Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

32. kapitola: Učiněná rozhodnutí

Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, Ivet, Jassin-chan, KiVi, Leesil, Lucia, Mouldy, Sanasami, Sherine

Alcea

32. kapitola: Učiněná rozhodnutí

„Samozřejmě, že bych vám mohl nabídnout nějaké občerstvení a náhradní oblečení, ale myslím, že nyní jsou důležitější věci, o kterých budeme hovořit. Nemýlím se?“

Narcisa se dívala na starce před sebou a okamžitě věděla, že šepot jeho stáří byl ještě zvláštnější, než si představovala. Brumbál by mohl být sice výstřední, a moudřejším věkem, ale tohle byla samozřejmě ta stejná bystrá mysl – včetně těch nesnesitelných vědoucích očí – které znala od doby, co byla studentkou. Tehdy ji mohl zastrašit, ale teď to bylo jiné. Jediná výhoda, kterou za ta léta získala, byla, že dokázala skrýt své malé slabosti.

„Jsem zde kvůli mému synovi.“

Hned si spojil prsty do věžičky, což bylo obvyklé znamení nadcházející argumentace: „Obávám se, že po dřívější dohodě s panem Malfoyem, aby mohl zůstat v této škole – “

„Vy jste mě nesprávně pochopil, pane řediteli,“ řekla, přičemž použila nejlepší diplomatický tón, kterého byla schopna se svými rozdrásanými nervy. „Jsem zde proto, protože jsem si zvolila jeho stranu.“

Brumbál se krátce tvářil pobaveně: „Jeho stranu? Nedomnívám se, že jste ještě měla jakoukoli možnost, si vyslechnout jeho důvody, má drahá.“

Neústupně vysunula svou bradu: „On je můj syn. Ať už jsou jeho důvody jakékoli, nemůžou být horší, než šílenství, které letos zachvátilo mého manžela. Byla jsem trestuhodně hloupá, že jsem s ním zůstala tak dlouho, když jsem místo toho mohla být s Dracem. Dnes večer jsem skoro zabila, jednoduše kvůli vysloveným pochybnostem, a věřím, že mi Lucius prokázal svůj poslední skutek loajality, když mi dovolil, abych unikla živá.“ Sedla si zpříma ve své židli, odmítla si sebevědomě dělat starosti se svými vlasy a oděvem, což by jen mohlo přitáhnout pozornost k uválenému stavu, ve kterém byla.

Ředitel si ji klidně prohlížel od svého stolu, přitom mohla prakticky cítit jeho mínění. Žoviální postava dědečka zmizela mrknutím oka, a byla nahrazena bystrým a letitým kouzelníkem: „Přišla jste sem, protože očekáváte, že mou ochranu rozšířím i na vás, Narciso Malfoyová? Vy, která jste spáchala zločiny na vašem stále nevinném synovi?“

„Já jsem nic neudělala!“ zasyčela a předklonila se. „Obviňujete mě kvůli reputaci mého manžela! Poslyšte, podívejte se sám!“ Vykasala si své rukávy a odkryla bledá, neoznačená předloktí, aby se je prohlédnul. „Vždycky jsem odmítala před tímto šílencem sklánět hřbet stejně jako nějaký obyčejný domácí skřítek, a dnes večer to byl můj poslední vzdor. Temný pán se už nechce upínat na mě nebo na Draca, a Lucius visí na jeho přízni jako na provázku.“

„Odpusťte mi, pokud jsem shledal vaše nenadále objevení jako sebenepatrněji podezřelým –“

„Mohu vám to celé odpřísáhnout pod Veritasérem, bude-li to potřeba.“ Její zoufalství  muselo být větší, než sama očekávala, kvůli své takové ukvapené nabídce, ale přesto to chtěla dotáhnout do konce, když řekla: „Jsem naprosto schopna se o sebe postarat. Ale pouze vás žádám, abyste mi umožnil přístup k Dracovi.“

Brumbál mlčel, přitom se zájmem ženu sledoval. Ona nebyla tou aristokratickou a noblesní ženou, která byla vidět na veřejnosti – byla především matkou a tohle nebylo předstíráno: „Tato situace není jednoduchá, paní Malfoyová,“ říkal pomalu, pečlivě vybíraje slova. Mohl cítit magii ze svého vlastního kouzla, které se náhle neslo vzduchem, aby zajistilo, že neprozradí tajemství, které nebylo jeho. „Je toho mnoho, co se... od začátku školního roku změnilo, a nejsem oprávněný vám to říct. Jen mám obavy, a přemýšlím o tom, zda váš současný stav může unést budoucí odhalení.“

„O čem to mluvíte?“

Zmateně se dívala na starce, který otevíral ústa, aby odpověděl, ale jen dál mlčel, jako by slova byla z něj vytržena. Ironicky se usmál: „Vypadá to, že nemám výsadu, cokoli dál vysvětlovat. Mohu říct jen to, že se pan Malfoy již letos velmi mnoho změnil, ale věřím, že to je dobře, navzdory tomu, jak se to prvně jeví.“

S těžkostmi potlačovala rostoucí příval otázek. Předtím, než by si mohla dělat starosti kvůli tomu, co ji ředitel naznačoval, tak si nejprve musela zajistit, aby po tomhle mohla zase Draca ještě vidět: „Pokud stále pochybujete o mých úmyslech, tak mám informace, které vám mohu poskytnout. Tyto byste chtěl určitě vědět.“

Jedno stříbrné obočí se povytáhlo: „Opravdu? Pokračujte, má drahá.“

„Máte zrádce mezi svými lidmi, pane řediteli. Ten vlk, Lupin, byl dnes v noci na setkání, chystal se připojit k –“

Brumbál se prudce předklonil, jeho oči byly smrtelně vážné: „Remus Lupin byl stále naživu, když jste ho viděla?“

To ji překvapilo a váhavě přikývla: „Ještě byl těsně předtím, než jsem utekla. Myslím, že byl dokonce mezi těmi, kdo na mě vrhali kletby, i když samozřejmě postupovali z daleka...“ Zúžila oči, když si všimla jeho tak jasné úlevy. „Vy jste věděl, že tam byl. On je dalším špehem, stejně jako Severus, že ano?“

Ředitel se pozvolna opřel, a opět si zamyšleně poklepával svými spojenými konečky prstů: „Musím připustit, že profesor Lupin tam je ve skutečnosti s mým souhlasem.“ Spíše tajnůstkářský pohled se začal vkrádat do těch modrých očí, které nepříjemně jiskřily, jak si pomyslela. „Nicméně tento současný problém, o němž nyní víte, je velmi tajný plán.“

„Použijte na mě Zapomeň, pokud budete muset, ale prosím –“

Brumbál mluvil dál, jako by vůbec neslyšel, co právě řekla: „Ano, skutečně velký problém. Obávám se, má drahá, že vám tak snadno nemohu dovolit, abyste po tomto odešla z hradu. Aby se tato informace nerozšířila, jak jistě chápete.“ Upřeně se na ni díval, ochotný jí nabídnout to, kvůli čemu tady je.

Zmijozel v ní to okamžitě poznal: „V-vy mi dovolíte zůstat?“

Povzdechl si: „No, vlastně mi nic jiného nezbývá, viďte?“ Krátce se usmíval, než jeho osoba opět zvážněla. „I když se obávám, že musím přijmout vaši nabídku ohledně Veritaséra.“

Přikývla, přitom odmítla dát najevo, jak nepříjemně vděčná se v tomto okamžiku cítila: „Samozřejmě. Hned?“

„Tak dobře, doprovodím vás dolů do nemocničního křídla, kde se můžete upravit, zatímco Poppy připraví kapičku séra pravdy. Bude lepší mít tohle všechno za sebou, hmm?“ Vstal, obešel stůl a připojil se k ní, nabízeje paži, aby ji doprovodil ke dveřím. „S panem Malfoyem můžete dlouze mluvit ráno,“ řekl ji, a pak se uchechtl. „Jestli ho tím dokážete držet dál od pana Pottera na dost dlouho.“

Věnovala mu poměrně starostlivý pohled: „Ano, Severus mě informoval o jejich... známosti. Jak zvláštní, znát minulost.“

„Opravdu? Myslíte? Vždycky jsem si myslel, že to je neodvratné...“

***

„Nakonec jste se ošukali navzájem?“

Harry se překvapeně otočil, svou hromádku odloženého oblečení měl stále v ruce, a mžoural do tmy, aby rychle vyhledal toho, kdo promluvil. Ron ležel na boku čelem k Harrymu, který dříve měl za to, že už všichni spí. V jeho výrazu byla čistá zloba.

Když Harry zaregistroval tato slova, skoro se udusil: „Cože?“ sykl, přitom se snažil, aby svým pobouřením neprobudil ostatní.

„No, museli jste něco dělat, když tě to tak zdrželo, a oba jste teď do sebe hodně celý zblázněný.“

Harry věděl, že tohle je lež. On se s Dracem dopracoval k jejich nedávno nabytému přátelství, stejně tak jako se dopracovali k jejich rivalitě: sarkastické poznámky byly metány tam a zpět, hašteření, které sotva překročilo hranice a určitě nebyly žádné veřejné projevy náklonnosti. Ve skutečnosti by si jeho vrstevníci mohli myslet, že se vůbec nic nezměnilo, kromě faktu, že se Nebelvír nyní ochotně podřizoval tomuto trápení, kvůli nějakému nevysvětlitelnému důvodu.

Ron si odfrkl, a pokračoval ve své zatrpklé tirádě: „Myslím, že si Malfoy pro sebe tentokrát našel nakonec nějaké využití. Musí to být dobrý a rychlý drsný sex, viď? Protože bůh ví, že jsi se musel zbláznit, když nevidíš nic jiného v tom slizkém –“

„Drž hubu,“ štěkl zuřivě, vděčný, že Ron nemohl vidět barvu, která zaplavila jeho tváře při těchto narážkách. S křečovitými pohyby odtáhl závěs na své posteli, a vklouzl do ni, přitom ho škubnutím za sebou zatáhl a otočil se zády k zrzkovi.

Tohle ale nezastavilo příval zloby, který spustil druhý chlapec svým monologem: „Musím říct, že mě nikdo nenapadlo, že si vybereš jeho místo mě, kámo. Copak si nepamatuješ na to všechno, co nám udělal, co? Jako – och, vybav si loňský krok - když přivedl Umbridgeovou k nám. Nebo když o nás udělal ty podělaný odznaky. Nebo Klofana! To se všechno stalo, Harry! Jak jsi mohl prostě... prostě zapomenout?!“

Harry zavřel oči, protože chtěl zastavit slova a vzpomínky, které se plížily do jeho mysli.

„Já si uvědomuju, že on je tvůj nejnovější soucitný plán a všichni –“

A vtom se Harry začal smát a zabořil svůj obličej do polštáře ve snaze ztlumit tento zvuk, ale zřejmě se mu to nepovedlo, když Ron náhle ztichl. Ale opravdu  si nemohl představit někoho jiného, kdo by si méně zasloužil litovat než Draco. Nejen proto, že to je pořádný zmetek, ale proto, že on je... Draco. Všechna ta jízlivost a pyšná nadřazenost, která mu prostě nedovolila od nikoho přijmout  lítost, i když byl na dně. A poté, co se dnes setkal s jeho matkou a viděl v ní  i jen na pár minut tutéž ocelovou sílu, která kolovala Zmijozelem, zjistil, že i jen představa se na  kohokoliv z nich dívat z vrchu, je prostě nemožné.

To co si Ron myslel, bylo tak absurdní, až to bylo legrační.

„Čemu se směješ?“ vyštěkl zrzek, když se konečně zklidnil.

„Ničemu,“ řekl, přitom jeho smích odezníval v hrudi. „Prostě to nech být.“

„To ne!“ Ozval se zvuk odsouvající se přikrývky, když se druhý chlapec rozzuřeně posadil. „Kdepak, nenechám! Je to hloupé, Harry!“

Vzdal snahu se vyhnout hádce, také se posadil a odtáhl závěs: „Co? Co je tak hloupého? Vždyť ho ani neznáš!“

Ron se tvářil, jako by mu někdo zrovna dal facku: „Já – Já – Můj Bože, nevěřím tomu, cos mi právě řekl! Posloucháš se vůbec?!“

Harry se ušklíbl, v něčem, co si myslel byl dobrý vliv z tohoto tématu jejich diskuze: „Mohl bych se ptát na to samé. Chceš vědět, proč jsem byl do této chvíle s Dracem? To proto, protože jsem nechtěl tomuto čelit, zrovna dnes v noci, ze všech nocí.“

„Pročpak? Co je tak zvláštního na –“

Chtěl se tomuto vyhnout; neměl v úmyslu vysvětlovat události této noci, dokud by sám nezjistil výsledek. Ale najednou tu nebylo nic, co by mu zabránilo výbuchu. Předklonil se a promluvil zasyčeným hněvem: „Remus je pryč, Rone. Ujal se Snapeova místa jako špeh. Teď by mohl být mrtvý, pokud někdo ví...“ Opět ho realita zasáhla, těžce si povzdechl a rukou si promnul oči.

Zrzek na něj ztuhle zíral, výjimečně ztratil řeč. Několikrát otevřel a zavřel svá ústa, aby se pokusil na to reagovat, ale nic se neozvalo. Nakonec se mu to po námaze podařilo: „C-Cože...? Ale proč?“

„Nevím!“ vyprskl Harry, a opět se tahal za vlasy. „Já nevím – On ani – Já –“

„Tys šel s tímhle za Malfoyem?“

Harry se krátce zarazil: „Jo, to je teď priorita, Rone.“

Chlapec měl alespoň slušnost, že zčervenal rozpaky: „To není to, co jsem chtěl říct. Ale... ale tos nemohl přijít za mnou? Nebo za Hermionou?! Tos musel jít za tím podělaným Malfoyem?!“ Ron v nevíře kroutil hlavou. „Proč? Copak se on zajímá, co se děje s Remusem!“

Harry zavřel oči a pevně se rozhodl, že pokračovat v tomto rozhovoru je zbytečné. Na tohle zrovna neměl trpělivost. Uchopil svou hůlku z nočního stolku, znova zatáhl závěs a vrhl zadržující kouzlo, následováno tišícím kouzlem. Ron mohl řvát a běsnit, jak se mu líbilo; to však neznamenalo, že to musel poslouchat.

***

Většina lidí předpokládala, že to byl Lucius Malfoy, který Severuse ustanovil kmotrem pro svého syna. Ale jen pár jich vědělo, že to bylo vlastně Narcisino rozhodnutí, což vyplynulo z přátelství, které mezi nimi sílilo a sláblo v průběhu let od školy. Procházeli obdobími blízkosti, nevyhnutelně následované údobími, kdy nastaly okolnosti, při kterých bylo těžké zůstat v kontaktu. Přijali toto uspořádání. Vážně, co by se jiného dalo čekat, když si každý zvolil jinou stranu války?

A i přesto se nyní Severus přinutil přemýšlet, co to vše pro ně znamená, s touto Narcisinou jasnou proměnou srdce. Mohl si jen domýšlet se slušnou přesností, proč sem přišla. Chtěla stát po Dracově boku, který postupně chtěl stát po Potterově boku.

Nebyl si jistý, jak dopadli jako věrní přátelé. Severus nemíval velmi dobré věrné přátelé. Lidé inklinovali k tomu, že se neustále hnali do jeho života a pak zase ven, jen pár z nich zůstalo dost dlouho na to, aby to bylo nějak významné, a přišel na to, že se mu to takto docela líbí. Ve skutečnosti jediným důvodem, proč se Potterovi dařilo ho rozčilovat tak snadno, byl ten, protože chlapec byl stínem Jamese; James, který patřil k několika dlouhotrvajícím mukám v jeho životě.

S povzdechem zavrtěl hlavou, aby se zbavil těchto myšlenek a švihnul hůlkou, čímž odjistil dveře ke svým pokojům, a vkročil dovnitř s neurčitým pocitem úlevy.

Právě v okamžiku, když se oheň smaragdově rozhořel.

V čirém šoku padl zády na zavřené dveře, když nějaká postava vyklopýtala z krbu, a vrávoravě se postavila na rohož uprostřed místnosti. Severus zamrkal, zdravý rozum přemohl jeho instinkty právě včas, a sklonil svou hůlku, když rozpoznal Lupina. Rychlý, pátravý pohled mu řekl vše, co potřeboval vědět – zúžené zorničky uprostřed velice jasných zlatých duhovek a zvláštní nepatrné chvění, které procházelo mužem; díval se na příznaky jedné z mnoha kleteb Cruciatus.

Postoupil vpřed k sotva stojícímu vlkodlakovi, kterého obtížně zachytil, když muž poklesnul.

„S-Severusi...“

Mistr lektvarů ho ignoroval, jak nejlépe mohl, očima hledal lahvičku s modrou tekutinou, kterou dříve vytáhnul. Byla mimo dosah, pokud nepustí Lupina, který by se bezpochyby zhroutil, kdyby ho nedržel – jak zábavný by jindy mohl být tento scénář – podařilo se mu dostat hůlku do požadované pozice a lektvar přivolal rychlým švihnutím.

„Vypij to,“ řekl prudce, přemýšlel, jestli by ho měl přitáhnout k nejbližší židli, protože takto určitě nebude stát celou noc. Všiml si, jak se silně třesou Lupinovy ruce, zaťal své zuby a lahvičku odvíčkoval sám, a pak ho přinutil ji vypít s několika rychlými, ale ne hrubými uchopeními, doufaje, že ho tím znehybní, aby mohl u něj přidržet lektvar, který by rychle dostal do něj, a alespoň vrátil vlkodlaka do trochu normální podoby.

„Bolí to,“ Lupin nesmyslně blábolil, když opakoval tyto slova.

„Vím,“ zachrčel jako odpověď. „Varoval jsem tě, že bude.“ Nedodal, že nevěří, že by ho nechali jít v tomto stavu.

Najednou vlkodlak sevřel jeho hábit, v jeho výrazu se zračilo to samé zoufalství jako v onu noc, kdy prosil Severuse o něco, aby mohl spát: „Ne! Chci říct, že to bolí! Ach můj Bože...!“ Bez varování Lupin klesl na kolena, ochranně se shrbil a třásl se.

Úšklebek, který se zformoval na jeho rtech najednou zmizel, když zazněly poplašné zvony. Instinktivně si dřepnul vedle vlkodlaka, natáhl se, a hrubě ho donutil se narovnat. Jeho ruka se sevřela kolem zápěstí druhého, lhostejný k protestům, které zoufale šeptal, a vyhrnul zakrytý rukáv.

Skoro okamžitě hrůzou zavřel oči. Toto nebylo součástí plánu. Ne, zatraceně!

Ale i když se odvážil podívat znovu, Znamení tam bylo pořád, čerstvě označené, ale jinak identické s jeho vlastním. Kolem podoby lebky s hadem byla kůže, která byla dříve nepoznamenaná, ošklivě zarudlá, a spálená Černou magií tam, kde se ho dotkla.

„Cos to udělal?“ zašeptal nevěřícně a kroutil hlavou. Jak se to stalo? Lupin by neměl být Označený! Vždyť to je vlkodlak! Nemělo mu být ani dovoleno být Označený!

Tento vlkodlak se těžce opíral o jeho bok a nyní přímo tiskl svůj obličej do ramene Mistra lektvarů, a chvěl se. Severus si nezaujatě myslel, že muž je v šoku. K čertu, on je v šoku!

„Cos to udělal...?“

 

« 31. kapitola « » 33. kapitola »


17.12.2009 19:15:28
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one