnil strany, a pravda vyjde najevo. Pravda, kterou on –“ ukázal na Zmijozela „- nikdy nechtěl, aby jeho matka věděla!“

Harry sebou trhnul: „Ona... On by to stejně nemohl nikdy schopen skrývat navždy...“ namítal chabě. Pak si vzpomněl na dřívější události dnešní noci, a vážně vzhlédl. „Už se Remus vrátil?“

Mistr lektvarů se krátce tvářil zaraženě, než se zamračil. Harry sledoval, jak si rychle šeptem zamumlal kouzlo, které mu řeklo čas, a znepokojeně se podíval směrem, kterým Narcisa odešla: „Ne. Ne, ještě ne, i když jsem teď byl pryč z mých pokojů jen několik minut.“

„Tak se třeba vrátil! Podívejte se, jestli je –“

„Dnes v noci jsou i další důležitější věci, Pottere!“ zavrčel muž, podle Harryho přeháněl. „Teď se vraťte do vaši společenské místnosti, promerlina. Dvacet bodů z Nebelvíru za to, že jste byl celé hodiny venku.“

„Ale já jsem nebyl –“

Hned!“ Muž čekal jen do té chvíle, než se Harry zamračil, pak došel k němu, popadl ho za rameno a vyvlekl ho z pokoje, což dovolilo Lilith, aby se za nimi zavřela a nechala Draca spát, aniž něco z toho vnímal.

Narcisa čekala na chodbě, a dál šla svižně, jakmile ji dohnali. Snape stále pevně držel Nebelvíra, když zamířili nahoru a procházeli školou, prakticky ho doprovodil ke vstupu do společenské místnosti a nechal ho tam s hrozbou toho, co by se mu mohlo stát, kdyby znovu dnes v noci odešel.

Když se Severus postaral o jednu nepříjemnost, pokračoval v cestě s Narcisou po jejím boku, k jejich cíli, který byl chráněný kamenným chrličem, za nímž bylo pověstné točité schodiště: „Želé lentilky,“ zabručel opovržlivě, čímž si od čarodějky vysloužil pobavený pohled.

„Některé věci se nikdy nezmění,“ poznamenala mile. Pro ni to bylo v pořádku, že to shledala zábavným, pomyslel si, když nemusela vyslovovat tato hloupá hesla stále dokola po celé roky.

Společně vystoupali schodiště, pak Severus vykročil vpřed, jen aby otevřel dveře pracovny a nechal ji vstoupit jako první.

Brumbál vzhlédl, výraz v jeho očích byl zářivější, než tomu tak bylo v minulých týdnech: „Á, paní Malfoyová. Posaďte se. Severusi, připojíš se k nám?“

„Já...“ Mistr lektvarů váhal ve dveřích, neochotný se připojit k této malé schůzce.

Po několika vteřinách ředitel mávl rukou: „Och, no ovšem. Vrať se do svých pokojů, můj chlapče, a pak nás budeš informovat o pokrocích, ke kterým dnes v noci došlo.“

Severus přikývl, a s prodlévajícím a zvědavým pohledem na Narcisu, se otočil a vyšel z místnosti, přitom znepokojeně přemýšlel, mohl-li propásnout vlkodlakův návrat v posledních patnácti minutách.

 

« 30. kapitola « » 32. kapitola »


13.12.2009 18:15:32
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one